Miniportréty slavných českých lékařů Profesor MUDr. Vratislav Jonáš, světově uznávaný, ale trochu zapomínaný kardiolog


Autoři: S. Káš
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2009; 89(1): 51-53
Kategorie: Historie/fejeton

Profesor Jonáš, pražský rodák, se narodil v učitelské rodině na sklonku 19. století, přesně 23. prosince 1899. Gymnázium absolvoval na Vinohradech, maturoval ještě za války v r. 1917. Vystudoval pražskou lékařskou fakultu, kde promoval v r. 1923. Hned začal pracovat na I. lékařské klinice profesora Ladislava Syllaby, zprvu jako externista, pak jako pomocná vědecká síla a od r. 1927 jako sekundář. Byl na četných studijních pobytech ve Švýcarech, Francii, Belgii, Holandsku a Polsku. V r. 1933 byl habilitován z patologie a terapie nemocí vnitřních, a to již novým přednostou kliniky profesorem Kristiánem Hynkem, a následně se stal jeho zástupcem.

Po příchodu Němců, když byly vysoké školy zavřeny, z kliniky se stalo interní oddělení Všeobecné nemocnice. Vratislav Jonáš si přitom vždy zachovával, jak to jen šlo, tvrdý a odmítavý postoj k okupantům a ignoroval je.

V r. 1946 se stal mimořádným profesorem (s platností od října 1945) V letech 1947–1948 byl na studijním pobytu v USA a po návratu v následujících dvou rocích zastával funkci přednosty I. interní kliniky.

V r. 1950 byl profesor Hynek penzionován. Při rozhodování o obsazení vedení I. interní kliniky mezi dvěmi významnými medicínskými osobnostmi – profesorem Jonášem a profesorem Netouškem – byl vybrán nakonec profesor Netoušek, který byl prosazován v daných dobách i z důvodů politických.

Profesor Jiří Kvasnička se k této otázce při setkání po deseti letech od jeho smrti vyjádřil takto:

O Jonášově postoji ke komunistickým organizátorům a kolegům se tradovaly příběhy, které nutily k zamyšlení a k následování.“

Jonáš pak odešel ze své mateřské kliniky a stal se přednostou interního oddělení nemocnice v Motole, které pozvedl na vysokou úroveň. Zde působil dva roky. V r. 1952 byl totiž jmenovánl přednostou I. interní kliniky a I. katedry vnitřního lékařství na fakultě hygienické na Vinohradech, kde působil jako řádný profesor až do své smrti.

V Motole velmi litovali jeho odchodu, i když mu vedení vinohradské kliniky přáli, zvláště jeho přítel profesor Bohuslav Niederle, s kterým Jonáš velmi dobře spolupracoval.

Na vinohradské klinice působil profesor Jonáš 16 let, zde také dosáhl vrcholu své činnosti. Byl vynikající lékař, který ovládal internu v celé šíři. Přitom však si oblíbil dvě oblasti, ve kterých dosáhl největších úspěchů.

Byla to hlavně endokrinologie, zvláště v počátcích jeho činnosti, kdy se věnoval především thyreopatiím. Byl též první, který u nás popsal Cushingův syndrom vzniklý po úrazu hlavy.

Druhou a největší jeho láskou byla kardiologie. Uměl dokonale auskultovat srdce a ovládal i skvěle elektrokardiografii a všechny ostatní kardiologické metody. Nezapřel v sobě, že byl žákem vynikajícího kardiologa Hynka. Své kardiologické znalosti uložil do rozsáhlých monografii Obecná kardiologie (1950), Speciální kardiologie, díl I (1957)díl II (1962).

Jonáš byl výtečný diagnostik. Jako Syllabův žák si velmi cenil anamnézy, pečlivě probraná anamnéza byla pro něj vždy základem. A pak rovněž důkladné klinické pozorování a vyšetření. Různá pomocná vyšetření kromě elektrokardiografie používal jen na potvrzení klinické diagnózy, a to spíše až v pozdějších dobách..

Vratislav Jonáš byl nejen vynikající diagnostik, ale i skvělý učitel. Přednášel studentům rád, chodil přitom před první řadou lavic. Při chůzi měl v ruce bambusové ukazovátko, kterým pohyboval synchronně se svými kroky, a když chtěl něco zdůraznit, zastavil se a obrátil se čelem k posluchačům.

Profesor Chrobák popisuje několik jeho onomatopoetických přirovnání některých šelestů: Tak u diastolického šelestu při insuficienci aorty použil přirovnání výstřelu v lese pro jeho táhlý dekrescendový charakter. Hluboký drnčivý šelest u mitrální stenózy přirovnával ke zvuku, který vyvolávají brambory, když se po šikmé desce hrnou do sklepa.

Jonášovy přednášky dovedly studenty nadchnout. Profesor Zdeněk Mařatka se vyjádřil o jeho přednáškách:

Byl z toho druhu učitelů, kteří autoritativním vystupováním připomínají kazatele v dobrém slova smyslu. Jeho způsob přednášek mi byl vzorem, který jsem se snažil napodobit.“

Jonáš byl nejen skvělý přednášeč, ale ještě více studenty naučil u lůžka pacienta při vizitách. Jeho rozbory, které pronášel u lůžka pacienta, byly vždy poutavé a nápadité, plné nejnovějších poznatků. Vizity byly dlouhé a takřka posvátné, nesnášel jakékoliv vyrušování či přerušení. Jeho žačka, profesorka Věra Dvořáková, říkala:

Nebylo vzácností že jsme stáli u lůžka nemocného s nejasným onemocněním i hodinu, během níž se ze všech hledisek a se všemi souvislostmi prodiskutovávaly všechny možné diagnózy.“

Stalo se kdysi, že pro profesora Jonáše přišli z ředitelství, aby se zúčastnil narychlo svolané mimořádné primářské schůze

No, ale já jsem ještě neskončil vizitu,“ řekl s výrazem bezradnosti v obličeji (zbývalo jen pár pacientů) .

Tu se nabídl Dr.Adler:

Pokud byste pane profesore nic nenamítal a měl ke mně důvěru, zašel bych tam, omluvil bych vás a zastoupil.“

Vy byste, Adler, byl ochoten mě zastoupit?“

A když MUDr. Adler odešel, Jonáš se lehce usmál, přimhouřil oko a poznamenal:

Tak jsou spokojeni dva lidé,“ a pokračoval ve vizitě.

Profesor Jonáš měl pověst značně roztržitého člověka. Několik historek o tom uvedu ke konci článku. Nikdy však tato roztržitost či zapomnětlivost neměla sebemenší vliv na jeho medicínské počínání, na kvalitu jeho diagnóz nebo na jeho laskavé chování k nemocným či spolupracovníkům či k jiným kolegům. Vždy se na něj mohl kdokoliv obrátit.

Tehdy ještě medik Chrobák v posledním roce studia, se na něj obrátil s prosbou o radu. U otce jeho manželky byl zjištěn tumor plic. Nebylo jasné, zda je proces operabilní či nikoliv. Jonáš si manžele Chrobákovy zavolal a řekl jim:

Největší zkušenosti a nejlepší výsledky s operacemi plic mají v Hradci u profesora Bedrny. Napíši vám na něj doporučující dopis. Vím, dozví-li se to v Praze, tak si tím neposloužím, ale jde přece o vašeho otce.“

Profesor Jonáš se stal členem i některých zahraničních kardiologických společností a dosáhl různých ocenění. Největšího vyznamenání se mu však dostalo, že byla jedna posluchárna ve vinohradské fakultní nemocnici, bývalá posluchárna číslo jedna, pojmenována Jonášovou posluchárnou.

Profesor Jonáš měl skvělé zázemí. Milující manželku Marii, také lékařku – internistku, rozenou Wichterlovou, sestřenici slavného chemika Otty Wichterla. S ní měl čtyři děti, tři syny a dceru. Letní prázdniny trávívali často u Wichterlů ve Slavičíně ve Vizovické vrchovině. Také velmi rád cestoval, učarovaly mu především památky antické kultury. Miloval hudbu, hlavně dílo Antonína Dvořáka, Jonášův syn Petr se stal dirigentem a šéfem opery v Ústí nad Labem.

Pan profesor byl znám svou velkou zapomnětlivostí a roztržitostí. Toto se však nikdy – jak jsem uvedl výše – netýkalo věcí medicínských. Všeho jiného ovšem ano, běžné věci tohoto světa byly mimo oblast jeho zájmů, ale problémy interny, pacientů i vědecké práce, v tom orientaci nikdy neztratil.

Kolovala o tom spousta historek, některé mám ještě z dob motolských od jeho bývalých kolegů, něco ze zdrojů jiných, něco mi vyprávěl přímo pan profesor. Vybírám ty nejtypičtější.

Jedna ještě z předválečných dob.

Docent MUDr. Karel Klein ošetřoval v podolském sanatoriu jednu svou soukromou pacientku. Odjížděl na dovolenou, a tak požádal mladého docenta Jonáše, aby po tu dobu, co bude pryč, na ni dohlédl. Pacientku informoval, do jakých výborných rukou ji svěřil, a odejel.

Příští den vstoupil na jednolůžkový pokoj, kde ta pacienta ležela, docent Jonáš. V převlečníku, s vážnou tváří. Stručně pozdravil a bez dalšího slova přistoupil k lůžku, uchopil pacientku za ruku a začal vyšetřovat puls.

Pacientka po chvíli překvapení pochopila, o koho jde, a tak prohodila:

Pane docente, snad byste si mohl odložit.“

Docent Jonáš se zarazil, vyšel z pokoje, pak znovu zaklepal a znovu vstoupil:

Dobrý den. Promiňte, já jsem docent Jonáš, a kolega Klein mě požádal, abych vás v jeho nepřítomnosti ošetřoval.“

Pak odložil kabát, posadil se k lůžku a pečlivě vyšetřoval. Po skončen návštěvy se korektně rozloučil a omlouval se:

Odpusťte mi můj prvotní náhlý vpád, já zapomněl, že jsem v cizím sanatoriu a ne na své klinice.“

Jednou, bylo to krátce po válce, byl pan profesor se svými kolegy, tehdy mladými asistenty Františkem Heřmanským a Pavlem Firtem na studijní návštěvě v Londýně. Byli ubytováni v jednom z přepychových místních hotelů. Profesor Jonáš měl potom odjet do USA.

Ráno před odjezdem zjistil pan profesor, že ztratil klíče od svého hotelového pokoje. Neměl ani ponětí, kde. Vrátný byl znechucen, ale půjčil panu profesorovi náhradní svazek se všemi klíči v patře, aby si mohl zabalit.

Jonáš tedy si zabalil kufr, hodil do něj klíče, pokoj nezamkl, odejel z hotelu a nastoupil na transatlantický parník do Spojených států. V hotelu bylo velké pozdvižení. Celý svazek klíčů z recepce byl pryč. Heřmanský s Firtem se raději odstěhovali do jiného hotelu

Na lodi pan profesor otevřel kufr, na vrchu ležel celý svazek klíčů.

To není můj kufr, já takové klíče nemám, někdo se mi vloupal do kabiny.“

A spustil poplach. Teprve, když si přezkoušel velikost svých košil a na dně kufru našel desky se svou připravenou přednáškou, upokojil se a byl ochoten uznat zavazadlo za své. Ale přítomnost klíčů mu zůstala záhadou.

Až doma při návratu, když mu Heřmanský vyčítal, co kvůli němu vytrpěli, pochopil, kde se ty klíče vzaly.

V pracovně profesora Jonáše se svítilo ještě pozdě do noci. Manželka Marie tiše otevřela dveře a nahlédla dovnitř. Profesor zahloubán do nějaké kardiologické revue, jen nepřítomně poloautomaticky zabručel:

Co je?“

Chtěla jsem ti dát dobrou noc.“

Jonáš, dále oči zabořené do lejster, jen zamumlal:

Dobře. A nemohlo by to počkat do rána?“

Profesor Jonáš, když ještě pracoval v Motole, měl na chirurgické klinice profesora Niederla jako pacienta svého blízkého příbuzného.

Jednou ráno, ještě před osmou, ho přišel navštívit a chtěl si ještě pohovořit s profesorem Niederlem. Zatímco na něj čekal, procházel se po dlouhých chodbách barákové chirurgické kliniky, pohovořil s některými známými kolegy chirurgy. Po chvíli se podíval na hodinky, zavrtěl hlavou a pak se zeptal jednoho lékaře:

Pane kolego, promiňte, kolik máte hodin?“

Půl deváté, pane profesore,“ zněla ochotná odpověď.

Půl deváté, děkuji vám mnohokrát. Já mám také půl deváté. Hm, to je divné, takové množství chirurgů je už v práci a žádného ze svých internistů jsem tady ještě neviděl.“

V tomto motolském období začátkem padesátých let, jej vezl jeho sekundář MUDr. Beck autem domů. Na křižovatce před Jiráskovým mostem zastavil. Před nimi žádné auto. Pan profesor spěchal, a tak se netrpělivě zeptal:

Proč stojíme?“

Je červená, pane profesore.“

A když je tu volno, tak to se nesmí?“

Internistická společnost měla konferenci v Karlově Studánce. Zda se na jejím pořádání nějak podílela odborová organizace, nebo bylo-li to obvyklé v objektech spravovaných ROH, není již známo, ale na všech stolech v přednáškovém sálu, kde se přednášky konaly, byly vlaječky s nápisem ROH.

Internisté seděli, poslouchali první přednášku.

Profesora Jonáše jedna přednáška moc nepoutala, roztržitě se rozhlížel po sále a pak se zavrtěl a zašeptal svému sousedovi:

Prosím tě, co je to tu? Co je to ten roh?“

Následující historka je již z jeho vinohradského působení. Navštívil ho jednou na klinice kolega ze Všeobecné nemocnici na Karlově náměstí. Bylo hezky, a tak se rozhodli, že dolů do Prahy nepojedou tramvají, ale že půjdou pěšky. Když už ušli větší kus cesty, vzpomněl si profesor Jonáš, že na Vinohradech zapomněl svůj klobouk. Tak diskutovali dál a vraceli se do Vinohradské nemocnice. Došli až do Jonášovy pracovny, ale tam ani na věšáku, ani ve skříni klobouk nebyl.

Kde já jsem ho jen zase nechal?“ vrtěl hlavou Jonáš.

Vždyť ho máš na hlavě.“

Poslední historku mi vyprávěl jeden kolega z Vinohradské kliniky

Jednou večer se sešel profesor Jonáš v bytě profesora Jiřího Syllaby, aby dali dohromady program kardiologické konference, kterou měli společně uspořádat. Hodiny ubíhaly, nevyřešených otázek přibývalo. Hostitelka podala černou kávu a vzdálila se. A hodiny dále ubíhaly. Tu již kolem půlnoci pohlédl kolega Syllaba na hodinky a omluvně řekl:

Nezlob se, budeme to musit dokončit jindy, já mám zítra, tedy vlastně již dnes, od osmi přednášku a musím se trochu vyspat.“

Tu se vytrhl Jonáš z kardiologickho opojení, rozhlédl se nepřítomně po pokoji a pak se začal omlouvat:

Nezlob se, mně je to nesmírně trapné Já jsem si neuvědomil, že jsem u vás. Já si nějak myslel, že jsem ve svém bytě a bylo mně strašně žinantní, abych ti řekl, abys už šel, aby to nevypadalo jako nezdvořilost, že tě vyhazuji. Omluv mě, prosím u své paní.“

Historka se mi hrozně líbila. Má ještě dohru. Ukazuje pana profesora, jak si dovedl dělat ze své roztržitosti legraci a jaký měl smysl pro humor

Chtěl jsem si u pana profesora Jonáše ověřit, zda ji mohu publikovat ve své chystané knížce. Zdálo se mi, že přece jen pana profesora dělá trochu moc roztržitého. Smluvil jsem si u něj návštěvu, vyprávěl jsem mu ji a zeptal jsem se trochu v rozpacích:

Pane profesore, je to pravda? A mohu ji opravdu uveřejnit ve své připravované knížce?“

Ano, kolego, je to v podstatě pravda. A samo sebou ji můžete uveřejnit. To je tady veřejným tajemstvím. Byl to trapas, ale pak jsme se tomu moc nasmáli. Jak se ta vaše knížka bude jmenovat? Už se na ni těším.“

Aeskulapův úsměv, pane profesore. Má vyjít příští rok.“

Knížka skutečně vyšla, ale pan profesor se toho bohužel nedožil.

Zemřel náhle v Praze 7. května 1968 v 69 letech.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.


Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 1

2009 Číslo 1

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Jistoty a nástrahy antikoagulační léčby aneb kardiolog - neurolog - farmakolog - nefrolog - právník diskutují
nový kurz
Autoři: doc. MUDr. Štěpán Havránek, Ph.D., prof. MUDr. Roman Herzig, Ph.D., doc. MUDr. Karel Urbánek, Ph.D., prim. MUDr. Jan Vachek, MUDr. et Mgr. Jolana Těšínová, Ph.D.

Léčba akutní pooperační bolesti
Autoři: doc. MUDr. Jiří Málek, CSc.

Nové antipsychotikum kariprazin v léčbě schizofrenie
Autoři: Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych.

Familiární transthyretinová periferní polyneuropatie
Autoři: MUDr. Radim Mazanec, Ph.D.

Diabetes mellitus a kardiovaskulární riziko, možnosti jeho ovlivnění
Autoři:

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se