Miniportréty slavných českých lékařů Hradecký profesor anatomie MUDr. Jan Hromada


Autoři: S. Káš
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2008; 88(8): 488-490
Kategorie: Historie/fejeton

Profesor MUDr. Jan Hromada se narodil 18. června 1909 v malé obci Hruška na Hané na Prostějovsku v rodině železničního úředníka. Gymnázium vystudoval v Olomouci, po maturitě se přihlásil ke studiu medicíny na pražské lékařské fakultě. Již během studia jako medik po prvním semestru pracoval jako demonstrátor a pomocná vědecká síla na pražském anatomickém ústavu profesora Karla Weignera a ještě jako medik se zde v r. 1933 stal asistentem. Na ústavu zůstal i po promoci až do německé okupace a zavření vysokých škol v r. 1939.

Za okupace byl Hromada lékařem na poliklinice, od r. 1940 pracoval na zdravotním oddělení Zemského úřadu a od r. 1942 byl odborový rada zdravotního oddělení ministerstva hospodářství a práce. Hned po válce byl povolán na vojnu a pracoval jako vojenský epidemiolog a hygienik. Zdálo se, že jeho univerzitní kariéra je u konce.

Na krátkou dobu se však vrátil na pražský anatomický ústav. Ten po Weignerově smrti vedl profesor MUDr. Ladislav Borovanský. Zde se sešla skvělá společnost jeho žáků, asistentů, kteří byli po válce většinou habilitováni a pracovali jako přednostové různých anatomických ústavů. Karel Žlábek se stal profesorem anatomie na Masarykově univerzitě v Brně, Josef Zrzavý na hradecké lékařské fakultě, Jaroslav Kos v Plzni a Jan Hromada nakonec na nově otevřené lékařské fakultě Jana Evangelisty Purkyně v Olomouci. Tito všichni byli žáky Borovanského a tvořili jakousi vcelku dosti jednotnou školu

Koncem r. 1946 bylo Hromadovi nabídnuto vedení anatomického ústavu na nově zřízené lékařské fakultě v Olomouci. Zde po prvním prozatímním vedoucím, docentu patologické anatomie dr. Panicovi, nastoupil Hromada jako přednosta v prosinci 1946.

Poměry byly primitivní. Ústav byl umístěn v nouzovém dřevěném baráku na konci nemocniční zahrady. Celé personální vybavení tvořili v té době dva asistenti - medici a do laboratoře byla získána síla, která současně zastávala funkci sekretářky.

Zařízení ústavu bylo velmi prosté: kromě kanceláře ústavu, pracovny přednosty a pracovny asistentů zde byla histologická laboratoř, obrazárna, velká pitevna, vcelku dobře vybavená pitevními stoly a umy-vadly. Knihovna – to byl v té době II. díl Toldtova anatomického atlasu a skripta prof. Žlábka, instrumentarium představovala jedna pitevní souprava, ústavní sbírky tvořila jedna kostra a několik narychlo zhotovených preparátů.

Přednášky se konaly v budově ústavu soudního lékařství.

V prvních semestrech vypomáhal zprvu brněnský profesor Žlábek literaturou a pitevním materiálem. Začátky to byly tedy opravdu těžké.Postupně přibývalo demonstrátorů a pomocných vědeckých sil. Pro výuku bylo nutné zajistit dostatek kosterního materiálu, zhotovit preparáty, výukové obrazy a další učební pomůcky.

V r. 1948 byl Hromada habilitován jako soukromý docent normální anatomie. Do příchodu histologa profesora Mazance musel přednášet a zkoušet i histologii a embryologii.

V říjnu 1951, když byla hradecká lékařská fakulta změněna na Vojenskou lékařskou akademii (VLA), přešel Hromada do Hradce Králové a stal se zde náčelníkem anatomického ústavu VLA, v r. 1953 byl jmenován řádným profesorem anatomie. Když se v r. 1958 opět měnila VLA na civilní fakultu, změnilo se i jeho formální zařazení na přednostu anatomického ústavu lékařské fakulty.

Hradecký anatomický ústav pak postupně dobudoval a byl zde opakovaně proděkanem. Vedl jej až do své smrti, 19 let.

V anatomii měl Jan Hromada široké zájmy. Publikoval práce z osteologie, artrologie, endokrinologie, ze splanchnické oblasti, neurologie, angiologie a teratolo-gie i práce z dějin anatomie. Byl autorem učebních textů: Přehled hlavních drah nervových (1952) a statě o urogenitální soustavě v kolektivní učebnici anatomie.

Na hradecké fakultě byl nesmírně oblíben, a to jak mezi kolegy, kde byl ochoten k jakékoliv spolupráci, tak i mezi studenty, kteří se na něj mohli obrátit nejen se studijními, ale i se soukromými problémy.

Z dob jeho působení jak v Olomouci, tak i v Hradci je řada historek často nepříliš známých, které doplňují jeho výše uvedený obraz. Z nich nyní několik uvedu.

První je z doby, kdy byl ještě demonstrátorem u profesora Weignera.

Už v Alarichových slavných Medicín-ských historkách je uveřejněna příhoda, jak jakýsi medik při rigorózu u Myslivečka považoval děkana Antonína Hamsíka při vyšetření za jasný případ megalomanie. Co však v Alarichovi nebylo, byl fakt, že onen mladý medik byl tehdejší demonstrátor anatomického ústavu Jan Hromada. Když byla tato historka uveřejněna v knize, měl mladý student Hromada strach, aby to pro něj nemělo nějaké nežádoucí důsledky. Byl to student odkázaný na stipendium a plat demonstrátora a měl obavy, aby se Hamsík snad necítil uražený.

A když pak jednou profesor Hamsík, stále ještě ve funkci děkana, navštívil i Weignerův anatomický ústav, nechal si mladého demonstrátora Jana Hromadu zavolat. Ten se potil, trnul strachy, ale Hamsík byl samá legrace a celou tu příhodu si se studentem zopakoval a dlouho si pak povídali. Bavil se i přítomný profesor Weigner. A Hamsík pak doporučil mladého Hromadu Weignerovi do zvláštní péče.

Další historky jsou ještě z jeho olomouckého působení.

Staré latinské přísloví „sero venenientibus ossa“ znamená v překladu „pozdě přicházejícím kosti.“ Bylo to ještě z antických dob, ze Starého Říma, kdy tam slavnosti byly spojeny s hostinami a hojným jídlem a na toho, kdo přišel pozdě, zbyly jen kosti.

Profesor Hromada užíval rád toto přísloví i v občanském životě, při přednáškách. Když na začátku semestru přednášel nauku o kostech, a některý medik přišel do posluchárny až po začátku přednášky, uslyšel hned profesorovu větu „Sero venenietibus ossa“ a vzápětí už měl v ruce nějakou kost z minulé přednášky, a pan profesor chtěl slyšet její podrobný popis. A ty kosti tam měl po ruce, i když přednášel později látku jinou.

A tak se na Hromadovy přednášky chodilo raději včas.

Jak jsem uvedl výše, profesor Hromada byl nesmírný dobrák a přítel studentů. Chodili za ním s nejrůznějšími trably a on se jim podle možností snažil pomoci.

S jednou výjimkou: rigorózní zkoušky.

Jako Weignerův a Borovanského žák považoval anatomii za pilíř medicíny a svůj obor zkoušel tvrdě a nesmlouvavě. Různým přímluvčím o shovívavý metr při zkoušce toho či onoho posluchače říkával:

„Se starým Hromadou je vždycky řeč, vyjma času rigoróz. To nezná bratra.“

Jaksi všem unikalo, že vlastního bratra nikdy neměl. Ale o upřímnosti jeho slov se přesvědčil nejeden medik či medička při rigorózní zkoušce z anatomie.

U profesora Hromady skládal jednou rigorózní zkoušku i jeden posluchač, který upoutal celou komisi svou odvahou přijít ke zkoušce s naprosto mizivými znalostmi. Tohle bylo u tak přísného examinátora takřka sebevražedná troufalost.

První dvě otázky dopadly žalostně, zkoušející ho chtěl již vyhodit, ale jeden z přísedících se přimlouval, aby byla studentovi poskytnuta ještě příležitost,

Tak mu položil Hromada tak zvanou záchrannou otázku ze své oblíbené látky: rozmnožovací ustrojí:

„Ovarium.“

Kandidát se pokusil o výklad, z něhož vyplynulo, že ovarium, tedy vaječník, se při pohlavním styku oplodní a pak roste, až je z něj plod.

Celá komise na studenta hleděla s ustrnutím. Hromada si myslel, že si snad dělá posluchač legraci a tak se zeptal:

„A to myslíte vážně?“

„Ano, pane profesore. Tohle jsem četl v naší učebnici.“ (Zrovna tyto části kolektivní učebnice o ústrojí urogenitálním napsal sám profesor Hromada).

Teď už se profesor neudržel a vybuchl:

„Dvacet let učím, ale takovouhle blbost jsem ještě neslyšel. A on mě bude dokonce přesvědčovat, že jsem to napsal já.“

Nadechl se. Ukázal rukou ke dveřím a zaburácel:

„Ven!!!“

Další historky jsou již z období hradeckého.

V anatomické ústavu hradecké lékařské fakulty byl takřka inventářem zřízenec pan Alois Novák. Učil mediky znát kosti, všechny ty fígle, jak se co pozná, co je z levé a co z pravé strany a co prochází tím kterým otvůrkem a k čemu slouží ten který výstupek na kostech, zkrátka vše, co pan profesor Hromada po vzoru svého učitele profesora Borovanského zkoušel při rigorózu.

Pan Novák měl prostě podobnou funkci jako v Praze legendární pan Pulkrábek.

Jednou přišel k rigorózní zkoušce mezi jinými kostmi nedopatřením i obratel krásně provrtaný uprostřed, jak byl připravený ke spojení s jinými obratli pro kostru. Když jej vzal Hromada do ruky a chtěl jej podat posluchači, všiml si pochopitelně toho otvůrku. Mírně znejistělého studenta se zeptal:

„Tak copak je asi tohleto za otvor? Nevíte?“

Student koukal zaraženě. Hromada s úsměvem pokračoval:

„Tak tohle je foramen Novaci, to udělal Lojza Novák Tak raději vezmeme jinou kost.“

Anatom Hromada měl pravé anatomické oko. Uměl dobře pozorovat a všeho si všimnout.

Při rigorózní zkoušce z anatomie došla řada i na medičku Lenku, pozdější výbornou neuroložku primářku Sereghyovou, pocházející také z lékařské rodiny. Zkoušející poznal, že má jisté nesrovnalosti v inervaci svalstva pánevního pletence, a tak jí v této oblasti promrskal. Mezery se pak ukázaly hlubší, a tak musela přijít ke zkoušce ještě jednou, i když jinak anatomii dobře uměla.

Na fakultě se na konci semestru konala schůze, na níž byli pozváni i rodiče studentů, jejichž potomci neuspěli u některé zkoušky prvního rigoróza.

Dostavil se i otec medičky Lenky.

Profesor Hromada jej jako kolegu dobře znal, a tak mu mezi čtyřma očima řekl:

„Víš, ta tvá dcera je moc chytrá holka, moc chytrá, ale chodí po Hradci místo na přednášky zavěšená do nějakého fešáka.“

Jako pravý anatom měl dobré oko. Viděl vše.

Další historka je až z pozdějších dob, kdy se stárnoucí Hromada stával i při rigorózech shovívavější. Tak jeden medik dostal při zkoušce od asistenta úkol, aby v dutině břišní vypitval Vaterovo-Paciniho tělíska.(To jsou zakončení vegetativních nervů na některých vnitřních orgánech, makroskopicky dost neurčitá).

Medik začal pitvat hned ráno, brzy po osmé, ale nedařilo se mu ta tělíska najít.

Kolem desáté přišel do pitevny pan profesor Hromada. Už měl vyzkoušeny čtyři jiné posluchače, a teď přistoupil k tomu nešťastnému medikovi hledajícímu ta tělíska.

„Tak co, už to máte?“

Medik, celý zpocený, zavrtěl hlavou:

„Dosud ne, pane profesore.“

„Ne, abyste mi jich vypitval víc než osm,“ řekl Hromada s úsměvem, „ale když budou čtyři, budu spokojen.“

To samo sebou pitvajícího studenta neuklidnilo.

Po obědě přišel do pitevny zase starý pan profesor:

„Tak co, už jste je našel?“

„Dosud ne, pane profesore. Vždycky se mi už zdá, že je mám, ale pak se mi někam ztratí.“

„Hm, a co kdybyste to udělal takhle?“

A profesor vzal kus indiferentní tukové tkáně, zamnul ji mezi konečky prstů a ukázal ji propocenému studentovi:

„No, a máte to. Či snad ne?“

Medik už vyčerpaný mnohahodinovým pobytem v pitevně se na zkoušejícího nevěřícně podíval a pak na sucho polkl

„No, zkoušku z pitevních praktik jste udělal, tak ještě tu teorii,“ řekl s úsměvem Hromada.

Poslední historka jej ukazuje jako mecenáše studentů.

Profesor Hromada byl na fakultě předseda redakčně-vydavatelské rady a člen knihovní rady. Nakupoval pro fakultní knihovnu i časopisy a skripta vydávané ostatními českými lékařskými fakultami. Zprvu navštěvoval tyto fakulty sám, později, když byl starší a onemocněl, posílal tam obvykle kolegu Zbyňka Vobořila, pozdějšího přednostu chirurgické kliniky, s úkolem, aby ty tiskoviny vybral a v několika exemplářích zakoupil. Tyto nákupy sponzoroval pan profesor ze svých vlastních prostředků tak, že o tom vědělo jen několik málo spolupracovníků, kteří se o to, neměli šířit.

Do těchto knih vpisoval profesor větu: „Pro studium posluchačů Lékařské fakulty v Hradci Králové.“

Těch skript bylo několik stovek.

Když pan profesor náhle zemřel, byla v jeho pracovním stole nalezena obálka s nápisem „Na knihy pro mediky“ obsahující 600 korun.

Profesor MUDr.Jan Hromada zemřel 8. dubna 197O v Hradci Králové ve věku 61 let.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.


Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé
Článek Jubilea
Článek Oznámení

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 8

2008 Číslo 8

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Příběh jedlé sody
nový kurz
Autoři: MUDr. Ladislav Korábek, CSc., MBA

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se