Miniportréty slavných českých lékařů Profesor MUDr. Vladislav Otta Kruta Fyziolog, historik medicíny, vlastenec


Autoři: S. Káš
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2008; 88(4): 246-248
Kategorie: Historie/fejeton

Profesor Kruta – důsledně trval na tom, že se vylovuje a píše s krátkým „u“, když někdo ho oslovil Krůta, nebo to dokonce napsal, zásadně to opravoval – měl dosti pohnutý život. Narodil se 27. června 1908 v městečku Bělá pod Bezdězem. Jeho otec byl c.k. berní oficiál Alfred Kruta, a jeho manželka Marie si přivydělávala občasným šitím. Ve své době to byla typická středostavovská rodina.

Když však po těžkém úrazu musel otec jí do penze, hmotné poměry rodiny se velmi zhoršily. V r. 1918 se přestěhovali do Prahy. Mladý Kruta vystudoval gymnázium na Vinohradech, studium zakončil maturitou v r. 1926.

Přihlásil se na pražskou lékařskou fakultu, kde promoval sub auspiciis v roce 1931.

Již od druhého ročníku studia byl demonstrátorem na Fyziologickém ústavu. Zde byly v té době neuspořádané poměry. Po odchodu profesora Františka Mareše do penze dělali veškerou práci asistenti František Karásek, Vilém Hons a Jiří Syllaba, ti však pouze stačili zajistit výuku studentů, nikoliv rozvíjet vědeckou činnost. Teprve když se stal přednostou ústavu profesor Antonín Hanák, který přišel z Bratislavy, nastaly lepší časy. Hanák si brzy všiml Krutových schopností a elánu a jmenoval ho asistentem.

V r. 1934 Kruta byl na stáži v Paříži u profesora Lapisquea (kde se též seznámil se svou budoucí, o dva roky mladší manželkou, Francouzkou Emmou Bahuaultovou, která tou dobou pracovala v téže laboratoři).

Po návratu do Prahy – to již byl po smrti Hanáka šéfem ústavu Vilém Laufberger – se Kruta začal věnovat výzkumu srdeční činnosti. V r. 1937 se oženil a rok na to byl Laufbergerem habilitován.

Přišla německá okupace. Kruta se zapojil do domácího odboje. Když zjistil, že se síť kolem něho zatahuje, rozhodl se emigrovat. Manželka měla francouzský pas, tak bez problémů odjela i s dětmi domů do Francie a přes švýcarské vyslanectví zařídila i výjezdní povolení pro manžela pod fingovanou záminkou, že jede na návštěvu k jejímu vážně nemocnému otci. Vyšlo to, a v červenci 1939 se Krutovi podařilo odjet.

Po vypuknutí války po krátkém pobytu v internačním táboře Camp Richard vstoupil do zahraniční Československé armády. Po pádu Francie v r. 1940 se mu zdařilo s posledním transportem dostat se do Anglie a zde se stal lékařem 311. bombardovací perutě RAF.

Po roce byl převelen k slavné české stíhací peruti 313. Rok nato byl uvolněn pro tajný výzkum britského Ministerstva o problémech výživy v okupovaných zemích. Pak se stal členem Státní zdravotní rady při Čs. ministerstvu sociální péče a byl předsedou Komise pro otázky výživy. V r. 1944 zastupoval československou exilovou vládu v Mezispojeneckém výboru pro poválečnou pomoc v okupovaných zemích, v tzv. Leith-Rossově komitétu..

Po skončení světové války v r. 1945 se vrátil do Československa a stal se přednostou 5. oddělení UNRRA. V té době se i podílel na budování továrny na výrobu penicilinu v Roztokách u Prahy.

Pak se opět Kruta vrátil k fyziologii a k vědecké práci. V r. 1947 se stal přednostou Fyzioĺogického oddělení Ústavu tělovýchovného lékařství pražské univerzity (v této funkci působil šest let). Ale již v r. 1948 byl jmenován mimořádným profesorem a pověřen vedením Fyziologického ústavu nově založené lékařské fakulty v Hradci Králové. Když se však v r. 1951 po nástupu Alexeje Čepičky do funkce ministra národní obrany přeměnila hradecká Lékařská fakulta ve Vojenskou lékařskou akademii, stala se řada učitelů nevyhovujícími. Mimo jiné i profesoři Köcher a Kruta.

Kruta jako důstojník západní československé armády a navíc s mnoha profesionálními či rodinnými styky s Francií byl zcela nepřijatelný Musel odejít, a stejný osud postihl i profesora Köchera.

Kruta se pak stal přednostou Fyziologického ústavu Masarykovy university v Brně. Bylo to po odchodu profesora Drasticha. Kavalírsky mu tehdy ustoupil již vybraný profesor Poupa.

O přijetí profesora Kruty se snad zasloužil profesor Ferdinand Herčík, který měl tak neotřesitelnou pozici na fakultě, že mohl prosadit i kádrově sporného profesora Krutu.

V Brně – to byl vrchol jeho vědecké činnosti – mohl rozvinou Kruta všechny své schopnosti. Pracoval ve výzkumu, pilně publikoval, a brněnská fyziologie si získala ve vědeckém světě jméno.

Kruta se stal předsedou Československé fyziologické společnosti (v r. 1955) a uspořádal společně s francouzskými kolegy společný sjezd fyziologických společností v Praze. V r. 1966 byl jmenován žádným profesorem.

V r. 1968, při takzvaném „pražském jaru“, kdy se politická situace uvolnila, byl zvolen předsedou rehabilitační komise, která měla odčinit křivdy minulého režimu na fakultě. Ujal se té funkce velmi svědomitě a pečoval, aby se spolu se spravedlivými rehabilitačními rozhodnutími nesvezly i někteří nezaslouženě. To se mu později vymstilo. V té době také podepsal prohlášení neboli Manifest 2000 slov, který mu přinesli k podpisu autoři kolegové Poupa a Brod, a který byl později po vpádu Sovětských vojsk do naší země a za tzv. normalizace prohlášen za protisocialistický pamflet. Kruta byl pak vystaven nátlaku, aby svůj podpis veřejně odvolal, odmítl a v r. 1970 byl za normalizačního děkanátu profesora Halačky zbaven vedení Fyziologického ústavu a předčasně penzionován. Dokonce mu byl zakázán i vstup na půdu univerzity. Později byl donucen rezignovat na všechny funkce v domácích odborných společnostech a měl i zákaz publikovat své práce v zahraničí.

Při nemožnosti vědecké práce ve fyziologii rozvinul nyní svůj druhý velký zájem, tedy historiografii medicíny. Pokračoval v bádání o Janu Evangelistovi Purkyňovi, napsal řadu původních prací, za které dostal i cenu Lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, byl editorem jeho korespondence a dokončil v r. 1975 své dílo vydávání Purkyňových spisů Opera omnia třináctým svazkem. Tuto činnost zahájil již v r. 1937.

Již dříve se věnoval životu a dílu jiného českého fyziologa J. Procházky, výsledkem jeho práce byl spis Med. dr. Jiří Procházka, (1749 – 1820) život – dílo – doba.

Pak se však poměrně rychle zhoršil jeho zdravotní stav, byl diabetik, a dostavily se komplikace. Dne 6.září 1979 v Brně v 71 letech zemřel.

Jeho vědecké fyziologické dílo bylo zhodnoceno jinými, povolanějšími autory, jeho historiografické práce například v Čs. Fyziologii v r. 1978 v článku Kruta jako historik lékařství, překrásná vzpomínková biografie je v knize fyziologů P. Bravený, Z. Franc s jednoduchým názvem Vladislav Kruta, doplněná i vzpomínkami jeho blízkých a jeho kompletní bibliografií.

Z této knihy jsem si dovolil převzít některá fakta.

Tento trochu neveselý portrét skvělého fyziologa-vědce, historiografa medicíny a neohroženého vlastence bych chtěl doplnit několika historkami, které jsem získal z různých zdrojů, hlavně ještě v jeho kratším hradeckém období, ale některé jsou i z Brna, a které se snaží trochu prosvětlit hořkost výše uvedeného.

Profesor Kruta přednášel začátkem padesátých let posluchačům Ústavu tělovýchovného lékařství, tedy budoucím pedagogům, i fyziologii člověka a tělesných cvičení. O tomto tématu napsal v r. 1953 s kolegy Z. Hornofem a V. Seligerem účebnici Úvod do fyziologie tělesných cvičení. Úroveň znalostí absolventů byla velmi rozličná.

Při jedné přednášce se věnoval výkladu o vitaminech. Zmínil se o tom, že většina nyní známých vitaminů byla objevena koncem 19. začátkem 20. století. A jejich počet přibývá a stále ještě není konečný. Zdůraznil, že jsou to látky, které na rozdíl od bílkovin tuků a cukrů člověk potřebuje jen v minimálním množství, látky, které nemají žádnou kalorickou hodnotu, přesto jsou však pro život člověka bezpodmínečně nutné. Bez nich by lidský organismus nemohl vůbec existovat.

Tu se přihlásil jeden vzadu sedící snaživý student, budoucí pedagog:

„Pane profesore, prosím vás, jak to dělali lidi, když ještě nebyly ty vitamíny objeveny?“

Toto se stalo v r. 1951 na konci jednoho semestru v Hradci Králové, ještě před vznikem Vojenské lékařské akademie. Přednášky profesora Kruty byly sice po odborné stránce na vysoké úrovni, někdy však byly trochu suché a nezáživné, a studentům dalo práci se na ně plně soustředit.

A tak někteří medici pilně naslouchali a dělali si poznámky, zatímco jiní si četli beletrii, některé medičky pletly svetry či se věnovaly jiné činnosti. Profesor Kruta si zdánlivě ničeho nevšímal.

Při závěrečné přednášce na konci semestru uzavřel své lekce suchou poznámkou:

„Skončil jsem dnešním dnem své přenášky z fyziologie. Za měsíc se s vámi všemi setkám u rigorózní zkoušky. Někteří budou mít rigorózum, jiní nový svetr.“

Jednou, těsně před Vánocemi, navštívil profesor Kruta tehdejší zdravotnické nakladatelství Avicenum, aby projednal některé podrobnosti o své připravované knize o profesoru Procházkovi. Chtěl si přitom i vyřídit něco v účtárně.

Paní účetní potřebovala odskočit pro některé doklady do jiné kanceláře:

„Hned jsem zpátky, pane profesore, promiňte.“

Odskočila, ale dole v kanceláři se dostala do řeči s jinou kolegyní, a jak už je mezi ženami zvykem, než se probraly všechny náležité okolnosti, rozprava netrvala krátce. Tu se najednou rozpomněla:

„Počkej, Evo, já musím letět. Dopovíme si to někdy jindy. Já tam mám nahoře Krutu.“

„Krůtu? A kde jsi ji, prosím tě, teď před Vánocemi, sehnala?“

Následující historka ukazuje pana profesora jako gentlemana se smyslem pro humor.

Studenti medicíny při praktikách z fyziologie si mají vyzkoušet též vyšetřování krevních skupin. Zpočátku je určují ze svých vlastních preparátů, ze své vlastní krve.

Při praktikách z fyziologie v ústavu profesora Kruty byl i jeden medik z lékařské rodiny, otec i matka od fochu. Vyšetřil si krev a měl krevní skupinu B:

Svým výsledkem se pochlubil doma a zeptal se rodičů, jaké mají oni krevní skupiny. Otec měl skupinu A Rh+, matka také A Rh+. Tu si medik zkombinoval své čerstvé znalosti s laboratorním nálezem, zrozpačitěl a pak vyhrkl:

„To já ale nemůžu být váš syn.“

Matka i otec ustrnuli. Otec nepřesvědčivě zamumlal, že to bude asi nějaký omyl. Zahlodal v něm však červ pochybností a ráno vzal syna s sebou do nemocnice na transfúzní stanici. A tam jej znovu vyšetřili. A výsledek: Syn měl také A Rh+.

„Zatracenej pacholku!,“ zareagoval s úlevou otec. A už seděl pohlavek:

„To jsi se toho na tý fyziologii moc nenaučil! Tak příště vyšetřuj pořádně, nebo ti tu medicínu zatrhnu!“

Otec, který byl starým kamarádem pana profesora Kruty, mu potom zavolal:

„Ti tvoji asáci nebo demonstrátoři pěkně učí. Mému synovi vyšla při praktikách krevní skupina, že já jako nemůžu být jeho otec. A má paní byla hned podezřelá z nevěry!“

Profesor Kruta přišel hned druhý den na návštěvu s kyticí.

„Milostivá paní, paní kolegyně, moc se za své asistenty omlouvám. Byla jste nespravedlivě v podezření. A přitom jste si nic ani neužila.“

Profesor Kruta ještě v hradeckém období začal vyvíjet ve spolupráci s profesory Bedrnou a Procházkou přístroj, který by umožňoval řídit dýchání perkutánní elektrostimulací nervus phrenicus. Práce byla v počátcích. Když pak musel odejít do Brna, pokračoval v těchto pokusech.

V r. 1953 přišel na ranní sezení asistent MUDr. Urbánek, kovaný straník dosazený na ústav, aby tu jaksi dohlížel a prohlásil:

„Soudruzi, soudruh Stalin umírá, musíme se mu pokusit prodloužit život.“

Profesor Kruta se snažil vysvětlit, že oni tady nemohou nijak pomoci. Ale dr. Urbánek se vytasil s tím, že tady mají přece ten přístroj na elektrofrenické dýchání.

„Ten je přece teprve ve vývoji, není vůbec vyzkoušený, je v pokusném stádiu to nejde,“ namítal Kruta.

„Já už informoval soudruhy na Ústředním výboru KSČ a na velvyslanectví SSSR, ti měli velký zájem a přijedou se sem na to podívat.“

A opravdu zanedlouho přijeli dva muži v kožených kabátech z pražského ústředí SNB. Zjišťovali, kdo s tím přístrojem umí zacházet, byli to tři jedinci, ale žádný nebyl natolik kádrově spolehlivý, aby mohl jet do Moskvy k tak důležitému pacientovi.

Tak tedy přístroj zabalili o odjeli s ním do Prahy. Pro práci s přístrojem byl vybrán hradecký neurochirurg MUDr. Pavel Nádvorník, pozdější profesor v Bratislavě. Jeho mise však skončila bez úspěchu. V Brně už přístroj nikdy neviděli.

Celý medailonek zakončím slovy profesora Oty Gregora, který měl v lecčem podobný osud jako profesor Kruta, a která se také na Krutu hodí. V mládí také levicově orientován, pak emigrace, účast v západní armádě, po návratu rozvinutí vědecké činnosti, v r. 1968 otevřený nesouhlas se sovětskou okupací, následně byl persekvován a zbaven vedení kliniky.

Gregor říkal:

„Kdo není v mládí levicový, nemá srdce, ale také ten, kdo v dospělosti tuto orientaci neopustí, nemá rozum.“

Jak jsem již uvedl, pan profesor Kruta zemřel 6. září 1979. Byl rehabilitován bohužel až posmrtně a v r. 1991, rovněž posmrtně, byl povýšen na plukovníka.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.


Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 4

2008 Číslo 4

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Příběh jedlé sody
nový kurz
Autoři: MUDr. Ladislav Korábek, CSc., MBA

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Všechny kurzy
Kurzy Soutěž Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se