Jak známo z pohádek...

Jako kluk jsem miloval pohádky. Ostatně nám je rád dodnes. Vypravují příběhy, které okouzlují svou průzračností, tklivostí i prostotou. Odehrávají se ve světě, vypadá skoro jako ten náš. Jen snad voda je tam o poznání čistší, vzduch jiskrnější, louky barevnější a květiny voňavější. A samozřejmě se v něm dějí nezvyklé věci. Bytosti nadané kouzelnou mocí se jen třesou, jak za skývu suchého chleba a dobré slovo udělat z ošumělého poutníka úspěšného nápadníka krásné princezny. A vůbec jim nevadí, že jimi protěžovaný hrdina –⁠ zpravidla přehlížený nejmladší princ nebo hloupý Honza ze Zlámané Lhoty –⁠ jejich dobře míněné rady zásadně neposlouchá. Vydrží s ním až do šťastného konce. Má dobrotu srdce a dychtivost mládí. Předpoklady, které je třeba odměnit, protože se jednou změní v moudrost, laskavost a smysl pro spravedlnost. Vlastnosti každého dobrého budoucího vladaře. Alespoň v pohádkách.

Je to svět, v němž se dějí i jiné podivné věci. Dřevorubci kácí stromy a králové kralují. Ani jeden z nich necítil potřebu si to s tím druhým prohodit. Jako samozřejmost se tu bere, že ševcovský, krejčovský či truhlářský mistr ovládá své řemeslo, že se mu chce věnovat a že jenom ten nejlepší z nich má právo stát se cechmistrem. Nikdo nad tím nekroutil hlavou, nestěžoval si, nepsal anonymní dopisy, nesbíral podpisy na petiční archy. Taky ze služby se propouštělo napohled z takřka malicherných důvodů –⁠ třeba kvůli lenosti, neschopnosti nebo lajdáctví. A marně byste hledali příběh, v němž takto postižený jedinec v poklidu odešel dělat správce do sousedního zámku.

Tenhle svět ale také zaplňovaly postavy obdařené démonickými silami. Čarodějnice, černoněžníci, draci, polednice, obři... Bytosti plné zloby, chamtivosti, a krutosti. Zdály se skutečné, z masa a kostí a šel z nich strach. Bál jsem se, připadal si oklamaný a polykal slzy vzteku ve chvílích, kdy to s pohádkovým dobrem vypadalo všelijak, když mělo na kahánku. Tenkrát jsem netušil, že boj mezi temnotou a světlem je bojem o moc, o podobu budoucnosti, o naději. Stačilo, že jsem v koutku duše věděl, že všechno nakonec dobře dopadne, že zlo dojde odplaty a dobro bude odměněno.

Jistota, o níž se může zjitřená dětská fantazie účastnící se věčného, pokaždé vítězného a přece nikdy ne úplně vyhraného zápasu dobra se zlem opřít a která přináší pocit bezpečí.

Dětství uteče jako voda. A potom, aniž pořádně ví jak, se člověk prodere houštinou mládí a nestačí se divit, kam že se to vlastně dostal.

Optimisté říkají, že žijeme v nejlepším z možných světů. Naproti tomu pesimisté se obávají, že tomu tak skutečně je. Z toho víceméně vyplývá, že ať už to znamená cokoliv, nemáme moc na výběr. Je to svět, který vypadá skoro jako ten v pohádkách. Jen vzduch je o něco špinavější, barvy květů vybledlejší a louky zaprášenější. Taky nemá smysl pokoušet se vylovit z jihočeského rybníka zlatou rybku nebo hledat u zapadlé šumavské tůně žábu s královskou korunou na hlavě. Zato mrtvé vody je habaděj, ale při troše štěstí se občas dá najít i ta živá.

Vytratily se čarodějné rekvizity a do zapomnění upadla i zaklínadla mágů. Nic z toho však nezmizelo úplně. Křišťálové koule a kouzelná zrcadla vystřídaly obrazovky počítačů a matnice radarů, zatímco zaříkání čarodějů vcelku úspěšně nahradil jazyk psychologů, psychiatrů, ekonomů či expertů vědy o řízení. Jen snad ve srovnání s obraty typu „chronický katatonicko-klonický deprivační syndrom“ či „stochastická strategie nelineární extenze optimalizace rozvíjející se řady nebazálních funkcí“ působí někdejší „abrakadabra“ jednoduchým a dokonale srozumitelným dojmem.

Všeobecně se ale jaksi očekává, že se s tím vším člověk vyrovná, že před vstupem do tohoto světa stačí zmoudřet. Je to proces, který má mít zřejmě něco společného s věkem. Podobně jako v pohádkách. A něco na tom určitě je. Byly doby, kdy mně všichni politici připadali jako siluety v mlze; uměl jsem ale rozpoznat i ty nejsubtilnější rozdíly mezi stejně starými holkami. Dnes jsou všechny mladé dívky půvabné. Rozlišuju však jednotlivé politiky. Je to nepochybně změna. Jen si nejsem jistý, jestli stojí za to.

Svět pohádek a svět dospělosti mají prostě leccos společného. I v tom našem se odehrává zápas dobra se zlem, jen jeho výsledek bývá občas natolik nejasný, že se s určitostí nedá tvrdit, kdo vlastně vyhrál a proč. Zlo v něm není vždycky antracitově černé a křišťálová běloba dobra jeví nezřídka náchylnost k flekatosti.

Přesto jako v pohádkách je to zápas, v němž jde o budoucnost a o naději. Jen neskonale složitější. Možná i proto, že ti, kdo se účastní –⁠ a v té či oné formě bychom to měli být všichni –⁠ nečetli pohádky dostatečně pozorně. Snad v každé z nich se totiž vyskytuje jedna věta, docela nenápadná, vyslovovaná jakoby mimochodem, a přesto věta, která v tomhle světě vypadá daleko pohádkověji než všechny sedmihlavé saně, vodníci, rusalky a Baby Jagy dohromady:

Jak řekli, tak udělali...