Polyglandular Activation of Autoimmunity as a Manifestation of Subclinical Endocrinopathies
Background. Autoimmune thyropathies belong to the most frequently occurring autoimmune endocrinopathies. Autoimmune thyropathies occur either independently or linked to known polyglandular syndromes of type I–III.
Methods and Results. During the last decade, we observed a group of patients with autoimmune thyroiditis, in which autoimmune endocrinopathies were mutually associated and named the symptoms of this group „polyglandular activation of autoimmunity“. The frequency of the occurrence of autoantibodies against other endocrine organs in this group was determined and the most frequent was the occurrence of the autoantibodies against steroid producing cells – anti-ovary 28 %, anti-adrenal 23 %, anti-testes 12 %. Considering the most frequent occurrence of autoantibodies against steroid producing cells, attention has been paid namely to patients with autoimmune thyroiditis and a concurrent occurrence of anti-adrenal autoantibodies. In the foreground of the clinical picture of these patients were dysregulations on the metabolic and circulation levels together with symptoms of discomfort (subfebrile condition, arthralgia and fatigue). Heavy fatigue of these patients was linked to the changes of levels and mutual ratio of melatonin and serotonin and regarding autoantibodies, mainly autoantibodies against steroid producing cells, namely against the particular cells of the layers of adrenal cortex played a role.
Conclusions. The presence of autoantibodies influenced also the functional response, namely the ACTH/cortisol ratio. Autoantibodies detected were not anti-21-hydroxylase autoantibodies, typical for autoimmune polyglandular syndrome II, but antibodies against antigens of other molecular weight.
Key words: autoimmune thyroiditis, polyglandular activation of autoimmunity, autoimmune polyglandular syndrome, autoantibodies.
Autoři: I. Šterzl 1,2; P. Hrdá 1,2; P. Matucha 1; V. Vavrejnová 1; K. Vondra 1; V. Zamrazil 1 Působiště autorů: Endokrinologický ústav, Praha 1; Ústav imunologie a mikrobiologie 1. LF UK a VFN, Praha 2 Vyšlo v časopise: Čas. Lék. čes. 2007; 146: 256-261 Kategorie: Původní práce
Východisko. Mezi nejčastější autoimunitní endokrinopatie patří autoimunitní tyreopatie. Autoimunitní tyreopatie se vyskytují jak samostatně, tak ve vazbě na známé polyglandulární syndromy typu I–III.
Metody a výsledky. V poslední dekádě jsme sledovali pacienty s autoimunitní tyreoiditidou, u kterých docházelo k vzájemné asociaci autoimunitních endokrinopatií, a tuto skupinu jsme nazvali „polyglandulární aktivace autoimunity“. Stanovovali jsme frekvenci výskytu autoprotilátek proti dalším endokrinním orgánům a nejčastější byl výskyt autoprotilátek proti steroidy produkujícím buňkám (proti ovariím 28 %, proti nadledvině 23 %, proti testes 12%). Vzhledem k nejčastějšímu výskytu autoprotilátek proti steroidy produkujícím buňkám jsme se zaměřili na skupinu pacientů s autoimunitní tyreoiditidou se současným výskytem autoprotilátek proti nadledvinám. U těchto pacientů byly v popředí klinického obrazu poruchy regulace na úrovni metabolické, cirkulační, s projevy dyskomfortu (subfebrilie, artralgie a únava). Těžká únava u těchto pacientů byla vázaná na změny hladin a poměru melatoninu a serotoninu a v oblasti autoprotilátek se především uplatnily autoprotilátky proti steroidy produkujícím buňkám, a to proti jednotlivým buňkám vrstev kůry nadledvin.
Závěry. Přítomnost autoprotilátek měla vliv i na funkční odpověď, a to na poměr ACTH/kortizol. Autoprotilátky nebyly proti 21-hydroxyláze (typické pro autoimunitní polyglandulární syndrom II. typu), ale proti antigenům o jiné molekulové hmotnosti.
Klíčová slova: autoimunitní tyreoiditida, polyglandulární aktivace autoimunity, autoimunitní polyglandulární syndrom, autoprotilátky.
Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova
Nemáte účet? Registrujte se
Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.
