7. mezinárodní sympozium o historii anestezie

Heraklion, Kréta, Řecko 1.–3. 10. 2009


Autoři: M. Slánská
Vyšlo v časopise: Anest. intenziv. Med., 21, 2010, č. 4, s. 213-216
Kategorie: Zprávy ČSARIM

V říjnu 2009 se konalo již sedmé mezinárodní sympozium o historii anestezie (ISHA). Uspořádalo je anesteziologické oddělení krétské univerzity v Heraklionu, vedené prof. H. Askitopoulou.

Sympozium bylo pokračováním šesti předchozích sympozií, která se konala v Rotterdamu (1982), Londýně (1987), Atlantě (1992), Hamburku (1997), Santiagu de Compostela (2001) a Cambridge (2005). Jejich úspěšnost je dokladem zájmu o historii oboru nejen seniorů. Postupně se zvyšuje aktivní účast mladých anesteziologů na těchto sympoziích.

Na organizaci sedmého sympozia se podílely čtyři společnosti věnující se historii anesteziologie: Australská anesteziologická společnost, britská Společnost pro historii anesteziologie UK, Hippokratova mezinárodní nadace (GR) a Geoffrey Kaye Muzeum historie anesteziologie (Au).

Příprava, lokalita a členění zasedání i celková organizace akce byly na vysoké úrovni. Zájem o akci i při vysokém registračním poplatku (400 €) nepochybně podporovala i starobylost místa konání akce, jeho pohnuté dějiny a roční doba s velmi příjemným počasím.

K přednášce při slavnostním zahájení sympozia byl pozván dr. D. Wilkinson, bývalý prezident britské Společnosti pro historii anesteziologie. Zvolil téma: Je opouštění Hippokratovy tradice nebezpečím pro naši profesi? K čestné přednášce pro plenární zasedání byl pozván prof. J. W. Severinghaus, badatel a průkopník elektronického monitorování. Hovořil na téma: Skrytý oheň ve vzduchu, skrytý dopis: historická dilemata kyslíku.

Program sympozia byl rozčleněn do jedenácti tematických celků: Analgezie a anestezie v dávnověku, Analgezie a anestezie v 19. století, Analgezie a anestezie ve 20. století, Pediatrická anestezie, Vybavení pro anestezii, Válečná anestezie, Regionální anestezie, Anestezie pro kardiochirurgii, Resuscitace, Vzdělávání v anesteziologii a Hippokratův odkaz.

Do programu sympozia bylo zařazeno 76 přednášek a vystaveno 13 posterů.

Účast z České republiky

  1. Přednáška – Pokorný J., Klíma K., Kopecká L., Kyncl V., Slánská M., Šturma J.: History of Paediatric Anaesthesiology and Resuscitation in Prague – Czech Republic
  2. Poster č. 2 – Pokorný J., Dvořáček B.., Slánská M.: Polarography – Major Contribution of J. Heyrovský to the Intensive Therapy
  3. Poster č. 9 – Málek J., Pokorný J., Šulo I.: Original Developments of Anaesthetic Machines in Czechoslovakia after WW 2

Ve stejném termínu jako 7. sympozium probíhal v Českých Budějovicích 16. kongres ČSARIM, na kterém měl předseda Komise pro historii oboru doc. MUDr. J. Málek, CSc., aktivní účast. K účasti na 7. sympoziu ISHA jsem se z ČR zaregistrovala v řádném termínu sama. (Pro náhlé zhoršení zdravotního stavu v posledních dnech září jsem byla nucena od cesty upustit.) Díky registraci jsem po kongresu obdržela definitivní program a sborník abstrakt a prof. Aktinopoulou přijala naše sdělení upravená pro uveřejnění v chystaném sborníku Proceedings from the 7. ISHA.

V další části zprávy uvádím charakteristiky vybraných přednášek a posterů.

Přednášky

Historie nervosvalové blokády – od kurare k sugammadexu

Rajinder K. Mirakhur z Belfastu rozebral historii šípového jedu, který je v anesteziologii používán od roku 1942. Již v 16. století bylo známo, že kurare způsobuje zástavu dýchání bez ovlivnění srdeční činnosti, pokud je do plic zvířete neustále vháněn vzduch. Claude Bernard v 19. století prokázal, že kurare ovlivňuje vedení nervového vzruchu, aniž by účinkovalo na nerv nebo kosterní sval. Před objevením kurare, jako prostředku pro dosažení myorelaxačního účinku při anestezii k usnadnění operačního výkonu, bylo dosahováno relaxace hlubokou éterovou nebo cyklopropanovou celkovou anestezií, což doprovázely závažné vedlejší účinky. Zprvu se kurare používalo jen pro léčení otrav strychninem a při léčení tetanu. Abbé Felix Fontana zjistil, že kurare účinkuje jen na svaly ovládané vůlí. B. Brody dokázal v letech 1811–1812, že pokusná zvířata přežívají při dostatečné ventilaci plic. V roce 1914 popsal Henry H. Dale fyziologické účinky acetylcholinu jako transmiteru a o 25 let později popsal jeho vliv na nervosvalový přenos. V roce 1935  izoloval Harold King z muzeálního vzorku kurare d-tubokurarin a stanovil jeho chemickou strukturu. Komerčně dostupný tubokurarin použili Gray a Halton v Liverpoolu v roce 1944. To umožnilo podávání vyvážené anestezie, vyřazení explozivních anestetik a zabránění komplikací následkem hluboké anestezie.

Dalším vývojem vznikla syntetická nedepolarizující relaxancia, z nichž vedoucí úlohu hrálo pankuronium, následně přišlo atrakurium, vekuronium, cisatrakurium a první rychle účinkující nedepolarizující látka rokuronium, které jsou hlavní součásti dnešní praxe.

Neostigmin byl poprvé použit v roce 1930 k léčení myastenia gravis a později od roku 1950 stal se rutinou pro dekurarizaci při současné aplikací atropinu a kyslíku. Dokumentována byla neschopnost neostigminu odstranit úplnou blokádu, možný výskyt reziduální blokády (rekurarizace) a vedlejší muskarinový účinek.

Objevení cyklodextrinové sloučeniny sugammadex, selektivně vázající svalová relaxancia (k dekurarizaci), může revolučně přispět k využívání svalových relaxancií. Tato sloučenina je schopna zrušit jakkoliv hluboký účinek rokuronia nebo vekuronia bez potřeby anticholinergika a může snížit výskyt reziduální blokády.

Zavedení kurare do anesteziologie nebylo jen klinicky průlomové; postavení anesteziologa nabylo na vážnosti a pomohlo ke vzniku anesteziologie jako lékařského oboru.

Historie invazivního léčení bolesti

M. van Wijhe z Groningen rozděluje výkony na jehlou injikované chemické látky a operace. Nejčastěji používanými roztoky k provedení neuroablace jsou alkohol a fenol. V roce 1907 bylo publikováno: aplikace 60- a víceprocentního alkoholu vyvolá precipitaci proteinů, která vede k degeneraci veškerých nervových vláken. Méně agresivní je užití 6,7% fenolu – publikováno v roce 1933 – způsobí stejnou neurolýzu jako 50% alkohol a umožňuje regeneraci za 3–4 měsíce. 10% fenol rozpuštěný v glycerolu je hyperbarický a vhodný k intratekálnímu použití. Samotný glycerol má neurolytický účinek a byl používán k obstřiku ganglion Gasseri.

Další, méně obvyklé chemické látky byly 6% amonium chlorid, hypo- a hypertonický NaCl a n-butyl-p-     -amino-benzoát.

600 let před n. l. bylo popsáno lokální znecitlivění po elektrickém šoku – bleskem. Koncem 19. století se začala používat faradizace. Porozumění elektrofyziologii nervového systému umožnilo vyvinout přístroje, které modulují jeho funkci.

Historie pediatrické anestezie – důležité milníky

  • 1842–1940 podávání éteru, chloroformu a etylchloridu otevřenou kapací metodou.
  • 1925–1945 operace vrozených vad. C. Robson (Toronto) a R. Coope (Londýn) byli prvními odborníky dětské chirurgie.
  • 1934 zavedení cyklopropanu k celkovému znecitlivění.
  • 1940–1960 zavedení Ayerova T, modifikace Reesova dětského dýchacího systému, svalových relaxancií, ETI a mechanické plicní ventilace, miniaturizace endotracheálních rourek, dětských laryngoskopů, jemné i. v. kanyly a vývoj neexplozivních anestetik.
  • 1955 éter zaměněn nehořlavým halotanem.
  • 1960–1980 éra nehořlavých anestetik a pokroků v edukaci. Neonatální intenzivní péče byla téměř v každé velké dětské nemocnici. Intravenózní sedace, užívání svalových relaxancií i monitorování základních životních funkcí se stalo běžnou rutinou. Práce anesteziologa se rozšířila za hranice operačních sálů do jednotek intenzivní péče, zajišťuje tlumení bolestí i resuscitační péči.
  • 1980 až do současnosti: požadavky na tlumení chronické i akutní bolesti pomocí nových léků i technologií, neinvazivní kardiopulmonální monitorování, korekce vrozených vad již v intrauterinním období, výzkum molekulární i elektronické pumpy, použití moderních ventilátorů. To vše charakterizuje první dekádu 21. století a otevírá nové horizonty.

Vývoj pediatrické anestezie v Praze – obsah sdělení českých autorů [viz Anesteziologie a intenzivní medicína, 21, 2010, 1, s. 39–45].

Vývoj endotracheální intubace v pediatrické anestezii

Řečtí anesteziologové z Athén propracovali toto téma velmi podrobně. Kolem roku 1000 našeho letopočtu Avicenna poprvé použil zlatou a stříbrnou kanylu k intubaci trachey. V 16. století Vesalius provedl tracheostomii.

  • 1754 Pugh a 1834 Blundel použili endotracheální rourky pro resuscitaci novorozenců.
  • 1882 O’ Dwyer užil pozlacenou rourku k urgentní tracheální intubaci difterických dětí.
  • 1900 německý chirurg F. Kuhn vyvinul ohebnou kovovou rourku o průměru 6–7mm, s vroubkováním podobným tracheálním chrupavkám.
  • 1923 Magill I. v londýnské dětské nemocnici v Great Ormond Street použil rourku pro intubaci 21 měsíců starého batolete při operaci rozštěpu patra.
  • 1940–1950 intubace trachey se stala běžnou metodou a přinesla znalosti laryngeální anatomie, vývoj materiálů od červené pryže až po nesmáčivé plasty v 60. letech.
  • 1946 Miller a Robertshaw (Oxford) vyvinuli dětské lžíce laryngoskopu pro usnadnění endotracheální intubace dětí.
  • 1950 Smith R. M. „otec pediatrické anestezie“ popsal indikace i potřebné postupy k intubaci. Endotracheální intubace se nepochybně stala bezpečnou a spolehlivou technikou k zajištění průchodnosti dýchacích cest u dětí při celkové anestezii.

Regionální anestezie

Porovnány byly preference regionální anestezie před celkovou anestezií v první polovině 20. století. Byl zdůrazňován bezbolestný pooperační průběh i absence zvracení, nevolnosti apod. S vývojem techniky, se zavedením svalových myorelaxancií a s ventilační podporou je v současnosti v Řecku dávána od 2. poloviny 20. století přednost celkové anestezii a regionální anestezie je podávána vesměs jen tam, kde je celková anestezie kontraindikována.

Nová fakta o baricitě anestetik, používaných pro spinální anestezií nezávisle na sobě publikovali v roce 1907 Angličan Arthur Barker a Němec Carl Joseph Gauss. William W. Babcock v roce1912 upřednostňoval hypobarické roztoky, byli zmíněni i další autoři propagující spinální anestezii (Pitkin, Helmut Schmidt).

Řecký přínos regionální anestezii

Metoda je užívána k srdečním operacím jako vysoká subarachnoidální anestezie novokainem – prezentována A. Petrou z Ioanniny (Řecko). V roce 1940 Zacharopoulos aplikoval na albánské frontě u omrzlin lumbální sympatikolýzu prokainem. Od 1979 byly aplikovány opiody k epidurálním a spinálním anesteziím. V roce 1990 byla zavedena kontinuální epidurální anestezie, kombinovaná spinální a epidurální anestezie. Přínosem řeckých anesteziologů k regionální anestezii v pediatrické praxi jsou spinální katétry a implantace dávkovačů.

Intravenózní regionální anestezie

Stoleté výročí intravenózní regionální anestezie   (IVRA) oslavila německá skupina autorů z Hamburgu (M. Goerig a A.van Zundert). IVRA byla zavedena slavným chirurgem A. Bierem – otcem spinální anestezie. Končetina musela být zprvu podvázána a exsanguinována. Speciální kanyla byla zavedena do žíly mezi dvěma škrtidly a byl aplikován roztok Novocainu (prokain) s okamžitým efektem v této oblasti a „nepřímá“ analgezie nastupovala pozvolna v distální části končetiny. Tato Bierova venózní anestezie doznala brzo uplatnění po celém světě. Díky objevům nových anestetik i technik však byla brzo zapomenuta. V roce 1963 McHolmes tuto techniku oživil. Aplikaci lidokainu do regionálních žil užíval především v ambulantní praxi. Tato účinná a levná technika se dožívá renesance především při anestezování ambulantních chirurgických výkonů. Brazilský Flavio Kroeff--Pires popsal v roce 1953 modifikovanou Bierovou techniku, kterou používal obzvláště v traumatologii. Novozélanďan McHolmes, žák slavného R. Macintoshe, publikoval o IVRA pomocí lidokainu v roce 1963 práci v Lancetu. Tato technika přesto stále bojuje o své místo v anesteziologii.

Anestezie a resuscitace pro kardiologii a kardiochirurgii

Australští autoři popisují první srdeční stimulace intermitentním galvanickým proudem na zavřeném hrudníku, první pokusy s faradickým proudem na zvířatech i první úspěšné resuscitace komorové fibrilace u lidí a její další vývoj. Marek Lidwill prováděl vnitřní srdeční stimulace již v roce 1926. Popsána byla celková anestezie k první transplantaci srdce provedené hrudním chirurgem Christianem Barnardem (1967) v Kapském Městě, kterou podal dr. Joseph Ozinsky. Tento tým provedl téměř jeden tisíc operací pomocí kardiopulmonálního bypassu.

Řecký tým anesteziologů z Athén vylíčil vývoj anestezie pro kardiochirurgii v Řecku ve čtyřech etapách včetně přínosu Onassisova centra kardiochirurgie, založeného v 1993.

Historie výuky anesteziologie

Francouzské učebnice oboru vznikly již v roce 1848. Charles Sédillot napsal první učebnici s návodem, jak podávat éterovou anestezii, a jeho žák, francouzský chirurg Henry Chambert, velmi podrobně vylíčil vlastnosti i způsob užití éteru.

W. Witte z Berlína informoval o první knize o terapii bolesti, kterou sepsal americký anesteziolog John Joseph Bonica (vyšla v 1953). Již zde je kladen důraz na multidisciplinární spolupráci při péči o pacienty trpící chronickou bolestí. Bonica též inicioval založení první mezinárodní společnost pro studium bolesti (IASP) v roce 1973.

V posterech bylo upozorněno na důležité knihy o regionální anestezii u dětí, které vydali v roce 1989 B. Dalens (Francie) a C. St. Maurice s O. Schulte-             -Steinbergem v roce 1990.

Postery

Charakteristiky některých osobností

  • Hewitt, Frederic William (1857–1916) – již v roce 1890 popsal veškeré (tehdejší) vědomosti o příčinách obstrukce dýchacích cest, ale až v  roce 1908 vytvořil prototyp dnešních vzduchovodů pro udržení průchodnosti horních dýchacích cest. Jeho nejvýznamnějším přínosem však byl vynález přístroje pro podávání směsi kyslíku a oxidu dusného, modifikoval Junkerův chloroformový a Cloverův (éterový) odpařovač a napsal dvě vynikající učebnice pro výuku anesteziologie pro studenty i všechny, kteří podávali anestezie.
  • Ombrédanne, Louis (1871–1956) – pediatr a ortoped po dvou fatálních anesteziích byl v roce 1907 pověřen svým učitelem A. Nélatonem vytvořit bezpečnou anesteziologickou pomůcku. První prototyp udělal z plechovky od anglických sladkostí, kde se odpařoval éter, s přívodem vzduchu a vdechovým rezervoárem. Rychle následovaly modifikace přístroje včetně přívodu kyslíku. Ombrédanne a Armingeat poprvé popsali „hypertermii u novorozence v anestezii“, v. s. maligní hypertermii.
  • Esmarch, Friedrich von (1823–1908) – německý pionýr neodkladné medicíny. Jako vojenský chirurg se v několika válkách často setkával s masivním krvácením při zraněních a amputacích. Zavedl bezkrevnost v operačním poli zaškrcením končetiny. Pro anestezii upravil drátěnou konstrukci na textilní kryt jako obličejovou masku pro éterovou anestezii včetně kapací zátky na láhve s éterem. Založil první školu pro paramediky a uveřejnil první učebnici první pomoci, která byla přeložena do třiceti jazyků.

Průkopníci veterinární akupunktury v Evropě

Čínská, 4000 let stará akupunktura se dostala do Evropy až v období vládnutí dynastie Ming v roce 1504, když Portugalci obsadili Macao. Další znalosti přinesli do Evropy francouzští misionáři vypovězení z Číny – učení se rozšířilo ve veterinární praxi v Rakousku, Francii i v Německu na celá desetiletí. První písemné zmínky v Anglii byly v roce 1828 v časopisu „The Veterinarian“ a o pět let později i v rakouské lékařské ročence. V roce 1786 slovinský lékař Anton Hayne, profesor vídeňské veterinární školy, referoval o léčení obrn koní akupunkturou.

Polarografie – významný přínos Jaroslava Heyrovského pro intenzivní léčbu

Kontinuální měření obsahu kyslíku v tekutinách je umožněno metodou polarografie, kterou v letech 1922–1925 vynalezl český fyzikální chemik Jaroslav Heyrovský. Jeho rtuťovou elektrodu nahradil v roce 1956 L. C. Clark se spolupracovníky, mj. i s J. W. Severinghausem, platinovou elektrodou a polarografická analýza umožňuje dodnes monitorování obsahu kyslíku v krvi, popř. i v dalších tělních tekutinách u kriticky nemocných. J. Heyrovský byl za vynález polarografie vyznamenán v r. 1959 Nobelovou cenou za chemii.

Kurare

Na posteru je přehledně uvedena historie zavedení kurare a svalových relaxancií do medicíny a do anesteziologie (viz výše charakteristika přednášky).

Historie tracheostomie a intubace trachey

První zmínky o tracheostomii najdeme v indické hinduistické lékařské knize Rig Veda již kolem roku 2000 před n. l. O 500 let později egyptský Imhotep popsal techniku velmi podobnou tracheotomii. Alexander Veliký zachránil život dusícímu se vojákovi, když mu mečem rozetnul tracheu. První intubaci provedl Hippokrates; na začátku 11. století Avicenna popsal tracheální intubaci zlatou či stříbrnou rourkou.

Nová éra tracheostomie začíná v renesanci. Vesalius zkoušel intubaci u zvířat v roce 1542, Brasavola provedl první dokumentovanou tracheostomii na člověku v roce 1546. C. Kite prováděl tracheální intubaci nosem i ústy v roce 1858, J. Snow intuboval tracheostomií v roce 1858. Trendelenburg podal endotracheální anestezii rourkou s manžetou. Během 1. světové války vynalezl Ivan Magill „Magillovy kleště“. Vynález laryngoskopie (Kirstein a Garcia) zlepšil podmínky k intubaci. Robert Macintosh v roce 1943 zavedl dodnes používanou zahnutou lžíci k laryngoskopu. Vynález fibroskopické bronchoskopie umožňuje i ty nejobtížnější intubace.

Bolest ve starořecké literatuře

Po prostudování Homérových eposů a Hippokratových, Soranových i Areteových rukopisů řečtí kolegové vysvětlují různé výrazy pro odlišné typy bolesti a rozebírají je. Ve staré řečtině bylo těchto výrazů celkem deset!

Periscyphismus a sekce temporálních cév

Většinu druhů bolesti hlavy starověcí lékaři rozpoznávali a léčili nechirurgickými zásahy. Autoři popisují dva chirurgické výkony periscyphismus a sekci spánkových tepen.

Periscyphismus (od řeckých slov peri = kolem a scyphion = lebka) je skalpování. Transverzální, ke kosti sahající incize od jednoho spánku k druhému podél koronárního švu byla doplněna oškrábáním kostí a podporou hnisání.

Sekce temporálních cév: po naplnění cév krví stlačením šíje nebo hlavy byly cévy označeny inkoustem a poté podél nich provedena incize skalpelem. Populární bylo též použití rozžhaveného železa tvaru olivy. Metoda byla populární u tak slavných lékařů, jako byli Pavel z Aeginy, Galén, Celsus, Leonidas a Aetius z Amidu. Byla používána k léčení akutní migrény a chronických či akutních očních efuzí.

Historie vývoje regionální anestezie u dětí

  • 1884 Carl Koller poprvé popsal použití kokainu při očních operacích dětí.
  • 1898 Bier popsal spinální anestezii u dospělých.
  • 1909 Tyrrel-Gray použil stovain pro spinální anestezii u dětí.
  • 1922 Labat provedl axilární blokádu.
  • 1933 Campell provedl u dětí kaudální blokádu 2% prokainem.
  • 1948 Leigh a Beton napsali kapitolu o regionální anestezii u rizikových novorozenců.
  • 1964 Ruštin provedl první lumbální a torakální epidurální anestezii.
  • 1974 Kay provedl první kaudální anestezii k pooperační analgezii u dítěte.
  • 1984 Abadijan zahájil moderní éru spinální anestezie u vysoce rizikových dětí.

Vývoj anesteziologických přístrojů v Československu po 2. světové válce

Na posteru byla představena obrazy a doprovodným textem série anesteziologických přístrojů, plicních ventilátorů a pomůcek pro zajišťování průchodnosti dýchacích cest, které vyráběl v bývalém Československu průmysl zdravotnické výroby, především firma Chirana, od konce druhé světové války. Dodávané přístroje konstrukcí a provozní spolehlivostí odpovídaly potřebám doby a podmínily mj. úroveň anesteziologie a resuscitace odpovídající mezinárodním měřítkům.

M. Slánská,
Komise pro historii oboru ČSARIM
e-mail: mslanska@email.cz


Štítky
Anesteziologie a resuscitace Intenzivní medicína

Článek vyšel v časopise

Anesteziologie a intenzivní medicína

Číslo 4

2010 Číslo 4

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
nový kurz
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Jistoty a nástrahy antikoagulační léčby aneb kardiolog - neurolog - farmakolog - nefrolog - právník diskutují
Autoři: doc. MUDr. Štěpán Havránek, Ph.D., prof. MUDr. Roman Herzig, Ph.D., doc. MUDr. Karel Urbánek, Ph.D., prim. MUDr. Jan Vachek, MUDr. et Mgr. Jolana Těšínová, Ph.D.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se