Lékové interakce u starších diabetiků
Drug interactions in the elderly with diabetes mellitus
The elderly with diabetes mellitus are usually treated with many types of drugs. This, together with pharmacokinetic and pharmacodynamic changes connected with aging, can lead to an occurence of drug interactions. They are often manifested as hypoglycaemia, decompensation of diabetes or an increase of frequency of adverse effects of drugs used together. It is important to pay an attention especially to hypoglycaemia, which brings many risks in the elderly. An article is focused on probable drug interactions when combination of various antidiabetics, antidiabetics with antihypertensives or hypolipidemics is used. Despite ACE-inhibitors and beta-blockers can influence the compensation of diabetics, their use is not contraindicated in these patients, because of their huge benefit in the prevention of cardiovascular events. An article brings an overview of antidiabetics metabolised by means of the system of cytochrome P 450 and resulting drug interactions with inhibitors and inductors of these enzymes. These drug interactions are not usually important in clinical practice and it is possible to prevent them with careful monitoring of glycaemia, instruction of patients and alternatively modification of the doses of hypoglycaemic medication after a termination of the treatment of responsible inductor or inhibitor.
Key words:
drug interaction – diabetes mellitus – antidiabetics – cytochrome P 450 – hypoglycaemia
Autoři:
T. Hendrychová; J. Vlček
Působiště autorů:
Katedra sociální a klinické farmacie Farmaceutické fakulty UK Hradec Králové, vedoucí prof. RNDr. Jiří Vlček, CSc.
Vyšlo v časopise:
Vnitř Lék 2012; 58(4): 299-304
Kategorie:
Přehledné referáty
Souhrn
Starší pacienti s diabetes mellitus užívají většinou řadu léků. To, spolu s farmakokinetickými a farmakodynamickými změnami ve stáří, může vést k výskytu lékových interakcí. Jejich projevem bývá často hypoglykemie, dekompenzace diabetu nebo zvýšení četnosti a závažnosti nežádoucích účinků současně podávaných léčiv. U seniorů je třeba věnovat pozornost především hypoglykemii, která jim přináší mnohá rizika. Článek se zaměřuje na možné lékové interakce při kombinaci několika antidiabetik a souběžné léčbě antidiabetiky s hypolipidemiky a antihypertenzivy. Ač ACE-inhibitory a beta-blokátory mohou kompenzaci diabetiků ovlivňovat, není u nich léčba danými látkami kontraindikována pro jejich obrovský přínos v kardiovaskulární prevenci pacientů. Dále práce podává přehled antidiabetik metabolizovaných systémem cytochromu P 450 a z toho vyplývajících interakcí s inhibitory či induktory těchto enzymů. Dané interakce však v klinické praxi většinou nemají větší význam a lze jim účinně předcházet pečlivým monitorováním glykemie, poučením pacienta a případně úpravou dávek hypoglykemizujících látek po ukončení léčby příslušným induktorem či inhibitorem.
Klíčová slova:
léková interakce – diabetes mellitus – antidiabetika – cytochrom P 450 – hypoglykemie
Předneseno na 13. celostátním diabetologickém sympoziu „Diabetes a specifická životní období“ v Hradci Králové ve dnech 3.–4. června 2011.
Úvod
Stárnutí populace, stejně jako neustále vzrůstající prevalence diabetes mellitus (DM), je celosvětovým problémem, který představuje významnou ekonomickou zátěž nejen pro zdravotnické systémy. U seniorů, tedy osob ve věku nad 65 let, je kvůli vlivům vlastního stárnutí na organizmus, nevhodnému životnímu stylu či efektům vnějšího prostředí často nutná léčba několika současně se vyskytujících onemocnění. Z toho logicky plyne potřeba polyfarmakoterapie. I racionálně vedená léčba, vyžadující kombinaci několika látek, však může pacienta ohrožovat výskytem lékových interakcí (LI). Jejich riziko se dále zvyšuje přirozenými změnami ve fungování a složení organizmu, k nimž během stárnutí dochází a které mají nemalý vliv na farmakokinetiku i farmakodynamiku podávaných léčiv [1].
Lékové interakce
LI jsou jevem, kdy při současném podávání 2 nebo více léků dojde ke změně účinku některého z nich. Výsledek může být synergický, antagonistický nebo kvalitativně modifikovaný. Podle mechanizmu vzniku dělíme lékové interakce na farmaceutické (lékové inkompatibility, k nimž dochází ještě před podáním léčiva do organizmu), farmakokinetické (na úrovni absorpce, distribuce, metabolizmu a exkrece léků) a farmakodynamické, které probíhají většinou na úrovni receptorů [2]. Při řešení lékových interakcí je potřeba nejen znalost dávek, časového vztahu podávání, mechanizmů účinku a farmakokinetických parametrů současně podávaných léčiv, ale i mnoho dalších informací týkajících se přímo konkrétního pacienta nebo záměru lékaře, s nímž byla kombinace daných léčiv nasazena. Důležité je vnímat i odlišnou míru rizika LI u různých populací. Co se týká konkrétního nemocného, je potřeba znát kromě osobní a lékové anamnézy i jeho compliance, která významně ovlivňuje účinnost i bezpečnost farmakoterapie. Různé typy interakcí mohou mít různé projevy, v některých případech je lze účinně kvantifikovat či jiným způsobem kontrolovat. Při nalezení interakce je třeba přijmout příslušná opatření a konkrétní problém vyřešit ve prospěch pacienta.
Senior s diabetes mellitus
U seniorů komplikuje terapii DM řada faktorů. Celkový zdravotní stav pacienta, souběžně probíhající onemocnění, psychologické vlivy a stav kognice i sociální prostředí. Většina klinických studií se však zaměřuje na pacienty středního věku a jejich výsledky jsou pak zobecňovány na celou populaci, včetně seniorů [3,4]. Pokud si toto neuvědomíme a nevezmeme při volbě terapie v potaz změny např. v metabolizmu a exkreci léčiv, k nimž ve stárnoucím organizmu dochází, můžeme seniora dobře míněnou terapií v mnoha případech ohrozit. Na druhou stranu by nemělo docházet k tomu, že ze strachu z poškození pacienta léky, nebude některé jeho onemocnění léčeno vůbec. Rozlišovat je třeba seniory v dobrém fyzickém i psychickém stavu a tzv. křehké seniory s redukovanou funkční kapacitou a dále pacienty s nově vzniklým diabetem s minimem komplikací a ostatní s dlouhodobě přítomnou cukrovkou a pokročilými mikro- a makrovaskulárními komplikacemi [5].
Většina starších diabetiků má alespoň jednu komorbiditu [6,7]. Často je u nich indikována souběžná léčba antihypertenzivy, hypolipidemiky a antiagregancii [8]. Z hlediska LI je třeba pečlivě monitorovat konkomitantní léčbu antidiabetiky a léčivy s úzkým terapeutickým indexem (např. warfarin, digoxin) a ve farmakoterapii se zaměřit i na přítomnost významných induktorů (např. rifampicin), inhibitorů (např. flukonazol) či substrátů (např. simvastatin) cytochromu P 450 (CYP 450), protože daný systém je významný pro metabolizmus derivátů sulfonylurey (DSU), glinidů i thiazolidindionů (TZD). Ač antidiabetika obecně mnoho LI nevykazují, na jejich potenciální reakce s výše uvedenými skupinami léčiv se v tomto sdělení zaměříme. Zmíníme i možná úskalí souběžné terapie 2 a více antidiabetiky a probereme riziko kombinované léčby starších diabetiků a hypoglykemie, která bývá u seniorů často podceňována i přesto, že vyšší věk, předchozí hospitalizace či 5 a více současně užívaných léčiv jsou významnými rizikovými faktory tohoto nežádoucího jevu [3,10].
Hypoglykemie jako následek LI u seniorů léčených antidiabetiky
Vnímání příznaků hypoglykemie u seniorů může být narušeno nebo mohou být její symptomy připisovány jiným patologickým podmínkám souvisejícím s věkem. Při výskytu hypoglykemie jsou starší pacienti významně ohroženi pády a následnými zraněními, infarktem myokardu nebo mrtvicí. Na druhé straně strach z hypoglykemie může vést k suboptimální kontrole diabetu a z toho plynoucích komplikací. Z hlediska LI je z používaných perorálních antidiabetik (PAD) riziko hypoglykemie nejvyšší u DSU, tím spíše, že u seniorů dochází k významnému poklesu renálních funkcí. Nejnebezpečnější z hlediska vzniku hypoglykemie je léčba glibenklamidem, nižší riziko provází terapii glimepiridem, glipizidem a gliklazidem. Léčiva zvyšující účinnost DSU s možností vyvolání hypoglykemie shrnuje tab. 1. Mechanizmus interakce není vždy znám. Riziko klinicky významných LI je při léčbě současnými DSU relativně nízké, přesto musí být bráno v potaz. Hypoglykemii lze účinně předcházet pečlivým monitorováním glykemie a edukací pacienta [3,11–14].
Kombinace DSU s dalšími inzulinovými sekretagogy (glinidy) riziko hypoglykemie zvyšuje. Inzulinové senzitizéry (metformin, TZD) mohou vzácně přispívat k jejímu snadnějšímu vzniku. U novějších látek typu inhibitorů dipeptidyl peptidázy 4 (DPP-4) a analogů glukagonu podobného peptidu 1 (GLP-1) je riziko hypoglykemie při kombinaci s DSU nejnižší ze všech PAD pro jejich glukózo-dependentní účinek, který vede k tomu, že po normalizaci glykemie přestávají působit [11,17,18].
Kvůli nebezpečí kumulace, a tím pádem i zvýšení efektu antidiabetik je třeba v klinické praxi věnovat pozornost také současnému podávání inhibitorů CYP 450 (tab. 2) a ostatních hypoglykemizujících léčiv metabolizovaných daným systémem (tab. 3). Bylo popsáno např. zvýšení plazmatických hladin repaglinidu při současné terapii cyklosporinem, azolovými antimykotiky, klaritromycinem, trimetoprimem a kotrimoxazolem. I když většinou nedošlo k významnému ovlivnění glykemie ve smyslu jejího snížení, je třeba na možnost vzniku hypoglykemie pacienty upozornit. Podobné interakce mohou být očekávány i v případě TZD a saxagliptinu, taktéž substrátů CYP 2C8 a CYP 3A4 [9,19–21].
Hyperglykemie jako následek LI u seniorů léčených antidiabetiky
Problémem může být i opačný stav, hyperglykemie při současné terapii antidiabetiky a např. induktory CYP 450 (tab. 4). Biotransformace DSU, TZD, glinidů i saxagliptinu je ovlivněna současným podáváním rifampicinu, který jejím zrychlením vede k nižším hladinám daných antidiabetik v plazmě, a tím i horší kompenzaci diabetu. Při konkomitantní léčbě je tedy nutné monitorování glykemie a případné zvýšení dávek antidiabetik. Významnou se tato LI pro starší pacienty stává především tehdy, je-li ukončena léčba enzymovým induktorem (buď záměrně, nebo pro delší „lékové prázdniny“ podávaného induktoru při non-compliance pacienta). Proto je nezbytné vždy pacienta poučit a pro zabránění eventuální následné hypoglykemie myslet na nutnost intenzivnějšího monitoringu glykemie a případně opětovné snížení dávek antidiabetik [19–21].
Ke snížení účinku antidiabetik může dále docházet při současné léčbě glukokortikoidy, někdy výjimečně i pouze při lokální aplikaci, v počátcích terapie tyreoidálními hormony, během podávání některých antipsychotik (olanzapin, klozapin, chlorpromazin, risperidon) a antiretrovirotik. Pohlavní steroidy v pubertě zvyšují periferní inzulinovou senzitivitu, substituce estrogenů v postmenopauze však může kontrolu glykemie naopak zlepšit. Výsledný efekt zřejmě závisí na dosažené sérové hladině hormonů. O beta-blokátorech a thiazidových diuretikách bude v souvislosti s možným zhoršením kompenzace DM pojednáno níže [8,14,16,32,33].
LI při kombinované léčbě několika PAD
Současné doporučení léčby diabetu České diabetologické společnosti uvádí při nedostatečném účinku monoterapie možnost využít kombinované léčby několika PAD. Pokud však není dvojkombinace PAD dostačující, je doporučováno zahájit léčbu inzulinem, i když podle konsenzu Americké diabetologické asociace a Evropské asociace pro studium diabetu je přípustná i terapie trojkombinací PAD [24,25]. Doporučené kombinace PAD nevykazují klinicky významné LI, i když se mohou objevit mírné změny farmakokinetických parametrů jednotlivých látek. Co lze při současném podávání některých PAD očekávat, je vyšší riziko hypoglykemie, jak už bylo zmíněno výše. V případě kombinace metforminu a akarbózy dochází k vyššímu výskytu gastrointestinálních nežádoucích účinků. Při současném použití TZD a inzulinu je nutná opatrnost vzhledem k vyššímu riziku vzniku srdečního selhání [14,24].
LI při kombinované léčbě PAD a hypolipidemiky
Léčba dyslipidemie je u pacientů s diabetem klíčová pro snižování kardiovaskulárního rizika, které je u nich kvůli akcelerované ateroskleróze výrazně vyšší než v běžné populaci. Pro pacienty s diabetes mellitus 2. typu je typická tzv. aterogenní triáda (zvýšení malých denzních LDL a triglyceridů, snížení HDL-cholesterolu) vyžadující podávání dokonce kombinace hypolipidemik pro korekci mnohočetných abnormalit lipidogramu současně. K základním statinům jsou nejčastěji přidávány fibráty, antidiabetikum pioglitazon a poměrně nově i kyselina nikotinová [26].
Různé statiny (mimo pravastatinu a rosuvastatinu) jsou metabolizovány dvěma různými izoenzymy CYP 450, a to CYP 3A4 (simvastatin, atorvastatin, lovastatin) a CYP 2C9 (fluvastatin). Při hledání potenciálních LI statinů a PAD je třeba se zaměřit na látky uvedené v tab. 3, jejichž metabolizmu se některé izoformy CYP 450 účastní [8,14].
Ani přes mírné ovlivnění farmakokinetických parametrů jednotlivých souběžně užívaných antidiabetik a statinů nebyly žádné klinicky významné lékové interakce popsány. V některých sděleních byl však prokázán vliv současně užívaných TZD na vyšší četnost výskytu nežádoucích účinků atorvastatinu (hepatotoxicita), sitagliptinu na vyšší četnost výskytu rabdomyolýzy při podávání simvastatinu a efekt současně podávaného simvastatinu na vyšší četnost výskytu nežádoucích účinků repaglinidu (hypoglykemie). V posledním případě se předpokládá spíše farmakodynamická než farmakokinetická interakce, vyplývající zřejmě z vlivu simvastatinu na inzulinovou senzitivitu [19–21,27].
Gemfibrozil, významný inhibitor CYP 2C8, signifikantně zvyšuje plazmatické koncentrace TZD (> 2krát) i repaglinidu (8krát). V ČR se však dnes prakticky v preskripci neobjevuje, a navíc není dosud jasné, zda má tato farmakokinetická interakce nějaké klinicky významné důsledky ve smyslu ovlivnění kontroly glykemie nebo četnosti nežádoucích účinků daných antidiabetik. Každopádně při současném podávání gemfibrozilu a TZD (stejně jako při jiných LI antidiabetik vedoucích potenciálně ke změně glykemie) se doporučuje pečlivější monitorování glykemie a eventuálně úprava dávek antidiabetik. Pokud je nutné předepsat repaglinid s fibrátem současně, pak volba gemfibrozilu není vhodná, ale jeho náhrada fenofibrátem nebo bezafibrátem je bezpečná a není zatížena výše uvedenou LI [16,19,21].
Kyselina nikotinová může zhoršovat glukózovou toleranci. Přesto review z roku 2008 [28] prokázalo pouze mírný přechodný nebo reverzibilní vliv terapie tímto hypolipidemikem (v dávkách do 2,5 g/den) s jedinečnou schopností zvyšovat hladiny HDL-cholesterolu na kompenzaci diabetu. Ve většině případů stačilo pro potlačení negativního vlivu niacinu na glykemii mírně upravit antidiabetickou léčbu.
LI při kombinované léčbě PAD a antihypertenzivy
Současný výskyt hypertenze a diabetu významně zvyšuje kardiovaskulární morbiditu i mortalitu pacientů. Proto je u diabetiků nezbytné i toto onemocnění účinně léčit. Pro dosažení hodnot systolického tlaku < 130 mm Hg je obvykle nutná kombinační léčba. Jejím základem by měl být vždy ACE-inhibitor (ACEI) nebo AT1-blokátor [28]. Výsledky studií hodnotících riziko hypoglykemie při současné terapii antidiabetiky a ACEI jsou rozporuplné. Existují práce naznačující, že ACEI, zvlášť enalapril, mohou zvyšovat hypoglykemizující efekt DSU. Tento vliv je méně vyjádřen u pacientů aplikujících inzulin [14,29]. Velké studie však výše zmíněné nepotvrdily [30,31]. Riziko hypoglykemie u diabetiků léčených ACEI je obecně velmi nízké a může být považováno za bezvýznamné v porovnání s přínosem, který daná skupina antihypertenziv diabetikům poskytuje. Pravděpodobným mechanizmem interakce je zvýšení inzulinové senzitivity prostřednictvím inhibice renin-angiotenzin-aldosteronového systému (RAAS). Při současné terapii léčivy ovlivňujícími RAAS a antidiabetiky je vhodné optimální dávku léků ovlivňujících RAAS postupně titrovat a pravidelně monitorovat glykemii [14,16,32].
Vysoké dávky neselektivních beta-blokátorů (BB) a thiazidových diuretik mohou zvyšováním inzulinové rezistence a snižováním sekrece inzulinu ovlivňovat účinek antidiabetik ve smyslu horší kompenzace diabetu. BB mohou také snižovat přirozenou odpověď organizmu na hypoglykemii a maskovat její klasické symptomy. Pro významný kardioprotektivní účinek však nejsou ani tato antihypertenziva u diabetiků kontraindikována. Tuto LI doporučujeme řešit v případě, že nemocný trpí často hypoglykemickými epizodami a/nebo tyto jsou pro něj nebezpečné. Je jasné, že u pacienta s DM má vyšší hodnotu podávání kardioselektivních BB, i když bohužel všechny zatím mají částečně i β2-aktivitu. Ta snižuje kompenzační schopnosti organizmu při výskytu hypoglykemie a zároveň redukuje výdej inzulinu, čímž může zhoršovat či nastartovat DM. Mezi pro diabetiky nejvhodnější BB v současnosti patří poměrně dost předepisovaný bisoprolol a z hlediska kardioselektivity ještě výhodnější nebivolol, který zatím v praxi moc užíván není. Pokud je nutné diabetikovi předepsat BB, pak je lépe volit kardioselektivní a pacienty pečlivě sledovat [8,14,16].
Další významné LI antidiabetik
Tab. 5 shrnuje další významné LI antidiabetik. Tab. 6 uvádí antidiabetika s vysokou vazností na plazmatické proteiny, z čehož mohou vyplývat interakce s léčivy s podobnými farmakokinetickými parametry (viz také tab. 1). Z farmakoepidemiologického pohledu však již není LI plynoucím z vytěsnění léčiva z vazby na bílkoviny krevní plazmy připisován takový význam jako dřív. Navíc se zdá, že ne vždy dochází k LI skutečně změnou vazby léčiva na plazmatické proteiny, ale že se jedná o farmakokinetickou interakci podmíněnou enzymaticky [14].
Závěr
LI antidiabetik nejsou příliš časté a většinou mají minimální dopad v klinické praxi. Mnohé z nich byly popsány pouze ve studiích se zdravými dobrovolníky. V případě seniorů s DM by měl být brán zřetel především na možnost zvýšení rizika hypoglykemie při kombinační léčbě. Předepisující lékař vždy musí vědět, jaké další léky senior užívá, a vhodná je opakovaná edukace pacienta ohledně rozpoznání příznaků hypoglykemie a zásad jejího řešení. Protože některá antidiabetika jsou biotransformována systémem CYP 450, je třeba mít na paměti možné vlivy inhibitorů a induktorů daného systému, i když u různých jedinců může být aktivita jeho jednotlivých součástí značně odlišná. Substráty CYP 450 nevykazují významné interakce s antidiabetiky téměř vůbec. Nejnižší riziko LI je u seniorů s DM v případě léčby inzulinem, metforminem, inhibitory DPP-4 (kromě saxagliptinu) a analogy GLP-1, které jsou převážně v nezměněné podobě vylučovány močí. Minimální riziko lékových interakcí vykazuje i lokálně působící akarbóza.
Práce byla podpořena SVV 263 005.
Mgr. Tereza Hendrychová
www.faf.cuni.cz
e-mail: Tereza.Hendrychova@faf.cuni.cz
Doručeno do redakce: 1. 9. 2011
Zdroje
1. Turnheim K. When drug therapy gets old: pharmacokinetics and pharmacodynamics in the elderly. Exp Gerontol 2003; 38: 843–853.
2. Květina J, Grundmann M. Farmakologická interakce. Klin Farmakol Farm 2003; 1: 17–21.
3. Oiknine R, Mooradian AD. Drug therapy of diabetes in the elderly. Biomed Pharmacother 2003; 57: 231–239.
4. Herrlinger C, Klotz U. Drug metabolism and drug interactions in the elderly. Best Pract Res Clin Gastroenterol 2001; 15: 897–918.
5. Cayea D, Boyd C, Durso SC. Individualising therapy for older adults with diabetes mellitus. Drugs Aging 2007; 24: 851–863.
6. Wolff JL, Starfield B, Anderson G. Prevalence, expenditures, and complications of multiple chronic conditions in the elderly. Arch Intern Med 2002; 162: 2269–2276.
7. Niefeld MR, Braunstein JB, Wu AW et al. Preventable hospitalization among elderly medicare beneficiaries with type 2 diabetes. Diabetes Care 2003; 26: 1344–1349.
8. Prokeš M. Lékové interakce u diabetiků v ČR. Interní Med 2008; 10: 562–566.
9. Suchopár J et al. Kompendium lékových interakcí. Infopharm 2005. Praha: Infopharm a. s. 2004.
10. Beyth RJ, Shorr RI. Epidemiology of adverse drug reactions in the elderly by drug class. Drugs Aging 1999; 14: 231–239.
11. Škrha J. Hypoglykémie – důležitý fenomén moderní léčby diabetu mellitu. Remedia 2008; 18 (Suppl 1): S34–S41.
12. Šmahelová A. Perorální antidiabetika skupiny derivátů sulfonylurey. Remedia 2008; 18 (Suppl 1): S56–S60.
13. Abbatecola AM, Paolisso G, Corsonello A. Antidiabetic oral treatment in older people. Does frailty matter? Drugs Aging 2009; 26 (Suppl 1): 53–62.
14. Scheen AJ. Drug interactions of clinical importance with antihyperglycaemic agents: An update. Drug Saf 2005; 28: 601–631.
15. Databáze registrovaných léčivých přípravků SÚKL [online]. [cit. 18. 7. 2011]. Dostupný na WWW: http://www.sukl.cz/modules/medication/search.php.
16. MICROMEDEX®2.0 [Online]. [cit. 1. 8. 2011]. Dostupný na WWW: http://www.thomsonhc.com/micromedex2/librarian/.
17. Perušičová J. Exenatid. Remedia 2008; 18 (Suppl 1): S18–S23.
18. Kvapil M. Sitagliptin. Remedia 2008; 18 (Suppl 1): S4–S10.
19. Scheen AJ. Pharmacokinetics interactions with thiazolidinediones. Clin Pharmacokinet 2007; 46: 1–12.
20. Scheen AJ. Dipeptidylpeptidase-4 inhibitors (gliptins): Focus on drug-drug interactions. Clin Pharmacokinet 2010; 49: 573–588.
21. Scheen AJ. Drug-drug and food-drug pharmacokinetic interactions with new insulinotropic agents repaglinide and nateglinide. Clin Pharmacokinet 2007; 46: 93–108.
22. Fialová D, Vlček J, Pelíšková D et al. Metabolické interakce ve stáří a faktory ovlivňující jejich klinickou významnost. Prakt Lékáren 2006; 2: 76–80.
23. Kousalová L, Baranová J, Anzenbacher P. Lékové interakce na úrovni cytochromů P 450 – část I. Interakce na úrovni CYP 3A4. Klin Farmakol Farm 2003; 17: 151–157.
24. Doporučený postup péče o diabetes mellitus 2. typu [online]. Česká diabetologická společnost 2011. [citováno 19.7.2011]. Dostupný na : http://www.diab.cz/dokumenty/dm2_2011.pdf.
25. Nathan DM, Buse JB, Davidson MB et al. European Association for Study of Diabetes. Medical management of hyperglycemia in type 2 diabetes: a consensus algorithm for the initiation and adjustment of therapy: a consensus statement of the American Diabetes Association and the European Association for the Study of Diabetes. Diabetes Care 2009; 32: 193–203.
26. Bláha V, Mistrík E. Hypolipidemika a diabetes mellitus. Vnitř Lék 2009; 55: 357–362.
27. Alsheikh-Ali AA, Karas RH. Adverse Events With Concomitant Use of Simvastatin and Thiazolidinediones. Am J Cardiol 2004; 93: 1417–1418.
28. Souček M. Cílové hodnoty krevního tlaku u pacientů s diabetes mellitus. Vnitř Lék 2009; 55: 363–367.
29. Thamer M, Ray NF, Taylor T. Association Between Antihypertensive Drug Use and Hypoglycemia: A Case-Control Study of Diabetic Users of Insulin or Sulfonylureas. Clin Ther 1999; 21: 1387–1400.
30. Shorr RI, Ray WA, Daugherty JR et al. Antihypertensives and the risk of serious hypoglycemia in older persons using insulin or sulfonylureas. JAMA 1997; 278: 40–43.
31. UK Prospective Diabetes Study Group. Efficacy of atenolol and captopril in reducing risk of macrovascular and microvascular complications in type 2 diabetes: UKPDS 39. Brit Med J 1998; 317: 713–720.
32. Prokeš M, Suchopár J. Lékové interakce vybraných léků užívaných pacienty s diabetes mellitus. Vnitř Lék 2009; 55: 395–402.
33. Sadloňová J. Možnosti hormonální antikoncepce a substituce u diabetiček. Vnitř Lék 2009; 55: 375–383.
Štítky
Diabetologie Endokrinologie Interní lékařstvíČlánek vyšel v časopise
Vnitřní lékařství
2012 Číslo 4
- Není statin jako statin aneb praktický přehled rozdílů jednotlivých molekul
- Národní kardiovaskulární plán pro roky 2023–2033 v kontextu léčby hypertenze
- Pregabalin je účinné léčivo s příznivým bezpečnostním profilem pro pacienty s neuropatickou bolestí
- Antikoagulační léčba u pacientů před operačními výkony
- Dávkování a správná titrace dávky pregabalinu
Nejčtenější v tomto čísle
- Akutní infarkt myokardu navozený požitím drogy pervitin
- Význam biomarkerů NGAL a cystatinu C u kardiovaskulárních onemocnění
- Akutní intoxikace mědí při suicidiálním pokusu
- Nové poznatky v patogenezi Crohnovy choroby