Možnosti a přínosy logopedické péče u seniorů

Logopedická péče je v současné době zaměřena na všechny věkové skupiny populace. V oblasti seniorské populace logopedie nejčastěji cílí na diagnostiku, terapii a prevenci tří základních oblastí, jako jsou jazykové a řečové deficity při nebo po neurogenních poruchách, poruchy polykání a v neposlední řadě hlasové poruchy.

Současná klinická logopedie je již zaměřena na všechny věkové skupiny, ačkoliv v očích běžné i často odborné populace zůstává stále viděna jako obor působící hlavně u dětských pacientů. Už v rámci pregraduální přípravy jsou budoucí logopedi vzděláváni v oblasti jak vývojových, tak právě získaných poruch jazyka a řeči, se kterými se můžeme často v dospělé, a zvláště populaci seniorů setkávat.

Neurogenní poruchy jazyka a řeči v seniorském věku

Jednou z hlavních oblastí, na které cílí logopedická péče u seniorské populace, jsou tzv. neurogenní poruchy jazyka a řeči a jejich motorických modalit, při kterých je následkem organického poškození mozkové neuronální tkáně (nejčastěji cévní mozkovou příhodou či traumatem mozku) narušen buď jazykový systém jednotlivce, nebo jeho řečová produkce a motorická realizace. 1 V prvním případě se nejčastěji jedná o afázie, v oblasti řečové to jsou nejčastěji různé druhy dysartrie a apraxie řeči. Narušením jazyka i řeči je daná osoba seniorského věku omezena ve svém každodenním komunikačním záměru se svým okolím, a to negativně ovlivňuje celkovou kvalitu jejího života. Následky tohoto narušení se mohou u dané osoby rozvíjet do podob psychických obtíží (nejčastěji poruchy nálady), sociální izolace až celkové degradace osobnosti.

Pro zmírnění zmíněných obtíží a předcházení rozvoji negativních následků je vhodné seniory s manifestující poruchou jazyka či řeči odesílat na pracoviště klinické logopedie. Logopedická péče začíná podrobnou diagnostikou jednotlivých jazykových a řečových funkcí pacienta. Cílem logopedické diagnostiky je co nejpřesnější zmapování obtíží a nastavení adekvátní terapie zaměřené na zjištěné potíže.

Prostřednictvím pravidelného posilování všech fatických, kognitivních a řečových funkcí v rámci logopedické terapie je postupně obnovována narušená komunikační schopnost pacienta. Navíc je vždy nutné najít pro pacienta vhodného komunikačního partnera (u seniorů je to nejčastěji partner/ka, potomek nebo soused/ka) pro každodenní interakci a řádně ho edukovat, aby mohl efektivně podpořit jazykovou či řečovou rehabilitaci.

Při těžkých narušeních jazyka a řeči je u pacienta primárním cílem zajistit funkční komunikační systém s jeho okolím. Klinický logoped může v tomto případě využít prvky alternativní či augmentativní komunikace (tj. komunikační prostředky prostřednictvím znakového jazyka, prstové abecedy nebo piktogramy, komunikátory či komunikační softwary v tabletu a počítači). Pacient díky těmto komunikačním nástrojům může rozšířit svoji velmi omezenou expresi a být schopen základní interakce se svým okolím s cílem saturovat své základní potřeby.

Specifickým odvětvím v této oblasti jsou tzv. kognitivně komunikační poruchy, což jsou získané poruchy jazyka na neurodegenerativním podkladě, které se objevují jako doprovodný symptom u geriatrických pacientů trpících demencí. 2 Vlivem progrese základního onemocnění a deteriorací kognitivních funkcí dochází k „vyhasínání“ verbálního projevu pacienta. Větné produkce se postupem času zkracují do jednoslovných odpovědí. Dochází k omezování aktivní i pasivní slovní zásoby, což se projevuje četnými poruchami pojmenování a poruchami sémantického porozumění vnímaných slov. Plynulost řečového projevu se postupně zpomaluje, až se vlivem výše zmíněných jazykových deficitů promění v nonfluentní projev, dojde ke snížené verbální iniciaci a neschopnosti porozumět i jednoduchým otázkám či instrukcím. 3 V tomto případě narušení je primárním cílem logopedické péče maximální snaha o udržení verbální komunikace pacienta s jeho okolím.

Presbyfagie a dysfagie u seniorů

Vlivem narůstajícího věku dochází u seniorů k fyziologickým změnám v orofaryngeální soustavě, které se manifestují do obrazu tzv. presbyfagie. Postupně se prodlužuje orální zpracování potravy (i vlivem zhoršeného stavu či absence dentice), snižuje se úroveň senzitivy, a tím dochází často ke zpožďující se iniciaci polykacího reflexu, slábne produkce slin a může docházet ke zhoršování peristaltiky hltanu a funkce horního jícnového svěrače.4 Tyto změny jsou následně rizikovými faktory rozvoje celkové geriatrické křehkosti a současně při závažných komplikacích (mozkový iktus, kardiovaskulární onemocnění, začínající neurodegenerace, těžký infekt či sepse atd.) přispívají k vyšší pravděpodobnosti výskytu orofaryngeální dysfagie.

Orofaryngeální dysfagie je již porucha polykání, při které dochází k narušení transportu požité pevné stravy či tekutiny z úst do žaludku, a to v kterékoli jeho fázi. Velmi často se objevuje akutně následkem neurogenního postižení (nejčastěji po mozkovém iktu). Z naší klinické zkušenosti se mohou dysfagie postupně objevovat a rozvíjet i u velmi křehkých a polymorbidních seniorů. Taktéž v pokročilé fázi demence se u geriatrických pacientů objevují poruchy polykání s často možným vyústěním v aspirační bronchopneumonii, která je pro tyto pacienty až fatální. Méně zprvu manifestní, ale zato stejně závažné, může být postupné chřadnutí seniora vlivem snížení příjmu potravy a postupné rozvíjení malnutrice, které může vést k dalším komplikacím (ať už dehydratace, zpomalené nebo špatné hojení ran nebo snížení funkce imunitního systému). Z výše uvedených důvodů má screening a diagnostika poruch polykání u seniorů zásadní roli v lůžkové i ambulantní lékařské péči.

V této oblasti obtíží klinický logoped provádí kvalitativní vyšetření polykání a stanovuje míru postižení polykání u daného pacienta, a zvláště míru nebezpečí a výskytu tzv. aspirací během konzumace tekutin či potravy.5 Aktuální stav polykání pacienta lze vyšetřit i objektivními metodami v nemocnici, a to metodou FEES (flexible endoscopic evaluation of swallowing) či VFS (videofluroscopic swallow study). Metoda FEES využívá flexibilního endoskopu, který je zaveden do oblasti hypofaryngu pacienta a v reálném čase lékař a logoped sledují na obrazovce pacientovo polykání tekutin a potravy různých konzistencí. Metoda VFS pracuje na principu videofluoroskopického vyšetření polykacího aktu. U této metody lze zobrazit a následně hodnotit všechny fáze polykání, od orální až po ezofageální.

V rámci logopedické péče pak logoped edukuje pacienta a jeho blízké okolí o režimovém opatření (poloha při stravování, typy a konzistence potravy, zahušťování tekutin). Prostřednictvím cílených cvičení a polykacích manévrů můžeme posílit u dysfagického pacienta orofaryngeální soustavu. Cílem péče je tedy nastavení ideální a bezpečné formy nutrice a režimu polykání s prevencí proti případným aspiracím a dalším komplikacím.

Hlasové poruchy

Třetí velkou skupinou předmětu zájmu klinické logopedie v oblasti seniorské populace jsou různé poruchy hlasu. Porucha hlasu často doprovází neurologická onemocnění (např. Parkinsonovu nemoc, myasthenia gravis nebo různé následky parézy hlavových nervů) či stavy po operačních zákrocích v krční a zvláště hrtanové oblasti.6 Neblahý vliv mají na kvalitu hlasu ve vysokém věku dřívější škodlivé návyky a špatná životospráva.

Klinický logoped v tomto případě může ve spolupráci s foniatrem vyšetřit stav a kvalitu respirace a fonace u daného seniora. Následně pacienta edukuje o hlasovém režimu a poskytuje mu hlasovou terapii s cílem hlas celkově rehabilitovat nebo co nejvíce zpomalit postupné zhoršování či vyhasínání vlastní fonace (u nervosvalových onemocnění) za účelem zachovat co možná nejvíce pacientův hlas, neboť hlas patří k základním komunikačním nástrojům a je zároveň součástí identity každého z nás.

Závěr

Logopedická péče u seniorů je zacílena zvláště na celkovou podporu komunikace a zajištění optimální nutrice prostřednictvím bezpečného a funkčního polykání. Klinický logoped může seniorovi pomoci i při různých hlasových poruchách s cílem tento stav pozitivně ovlivnit.

Všechny tyto postupy a terapie vedou k zajištění a udržení kvality života geriatrického pacienta, zároveň působí jako prevence proti rozvinutí přidružených komplikací v psychické či fyzické rovině. V tomto procesu je však vždy důležitá spolupráce pacienta, jeho blízkého okolí, lékaře a samotného klinického logopeda. Důležité je klást i důraz na kontinuitu logopedické péče ambulantního charakteru v postakutní fázi výše popsaných obtíží po návratu pacienta z hospitalizace do domácího prostředí.