Před 500 lety plul Fernao de Magalhães (1480–1521) kolem světa


Autoři: J. Novák
Působiště autorů: Ústav sportovní medicíny a aktivního zdraví LF UK v Plzni ;  Vedoucí: doc. MUDr. Aleš Kroužecký, Ph. D.
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2020; 100(5): 258-262
Kategorie: Aktuality/historie

Jméno mořeplavce, uvedené v titulku, je známé spíše v jeho španělské podobě (Hernando de Magallanes) nebo v anglické transkripci (Ferdinand Magellan). Narodil se 27. dubna 1480 v severoportugalské Sabrose v provincii Trás-os-Montes. Jeho otec, Pedro de Magalhães, patřil k zchudlé portugalské šlechtě. Byl starostou města Sabrosy. Hernando s bratrem Diegem a sestrou Isabel osiřeli, když mu bylo 10 let. Byl pak vychováván jako páže královny Leonory, manželky krále Jana II. (1455–1495) (13).

V Lisabonu s bratrancem Franciskem Serrãem (14??–1520) pokračoval ve vzdělávání. Zaujala ho zejména geografie a astronomie. V některých věcech byl vyučován českokrumlovským rodákem Martinem Behaimem (1459–1507), autorem nejstaršího známého zemského globu, uloženého dnes v Norimberku. V roce 1495 se stal Hernando  panošem na dvoře Janova následníka krále Manuela I. (1469–1521). Ve svých 20 letech se dostal poprvé na moře (13).

V březnu 1505 ve věku 25 let byl členem posádky 22 lodí, vyslané do tehdejší Portugalské Indie (Estado da Índia) hájit zájmy domovské země. V letitém boji muslimských místních vládců a jejich spojenců o upevnění pozic na indickém subkontinentu nakonec Portugalci v rozhodující námořní bitvě u Diu porazili 5. února 1509 pod velením indického místokrále Francisca de Almeida (1450–1510) spojené loďstvo egyptského mamlúckého sultanátu a indického gudžarátského sultanátu, a upevnili si tak dominanci v Indickém oceánu.

Během osmileté služby v portugalských enklávách v Goe, Cochinu a Quilonu Magalhães utrpěl zranění v bitvě u Cannanore (1506), ale účastnil se i vítězné bitvy u Diu (1509).

V roce 1510 se plavil jako člen výpravy portugalského vyslance do Malakky v Malajsii. Díky spiknutí se celá skupina jen stěží vyhnula záhubě. O rok později si však Portugalci Malakku podrobili a Magalhães se nakrátko stal pobočníkem nově pokřtěného malakkského krále. Zde se rozloučil se svým bratrancem Franciskem, který se vydal dále na východ, až dorazil jako první Evropan na Moluky, kde se stal důvěrníkem a vojenským poradcem sultána Bayana Sirrullaha (1500–1522), vládce ostrova Ternate v souostroví Maluku. Jeho dopisy Magalhãesovi se ukázaly jako rozhodující zdroje informací o územích produkujících koření.

Fernão de Magalhães
Obr. 1. Fernão de Magalhães

Po návratu do Portugalska Hernando sloužil v Maroku, kde v boji s Maury utrpěl zranění kolena, pro které po zbytek života napadal na nohu. Později byl obviněn z nezákonného obchodování s Maury, a ač se obvinění ukázala jako nepravdivá, po 15. květnu 1514 nedostal žádné další nabídky zaměstnání. V roce 1517 po roztržce s králem Manuelem I., který zamítal jeho opakované návrhy uskutečnit výpravu k „ostrovům koření“ Molukám od východu, tedy vyhnout se dosavadní nutnosti obeplouvat jižní Afriku, získal souhlas k přesídlení do Španělska.

V Seville se v roce 1517 oženil s dcerou svého přítele Beatriz Barbosovou. Měli spolu dva syny, Rodrigo i Carlos však již v mladém věku zemřeli. Beatriz zemřela v Seville roku 1521.

Mezitím se Magalhães věnoval studiu nejnovějších map a plánů. Ve spolupráci s kosmografem Ruim Faleirem (1455–1523) zkoumal hlavně možnost spojení mezi Atlantikem a jižním Pacifikem včetně možnosti, že Moluky na základě Tordesilské smlouvy připadnou pod španělskou pravomoc (10).

S touto argumentací se obrátil na španělského krále Karla, pozdějšího římského císaře Karla V. (1500–1558). Dokázal jej přesvědčit, že taková cesta by Španělsku mohla být užitečná především tím, že by prokázala, že ostrovy koření náleží Španělsku a nikoliv Portugalsku. Držení těchto ostrovů by se mohlo stát zdrojem obrovského bohatství. Navíc, v té době na základě vzájemné dohody měli na cestu do Indie východním směrem okolo Afriky jakýsi monopol Portugalci. Najít spojení opačným, západním směrem bylo tedy rovněž v zájmu Španělů. Španělský král (tehdy 18letý) se nechal přesvědčit a poskytl Magelhãesovi finance na uvedený projekt.

Osmnáct měsíců trvalo, než staré obchodní karaky byly připraveny k plavbě. A 10. srpna 1519 se flotila pěti lodí pod Magalhãesovým vedením mohla vydat na cestu. Se zásobami na dvouleté putování a s výhledem na tučnou odměnu v případě úspěšného návratu čítala posádka 265 mužů různých národností – vedle Portugalců a Španělů také Italy, Řeky, Francouze, Němce, Afričany i Malajce. Podle oficiální účetní zprávy stála celá výprava částku 8 751 125 maravedis (tehdejší španělské stříbrné platidlo) včetně ceny lodí, platů posádky, zásob potravy a rezerv. Zásoby potravy na plánovanou dvouletou cestu představovaly nákladnou položku – 1 252 909 maravedis, tj. téměř tolik jako náklady na lodě a jejich výbavu. Čtyři pětiny zásob jídla tvořily pouze dvě položky – víno a suchary. Flotila také vezla zásoby mouky a soleného masa. Vezla i několik hospodářských zvířat, určených k porážce a konzumaci: sedm krav a tři prasata. Vezl se také sýr, mandle, hořčice a fíky. Pro kapitány lodí byla určena zásoba Carne de Membrillo, originálního dezertu specifické chuti, vyráběného z kdoulí, glukózového sirupu, cukru, konzervačních látek a citrónové šťávy. Připomíná tuhé želé či marmeládu.

Po zastávkách na Kanárských ostrovech a Kapverdských ostrovech patřících již tehdy pod španělskou nadvládu dorazila flotila 29. listopadu k brazilskému Cabo de Santo Agostinho a směřovala pak podél pobřeží až do oblasti Rio de Janeira, tehdy ještě bez osídlení Evropany (30. prosince). Zde posádky doplnily zásoby vody a potravin, mj. ananasů, jamu a manioku. Hlízy tropické rostliny jam jsou použitelné bez chlazení až 6 měsíců. Další plavba na jih dovedla lodě 10. ledna 1520 do ústí Rio de la Plata.

Magalhães podle některých svých předchůdců doufal, že právě zde se nachází průliv vedoucí dále na západ. To se nepotvrdilo, a tak v březnu 1520 se rozhodl, že po marné snaze pokračovat v cestě vzdor nepříznivému bouřlivému počasí stráví zimu v přírodním zálivu, pojmenovaném po svatém Juliánovi (Puerto San Julián, 49 ° jižní šířky). Zde propukla na třech lodích vzpoura, k níž se však většina posádky nepřipojila. Magalhães vyřešil situaci tak, jak tehdy bylo zvykem. Jeden z rebelů kapitán Victorie Luis de Mendoza byl probodnut při vyjednávání, další – Gaspar de Quesada – byl po soudu sťat. Mrtvoly zbaveny vnitřností, rozčtvrceny a nabodnuty na kůly na pobřeží – jejich kostěné pozůstatky posbíral až Francis Drake (1540–1596) o více než 50 let později. Dva další iniciátoři vzpoury byli vysazeni na břeh a ponecháni na pustém patagonském pobřeží. Čtyřicet ostatních spiklenců, včetně pozdějšího velitele poslední lodi, která celou plavbu dokončila, Juana Sebastiána Elcana, bylo po celé zimní měsíce spoutáno řetězy a nuceno vykonávat nejtěžší údržbářské práce (14).

Další nepříjemností bylo ztroskotání lodi Santiago, vyslané na průzkum dále podél pobřeží. Posádka se sice celá zachránila a dva její členové po souši došli pro pomoc, nehoda však byla důvodem několikatýdenního zdržení.

Juan Sebastian Elcano
Obr. 2. Juan Sebastian Elcano

Dne 24. srpna 1520 vyrazily čtyři lodě na jih. Na 6 týdnů však ještě zakotvily u ústí řeky Santa Cruz na 50 ° jižní šířky, a teprve 21. října flotila dosáhla Cabo Virgenes (Mys panen) na nejjižnějším cípu dnešní Argentiny. Po krátkém odpočinku zahájila obtížnou, 600 km dlouhou cestu úžinou, známou dnes jako Magalhãesův průliv. Magalhães původně chtěl vyslat nejdříve dvě lodi na průzkum. Ta největší, s nosností 120 tun a 60 muži posádky – San Antonio – se však z flotily odklonila, a když nenašla kontakt s ostatními, vydala se nazpět do Španělska. Na další cestu pak vyrazily zbývající tři lodě společně. Déle než měsíc proplouvaly úžinou bičovanou vichřicemi a lemovanou strmými horskými srázy pokrytými sněhem. Až 28. listopadu konečně Trinidad, Concepción a Victoria po strastiplných 60 dnech dosáhly západní strany průlivu a zamířily do „Jižního moře“ neboli „Mar Pacifico“, jak je podle prvního dojmu z klidné hladiny Magalhães nazval. Tyto končiny spatřili Magelhãesovi muži jako první Evropané v historii. Splnila se tak předpověď kartografa Martina Behaima, který zakreslil na mapě zeměkoule průjezd do Tichého oceánu podél jižního cípu Jižní Ameriky již koncem 15. století (12).

Plavba Pacifikem se zdála po přestálých bouřích být zprvu příjemnou selankou. Flotila zamířila od dnešního chilského pobřeží na severozápad, a ač podle dnešních měřítek měla na „dosah ruky“ řadu souostroví, opravdová nouze všechny teprve čekala. Posádky sužovaly kurděje, hlad a žízeň, tulení maso, které měli v zásobě, již v tropických vedrech dávno shnilo.  Nejeden z jejich členů strádání podlehl. „Tři měsíce a 20 dnů jsme vůbec neměli čerstvou stravu. Jedli jsme suchary, vlastně ne už suchary, ale jen prach s hrstmi červů smíchaný, protože ti to lepší sežrali; páchly velmi myší močí, a vodu žlutou, až shnilou jsme pili po mnoho dnů. A také hovězí kůže jsme jedli, co byly na hlavním stěžni, aby se nepředřel. Od slunce i od dešťů a větrů byly velice tvrdé. Nechávali jsme je 4 až 5 dnů v moři namočené, pak jsme je na chvíli položili na žhavé uhlíky, a tak jsme je jedli, a často i piliny z prken. Krysy se prodávaly za půl dukátu jedna, jen kdyby jich bylo dost. Nad všechna ostatní neštěstí však toto bylo nejhorší: dásně některých z nás naběhly, a sice jak nahoře, tak i dole, že vůbec jíst nemohli, a tak na tento neduh umírali,“ popsal strádání námořníků kronikář výpravy Antonio Pigafetta (1491–1534). A dodal: „Muži byli tak zesláblí, že by jediná bouřka stačila zahubit většinu z nich.“

Není zcela jasné, proč Magalhães po překročení rovníku pokračoval stále severozápadním směrem, ačkoliv Moluky, a to mu bylo z jeho dřívějších cest známo, ležely přímo na rovníku. Minul tak četné z tichomořských ostrovů, na něž by jinak při přímém směru pravděpodobně daleko dříve narazil. Jedním z možných vysvětlení, proč Magalhães zvolil právě tuto trasu, byla snaha využít příznivého větru a proudů, které jeho lodi hnaly slušnou rychlostí 50–60 námořních mil (tedy cca 90–110 km) denně (2). Při tehdejší úrovni znalostí navíc všichni věřili, že každý další den bude tím posledním, než dorazí k nějaké pevnině. Poté, co úspěšně propluli úžinami kolem Jižní Ameriky, byla zprvu nálada a očekávání posádky na dobré úrovni a všichni věřili, že od cíle cesty na Moluky je dělí jen několik dnů plavby. Navíc na začátku cesty přes Pacifik ještě tolik netrpěli nedostatkem čerstvé zeleniny a výživné stravy, jak se stalo později.

Dehydratací, podvýživou, kurdějemi a vyčerpáním postupně zemřelo 30 členů posádky, dalších 30 trpělo mnoha jinými neduhy. I lehké práce byly pro vyčerpané a nemocné lodníky nesplnitelné. Až 21. ledna 1521 spatřili námořníci první neobydlený ostrůvek, který byl pojmenován San Pablo (dnes Puka Puka v souostroví Tuamotu). A 4. února spatřili další ostrov, pojmenovaný Tiburony (ve španělštině „žraloci“; dnes ostrov Flint) v souvislosti s výskytem mnoha žraloků v okolních vodách. Oběma ostrovům pak dal Magalhães jméno Islas Infortunadas (Nešťastné ostrovy), zřejmě v souvislostí se situací, v níž se výprava nacházela.

Odtud zamířila flotila na západ k japonským břehům. „Kdyby nám Bůh nedopřál tak příznivé počasí, umřeli bychom všichni v tomto nesmírně rozlehlém moři hladem. Doopravdy věřím, že se taková plavba už nikdy nebude opakovat,“ poznamenal kronikář. Až 6. března se na obzoru objevily obrysy rozměrnějšího ostrova (4, 12, 13). Když lodi dorazily k pobřeží, byly přivítány stovkami malých kánoí, jež díky své značné rychlosti působily, jako by létaly nad vodou. Tyto kánoe byly Magalhãesovi podnětem pro pojmenování ostrova Isla de las Velas Latinas (Ostrov latinských plachet, dnešní Guam). Optimistická očekávání však brzy vystřídalo vystřízlivění. Domorodci se totiž ukázali jako neúnavní zloději, bez zábran kradli vše, co nebylo přitlučeno či jinak zajištěno. Poté, co výpravě ukradli i velký člun, potřebný k průzkumu neznámého pobřeží, kam se blíže velké lodi neodvážily, odhodlal se Magalhães k odvetě. Vypravil se se 40 muži na pevninu, člun získali zpět a kromě toho domorodcům uloupili veškeré potraviny, které byli schopni odnést. Ty pak dodaly posádkám dostatek sil, aby mohly pokračovat v cestě. Ostrov pak přejmenoval na Isla de los Ladrones (Ostrov zlodějů).

Dne 16. března dosáhla výprava východní části Filipín. U tehdy neobydleného ostrůvku Homonhon poskytl Magalhães posádkám čas na zotavení. Po krátké zastávce na ostrově Limasawa dorazily lodi 6. dubna na ostrov Cebu. S místním panovníkem rádžou Humabonem se Magalhães spřátelil. Humabon byl spolu se svými poddanými ochoten přijmout a také přijal křesťanství. Filipínci rádi vyměňovali své zboží a potraviny za červené čepice, zrcátka, hřebeny, zvonky a jiné zboží dovezené Evropany. Magalhães svému novému příteli neprozřetelně slíbil vojenskou pomoc v konfliktu s vládcem blízkého ostrova Mactan Datu Lapu-Lapuem (1, 14).

Dne 27. dubna 1521 však akce jeho oddílu skončila pohromou a smrtí velkého mořeplavce. „Když se rozednilo, skočili jsme do vody až po stehna, bylo nás 49 mužů, a tak jsme šli na dva dostřely šípu, než jsme mohli boj zahájiti. Když jsme vystoupili na pevninu, domorodci vytvořili tři škadrony o více než 1500 mužů. Jakmile nás uviděli, vyřítili se na nás s mohutným křikem, dvě škadrony z boku a třetí uprostřed. Když jsme z hákovnic stříleli, oni chvíli nepostáli na místě, sem a tam skákali; kryti svými štíty, metali po nás tolik šípů, bambusových a někdy železných oštěpů, i na hlavního kapitána, stěží jsme se mohli bránit. Když to hlavní kapitán uviděl, poslal několik mužů zapálit jejich domy, aby je poděsil. Ale když viděli, že jejich domy hoří, ještě více se rozdivočeli. U jejich domů byli zabiti dva z našich. Vrhlo se jich na nás tolik, že otráveným šípem zasáhli kapitána do pravé nohy, a on proto rozkázal, abychom se pomaličku stahovali, ale naši, vyjma šesti nebo osmi mužů, kteří zůstali s kapitánem, se hned obrátili na útěk. Proti tolika oštěpům a kamenům, které na nás vrhali, jsme nemohli pranic pořídit. A když poznali kapitána, mnoho se jich vrhlo na něho, takže mu dvakrát srazili přilbu s hlavy, ale on jako dobrý rytíř stále vzdoroval. A tak jsme spolu s několika jinými dobrou hodinu bojovali a nechtěli jsme ustoupit. Ale jeden domorodec vrhl kapitánovi bambusový oštěp do obličeje. On jej svým kopím hned zabil, ale když chtěl pak meč vytasit, nemohl jej vytáhnout, jenom do poloviny, protože měl paži raněnu bambusovým kopím. Když to viděli, všichni se na něho vrhli. Jeden s velkým krátkým mečem, který je jako zakřivená šavle, ale větší, jej zranil na levé noze, takže kapitán padl tváří vpřed. Hned u něho byli se svými železnými a bambusovými oštěpy a těmi svými krátkými meči, až zabili naše zrcadlo, naše světlo, útěchu naši a opravdového vůdce. Když ho zranili, on se mnohokrát obrátil, aby viděl, jsme-li všichni na lodích.“ Tak vylíčil poslední okamžiky života Joao Magalhãese dodatečně do výpravy zařazený Antonio Pigafetta z Vicenzy, benátský vzdělanec a cestovatel, jehož oficiální funkcí ve výpravě bylo „mimořádný asistent“ velitele flotily.

On také svého velitele charakterizoval jako „nejspravedlivějšího člověka na světě, v mapách se vyznal a řídil lodě podle nich, nikdo jiný neměl tolik nadání a důmyslu, aby mohl svět obeplout tak, jako to učinil on. Snášel hlad trpělivěji než všichni ostatní. Sláva tak statečného kapitána nesmí být vymazána z našich věků.“ 

Po vojenském neúspěchu Španělů skončila i přízeň rádži Humabona. Při slavnostním banketu v podvečer 1. května, při němž měl být údajně předán dar pro španělského krále, plánoval zbývající španělské vojáky na Cebu zlikvidovat. To se mu také částečně podařilo. Za oběť tomuto zrádnému masakru padlo 28 osob, vedle vojáků a členů posádky i nově zvolení spoluvelitelé expedice Duarte Barbosa a João Serrão.

Dosavadní strádání a konflikty zredukovaly počet mužů ve flotile téměř na polovinu, což nestačilo k obsazení posádek tří lodí. Z lodi Concepción byl proto přenesen všechen použitelný náklad a zařízení na zbývající Trinidad Victorii. Samotná loď byla zapálena, aby nemohla být použita proti nim. Velením je pověřen Joao Lopez Carvalho, kapitánem lodi Victoria se stal Gonzalo Gomez de Espinosa (1479–1530). Ačkoliv Španělé na Cebu získali základní informace o „ostrovech koření“ Molukách, dalších 6 měsíců marně putovali mezi jižními ostrovy Filipín.

Dne 21. září byl málo schopný Carvalho nahrazen Espinosou a kapitánem Victorie se stal Juan Sebastian Elcano (1476–1526). Obě lodi pokračovaly v hledání Moluk. Po kratších zastávkách u řady filipínských ostrovů, u Mindanaa a u Bruneie na ostrově Borneo konečně 8. listopadu zakotvily obě lodi v přístavu Tidore na stejnojmenném ostrově severních Moluk. Po určitých peripetiích byl obchod se sultánem z Tidore nakonec úspěšný, posádky plně naložily obě lodi cenným kořením, především hřebíčkem, a chystaly se vyrazit západním směrem k Mysu Dobré naděje. Do Trinidadu však začala vnikat voda a ani nepřetržité čerpání nemělo žádoucí účinek. Loď tak byla nucena se na Molukách zdržet, později pod velením Espinosy vyplula východním směrem s tím, že se do Španělska vrátí přes Magalhãaesův průliv. Byla však zajata Portugalci, později ztroskotala a z celé její pětapadesátičlenné posádky se po létech vrátili domů až v roce 1525 jen čtyři muži.

Victoria zatím pod velením baskického kapitána a navigátora Elcana vyrazila 21. prosince 1521 na cestu k domovu, 22. ledna Elcano opustil Timor a čekalo jej téměř šest a půl tisíce kilometrů plavby. Dne 6. května obeplul mys Dobré naděje, bouře v jižním Atlantiku však Victorii připravila o stěžeň, a tak výrazně zpomalila její putování na sever. Hlad a nemoci, především kurděje, si vyžádaly dalších 21 obětí, než loď doplula ke Kapverdským ostrovům v držení Portugalců.

Ač by se jim nejraději vyhnul, bez doplnění zásob čekala celou posádku jistá smrt. Elcano se snažil Portugalce obelstít tvrzením, že jeho loď pluje ze španělské Ameriky a bouře ji zahnala do portugalských výsostných vod. Málem se mu to podařilo, když však u jednoho z námořníků nakládajícího rýži Portugalci objevili balíček hřebíčku, bylo tajemství prozrazeno. Všech 13 mužů pracujících na pobřeží putovalo do vězení, zatímco Victoria spěšně zvedla kotvy a unikla na širé moře. 

Dne 6. září 1522 téměř po 3 letech od vyplutí dorazila Victoria do Sanlúcaru při ústí řeky Quadalquivir, místa odkud se na cestu vydala, a o 2 dny později doplula do Sevilly. Utrpení výpravy přežilo jen 18 vesměs churavějících mužů. Celkem v průběhu výpravy zahynulo 234 členů posádek. Antonio Pigafetta si však hrdě zaznamenal: „Urazili jsme 43 380 námořních mil a obepluli jsme svět.“

Celou výpravu nakonec zaplatil do Sevilly dovezený náklad 26 tun cenného hřebíčku. Prodal se za cenu desetitisíckrát vyšší, než byla nákupní cena. Celkový zisk však byl velmi malý. Elcano získal rytířský erb a malou penzi, žádnému z přeživších mužů však řádně za službu zaplaceno nebylo.

Poslední Magalhãesův boj
Obr. 3. Poslední Magalhãesův boj

Kronikář Pigafetta si během plavby dělal poznámky a na žádost svého přítele, maltézského rytíře Philipa Villerse d’Isle-Adam (1464–1534), o ní v roce 1524 napsal podrobnou zprávu. Tento text se nedochoval, zachována však byla jeho stručnější verze z téhož roku, kterou Pigafetta připravil pro Luisu Savojskou (1476–1531), matku francouzského krále. I tato verze byla dlouho považována za ztracenou, ale na konci 18. století byla nalezena v milánské knihovně a vzápětí vydána italsky a francouzsky (7). Nebýt této zprávy, víme o průběhu výpravy jen velmi málo, zachován je pouze jeden list Juana Sebastiána Elcana – kapitána lodi Victoria v závěrečné etapě plavby, a také rozsáhlý spis Maxmiliána Transylvánského (1490–1538), sekretáře ve službách španělského krále Karla I. Ten vyzpovídal přeživší členy výpravy při příležitosti jejich přijetí na španělském královském dvoře ve Valladolidu na podzim roku 1522. Pojednání o tom publikoval hned následujícího roku, nedávno vyšlo opět v plném znění v podobě knižní publikace (11). Dochovaná verze Pigafettovy Zprávy však zůstává nejpodrobnějším a nejprůkaznějším pramenem informací o této plavbě (8, 9).

Očekávání španělského krále Karla I., že bude objevena výnosná západní cestu k Molukám, vedoucí mimo oblasti, ovládané soupeřící námořní velmocí Portugalskem (na základě Tordesilské smlouvy z roku 1294) se splnila jen částečně. Expedice sice našla cestu jak k Molukám doplout, ta však byla mnohem delší a náročnější, než se očekávalo, a proto nebyla komerčně využitelná. První obeplutí zeměkoule bylo nicméně považováno za velký úspěch v námořnictví a mělo významný dopad na evropské chápání světa. Členové posádky na jižní polokouli objevili dvě nejbližší galaxie, dnes známé jako Magellanova mračna. Zásadně se změnily představy o velikosti zemského povrchu – Loď Victoria urazila celkem téměř 70 000 km (43 400 námořních mil). Jako první Evropané navázali Magalhãesovi lidé kontakt s domorodými obyvateli Marian Čamory, jako první se seznámili s rozsáhlým souostrovím Filipín. Přivezli nové poznatky o dosud neznámých rostlinách a živočiších, mj. o tučňácích a lamách. Obdobnou plavbu uskutečnil až kapitán (a pozdější viceadmirál) Francis Drake v letech 1577–1580.

Mezi Španělskem a Portugalskem se zcela pochopitelně odehrála velká licitace o ostrovy koření Moluky. V roce 1529 se obě námořní velmoci smlouvou v Zaragoze dohodly, že Moluky připadnou Portugalcům, zatímco Filipíny Španělům. Král Karel I. se Moluk vzdal – za souhlas k posunu demarkační linie o 17 ° od Portugalců dostal 350 000 dukátů. Podstatné však bylo něco jiného – byly zásadně opraveny představy o délce zemského rovníku a o rozloze Tichého oceánu. Poprvé v historii při návratu Elcano zjistil, že se mu někam ztratil 1 den (v důsledku cesty západním směrem proti směru otáčení Země kolem své osy), a vyvstala tak aktuální otázka stanovení mezinárodní časové linie.

Od objevu Ameriky Kryštofem Kolumbem (1451–1506) v roce 1492 se více než 500 lodí pokusilo nalézt vodní cestu k překonání amerického kontinentu západním směrem (6). Marně.

„Plavba, kterou Victoria uskutečnila, je nejúžasnějším a největším činem od okamžiku, kdy Bůh stvořil prvního člověka a uspořádal svět, až do našich dnů.“ Tak ocenil první cestu kolem světa významný španělský historik Gonzalo Fernandez de Oviedo (1478–1557).

A hodnocení součastníků? „Výpravu podobného významu nezaznamenalo lidstvo až do přistání Apolla 11 na Měsíci o 447 let později“ (5).

Na závěr malá poznámka z medicínského hlediska. Jak vysvětlit, že důstojnický sbor Magalhãesových lodí přestál útrapy cesty v poměrně dobrém zdravotním stavu, zejména bez výraznějších příznaků kurdějí, které značnou část posádky decimovaly? Mohl za to pravděpodobně dezert Carne de Membrillo, jehož součástí byly také kdoule, plody kdouloně obecné, a citronová šťáva. Ten byl servírován na přilepšenou jen vyšším důstojníkům. O preventivních účincích tohoto dezertu pochopitelně tehdy nikdo neměl ani tušení.

A druhá poznámka: Podle zdrojů OSN skončí v současnosti každoročně v popelnicích nebo je jinak znehodnoceno až 1,3 miliard tun potravin, což je třetina světové produkce. V rozvojových zemích jde téměř výhradně o neúmyslné ztráty, ale v bohatých zemích se potravinami plýtvá zejména kvůli přílišnému nakupování a nesprávnému skladování čerstvých potravin. V USA připadá ročně 760 kg znehodnocených potravin na obyvatele, v Holandsku to je 540 kg a ani u nás to není málo – 80 kg. Nezdá se to být mnoho, ale za rok je to neuvěřitelných 830 000 tun potravin, na každého Čecha připadá za život 5300 kg vyhozeného jídla (3). Na domácnosti z toho připadá 31 %, nejvíce se zničí v procesu výroby (44 %). Co by za nepatrný drobet z tohoto množství dali Magalhãesovi námořníci někde uprostřed Tichého oceánu, mnohým by to zachránilo život. 

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

MUDr. Jaroslav Novák, Ph.D.

Ústav sportovní medicíny a aktivního zdraví LF UK

Lidická 6, 301 00 Plzeň

e-mail: novakj@lfp.cuni.cz


Zdroje

1. Bergreen L. Over the Edge of the World: Magellan‘s Terrifying Circumnavigation of the Globe. New York: William Morrow and Co. 2019.

2. Fitzpatrick SM, Callaghan R. Magellan’s crossing of the Pacific. J Pac Hist 2008; 43(2): 145–165.

3. Flassig Vrablová V. Plýtvání potravinami jako problém současnosti. Jen v Česku se ročně vyhodí 829 851 tun potravin. VŽDY.CZ. Kuchyně a vaření. 11. 3. 2019.

4. Hainall D. Výročí 6. 3. 1521 – Fernão de Magalhães objevuje Mariánské ostrovy. PrimaZoom 6.3.2020 [online]. Dostupné z: https://zoommagazin.iprima.cz/vyroci/vyroci-6-3-1521-fernao-de-magalhaes-objevuje-marianske-ostrovy [cit. 2020-07-26].

5. Humble R. Objevitelé neznámých dálek. Bratislava: Gemini 1992.

6. Krämer K. Magellan and the world’s first circumnavigation, 500 years ago. DW-Top Stories 9. 8. 2019.

7. Pigafetta A. Primer viaje en torno del globo. Madrid: Calpe 1922.

8. Pigafetta A. Zpráva o první cestě kolem světa. Překlad z italského originálu od V. Mikeše. Praha: Mladá fronta 1975.

9. Pigafetta A. Zpráva o první cestě kolem světa. Praha: Argo 2004.

10. Spate OHK. The Spanish Lake. Canberra: Australian National University Press 1979.

11. Transylvanus M. Maximiliani Transyluani C saris a Secretis Epistola, de Admirabili Et Nouissima Hispanoru in Orientem Nauigatione: Qua Uari, Et Nulli Prius Access Regiones. Inuet Sunt, Cum Ipsis Etia Moluccis Insulis Beatissimis, Optimo Aromatu Genere Refertis. London: Forgotten Books 2018.

12. Wikipedia. Timeline of the Magellan–Elcano circumnavigation [online]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Timeline_of_the_Magellan-Elcano_circumnavigation last edited on 1 October 2020.

13. Wikipedia. Fernão de Magalhães [online]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Fernao_de_Magalhaes naposledy editována 23. 9. 2020.

14. Wikipedia. Magellan´s circumnavigation [online]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Magellan‘s_circumnavigation last edited on 12 October 2020.

15. Wotte H. Magellanova cesta kolem světa. Praha: Albatros 1986.

Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 5

2020 Číslo 5

Nejčtenější v tomto čísle
Kurzy Podcasty Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se