Eutanázie a svědomí
Proč je etická diskuse tak obtížná?


Euthanasia and conscience.
Why are ethical discussions so difficult?

This article attempts, against the background of discussion about euthanasia, to find an answer to the question, why are the ethical discussions so difficult and exhausting. Firstly it highlights the tension between the individual and the common, then the article reflects upon the terminology of euthanasia, and in conclusion it analyses the philosophical concepts of conscience. It finds one root of the possible causes of these difficulties in Schleiermacher’s concept of conscience.

Key words:
euthanasia, conscience, ethical discussion, F. D. E. Schleiermacher.


Autoři: J. Matějek
Působiště autorů: Univerzita Hradec Králové, Rektor: doc. RNDr. Josef Hynek, MBA, PhD., Pedagogická fakulta, Děkan: doc. Ing. Vladimír Jehlička, CSc., Katedra kulturních a náboženských studií, Vedoucí: PhDr. Tomáš Petráček, PhD., ThD.
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2011; 91(12): 727-730
Kategorie: Z různých oborů

Souhrn

Tento článek se na pozadí diskuse o eutanázii pokouší nalézt odpověď na otázku, proč jsou etické diskuse mnohdy tak obtížné a vyčerpávající. Nejprve poukazuje na napětí mezi individuálním a společným, poté se zabývá terminologií pojmu eutanázie, v závěru analyzuje pojem svědomí u některých filozofů. V pojmu svědomí u F. D. E. Schleiermachera pak nachází jeden z možných důvodů.

Klíčová slova:
eutanázie, svědomí, etická diskuse, F. D. E. Schleiermacher.

Úvod

Eutanázie patří v České republice k nejčastěji diskutovaným tématům medicíny, politiky a veřejného života vůbec. Co však na této polemice zaráží, je mimořádná neústupnost účastníků diskuse. Jedni jsou razantními zastánci aktivní eutanázie, jiní jejími stejně razantními odpůrci.

V tomto příspěvku se pokusím ukázat na jeden z důvodů, a tím je význam svědomí pro člověka.

Svědomí se považuje za „svatyni člověka“, nebo za „boží hlas v člověku“. Svědomí jako těžiště své vlastní osobnosti pak mohou takto vnímat i lidé, kteří se za religiózní vůbec neoznačují.

Druhým aspektem diskuse o eutanázii je její společenský rozměr. Jsme na jednu stranu společností, která je výrazně individualizovaná, tedy staví na rozhodnutích svědomí, na druhou stranu je člověk pořád sociální tvor, žije ve vztazích, v nichž rozhodnutí jednoho člověka mění souvislosti, ve kterých se pak rozhoduje druhý člověk. Tedy rozhodnutí jednoho člověka pro aktivní eutanázii mění souvislosti rozhodování i těch členů společnosti, kteří s aktivní eutanázií nesouhlasí.

A aby byla situace ještě komplikovanější: i když je eutanázie, jak jsme uvedli výše, jedním z nejčastějších témat veřejné diskuse v oblasti lékařské etiky, mluví často „jeden o voze, druhý o koze“, tedy pod jeden pojem eutanázie je mluvčí schopen zahrnovat různé obsahy, a to v jednom a tomtéž sdělení.

Ve svém příspěvku se budu zabývat několika aspekty této diskuse, a to

  • místem svědomí v jednání člověka,
  • vztahem člověka k nárokům společnosti, a 
  • analýzou pojmu eutanázie.

Rozlišení mezi individuálním a společným

Zde provedeme to nejzákladnější rozlišení, které musíme v etice jako vědě o morálce učinit. A tím je rozlišení mezi morálností a mravností (2).

Morálnost znamená shodu jednání se svědomím, mravností se míní obsahový aspekt jednání.

Zde už můžeme vnímat jakési napětí. Svědomí mi zcela nekompromisně přikazuje, co mám dělat, nebo co dělat nemám, souvisí s mojí vlastní identitou a autenticitou, s tím kdo jsem a za koho se považuji a nemohu a nechci mým vlastním jednání popírat sám sebe. Moje jednání má pak zcela konkrétní obsah, který je výrazem mého vlastního porozumění sobě samotnému. Proto podle svědomí musím jednat vždy a nemohu jinak, byť bych se vystavoval odmítnutí společností a s tím spojenými sankcemi.

Druhým aspektem hodnocení lidského jednání je pak mravnost. Tímto slovem se označuje, jak jsem naznačil již výše, obsahový aspekt jednání. Zatímco tedy svědomí musím respektovat vždy a vždy musím jednat podle svého vlastního svědomí, obsahový aspekt znamená, že o obsahu konkrétního jednání je možno vést diskusi, mohu tedy jednání jakéhokoliv člověka kriticky hodnotit. Toto hodnocení je pak zcela otevřené a odráží se v něm kultura společnosti, její mravy a zvyklosti, konvence a to i ty nejsložitější a nejhlouběji zakořeněné (jako například zacházení s dětmi nebo s mrtvými lidmi).

Znamená to, že mohu přemýšlet nad tím, jestli je jednání jednoho člověka chvályhodné, či nikoliv, mohu toto jednání kritizovat, přemýšlet nad jeho motivy, okolnostmi, směřováním, prostředky, které si jednající pro uskutečnění svého jednání zvolil.

Tato kritika však přináší s sebou i to, že takto posuzované jednání člověka je pak zároveň vnímáno jako osobní útok, protože je toto jednání zároveň jednáním podle svědomí, a jak jsem již uvedl, jednání podle svědomí je výrazem pochopení sebe sama.

Ve svědomí interpretuji sebe sama svým vlastním jednáním. Tím, co dělám, říkám, kdo jsem. V takovém kontextu však kritická reflexe určitého jednání se stává hodnocením osoby, a tedy a velmi často, i jejím odsouzením.

K pojmu eutanázie

Na tomto místě musíme naznačit jednotlivé možné významy slova eutanázie. Tyto významy jsou pak významné proto, že jsou i sebeinterpretacemi jednajících, jak jsem již naznačil výše.

Stále se setkáváme s tím, že se pojem eutanázie používá jako synonymum zabití člověka, bez ohledu na hlubší obsah konkrétního jednání.

Obvykle se rozlišuje eutanázie

  • aktivní,
  • pasivní,
  • dobrovolná, nebo
  • nedobrovolná.

Eutanázie aktivní a pasivní jsou však obsahově velmi rozdílné pojmy. Aktivní eutanázií se míní „úmyslné ukončení života někým jiným než člověkem samotným, na jeho vlastní žádost“, pasivní eutanázie pak velmi často znamená „ustoupení od aktivity, čili nepodání léku nebo nepokračování v léčebných postupech“. To však také vede ke smrti.

Pod pojmem pasivní eutanázie však mohou být skryty další dva naprosto rozdílné přístupy. První znamená „nezasáhnutí s úmyslem zabít“, druhý pak „nepodání léčby nebo ustoupení od dalších postupů tehdy, jsou-li už zcela zbytečné a zatěžující a přinášejí-li umírajícímu nemocnému jen další utrpení v jeho umírání“ (13).

Tento druhý přístup je pak naprosto oprávněný, protože nikdo nemá povinnost podstupovat více, než je možné. To shrnuje zásada: „Ad impossibilia nemo tenetur“. K nemožným věcem není možné nikoho nutit. Tím se chce vyjádřit, že každý má své osobní hranice, které nemůže z jistých důvodů překročit, a je tedy nesmyslné po něm požadovat, aby se choval tak, jak nemůže.

Mezi těmito přístupy rozlišuje výhradně úmysl jednajícího. Z vnějšku pak naprosto nelze rozlišit, zdali se jedná o chtěné zabití člověka, byť nezahájením nebo ukončením konkrétního terapeutického postupu, nebo zda jde o odmítnutí konkrétního postupu proto, že je natolik zatěžující, že jen zbytečně prodlužuje už tak bolestné umírání. Proto se doporučuje, aby se v diskusích o problematice eutanázie rozlišoval aktivní přístup (aktivní eutanázie) a postupy, kdy se přerušuje určitá terapie nebo se vůbec nezavádí (witholding, withdrawing treatment).

K pojmu svědomí u vybraných filozofů

Věnovat se pojmu svědomí ve filozofii je velmi obtížné, protože jen málokterý z myslitelů věnoval tomuto pojmu nějaké konkrétnější pojednání. Zde se pokusím nastínit tento pojem v podání těch filozofů, kteří chápání pojmu svědomí v evropské civilizaci ovlivnili nejvíce.

Platón (427–347 př. n. l.)

V úvahách o svědomí nelze pominout Platónovo „daimonion“. Známý text vychází z Platónovy Obrany Sókrata. „Daimonion“ je tedy „…ve mně již počínajíc od dětství jakýsi hlas, který, kdykoli se ozve, pokaždé mě odvrací, abych nedělal to, co právě hodlám dělat, avšak nikdy mě k ničemu nepobízí.“ (14).

Pro Platónovo „daimonion“ je charakteristické to, že se vyjadřuje pouze k budoucímu jednání a že je to hlas, který radí nedělat určitý zamýšlený čin. U Platóna tedy není svědomí tím, co by ho aktivně vedlo životem jako střelka kompasu nebo GPS navigace. Je to „jen“ jakási strážní instance, která člověka upozorňuje na to, co by dělat neměl.

U Platóna pak najdeme ještě jednu specifikaci slova „daimon“. Objevuje v dialogu Timaios:

„Co se tedy týče nejvyššího druhu duše v nás, jest o něm souditi tak, že bůh jej dal každému jako daimona, ten druh, který bydlí na vrcholu našeho těla a o kterém správně díme, že nás pozdvihuje od země ke svému příbuzenstvu na nebi jakožto tvory, vyrostlé ne z pozemské, nýbrž z nebeské půdy; božstvo totiž upevnilo naši hlavu a kořen naší bytosti tam, odkud duše vzala první původ……Ale kdo se věnuje touze po vědění a myšlenkám pravdy a vycvičil se především mysliti na věci nesmrtelné a božské, ten, dotkne-li se pravdy, zcela jistě dosahuje plné míry nesmrtelnosti, pokud jí může býti účastna lidská přirozenost, a poněvadž stále pečuje o božský prvek a má v řádném stavu daimona, který v něm bydlí, jest jistě nad míru blažen“ (15).

Souvisí-li ono „daimonské“ z Obrany a „daimon“ z Timaia, a lze-li „daimona“ ztotožnit s rozumem, pak „daimonský hlas“ je hlasem rozumu, tedy rozumovou úvahou o budoucím zamýšleném jednání.

Svědomí je tedy u Platóna tím nejvyšším, nejdůležitějším hlasem syntetizujícího rozumu (nikoliv například emocí nebo intuicí), který vede člověka jakoby negativním způsobem. To znamená, že pouze vytyčuje limity lidského jednání a nehledá konkrétní cestu.

Nicméně to znamená, že svědomí je už u Platóna tím nejzásadnějším měřítkem lidského jednání, protože vychází z toho nejvyššího, co v člověku je. Tedy už od Platóna je v evropské tradici zakotvena nutnost respektovat výrok svědomí člověka proto, že se jedná o sdělení jeho svrchované identity.

To však neznamená, že se tak svědomí nedostane do konfliktu se společností nebo s mocí. Vždyť koneckonců i život Sókrata (o kterém Platón píše ve svých dialozích) je toho důkazem. Ten se rozhodl zůstat ve vězení i přesto, že měl několikrát možnost utéci, nakonec neutekl právě kvůli svému svědomí. A právě tento výrok jeho svědomí ho stál nakonec život. Tím však uchránil integritu své osobnosti „až za hrob“.

Tomáš Akvinský (1225–1274)

Tomáš Akvinský je jedním z nejvýznamnějších myslitelů středověku. Ve svém učení o svědomí rozlišuje mezi

  • synderesis, a 
  • conscientia.

Anzenbacher (1) rozlišuje u Tomáše Akvinského podrobněji mezi

  • synderesis,
  • sapientia, a 
  • scientia“.

Tomáš Akvinský vychází ve svých úvahách o svědomí z rozdělení rozumu na

  • rozum teoretický, a 
  • rozum praktický.

Zatímco prvními principy teoretického rozumu jsou logické principy

  • princip sporu,
  • princip identity,
  • princip vyloučeného třetího, principem praktického rozumu je „synderesis“.

Pojem „synderesis“ je podrobněji vysvětlen například v Quaestiones disputatae de veritate (3).

Podle druhého článku 16. otázky tohoto díla je obsahem „synderesis“ činit dobro a varovat se zlého. Důsledkem této zásady je požadavek jednat vždy podle svědomí. Musí se konat to, co poznáváme jako dobré (byť třeba i mylně, jak bude vysvětleno níže).

„Conscientia“ je akt, při kterém je aplikováno vědění na nějaké jednání (4). Zjednodušeně pak probíhá úvaha takto:

  1. má se činit dobro, bránit zlu.
  2. toto konkrétní jednání poznávám jako dobré.
  3. mám je tedy provést.

Tomáš Akvinský se podrobně zabýval otázkou závaznosti mylného svědomí. Cíl jednání je vůli předložen rozumem. Rozum může vůli předložit pouze zdánlivé dobro. Akt vůle se pak může stát špatným.

Schopnost rozumu, zachytit obecné dobro, je založena na jeho vztahu k pravdě, která je jeho nejvlastnějším předmětem. Zjednodušeně řečeno: jako nevyšší část naší duše se přirozeně vztahuje k „nejvyššímu“ obecně. Jestliže rozum pojme něco jako pravdivé, tak to jako takové předloží vůli. Pouze tam, kde se vůle odchyluje od rozumu, je vůle špatná.

Svědomí považuje Tomáš Akvinský za „dictamen rationis“ (4), diktát rozumu. Rozum se ovšem může mýlit.

* * *

Tomáš Akvinský jde v pojmu svědomí dále než Platón. Pro něj je to rozumová úvaha o mravním jednání člověka. O důstojnost svědomí se zasadil svými i úvahami o závaznosti mylného svědomí.

Tomáš Akvinský ukazuje jasněji na rozdíl mezi formálním zakotvením svědomí a jeho obsahem.

Jako lékař musím tolerovat (strpět) nevyvratitelně mylný názor pacienta a jednal bych proti jeho důstojnosti, kdybych aplikoval ty diagnostické nebo vyšetřovací postupy, se kterými pacient ve svém svědomí nesouhlasí. Tutéž důstojnost má i lékař, takže i on musí, přikáže-li mu to svědomí, některé požadavky pacienta odmítnout. Proto může lékař odmítnout vyžadovanou eutanázii.

Immanuel Kant (1724–1804) (5)

Svědomí je v etice Immanuela Kanta jedním z ústředních pojmů. V jeho ještě předkritickém díle Eine Vorlesung über Ethik je rozsáhlá kapitola o svědomí. Již zde zaznívá pojem svědomí jako „povinnosti vůči sobě samému“. Zde nacházíme pojetí svědomí jako „soudního dvora“, který nutí správnost, nebo nesprávnost skutků nejen zkoumat, ale navíc nás podle těchto skutků i soudí, a to nezávisle na naší vůli (6).

Další výslovná zmínka o svědomí je až v Kantově posledním etickém díle, Metafyzice mravů (10). Tomuto dílu ovšem předcházejí Základy metafyziky mravůKritika praktického rozumu s jejich analýzami vztahu svobody a zákona. Obojí s pojmem svědomí u Kanta úzce souvisí.

Základech metafyziky mravů je hlavní tézí tvrzení, že ve svobodné vůli leží princip omezení svobody zákonem. Je základní „vlastností vůle být sama sobě zákonem“. Kant považuje za možné ukázat, „odkud morální zákon zavazuje“ „jak je možný kategorický imperativ“. Je přesvědčen, že člověk se na východisko svobody postavit může, že patří jak světu jevů, tak světu věcí o sobě (8).

Tyto myšlenky Základů metafyziky mravů upřesňuje v Kritice praktického rozumu. Nahlíží, že problém platnosti morálního zákona souvisí bezprostředně s obsahem poznání. Proto zavádí pojem „faktum rozumu“. Základem poznání mravního zákona je samotná jeho platnost. Nikoliv přijetí svobody jako výchozího bodu přesvědčuje o platnosti mravního zákona, ale mnohem více přesvědčuje o jeho platnosti realita svobody a poznatelného světa (9).

Velmi podrobně se Kant zabývá svědomím ve svém posledním etickém díle Metafyzika mravů. Uvádí do souvislosti zákon, svobodu a svědomí. Svědomí je zde vnímáno jako „vrozený soudce“, kterého člověk sám staví nad sebe. Svědomí je něco v člověku, něco jako „druhá osoba“, něco, co takto nutně „musíme myslet“ (10). Projevuje se v dialogickém vztahu smyslovosti a rozumu, takže Kant tvrdí, že „zákon v nás se nazývá svědomí“ (11).

Svědomí je instancí, skrze niž lidská vůle subjektivně vykonává objektivní určení dané zákonem. Svědomí je to v nás, co se ptá, zda nenásledujeme pouze svoje sklony. Mravní zákon je se zájmem svobody totožný.

„Vědomí, že nějaké jednání, které chci podniknout, je správné, je bezpodmínečná povinnost;“ o jednání, „které chci podniknout, musím vědět, že není nesprávné (nicht unrecht sei), a tento požadavek je postulátem svědomí“.

Svědomí je „vědomí, které je samo sobě povinností“ (12).

* * *

Kantova filozofie je pro „netrénovaného“ čtenáře poměrně náročná. Má svůj vlastní jazyk a styl. Kant je tím autorem, který velmi významně přispívá k chápání jednotlivce jako autonomní (autonomní je u Kanta ten, kdo je sám sobě zákonem – auto-nomní) osoby. U Kanta je to právě svědomí, které je zákonem, povinností, a tak dává tvar životu konkrétního člověka. Vynikajícím způsobem je tak vyjádřena jedinečnost každého lidského rozhodnutí.

Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher (1768–1834) (5)

Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher je méně známým filozofem, ale jeho nauka o svědomí je překvapivě inspirující. Zpočátku vycházel z pojmu „Menscheit“, lidství, jako protikladu k pojmu „Thierheit“, zvířeckost. Nalezení lidství považuje za prvotní zkušenost, která „nevychází z žádné nauky o ctnostech ani z žádného systému vědění“.Na rozdíl například od Kanta nepojímá Schleiermacher lidství pouze jako rozum, ale jako „Natur“, přirozenost, která si sama volí svobodu. Určitost konkrétního lidství vidí jako výsledek procesu, ve kterém jednotlivec stojí před úkolem „přimět lidství v sobě k určitému tvaru a pevným povahovým vlastnostem“.

Pojem svědomí rozvíjí právě s pojmem lidství.

„Opravdu lidské jednání dává vznik jasnému vědomí lidskosti ve mně. Toto vědomí nedovolí jiné jednání než jednání člověka důstojné“ (16).

Pojem mravního zákona podřizuje zákonu lidského druhu „Gattunsgesez“(17). Uplatňuje ho jinak než jen jako pouhý zákon lidského druhu. Poznává ho v jiné formě, a tou je výzva svědomí. Mravní smýšlení je takové, které svoji nejvnitřnější určenost zakládá na spojení s celým lidským rodem. V takové perspektivě je zaměnitelné svědomí a zákon.

„Svědomí, jako společný život všeho a pro všechny, je zákon“.

Svědomí, jak mu Schleiermacher rozumí, je něco vnitřního, nejen reprezentace zákona, ale zároveň něco, co je veřejné, „protože do společného života zasazujeme vlastní místo svědomí“ (18). Společný život konkrétního společenství a jeho tendence etablovat vzájemné souvislosti je to, co svědomí jednotlivce zavazuje.

Mravnost mého jednání se nepoměřuje tím, že by všichni ostatní dělali co já, ale podle toho, jestli moje jednání „souhlasí,“, to znamená, zda je takové, aby s ostatními vytvářelo vzájemný vztah. Účely, které vycházejí z jednotlivce, a ty, které vycházejí ze společnosti, nestojí vedle sebe, nýbrž se vzájemně konkretizují.

Zajímavé je pojetí výhrady svědomí u Schleiermachera. Vychází z pojetí společnosti, kterou utvářejí jednotlivé osobní činy. Čin vycházející ze svědomí spoluzakládá spolu s činy ostatních celou společnost. Společnost pak není souborem jednotlivců, ale jejich činů. Svědomí tak může stát v centru jednání každého člověka bez toho, že by se výhrada setkávala s odporem.

Význam diskuse pojmu svědomí pro porozumění konfliktům v diskusi o eutanázii

Máme za sebou nyní malý filozofický exkurz do pojmu svědomí. Každý z uvedených filozofů nějakým způsobem přispěl k hlubšímu pochopení tohoto pojmu. Platón tím, že ho uznal za klíčový bod naší existence. Tomáš Akvinský přispěl tím, že poukázal na důstojnost svědomí, které svoji sílu neztrácí ani tehdy, když se mýlí. Kant znovu zdůraznil to, že svědomí je jakýmsi zákonodárcem v nás.

Schleiermacher jde ještě dále, a proto jsem ho zmínil, i když není všeobecně známým filozofem. U něj vnímám jako nejdůležitější to, že ukazuje, že společnost je formována rozhodnutím svědomí ostatních lidí, členů této společnosti.

Závěr

V polemice o eutanázii činí etickou diskusi obtížnou několik silných momentů. Prvním z nich je terminologická nekázeň, kterou lze snadno odstranit důslednou definicí pojmů v diskusích. Z upřesnění těchto pojmů pak může vzejít mnohem diferencovanější posuzování jednotlivých jednání. Dá se tak také předejít neférovosti, kdy v diskusích řekneme, že eutanázie v českých nemocnicích už dávno probíhá; přitom se nemá na mysli aktivní eutanázie, ale uvažování nad nenasazováním nebo odnímáním neefektivní terapie. To jsou ale, jak ukazuje podkapitola o pojmu eutanázie, dva naprosto odlišné přístupy.

Dalším momentem je napětí, které jsem zmínil v podkapitole druhé, o rozlišení mezi individuálním a společným. V tomto smyslu je přínosný onen filozofický exkurz, který jasně ukazuje, jak stěžejní roli svědomí člověka má.

V přemýšlení nad tím, proč jsou etické diskuse tak konfliktní, emocionální a někdy agresivní, považuji za zásadní to, co ukazuje Schleiermacher, když tvrdí, že společnost je spoluutvářena rozhodnutím svědomí všech členů této společnosti.

V diskusích o eutanázii se obě strany bojí, aby dění ve společnosti nebylo ovlivněno názorovými oponenty. Zastánci eutanázie se obávají, že nebudou kvůli převažujícímu názoru společnosti moci rozhodnout o okamžiku své smrti. Odpůrci eutanázie se naopak obávají toho, že nebudou moci klidně žít a umírat, protože nevědí, odkud nevyžádaná pomoc aktivní eutanázie přijde.

Taková diskuse ovšem není racionálním diskurzem, ale silovým zápasem plným emocí. Z takového přístupu však konsenzuální řešení principiálně vzejít nemůže.

MUDr. ThLic. Jaromír Matějek, PhD., ThD.

Univerzita Hradec Králové

Pedagogická fakulta

Katedra kulturních a náboženských studií

Ambrožova 8

500 03 Hradec Králové

E-mail: jaromir.matejek@uhk.cz


Zdroje

1. Anzenbacher, A. Úvod do etiky. Praha: Zvon, 1994, 79 s. ISBN 80-7113-111-3.

2. Anzenbacher, A. Úvod do filozofie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1991, 223 s. ISBN 80-04-26038-1.

3. Akvinský, T. Quaestiones disputatae de veritate. Roma: Marietti, 1964, 16 a., 2c.

4.Akvinský, T., Summa theologiae. Roma: Marietti, 1952-1962, STh I, 79 a., 13c, STh I-II 19 a. 1, 2 ad 1. STh I-II 19 a. 5c.

5. Hübsch, S. Philosophie und Gewissen. Beiträge zur Rehabilitierung des philosophischen Gewissensbegriffs. Göttingen: Vandenhoeck und Ruprecht, 1995, s. 94–112, 176–212.

6. Kant, I. Eine Vorlesung über Ethik. Frankfurt am Mein: Fischer-Taschenbuch-Verl., 1990, s. 130–206 s. ISBN 3-596-10249-9.

7. Kant, I. Werkausgabe. 5. Ed. Frankfurt am Mein: Suhrkamp, 1982. Die Metaphysik der Sitten. Bd. VIII. ISBN 3-518-27790-1.

8. Kant, I. Werkausgabe. 6. Ed. Frankfurt am Mein: Suhrkamp, 1982. Grundlegung zur Metaphysik der Sitten. Bd. VII. s. 81, 85, 89. ISBN 3-518-07656-6.

9. Kant, I. Werkausgabe. 6. Ed. Frankfurt am Mein: Suhrkamp, 1982. Kritik der praktischen Vernunft. Bd. VII. s. 141, 107. ISBN 3-518-07656-6.

10. Kant, I. Werkausgabe. 5. Ed. Frankfurt am Mein: Suhrkamp, 1982. Die Metaphysik der Sitten. Bd. VIII, s. 572-576. ISBN 3-518-27790-1.

11. Kant, I. Werkausgabe. 1. Ed. Frankfurt am Mein: Suhrkamp, 1977. Über Pedagogik. Bd. XII, s. 756. ISBN 3-518-07793-7.

12. Kant, I. Die Religion innerhalb der Grenzen der blossen Vernunft. Frankfurt/M.: Suhrkamp, 1982, s. 859-860.

13. Munzarová, M. Eutanázie, nebo paliativní péče? Praha: Grada, 2005. s. 48–49 s. ISBN 80-247-1025-0.

14. Platón. Obrana Sókrata. 3. vyd. Praha: OIKOYMENH, 1994. 60 s. ISBN 80-85241-37-4.

15. Platón. Timaios. 2. vyd. Praha: OIKOYMENH, 1996. s. 92–93. ISBN 80-85241-37-4. Schleiermacher, F. D. E. Monologen nebst den Vorarbeiten. 3. Ed. Hamburg: Meiner, 1978. s. 19-27. ISBN 3-7873-0441-X.

16. Schleiermacher, F. D. E. Sämmtliche Werke. 3. Abtheilung Zur Philosophie. Berlin 1838. Über den Unterschied zwischen Naturgesez und Sittengesez. Bd. 2, 412 s.

17. Schleiermacher, F. D. E. Der christliche Glaube nach den Grundsäzen der evangelischen Kirche im Zusammenhange dargestellt. Halle, 1897, 392 s. 

Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 12

2011 Číslo 12

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se

VIRTUÁLNÍ ČEKÁRNA ČR Jste praktický lékař nebo pediatr? Zapojte se! Jste praktik nebo pediatr? Zapojte se!

×