Zaklepat to na dřevo


Autoři: Petr Rampíŕ
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2010; 90(8): 496-497
Kategorie: Historie/fejeton

Vyrazil jsem na houby. Dělávám to pravidelně párkrát do roka a pokaždé zbytečně. Kdekoliv se ocitnu, vznikne okamžitě kolem minimálně pětikilometrový houbovzdorný okruh. Samozřejmě kromě prašivek, které se mi snaživě vnucují takřka na každém kroku; snad abych nepropadal pocitům beznaděje a marnosti.

Tentokráte to ale bylo trochu jiné. Tentokráte jako by bylo do pláče samotnému lesu. Vypadal unaveně, smutně a nemocně: polámané, seschlé stromy, země rozrytá kolejemi těžkých pasů a obrovitých pneumatik, s prohlubněmi vyplněnými špinavě zelenou vodou, půda zaneřáděná přebujelým plevelem, starým tlejícím listím a ulámanými větvemi, vzduchem se táhl slabý pach hniloby...

Lesy pokrývají třetinu území České republiky. Představují přirozené biotopy velké části domácích druhů rostlin a živočichů, takže hrají klíčovou roli v uchování biologické rozmanitosti naší přírody. A samozřejmě určují i ráz krajiny. Od hor do nížin. Jsou také zdrojem dřeva, takže na nich závisí velká část místní ekonomiky v řadě obcí, především v podhorských regionech. Lesy ovlivňují i místní klima; na jejich poloze, rozloze a stavu záleží, jestli, kde a kolik prší. Zvyšují retenční kapacitu krajiny, pomáhají plnit rezervoáry pitné vody, udržují stabilní průtok v řekách, brání erozi půdy a přispívají k ochraně před povodněmi. A mimochodem – jít do přírody přece znamená jít tam, kde je jsou stromy a voda.

Kolik z těch lesů vypadá tak, jako ten „můj?“

Od roku 1986 se stav našich lesů sleduje na monitorovacích plochách v rámci programu ICP – Forest, který organizují Evropská hospodářská komise OSN a Evropská unie. A ukazuje se, že chřadnou. Základním parametrem hodnocení je míra defoliace, úbytek jehličí nebo listů. V současné době přes sedmdesát procent jehličnanů a třicet čtyři procenta listnatých stromů má o více než pětadvacet procent méně listů nebo jehličí, než by měl mít zdravý strom. A tento stav se vlivem postupného oteplování a delších nepříznivých – a nejen klimatických – vlivů bude pravděpodobně dále zhoršovat.

Těžko se ještě někdy budeme chovat k lesům jako keltští druidové, pověstní svým emotivním vztahem k přírodě a ke všemu živému. Výsadní postavení však náleželo stromům, k nimž cítili posvátnou úctu. I oni museli kácet stromy, ale než do jeho kmene poprvé zaťali sekeru, vždycky poprosili postižený strom za odpuštění. Věřili, že každý, kdo bezdůvodně nebo svévolně zničí strom, bude krutě potrestán. Není proto divu, že se ve starých keltských pověstech, stejně jako později v lidových pohádkách, které z nich čerpaly, velmi často objevuje motiv přerodu člověka ve strom. A že keltský kalendář nemá ve svých znameních zvířata, ale stromy.

Přesto by však trochu víc úcty, respektu, ohleduplnosti a snad i lásky, protože to všechno spolu souvisí, neškodilo.

Lesy jsou totiž důležitou součástí života i dnešního člověka. Mimochodem – nejčistší vzduch se nachází v borovém lese. Jestliže běžné městské ovzduší obsahuje v průměru více než 30 000 bakterií v krychlovém metru vzduchu, dá se prostředí borového lesa s obsahem 200 až 300 bakterií ve stejné jednotce považovat prakticky za sterilní. A když už jsme u těch „nej“, tak nejmohutnějším živým organismem na této planetě je strom Generál Sherman, patřící do rodu sekvojovců. Je starý zhruba dva tisíce pět set let, roste v háji Sierry Nevady v Kalifornii, na výšku měří osmdesát tři metrů a obvod jeho kmene sto padesát centimetrů nad zemí činí třicet čtyři a půl metru. Váží dva tisíce sto čtyřicet pět tun a odhaduje se, že obsahuje na sedmnáct tisíc krychlových metrů dřeva.

Nejstarším stromem je pravděpodobně borovice osinatá. Na východě Kalifornie ve White Mountains byl objeven exemplář starý asi 4 850 let. Není sám. Společnost mu zde dělá ještě několik dalších, jejichž stáří také přesahuje hranici 4 000 let.

Nejblíže k obloze se přiblížila sekvoje vždyzelená (Sequoia sempervirens). Nachází se také v Kalifornii a její koruna se nachází sto deset metrů na zemí. Mezi listnatými velikány je co do výšky je králem blahovičník (Eucalyptus regnans). Tento strom v mládí přirůstá o čtyři až pět metrů ročně. U hory Baw Baw v australském státě Victoria roste obr vysoký sto šest metrů a jeho stáří se odhaduje na 350 až 400 let. Naopak nemenší a nejsevernější dřeviny jsou vrby. Vrba bylinná dorůstá do výšky jen několika centimetrů, plazí se však i do pětimetrové délky. Vyskytuje se až na osmdesátém třetím stupni severní šířky v tundrových oblastech. A konečně pozemská flora představuje zároveň největší továrnu světa. Váže v sobě 105 500 000 000 tun glukózy, což odpovídá plně naloženému nákladnímu vlaku o délce 50 000 000 km. Při fotosyntéze spotřebuje za rok přibližně stonásobek světové produkce elektřiny, což je přibližně 467 000 000 000 000 kWh světelné energie, a vyrobí 47 bilionů kubických metrů čistého kyslíku.

Tolik ve zkratce o některých dřevěných raritách. Ale lesy i jednotlivé stromy nejsou jen zdrojem dřeva, třebaže je to jeden z nejstarších a dodnes nejúžasnějších materiálů, s nimiž přicházíme do styku. Lesy umí působit na člověka i v mnohem subtilnější rovině, která se nedá vážit ani měřit, ale která přesto není o nic méně důležitá, než ta hmotná.

Antoine de Saint Exupéry, čerpaje ze svých prožitků letce, napsal, že „vznešenost je pocit prostoru.“ Takhle působí majestát vnitřku katedrál, nesmírnost hvězdných nocí v poušti, velebnost vrcholků hor a stejnou atmosféru klidu, posvátnosti a pocitu pokory dokáže vyvolat i vzrostlý zdravý les. S jedním rozdílem: poušť, velehory a někdy i chrámové lodi zároveň také drtí. Les ne. V lese je člověk daleko víc doma. Alespoň v tom druhu lesa, o němž je řeč, protože lesy bez ohledu na to, jak je vnímáme nebo jak se k nim chováme, zůstávají nenahraditelnou součástí našeho života.

A to hned v mnoha směrech.

Od doby druidů sice uplynula hezká řádka let, ale podstata poslání lesa se od té doby příliš nezměnila. My ano. Hovoříme často o ochraně přírody, o životním prostředí jeho významu pro vše živé. Dohadujeme se, jestli existuje globální oteplování, a pokud ano, jaký má na něm podíl člověk a jak moc ohrožují možné změny klimatu naší planetu. Ale náš svět již několikrát v minulosti prošel kataklyzmaty nepředstavitelných rozměrů. Na přelomu permu a triasu došlo k jedné takové děsivé události došlo. Možná poprvé, možná ne. Nevíme ani co to bylo a co ji způsobilo. Jediné co víme, že, měla za následek vyhynutí více než devadesáti procent všeho živého. Přesto Země pokračovala na své pouti okolo Slunce vesele dál. Na konci křídy vyhynuli dinosauři. Ostatně i díky tomu jsme tu dnes my; uvolnili nám místo. Ani to se koloběhu Země nijak nedotklo.

Jsme samozřejmě lépe organizováni než druhohorní ještěři, dokážeme se účinněji bránit a dokonce tu a tam jsme schopni některé nebezpečné jevy předvídat a připravit se na ně. Zároveň však také měníme svět kolem sebe k „obrazu svému“ čím dál tím rychleji a bohužel mnohdy i bezohledněji. Oceány, deštné pralesy i ráz urbanizované krajiny jsou toho dostatečným dokladem. Přesto tyto změny planetu nijak neohrožují. Ohroženi můžeme být pouze my – a s námi spousta dalších živých tvorů.

Člověk na své pouti časem prošel dobou kamennou, bronzovou, železnou, to se ještě docela loudal, aby v posledních dvou stoletích nastolil průmyslovou revoluci, nylonový věk, atomový věk, kosmický věk a momentálně se zabydloval ve věku informatiky vzdělanostní společnosti. Nikdy mu zřejmě nepřišla na mysl doba dřevěná. Možná proto, že tahle doba začala stamiliony let předtím, než se objevil a vlastně trvá nepřetržitě do dneška.

Lidé jsou spojeni se dřevem pravděpodobně víc a těsněji než s čímkoliv jiným na této planetě. Dřevo má takřka nespočet podob a provází lidstvo od úsvitu jeho dějin. Může být tvrdé nebo měkké, narozdíl od člověka, který bývá někdy i natvrdlý, lehké, těžké, hrubé, hladké, přírodní či mořené (vlivem toho, jak se k němu lidé chovají, bohužel čím dál častěji i umořené), suché, mokré, zdravé, ztrouchnivělé, světlé, hnědé, červené, černé, obyčejné, ušlechtilé… Jsme spojeni i se dřevem, které se na této planetě objevilo celé stovky milionů let před člověkem, co víc, jsme jím prostoupeni. Hovořím o dřevu, které nás dodnes zahřívá v mrazivých dnech, které v podobě uhlí spalujeme doma v kamnech či v teplárenských nebo elektrárenských kotlích, a jehož zbytky po celý život vdechujeme.

Podoby dřeva jsou také tradiční a neodmyslitelnou součástí snad všech jazyků světa. Charakterizují některé lidské vlastnosti a situace lépe, stručněji, výstižněji a hlavně poetičtěji, než by dokázal jakýkoliv pokus o exaktní popis. „Dubová palice“ nemusí vždy označovat jen materiál, z něhož je vyroben příslušný nástroj, a každý okamžitě ví, co se tím myslí. Zrovna tak věta: „to je ale kus dřeva“, je zcela srozumitelná, i když adresátovi dvakrát nelichotí.

Podobných rčení je nepřeberně. Žádná jiná entita na tomto světě není propojena s každodenním životem a myšlením člověka jako dřevo. A pokud někdo tvrdí, že to tak není, je vedle jak ta jedle. Na to dám hlavu na špalek. I když si uvědomuju, že jsou lidé, do nichž můžete mluvit jako do dubu a stejně je o ničem nepřesvědčíte. Možná, že jsou hluší jak poleno – alespoň v určitých situacích. Anebo mají v hlavě piliny. Potom je asi rozumné, nepokoušet štěstí příliš dlouho. Nejen proto, že byste zjistili, že vaše snaha je nošením dříví do lesa, ale mohlo by se také rychle ukázat, že v tomto případě úsloví „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“, neplatí, protože vy jste mluvili slušně, a že pokud nebudou mlčet jako pařez, pošlou vás do háje. Tak či onak, budete mít smůlu.

Dřevo prostě vždycky bylo, je a chci věřit, že to tak zůstane, jedinečné a nenahraditelné. Na tom nic nemění burácení raket směřujících k sousedním planetám a dál do mrazivé černi nekonečných pustin, ani komerční katedrály z betony skla a oceli či virtuální svět počítačů a digitálních, technologií. Dřevo nemá ambice sahat ke hvězdám. Umí ale něco, co nedokáže žádný jiný materiál: pohladit duši.

Možná proto, že dřevo samo má duši, což se o každém člověku v přeneseném slova smyslu nedá tvrdit.

A tak dokud existuje alespoň nějaká šance, že to takhle zůstane, že se lesy nepromění v pouhou „dřevní hmotu“, ale že si zachovají i atmosféru Exupéryho vznešenosti, má snad jistou naději i druh homo sapiens.

Což je něco, co stojí za to pro jistotu zaklepat na dřevo.


Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 8

2010 Číslo 8

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
nový kurz
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Jistoty a nástrahy antikoagulační léčby aneb kardiolog - neurolog - farmakolog - nefrolog - právník diskutují
Autoři: doc. MUDr. Štěpán Havránek, Ph.D., prof. MUDr. Roman Herzig, Ph.D., doc. MUDr. Karel Urbánek, Ph.D., prim. MUDr. Jan Vachek, MUDr. et Mgr. Jolana Těšínová, Ph.D.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se