Náboženství – evoluce a neurobiologie


Religion – evolution and neurobiology

The discourse on evolution and the nature of religion is similar to discourse on evolution and nature of language and music. The first theory explaining religion as a by-product of evolution supposes that at the core of a religion is a contra-intuitive belief in supernatural agents arising from innate „intuitions“, related to agency. Three cognitive constituents can be recognised in religions: religious and other supernatural representations are contra-intuitive, religion helps with anxiety (but can also provoke anxiety) and a part of religion is behaviour that deviates from maximalization of benefit. The second theory, which perceives religion as an adaptation, does not dispute the aforementioned arguments but alleges that a basic benefit of religion is the reinforcement of intragroup solidarity and thereby fitness of a member of the group. Contra-intuitive belief does not need to be necessarily maladaptive. Contemporary functional methods make it possible to observe neural correlates of religious belief and mystical experiences.

Key words:
religion, cognitive science, evolution, neural correlates of religious belief.


Autoři: F. Koukolík
Působiště autorů: Oddělení patologie a molekulární medicíny ;  Národní referenční laboratoř prionových chorob ;  Fakultní Thomayerova nemocnice s poliklinikou, Praha ;  Primář: MUDr. František Koukolík, DrSc.
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2009; 89(11): 621-626
Kategorie: Postgraduální vzdělávání

Souhrn

Diskuse o evoluci a povaze náboženství se podobá debatám o evoluci a povaze jazyka a hudby. Teorie, podle níž je náboženství vedlejším výtvorem evoluce, má za to, že jádrem náboženství je kontraintuitivní víra v nadpřirozené činitele. Ti jsou z valné části vytvářeni vrozenými „intuicemi“ týkajícími se schopnosti jednat, neboli „agency“. V náboženství lze rozlišit tři kognitivní složky: náboženské a další nadpřirozené reprezentace jsou kontraintuitivní, náboženství pomáhá zvládat úzkost (stejně jako ji dovede vytvářet), kromě toho je součástí náboženství množina chování, které se odchyluje od maximalizace užitku.

Podle teorie, která chápe náboženství jako adaptaci, aniž by popírala argumentaci předešlých úvah, je základním přínosem náboženství posílení vnitroskupinové solidarity, a tím posílení zdatnosti člena skupiny. Kontraintuitivní víra nemusí podle této teorie být nutně maladaptivní.

Soudobé funkční metody umožňují sledovat neuronální koreláty náboženské víry i mystické zkušenosti.

Klíčová slova:
náboženství, kognitivní věda, evoluce, neuronální koreláty náboženské víry.

Úvod

William James, Sigmund Freud i MaxWeber předpokládali, že se v moderní společnosti význam náboženství bude oslabovat. Skutečnost je však podstatně složitější. Sekularizace sice úměrně stupni rozvoji společnosti postupuje, USA jsou do jisté míry výjimkou. Kdo zaslechl pojmy americké evangelikálství, pentecoastalismus, islamismus, ortodoxní judaismus, nebo hinduismus a vybaví si například evropské náboženské války, se může zeptat, co znamená náboženská zkušenost, proč k takovému oživení došlo a jaké budou jeho sociální a politické důsledky.

Náboženství bylo donedávna předmětem zájmu historiků, religionistů, filozofů, teologů a kulturních antropologů. Současná evoluční teorie a neurověda poznání posunula.

Charakteristika náboženství

Evoluční a neuronální podklady náboženství, spirituální včetně mystické zkušenosti (přehled Koukolík, 2006) v současnosti vykládají dvě, jen do jisté míry odlišné teorie.

První teorie má za to, že náboženství je vedlejší, druhotný výtvor jiných poznávacích systémů, například mentalizace a empatie, které jsou adaptacemi samy o sobě.

Druhá teorie je přesvědčena, že se náboženské víry a rituály vyvinuly jako součást kognitivní a afektivní architektury lidského mozku proto, že jsou adaptivní samy o sobě.

Diskuse o náboženství je tedy podobná diskusi o vývoji hudby a jazyka. Slovníková definice náboženství říká, že to je množina druhů víry týkajících se příčiny, povahy a smyslu vesmíru se vztahem ke stvoření nadpřirozeným/i činitelem/li, obvykle zahrnující předpisy týkající se zbožnosti a rituálů, součástí je morální kód kontrolující chování, nebo specifická množina druhů víry a činností sdílená větším počtem lidí nebo sekt; příkladem jsou křesťanství nebo buddhismus (Webster, 1999).

Náboženství lze také jednoduše definovat i jako víry a rituály, které mají vztah k předpokládaným nadpřirozeným bytostem a silám.

Francis S. Collins, špičkový vědec, jenž odpovídal za projekt Lidský genom v Národních institutech zdraví USA, a zbožný katolík, ve své knize The Language of God (2007) užívá k důkazu boží existence molekulární biologii, popis funkce mozku, antropologická data a univerzalitu základních morálních principů. Má za to, že morálka pramení ze struktury mozku, je přesvědčen, že morální zákony vložil do lidských mozků křesťanský Bůh.

Ze stejných skutečností však je možné vyvodit existenci morálky jako výsledek selekčního tlaku prospívající skupinové soudržnosti, a tím vyšší naději na přežití, aniž by bylo nutné porušit Occamovu břitvu, základní pravidlo vědeckého a kritického myšlení. Lze si představit, že evoluční mechanismy „zakódovaly“ do mozku religiozitu stejně jako třeba paměť, nebo lásku (Linden, 2007).

Náboženství jako vedlejší výtvor evoluce

Tradiční teorie náboženství mají za to, že náboženství vysvětluje nevysvětlitelné, snižuje míru úzkosti, uklidňuje a integruje společnost. Boyer (2001) a Atran (2002) mají za to, že tyto teorie vysvětlují náboženství nanejvýše jen částečně. Religiózní teorie vysvětlují nevysvětlitelné ještě nevysvětlitelnějším. Často dokážou vytvořit víc úzkosti než jí ubrat. Spasení a ztráta utrpení nejsou tématem většiny náboženství ve většině společností, řada společností nechápe lidskou smrtelnost jako něco zcela nesnesitelného a smrt pro ně není něčím, co by dělalo existenci nesmyslnou. Náboženství nevysvětlují, proč je počet bohů a dalších nadpřirozených bytostí tak velký a rozmanitý (tab. 1.).

Tab. 1. Tvrzení a skutečnosti při studiu náboženství (Boyer, 2003)
Tvrzení a skutečnosti při studiu náboženství (Boyer, 2003)

Podle Boyera a Atrana je kognitivním jádrem náboženských pojmů kontraintuitivní víra v nadpřirozené činitele. Tito činitelé jsou z valné části vytvářeni vrozenými „intuicemi“ týkajícími se schopnosti jednat (mezinárodní literatura ji označuje pojmem „agency“. Cokoli, co je schopno záměrného jednání, je „agent“ = činitel).

Lidské kognitivní adaptace poznávají schopnost jednat u osob podle toho, že mají nějaké cíle a užívají různé prostředky, jak je dosáhnout. Lidé tuto schopnost rozšiřují na zvířata, na přírodní objekty a události, například na Slunce, Měsíc nebo zemětřesení. Jestliže vane vítr nebo přišla vichřice, pak existuje nějaký činitel, který to způsobil, vítr vane z nějakého důvodu, případně za nějakým účelem.

Boyerova a Atranova teorie náboženství má za to, že „religiózní modulus“, to znamená specifická neuronální síť (nebo jejich větší počet) určená ku zpracovávání náboženských prožitků a pojmů, neexistuje. Náboženské pojmy nasedly na neuronální sítě, které rozlišují nebezpečná zvířata a nebezpečné a manipulující lidi. Tyto sítě tvoří pojmy jako jsou démoni, vampýři, duchové zlí i dobří.

Kognitivní složky náboženství

Podle Atrana (2002) lze v náboženstvích zjistit následující kognitivní složky:

1. Náboženské a další nadpřirozené reprezentace jsou kontraintuitivní.

Narušují běžné (»intuitivní«) představy o záměrných činitelích (intentional agents), tedy entitách nadaných schopností cíleného jednání, na něž odpovídají jiné entity. Podobně narušují intuitivní představy o živočiších, rostlinách, uměle vyrobených a přirozených předmětech (tab. 1., tab. 2.)

Tab. 2. Kategorie nadpřirozených objektů (dle Barrett, 2000; Boyer, 2000; Boyer a Ramble, 2003; modifikováno)
Kategorie nadpřirozených objektů
(dle Barrett, 2000; Boyer, 2000; Boyer a Ramble, 2003; modifikováno)

2. Druhou složkou je zvládání úzkosti, popsané v sociální psychologii jako „terror management theory“.

Sociální postoje jsou značně ovlivňovány zvýšeným vědomím vlastní smrtelnosti. Lidé, kteří jsou vystaveni tématům majícím vztah ke smrtelnosti, méně tolerují etnické rozdíly a mají sklon více trestat než lidé, kteří upomenutí na vlastní smrtelnost vystaveni nebyli. Symbolický slib nesmrtelnosti lze proto chápat jako nástroj pomáhající zvládnutí úzkosti.

3. Třetí uvažovanou složkou náboženství je množina chování, která se odchylují od maximalizace užitku (utility).

Například jak lidé v průběhu experimentů, tak tržní činitelé jsou často vedeni (kontraproduktivními) pocity, jako je »férovost«, pro které není ekonomicky racionální důvod.

4. Kromě toho se většina náboženských představ se opírá o autoritu nejmenovaných předchůdců.

Například »předků«, nebo o nepřítomnou inspiraci, neboli o nadpřirozeného činitele, promlouvajícího prostřednictvím nějakého privilegovaného média.

Náboženství jako přirozený jev

Empirický výzkum náboženství jako přirozeného jevu vychází z následujících poznatků (Boyer, 1994, 2000, 2001, 2003, Boyer a Ramble, 2001):

1. Činnost neuronálních sítí

aktivovaných při získávání a reprezentaci náboženských pojmů (stejně jako pojmů nenáboženských) není přístupná vědomé pozornosti. Funkční systémy, které získávají a reprezentují náboženské pojmy a prožitky, rovněž získávají a reprezentují pojmy a prožitky nenáboženské. Experimenty prokazují, že se náboženské pojmy často odlišují od toho, čemu lidé věří, že věří. To je důvod, proč se teologie, explicitní dogmata a učenecké interpretace náboženství nemají chápat jako spolehlivý popis jak obsahu, tak příčiny náboženské víry (Boyer, 2003).

2. Pocit »přirozenosti« náboženských myšlenek a pocitů

je pravděpodobně výsledkem společné činnosti celé řady neuronálních sítí, respektive mentálních systémů, spíše než by byl výsledkem jediného specifického procesu.

V současnosti se považuje existence »modulu Božího«, jedné neuronální sítě dedikované zpracovávání náboženských pojmů a prožitků, za nepravděpodobnou (Ramachandran et al., 1997).

3. Náboženské úvahy a pocity jsou ve všech neuronálních sítích, respektive kognitivních systémech,

předpověditelným výtvorem obvyklých funkcí, nejsou tedy odchylkou od normy.

Pojmy týkající se nadpřirozených úkazů sdílejí pět podobností (Boyer, 2000). K jejich pochopení je nutné ozřejmit tři pojmové okruhy:

První okruh:

vrozené, neboli „intuitivní“ schopnosti nejmenších dětí

Přibližně šestiměsíční děti vědí, že se pevné předměty vzájemně neprostupují. Poznají citový stav své matky nebo osoby, která o ně pečuje, například z citového výrazu v její tváři. Rozliší biologický pohyb od pohybu, jehož povaha biologická není. Nositelem biologického pohybu je „agens“, cokoli co se rozhoduje niterně, jehož chování není pasivním projevem zevních sil.

O těchto vrozených schopnostech se říká, že jsou „intuitivní“. Jsou projevem funkce vymezených funkčních systémů mozku. Z toho plyne, že jsou geneticky kódované. Z genetického kódování plyne, že jsou výsledkem evoluce mozku, dědictvím po našich vývojových předcích, které se po narození dále rozvíjí učením.

Proto se o dětech říká, že jsou „intuitivní“ fyzici, biologové a psychologové, rozlišují totiž „intuitivní“ kategorie bytí, neboli intuitivní ontologické kategorie: neživé objekty od živých, citový stav nejbližšího člověka. Později se naučí rozlišovat přirozené předměty od předmětů uměle vyrobených.

Druhý okruh:

pojem mapy a reprezentace

Lidské mozky zevní svět nefotografují ani nekopírují. Vytvářejí jeho „mapy“ nebo „reprezentace“. To jsou zavedené metaforické pojmy kognitivní neurovědy.

V lidském mozku je asi 100 miliard nervových buněk, které si vyměňují informace v synapsích. Odhaduje se, že synapsí je v lidském mozku nejméně trilion, může jich tam být podstatně víc. Jen část synapsí je vrozená. Podstatnou část získáváme učením, neboli vlivy zevního prostředí. Mozek se tímto způsobem celý život staví, dostavuje a přestavuje. Nejdramatičtější výstavba probíhá v průběhu nitroděložního vývoje, v průběhu prvního roku života a v průběhu dospívání.

Všechny smyslové informace, které jsou naše čidla s to rozlišit, převedou do řeči nervových vzruchů. Ty v mozku mění činnost synapsí a mohou velmi rychle budovat nové synaptické systémy, které jsou dočasné, nebo celoživotní. Pojem reprezentace nebo mapa znamená časoprostorově uspořádanou činnost různě rozsáhlé sítě synapsí ve vymezených oblastech mozku.

Svět tedy nepoznáváme přímo: naše jáství, neboli sebe-uvědomování, stejně jako synaptické systémy jejichž činnost si neuvědomujeme, se „dívají“ na činnost jiných synaptických systémů.

Třetí okruh:

explicita a implicita

Jestliže si činnost synaptického systému uvědomujeme, říká se jí explicitní. Jestliže si ji neuvědomujeme, říká se jí implicitní, anglicky defaultní. Projevem implicitní činnosti řady systémů je například chůze po schodech, kterou jsme se naučili jako malé děti. Neuvědomujeme si, co jednotlivé systémy dělají.

Projevem explicitní činnosti jiných systémů je řešení nějakého problému, nebo rozhodování o něčem. Explicitní, vědomá činnost, je vždy špička ledovce: ledovcem pod hladinou vědomí je různý počet implicitně fungujících systémů. Klasickým příkladem mohou být emoce a pocity. Jen část emocí a pocitů si uvědomujeme. Jedna myšlenková škola má za to, že pocity jsou emoce, které si uvědomujeme, zatímco vlastní emoce si neuvědomujeme.

Pět podobností pojmů označujících nadpřirozené jevy (Boyer, 2000)

  • 1. lexikální označení;
  • 2. implicitní klasifikaci v intuitivní ontologické kategorii;
  • 3. explicitní reprezentaci narušení intuitivních očekávaných vlastností této kategorie, a to buď:
  •     a. porušení relevantních vlastností dané kategorie, nebo
  •     b. přenos vlastností spjatých s jinou kategorií;
  • 4. implicitní očekávané vlastnosti této kategorie;
  • 5. další encyklopedické informace.

Narušení očekávaných vlastností se může týkat jedné ze tří vrozených intuitivních poznávacích domén – intuitivní psychologie, intuitivní biologie nebo intuitivní fyziky (viz tab. 1, 2).

Například »rostlina« má intuitivní biologické a intuitivní fyzikální vlastnosti. Narušení se týká očekávaných vlastností dané kategorie. Neviditelná kapradina je narušením intuitivní fyziky kategorie »rostlina«.

Narušení očekávaných vlastností se může dále týkat přenosu očekávaných vlastností z jedné kategorie do jiné kategorie. Například strom, který myslí, je rostlina s psychologickými vlastnostmi. Také socha světce naslouchající lidským přáním, uměle vytvořený předmět, rovněž získává vlastnosti přenosem. Pojem duch slučuje intuitivní vlastnosti osoby a intuitivní biologické vlastnosti, neboť duch vnímá své okolí, pamatuje si to, umí si to vybavit na základě toho, co vnímal a co si pamatuje, usuzuje apod., s vlastnostmi, které jsou fyzikálně kontraintuitivní: duch nemá tělo a prochází zdí, obvykle nepožívá žádnou stravu a nevyměšuje.

Zjišťuje se, že naprostou většinu pojmů popisujících nadpřirozené jevy je možné kategorizovat do matice, jejíž sloupce tvoří tři domény poznání

  • intuitivní psychologie,
  • intuitivní biologie, a 
  • intuitivní fyzika,

a řádky pět ontologických kategorií

  • osoba,
  • živočich,
  • rostlina,
  • uměle vyrobený předmět (artefakt),
  • přirozený neživý předmět.

Základním společným znakem všech teologií je tedy jednak narušení vlastností pojmů spadajících do některé ontologické domény, jednak jejich přenos z jedné domény do domény jiné.

Predikce kognitivního modelu náboženských pojmů říká, že kontraintuitivním vlastnostem lidé věnují větší pozornost než vlastnostem intuitivním, kromě toho si kontraintuitivní vlastnosti lidé lépe vybavují než vlastnosti intuitivní.

Kirkpatrick (2005) zobecnil v tomto směru Bowlbyho teorii vazby (attachment theory, přehled Koukolík, 2006). Řada náboženských pojmů je rozšíření nebo zobecnění vazby mezi dítětem a rodičem (Koukolík, 2008).

Kirkpatrick se domnívá, že Bůh nebo bohové a bohyně jsou postavy nahrazující lidi, s nimiž děti vstupují do vazby, matky, otcové a blízcí příbuzní. I tento autor je přesvědčen, že náboženský modulus nebo jejich množina neexistuje, náboženské pojmy jsou vedlejší výtvory lidské schopnosti poznávat záměrné činitele.

Náboženství jako adaptace

Alcorta a Sosis (2005) dokazují, že základním přínosem náboženství je posílení vnitroskupinové spolupráce, což znamená i posílení zdatnosti člena skupiny. Autoři souhlasí s výše citovanou argumentací, mají však za to, že kontraintuitivní víra nemusí být maladaptivní.

Náboženské přesvědčení přesahuje rámec kognitivních modulů detektujících záměrnou činnost. Nadpřirození činitelé jsou v lidských představách daleko mocnější a vědí daleko víc než činitelé přirození.

I tito autoři mají za to, že v mozku není náboženský modulus a že náboženství využívá jiné poznávací systémy. Jádrem však není detekce záměrného činitele, ale ritualizovaná komunikace (Alcorta a Sosis, 2006). Ritualizované chování je známo u řady druhů zvířat, výlučně náboženská povaha některých rituálů je čistě lidská záležitost podmíněná socioekologickými podmínkami. Jakmile se mění tyto podmínky, mění se i rituály.

Harris a McNamara (2008) jsou zastánci náboženství jako adaptace: náboženství je podle těchto autorů kulturní univerzálie, získává se bez námahy obvykle v raném dětství, religiozita je nadto dědičná, její koeficient se pohybuje mezi 0,28–0,72. Oblasti, které aktivuje náboženská zkušenost, mají vysokou hustotu dopaminových receptorů. Exprese genu DRD4 pro dopaminový receptor 4 pozitivně koreluje s různými měřítky religiozity.

Winkelman (2000) a McClenon (2002) dokazují, že šamanismus byl ve společnostech lovců-sběračů kulturní univerzálií. Šamani léčili, komunikovali s mrtvými, chránili lidi před zlými duchy a černou magií, vykonávali magické rituály před bitvami a lovem. Šamanské praktiky jsou celosvětově vzájemně podobné, nelze je vysvětlit kulturní difúzí, předpokládá se proto společný psychobiologický zdroj. V obřadech je vysoký podíl opakování rytmických prvků, zpěvů, bubnování a tance, které jsou s to indukovat stavy změněného vědomí.

Podle McClenona (2002) existuje šamanský syndrom charakterizovatelný snadnou hypnotizovatelností, disociativní schopností, sklonem k anomálním zkušenostech, vysokou dávkou fantazie, labilitou spánkových laloků zjistitelnou elektroencefalograficky a neurčitostí hranic poznávacích kategorií.

Funkční architektura religiozity

Harris et al. (2009) vyšetřil činnost mozku 15-ti hluboce věřících křesťanů a stejného počtu skeptiků (nonbelievers) funkční magnetickou rezonancí. Úkolem testovaných osob bylo rozhodnout o pravdivosti, nebo nepravdivosti náboženských a nenáboženských výroků ve smyslu výrok je platný, nebo neplatný. Náboženské výroky se týkaly například Boha a početí panny Marie.

Výroky, které považovali za platné, aktivovaly jak u věřících, tak u skeptiků přední vnitřní plochu prefrontální kůry – to je kůra předních částí čelních laloků (části Brodmanovy oblasti 33, 32, 24, 25 a 11, obr. obr. 1A, 1B). Tato korová oblast je uzlem neuronální sítě, která zpracovává sebe-uvědomování, emoční asociace, odměnu a cílené chování.

1A
1A

1B
1B
Obr. 1A, B. Broadmanova mapa předních částí čelních laloků

Jestliže šlo o věroučné výroky, které věřící považovali za platné, byla aktivace této oblasti vyšší než byla její aktivace v průběhu zpracovávání platných výroků, jež věroučné nebyly.

Z toho plyne, že vnitřní plocha prefrontální kůry zpracovává subjektivní platnost a neplatnost výroků („věřím tomu, nebo nevěřím“) bez ohledu na jejich obsah: nezáleží na tom, zda je obsah náboženský nebo nenáboženský. V případě náboženských výroků je však její aktivace vyšší.

Náboženské uvažování tedy aktivuje neuronální síť kontrolující sebeuvědomování, emoce a konflikty poznávaných skutečností, zatímco uvažování o nenáboženských výrocích aktivuje sítě vybavující fakta z paměti.

Rozdíly stavby mozkové kůry nábožensky věřících a nevěřících lidí

Kapogiannis et al. (2009A) ověřovali možnost, že různá míra religiozity různých lidí má neuroanatomický korelát. Jinak řečeno: stavba mozku nábožensky hluboce věřících lidí by se odlišovala od stavby mozku lidí, kteří nábožensky věřící nejsou. Různým aspektům religiozity a její nepřítomnosti by odpovídaly odlišnosti v uspořádání mozkové kůry. Vyšetřili proto 40 dospělých zdravých lidí, kteří se lišili mírou religiozity: někteří byli vysoce religiózní, jiní religiózní nebyli.

Výsledky měření říkají: pocitu intimního vztahu k Bohu a religióznímu chování odpovídá mohutnější pravostranná střední spánková kůra.

Lidé prožívající ve vztahu k Bohu strach mají naopak tenčí kůru vymezené oblasti vnitřní plochy týlního laloku vlevo a jedné oblasti očnicové kůry, rovněž vlevo. A naopak: pragmatičtí lidé pochybující o existenci Boží mají mohutnější vymezenou oblast vnitřní plochy týlní kůry vpravo.

Důležité je, že rozdílům v tloušťce zmíněných korových oblastí mozku neodpovídaly rozdíly v druhu náboženské výchovy.

Jestliže se potvrdí, že religiozitě odpovídají vrozené rozdíly funkční anatomie mozku, půjde o důsledek genetického, a tedy evolučního kódování, tím o výsledek biologické evoluce.

Psychologické rozměry náboženské víry a činnost mozku

Kapogiannis et al. (2009B) nejprve určili tři psychologické rozměry náboženské víry, k nimž se lidé vyjadřovali na základě velkého počtu jednoduchých výroků. V každém rozměru bylo užito 35 výroků, které lidé hodnotili sedmistupňovou Likertovou škálou od velmi, přes středně, málo nesouhlasím, následoval neutrální postoj a poté málo, středně a velmi souhlasím, od záporných bodů přes nulu k bodům kladným.

Psychologické rozměry náboženské víry jsou:

Rozměr 1:

subjektivně vnímaná míra angažovanosti Boha ve světě

Příklady užitých výroků:

  • Bůh zakazuje cizoložství.
  • Bůh se přímo angažuje ve světských záležitostech.
  • Bůh se přímo angažuje v mých záležitostech.
  • Bůh zakazuje závidět cizí majetek.
  • Bůh zakazuje zabíjet.

Rozměr 2:

subjektivně vnímaná Boží emotivita.

Příklady užitých výroků:

  • Bůh odpouští.
  • Bůh chrání můj život.
  • Lidé odcházejí do nebes.
  • Bůh chrání před nepřáteli.
  • Bůh je laskavý.

Rozměr 3:

znalost náboženského učení a osobní náboženské prožitky.

Příklady užitých výroků:

  • Ježíš je Syn boží.
  • Náboženství posvěcuje lidskou smrt.
  • Ďábel existuje.
  • Modlitba zabezpečuje život.
  • Bůh je absolutno.

Stupnice byly nastaveny tak, že kladný okraj stupnice  prvního rozměru odpovídal přesvědčení o existenci nadpřirozeného činitele, jenž se o svět stará, záporný okraj stupnice odpovídal přesvědčení o existenci nadpřirozeného činitele, jenž se o svět nestará.

V druhém rozměru odpovídal pozitivní okraj stupnice přesvědčení o existenci milujícího a potenciálně odměňujícího nadpřirozeného činitele, záporný okraj odpovídal přesvědčení o existenci hněvivého a potenciálně trestajícího nadpřirozeného činitele.

Ve třetím rozměru směřoval pozitivní okraj stupnice k abstraktnímu teologickému obsahu a negativní okraj stupnice směřoval k teologickému obsahu s morálními, sociálními nebo praktickými důsledky.

Funkční magnetická rezonance ukázala, že:

  • 1. aktivace mozku doprovázející rozměr 1,angažovanost Boží“, odpovídá aktivaci sítě, jejíž činnost je podkladem mentalizace (neboli ToM, Theory of Mind, doslovně teorie duševních stavů), což je neuronální systém umožňující „číst“ duševní stavy druhých lidí, pochopit, co se děje v jejich nitru (přehled Koukolík, 2010). Činnost tohoto systému umožňuje pochopit Boží záměr a vyřešit záporné emoce plynoucí z případného poznání, že se Bůh o svět nestará.

Jinak řečeno: tento systém lidského mozku se k představě/pojmu Bůh chová stejně, jako by to byl člověk, příslušník vlastní skupiny.

  • 2. Aktivace mozku doprovázející rozměr 2,„emotivita Boží“, rovněž odpovídá činnosti mentalizační sítě, k níž se přidává činnost kontrolující emotivitu vyššího řádu, například oblasti odpovídající na rozlišování emocí v pozorované tváři, nebo oblasti odpovídající na jazykově sdělenou hrozbu. Výroky reflektující Boží lásku aktivují pravostrannou Brodmanovu areu 11 (obr. 1B), kterou aktivují pozitivní emoce a potlačování smutku.

Jinak řečeno: i tento funkční systém lidského mozku se k představě Boha chová, jako by to byl člověk

  • 3. Aktivace mozku doprovázející rozměr 3,znalost náboženské doktríny a osobní náboženské prožitky, záležela na tom, zda výroky uváděly do činnosti představivost málo, nebo vysoce.

Výroky odpovídající doktríně uváděly do činnosti mozkové oblasti, které zpracovávají abstraktní jazykový obsah. Výroky odpovídající osobní náboženské zkušenosti uvádějí do činnosti mozkové oblasti aktivované zrakovými a pohybovými představami založenými na vybavování záznamů z osobní, autobiografické paměti, které se říká epizodická.

Jinak řečeno: znalost náboženské doktríny a osobní náboženské prožitky aktivují stejné systémy jako znalost nenáboženských skutečností a prožitků.

Mystická zkušenost

Trimble (2007) dokazuje, že některé z velkých náboženských postav historie s vysokou pravděpodobností trpěly komplexními parciálními záchvaty, jednou z podob epilepsie. Charakteristická je konverze Pavla, řečeného svatý: na cestě do Damašku, kde ke konverzi došlo, padl k zemi, měl extatické vize a byl tři dny slepý. Mohamed měl epizody, v jejichž průběhu padal a měl zrakové a sluchové halucinace. Johanka z Arku popisovala »hlas anděla…doprovázený velkým světlem«. Zakladatel mormonismu Joseph Smith měl poruchy vědomí doprovázené řečovou zástavou a zmiňuje, »když jsem se vrátil k sobě …zjistil jsem, že ležím na zádech na zemi a dívám se k nebesům«.

Prožitky neodlišitelné od zkušeností popisovaných mystiky lze navodit užitím psychedelických drog, jako jsou lysergamid, mescalin a psilocybin (Griffith et al., 2006).

Neuronální koreláty mystické zkušenosti vyšetřovali u 14 karmelitánských jeptišek Beauregard a Paquette (2006; 2008) pomocí fMRI; a EEG.

Jestliže jeptišky sdělovaly, že mají pocit jednoty s Bohem, objevovala se výrazná aktivita ve vnitřní očnicové kůře, středním spánkovém závitu, dolním a horním lobulus parietalis a nc. caudatus pravé hemisféry, přední cingulární kůře, dolním temenním lobulu, nc. caudatus levé hemisféry, jakož i v levé polovině mozkového kmene. Elektroencefalografické vyšetření rovněž prokázalo výrazné změny. Z obou druhů vyšetření plyne, že podkladem spirituálního prožitku je aktivita rozsáhlých sítí obou mozkových hemisfér.

MUDr. František Koukolík, DrSc.

Oddělení patologie

a molekulární medicíny

Národní referenční laboratoř prionových chorob

Fakultní Thomayerova nemocnice s poliklinikou

Vídeňská 800

140 59 Praha 4 Krč

E-mail: frantisek.koukolik@ftn.cz


Zdroje

1. Alcorta, C.S., Sosis, R. Ritual, emotion and sacred symbols: the evolution of religion as an adaptive complex. Human Nature 2005, 16, p. 323–359.

2. Alcorta, C.S., Sosis, R. Why ritual works: a rejection of by-product hypothesis. Behavioral and Brain Sciences 2006, 29, p. 613–614.

3. Atran, S. In Gods we trust. The evolutionary landscape of religion. New York: Oxford University Press 2002.

4. Beauregard, M., Paquette, V. Neural correlates of mystical experience in Carmelite nuns. Neurosci. Lett. 2006, 405, p. 186–190.

5. Beauregard, M., Paquette, V. EEG aktivity in Carmelite nuns during mystical experience. Neurosci. Lett. 2008, 444, p. 1–4.

6. Boyer, P. Naturalness of religious ideas: a cognitive theory of religion. Berkeley: University of California Press 1994.

7. Boyer, P. Functional origins of religious concepts: conceptual and strategic selection of evolved minds. J.R. Anthropol. Inst. 2000, 6, p. 195–214.

8. Boyer, P., Ramble, Ch. Cognitive template for religious concepts: cross-cultural evidence for recall of counter-intuitive representations. Cognitive Science 2001, 25, p. 535–564.

9. Boyer, P. Religion explained. The evolutionary origins of religious thought. New York: Basic Books 2001.

10. Boyer, P. Religious thought and behaviour as by-products of brain function. Trends Cogn. Neurosci. 2003, 7, p. 119–124.

11. Collins, F.S. The language of God: a scientist presents evidence for belief. New York. Free Press, 2007.

12. Griffith, R.R., Richards, W.A., Cann, U. et al. Psylocybin can occasion mystical type experience having substatial and sustained personal meaning and spiritual significance. Psychopharmacology (Berl.) 2006, 187, p. 268–283.

13. Harris, E., McNamara, P. Is religousness a biocultural adaptation? In: Bulbulia J, Sosis R, Harris E, et al. The evolution of religion: Studies, Theories, and Critiques. Santa Margarita, CA: Collins Foundation Press 2008, p. 79–85

14. Harris, S., Kaplan, J.T., Curiel, A. et al. The Neural Correlates of Religious and Nonreligious Belief. PLoS ONE 2009; 4(10): e0007272. doi:10.1371/journal.pone.0007272

15. Kapogiannis, D., Barbey, A.K., Su, M. et al. Neuroanatomical Variability of Religiosity. PLoS ONE 2009A; 4(9): e7180. doi:10.1371/ journal.pone.0007180

16. Kapogiannis, D., Aron, K., Barbeya, M. et al. Cognitive and neural foundations of religious belief. Proc. Natl. Acad. Sci. USA 2009B,106, p. 4876 až 4881.

17. Kirkpatrick, L.A. Evolutionary psychology: An emerging new foundation for the psychology of religion. In R. F. Paloutzian & C. L. Park (Eds.), Handbook of the psychology of religion and spirituality. New York: Guilford, 2005

18. Koukolík, F. Sociální mozek. Praha: Karolinum 2006.

19. Koukolík, F. Před úsvitem, po ránu. Eseje o dětech a rodičích. Praha: Karolinum 2008.

20. Koukolík, F. Lidství. Neurobiologické podklady. Galén, Praha, 2010 (v tisku)

21. Linden, D.J. The accidental mind: how brain evolution has given us love, memory, dreams, and God. Cambridge, MA: Belknap Press 2007.

22. McClenon, J. Wondrous healing: shamanism, human evolution, and the origin of religion. DeKalb IL: Norther Illionis University Press 2002.

23. Previc, F.H. The role of extrapersonal brain systems in religious activity. Conscious. Cogn. 2006, 15, p. 500–539.

24. Ramachandran, V.S., Hirstein, W.S., Armel, K.C. et al. Neural basis of religious experience. Society for Neuroscience Conference Abstracts 1997, p. 1316.

25. Trimble, M.R. The soul in the brain: the cerebral basis of language, art and belief. Baltimore: Johns Hopkins University Press 2007.

26. Webster’s Unabridged Dictionary. 2nd ed. New York: Random House 1999.

27 Winkelman. M.J. Shamanism: The neural ecology of consciousness and healing. Wesport CT: Bergin and Garvey 2000.

Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 11

2009 Číslo 11

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
nový kurz
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Jistoty a nástrahy antikoagulační léčby aneb kardiolog - neurolog - farmakolog - nefrolog - právník diskutují
Autoři: doc. MUDr. Štěpán Havránek, Ph.D., prof. MUDr. Roman Herzig, Ph.D., doc. MUDr. Karel Urbánek, Ph.D., prim. MUDr. Jan Vachek, MUDr. et Mgr. Jolana Těšínová, Ph.D.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se