Jaroslav Bakeš (1871–1930): lékař, na něhož se zapomnělo / Gustav Novotný

Historická pojednání o významných osobnostech medicíny nejsou příliš častá, a proto jsem se na přečtení této knihy na jedné straně upřímně těšil, na druhou stranu jsem se obával případné suchopárnosti.

Nejedná se totiž v žádném případě o beletrii, ale o dílo, kde každý odstavec a každé tvrzení je podloženo, což ilustrují poznámky pod čarou i seznam použitých pramenů a literatury, který je nečíslován, ale zabírá 34 stran. Součástí knihy jsou pak i rozsáhlé přílohy.

Bez ohledu na vědecký přístup k věci se jedná o dílo velmi čtivé a možná právě proto, že se autor nesnaží nic přikrášlovat a vnášet vlastní soudy, je nesmírně inspirativní.

Přiznám se, že jsem nečekal, že takovouto publikaci budu číst prakticky jedním dechem.

Samotná osoba docenta Jaroslava Ba­keše je nemálo zajímavá. Jednalo se o de facto renesanční osobnost s širokým spektrem zájmů. Leccos je o něm známo, snad ještě více se obecně neví. Nemá smysl přepisovat obsah knihy, stačí vyzdvihnout, že to byl člověk, který vybudoval tři dobře fungující chirurgická pracoviště na Moravě –⁠ posledním byla chirurgická nemocnice na brněnském Žlutém kopci, dnes součást Masarykova onkologického ústavu, tzv. Bakešův pavilon, v němž mám tu čest nyní působit. V závěru svého života pak byl hlavním organizátorem (ale i sponzorem) výstavby Domu útěchy v Brně, dnešního Masarykova onkologického ústavu.

Současně to byl člověk, který přesahoval místní české poměry a jenž neměl sebemenší potíže ve spolupráci s širokou cizinou. A to byl jeden z důvodů, proč byl jistě záměrně potlačován. Znevážení jeho práce příkazem „shora“ a předání jeho místa „vhodnějšímu“ zájemci jsou ostatně způsoby v našich končinách bohužel poměrně typické.

V chirurgii samotné pak měl z dnešního pohledu neuvěřitelný záběr, nejproslulejší je svou choledochoskopií, s níž dosáhl světového prvenství. Vůbec chirurgie žlučových cest jej proslavila asi nejvíce a dík vlastním sondám je Bakeš asi jediným jménem české chirurgie, které je známo skutečně celosvětově. Z jeho odborné práce zaujme i to, že provozoval radioterapii a že uvažoval o farmakologické léčbě nádorů.

Dalo by se upozornit na mnoho momentů z jeho života včetně ně­kte­rých problematických, ale od toho je tu samotná publikace. Při jejím čtení mne však napadaly různé otázky, mezi něž patřilo mimo jiné to, zda byl skutečně nejlepším řešením rozpad Rakousko -⁠ Uherska, zda naše studenty vzděláváme dobře a zda by nebylo lépe se v tomto inspirovat starými vzory. Ukazuje se, že lidská povaha je navzdory technickému pokroku stále prakticky stejná, že schopný a velkorysý člověk to bude mít vždy těžké a že člověku světového formátu, zvláště pokud žije a pracuje mimo metropoli, budou vždy házeny klacky pod nohy.

Určitě bych přečtení knihy doporučil všem chirurgům, již v ní naleznou poučný materiál i po odborné stránce. Ně­kte­rá Bakešova doporučení jsou sice dnes již překonána, ale mnohá jsou zajímavá i dnes. Navíc je dobré znát i ně­kte­ré personální otázky a souvislosti tehdejší doby a uvědomit si, že zakladateli moravské chirurgické školy byli ve skutečnosti již po polovině 19. století Karel Katholický, Mořic Nedopil a Jaroslav Bakeš a nikoliv až po vzniku republiky instalovaný Julius Petřivalský, jakkoliv o jeho významu nelze pochybovat.

Pro onkology je pak kromě jiného zajímavé a poučné zjištění, že jejich obor v podstatě vyrostl z chirurgie, a to včetně radioterapie, a že to byli paradoxně právě chirurgové, kteří podnítili vzestup onkologie i v oblastech, které se skalpelu výrazně vzdálily.

doc. MU Dr. Vuk Fait, CSc.

vedoucí redaktor časopisu Klinická onkologie