Nikolaj Ivanovič Pirogov: myslitel


Autoři: Oldřich Eliška1;  Jiří Knobloch2;  Josef Stingl3
Působiště autorů: Anatomický ústav 1. LF UK v Praze1;  emeritní profesor 1. lékařské fakulty UK2;  Ústav anatomie 3. LF UK v Praze3
Vyšlo v časopise: Čas. Lék. čes. 2017; 156: 283-284
Kategorie: Dějiny lékařství

Nikolaj Ivanovič Pirogov se narodil v Moskvě 25. listopadu 1810 (13. listopadu 1810 pravoslavného kalendáře), zemřel 5. prosince 1881 (23. listopadu 1881) na svém statku ve Višni (dnes Vinice na Ukrajině). První část textu (viz ČLČ 4/2017) mapovala jeho dráhu vojenského chirurga a dalšího z průkopníků oboru anatomie. Ve druhé části se zaměříme na přesah Pirogova jakožto originálního myslitele své doby.

V květnu 1881 vážně nemocný Pirogov odjel na svůj statek ve Višni, kde se snažil dopsat své dílo „Otázky života“ s podtitulem „Deník starého lékaře“ (česky 1911 s doslovem dr. J. Semeráda), na kterém začal pracovat v listopadu 1879. Zařadil do něj i své názory filozofické, medicínsko-přírodovědecké a společenské, z nichž některé sepsal již o 25 let dříve.

Názory medicínsko-přírodovědecké

Pirogov, který pilně a houževnatě studoval po celý život, si uvědomoval nedokonalý stav poznání své doby. Touha po poznání byla v jeho případě úzce spjatá s mimořádně činorodou prací, analýzou zkušeností a syntézou získaných poznatků. Stovky anatomicky odpitvaných těl, operace na mrtvolách, vivisekce a experimenty na zvířatech vyúsťují v dokonalou, rychlou, fyziologicky prováděnou operační techniku a v řadu originálních chirurgických postupů. Zvládal až neuvěřitelné množství práce, požadoval ji po druhých a výjimku neudělal ani v případě svého milovaného učitele, chirurga v Derptu Ivana Filipoviče Meuera, kterého synovsky miloval a vážil si ho. Charakterizoval ho jako vzácnou osobnost, výborného pianistu a talentovaného lenocha (myšleno medicínsky).

Již jako student na Moskevské univerzitě kriticky hodnotil zastaralé názory a neznalost některých profesorů, často přednášejících z učebnic 70 let starých. Na Pirogova působí hlavně neznalost anatomicko-fyziologických poznatků. Tyto poklesky nepromíjí ani tehdejším hvězdám na evropském medicínském nebi. Kritizuje a hodnotí profesory německé univerzity v Berlíně, například prof. Johanna Nepomuka Rusta (narozeného v Javorníku, kde je i pochován), anatoma, chirurga a očního lékaře, za jeho neznalosti anatomie břicha a kostí. Kritice za ignorování anatomie neušel ani Johann Friedrich Dieffenbach (1792–1847), dobrý plastický chirurg, ale špatný obecný chirurg.

Na druhé straně si vážil Konrada Martina von Langenbecka z Göttingenu pro jeho chirurgické a anatomické znalosti, Karla Ferdinanda von Gräffeho (1787–1840), virtuózního chirurga (otec známějšího oftalmologa Albrechta von Gräffe), Fridricha Schlemma (1795–1858) – jemného anatoma, se kterým spolupracoval, dále Karla Rokitanského (1804–1878), výborného patologického anatoma z Vídně, původem Čecha z Hradce Králové. Pirogov měl také v úctě fyziologa a anatoma, profesora Johannese Müllera z Berlína, který tam založil anatomicko-fyziologickou školu. Müller spojoval mikroskopická pozorování s fyziologickými a chemickými poznatky a snažil se vyložit zákony života na fyzikálním podkladu.

Během pobytu v Německu ve 30. letech se Pirogov setkává s hegelovskou dialektikou, začínající pronikat i do přírodních věd. Pirogov byl hluboce přesvědčen, že hnací silou vědy je metoda. Píše: „Kdyby profesor byl němý, nechť učí příkladem, prací, skutečnou to metodou výuky.“ Chirurg má být dorostlý, to je být znalý věci a vyoperovaný: „Chirurgus debet esse adolescens.“ Zamýšlí se nad vědomím a svědomím chirurga vůči pacientovi, nad otázkou, zda operovat, či neoperovat, respektive zda poskytnout možnost volby pacientovi s vysvětlením proč operovat. Přiznával i své omyly.

Názory filozofické

Pirogovovo filozofické nazírání je směsicí materialismu a idealismu. Píše, že hmota je nekonečná stejně jako prostor, čas, síla a život. Věří, že síla, která je beztvará, přechází ve hmotu a naopak. Hmota může a nemusí mít tvar. Na tehdejší dobu jde o moderní, byť nedokonalé nazírání na dualismus energie a hmoty. Pirogovův názor na prvotnost hmoty je dnešním pohledem objektivně idealistický.

Vědomí pokládá za vlastnost nehmotné substance, životního principu. Proti Descartovu „cogito, ergo sum“ (myslím, tedy jsem) staví „sentio, ergo sum“ (cítím, tedy jsem). Podle Pirogova „já“ není produktem myšlení, nýbrž cítění. Rozděluje smyslové a rozumové poznání. Polemizuje s dialektickými zákony a otázkami příčiny a účinku, nutnosti a nahodilosti. Diskutuje o náhodě, zda je to Bůh, nebo důsledek dění, jehož příčiny nám dosud nejsou známy. Přiznává, že v mládí v nahodilost nevěřil a že v ni uvěřil až ve stáří.

Rozum a fantazie jsou podle Pirogova nerozlučitelné. Bez fantazie by nám ani rozum Koperníkův a Newtonův nedal světový názor. Píše: „Domnívám se, že mozek jest výhradním orgánem individuálního vědomí, naše myšlení závisí na mozku natolik, pokud jest orgánem slova a pocitů, nabývaných rozličnými orgány. Ale ani mozek, ani ostatní orgány nepociťují sebe samy vědomě. Vědecký pokrok činí zkušenost a pozorování přesnějšími, zdokonaluje smysly pozorujícího, pomáhá zaměňovat, jak možno nejlépe jeden smysl za druhý. Blahodárnou iluzí pro nás jest naše nezvratné přesvědčení o svobodě naší vůle, myšlenky a svědomí.“

Na základě všech dříve uvedených úvah se Pirogov dopracovává k otázkám náboženství a víry. Rozděluje vzdělance, univerzitní vědce a intelektuály podle náboženského přesvědčení do tří kategorií: První jsou skeptičtí ve vědě, upřímní ve víře – uvádí fyziologa v Göttingenu Rudolfa Wagnera (1805–1864) nebo fyziologa-darwinistu v Ženevě Karla Vogta (1817–1895), který se smál možnosti spojit víru s výsledky vědy a nazýval to složitým účetnictvím duše. Druhá kategorie učenců podle Pirogova přizpůsobuje své vědecké přesvědčení náboženskému. Třetí kategorie nevěří v nic. Cituje Voltaira, který se ptal lékařů „Našel jste někdy doktore při svém bádání nesmrtelnou duši mezi měchýřem a konečníkem?“ Pirogov sám nikdy nehoroval pro náboženství jako takové. Do kostela kromě dětství chodil jen výjimečně. Odsuzoval církevní dogmatismus, doktrinářství a náboženství jako politiku církve a označil tento svůj postoj k oficiálnímu náboženství za „zánik mého obřadného náboženství“.

Věřil však v ideál víry a boha si transformoval do „svrchovaného vesmírného rozumu a svrchované vůle, což jsou synonyma pro existenci nekonečného věčného principu a světové myšlenky.“ Pirogov byl dualistou, na jedné straně uznával formy existence hmoty, na druhé popíral prvotnost hmoty a nahradil ji idejemi.

Názory společenské

Pirogov patřil k té části ruské inteligence, která byla nespokojena s bídou ruského lidu, ale nedovedla najít východisko. Věřil v zachování monarchie v čele s panovníkem, kterého považoval za hlavní symbol pořádku. Neschvaloval anarchistické hnutí a atentát na cara Alexandra II. na jaře 1881 ani myšlenky komunismu, neviděl v nich řešení. Byl nešťastný z proletarizace ruského rolníka, jeho zaostalosti, bídy a z toho pramenících revolučních nálad; chtěl proto jeho postavení zlepšit. Za zlo považoval nevzdělanost. Publikoval články, ve kterých kritizoval nedostatečné školství pro chudé a podpořil vzdělávání žen. Kritizoval byrokracii, podvody, nedokonalou pozemkovou reformu.

Byl upřímným vlastencem, miloval ruský národ a ruskou řeč. V té době bylo samozřejmostí, že ruská inteligence uměla francouzsky nebo německy, díky tomu se jeho publikace a monografie dostaly do povědomí celého evropského kulturního světa. Měl úctu ke kultuře a vědomostem jiných národů, na druhé straně odsuzoval povýšenecký postoj pobaltských Němců k Rusům a ruské vládě, která přitom tyto Němce protežovala. Nelíbilo se mu německé, ale ani ruské nacionální vlastenectví, buršácké studentské souboje, které končily někdy i smrtí.

Pirogov bojoval proti protekci při jmenování a ustanovení docentů a profesorů. Prosazoval, aby profesoři v každém dalším konkurzu na vedoucí pozice museli pro udržení profesorského místa předložit výzkumné práce. Sám zanechal 52 publikací medicínských (z toho 10 monografií) a 40 prací z oblasti školství.

Pirogov – humanista

Pirogov cítil s nemocnými a zraněnými ve válce. Snažil se zmenšit utrpení a bolest operovaných technicky dokonalými a rychlými operačními výkony – až do krymské války se operovalo bez narkózy. Proto obdivoval zručnou a rychlou operativu von Gräffeho a Langenbecka a souhlasil s Rouxem, který vyčítal anglickým chirurgům zdlouhavé operace šokující pacienty ukrutnou bolestí. K nemocným a raněným přistupoval s laskavostí a příznivě na ně působil. Soucit se u Pirogova umocňoval s věkem. Sám byl v mládí zastáncem vivisekcí na zvířatech, které se prováděly bez narkózy, ve stáří tyto experimenty zavrhoval dokonce i s éterem.

Rodinný život

Pirogov se v roce 1842 oženil s Kateřinou Berezinovou, která pocházela ze šlechtické rodiny. Zemřela ve věku 24 let při porodu druhého syna. Zdrcen hledal ženu, která by pomohla s výchovou dětí a stala se jejich náhradní matkou. Měl štěstí, tohoto úkolu se zhostila mladá baronesa Alexandra Bistromová, která se v červnu 1850 za Pirogova provdala a zajistila mu šťastný rodinný život až do jeho smrti.

Poslední dny

Pirogov ještě v roce 1880 operoval, ale jeho zdraví se pomalu horšilo. Třetího května 1881 Moskva oslavovala 50 let jeho lékařské činnosti. Dostává se mu nejvyšších poct a oslavuje ho prakticky celé Rusko. K této příležitosti ho car Alexandr III. pozval na Moskevskou univerzitu. Během pobytu byl Pirogov vyšetřen pro zdravotní obtíže a bylo u něj zjištěno nádorové onemocnění, nejspíše jícnu. Ke zprvu navrhované operaci nedošlo, v říjnu se objevily metastázy. Umírá 5. prosince 1881 ve večerních hodinách a byl balzamován technikou, kterou sám vyvinul.

Přál si být pochován ve svém sadu, ale to nebylo možné. Byl pohřben 24. ledna 1882 do rodinné hrobky, nad kterou byl významným architektem Syčugovem postaven kostelík pojmenovaný „Nikolaj Zázračný“. Hrob byl navštěvován řadou význačných osobností. Balzamování bylo dokonalé tak, že ještě v roce 1928 vypadala jeho tvář podobně jako na fotografiích. Ve 30. letech minulého století však byl hrob poničen vandaly a byl ukraden kord, dar rakouského císaře Františka Josefa. V letech 1945 a 1946 byla pod vedením profesora Sinělnikova provedena rekonstrukce těla (Sinělnikov 1956). V roce 1979 bylo tělo rebalzamováno v laboratoři mauzolea V. I. Lenina (Kulčickij 1980).

Vyznamenání a „druhý život“

Nikolaj Ivanovič Pirogov byl roku 1847 zvolen dopisujícím členem ruské akademie věd, obdržel řadu cen a jako jeden z prvních čestné členství Spolku českých lékařů, založeného v roce 1862. Za svou činnost byl vyznamenán organizací Mezinárodního červeného kříže. Car Alexandr II. ho chtěl v roce 1876 jmenovat ministrem kultury, což Pirogov odmítl.

Čtyři roky po Pirogovově smrti byla založena společnost nesoucí jeho jméno. Na jeho počest se konaly Pirogovovy sjezdy lékařů. Byl několikrát portrétován, také slavným Iljou Repinem. V roce 1947 byly postaveny jeho pomníky v Petrohradě a v Moskvě a byl natočen válečný historický film s názvem „Pirogov“, ke kterému složil hudbu Dimitrij Šostakovič. Pirogov byl zvěčněn na poštovních známkách v roce 1949 a znovu při příležitosti 150. výročí narození. Jeho jméno nese od roku 1976 asteroid číslo 2506.

Adresa pro korespondenci:

prof. MUDr. Oldřich Eliška, DrSc.

Anatomický ústav 1. LF UK

U nemocnice 3

120 00  Praha 2

Tel.: 604 756 994

e-mail: oldrich.eliska@lf1.cuni.cz


Zdroje

Literatura uvedena v první části práce (Čas lék čes 2017; 155(4): 214–221).

Štítky
Adiktologie Alergologie a imunologie Angiologie Audiologie a foniatrie Biochemie Dermatologie Dětská gastroenterologie Dětská chirurgie Dětská kardiologie Dětská neurologie Dětská otorinolaryngologie Dětská psychiatrie Dětská revmatologie Diabetologie Farmacie Chirurgie cévní Algeziologie Dentální hygienistka

Článek vyšel v časopise

Časopis lékařů českých


Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Imunodeficience
nový kurz
Autoři:

Aktuální trendy v léčbě roztroušené sklerózy
Autoři: MUDr. Eva Němá, Ph.D.

Mukopolysacharidóza typ II – Hunterův syndrom
Autoři:

Přenašečky hemofilie – nepřehlížíte je náhodou?
Autoři:

Valproát v léčbě bipolární afektivní poruchy
Autoři: MUDr. Pavel Doubek, Ph.D.

Všechny kurzy
Kurzy Soutěž Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se