Shoda čistě náhodná – Josef Charvát a Ctibor Blattný


Vyšlo v časopise: Čas. Lék. čes. 2017; 156: 279-282
Kategorie: Dějiny lékařství

prof. MUDr. Josef Charvát, DrSc. (1897–1984)

Profesor vnitřního lékařství na Univerzitě Karlově, zakladatel a přednosta 3. interní kliniky Lékařské fakulty UK (později Fakulty všeobecného lékařství, dnes 1. lékařské fakulty UK) v letech 1945–1970, zakladatel československé endokrinologie.

Jak sám uvádí ve svých pamětech, pocházel z velmi chudé rodiny, s rodiči a dvěma sourozenci se tísnili v jednopokojovém bytě bez příslušenství, elektřiny a tekoucí vody. Jeho otec, kovář s minimálním vzděláním, ale touhou po vědění, ho vždy podporoval; rozhodující však byla Charvátova píle a jistě i nadání, se kterými studoval jak obecnou školu v Bubenči, tak klasické gymnázium v Truhlářské ulici. Dával kondice, sám se naučil anglicky a francouzsky. Na vysokoškolské studium zprvu neměl ani pomyšlení, jednak kvůli ekonomické situaci, jednak si ani tolik nevěřil. Místo v Hlávkových kolejích mu nakonec umožnilo odstěhovat se z domova a v roce 1916 začít studium medicíny. To bylo hned po prvním semestru ukončeno povoláním k těžkému dělostřelectvu; do října 1918 absolvoval pět velkých ofenziv na třech různých frontách.

Promoval v červnu 1923, a protože na místo na psychiatrii, které se chtěl věnovat, nebyla v Praze naděje, přihlásil se do konkurzu na II. interní kliniku prof. Pelnáře – a uspěl. Začal se věnovat tehdy zcela novému oboru – endokrinologii – a opakuje se situace z gymnaziálních let: Charvát s klinickou ani univerzitní kariérou nepočítá prof. Ing. Dr. Ctibor Blattný, DrSc. (1897–1978) Český botanik a fytopatolog, básník a publicista. Po ukončení studií na Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství v Praze odhalil původce choroby Peronospora na chmelu a nalezl proti němu ochranu. V roce 1924 nastoupil do Ústavu pro ochranu rostlin Státních výzkumných ústavů zemědělských v Praze a působil zde do roku 1947. V letech 1947–51 pracoval ve Výzkumném a výzvou k habilitaci je překvapen. Ještě jako docent po několika zahraničních pobytech v Paříži, Londýně, Cambridge a Bělehradě si počátkem 30. let vyhlédl uvolněný primariát v Hradci Králové. Ale prof. Pelnář mu zkrátka odejít nedovolil; záhy, v roce 1933, byl Charvát jmenován mimořádným profesorem.

Na jaře 1939 se uvolnilo místo vedoucího polikliniky a Charvát ihned inicioval stavbu nové budovy na Karlově náměstí. 1. září byl ovšem zatčen, protože jako starosta Junáka se pokusil zapojit skauty do obrany vlasti a později pracoval v odbojové skupině Úvod. Následující 3 měsíce vypadají jako vystřižené z nějaké bondovky – gestapem byl považován za agenta Intelligence Service, z Pankráce převezen do Dachau a Buchenwaldu a nakonec osvobozen – nejspíše na intervenci Alberta Göringa, (nevlastního?) bratra hitlerovského maršála (2). Zbytek války prožil relativně klidně – do roku 1942 jako přednosta polikliniky, pak jako „soukromý konzultant“.

9. května 1945 na výzvu revolučního národního výboru zabral s pomocí skupiny barikádníků I. německou interní kliniku a „krátkou cestou“, jak sám uvádí, ji přejmenoval na 3. interní kliniku, kterou vedl až do roku 1970. Roku 1946 byl jmenován řádným profesorem a později doktorem honoris causa Univerzity Karlovy. Na jaře 1969 se stal zvoleným, ale nikdy neúřadujícím rektorem. I po roce 1970 zůstal na klinice a až do roku 1981 zde vedl Laboratoř pro endokrinologii a metabolismus.

prof. Ing. Dr. Ctibor Blattný, DrSc. (1897–1978)

Český botanik a fytopatolog, básník a publicista.

Po ukončení studií na Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství v Praze odhalil původce choroby Peronospora na chmelu a nalezl proti němu ochranu. V roce 1924 nastoupil do Ústavu pro ochranu rostlin Státních výzkumných ústavů zemědělských v Praze a působil zde do roku 1947. V letech 1947–51 pracoval ve Výzkumném ústavu chmelařském v Žatci a následně v oddělení fytopatologie Biologického ústavu ČSAV v Praze. Ústav experimentální botaniky ČSAV v Praze řídil v letech 1962–1968. Profesorem na Vysoké škole zemědělské v Praze se stal ve svých 70 letech, v roce 1967. Kromě odborných knih a článků psal také hudební kritiky, fejetony a básně a roku 1927 napsal spolu s E. F. Burianem libreto k jeho opeře „Bubu z Montparnassu“ (1).

Busta prof. Josefa Charváta od akad. sochařky Zdenky Štěpánové. Foto: Petr Sucharda
Busta prof. Josefa Charváta od akad. sochařky Zdenky Štěpánové. Foto: Petr Sucharda

(Československý rozhlas, 21. 8. 1967)

Redaktorka: Nazvali jsme náš třicetiminutový pořad „Shoda čistě náhodná“. Musím přiznat, že jsme měli použít spíše množného čísla – „shody“. Posuďte sami: oba vědci, kteří budou v pořadu hovořit, jsou sedmdesátníci. Akademik Josef Charvát zakončil sedmou desítku let 6. srpna a akademik Ctibor Blattný oslaví sedmdesátiny 8. září. Oba jsou lékaři – pan profesor Charvát léčí lidi a pan profesor Blattný má jako pacienty rostliny. Jeden pracuje na Karlově náměstí a druhý v ulici Ke Karlovce. A oba jsou báječní lidé v tom nejlidštějším slova smyslu. Oba jsou z nejlepších rozhlasových autorů. Oba byli tak hodní, že se tu sešli v rozhlasovém studiu a pustili se do úvah o tom, jestli by dělali zase svou vědu, kdyby se znovu narodili, o svých začátcích, o specializaci ve vědě, o snění ve vědě a také o konkurenci ve vědě… Po kratičkém dávání si přednosti začíná akademik Blattný.

Blattný: Tak tedy já, vzhledem k tomu, že jsem bělejší na hlavě než Vy – já bych chtěl říct, že jsem na mou duši pravděpodobně trefil na to, co jsem chtěl dělat. Jsem taky klinik, jenomže moje klinika byla trochu širší než (zaváhání) soudruha profesora akademika Charváta a já jsem měl tu celou kliniku zelenou – přírodu, toho nečlověka.

Zdá se mi, že jsem celý život dělal to, co jsem chtěl dělat. Poslední čas mám dojem, že už nedělám to, co jsem měl dělat. Především že jsem neudělal to, co jsem mohl udělat. Já byl přílišným takzvaným univerzalistou – tenkrát byly takové časy, že člověk musel dělat celkem všecko. Já jsem dělal fytopatologii jako takovou, patologii rostlin, ovšem dneska jsou na to specialisti – jeden dělá mykologii, druhý jánevímco, třetí dělá virologii a čtvrtý abiotické patogeny – no tak jim trochu závidím. Oni mohou jít daleko víc do hloubky než já a já se zabývám dneska hlavně úřadováním jako ředitel velikého ústavu a prosím nezlobte se na mne nijak, ale já to musím tak říct, že na tu vlastní vědeckou práci mně chybí moc času. Mohu tomu věnovat strašně málo času. Já to jednou počítal, myslím, že to je takovejch 2, 3, maximálně 5 procent mého času – to je hrozně málo. A zdá se mi, že nejsem využitý, že nedělám to, co bych měl, poněvadž určité zkušenosti po těch letech člověk přece má, nějak mu to ještě pořád celkem slušně myslí.

Víte, ono zkušenosti a chuť do práce, to je skoro neoddělitelné. Ten hluboký zájem o věci, ten ještě mám. Já bych nějak nerad mluvil o tom, co ještě mi všecko zbývá udělat, to udělám, až teprve budu sto pět let starý. Je to hrozné, když to mám říct, ale já jsem teprve sedmdesát. Mám několik velikých problémů před sebou, především veliký problém o virózách dlouhověkých rostlin. Dlouhověké rostliny, to myslím třeba dřeviny, jako jsou ovocné stromy nebo duby, kde jsem našel virózy dubu. Víte, tam je inkubační doba až pět let, u některých dokonce až sedm let. Někdy mi připadá, že je tady nějaká analogie s člověkem, to je taky takový dlouhověký organismus, také známe takové virózy, které jsou po řadu let latentní anebo je jejich inkubační doba mnohaletá. A možná, jestliže je rakovina skutečně virového původu, že by to mohla být virová choroba. Někdy si myslím, že tuto otázku musím ještě dořešit, ale poněvadž to je tak dlouhá doba, potřebuji na to řadu let. Doufám, že mi to přeci jenom dojde.

A druhá věc, která mne zajímá, jsou zase ty nejnižší rostliny – to jsou kapradiny, to jsou mechy, to jsou houby, kde se zabývám spíš načisto teoretickými záležitostmi, především kdy viry vznikly. A to je otázka teoreticky, ale nakonec i prakticky závažná. Tak nebyl jsem už sám a nejsem sám, kdo našel viry u hub, kdo našel viry u kapradin, jsou to Japonci, Američané, Angličané, kteří to dělají takřka současně se mnou. A doufám, že tato celá velká, skoro bych řekl dost revoluční nauka snad přeci jenom dospěje, ale rád bych ji dělal víc než těch 2 až 5 procent svého času.

Ale na druhé straně ta specializace, ta hluboká, naprostá specializace, kdy se člověk může věnovat něčemu od A až do Zet, ta mně velmi chyběla a chybí mi dosud. Já to musím poctivě říct, ten univerzalismus mne trochu sváděl, ovšem bohužel pro vedoucího pracovníka nezbývá nic jiného než být univerzalistou, víte.

Charvát: Já bych do toho taky řekl pár slov. Já jsem taky sedmdesát jako Vy, takže jsme se sešli, tak bych řekl, na stejné úrovni a taky jsem si musel nějak tu svou cestu nejdřív hledat. Tož já se přiznám, že jako chlapec jsem chtěl být strojvůdcem, já to neměl tak jasné, že budu dělat medicínu. Ale později, když jsem na medicínu šel, tak ani pak jsem neměl před sebou úplně přímou cestu. Podívejte, já to bral z několika konců. Nejprve jsem byl rok na chirurgii, pak dva roky na interně, pak jsem šel na psychiatrii, pak jsem se zase k té interně vrátil, ale dřív jsem byl ještě na farmakologii.

Já se nějak hledal, ale nezapomeňme, kdy jsme oba začínali: vždyť po té první válce, když jsem se vrátil z fronty, medicína nebyla zdaleka tak pokročilá jako dneska. Byla vlastně založená jenom na morfologii, toho funkčního tam bylo minimálně a pojem biochemie byl skoro neznámý. Já a mnozí moji vrstevníci jsme tenkrát cítili, že to nějak není to pravé, že my věcem nerozumíme. Tehdy jsme to doslova ohmatávali ze všech stran.

A abych to zkrátil: Já naprosto nelituju toho, že jsem šel tak, jak jsem šel. Ale protože ta první řada, ta na to většinou nějak doplatí, no tak já jsem taky musel doplatit tím, že jsem dělal řadu věcí současně. Ale moji žáci dneska, těm už jsem já udělal lepší možnost – na těch už nepožaduju, aby dělali všecko možné současně a najednou, ti už se specializují do hloubek; taky dospěli mnohem dál, než jsem mohl dospěti já, a to je v pořádku, pane profesore. Kdyby ti mladší nebyli chytřejší, než jsme my, tak bychom to všecko mohli zavřít (Blattný: Já jsem strašně rád, že znají víc než já.), to by byl konec pokroku. Tak to je v pořádku. Čili já toho nelituju.

Já jsem se ovšem snažil a snažím se, řekněme, využít této nucené univerzálnosti, když to tak mohu nazvat, k tomu, abych se pokusil teď na stará kolena pochopit člověka, patogenezi jeho potíží a stonání z trochu širších hledisek, než je banální příčina a následek – ono to tak v životě není, prosím, to je vždycky velmi složitá interakce a neonemocní člověk jenom proto, že něco na něho dolehlo; někdy také proto, že se tomu brání. Tedy člověk může onemocnět z imunity a ne z infekce, že ano, například. Ta věc je mnohem složitější a já se dneska pokouším dostat se na kloub adaptacím člověka na všecko možné, počínaje infekcemi, konče sociálním prostředím. Měl bych to říct dnes už pomalu obráceně, poněvadž to sociální prostředí je dneska pomalu významnější v patogenezi nemocí u nás než to prostředí fyzikální.

No já na tu otázku celkem nebyl připraven, nemám to příliš srovnané, ale v krátkosti bych řekl: Zaprvé nelituju toho, co jsem si vybral. Kdybych se znova narodil, zas bych na tu medicínu šel a pravděpodobně za dnešních možností a okolností bych tu cestu měl mnohonásobně snazší, než jsem měl tenkrát, poněvadž tenkrát nebylo takových možností, jaké jsou dnes. Ale možná zase obráceně, že bych se tak moc nemusel prát s věcmi, jako tenkrát (Blattný: Že by to nebylo tak zajímavý…), možná, že by to nebylo tak zajímavé. Ono je české přísloví „Ať jsem bit, jen když se peru“, takže ono na tom taky něco je. Tak zkrátka dobře, já prosím jsem optimista, jakživ jsem byl optimista a jsem i dneska optimista, nelituju toho, co bylo, naopak; a myslím, že do budoucna to pro mou školu, smím-li to tak říct, má velmi příznivé vyhlídky.

Blattný: Ale tímhle bychom jistě nechtěli říct, že bychom nějak chtěli účtovat, tedy to já bych ještě nechtěl, rozhodně ne. I když se nějakým způsobem změním, já nevím, třeba půjdu do důchodu nebo co, tak bych ještě pořád rád pracoval – a budu pracovat, a velmi tvrdě. A zdá se mi, že potom se možná uvolním z některých věcí a potom že mi to třeba půjde trochu lépe. Víte, ono to, že jsem pracoval na té velmi široké bázi a potom pomalinku se specializoval – já jsem se na mou duši vlastně stal tím virologem, takovým čistým virologem, ve svých padesáti letech, dříve ne. X let jsem dělal přitom fytopatologickou mykologii a já nevím co všecko, a hlavně zákony, patřilo to k tomu taky, všechna nařízení – a to mi nikterak nevadilo, poněvadž jsem dělal tu živou praxi. A já se tím trošku chlubím, že jsem taky trošku vyšel z mnoha let aplikované patologie, čili z ochrany rostlin, a potom teprve přišel k té základní vědě. Dneska se to dělá opačně – já nevím, jestli je to zcela správné.

Charvát: Já myslím, že Vám mohu dát analogii z medicíny, aspoň z vnitřního lékařství. Já jsem přece mezi těma dvěma válkami vlastně žádnou gáži nepobíral, to se tenkrát takhle nedělalo, byl jsem profesorem, ale nehonorovaným. Pracoval jsem celé dopoledne na klinice a v laboratořích a potom odpoledne byla soukromá praxe, tak jsem si vydělal, co jsem potřeboval – ale nejedná se o tu finanční otázku. Já jsem v té soukromé praxi musel osobně přebírat zodpovědnost za lidi, za pacienty – to, co dnešní lékaři neznají nebo skoro neznají, poněvadž vždycky tu odpovědnost přebírá ústav nebo nějaká instituce. Já musel velmi často rozhodovat sám, v krátké době, bez poradců a bez velkejch pomůcek, zejména v noci, když šlo o náhlé příhody a tak. Tohle mne automaticky přivedlo k mnoha, řekněme, výhodám, které mám dosud, i když už tu praxi dávno nedělám, které já mám dosud proti těm mladším (Blattný: Cítíte se osobně zodpovědnej…) – no a snad i tomu někdy lépe rozumím. Neříkám prosím vás, že bych bůhvíjak vynikal, ale toto je jeden z momentů toho univerzalismu, o kterém jste mluvil, který taky k něčemu je.

Já jsem žádné moc veliké věci nevymyslel, abych bůhvíjaké objevy provedl, že ano, to ti mladí vymyslí objevy. Ale když pak nakonec půjde o to, že někdo stůně a je potřeba rozhodnout, no tak to já myslím, že mám před nimi výhodu, že to není jenom těmi léty, ale že to je tímto univerzalismem. My ho totiž dneska potřebujeme pro výuku na vysoké škole. Výzkum a výuka jsou dvě věci. Jako učitele-internisty potřebuju lidi se značně širokou zkušeností; pro výzkum to může být člověk, který čím dál více ví víc o méně věcech, jestli jsem to dobře řekl.

Blattný: Správně. Stále víc a více specializován.

Charvát: Jo, ale řekl bych: stále víc ví, ale o menším počtu věcí, třeba už jen o jedné věci, víc a víc. To je pro ten hluboký výzkum naprosto nutné – čili my musíme pravděpodobně obě ty větve nějak podporovat a potřebovat vedle sebe. Já jsem se taky vždycky snažil, abych měl ve svém kolektivu lidi obou typů. Teprve když to mám dohromady, tak to funguje. Mimochodem mezi náma, když tu tak sedíme – když tam já nejsem, tak to funguje ještě líp, než když tam jsem. (smích obou) Poněvadž to je právě to, že se mi podařilo tak šťastně dát dohromady (Blattný: Oba tyhle směry...) oba ty směry, ty tam musí být. To jsou ti univerzalisti – prosím já mluvím za medicínu, ono to možná ve vašich naukách bude trochu jiné. Ale já tam mám ty univerzalisty, kteří báječně dovedou kurýrovat. Pak tam mám některé vynikající vědce, kterým bych toho moc kurýrovat nedal. (smích obou, Blattný: Výborně!) Oni to taky vědí a moc se do toho nehrnou.

A teprve když se z toho udělá tenhle sumář, tak ta klinika je jako celek k něčemu dobrá. Představte si tu hrůzu, kdybych tam měl jenom výzkumníky – to bych se bál… tam pustit nemocný lidi. No tak ne, já to beru všecko s humorem, že jo, jistě to tak chápete, ale chtěl jsem říct, že je velmi nebezpečné – nebo by bylo velmi riskantní – chtít nějak plánovat jednu linii nebo tak… Jisto je, že – to se netýká jenom medicíny a netýká se jen Vašeho oboru – ve všem našem výzkumu jsme vlastně mohli začít pořádný výzkum teprve před 15 lety. Teprve v roce 1952 se zřídily první ústavy jenom pro výzkum, do té doby se to dělalo prakticky, jak se dneska říká, na koleně – tak to nejde. Víte, věda a výzkum potřebuje ohromné prostředky, a ty nebyly.

Blattný: Nebyly a jsou teprve od zřízení akademie, musíme to poctivě říct. (Charvát: A rezortních ústavů – to bylo ‘52, ‘53.) Ano, to byl ten veliký čin, který vlastně teprve to výzkumnictví pozvedl. Ale chtěl bych Vám říct: Myslím, že se nemýlím, ale to, co jste Vy říkal, že to platí stejně i v zahraničí, pokročilém zahraničí.

Charvát: Jo, jenomže mají delší tradici. Oni nezačínali ‘52, oni začínali ‘22, dejme tomu. Oni začínali po první válce.

Blattný: Teď Vás nějak přeruším – já si myslím, my jsme se trošku zasnili, skutečně jsme snili a někdy skutečně sním o vědě. Já jsem si tuhle uvědomoval, že člověk musí nějakým věcem ve vědě taky věřit. Představte si, to je něco strašného, když člověk řekne „věřit ve vědě“. (Charvát: Proč?) Ale já si myslím, že musím věřit na něco, o čem jsem bezpečně, objektivně a seriózně přesvědčen, že to je pravda ve vědeckém usilování. A to věřím i tehdy, i kdyby většina byla proti! A tak jsem se stal virologem, když 99 % lidí bylo proti. Já si myslím, že toto snění o vědě není marná věc, i vědec musí snít o nějakých ideálech, o určitých věcech, a o takových věcech, které může ohmatat, omakat takovýmto způsobem. Mám pravdu, nebo nemám pravdu?

Charvát: Pane profesore… (Blattný: Někdy si vytýkám, že jsem fantasta!) Nejste – já jsem začal dělat endokrinologii v době, kdy se slovo hormony pomalu nesmělo ani vyslovit, to máte jedno.

Blattný: Tak jsem rád, že jsem nebyl sám… Mně to vytýkávali, že jsem se někdy zasnil tímto způsobem, ale já si myslím, že to je zapotřebí.

Charvát: A to je nezbytný…

Blattný: Když jsme začali dělat prostředí, vědu – ne, dneska se tomu říká krajina, prostředí, člověk to čte o těch architektech, ale když jsme s akademikem Málkem začali brojit proti špatnému ovzduší, vodě a tak dále, tak nám také říkali, že jsme fantastové. Ale ono už to přineslo dobré výsledky. Bylo to trochu snění, trochu snění o tom, že potřebujeme taky čistý vzduch, že nemůžeme žít v poušti, v takzvané civilizaci uprostřed zničené krajiny. Já myslím, že to je taky povinností vědeckého pracovníka, trochu snít…

Charvát: Podívejte, největší snílkové, smím-li to tak nazvat, byl dejme tomu takový Niels Bohr. Když si Niels Bohr vysnil, jak vypadá atom vodíku, tak se mu smáli. Fyzikové s ním tenkrát nechtěli mluvit. Když Heissinger [míní zřejmě Wernera Heisenberga – pozn. red.] nebo Einstein vyhlašovali svoje principy, no tak to byli blázni takzvaní, kteří si něco vydumali. Ta koncepce, ta idea – když tam není idea, tak to by bylo jenom pouhé registrování faktů. Jestli se já nemýlím, tak už Francis Bacon před více než třemi sty lety řekl, že věda nemůže být pouhé registrování pozorovaných faktů… to by nešlo dobře.

Pane profesore, možná dostaneme nějaké výhružné dopisy. (Blattný: Já je dostávám občas.) Ono to vypadá totiž takhle: Že moderní člověk nemá jako hlavní znak jenom to racionální – to je krásné, vymyslet si logaritmy a já nevím co, vymyslet si diferenciální rovnice a tak dále, to intelektuální, to je úžasné. Zapomíná se někdy, že přinejmenším z 50 procent, ale já bych řekl víc, mnohem víc, že jsme tvorové emoční (Blattný: Říkáte to krásně a já jsem Vám za to moc povděčen.) a že lidstvo bez těch emocí by pravděpodobně přestalo být lidstvem a… Ovšem ty emoce mohou prosím být různé, můžou být dobré i špatné, ale ty emoce si nemůžeme odmyslet, ty emoce jsou pravděpodobně z 10 případů devětkrát příčinou našich skutků – a ne logická racionální úvaha. My si to možná ani vždycky neuvědomujeme – když já přejdu ulici na druhou stranu, tak to patrně nemělo racionální důvod, ale emoční, protože na jedné straně svítí sluníčko, na druhé ne, dejme tomu, nebo něco takového.

Tak já myslím, že to snění ve vědě, že k tomu taky patří. Já jsem to nedávno napsal v jednom článku, že člověk je snílek, který si přeje srovnat si svět do nějakého systému, který by mu vyšel, aby to bylo harmonické a aby to mělo vnitřní krásu, víte. Nakonec – jakpak se objevila antihmota: Bylo to nesouměrné, nebylo to hezké, něco tomu chybělo. Tak dlouho do toho fyzici rejpali, až ty antičástice našli. Čili to je příklad snění a jaksi představy, že svět má nějakou harmonii, že je nějaká symetrie v něm a něco takového. No já nejsem fyzik, radši už kvůli těm dopisům, co asi budeme dostávat, se toho pustím.

Blattný: Nevadí, ale byla to velice krásné a moc Vám jsem za to povděčen, poněvadž já tvrdím, že bez fantazie, bez moudré fantazie není vůbec žádná věda možná. Ale nejenom myslím v těch reálných věcech, v těch objevech a takových věcech, ale dokonce i v organizaci. I v organizaci jsem pevně přesvědčen, že člověk musí fantazírovat, že si musí vysnít ty věci. Teď jsem měl znovu tu příležitost, no tak hovořím o tom konkrétně, že ve vědě je třeba soutěže, zrovna tak jako všude. Teďka máme to moderní řízení, soustavu moderního řízení, já to vidím i ve vědě, že musíme tuhle tu věc udělat. Já jsem i organizačně snílek, potřebujeme konkurenci a já budu strašně rád, až bude našemu ústavu konkurovat nějaký ústav na vysoké škole. Ano, dobře dotovaný, výborně dotovaný lidmi, aparaturou a dá se mu taky příležitost, nebudou to jenom pedagogové a budou moci dělat také to, co vysoké školy vždycky dělaly – vědu. A budu pevně přesvědčen, že to bude ku prospěchu oběma. Čili myslím si, že i v organizaci se musí do určité míry, abych tak řekl, fantazírovat, snít, tvořit dopředu věci, které ještě nejsou. Mám pravdu, nebo nemám?

Charvát: Máte. Nejhorší nepřítel pokroku je monopol, ať je to ve vědě nebo v čemkoli jiném. My to konečně vidíme i ve službách a ve veřejném životě. Jak má někdo na něco monopol, tak to nejde. Když nejsou aspoň dva, kteří by soutěžili – souhlasím.

Blattný: Soutěž – a je třeba ji vybudovat a budeme jenom rádi, když ji uděláme. (gong)

přepis Petr Sucharda


Zdroje

1. cs.wikipedia.org/wiki/Ctibor_Blattný

2. Burke WH. Thirty four. Wolfgeist Ltd., London, 2009.

Štítky
Adiktologie Alergologie a imunologie Angiologie Audiologie a foniatrie Biochemie Dermatologie Dětská gastroenterologie Dětská chirurgie Dětská kardiologie Dětská neurologie Dětská otorinolaryngologie Dětská psychiatrie Dětská revmatologie Diabetologie Farmacie Chirurgie cévní Algeziologie Dentální hygienistka

Článek vyšel v časopise

Časopis lékařů českých


Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
nový kurz
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Jistoty a nástrahy antikoagulační léčby aneb kardiolog - neurolog - farmakolog - nefrolog - právník diskutují
Autoři: doc. MUDr. Štěpán Havránek, Ph.D., prof. MUDr. Roman Herzig, Ph.D., doc. MUDr. Karel Urbánek, Ph.D., prim. MUDr. Jan Vachek, MUDr. et Mgr. Jolana Těšínová, Ph.D.

Léčba akutní pooperační bolesti
Autoři: doc. MUDr. Jiří Málek, CSc.

Nové antipsychotikum kariprazin v léčbě schizofrenie
Autoři: prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se