Daniel Carleton Gajdusek


Vyšlo v časopise: Čas. Lék. čes. 2013; 152: 215-216
Kategorie: Laureáti Nobelovy ceny

(9. září 1923–12. prosince 2008)

V roce 1976 získali Nobelovu cenu za fyziologii nebo medicínu američtí virologové Baruch Samuel Blumberg z Filadelfie a Daniel Carleton Gajdusek z Bethesdy, narození ve státě New York na břehu dolního toku řeky Hudson.


Ve městě Yonkers u New Yorku se 9. září 1923 narodil chlapec Daniel s příjmením připomínajícím zbojníka z Hukvald, ve skutečnosti však s kořeny v zalitavské části habsburské monarchie. Jeho otec Karl Gajdušek (maďarským pravopisem Gajdusek) přicestoval do Ameriky před první světovou válkou z lázeňské vísky Smrdáky nedaleko Senice na úpatí Bílých Karpat, stal se úspěšným yonkerským řezníkem a oženil se s milovnicí literatury, hudby a umění Ottilií Dobroczkou z rodiny přistěhovalců z jiného kouta tehdejšího Uherska – z Debrecína. Daniel byl jejich prvorozeným synem, budoucí básník a kritik Robert přišel na svět o 2 roky později.

Starší z obou bratří projevoval od útlého věku mimořádný zájem o biologii, povzbuzován v tom matčinou sestrou Irenou, entomoložkou zaměstnanou v newyorském Ústavu Boyce Thompsona pro výzkum rostlin. Teta Daniela vodila do okolní přírody i na své pracoviště, seznamovala ho se svými kolegy a mladík pak u nich o letních prázdninách sbíral praktické zkušenosti. Tak mezi svým 13. a 16. rokem trávil každé léto v laboratoři chemika Johna Arthura prací na syntéze rozličných sloučenin, zkoušených potom jako insekticidy. Přírodovědec William J. Youden ho přesvědčil o potřebě znalosti matematiky, fyziky a chemie pro další studium a stal se mu spolu s tetou Irenou vzorem zaníceného badatele.

Daniel pak po přírodovědecké přípravě na univerzitě v Rochesteru (1939–1943) vystudoval na Harvardově univerzitě medicínu a po promoci v roce 1946 se postgraduálně vzdělával na Harvardu a Kolumbii a v Kalifornském technologickém institutu u nejlepších biologů té doby (u Linuse Paulinga studoval fyzikální chemii, u Johna Enderse cytologii a virologii).

V roce 1951 byl odveden do armády a jako virolog výzkumník sloužil v armádní škole Waltera Reeda. V letech 1952–1953 se pak v Pasteurově ústavu v Teheránu zabýval vzteklinou, morem, arbovirovými infekcemi, kurdějemi a dalšími závažnými epidemiologickými problémy Íránu a okolních zemí. Ředitel teheránského ústavu Marcel Baltazard krátce předtím prokázal, že plnou třetinu všech pacientů pokousaných vzteklým vlkem na hlavě nedokáže tehdejší očkovací látka zachránit. Gajdusek tehdy navrhl podávat očkovací látku proti vzteklině společně s protilátkami z králičího séra. V srpnu 1954 byla tato kombinovaná léčba užita u 18 pacientů pokousaných vzteklými vlky na hlavě a všichni infekci přežili. Od té doby je tato metoda celosvětově rozšířena.

Gajdusek pak v roce 1954 odešel do Austrálie studovat jako hostující badatel v Ústavu pro lékařský výzkum Waltera a Elizy Hallových v Melbourne u Franka Macfarlane Burneta virovou genetiku a autoimunitu. Burnet si všiml jeho zvláštní osobnosti a vystihl Gajduska jako génia s emoční vyspělostí patnáctiletého chlapce, sebestředného, netaktního, na svůj vzhled nedbalého, zároveň neohroženého a v pracovním zápalu ničím nezastavitelného.

Při výpravě na Novou Guineu v roce 1957 ho upozornil doktor Vincent Zigas, okresní lékař ve státě Papua-Nová Guinea, na zvláštní nemoc žen a dětí horského kmene Forů, zvanou „kuru“ a projevující se několikaměsíčním rozvojem neurologických příznaků od nejisté chůze přes třes a poruchy řeči, někdy také risus sardonicus, až po úplné zastření mysli se smrtelným koncem. Gajdusek s ním pak na základě vlastního pozorování publikoval první popis obrazu nemoci kuru (Degenerative Disease of the Central Nervous System in New Guinea. The Endemic Occurrence of „kuru“ in the Native Population. N Engl J Med 1957; 257: 974–978; se Zigasem) a v jejím výzkumu pokračoval (Kuru: Clinical Study of a New Syndrome Resembling Paralysis Agitans in Natives of the Eastern Highlands of Australian New Guinea. Med J Aust 1957; 44: 745–754; se Zigasem).

V roce 1958 byl Gajdusek jmenován přednostou laboratoří pro virologický a neurologický výzkum Národního institutu pro neurologické choroby a slepotu Národních ústavů zdraví v marylandské Bethesdě. Zabýval se tu studiem dětského růstu a vývoje a typických chorob u primitivních kultur. V jeho Laboratoři infekcí pomalými, latentními a temperovanými viry, jejíž zřízení vyvolal nový problém nemoci kuru, začalo se rozvíjet nové pole výzkumu.

Gajdusek však rozluštění záhady nemoci kuru hledal přímo na místě, mezi Fory v horách Nové Guineje. Díky své nenáročnosti, skromnosti, otužilosti, vytrvalosti a odvaze, přes snahy úřadů vytěsnit ho Australanem a přes těžkou jazykovou bariéru dokázal v ubohých životních podmínkách v nonverbálním styku s domorodci zatíženými spoustou pověr žít jako pravý kmenový příslušník a přitom se odvažoval hrubě porušovat jejich tradiční pohřební rituály a zemřelé oběti nemoci kuru pitvat, dokonce s „pomocí“ pozůstalých, které předem uplácel dárky různých nástrojů, přikrývek či zápalek. Takto získané vzorky postižených orgánů pak posílal do Melbourne a Bethesdy.

Na základě poznatků nabytých díky intimnímu soužití s domorodci dospěl k domněnce, že nemoc je mezi Fory přenášena rituálním kanibalismem, jehož se pojídáním mozků zemřelých příbuzných účastní pouze ženy a děti. Předpokládal, že šíření nemoci s tak neobyčejně dlouhou inkubační dobou vyvolávají jakési „pomalé viry“ (Slow, Latent, and Temperate Virus Infections. Washington 1965. – Slow-Virus Infections of the Nervous System. N Engl J Med 1967; 276: 392–400).

S virologem Clarencem Josephem Gibbsem mladším prováděl v následujících letech pokusy o přenos nemoci kuru i dalších „spongiformních“ encefalopatií. Těmito pokusy v roce 1967 prokázal přenos kuru na šimpanze (Transmission and Passage of Experimenal „Kuru“ to Chimpanzees. Science 1967; 155: 212–214; s Gibbsem a Alpersem), v roce 1968 prokázal přenos Creutzfeldt-Jakobovy nemoci na šimpanze, když bioptický materiál z mozku pacienta se status spongiosus vyvolal podobnou fatální encefalopatii u šimpanze 13 měsíců po inokulaci (Creutzfeldt-Jakob Disease (Spongiform Encephalopathy): Transmission to the Chimpanzee. Science 1968; 161: 388–389; s Gibbsem, Asherem, Alpersem et al.), v roce 1972 prokázal přenos klusavky na makaka (Transmission of Scrapie to the Cynomolgus Monkey (Macaca fascicularis). Nature 1972; 236: 73–74; s Gibbsem), prokázal virovou podstatu nemoci kuru (Isolation and Characterization of the Subacute Spongiform Virus Encephalopathies of Man: Kuru and Creutzfeldt-Jakob Disease. J Clin Pathol Suppl (R Coll Pathol) 1972; 6: 84–96; s Gibbsem) a potvrdil svou domněnku, že nemoc kuru má až několikaletou inkubační dobu a je mezi Fory přenášena rituálním pojídáním mozků zemřelých příbuzných.

Pro intelektuála jeho šíře i hloubky záběru je příznačné, že při studiu nemoci kuru v místě výskytu zkoumal své lidojedy stejně důkladně i jako antropolog – dokonce často tvrdil, že více než na objevy o nemoci kuru je hrdý na své antropologické studie (Blood Group Genetic Variations in Inhabitants of West New Guinea, with a Map of the Villages and Linguistic Groups of South-West New Guinea. Am J Phys Anthropol 1967; 27: 277–302; se Simmonsem a Nicholsonem. – The Dermatoglyphics of the Elema People from the Gulf District of Papua-New Guinea. Am J Phys Anthropol 1975; 42: 241–250; s Platoem a Brownem).

V roce 1974 byl přijat do Národní akademie věd v oboru biologie mikrobů a v roce 1976 „za své objevy nových mechanismů původu a šíření infekčních nemocí“ spolu s Baruchem Samuelem Blumbergem poctěn Nobelovou cenou za fyziologii nebo medicínu. Dne 10. prosince oba na slavnosti ve Stockholmu představil profesor Erling Norrby z Karolinského ústavu a 13. prosince 1976 měl Gajdusek ve Stockholmu nobelovskou přednášku (Unconventional Viruses and the Origin and Disappearance of Kuru. Science 1977; 197: 943–960).

Laureát Nobelovy ceny se slovenskými kořeny obohatil v následujícím roce program mezinárodního sympozia o vleklých virových nemocích, konaného docela blízko otcova rodiště v kongresovém středisku Slovenské akademie věd ve Smolenicích, dvěma příspěvky (Simultaneous Density Gradient Banding of Scrapie Mouse Brain in Cesium Chloride, Sucrose and Metrizamide. In: International Symposium on Chronic Virus Infections: Smolenice October 11–13, 1977. Bratislava: Veda 1980; 219–225; s Brownem a Greenem. – Studies of Scrapie in Cell Culture. Cell-Fusing Properties of the Scrapie and CJD Viruses and Replication of the Scrapie Virus in SV 40 Transformed Mouse Brain Cells. Ibid. 227–234; s Asherem, Yanagiharou, Kidsonem a Gibbsem).

V pozdějších letech po dlouhém zkoumání vyvrátil domněnku o přenosnosti Alzheimerovy nemoci (Evidence against the Transmissibility of Alzheimer‘s Disease. Neurology 1991; 41: 1320; s Godecem, Asherem, Mastersem et al.).

Ze svých badatelských cest po jižním Tichomoří si Gajdusek odvezl do USA celkem 56 chlapců, vesměs se souhlasem jejich rodičů. Na vlastní náklady pak hochy vychovával, nejnadanějším z nich umožnil univerzitní studium. V roce 1996 však jeden z těchto již dospělých mladých mužů oznámil policii, že byl kdysi svým adoptivním otcem v nezletilosti pohlavně zneužíván. Případ vyšetřovala FBI a získala záznam telefonního hovoru toho mladíka s Gajduskem, usvědčující slavného vědce ze zneužívání dalších chlapců. Přes záplavu přímluvných dopisů od předních vědců byl jejich kolega v dubnu 1997 odsouzen k odnětí svobody na 12 měsíců.

Když byl pak za rok propuštěn, odcestoval hned do Francie a zbytek života trávil v Evropě – teplejší část roku převážně v Amsterdamu, v zimě pak nejraději v severních končinách Norska daleko za polárním kruhem, kde ho nic nerušilo v soustředěném psaní. Zatvrzele odmítal kát se za svůj styk s nedospělými chlapci, naopak vinil americkou justici z přehnané pruderie a poukazoval na to, že si objekty svého zájmu vybíral vždy jen v kulturách, kde styk dospělých mužů s nezletilými není žádnou zvláštností. Jeho posledním bydlištěm se stal hotel ve městě Tromsø na pobřeží severního Norska. Tam také Daniel Carleton Gajdusek, po léta trpící městnavou srdeční slabostí, 12. prosince 2008 zemřel.

MUDr. Pavel Čech

Kabinet dějin lékařství 3. LF UK

Ruská 87, 100 00 Praha 10

e-mail: pavel.cech@lf3.cuni.cz


Zdroje

1. Carey CW Jr. American Scientists. New York: Facts on File Library 2006; 127–128.

2. Daintith J, Mitchell S, Tootill E, Gjertsen D. (eds.) Biographical Encyclopedia of Scientists, 2. ed. Bristol – Philadelphia: Institute of Physics Publishing 1994; 1: 324–325.

3. Gajdusek DC. Autobiography. In: Lindsten J. (ed.) Nobel Lectures in Physiology or Medicine 1971–1980. Singapore: World Scientific 1992; 299–304.

4. Goudsmit J. Daniel Carleton Gajdusek (1923–2008). The most outlandish and peripatetic of microbe hunters. Nature 2009; 457: 394.

5. Holley J. D. Carleton Gajdusek; Controversial Scientist. The Washington Post Dec 16, 2008.

6. Maugh TH II. D. Carleton Gajdusek dies at 85; Nobel Prize winner identified exotic disease, was unrepentant pedophile. Los Angeles Times Dec 18, 2008.

7. McMurray EJ. (ed.) Notable Twentieth-Century Scientists. New York: Gale Research Inc. 1995; 2: 719–721.

8. McNeil DG Jr. D. Carleton Gajdusek, Who Won Nobel for Work on Brain Disease, Is Dead at 85. The New York Times December 15, 2008; A33.

9. Sodomka L, Sodomková Magd., Sodomková Mark. Kronika Nobelových cen. Praha: Euromedia Group k. s. – Knižní klub 2004; 351–352.

10. Wasson T. (ed.) Nobel Prize Winners. New York: The H. W. Wilson Company 1987; 361–363.

Štítky
Adiktologie Alergologie a imunologie Angiologie Audiologie a foniatrie Biochemie Dermatologie Dětská gastroenterologie Dětská chirurgie Dětská kardiologie Dětská neurologie Dětská otorinolaryngologie Dětská psychiatrie Dětská revmatologie Diabetologie Farmacie Chirurgie cévní Algeziologie Dentální hygienistka

Článek vyšel v časopise

Časopis lékařů českých


Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
nový kurz
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Jistoty a nástrahy antikoagulační léčby aneb kardiolog - neurolog - farmakolog - nefrolog - právník diskutují
Autoři: doc. MUDr. Štěpán Havránek, Ph.D., prof. MUDr. Roman Herzig, Ph.D., doc. MUDr. Karel Urbánek, Ph.D., prim. MUDr. Jan Vachek, MUDr. et Mgr. Jolana Těšínová, Ph.D.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se