Jak pomáhá vyšetřování autoprotilátek v diagnostice a hodnocení autoimunitních revmatických chorob?


How can the autoantibody detection help in the diagnostics and evaluation of connective tissue diseases?

Autoantibodies are immunoglobulins that are directed against self tissues. Variable structural components of the cells or their products may be the targets. Production of a majority of autoantibodies is a physiological phenomenon, which does not have to lead to the disease. Autoantibodies that are associated with connective tissue diseases are produced in high levels, they are usually of high affinity and IgG isotype. Connective tissue diseases are characterized by a frequent presence of organ non-specific autoantibodies. Some of their properties can be used for clinical evaluation. The presence of the autoantibody may directly diagnose a specific connective tissue disease or support such a diagnosis. Some autoantibodies associate with typical clinical signs and symptoms, which sometimes form a specific subgroup with a different prognosis. Follow-up of the levels of autoantibodies is less significant, although they may occasionally help to assess the activity and contribute to a therapeutic decision. It is important to be aware of some technical limits that may affect the detection and interpretation of autoantibodies in the laboratory.

Key words:
autoantibodies - connective tissue diseases - antinuclear antibodies


Autoři: J. Vencovský
Působiště autorů: Revmatologický ústav, Praha, ředitel prof. MUDr. Karel Pavelka, DrSc.
Vyšlo v časopise: Vnitř Lék 2006; 52(7-8): 697-701
Kategorie: 130. internistický den – Revmatologie v klinické praxi

Souhrn

Autoprotilátky jsou imunoglobuliny, které jsou namířeny vůči vlastním tkáním. Cílem jsou pro ně různé strukturální součásti buněk nebo jejich produkty. Tvorba řady autoprotilátek je fyziologickým jevem, který nemusí vést ke vzniku onemocnění. Autoprotilátky, které jsou asociovány s patologickými stavy, jsou vytvářeny ve vyšších množstvích, mají většinou vysokou afinitu a jsou nejčastěji tvořeny izotypem IgG. Různé orgánově nespecifické autoprotilátky nacházíme často zejména u systémových revmatických onemocnění. Některé vlastnosti předurčují autoprotilátky k tomu, že jejich stanovení můžeme využít v klinické medicíně. Přítomnost autoprotilátek může pomoci přímo diagnostikovat systémovou revmatickou chorobu nebo podpořit tuto diagnózu. Některé autoprotilátky se asociují s určitými klinickými projevy, někdy tvořícími příznakový soubor, a umožňují tak definovat podskupiny onemocnění s různou prognózou. Menší význam mají hodnoty autoprotilátek ve sledování aktivity a jako součást léčebného rozhodnutí. Je nutné znát některá technická omezení, která jsou součástí laboratorního stanovení autoprotilátek.

Klíčová slova:
autoprotilátky - choroby pojiva - systémová onemocnění - antinukleární protilátky

Autoprotilátky jsou imunoglobuliny, které jsou namířeny vůči vlastním tkáním. Cílem pro ně jsou různé strukturální součásti buněk nebo jejich produkty. Tvorba řady autoprotilátek je fyziologickým jevem, který nemusí vést ke vzniku onemocnění. Autoprotilátky, které jsou asociovány s patologickými stavy, jsou vytvářeny ve vyšších množstvích, mají většinou vysokou afinitu a jsou nejčastěji tvořeny izotypem IgG. Ztráta tolerance, tvorba vysokých hladin autoprotilátek a jejich případné patogenní působení jsou předmětem rozsáhlého výzkumu [1].

U systémových revmatických onemocnění najdeme velice často různé orgánově nespecifické autoprotilátky [2,3]. Některé vlastnosti je předurčují k tomu, že jejich stanovení můžeme využít v klinické medicíně (tab. 1).

Tab. 1. Klinický význam autoprotilátek.
Klinický význam autoprotilátek.

Autoprotilátky jako součást diagnózy

Jen malý podíl autoprotilátek je součástí diagnostických kritérií nebo jsou vysloveně specifické pro určitá onemocnění. Jejich přítomnost v séru nebo jiných tělních tekutinách je v takovém případě velmi silnou indikací určitého onemocnění (tab. 2). Musíme si však být vědomi některých technických omezení a vlastností metod, kterými jsou takové autoprotilátky stanoveny [4]. Přestože by mělo jít již o celkem dobře zavedenou laboratorní detekci, stále je nutné mít na paměti, že z řady důvodů (např. autoprotilátky rozeznávají různé lineární epitopy na příslušném antigenu; může se lišit jejich afinita mezi pacienty; mohou reagovat pouze s konformačními epitopy, což některé metody nedokážou zachytit; mohou se nespecificky vázat na použitý nosič atd.) dochází občas k nedokonalému určení autoprotilátky. Je tedy nutné často kombinovat metody a potvrdit autoprotilátku dalším stanovením [5]. Vždy je také nutné interpretovat nález autoprotilátky v kontextu s klinickým obrazem.

Tab. 2. Autoprotilátky, které jsou specifické pro určitá onemocnění.
Autoprotilátky, které jsou specifické pro určitá onemocnění.
SLE – systémový lupus erythematodes, PM/DM – polymyositis/dermatomyositis, CREST – akronym pro calcinosis, Raynaudův fenomén, ezofageální dysfunkce, sklerodaktylie, teleangiektasie, SSc – systémová skleróza, RNP – ribonukleoprotein, PCNA – proliferating cell nuclear antigen

Součástí diagnostických kritérií u systémového lupus erythematodes je přítomnost antinukleárních protilátek a specificky pak protilátek proti dvojvláknové deoxyribonukleové kyselině (anti-dsDNA), proti ribonukleoproteinu Sm (anti-Sm) nebo proti negativně nabitým fosfolipidům (antifosfolipidové protilátky) [6,7]. Anti-dsDNA a anti-Sm jsou specifické pro toto onemocnění, ovšem jen tehdy, pokud jsou detekovány spolehlivými metodami. Častou chybou je interpretace pozitivity anti-dsDNA protilátek jen při stanovení pomocí ELISA. Zde může poměrně často dojít k nespecifické vazbě imunoglobulinu a falešně pozitivnímu výsledku. ELISA na anti-dsDNA není tedy diagnostickým testem a používáme jí jen ke sledování fluktuace hladin v longitudinálním průběhu onemocnění. Další, méně častou chybou stanovení, je falešná pozitivita anti-Scl-70 autoprotilátek v sérech, která obsahují anti-dsDNA protilátky. V takovém séru kolují totiž často imunitní komplexy DNA-anti-dsDNA a protože Scl-70 je topoizomeráza I, která se váže na DNA, může v takovém případě vazba komplexu způsobit pozitivitu v anti-Scl-70 testu, aniž by tato protilátka byla přítomna.

Autprotilátky se u daného onemocnění vyskytují ve variabilních frekvencích. Některé autoprotilátky jsou specifické pro dané onemocnění, ale vyskytují se málo často, takže jejich diagnostická hodnota je tímto faktem omezená, např. protilátky proti jadernému antigenu proliferujících buněk (anti-PCNA, proliferating cell nuclear antigen), které jsou vysoce specifické pro SLE, ale jejich frekvence u této nemoci je jen kolem 5 %.

Autoprotilátky jako podpora diagnózy

Přítomnost autoprotilátek v séru nemocného s klinickými projevy onemocnění pojiva může podpořit tuto diagnózu, aniž by však autoprotilátky určily definované onemocnění, tedy byly vysloveně specifické. Řada autoprotilátek se totiž může najít u různých nemocí v rámci celé této skupiny. Nejčastější jsou např. anti-SSA/Ro nebo anti-SSB/La protilátky, které mají typicky nemocní se Sjögrenovým syndromem, ale i pacienti s SLE, polymyozitidou (PM) a dermatomyozitidou (DM) či nemocní se systémovou sklerodermií (SSc) (tab. 3). Anti-nRNP protilátky jsou ve vysoké hladině nejtypičtější pro smíšené onemocnění pojiva (Sharpův syndrom, MCTD - mixed connective tissue disease) [8], nicméně najdeme je i u izolovaných onemocnění, např. u SLE, myozitid či SSc.

Tab. 3. Orgánově-nespecifické autoprotilátky asociované se systémovými revmatickými chorobami.
Orgánově-nespecifické autoprotilátky asociované se systémovými revmatickými chorobami.
SLE – systémový lupus erythematodes, SS – Sjögrenův syndrom, PM/DM – polymyositis/dermatomyositis, MCTD – smíšené onemocnění pojiva (mixed connective tissue disease), SSc – systémová skleróza, RA – revmatoidní artritida, APS – antifosfolipidový syndrom, PBC – primární biliární cirhóza, WG – Wegenerova granulomatóza, PsA – psoriatická artritida, ANCA – anti-neutrophil cytoplasmic antibodies, AMA – antimitochondriální protilátky, RNP – ribonukleoprotein

Autoprotilátky a asociace s klinickými příznaky

Systémová revmatická onemocnění mohou mít poměrně heterogenní obraz a variabilní prezentaci. Přítomnost některých autoprotilátek úzce souvisí s klinickými příznaky a někdy i závažností onemocnění. Mezi nejznámější asociace patří přítomnost anti-P protilátek a CNS postižení u SLE [9]. Onemocnění ledvin u SLE je častější, pokud jsou přítomny anti-dsDNA protilátky, ale také i protilátky proti nukleozomům, antihistonové či anti-C1q protilátky [10]. Častější je v takových případech především proliferativní glomerulonefritida. Neonatální SLE je způsobený transplacentárním přenosem autoprotilátek do oběhu plodu. V období intrauterinního vývoje jsou důležité anti-SSA/Ro protilátky (méně i anti-SSB/La), které mohou svou vazbou na vodivý srdeční systém vést k jeho poškození a ke vzniku závažné atrioventrikulární blokády [11].

Autoprotilátky a podskupiny onemocnění

Autoprotilátky umožňují někdy uvnitř příslušné diagnostické jednotky vydělit podskupinu nemocných s určitou společnou klinickou symptomatologií a případně odhadovat prognózu choroby. Nemocní s SLE, kteří mají v séru protilátky proti nRNP, a především proti jeho subjednotce p70 (anti-70), mají velmi častou přítomnost společného výskytu myozitidy, Raynaudova fenoménu, artritidy, sklerodaktylie a alveolitidy [12]. Pro pacienty s anti-Jo-1 protilátkami a dalšími protilátkami proti tzv. syntetázám (např. anti-PL-7 - anti-threonyl-tRNA syntetáza, anti-PL-12 - anti-alanyl tRNA syntetáza a další) je společný antisyntetázový syndrom, který zahrnuje vedle přítomnosti myozitidy ještě skoro vždy intersticiální plicní fibrózu, artritidu, Raynaudův fenomén, horečky a přítomnost tzv. rukou mechanika [13]. Pacienti, kteří mají v séru anti-PM-Scl protilátky, velmi často mívají překryvný syndrom, který zahrnuje klinické projevy systémové sklerodermie a polymyozitidy. Antifosfolipidové autoprotilátky, nejčastěji detekované jako antikardiolopinové protilátky (aCL) nebo jako anti-β2 glykoprotein I protilátky (anti-β2GPI) doprovázejí antifosfolipidový syndrom [14]. Ten je buď sekundární, nejčastěji při SLE, nebo se může vyskytnout jako samostatná jednotka. Klinicky jsou přítomny trombotické stavy v žilním či tepenném řečišti, opakované potraty, trombocytopenie a celá řada dalších klinických stavů, které lze většinou vysvětlit postižením orgánu či oblasti trombózou či vaskulopatií.

Prognostický význam autoprotilátek

Prognostický význam mají jen některé autoprotilátky. Ve skupině myozitid nejkratší dobu přežití mají nemocní s anti-SRP protilátkami, následovaní těmi s anti-Jo-1 aktivitou, zatímco pacienti, kteří mají např. anti-Mi-2 autoprotilátky, jsou z hlediska mortality na přibližně stejné úrovni jako ti bez protilátek [13]. Určitě horší prognózu mají nemocní s anti-dsDNA protilátkami u SLE nebo pacienti s anti-Scl-70 nebo anti-RNA pol protilátkami u systémové sklerodermie. Naopak nemocní s anticentromerovými protilátkami vymezují spíše limitovanou formu sklerodermie s CREST syndromem, většinou bez významnějšího orgánového postižení [15].

V posledních asi 5 letech se ukazuje, jak významnou diagnostickou a prognostickou hodnotu mají nově popsané autoprotilátky proti citrulinovaným peptidům u nemocných s revmatoidní artritidou [16]. Tyto autoprotilátky se stanovují pomocí ELISA metody jako protilátky proti cyklickému citrulinovanému peptidu (anti-CCP2). Ukázalo se totiž, že tyto autoprotilátky jsou vysoce specifické pro RA (specificita 98 %) při senzitivitě kolem 60 - 82 %. Anti-CCP protilátky jsou přítomny v časných fázích onemocnění, případně i nějakou dobu před vznikem RA, a slouží jako významný diagnostický test k odlišení RA od jiných typů artritid na počátku nemoci. Anti-CCP byly opakovaně asociovány se závažnějším průběhem choroby a rychlejším vznikem kostních erozí a slouží tak jako cenný prognostický ukazatel [17]. Na rozdíl od revmatoidních faktorů, anti-CCP se neobjevují během stárnutí a mohou tak i ve vyšším věku být diagnostickou pomocí pro RA.

Autoprotilátky v klinickém sledování a odhadu aktivity

Často se setkáváme s představou, že čím více autoprotilátky v séru nemocný má, tím je onemocnění aktivnější, závažnější a má horší prognózu. Ukazuje se, že tento fakt platí jen někdy a pouze zřídka se daří zhodnocení absolutní hladiny nebo změny množství autoprotilátky v čase využít k nějakému závěru a případnému rozhodnutí. Určitě je to pravda pro již zmíněné anti-CCP protilátky, které souvisí se závažností RA, ale už ne s aktivitou choroby. Jejich pokles spojený s terapií je stále ještě spornou otázkou a rozhodně není jednoznačný. Samotná absolutní hladina anti-dsDNA protilátek nesouvisí s aktivitou SLE, ale ukázalo se, že pokud se monitoruje v relativně krátkých úsecích, ohlašuje zdvojnásobení hladiny během 6 týdnů relaps onemocnění [18]. Antifosfolipidový syndrom je častější a většinou se závažnějšími příznaky, pokud jsou hladiny autoprotilátek vyšší. U většiny „klasických“ antinukleárních a anticytoplazmatických protilátek však výška hladiny autoprotilátky s klinickým obrazem nekoreluje. Známe nemocné s přetrvávajícími zvýšenými hladinami autoprotilátek, kteří jsou řadu let v plné remisi choroby, ale i opačně jsou nemocní, kde protilátky rychle vymizí pod detekovatelnou hladinu po iniciální léčbě, nicméně choroba pokračuje dále bez výrazné klinické odezvy na terapii.

Autoprotilátky jako součást léčebného rozhodnutí

Prospektivní hodnocení léčebného zásahu podle přítomnosti autoprotilátek v podstatě chybí u většiny onemocnění. Nicméně, z výše uvedených korelací mezi přítomností autoprotilátek a formami choroby lze zvážit agresivnější léčbu v případech, kdy jsou autoprotilátky asociovány se závažnějšími stavy nebo ohlašují horší prognózu.

Autoprotilátky jako známka latentní/časné choroby

Klinicky nejvyužitelnější jsou anti-CCP protilátky, protože v raných fázích artritidy je důležité rozhodnout, kam se bude nemoc vyvíjet. Nemocný s časnou artritidou, který má anti-CCP protilátky, má 38krát větší riziko vývoje do RA než pacient, který je nemá [19]. Ví se, že téměř polovina pacientů, kteří onemocní revmatoidní artritidou, má anti-CCP a/nebo revmatoidní faktory v séru ještě před klinickou manifestací nemoci. Využít tuto znalost v klinice je zatím prakticky nemožné. Příbuzní nemocných se systémovými chorobami mají častěji pozitivní autoprotilátky v séru. Odráží to společnou genetickou náchylnost k tvorbě autoprotilátek. Většina z nich však systémovou revmatickou chorobu nikdy nevyvine.

prof. MUDr. Jiří Vencovský, DrSc.

www.revma.cz

e-mail: venc@revma.cz

Doručeno do redakce: 9. 5. 2006


Zdroje

1. Vencovský J. Autoprotilátky. In: Tlaskalová-Hogenová H, Holáň V, Bilej M (eds). Buněčné a molekulární základy imunologie 2003. Praha: Česká imunologická společnost 2003: 141-149.

2. Vencovský J. Autoimunitní systémová onemocnění - minimum pro praxi. Praha: Triton 1998.

3. Vencovský J. Laboratorní diagnostika u systémových revmatických onemocnění. In: Zima T (ed). Laboratorní diagnostika. Praha: Galén 2002: 248-258.

4. Dostál C, Vencovský J et al. Systémový lupus erytematodes. Praha: Medprint 1997.

5. Vencovský J, Kafková J, Štork J et al. Antinukleární a anticytoplasmatické autoprotilátky u systémových revmatických onemocnění - vyšetření imunoblotingem. Čes Revmatol 1997; 5: 71-81.

6. Tan EM, Cohen AS, Fries JS et al. The 1982 revised criteria for the classification of systemic lupus erythematosus. Arthritis Rheum 1982; 25: 1271-1277.

7. Hochberg MC. Updating the American College of Rheumatology revised criteria for the classification of systemic lupus erythematosus. Arthritis Rheum 1997; 40: 1725.

8. Sharp GC, Irvin WS, Tan EM et al. Mixed connective tissue disease - an apparently distinct rheumatic disease syndrome associated with a specific antibody to an extractable nuclear antigen (ENA). Am J Med 1972; 52: 148-159.

9. Isshi K, Hirohata S. Differential roles of the anti-ribosomal P antibody and antineuronal antibody in the pathogenesis of central nervous system involvement in systemic lupus erythematosus. Arthritis Rheum 1998; 41: 1819-1827.

10. Cortes-Hernandez J, Ordi-Ros J, Labrador M et al. Antihistone and anti-double-stranded deoxyribonucleic acid antibodies are associated with renal disease in systemic lupus erythematosus. Am J Med 2004; 116: 165-173.

11. Salomonsson S, Sonesson SE, Ottosson L et al. Ro/SSA autoantibodies directly bind cardiomyocytes, disturb calcium homeostasis, and mediate congenital heart block. J Exp Med 2005; 201: 11-17.

12. Vencovský J, Williams DG, Field M et al. Clinical associations of IgG antibodies to the RNP p-67 polypeptide in patients with systemic lupus erythematosus. Ann Rheum Dis 1992; 51: 1313-1317.

13. Love LA, Leff RL, Fraser DD et al. A new approach to the classification of idiopathic inflammatory myopathy: Myositis-specific autoantibodies define useful homogeneous patients groups. Medicine 1991; 70: 360-373.

14. Miyakis S, Lockshin MD, Atsumi T et al. International consensus statement on an update of the classification criteria for definite antiphospholipid syndrome (APS). J Thromb Haemost 2006; 4: 295-306.

15. Moroi Y, Peebles C, Fritzler MJ et al. Autoantibody to centromere (kinetochore) in scleroderma sera. Proc Natl Acad Sci USA 1980; 77: 1627-1631.

16. Vencovský J, Šedová L, Růžičková Š. Protilátky proti citrulinovaným proteinům u revmatoidní artritidy. Čes Revmatol 2005; 13: 164-175.

17. Vencovský J, Šedová L, Macháček S et al. Autoantibodies can be prognostic markers of an erosive disease in early rheumatoid arthritis. Ann Rheum Dis 2003; 62: 427-430.

18. Smeenk R, Brinkman K, Van den Brink H et al. Antibodies to DNA in patients with systemic lupus erythematosus. Their role in the diagnosis, the follow-up and the pathogenesis of the disease. Clin Rheumatol 1990 (Suppl 1); 9: 100-110.

19. van Gaalen FA, Linn-Rasker SP, van Venrooij WJ et al. Autoantibodies to cyclic citrullinated peptides predict progression to rheumatoid arthritis in patients with undifferentiated arthritis: a prospective cohort study. Arthritis Rheum 2004; 50: 709-715.

Štítky
Diabetologie Endokrinologie Interní lékařství

Článek vyšel v časopise

Vnitřní lékařství

Číslo 7-8

2006 Číslo 7-8

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Příběh jedlé sody
nový kurz
Autoři: MUDr. Ladislav Korábek, CSc., MBA

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se