Editorial

Vážené kolegyně a kolegové,

traumatologie v urologii nepatří zrovna k nejčastěji probíraným tématům. Stojí stranou farmakote­rapie i technologií a prakticky není spojena s žádným významným „businessem“. Možná právě proto jsme toto téma vybrali jako stěžejní motiv tohoto čísla. Traumata totiž, mimo jiné, patří k nejčastějším příčinám úmrtí populace (především mužské) v mladším a středním věku, a navíc jich bohužel v dnešní násilné společnosti přibývá, a my se tak můžeme setkávat se stavy, které dříve představovaly spíše raritu, nežli běžnou klinickou praxi. Možnosti řešení těchto stavů méně invazivním způsobem (tak běžné a žádoucí v dnešní medicíně) jsou v této oblasti stále velmi limitovány. Na druhé straně je však třeba si uvědomit, že se současný trend medicíny podepsal i v této oblasti. Stále více a zřetelněji vystupuje do popředí snaha o záchovné operace (a to i tam, kde se jedná o párový orgán se zbývající jednou a k životu zcela postačující funkční jednotkou, např. ledvina, varle).

Poranění uropoetického systému je velmi častou součástí mnohoorgánového postižení, tzv. polytraumatu. Polytraumata jsou většinou primárně ošetřována v rámci speciálně profilovaných chirurgických oddělení, velmi často jsou dnes budována (jako kupříkladu ve FN Brno a řadě dalších větších nemocnic) speciální traumatologická centra. Urolog se k ošetření těchto stavů dostává často jako člen multispeciali­začního a mezioborového týmu, což nepochybně zabezpečuje to nejkvalitnější ošetření i následnou péči. Z toho, co bylo uvedeno výše, by mohl vzniknout dojem (ovšem zcela nesprávný a mylný), že je tato oblast pro urologa jakousi „vedlejší“ kolejí. Rozhodně tomu tak není, a to mimo jiné i proto, že důsledky nedo­ko­na­le, nebo dokonce nesprávně ošetřených poranění urologických orgánů, nese pacient (ale i jeho ošetřující lékař) po celý zbytek života.

Jsem rád, že řada našich předních odborníků, zabývajících se poraněními uropoetického systému, přijala nabídku přispět k tomuto tématu přehlednými články, které vycházejí z jejich vlastních a bohatých zkušeností i ze zkušeností literárních a z moderních trendů.

Profesor Jack W. McAninch ze San Franciska je nejenom předním představitelem severoamerické urologie, ale i předním expertem, který věnoval značnou část svojí profesní kariéry právě poraněním močopohlavního systému. Proto jeho příspěvek do našeho časopisu, pojednávající o poraněních vývodních horních močových cest, považuji za velmi přínosný a samozřejmě pro redakční radu Urologických listů i za velmi prestižní.

Poranění jsou často spojena s krvácením a krvácení s potřebou krevní transfuze. Ovšem pohled na problematiku a indikace krevního převodu se do dnešního dne dramaticky změnil a mezi úsměvnou historii dnes patří vzpomínky (i když ne více než 25 let staré) připomínající dobu, kdy během vizity profesor XY prohlásil: „Pacient je bledý, dejte mu krev“. Traumata jsou nejenom produktem zevního inzultu, ale dochází k nim i cíleně během plánovaných operací a i v těchto případech bohužel (přes maximální snahu krevní ztráty minimalizovat) se jim často prostě nevyhneme. Velmi aktuální, medicínsky potřebný a při­tom současně ekonomicky žádoucí (protože úsporný), je systém moderní krevní péče spojené s akutní normovolemickou hemodilucí, který v tomto čísle prezentuje náš anesteziolog MUDr. B. Stibor, který ho u nás zavedl tak, že se stal naprosto normální součástí každodenní operační klinické praxe. Určitě stojí víc než za povšimnutí, protože snoubí moderní medicínu, snižování rizik a přitom šetří ekonomické zdroje.

V urologické literatuře je traumatologii věnována poměrně malá pozornost, o čemž svědčí i sku­teč­nost, že v Current Medical Literature z loňského roku jsme nenalezli ani jediný zpracovaný článek s tímto odkazem (o to jsou cennější články autorů publikujících výhradně pro náš časopis). A tak mi dovolte vybrat komentáře článků, které jsme považovali z různých důvodů za významné.

Problematiku traumatologie pak jistě vhodně doplní český překlad Guidelines and Remommendations European Association of Urology.

Rozvoj medicíny jde velmi rychle kupředu, a proto v okamžiku, v němž se nám dostává do rukou zcela nový lék, který jako poprvé v historii urologie vůbec představuje účinný medikament vyvinutý k léčbě stresové močové inkontinence, rádi na tuto skutečnost reagujeme v rubrice novinek ve farmakoterapii. A učiní to osoba velmi povolaná, odborník na tomto poli velmi známý doma i v zahraničí -⁠ profesor Tomáš Hanuš, který se mimoto ujal i článku o důsledcích poranění nervového systému na systém močový.

Z výše uvedených důvodů věřím, že toto číslo bude přínosné a zajímavé nejenom pro urology v před­atestační přípravě, ale i pro nás o nějaký ten pátek starší. Protože (a to si dovoluji zopakovat) za analfabeta 21. století nemůžeme považovat toho, kdo neumí číst a psát, ale toho, kdo není schopen a ochoten se učit, naučit a učit znovu.

Dalibor Pacík