Posun chirurgie za posledních více než čtyřicet let


Autoři: M. Dlouhý
Vyšlo v časopise: Rozhl. Chir., 2016, roč. 95, č. 10, s. 343-344.
Kategorie: Editorial

Lze konstatovat, že se změnilo mnohé, i když ne vždy k dobrému. Došlo k ohromnému rozvoji a pokroku v medicíně obecně, a chirurgii zvlášť, včetně kvality péče o nemocné, hotelového ubytovacího, hygienického a stravovacího vybavení nemocnic, technického vybavení nejvyspělejší přístrojovou zobrazovací a laboratorní diagnostikou, vybavení operačních sálů. Podstatné jsou také změny ve zdravotnické legislativě a především díky moderním médiím i velký posun v informovanosti nemocných a její další potřebě. Současně se snažíme průběžně řešit úpravy ve vzdělávání a odměňování lékařů, financování zdravotnictví a změny ve struktuře nemocnic a organizaci péče.

Nutno přiznat, že kvalita naší chirurgie za minulého režimu nebyla nízká, dosahovala běžné světové, resp. evropské úrovně. U nás na chirurgické klinice v Olomouci jsme měli stále k dispozici i nejčerstvější informace z hlavních západních časopisů. Kdo chtěl, mohl v rámci financí a organizačních podmínek režimu aplikovat, co se dozvěděl. Přitom ovšem odměňování lékařů jako lidí s nálepkou „pracující inteligence“, a tedy politicky méněcennějších než dělníci a rolníci, bylo samozřejmě mizerné. Na klinice byla tvrdá atmosféra, platilo wer schreibt der bleibt, což by ostatně mělo platit i dnes… Atestace dvojstupňové, s pevně vymezenými požadavky a časováním.

Připomenu, že v předkomunistickém období byla v Československu praxe postupného umísťování mladých lékařů z klinik do periferií. Bylo jen málo lidí, kteří se za první republiky rozhodli pro špatně placenou vědeckou práci klinického asistenta s možností vědeckého růstu. Ostatním chirurgům bývalo po získání patřičných zkušeností doporučeno odejít do menších nemocnic, většinou na primářská místa. To mělo přispět ke zkvalitňování péče v nemocnicích na periferii, a tím pozvednutí úrovně tamní medicíny. Za socialismu to bylo jinak – byla vytvořena pevná struktura tzv. okresních a krajských odborníků, kteří periferní chirurgie pravidelně kontrolovali a sledovali i jejich povinné výkazy o léčbě. Menší nemocnice byly rozděleny na pracoviště I. a II. stupně a portfolio povolených operačních výkonů bylo pevně vymezeno. To často eliminovalo komplikace složitých výkonů, se kterými se dnes setkáváme. Vše bylo pochopitelně pod stínem politického vedení. Byla vypracována tzv. kádrová politika, z mladých angažovaných lékařů byly plánovány tzv. kádrové rezervy na vyšší posty. U těchto „vyvolených“ potom neplatily jinak tvrdé požadavky na vědecký růst. Pro přijetí do postgraduální výchovy k dosažení titulu CSc. bylo navíc mnohdy potřeba aspoň být přijat a posléze absolvovat VUML (Večerní univerzita marxismu-leninismu).

Když došlo ke společenským změnám v roce 1989, měla chirurgie, ale i celá naše země to štěstí, že to bylo v době nástupu převratných technologií (namátkou internet, mobilní komunikace, miniinvazivní medicína, moderní staplery, radiodiagnostika, laboratoř, intervenční radiologie), a tak i poté měla naše medicína při včasném zachycení tohoto vývoje nadále vysokou kvalitu, ovšem stále za nadšeneckého nasazení našich nadále špatně placených lékařů. Komunikace se Západem se od roku 1948 poprvé normalizovala, naši lékaři mohli vyjíždět na nejvyspělejší pracoviště a vědecká shromáždění, získávat tak nejen jako dosud jen literární informace, ale i navazovat tolik důležité osobní kontakty.

Obrovský rozvoj moderní medicíny přinesl i na naši kliniku hned po roce 1989 miniinvazivní postupy, staplery, nová ATB včetně konzultování s ATB centrem, onkologickou léčbu, pokroky v anesteziologii a intenzivní péči. Některé organizační a technické prvky byly na naší klinice už dříve, například chirurgická oborová JIP byla v Olomouci vytvořena prof. Rapantem jako snad první v republice už v letech 1958/59. Prof. Šerý už v roce 1977 získal pro kliniku první 3 fibroendoskopy Olympus, takže jsme si mohli terén plánovaných operací prohlédnout už před výkonem a pak nemocné sledovat i v rámci následné dispenzarizace. Stejně tomu bylo třeba i u Rochardova rozvěrače, který nechal Šerý vyrobit a jeho kopie pak od nás dostaly spřátelené slovenské a pražské kliniky. Zavedli jsme tak v 80. letech i manometrie a pH metrie jícnu a žaludku. Tyto mnohdy podomácku vyrobené přístroje a sondy by ovšem dnes neobstály, nikdo se nestaral o jejich certifikaci a schválení k užívání i z hygienického hlediska a elektrotechnické bezpečnosti. Kdo si ještě pamatuje Redonovy drény, které jsme si sami dírkovali na dřevěném prkénku, nebo kanyly pro CŽK, stříhané z metráže a nasazené na přepilovanou kovovou jehlu?

Tím se ovšem opět dostávám do dnešní doby. Dnes je třeba vše písemně doložit, schválit, napsat a podepsat, a tak existuje i celá plejáda povinné dokumentace a různých souhlasů a odmítnutí, supím pohledem sledované patřičnými právníky, úředníky apod. I když je to mnohdy nepříjemné a za papíry se pak skoro ztrácí sám nemocný, je to bohužel asi forenzně nutné a každý lékař se musí sám chránit a nejen chránit a pečovat o nemocného.

I rozsah kliniky se posunul od extenzivního k intenzivnímu. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsme usilovali o co největší počet chirurgických lůžek, který vrcholově dosáhl 115– 130, ale dnes je prakticky poloviční. Oddělily se, osamostatnily a prohloubily další úseky chirurgie jako traumacentrum, plastika, cévní a transplantační medicína (NCH, urologie, ortopedie byly v Olomouci samostatné už velmi dávno).

Co říci závěrem? Rozhodně bych nechtěl, aby tento text vyzněl depresivně či negativisticky. Změny v roce 1989 přinesly něco, co jsem do té doby považoval za zcela nemožné. Vždyť totalitní systém, který u nás přerušil na 40 let vývoj vyspělé demokratické země, přes různé hospodářské i politické, ekonomické, strukturální, organizační a další problémy nejevil nikdy známky, že by mohl padnout. Bohužel zlomil pocity sebedůvěry a vážení si sebe sama zvláště u tehdy mladé inteligence (pamětníci normálních poměrů mezitím emigrovali, nebo nás opustili). Moc bych přál našim mladým kolegům, aby se toho zbavili a aby slabost a servilitu nechali spolu s požárníky, kosmonauty, příslušníky VB a třeba Blumberg-Ščotkinovým znamením v minulém režimu. Aby to byl zase zpátky jen Blumberg. Měli by být zdravě draví, zodpovědní a pracovití, pracovat odborně i vědecky, měli by umět fundovaně vzdorovat tlaku úředníků, usilovat o nejvyšší vzdělání, ale nejen odborné, ale i všeobecné. Vždyť kolik dnešních mladých chirurgů je znalců historie, literatury, kultury jazyka, vážné hudby, malířství, starožitností, architektury, ale i třeba technické historie? A u těch starších – jistě je pryč doba „štábní kultury“ v řízení kliniky, diktatura je potřebná tam, kde je zaostalost, a to tady ve střední Evropě přece není. Podstatná je ale systematičnost v požadavcích a organizaci práce. Přál bych jim velkorysost, věkový nadhled a přehled, umění kritických glos, ale i schopnost je přijímat od jiných, to vše pro klid duše a svědomí.                                

Prof. MUDr. Michael Dlouhý, CSc.

chirurgická klinika LF UP a FN Olomouc,

e-mail: dlouhymichael@yahoo.de


Štítky
Chirurgie všeobecná Ortopedie Urgentní medicína

Článek vyšel v časopise

Rozhledy v chirurgii

Číslo 10

2016 Číslo 10

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy Soutěž Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se