Historie infekčních nemoci – nekončící příběh


History of infections – never ending story

The optimistic dream of a "Golden Age without infections" remained a dream. To this day, as in the past, epidemics, or worse pandemics, caused by different infectious agents still emerge in various parts of the world. Reports of infectious diseases such as measles, tuberculosis, HIV, syphilis, cholera, and a persistently high incidence of malaria, including other transmissible diseases, continue to occur periodically, often accompanied by an increase in the number of affected people. Moreover, new infectious diseases are emerging, which of pathogens have not yet been reliably identified or are already known, but up to this time have been considered non-pathogenic to humans. However, the current pandemic of Covid-19 (Coronavirus disease) caused by the new coronavirus SARS-CoV-2 (Coronaviridae) has proved to redirect biomedical research mainly to early diagnosis and rational therapy of respiratory viruses in particular, as well as to preventing their spreading not only by conventional means (limitation of direct contacts among persons, protection by masks, or by hand hygiene), but also by supporting of antiviral non-specific immunity. However, ensuring the rapid development of safe and effective vaccines is essential, by means of using the latest knowledge of contemporary biomedicine including that of molecular-genomic technologies (sequencing the genome of the SARS-CoV-2) with the hope that the newly constructed vaccines will be equally effective against genetic variants of the virus elicited by its expected mutations.

Keywords:

infectious diseases – epidemy – pandemic – eradication – anthropo-zoonoses – focus of infection – infections spread – Population growth – migration – intercontinental transport


Autoři: V. Bencko 1;  P. Šíma 2;  L. Vannucci 2
Působiště autorů: Ústav hygieny a epidemiologie 1. LF UK a VFN, Praha , Přednosta: prof. MUDr. Milan Tuček, CSc. 1;  Laboratoř imunoterapie, Mikrobiologický ústav, v. v. i., AV ČR, Praha, Ředitel: Ing. Jiří Hašek, CSc. 2
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2021; 101(2): 67-73
Kategorie: Úvodník

Souhrn

Optimistický sen o „Zlatém věku bez infekcí“ zůstal snem. Dodnes, stejně tak, jako tomu bylo v minulosti, propukají v různých částech světa epidemie, v horším případě pandemie, vyvolané různými infekčními agens. Hlášení infekčních onemocnění, např. spalniček, tuberkulózy, HIV, syfilis, cholery a trvale vysoká incidence malárie, včetně dalších transmisivních nákaz, se stále perio-dicky objevují, přičemž v řadě případů rostou i počty postižených. Vyvstávají však infekční onemocnění nová, jejichž původci nebyli ještě spolehlivě identifikováni, anebo už známi jsou, ale byli pokládáni pro člověka za nepatogenní. Současná pandemie virózy Covid-19 (Coronavirus disease) vyvolaného novým koronavirem SARS-CoV-2 (Coronaviridae) však dokázala opětně přesměrovat biomedicínský výzkum především na včasnou diagnostiku a racionální terapii zvláště respiračních viróz a také na možnosti prevence jejich šíření nejen klasickými prostředky (omezení bezprostředního kontaktu osob, ochrana rouškami, důkladná hygiena rukou), ale také na suplementaci nespecifické imunity. Zásadní význam však má zabezpečení urychleného vývoje bezpečných a účinných vakcín, přičemž je třeba využít nejnovějších poznatků současné biomedicíny počítaje v to i molekulárně-genomové technologie (sekvenace genomu viru SARS-CoV-2) s nadějí, že nově konstruované vakcíny budou stejně účinné i proti genetickým variantám viru vyvolaným jeho očekávanými mutacemi. 

Klíčová slova:

infekce – epidemie – pandemie – eradikace – antropozoonózy – ohniska nákaz – šíření nákaz – populační růst – migrace – mezikontinentální doprava

ÚVOD

Po posledních pandemiích břišního tyfu, cholery a „španělské chřipky“ na konci prvního světového válečného konfliktu s mnohem větším počtem obětí, než padlo v bojích, se znovu vrátil optimismus ve schopnost „moderní“ medicíny spočívající na objevech „lovců mikrobů“. Toto přesvědčení dále utvrdila třicátá a čtyřicátá léta 20. století, kdy nové léčebné metody, nová léčiva (antibiotika), vakcinační programy, zvýšení úrovně hygieny sídlišť i pracovního prostředí, zajištění zdravotní bezpečnosti pitné vody a potravin v průmyslově rozvinutých zemích dramaticky snížily perinatální, kojeneckou a dětskou úmrtnost na infekční nemoci a podstatně prodloužily střední délku dožití žen i mužů. Začátkem šedesátých let 20. století se zdálo, že eradikace přinejmenším nejzávažnějších infekčních nemocí postihujících epidemicky čas od času celé lidstvo je možná v horizontu několika málo desetiletí. Odborná veřejnost si byla vědoma účinnosti nově generovaných antibiotik včetně antivirotik, a tak se těžiště zájmu biomedicínského výzkumu posunulo prioritně k řešení problematiky nejzávažnějších nesdělných chorob, nemocem kardiovaskulárním a nádorovým. Problematika epidemiologie infekčních nemocí byla do značné míry odsunuta na vedlejší kolej. 

První a dosud bohužel jediná úspěšná eradikace závažné infekční choroby bylo vymýcení pravých neboli černých neštovic (Variola vera) vyvolaných poxvirem (Poxviridae) 181 let po objevu vakcinace Edwardem Jennerem. Na projektu eradikace varioly pracoval také český lékař a vědec Karel Raška, který v té době vedl Divizi přenosných nemocí při Světové zdravotnické organizaci (SZO) v Ženevě. Protože v čele mezinárodního přípravného týmu stál občan bývalé ČSR, je samozřejmé, že na konečném úspěchu eradikace této nemoci měli významný podíl i další lékaři, sestry a jiní zdravotničtí pracovníci z Československa.

Tehdejší celosvětově úspěšná likvidace pravých neštovic zvedla vlnu optimismu, že se v dohledné budoucnosti a v podobném rozsahu podaří vymýtit také další nebezpečné infekce. Vystihuje to prohlášení hlavního hygienika USA W. H. Stewarta z roku 1967: „Můžeme knihu infekčních nemocí uzavřít“ a o 2 roky pozdější prohlášení, že možných hranic boje proti infekčním chorobám už bylo dosaženo (1). Jevilo se to jako realita, kterou o 10 let později, 14. prosince 1977, definitivně potvrdila SZO, když ústy svého tehdejšího ředitele H. Mahlera prohlásila: „Podepsali jsme úmrtní list nad neštovicemi v Asii a tím nad posledním případem neštovic na světě. Je reálná cesta ke zrušení vakcinace proti neštovicím již od roku 1980, což znamená, že se ročně ušetří 2 miliardy dolarů” (2). V té době skončil vakcinační program proti neštovicím v globálním měřítku. Poslední rezervoáry neštovic v Latinské Americe zanikly v roce 1971, v Afganistánu a Pákistánu 1974, v Indii a Nepálu 1975. V říjnu ve stejném roce byla posledním případem varioly v Bangladéši tříletá Rahima Banuová. V Africe byl posledním nemocným Somálec Ali Maow Maalin v roce 1977 (3, 4).

V roce 1980 slavnostně deklarovalo 33. světové zdravotnické shromáždění globální eradikaci neštovic. V oblasti biomedicínského výzkumu ustoupila závažnost epidemiologické problematiky infekcí a jejich imunologické aspekty poněkud do pozadí (5). Zejména v průmyslově rozvinutých zemích byla řada klinik a specializovaných oddělení zaměřených na léčbu infekčních nemocí dokonce rušena. Varovná hlášení o výskytu nových infekcí, zejména v rozvojových zemích, nebyla brána dostatečně vážně (6, 7).

Tento ojedinělý úspěch, jediné vítězství, i když nad jednou z největších metel lidstva, mající na svědomí početné miliony obětí a vyhubení několika národů, zapříčinil, že odborníci v oboru biomedicíny i medicíny klinické, přesunuli svoji pozornost na prevenci a léčbu závažných a nejčastěji se vyskytujících nesdělných nemocí, především kardiovaskulárních a nádorových.

Optimistický sen o „Zlatém věku bez infekcí“ zůstal snem. Stále, tak jako tomu bylo odedávna, propukají v různých částech světa epidemie, v horším případě pandemie, vyvolané různými infekčními agens. Hlášení nových případů např. spalniček, tuberkulózy, HIV, syfilis, cholery a trvale vysoká incidence malárie včetně dalších transmisivních nákaz periodicky roste. Objevují se infekční onemocnění nová, jejichž původci nebyli ještě spolehlivě identifikováni, nebo už známi jsou, ale byli pokládáni za pro člověka nepatogenní. 

Infekční nemoci se klasifikují obvykle podle taxonomických hledisek nebo podle patogenních činitelů, kteří je vyvolávají, případně podle orgánů, které napadají, ale pro praxi je názornější třídění podle způsobu jejich přenosu (tab. 1). Každá klasifikace má však svoji specifickou informační hodnotu z hlediska epidemiologie. 

Tab. 1. Základní způsoby přenosu nejzávažnějších infekčních nemocí
Základní způsoby přenosu nejzávažnějších infekčních nemocí

PŮVOD A ZDROJE INFEKČNÍCH CHOROB

Před nástupem neolitu, tedy před začátkem agrární revoluce, jak je nazýván přechod od lovecko-sběratelského způsobu života k zemědělství, byly počty lidí obývajících určitou oblast velmi nízké a také nedocházelo mezi nimi k častějším kontaktům. Je odhadováno, že sběračství a lov uživí jednoho člověka na 1–10 km2. Při tak malé hustotě osídlení mají patogeny vyvolávající akutní onemocnění jen malou šanci na šíření, případně vypukne nákaza jen u malého počtu osob, takže pravděpodobnost masového šíření infekčních chorob je velmi nízká. Proto je toto období výstižně označováno jako preepidemická fáze antropogeneze (6).

Vše se změnilo s příchodem zemědělství, které ovšem mohlo vzniknout jen ve velmi specifických podmínkách (úrodná půda, dostatek vody k zavlažování), a to v relativně omezených regionech s mírným podnebím a bez výrazných výkyvů počasí. 

K vykonávání zemědělských prací bylo také třeba spolupráce více lidí. Už jen hortikultura (tj. primitivní obdělávaní půdy často bez zavlažování) mohly uživit jednu až tři osoby na 1 km2, pokročilejší zemědělství pak deset až dvacet osob a při kombinaci s chovem zvířat až 165 lidí na stejné ploše (7). Zvyšující se zalidněnost, vznik sídel s nízkým hygienickým standardem a početným obyvatelstvem a domestikace divokých zvířat pak vyvolaly nebývalý nástup a vzrůst počtu nových infekčních chorob, které pak začaly provázet člověka v rostoucí míře a také stále častěji. Ke všemu tomu došlo v relativně časově krátkém období vývoje člověka. Vhodně to vystihl americký historik a spisovatel S. Budiansky ve své knize „Smlouva divočiny: proč si zvířata zvolila domestikaci“: „Po dva miliony let jsme byli lovci; pak během desetitisíců let jsme se stali zemědělci“ (8). Začala epidemická fáze v historii člověka (9–12). 

Patogenní činitelé vlastní člověku

Tak, jak je tomu i u jiných druhů živých organismů, řada virových, bakteriálních, mykotických a parazitárních patogenů je člověku vlastních a žijí s ním v těsné koevoluci. Pro tyto patogeny je typické, že vyvolávají obvykle jen klinicky mírnější onemocnění s nízkou mortalitou. Většinou také žijí ve svých hostitelích po celý jejich život a přenášejí se vertikálně z rodičů na další generace. Za příklady mohou sloužit herpesviry (virus Eppsteina-Barrové, γ-herpesvirus), polyomaviry (JC virus, John Cunningham virus), papovaviry, papilomaviry (HPV, Human papilomavirus), retroviry a onkogenní viry a mnoho dalších, včetně koronavirů (SARS, MERS, pravděpodobně to v budoucnu může platit i pro SARS-CoV-2).

Patogenní činitelé přenášení mezi zvířaty, ze zvířat na člověka a z člověka na zvířata 

Původ dalších patogenních agens vyvolávajících infekce člověka, které jsou označovány jako zoonózy (antropozoonózy), lze odvodit od živočišných zdrojů. Známe více než 500 původců (viry, priony, bakterie, kvasinky, plísně, prvoci a mnohobuněční paraziti), jež přenášejí onemocnění ze zvířat na člověka a naopak (tab. 2) (13). Lidstvo provázejí od nepaměti a jejich podrobné uvedení by přesáhlo rozsah tohoto sdělení. Za světově nejrozšířenější zoonózu je pokládána leptospiróza (14). K zoonózám se také řadí epizoonózy, kožní parazitární choroby, které jsou vyvolány narušením kožního krytu většinou hmyzími parazity žijícími na povrchu, takže může dojít k průniku infekčních agens do organismu (viry, rickettsie, bakterie). V širším slova smyslu se mezi epizoonózy řadí i následky kožních narušení např. po poštípání hmyzem. 

Tab. 2. Přehled hlavních zoonóz v historii lidstva
Přehled hlavních zoonóz v historii lidstva

Infekce divokých zvířat zpočátku nijak nepřitahovaly pozornost, dokud nezačaly vyvolávat rozsáhlé epidemie mezi hospodářskými zvířaty a nepřenesly se na člověka. V roce 1889 vypukl mezi africkými stády sudokopytníků rozsáhlý mor zavlečený z Asie. Byl vyvolán paramyxovirem, o kterém se předpokládá, že se z něj před 5000 lety vyvinul virus spalniček. Tato panzoonóza se rozšířila během necelých 10 let na vzdálenost 5000 km a v roce 1897 dosáhla mysu Dobré naděje. Redukovala stavy stád jen v Keni o 90 %. Způsobila lokální vymření mouchy tse-tse a nepřímo ovlivnila stavy jiné zvěře, zejména predátorů. Po více než 100 letech stále ohrožuje stáda sudokopytníků ve východní Africe. Je tomu tak i v případě brucelózy zavlečené na americký kontinent. Jejím stálým rezervoárem jsou sudokopytníci v Yellowstonském národním parku (15). Jako další příklad vzniku a šíření nové infekční choroby lze uvést opětné zalesnění a introdukci spárkaté zvěře a bizonů na severovýchodě Spojených států ve dvacátých a třicátých letech 20. století v rámci tzv. záchranných programů (viz níže). Došlo k rozšíření infekcí přenášených klíšťaty, horečnatých onemocnění prvoky (babezióza) a mimo to vyvolalo rozsáhlou epidemii do té doby neznámého infekčního onemocnění poprvé popsaného teprve až téměř po půl století (1975), lymeské bore-
liózy, přičemž její původce, bakterie Borrelia burgdorferi byl identifikován až v roce 1981 (16).

Pro ilustraci lze zmínit také historii zavlečení zoonózy vyvolané flaviviry (identifikovány již v roce 1937), který roku 1999 v New Yorku vyvolal u 62 lidí vzplanutí západonilské horečky. Současně byl virus izolován z uhynulých ptáků. Předtím se toto onemocnění vyskytovalo jen v Africe, na Středním východě a v západní Asii, a sporadicky ve střední a jižní Evropě. Další monitorování ukázalo, že se virus šíří komáry a v ptačí populaci východní Ameriky a jižní Kanady se již stal endemickým. Dodnes není známo, jakým způsobem k proniknutí viru na americký kontinent došlo, kdo byl vektorem, zda nakažený člověk, migrující ptáci nebo letecky zavlečený komár. Určitý podíl viny na jeho rozšíření je přisuzován dálkové kamionové dopravě (nakaženými vajíčky a larvami komárů), případně komáry, kteří se líhnou ve vodě v odhozených pneumatikách, nebo které byly do USA převáženy k recyklaci z Asie a Afriky. 

PŘÍČINY EPIDEMIÍ A PANDEMIÍ INFEKČNÍCH CHOROB

Na epidemie se od starověku až téměř po 18. století se nahlíželo z hlediska hluboce zakořeněné představy, že jsou to tresty démonů nebo bohů za viny a prohřešky lidí. Také bylo obviňováno nepříznivé postavení hvězd či „miasmata“. Teorie miasmat byla postulována Galénem (129–199 n. l.), jedním z nejslavnějších lékařů římského období (17). Podle této představy byly nemoci způsobeny a přenášeny přítomností jedovaté páry (miasmatu) v ovzduší, která obsahovala částice rozpadající se hmoty a měla charakteristický zápach (18). Tato myšlenka byla později zpochybněna „nákazovou teorií“, kterou navrhl Girolamo Fracastoro v roce 1546, která považovala zárodky za chemické látky spíše než živé organismy a odhalila tři různé způsoby přenosu nemocí: přímý kontakt s nemocnou osobou, nepřímý kontakt přes předměty a oblečení, které patřilo nemocným, a přenos na dálku vzduchem (19, 20). Na začátku 19. století, a to jak teorie ‚miasmat‘, tak princip ‚nákazy‘ začaly být nahrazovány „zárodečnou teorií‘ postulovanou Louisem Pasteurem a podporovanou důkazy předloženými Robertem Kochem (9, 10). 

Ještě století po objevu mikroorganismů A. van Leeu-
wenhoekem (1632–1723), když v roce 1821 vypukla lokální epidemie žluté zimnice v Barceloně, francouzští lékaři vysvětlovali její příčinu miasmaty a naprosto odmítali představu, že by to mohl způsobit nějaký pouhým okem nezaznamenatelný mikroorganismus, a navíc, který by šířili pouze komáři. Stejné mínění převažovalo mezi evropskými lékaři i o několik málo let později, když v Evropě vypukla epidemie cholery (1829), kteří pokládali zastánce teorie o nakažlivosti nemocí za naprosté nevědomce. Tak uplynulo ještě půl století, než Robert Koch v roce 1876 zárodečnou teorii o nakažlivosti infekcí definitivně potvrdil.

Epidemie vždycky vyvolávaly pocity viny a pokání (flagelantství). Ještě anglický historik E. Gibbon (1737 až 1794) vykládá jako příčiny rozpadu a zániku západořímské říše jako trest za změkčilý a nemorální život (16, 17).
Ale téměř ve stejné době uveřejnil anglický ekonom T. R. Malthus (1766 –1834) populační teorii (18), která měla významný dopad na demografii, sociologii a ekonomii. Jako vůbec první v ní vysvětluje příčiny epidemií sociologicky. Nekontrolovatelný růst populace, který předstihuje reálné možnosti získávání potravinových a jiných zdrojů, má za následek chudobu, hlad, sociální bouře a nakonec vzplanutí epidemie jako přirozené brzdy přelidnění.

Mylné interpretace příčin vzniku epidemických vzplanutí byly dány na jedné straně omezenými znalostmi, kterými v dané době disponovali, ale také lpěním na dřívějších, zdánlivě zkušenostmi ověřených důkazů a fakt. Lze uvést jako příklad, že ještě v nedávné minulosti byly vředy v gastroduodenální oblasti pokládány za důsledek tzv. civilizačního stresu, ale jejich předpokládaným etiologickým agens je bakterie Helicobacter pylori (objevená 1982) (19).

VZNIK NOVÝCH OHNISEK NÁKAZ A CEST JEJICH ŠÍŘENÍ

Tak jako v minulosti dodnes stále vznikají ohniska šíření nákaz v přelidněných městských aglomeracích. Hromadné stěhování z venkovských regionů zavléká specifické infekce do měst, v nichž nově příchozí žijí v primitivních hygienických podmínkách, bez kanalizace, elektrického proudu a dostupné zdravotní péče. Mění se nutriční návyky, sociální a sexuální chování populace.

Co se ale týče přenosu nákaz přímo mezi lidmi, pak vážnou hrozbou je turistika a mezikontinentální letecká přeprava osob. Cestuje se stále častěji, a to hlavně mezi klimaticky zcela různorodými lokalitami s odlišnou historií výskytu infekcí. 

Největší hrozbu šíření infekcí představují migrace milionů utečenců, vyvolané etnickými, náboženskými, politickými a válečnými konflikty. Migranti přicházejí především z hospodářsky nerozvinutých zemí, které jsou charakteristické velmi nízkou úrovní hygieny nebo extrémní chudobou a hladomorem, do zemí, kde často po léta žijí ve slamech nebo sběrných táborech v podmínkách ještě horších, než měli v zemích, z nichž odešli.

O příklady z minulosti není nouze. Už v dobách stěhování národů se šířily infekce, jako byly mor a skvrnitý i břišní tyfus nebo pravé neštovice a spalničky, které zdecimovaly původní obyvatelstvo Ameriky během několika desetiletí po jejím objevení o desítky milionů lidí. 

Avšak nejde jen o migraci lidí, závažnou roli při vzniku a šíření infekcí hraje transport hospodářských zvířat, s nimiž se původci jejich onemocnění dostávají do nových oblastí. Svoji úlohu zde hraje i přemisťování kriticky ohrožených rostlin a živočichů v rámci záchranných programů, které organizuje např. Mezinárodní fond pro dobré podmínky zvířat (International Fund for Animal Welfare – IFAW) a řada dalších organizací. Jen za posledních několik desetiletí 20. století došlo celosvětově k několika stům přemístění hospodářských i divoce žijících zvířat, aniž se zaznamenal jejich zdravotní stav nebo se dále systematicky sledovala jejich nemocnost. K tomu lze přičíst rovněž s globalizací související mezinárodní masové transporty těženého dřeva a zemědělských a potravinářských produktů. 

Dalším vektorem šířícím infekční nemoci jsou desítky druhů mikroorganismů (virů, bakterií, prvoků) a mnohobuněčných parazitů, které kontaminují odpadní vody. Jsou tak šířeny jedny z nejzávažnějších infekcí, a to především v zemích třetího světa. Jejich výskyt i počet obětí jde do milionů a také se neustále mění. Aktuální informace lze získat na příslušných odkazech SZO.

Dalším potenciální riziko představuje bioterorismus, tzn. zneužití vysoce virulentních patogenních mikroorganismů schopných vyvolat obtížně zvládnutelné epidemie. Potenciálně jde hlavně o nákazy virové (hemoragické horečky) a bakteriální (mor a antrax) (8).

SDĚLNÁ ONEMOCNĚNÍ POSTIHUJÍCÍ SOUČASNOU GENERACI

„Stará“ infekční onemocnění

Patří mezi ně především tuberkulóza, která stále postihuje velkou část světové populace, nebo malomocenství. V roce 2000 bylo zaznamenáno téměř tři čtvrti milionu nových případů tohoto onemocnění a o 10 let později přes 200 000. Rovněž cholera není ještě překonanou chorobou. Toto onemocnění je indikátorem sociálních a hygienických poměrů, do kterých se dostávají miliony utečenců a migrantů (viz výše). Proto dosud zůstává globální hrozbou. Podle SZO ještě v dnešní době postihuje ročně 1,3 až 4 miliony lidí po celém světě a je příčinou 21 000 až 143 000 úmrtí. Některé z nich byly příčinami epidemií a pandemií, které ničily lidstvo více než války. Nebezpečná jsou také průjmová onemocnění, malárie, spalničky a onemocnění 20. století, AIDS. Za potenciálně ohrožující jsou pokládány také pertuse, kryptosporidióza a hepatitida typu C a dosud v leprosariích přežívající Mycobacterium leprae (21). 

Nové infekce

Od padesátých let 20. století po současnost vyvstala řada nových, dříve neznámých a nediagnostikovaných sdělných onemocnění. Jsou to zejména AIDS, řada hemoragických horeček virového původu, nové virové hepatitidy a nová chřipková onemocnění (vyvolaná viry H5N1, H7N7, H1N1) a koronaviry (SARS, MERS, SARS-CoV-2) (tab. 3). Typické znaky těchto chorob jsou jejich rychlé šíření a akutní průběh. V převažující většině jsou jejich původci patogenní zejména pro člověka. 

Tab. 3. Nejdůležitější původci nových chorob od roku 1950
Nejdůležitější původci nových chorob od roku 1950
*Onemocnění popsáno již v roce 1872 maďarským lékařem M. Kaposim. V té době bylo vzácné, dnes jsou postiženi hlavně pacienti s narušenou imunitou (AIDS).

Začátkem tohoto století se objevila zcela nová epidemická onemocnění, jejichž původci jsou koronaviry (Coronaviridae). První lidský koronavirus však objevila skotská viroložka J. D. Almeidová (1930–2007) už v roce 1964 (22). První epidemie tohoto onemocnění se objevilo v letech 2002–2003, a protože jeho typickým příznakem byly těžké dýchací potíže, bylo nazváno syndrom akutního respiračního selhání (Serious Acute Respiratory Syndrome – SARS) a Mezinárodní komisí pro taxonomii virů označeno jako SARS-CoV-2. V roce 2012 se objevilo v Saudské Arábii nové koronavirové onemocnění, které se rozšířilo do 27 zemí Středomoří, Afriky a Asie. Je označeno jako MERS (Middle East Respiratory Syndrome) a projevuje se záněty plic a trávicího ústrojí. Jde o antropozoonózu, zdrojem nákazy jsou netopýři a na člověka se přenesla z velbloudů (23, 24).

V současné době jsme svědky zcela nové pandemie, kterou opět vyvolávají koronaviry. Nemoc vypukla v roce 2019 a od té doby se již rozšířila globálně. Za krátkou dobu jejího šíření už vyšly desítky studií, nezřídka často si protiřečících a nenastal ještě čas na hodnocení jejího průběhu ani počtů nakažených a obětí. Aktuální údaje lze opět nalézt na portálech SZO (25). 

ZÁVĚR

Z uvedeného přehledu vyplývá, že onen „Zlatý věk bez infekcí“ ještě v dohledné budoucnosti nenastane. Přes nepřehlédnutelné úspěchy biomedicíny bude lidstvo ohrožováno jak vracejícími se starými, tak nově se vynořujícími sdělnými chorobami. Již se eradikaci blíží některá onemocnění (jmenovitě poliomyelitida), ale u dalších, hlavně vyvolaných virovými patogeny (chřipka, hepatitidy a podobné virózy), se to nedaří. Stále musíme počítat s vysokou genetickou variabilitou virů a antibiotickou rezistencí patogenních bakterií a adaptabilitou mnohobuněčných parazitů nebo jejich přenašečů. Potenciální problémy by se mohly objevit při rozmrzání permafrostu.

Do budoucna se nemůžeme spokojit s tradičními preventivními prostředky, jako jsou základní hygienická protiepidemická opatření nebo omezení pohybu lidí ve snaze zabránit komunitnímu šíření infekcí. Budeme muset především urychleně vyvinout spolehlivé diagnostické testy, účinné a současně bezpečné vakcíny a nové účinné léky.

V obecné rovině v potenciálně ohrožených, rizikových oblastech bude žádoucí přijmout sociální programy zlepšující životní podmínky včetně únosného hygienického standardu místních populací a v případech vypuknutí epidemie pak bezprostředně zajistit včasný záchyt a spolehlivou identifikaci původce nemoci a včasné zahájení protiepidemických opatření.

Autoři děkují za podporu projektu RVO 61388971 a výzkumným záměrem PROGRES Q29/LF1.

Konflikt zájmů: žádný.

adresa pro korespondenci:

prof. MUDr. Vladimír Bencko, DrSc.

Ústav hygieny a epidemiologie 1. LF UK a VFN 

Studničkova 7, 128 00 Praha 2

e-mail: vladimir.bencko@lf1.cuni.cz


Zdroje
  1. Stewart WH. Symposium on circumpolar health related problems, July 23–28, 1967. Opening remarks. Arch Environ Health 1968; 17(4): 460–461.
  2. Mahler H. Worldwide smallpox eradication: 1977. Nord Med 1977; 92(10): 236–240. 
  3. Fenner F, Henderson DA, Arita I, et al. Smallpox and its eradication. Geneva: World Health Organization 1988.
  4. Boylston AW. Defying Providence. Smallpox and the forgotten 18th century medical revolution. Charleston, SC: CreateSpace 2012. 
  5. WHO. Archives of the smallpox eradication programme, a guide and inventory. Geneva: WHO 1982, 2 vol.
  6. Black FL. Infectious diseases in primitive societies. Science 1975; 187(4176): 515–518.
  7. Sakula A. Robert Koch: Centenary of the Discovery of theTubercle Bacillus [online]. Dostupné z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC1790283/pdf/canvetj00269-0053.pdf [cit. 2021-02-12].
  8. Riedel S. Anthrax: a continuing concern in the era of bioterorism. Proc (Bayl Univ Med Cent) 2005; 18(3): 234–243.
  9. Koch R. Die Ätiologie der Milzbrandkrankheit, begründet auf die Entwicklungsgeschichte des Bacillus Anthracis. Beiträge zur Biologie der Pflanzen 1876; (2): 277–310.
  10. CDC. History of Anthrax [online]. Dostupné z: https://www.cdc.gov/anthrax/resources/history/index.html [cit. 2021-02-12].
  11. Budianski S. The covenant of the wild: why animals chose domestication. London: Phoenix 1997.
  12. Karamanou M, Panayiotakopoulos G, Tsoucalas G, et al. From miasmas to germs: a historical approach to theories of infectious disease transmission. Infez Med 2012; 20(1): 58–62.
  13. Wikipedia. Miasma theory [online]. Dostupné z: http://broughttolife.sciencemuseum.org.uk [cit. 2021-02-12].
  14. Infectious diseases at the Edward Worth library. Theory of Contagion [online]. Dostupné z: http://infectiousdiseases.edwardworthlibrary.ie/theory-of-contagion/ [cit. 2021-02-12].
  15. Oldstone MBA. Viruses, plagues and history: past present and future. New York: Oxford University Press 2020.
  16. Gibbon E. Úpadek a pád římské říše: výbor. 1. vydání. Praha: Odeon 1983.
  17. Karlen A. Plague’s progress: a social history of man and disease. London: Indigo 1995.
  18. Malthus TR. Esej o principu populace. Brno: „Zvláštní vydání“ 2003.
  19. Warren JR, Marshall B. Unidentified curved bacilli on gastric epithelium in active chronic gastritis. Lancet 1983; 1(8336): 1273–1275.
  20. WHO. World Health Data Platform [online]. Dostupné z: https://www.who.int/data [cit. 2021-02-12].
  21. White Franco-Paredes C. Leprosy in the 21st century. Clin Microbiol Rev 2015; 28(1): 80–94.
  22. Almeida DJ, Tyrrell DAJ. The morphology of three previously uncharacterized human respiratory viruses that grow in organ culture. J Gen Virol 1967; 1(2): 175–178.
  23. Šíma P. Infekční nemoci nekončí. Vesmír 2003; 82: 443–445.
  24. Coronaviridae Study Group of the International Committee on Taxonomy of Viruses, Gorbalenya AE, Baker SC, et al. The species Severe acute respiratory syndrome-related coronavirus: classifying 2019-nCoV and naming it SARS-CoV-2“. Nat Microbiol 2020; 5(4): 536–544.
  25. Odkazy na SZO: https://www.who.int/data
Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé
Kurzy Podcasty Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se