Přátelství chirurga a básníka – Eduard Albert a Jaroslav Vrchlický


Autoři: O. Brázda
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2013; 93(6): 279-282
Kategorie: Aktuality/fejetony/historie

Žamberský rodák Eduard Albert, profesor chirurgie na univerzitě v Innsbrucku a později ve Vídni, udržoval pravidelné spojení s domovem. Živě se zajímal o vědu, kulturu i politické události ve své vlasti. Vedl rozsáhlou korespondenci se svými krajany, setkával se s nimi ve svém bytě ve Vídni nebo v rodném městě, kde si vybudoval letní sídlo. Zatímco na klinice ve Vídni bych chirurgem, ve svém letohrádku obklopeném zahradou se věnoval svým zájmům, především literatuře.

Albert s radostí sledoval úspěchy české hudby i výtvarného umění, které pronikalo přes hranice Čech. České básnictví však v zahraničí bylo neznámé. Albert se proto rozhodl významná díla sám překládat do němčiny.

V květnu 1880 se konal v Praze I. sjezd českých lékařů a přírodozpytců. Do Prahy přijel i Albert, tehdy profesor chirurgie v Innsbrucku se svou přednáškou „O teorii a praxi studia na fakultách vysokých škol“.

Na sjezdu se poznal s Josefem Thomayerem, asistentem interní kliniky profesora Eiselta, s nímž jej sblížil vzájemný zájem o literaturu. Následujícího roku poslal Albert Thomayerovi několik svých překladů, mezi nimi i báseň Vrchlického. Vyjádřil svůj obdiv k tomuto básníku, jehož dílo přirovnal k obrazům Makartovým. Thomayer odpověděl zdvořilým dopisem, v němž sděluje, že Albertův překlad předal Vrchlickému, svému dávnému příteli z dob studií na klatovském gymnáziu. Odvážně pak s Albertem polemizuje o jeho srovnání básníka s malířem: Vrchlický jest daleko větším umělcem než Makart. Makart nevolí si nikdy sujet významu etického. Všechno, co dělá, je více méně dekorační gobelín, zatímco u Vrchlického je základní idea básní vždy vznešená a veliká.

Thomayer vypráví o svém seznámení s Vrchlickým: V septimě klatovského gymnázia se stal učitelem matematiky spolužáka Emila Frídy. Ten dosud navštěvoval soukromé gymnázium v Praze. Když přestoupil na veřejné gymnázium v Klatovech, aby byl blíže rodičům, kteří se přestěhovali do Domažlic, zjistil, že jeho dosavadní znalosti matematiky jsou chatrné. Po přestupu se musel na novém ústavu podrobit zkouškám ze všech předmětů. Ty dopadly dobře, jen z matematiky byl ohodnocen jako „velmi slabý“. Profesor Hromádko mu tedy doporučil nejlepšího matematika gymnázia, kterým byl právě Thomayer. Při lekcích se ukázalo, že učitel a žák mají mnoho společných zájmů, především literaturu. Frída měl ohromný přehled o beletrii a poezii, z Prahy se osobně znal s mnoha významnými osobnostmi, o nichž dovedl vtipně a poutavě vyprávět. Učitel i žák se vzájemně svěřovali se svými vlastními literárními pokusy a vzájemně je posuzovali. Pochopitelně oba toužili, aby jejich verše vyšly tiskem, to však tehdejší disciplinární řád gymnázia zakazoval, a tak jediným řešením bylo publikovat pod jiným jménem. Thomayer Frídovi navrhl pseudonym Jaroslav Vrchlický podle jména potoka, který obtékal Kutnou Horu, a pod tímto jménem básník vstoupil do české literatury. Sám Thomayer se podepisoval jako R. E. Jamot – je to jeho jméno čtené pozpátku.

Po osobním setkání Alberta s Vrchlickým vzniklo mezi nimi přátelství na celý život. Vrchlický býval častým hostem v Albertově domě v Žamberku, jindy navštěvoval svého přítele ve Vídni, ale vzájemný vztah udržovala především výměna dopisů. Nejstarší známý dopis Alberta je z října roku 1883 a je blahopřáním k narození Vrchlického dcery. Oslovuje básníka „Drahý mistře a nejmilejší příteli“. Vrchlický svou odpověď uvozuje slovy „Drahý mistře a vzácný příteli můj“. Vřelost oslovování se stupňuje. Albert píše „Velectěný pane, příteli nad jiné vážený a milý“ a Vrchlický odpovídá „Můj drahý jediný mistře a příteli“. V dopisech přátelé diskutují o svých básních, o překladech do němčiny, které hodnotí, hledají nejvhodnější slova, vystihující co nejpřesněji původní text, zamýšlejí se nad rytmem, Albert někdy posílá několik verzí téhož textu a žádá o jejich posouzení. Oba sledují také dění v Praze, události komentují. Mezi Albertem kritizované události patří například výběr členů do několika tříd zakládané České akademie věd a umění, kam jsou jmenováni osoby málo významné, ale stoupenci strany Staročechů. Albert je pohoršen tím, že ve výběru je zcela přehlížen lékařský stav, ačkoliv „právě Čechům se ta chvála vzdává, že v lékařství moderním nad jiné vynikli a slávu jména českého světem roznesli.“ Albert sám své jmenování do akademie odmítl, členství přijal až na naléhání přátel.

Eduard Albert
Obr. 1. Eduard Albert

Vrchlický si postěžoval, že po obdržení rakouského čestného odznaku „Pro litteris et artibus“ za zásluhy o umění a vědu mu přibylo nepřátel – od Čechů dostal jen tři listy gratulační, zatímco z ciziny přes sto. Albert jej uklidňuje: „Je to náš osud, že nikdo nesmí vynikat. Všichni musí být na nízké úrovni. Pak je dobře.“ Připomíná, že ani on se nedostal do Prahy, ač po tom toužil, a je přesvědčen, že se sto stalo vlivem nepřízně domácí. Albert povzbuzuje Vrchlického: „Vy se musíte stát tím, čím Viktor Hugo Francouzům, nejen plodný básník, ale i autorita.“ V pozdějším dopise svá slova opravuje: „Změnil se můj náhled. Vy byste měl mít před sebou vzor jiný, a sice Shakespearea.“

Albert byl ve Vídni od roku 1881 a stal se přední osobností lékařské fakulty. Jeho pacienty se stali příslušníci společenské smetánky včetně členů císařské rodiny. Albertovy zásluhy byly opakovaně oceňovány. Stal se dvorním radou, byl vyznamenán rytířským Leopoldovým řádem a konečně byl jmenován doživotním členem Panské sněmovny.

Albertův denní program ve Vídni byl hektický, sám to popisuje v dopise příteli W. Mazurovi: „Pořád sekám komplimenty, posílám vizitky, dostávám vizitky, odevzdávám vizitky, z fraku letím do uniformy, z uniformy do fraku, z fraku do kabátu, z kabátu do kazajky, z kazajky do kaiserrocku, pak do klinické haleny, z haleny zas do fraku.“

V pozdějších dopisech Vrchlickému si Albert stěžuje na vyčerpání a únavu, trpí úzkostnými stavy. Život mu ztěžují bolesti nohou, projevy dny. Albert to přikládá hodinám strávených v posluchárně, kde prováděl a demonstroval operace: „Okna musela být otevřená, aby studenti v zadních řadách se nezalkli, a studený vzduch vnikající do místností dosahoval u podlahy, na níž jsem stál, jen několik stupňů nad nulou.“ Albert poněkud nekriticky přehlížel vliv své životosprávy na tuto chorobu. Měl totiž rád společnost a bohatě prostřený stůl. V lednu 1891 píše příteli J. Černému, který nepřijal pozvání oslavit společně konec roku: „... s nedobrou jsi se potázal, že jsi do Žamberka nepřijel. Dne 30. prosince jsme tam měli oběd. Měli jsme polévku, pak studený jazyk, makrely, herinky v bujónu, ruské sardinky, pak zajíce, bažanty, dorty, sejra, pivo chrudimské, bílé i granátové víno i šampaňské a litovali jsme, že celý svět není při tom.“

V listě Vrchlického Albertovi z listopadu 1892 čteme: „Co se mé osoby týče, budu Vám leccos vyprávět ústně. Nad štěstím domácím je provždy kříž udělán. Prožil jsem hrozné doby, však o tom pomlčme, již raději – snad až ústně“.

Co způsobilo tyto hrozné doby, pak svému příteli svěřil. Vrchlického choť Ludmila byla dcerou Žofie Podlipské, mladší sestry Karolíny Světlé. Se Sofií Podlipskou se mladý Vrchlický seznámil krátce po svém návratu z Itálie, kde byl vychovatelem v rodině italského aristokrata. Podlipskou osobnost Vrchlického uchvátila, obdivovala lehkost jeho tvorby, záplavy veršů, které pod jeho perem stále a snadno vznikaly, bohatství jeho myšlenek i šíří jeho literární znalosti a zájmů. Okouzlila jí jeho plachá mužnost, vystihla, že hledá ujišťování ve svým pochybnostech o úrovni svých veršů, touží po pochopení a přátelském slově. Ovdovělá choť doktora Podlipského si uvědomovala věkový rozdíl mezi sebou a obdivovaným básníkem, a tak na sebe o 20 let starší Sofie vzala roli „starší sestry“ – rádkyně, ochránkyně, podporovatelky, důvěrnice. Když dospívala její dcera Ludmila, Sofie přesvědčila Vrchlického o uměleckých zájmech a výtvarném nadání dcery, o jejím obdivu k jeho tvorbě. A jednoho dne svému mladému příteli řekla: „To dítě Vás miluje...“

Ludmila ujišťovaná matkou o výjimečné Vrchlického osobnosti a jeho genialitě se matčině přání podvolila. A tak se plán Podlipské stal skutečností, z Jaroslava a Ludmila se stali manželé. Po svém sňatku Vrchlický ke své mladičké choti zahořel upřímnou láskou, hlubokému citu a smyslovému opojení zcela propadl. A jeho tvorba tím dostala nový intenzivní impulz. Dobře to vystihují verše z této doby: „Mně v hloubi srdce vždycky láska zpívá, můj život bez ní v jeseni strom holý...“ 

Profesor Albert operuje v posluchárně vídeňské kliniky
Obr. 2. Profesor Albert operuje v posluchárně vídeňské kliniky

Vila Eduarda Alberta v Žamberku
Obr. 3. Vila Eduarda Alberta v Žamberku

Pro Ludmilu byl však sňatek spíše projevem poslušné dcery. Její výtvarné nadání bylo jen zbožným přáním matky. Vrchlického bratr Bedřich Frída ve svých pamětech posuzuje Ludmilu přísně: „Ludmila vyrůstala v prostředí, v němž si nic neodpírala. Matka jí poskytovala, cokoliv si přála. Nebyla vedena ke kázni, odpovědnosti, sebeovládání. Vrchlického verše jí nijak nezaujaly a nedokázala je ocenit. V literatuře dávala přednost sentimentálním povrchním románkům francouzského střihu, nejvýše ještě četla díla své tety Karolíny Světlé. Albert Pražák, který se pravidelně stýkal s rodinou Vrchlického, Ludmilu líčí v příznivějším světle: „Měla hezkou, milou tvář, pevné jiskrné oko, tmavý vlas, místy protkaný stříbrný nitkami. Byla prostá, vlídně usměvavá, mluvila zvolna, rozvážně, lahodným hlasem, byla v ustavičných starostech o domácnost a děti.“

Vrchlický trávil s rodinou letní měsíce v Chuchli, Ludmila s dětmi pak na letním bytě zůstávala i po prázdninách a Vrchlický za nimi z Prahy dojížděl. Chuchle byla tehdy jedním z míst, které si Pražané oblíbili pro své letní dny a volné chvíle. Mezi návštěvníky tohoto letoviska patřil i obdivovaný herec Národního divadla Jakub Seifert. Když se Vrchlického choť s tímto krasavcem a idolem pražských žen a dívek poznala, zcela podlehla kouzlu jeho osobnosti. Zrodil se tak mnoholetý vztah, o kterém se v Praze šeptalo, ale Vrchlický si nic nepřipouštěl. Když jeho sestra Ema naznačila, že chování Ludmily není vhodné, nebral jí vážně. Při návštěvě Vrchlického bratra Bedřicha jeho manželka Ludmilu přesvědčovala, aby s ohledem na děti své chování změnila. Vrchlického choť pochopila, že romance musí skončit a rozhodla se napsat svému manželovi dopis. Její několikastránkový mnohomluvný list je plný omluv, lítosti a pokání, ujišťování o své lásce k manželovi i upřímné touze zachovat rodinu. Domnívala se zřejmě, že po jejím přiznání jí, klečící kajícnici, choť k sobě přivine a vše skončí velkomyslným, všeodpouštějícím a láskyplným obětím, tak jak se to stávalo v jejích oblíbených, sentimentálních románech. Byl to její největší omyl.

Její přiznání k mnohaleté nevěře, která zpochybnila i Vrchlického otcovství dvou z jejich tří dětí, byla pro básníka nečekanou a nepředstavitelně krutou ranou, která ho zdrtila a zcela rozvrátila jeho dosavadní život.

Jaroslav Vrchlický a jeho snoubenka Ludmila Podlipská
Obr. 4. Jaroslav Vrchlický a jeho snoubenka Ludmila Podlipská

Propadl depresím, pocitům beznaděje a marnosti, zapomnění hledal nejprve ve své tvorbě. Tehdy vznikla jeho sbírka Okna v bouři. Vrchlického pocit zklamání a opuštěnosti vystihují verše: „Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý...“ Brzy ale Vrchlický častěji než po peru na svém psacím stole sahá po sklence.

Jaroslav Vrchlický – portrét od Vojtěcha Hynaise
Obr. 5. Jaroslav Vrchlický – portrét od Vojtěcha Hynaise

Jaroslav Kvapil, přítel Vrchlického, ve svým vzpomínkách „O čem vím“ píše: „Vrchlický se utíkal do společnosti, jež ho ani nikdy nebyla hodna a víc a víc zapíjel svůj osud, a to bohužel někdy douškem dobrým, někdy však patokem.“

Albert hledal řešení jak vyvést zdrceného přítele z jeho otřesu, který jej těžce zasáhl na duchu i těle. Napadlo jej získat pro Vrchlického místo na univerzitě. Docentura pro moderní srovnávací literaturu by básníkovi umožnila existenční zabezpečení i jistotu a dala jeho životu nový smysl. S touto myšlenkou se obrátil na svého přítele, profesora filozofie Jaroslava Golla.

Goll měl pro tento návrh plné pochopení. Na Albertův dopis odpovídá: „Myšlenka dostat Vrchlického do akademické kariéry není nová a byla mi od počátku sympatická. Já bych nejraději viděl, aby mohl být Vrchlický jmenován hned mimořádným profesorem.“ Návrh získat Vrchlického pro univerzitu byl příznivě přijat i ostatními členy akademické obce, a tak Albert z Vídně píše již v červnu 1893 do Prahy: „Že bude Vrchlický co nejdříve profesorem, bylo mi řečeno od ministra samého před 14 dny.“ Vrchlický byl skutečně jmenován v červnu a přednášky zahájil v říjnu 1893.

Devadesátá léta 19. století tedy Vrchlickému přinesla novou náplň života. Objevilo se ale i další trápení – nevybíravá kritika jeho tvorby. Byla to doba roztržky mezi generacemi v české literatuře. V Manifestu české moderny čteme větu: „Chceme umělce, ne echo cizích tónů, ne eklektiky, ne diletanty. Nežádáme si pestrobarevného látání přežitých myšlenek a forem.“ To byla přímá narážka na Vrchlického.

F. X. Šalda – pod pseudonymem B. Ptáčník – v Literárních listech odmítá Vrchlického sbírku Písně poutníka: „Nic než kaleidoskop, kde se střídá sklíčko se sklíčkem, vrací se a mizí, pestrá hra, nic víc.“ A na Poslední sonety samotáře reaguje stejně tvrdě: „Táž roztříštěnost, táž jalovost, táž zoufalá snaha šutrovat a vycpávat to zející hluboké prázdno.“ Herbenův Čas kritizuje Vrchlického eklekticismus, moravská kritika mu vytýká, že opěvuje pohanství a pěstuje kult nahé ženské krásy.

Vrchlický touto kritikou mladé generace trpěl. Byly dny, kdy se obával vzít do ruky literární časopisy, aby tam nenašel útoky na svou tvorbu. V těchto chvílích byl Eduard Albert přítelem, u něhož nalezl vždy podporu, uznání, pochopení, povzbuzení. A tak v dopise Vrchlického Albertovi čteme: „Jste jediný, kdo dnes se mnou v Čechách cítí.“ Jindy píše: „Nevíte, jak jsem rád a šťasten, že osud mi dopřál setkat se v životě s Vámi. Vy jste ta má hvězda polární, to poslední refugium, kam se utíkám, díky, tisíceré díky.“ Uvedená slova dokazují, že přátelství bylo pro Vrchlického hodnotou nepostradatelnou. Sám se v dopise Sofii Podlipské kdysi svěřil: „Přátelství potřebuji stejně nutně jako vzduch k dýchání.“

Své přátelství Albert prokázal i v roce básníkových čtyřicátin vydáním svého spisku „Jaroslav Vrchlický. Příprava k budoucímu studiu jeho lyriky a epiky.“ V předmluvě knížky, která má 64 stran, nadšeně oceňuje básníkovu tvorbu a hájí jí proti námitkám, že Vrchlický je málo národní: „Jsem přesvědčen, že by četné plody Vrchlického, dobře jsouce přeloženy do franštiny, rivalizovaly s nejzdařilejšími plody básnictví francouzského. Epické básnictví nesmí se nijak držeti jen látek domácích. Kdyby hudebník český složil operu látky francouzské a opera se dávala v Paříži, nebylo by nám to ke cti? Což by nás netěšilo, kdyby básníci cizí opěvovaly látky z naší historie? Kdyby český malíř vytvořil dílo z historie německé a obraz koupilo muzeum v Berlíně, netěšilo by nás to?“ Celý náklad své knihy o Vrchlickém daroval Albert Spolku českých spisovatelů Máj. O spisek byl velký zájem a měl ohlas u čtenářů. Ještě v témže roce Ignát Herman, předseda Máje, požádal Alberta o souhlas s vydáním dalšího tisíce výtisku, aby bylo možné vyhovět všem zájemcům.

Albert, pro kterého Vrchlický byl největší žijící český básník a osobnost významu světového, nezapomínal ani na ostatní českou poezii, které chtěl usnadnit cestu do světa svými překlady. V létě 1892 dokončil během prázdnin v Žamberku soubor překladů, který nazval „Poesie aus Böhmen“. Německého čtenáře překlady seznamují s ukázkami básní významných českých autorů, počínaje Kolárem, Máchou, Erbenem až k Nerudovi. Po necelém půl roce vydává Albert další výbor „Neuere Poesie aus Böhmen“. Tentokrát je soubor věnován výhradně dílu Vrchlického. Antologie dokládá podrobnou znalost Vrchlického tvorby, většina překladů je od Alberta, na dalších se podílejí jeho spolupracovníci – pražský advokát dr. Adler a dvě dámy: slečny Marie Nusko a von Breisky.

Ve svém úsilí seznamovat svět s českou poezií pak Albert působil více jako editor než výhradní překladatel a postupně vydává „Neuste Poesie aus Böhmen“ ve dvou dílech. Poslední soubor nazval Albert „Lyrisches und Verwandtes aus der böhmischen Literatur“. Ve vydaných sbírkách jsou uvedení čeští básníci od počátku 19. století až po současnost. Do sbírky zařadil i autory, k nimiž měl osobní výhrady. To se týká Julia Zeyera, který byl pro něho příliš exotický, nebo Svatopluka Čecha. Jeho „Selské balady“ nazval „veršovanými úvodníky mladočeských Národních listů“. Elišku Krásnohorskou nazval autorkou druhé kategorie; to souviselo s jeho názorem na vzdělání žen. Autor například odmítal, aby ženy studovaly lékařství. Všechny uvedené výbory poezie vyšly Albertovým vlastním nákladem.

„Vy umíte překvapit,“ píše Vrchlický Albertovi, když obdržel v roce 1900 jeho překlad Erbenovy Kytice. Vrchlický tehdy dokončoval přípravy k vydání výboru z  Albertových básní, které s názvem Mezi nebem a zemí měly vyjít pod pseudonymem E. Pohorský. V předmluvě této sbírky Vrchlický o Albertových básních napsal: „Jsou to plody zralého, školou práce, studia i života prošlého a zkušeného muže, který se na vše dívá okem zaníceným pro největší ideály lidstva a přitom se srdcem soucitným k jeho bojům a utrpení.“

Dne 23. září 1900 přijel Vrchlický do Žamberka dohodnout s Albertem podrobnosti vydání. Albert se právě vrátil z letní cesty Anglií, Francií, Belgií a Švýcarskem. V Paříži přednášel na lékařském sjezdu, v Londýně převzal diplom čestného členství Royal College of Surgeons of England; 25. září Vrchlického vystřídal další host A. Rezek, profesor rakouských dějin v Praze. Odpoledne spolu vyjeli na výlet do Litic, večer pak Albert s přáteli hráli karty a bavili se anekdotami. Před půlnocí Albert odcházel do ložnice se slovy „Mně je dnes tak krásně, cítím překrásnou únavu jako málokdy, jen dolehnu budu spát.“

Ráno Alberta jeho choť budila marně – usnul navždy.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

doc. MUDr. Otakar Brázda, CSc.

Ústav klinické a experimentální stomatologie

Kateřinská 32, 120 00 Praha 2

e-mail: otakar.brazda@centrum.cz


Zdroje

1. Albert E. Jaroslav Vrchlický. Příprava k budoucímu studiu jeho lyriky a epiky. Praha 1893.

2. Albert E. Na nebi i na zemi. Praha 1900.

3. Blahynka B. Jaroslav Vrchlický. Praha: Melantrich 1979.

4. Frída B. Mladá léta Jaroslava Vrchlického. Praha: Společnost J. Vrchlického 1931.

5. Jedlička J. Eduard Albert, Josef Thomayer a Jaroslav Vrchlický. Čas. Lék. čes. 1941; 80: 77–89.

6. Jirásek A. Eduard Albert. Praha 1946.

7. Kárník-Svítil J. Eduard Albert. Života dílo. Praha: Vyšehrad 1941.

8. Knoesl B. Jaroslav Vrchlický – Eduard Albert. Vzájemná korespondence. Praha: ČSAV 1954.

9. Kovařík P. Tajemství obálky profesora Thomayera. In: Literární otazníky, mýty a záhady. Modrý stůl. Praha 2005; 57–78.

10. Kokešová H. Eduard Albert. Příspěvek k životopisu a edice korespondence. Praha: Scriptorium 2004.

11. Křejčí F. V. Jaroslav Vrchlický. Praha 1914

12. Kvapil J. O čem vím. Praha: Orbis 1932; 16–22.

13. Svatová T. Z tržiště vzpomínek na Jaroslava Vrchlického. Osvěta 1914; 44: 421–426, 510–514.

14. Syllaba L. Edvard Albert. Osvěta 1900; 30(11): 965.

Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 6

2013 Číslo 6

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Doporučení, indikace a dávkování LMWH
nový kurz
Autoři: Doc. MUDr. Tomáš Kvasnička, CSc.

Pacient s neuropatickou bolestí v ordinaci praktického lékaře
Autoři: doc. MUDr. Ladislav Slováček, Ph.D., MUDr. Birgita Slováčková, Ph.D.

Imunoterapie urotelového karcinomu močového měchýře
Autoři:

Neutropenie
Autoři: MUDr. Michal Kouba

Průlomová bolest a možnosti její léčby
Autoři: MUDr. Pavlína Nosková, Ph.D.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se