Profesor histologie a embryologie Otakar Srdínko – budovatel Purkyňova ústavu


Autoři: O. Brázda
Působiště autorů: Ústav klinické a experimentální stomatologie, Praha
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2013; 93(3): 131-133
Kategorie: Aktuality/fejetony/historie

Dne 19. února tohoto roku byla otevřena nově rekonstruovaná posluchárna v Purkyňově ústavu a současně ve vestibulu odhalena pamětní deska připomínající osobnost Otakara Srdínka, profesora histologie a embryologie. Slavnosti byli přítomni zástupci lékařské fakulty, její děkan prof. A. Šedo, prorektor univerzity prof. J. Škrha, emeritní přednosta histologického ústavu doc. P. Hach a vnuk prof. Srdínka P. Zuna, profesor strojní fakulty ČVUT.

Otakar Srdínko se narodil 1. ledna 1875 v Nových Dvorech u Nechanic. Studia dokončil na české lékařské fakultě Karlovy univerzity roku 1899. Již jako student se zajímal o morfologické obory, byl demonstrátorem u profesora Spiny, ihned po promoci nastoupil jako asistent v ústavu pro histologie a embryologie profesora Rohona. Dva roky poté se tento pilný, houževnatý a nadaný badatel stává asistentem tohoto oboru. Rychle pak postupuje v akademických hodnostech – 1906 mimořádný profesor, 1912 profesor řádný a po odchodu profesora Rohana se stává 27. listopadu 1917 přednostou tohoto ústavu.

Histologický ústav sídlil tehdy ve čtyřech místnostech budovy v Kateřinské ulici spolu s dalšími teoretickými ústavy, pro něž byla tato stavba vybudována. Během svých studijních pobytu v cizině se Srdínko pohyboval v ústavech velkoryse vybudovaných a bohatě vybavených. Navštívil morfologická pracoviště ve Francii, Německu, Itálii, Švýcarsku, Belgii, Holandsku, Anglii, Rusku a Polsku. O svých cestách pravidelně referoval nejčastěji v Časopisu lékařů českých – Dopisy z Berlína, Halle, Lipska, Jeny a Vratislavi (1903), Poznámky z prázdninových cest po Itálii (1904), Poznámky z cesty po Anglii (1905), Pařížská Sorbonna (1906), Cesty po ruských a polských univerzitách (1911). Pozorně si všímal vybavení navštívených pracovišť a umínil si, že prosadí, aby i v Praze byl vybudován nový ústav jako důstojné pracoviště lékařské fakulty.

Srdínkův rukopis jeho životopisu podaný jako součást žádosti o „venium docendi“
Obr. 1. Srdínkův rukopis jeho životopisu podaný jako součást žádosti o „venium docendi“

Prvé návrhy podal ještě za monarchie rakouskému ministerstvu, vznik samostatného státu přinesl nové nadějné možnosti. Srdínko byl totiž nejen vědec a vysokoškolský učitel, ale byl i mužem intenzivně působícím ve veřejném životě. Bylo to jistě vlivem rodinného prostředí; jeho otec, Hynek Srdínko, aktivní a organizačně schopný a úspěšně hospodařící rolník, byl jedním ze zakladatelů Agrární strany. Od funkce starosty obce postoupil až k poslaneckému mandátu. V letech 1907–1918 byl členem Říšské rady ve Vídni, jak se rakouský parlament oficiálně nazýval.

I Otakar Srdínko vstoupil do politického života. V roce 1918 byl členem Revolučního národního shromáždění a pak, po tři volební období, úspěšně obhájil svůj poslanecký mandát. Intenzivní politická činnost jej přivedla až do vlády. Již jako poslanec se věnoval ekonomickým otázkám nově budované republiky, hájil nutnost vzniku další univerzity v Brně a Bratislavě, podporoval materiální zajištění učitelů i nově zakládaných univerzit. V roce 1924 se stává ministrem školství a osvěty, v letech 1926–1927 je ministrem zemědělství.

Purkyňův ústav
Obr. 2. Purkyňův ústav

V roce 1922 architekt A. Špalek ve spolupráci se Srdínkem vypracoval projekt na stavbu ústavu na Albertově. A rok poté byla stavba zahájena. Srdínko pozorně sledoval stavební práce: Byl stejně často ve stavební kanceláři jako mezi zedníky na stavbě. Jeho tehdejší asistent a pozdější nástupce J. Wolf vzpomínal, jak Srdínko odvážně překračoval hromady stavebního rumu, bez bázně se pohyboval po vysokých nedostavěných zdech budovy.

Před započetím prací Srdínko slíbil, že za 2 roky promluví v posluchárně nového ústavu. Nikdo nechtěl věřit jeho optimistickému předsevzetí, ale Srdínko svůj slib splnil. Ústav byl z Kateřinské ulice přestěhován a nová budova byla 16. dubna 1926 slavnostně otevřena za přítomnosti členů vlády, parlamentu, univerzit a akademie. Přišel i sám prezident republiky T. G. Masaryk, vyjádřil své uznání, spokojenost a vyslovil přání, aby univerzitě přibývalo mnoho dalších takových ústavů.

Půdorys Purkyňova ústavu. Půdorysná dispozice je symetrická podle osy sever jih. Hlavní vstupní schodiště do budovy je v severním křídle, západní část uzavírá rotunda sálů pro mikroskopická pozorování, na východním okraji budovy je umístěna obdélníková posluchárna farmakologického ústavu, pod nímž je podloubí. Osmiboký kubus míří jižně, posluchárnu s 300 místy spojuje tříramenné schodiště se severní částí budovy.
Obr. 3. Půdorys Purkyňova ústavu. Půdorysná dispozice je symetrická podle osy sever jih. Hlavní vstupní schodiště do budovy je v severním křídle, západní část uzavírá rotunda sálů pro mikroskopická pozorování, na východním okraji budovy je umístěna obdélníková posluchárna farmakologického ústavu, pod nímž je podloubí. Osmiboký kubus míří jižně, posluchárnu s 300 místy spojuje tříramenné schodiště se severní částí budovy.

Srdínkovi, který připravoval mezinárodní sjezd anatomů v tomto novém ústavu, přišla i mnohá blahopřání ze zahraničí. Z Kodaně prof. Hansen vyjadřuje radost, že byl pozván účastnit se kongresu v Praze „hlavního města slavného českého království, které jeho vlasti dalo kdysi královnu Dagmar, nejslavnější a nejmilovanější královnu v dánských dějinách“. Profesor Weber, Francouz působící na univerzitě v Ženevě, připomíná, že v roce 1918 byl lékařem pluku statečných českých legionářů na alsaské frontě.

Ústav v roce 1928 obdivovali zahraniční účastníci světového kongresu Asociace anatomů, budovu navštívil při svém pobytu v Praze ve stejném roce i slavný francouzský architekt Le Corbusier. Purkyňovým jménem byla původně nazvána jen posluchárna, od roku 1937 se celá budova nazývá Purkyňův ústav.

Prezident T. G. Masaryk s profesorem Srdínkem odcházejí z ústavu v den jeho slavnostního otevření
Obr. 4. Prezident T. G. Masaryk s profesorem Srdínkem odcházejí z ústavu v den jeho slavnostního otevření

Mimo lékařskou fakultu Srdínko působil na Vysoké škole technické v Praze, kam byl pozván, aby přednášel mikroskopickou anatomii a embryologii domácích zvířat. Jeho vědecká práce se týkala zejména otázek histologie a histogeneze pohybové tkáně, srovnávací a funkční histologie a embryologie nadledvinky. Srdínkova první práce „O stavbě a vývinu nadledvinky žab“ vyšla v Rozpravách české Akademie v roce 1898. Téma nadledvinky pak dominovalo jeho vědecká práci trvale. Nadledvinky se týkala i jeho práce habilitační „O stavbě a vývinu nadledvinky u amphibii“. Svou habilitační přednášku nazval „O vývinu pohlavního ústrojí, diferencování pohlaví a jeho příčinách“.

Zájem věnoval i problémům populační biologie, kterých se týkají i jeho publikace převážně uveřejněné rovněž v Časopisu lékařů českých – Poměr pohlaví při porodech v Rakousku vůbec a v Čechách zvláště (1907), Kolísání poměru pohlaví při porodech v Rakousku (1904), Děti z dvojčat a více porodů a jejich pohlaví (1908), Reprodukční schopnosti obyvatelstva v Království Českém (1908), Účast a jevy národnostních vlivů při reprodukci obyvatelstva (1909), Pohlaví dětí z dvojčat a trojčat (Lékařské rozhledy 1916), Porody v Čechách a v Rakousku v desetiletí 1903–1912 (Lékařské rozhledy 1916).

Seznam Srdínkových publikacích uvedených v jeho osobním spise končí jeho prací s číslem 64, týká se histologie šlachové tkáně a byla publikována v roce 1921. Pod seznamem uvedených citací čteme následující text: „Od roku 1922–1925 příprava novostavby ústavu, provádění novostavby a vnitřní příprava ústavu v letech 1924– 1925, příprava přepracovaného 3. vydání učebnice histologie, 1921–1925 spolupráce na vědeckých pracích členů ústavu, kterých vytištěno bylo za tu dobu celkem 12.“

Profesor Srdínko byl vzorným učitelem, který rád přednášel, a to nejen slovem, ale i obrazem. Výše než pouhé přednášení kladl demonstrace, diapozitivy, diagramy a modely. Srovnáte-li hodinovou přednášku o vzniku zárodečných listů a plodových obalů s demonstrací voskového modelu s vysvětlujícími slovy, vyplynou přednosti takto názorného vyučování. Pro studenty samozřejmě Srdínko připravil i učební texty – Učebnici histologie, Učebnici embryologie a Základy histologické techniky. Tyto knihy v letech 1912–1930 vycházely opakovaně v několika vydáních, byly oceněny cenou Svatoboru.

Profesor Z. Frankenberger, jeho žák tehdy působící na univerzitě v Bratislavě a pozdější přednosta ústavu, ve svém blahopřejném laudatiu k Srdínkovým padesátinám zmiňuje nejen jeho zásluhy o vědu, ale i osobnost jako šéfa. Jeho vztah k pracovníkům ústavu byl vždy ohleduplný, plný porozumění, a jestliže musel něco vytknout, zvolil vždy takovou formu, aby neurazil, ale povzbudil.

Je zajímavé, že po celou dobu své akademické kariéry Srdínko praktikoval jako dětský lékař na Královských Vinohradech, tedy v pediatrii, medicínském oboru vzdáleném jeho činnosti akademické.

Srdínko se intenzivně zabýval otázkami vysokého školství, a to již v prvním desetiletí 20. století, tedy ještě v rakouské monarchii. Pohoršoval jej přístup rakouské vlády k pražského české univerzitě. Univerzita byla v roce 1882, tehdy ještě jako Karlovo-Ferdinandova, rozdělena na dvě školy – českou a německou. A přístup vídeňského ministerstva k oběma univerzitám se výrazně lišil. Této tematice věnoval Srdínko své brožurky „Pražské univerzity“ a „Zhýčkaná česká univerzita“. Výraz zhýčkaná česká univerzita použil rektor pražské univerzity německé. Srdínko ve své odpovědi kategoricky tento postoj odmítal. A uvádí řadu konkrétních údajů dokreslujících rozdílné postavení obou vysokých škol. Výmluvné je například srovnání počtu studentů a roční výdaje na obou univerzitách:

V desetiletí 1893–1903 měla německá univerzita v průměru 1290 studentů ročně, česká 2806, tedy o 1516 více. Průměrné roční vydaní univerzit v uvedeném desetiletí bylo na německé straně 1 022 897 K, na české 982 824 K. Je tedy zřetelný nepoměr mezi počty studentů a finančními výdaji obou ústavů. A navíc, poslanec Srdínko připomíná, že odvod daní z Českého království činí 25,5 % (tedy čtvrtinu) veškerých daní odvedených říši.

Své politické názory vyslovil Srdínko v několika brožurkách. Zvláště zajímavý je jeho spisek „Vzděláním a poctivostí k politické vyspělosti“. Na politika klade Srdínko vysoké nároky: Musí být všeobecně i odborně vzdělaný, čestný a poctivý muž. Jeho činnost musí směřovat ku prospěchu státu, nikoliv ku prospěchu vlastnímu. Musí být schopen vyslechnout i názor protivníka, a je-li lepší, neváhat ho přijmout, vždyť není nic nečestného akceptovat cizí lepší stanovisko. Srdínko odsuzuje i novinářské štvaní, které nepřispívá politické straně, nevychovává čtenáře, zhoršuje mezilidské vztahy mezi občany a vede ke zhrubnutí politického života.

V jiné kapitole se Srdínko zamýšlí nad otázkou vztahu k národu vlastnímu a k jiným národům evropským.

„Co je to vlastenectví? Je to oddanost tomu národu, ke kterému patříme. Jednoho však musíme být pamětlivi při vlastenectví, že vyvarovati se musíme chyb, jako jsou nenávist a pohrdání ostatními národy, vlastenecké ješitnosti, zaslepení nad chybami a vadami své vlasti.

Vlastenectví nikterak nevylučuje naději na budoucí spojení národů, naopak, je povinností pracovati od nynějška na přípravě tohoto spojení a na nahrazování válek a zápasů mezinárodních, vztahy právními a mravními.“ Srdínkův vztah k rodnému kraji byl inspirací k jeho spisku Svobodné Dvory – historicko-národopisný obrázek, který vyšel v roce 1897.

Jeho činnost na fakultě i současné působení v parlamentu, později ve vládě, byla náročná a vyčerpávající. V létě 1930 se u něho objevují zdravotní potíže, které se stupňují. V zimních semestru toho roku se stále častěji nechává na přednáškách zastupovat. V předvečer Vánoc – 21. prosince 1930 – náhle umírá a to přímo v ústavu ve své pracovně.

V pochmurný, mrazivý den, právě na Štědrý den, se koná v hale Purkyňova ústavu poslední rozloučení s jeho zakladatelem. Rakev pod státní vlajkou spočívala mezi záplavou květů, podél katafalku stáli studenti s tasenými rapíry. Po smutečních projevech a státní hymně rakev opouští ústav.

V jeho milovaném ústavu však zůstává jeho srdce. To podle Srdínkova přání bylo umístěno v mramorové urně v prostoru mramorové desky ve vstupním prostoru Purkyňova ústavu.

Purkyňův ústav však v následujícím desetiletí potkal pohnutý osud. V březnu 1939 představitelé okupační moci srdce z mramorové desky odstranili a po 17. listopadu 1939 a uzavření českých vysokých škol ústav převzala odbočka říšského ústavu pro rasovou hygienu Reichsinstitut für Blut und Rassenhygiene, který měl za úkol dbát na rasové očišťování českého národa. Srdínkovo srdce bylo předáno jeho rodině, takže nebylo zničeno. Na své místo se však ani po válce ani po listopadu 1989 nevrátilo.

Srdínkův pozdější nástupce doc. Petr Hach ve své vzpomínce Srdínka hodnotí jako významného českého morfologa, učitele a politika, který byl neformálním a vřelým vlastencem, jehož zásluhy o české vysoké školství jsou sice nepochybné, ale neprávem zapomínané.

Umístění pamětní desky, která Srdínkovu osobnost připomíná, je jen malou splátkou za jeho zásluhy o pražskou lékařskou fakultu a českou medicínu.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

doc. MUDr. Otakar Brázda, CSc.

Ústav klinické a experimentální stomatologie

Kateřinská 32, 120 00 Praha 2

e-mail: otakar.brazda@centrum.cz


Zdroje

1. Frankenberger Z. K padesátým narozeninám prof. Dr. Otakara Srdínka. Čas. Lék. čes. 1924; 63: 1854–1858.

2. Hach P. 130 let od narození profesora MUDr. Otakara Srdínka. Čas. Lék. čes. 2005; 144(11): 767–768.

3. Houba M. Historický vývoj území Albertova a vysokoškolského areálu v Praze 2. Praha: Univerzita Karlova 2012; 35–36.

4. Navrátil A. Almanach českých lékařů. Praha: Nákladem vlastním 1913; 294–296.

5. Ostrčil A. Vzpomínková schůze Spolku českých lékařů v Praze na paměť Prof. Dr. Otakara Srdínka. Čas. Lék. čes. 1931; 70(3): 77–81.

6. Srdínko O. Vzděláním a poctivostí k politické vyspělosti. Hradec Králové: Nákladem vlastním 1910; 6–17.

7. Srdínko O. Pražské univerzity. Praha: Nákladem vlastním 1910; 7–10..

8. T. Slavnostní otevření histologicko-embryologického ústavu lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Čas. Lék. čes. 1926; 65: 686–687.

9. Tůma. Poslední cesta prof. Dr. O. Srdínka. Čas. Lék. čes. 1931; 70(2): 73–74.

10. Wolf J. Vědecké práce Srdínkovy a jeho školy. Čas. Lék. čes. 1931; 70(3): 81–83.

11. Osobní spis prof. O. Srdínka, Archiv Univerzity Karlovy, inv. č. 1203.

Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 3

2013 Číslo 3

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
nový kurz
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Jistoty a nástrahy antikoagulační léčby aneb kardiolog - neurolog - farmakolog - nefrolog - právník diskutují
Autoři: doc. MUDr. Štěpán Havránek, Ph.D., prof. MUDr. Roman Herzig, Ph.D., doc. MUDr. Karel Urbánek, Ph.D., prim. MUDr. Jan Vachek, MUDr. et Mgr. Jolana Těšínová, Ph.D.

Léčba akutní pooperační bolesti
Autoři: doc. MUDr. Jiří Málek, CSc.

Nové antipsychotikum kariprazin v léčbě schizofrenie
Autoři: prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se