Loubal Ladislav – neurolog, exlibrista a kunsthistorik


Autoři: S. Káš
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2012; 92(9): 523-525
Kategorie: Aktuality/fejeton/historie

Moravský neurolog MUDr. Ladislav Libor Loubal byla nejen výtečným lékařem, ale také historikem umění, sběratelem, exlibristou, specialistou na památkovou péči, organizátorem mnoha výstav a přítelem mnoha výtvarníků.

Ladislav Loubal se narodil 23. prosince 1924 v Novém Městě nad Váhom, kde tehdy jeho otec učil na místním gymnáziu. O čtyři roky později se rodina přestěhovala do Brna, kde se otec věnoval převážně politice a za první republiky se stal přísedícím zemského výboru pro kulturu. Současně byl i zapáleným náčelníkem Sokola, za což ho Němci později zavřeli do koncentračního tábora v Dachau a Buchenwaldu Po válce se stal předsedou Zemského národního výboru na Moravě, za což byl zase zavřen v r.1948 komunisty. V prosince roku 1950 zemřel ve vězení v Jáchymově. Mladému Ladislavovi bylo 26 let a ve stejném roce promoval na medicíně.

Curriculum profesní

To už byl Ladislav v posledním roce studia na medicíně a asistentem na farmakologii u profesora MUDr. Jiřího Štefla, s kterým si velmi dobře rozuměl. Štefl, populární spisovatel, ho bral spíše jako intelektuála, dával mu číst některé ze svých knih v rukopise a chtěl o nich slyšet jeho mínění. Štefl mu jednou řekl: „Tebe mám opravdu rád, i když v laboratoři jsi línej, přirostl jsi mi k srdci“ Držel ho také v ústavě, i když jeho kádrový profil díky tomu, že jeho otec byl ve vězení, byl velmi špatný.

Po promoci se Ladislav Loubal dostal na vojenskou neurologii v Zábrdovicích k primáři plukovníkovi Jedličkovi, odtud mohl docházet na brněnskou neurologickou kliniku profesora Popka. Po propuštění z vojny, kterou zakončil díky kádrovému škraloupu jako vojín, šel zprvu do nemocnice pro neurologické chronické pacienty do Tišnova a odtud na nově otevřenou neurologii v Uherském Hradišti, z níž už před Vánoci 1954 přešel jako primář na neurologické oddělení nemocnice v Moravské Třebové, kde zůstal až do smrti. Zde mimo jiné působil pro přilehlé okresy i jako soudní znalec přes alkohol a dopravní nehody (Svitavy, Ústí nad Orlicí, Pardubice a Rychnov nad Kněžnou).

V té době se začal více a více věnovat svému druhému koníčku – historii umění, sběratelství exlibris, pořádání výstav a podobně. Při svých občasných cestách do ciziny navštěvoval všechny dostupné malířské galerie a přitom i – pokud to bylo možné – také některá neurologická pracoviště. Byl na Salpetriére a v dánském Odensee. Na pařížské Salpetriére se prostřednictvím své sestřenice osobně seznámil i s šéfem kliniky profesorem Garcinem, což později výtečně uplatnil.

Láska k umění

Poprvé se do styku s výtvarným uměním, a to hned s exlibris, dostal za války, kdy byl nasazen do Škodovky v Adamově. Musela tam denně dojíždět ranním osobním přeplněným vlakem, v němž se při cestě seznámil s podobnými nešťastníky, mezi nimi i s profesorem J. L. Krejčím, profesorem chemie, který byl krátce vězněn, aby posléze dostal zákaz učit a byl nasazen v ČKD Blansko. A ten spolucestujícím ve vlaku ukázal jedenou složku s nalepenými malými barevnými lístky a vysvětloval, že jsou to exlibris od grafika Jana Konůpka. Pozval mladého nadšence Loubala k sobě, kde mu ukazoval své sbírky, které měl v jedné sklepní místnosti – říkal ji sbírkárna. Zde se seznámil s dalším sběratelem, lékárníkem Mojmírem Helceletem, příbuzným slavné rodiny Helceletů, který rád vyprávěl o svých stycích s Boženou Němcovou. Měl také sbírku japonských dřevorytů po S. K. Neumannovi – dřevoryty Hokusaie, Utamara a Harunobu, dále T. F. Šimona, V. Preissiga a Josefa Váchala. Ty udělaly z Loubala definitivně milovníka a sběratele krásné malé grafiky, zvláště exlibris. Helcelet jej také seznámil brněnským grafikem Petrem Dillingerem, profesorem na škole uměleckých řemesel, který byl štědrým hostitelem a věnoval Loubalovi několik „leptíků“.

K vánocům 1944 dostal Loubal jako dárek první vlastní exlibris. Je na něm vyobrazen jako extrémně vytáhlá hubená postava s abnormálně tenkými nohavicemi dlouhými vlasy sčesanými „na havla“, s ostře červenou kravatou a s červenými tlustými podrážkami. Autorem byl Jiří Vláčil.

Váchal, Kobliha, Liesler i Jiřincová

V té době se stal Loubal také členem Spolku sběratelů a přátel exlibris a jeho sběratelská činnost pokračovala. Jeho velkou láskou se stal geniální tvůrce dřevorytů, často barevných, Josef Váchal, u něhož později i nějakou dobu ve Studeňanech pobýval. Druhou Loubalovou láskou se po válce stal František Kobliha, který jej nazýval „svým nejmladším přítelem“. Ten se mu svěřoval se svými bizarními neduhy, které mu však připadaly někdy legrační. Loubalovi se velmi líbily Koblihovy květiny jakoby vykreslené mrazem.

I po přestěhování do Moravské Třebové, kde musel Loubal především vybudovat dobře fungující neurologické lůžkové oddělení, nepřestala jeho sběratelská kulturně historická aktivita. Sbíral dále exlibris a jeho sbírka byl jednou z největších u nás. Pořádal výstavy svých oblíbených malířů a grafiků, psal do programů zasvěcené úvodní řádky a hlavně se spřátelil s dalšími umělci. Jedním z nejbližších se mu stal Josef Liesler, kterému uspořádal v roce 1976 velkou výstavu v Moravské Třebové. V Chrudimi pak v roce 1980 uspořádal také výstavu Lieslerových exlibris, které měl ve sbírce. Ta posléze putovala i do dalších míst republiky. Prostřednictvím Lieslera se seznámil také s Ludmilou Jiřincovou, první dámou české grafiky, noblesní, elegantní a osobně přitažlivou. Její exlibris jsou podle Loubalových slov malými klenoty poetické něžnosti (i na krabičku od sirek namalovala drobné broučky). I paní Jiřincové uspořádal Loubal v Moravské Třebové výstavu, která se setkala s velkým zájmem.

Dalším oblíbencem a přítelem se mu stal Ota Janeček, k jehož 65. narozeninám vydal bibliografii Soupis grafického díla Oty Janečka. Své drobnější práce podepisoval Ladislav Libor Loubal značkou L. L. L. Jedno z posledních literárních děl byly Exlibristovy vzpomínky, které vydal jako neprodejný tisk pro přátele v roce 1993. I já z nich něco čerpal pro tento medailonek.

Medailonek zakončím několika historkami, jež jsem získal jako jeho kolega a jeden z přátel během let. Jsou to historky autentické, které doplňují jeho životopis.

Štěstí v neštěstí

Ladislav Loubal se narodil 23. 12 v roce 1924. Toto datum mu pomohlo za války. Byl totálně nasazen v adamovské Škodovce jako pomocný dělník a 23. 12. 1944 musel pracovat. Ujel mu poslední zpáteční vlak do Brna, a tak na stanici naskočil do zpomalujícího nákladního vlaku za hrozivých nadávek výpravčího. Byl to vojenský vlak, ve vagónu bylo 8 koní a jeden německý voják, který mu rezolutně ukazoval, že musí vyskočit, ale pak mávl otráveně rukou a nechal ho být. Jeli na Brno. V Obřanech vlak opět zpomalil a student Loubal vyskočil. V ten okamžik ho zadrželi dva členové německé vojenské policie. Odvedli ho na nádraží a zde mu vyhrožovali, že ho zavřou do Kounicových kolejí. Bránil se a argumentoval i tím, že má právě 20. narozeniny. Když si to ověřili v jeho dokladech, po několika důkladných fackách ho pustili a dodali, že si pro něj po Vánocích přijdou. Ale nepřišli.

Koblihův problém

Jak jsem uvedl dříve, brněnský grafik František Kobliha se přátelil s Ladislavem Loubalem již od jeho studentských let, ač byl skoro o padesát let starší. Říkal mu „pane doktore“ a svěřoval se mu se svými zdravotními problémy. Po své sedmdesátce se ho ptal na radu: „Pane doktore, tři dny jsem nespal, jen kouřil pursičana, pil a oslavoval, ale čtvrtý den mě začala bolet hlava. Čím to asi jenom může být?

Další otázky nebyly

Primář Loubal byl kdysi na dovolené ve Francii. Během té doby si vyjednal návštěvy na neurologické klinice na Salpetriére u profesora Garcina. Francouzky uměl dokonale a tak se zúčastnil i několika demonstrací s následnými diskusemi.

Později díky administrativním nařízením musel ještě dělat atestaci z neurologie II. Stupně, i když byl již starším primářem. Při zkoušce u profesora MUDr. Zděnka Macka, kde přisedal i profesor MUDr. Oldřich Starý, dostal primář Loubal případ s mnohočetným jednostranným postižením mozkových nervů. Vzorně jej popsal. Profesor Starý chtěl vědět, jak se tento syndrom jmenuje

„Garcinův syndrom.“

„A víte náhodou, kdo to byl?“

„On pořád je. Je to profesor neurologie na Salpetirére.“

„Je? A jak to víte?“

„Já jsem u něj praktikoval na klinice.“

Další otázky již nebyly a primář Loubal udělal atestaci na výtečnou.

Taje neurologického vyšetření

Na ambulanci neurologického oddělení v Moravské Třebové řekl jednou primář Loubal staršímu dědovi: „Předpažte a zavřete oči.“

Dědeček se na něj podíval. „Ja, a vy mně date přes hobo.“

Neuvěřila

Psychiatři a neurologové mají v podvědomí široké veřejnosti tak trochu pověst, že to s nimi není docela v pořádku, že se jaksi od svých pacientů nakazili. Krásným příkladem je také zkušenost neurologa MUDr. Loubala. Když jednou tahle seděli s malíři Adolfem Bornem a Ludmilou Jiřincovou a něco již vypili, ztratila Paní Jiřincová zábrany a pronesla: „A víte, doktore, že jsem dlouho nevěřila, že jste neurolog. Vždyť vy nejste vůbec trhlej.

Na tureckém šátku

Primář Loubal se musel jednou podrobit operaci, po které se mu moc špatně sedělo. Měl smluveno s malířem Josefem Lieslerem, že ho navštíví. Napsal mu, datum svého příjezdu, a že přijede nejspíše rychlíkem, ve kterém bude sedět celou cestu na záchodku.

Přijel. K jeho překvapní byla v Lieslerově ateliéru pro něj přichystána zbrusu nová záchodová mísa, diskrétně přikrytá krásně naaranžovaným tureckým šátkem.

Pozdě v noci

Primář Loubal učil i na střední zdravotnické škole a také samozřejmě musel i zkoušet. Před pololetím dostala jedna žákyně otázku: příjice nervového systému. Neuměla mnoho, spíše možno říci, že neuměla nic. Nakonec se zkoušející zeptal na progresivní paralýzu. Opět váhání. Nakonec ji chtěl přivést doktor Loubal na správnou cestu: „No, Helenko, proč se říká progresivní paralýze pozdně luetické onemocnění?“ Helenka chvíli přemýšlela a pak vyhrkla: „Protože se získá obvykle pozdě v noci.

Gralulace k šedesátce

Primář Loubal dostal ke svým 60. narozeninám od přátel výtvarníků několik kreseb. Mezi nimi by i obrázek od Dušana Pálky, na němž dva muži sedí na lavičce v parku a jeden v buřince praví: „Nelituji ničeho, chlapče. Kdyby mi dneska bylo šedesát, a měl se rozhodnout, co budu dělat, zase bych šel do důchodu.

Krátce po Loubalovi měl šedesátku i tehdejší ministerský předseda Lubomír Štrougal. A tehdejší přeuctivý Svaz výtvarníků mu chtěl pogratulovat souborem kreseb, o které požádal své výtvarníky. Dušan Pálka si s tím nedělal moc hlavu a poslal repliku své kresby, kterou předtím věnoval Loubalovi, i s tím textem. Ale kresba byla zamítnuta „jako nevhodná pro premiéra“. A Pálka z toho měl i problémy.

Zhodnotila to

Po skončení činnosti na primariátu pracoval doktor Loubal jako důchodce v Léčebně dlouhodobě nemocných. Zde si jednou při vizitě všiml, že jedna babička má na nočním stolku modlitební knížku, ze které vykukují svaté obrázky a různé pamětní lístky. Na smutečním oznámení zemřelého faráře Bečici z Roubaniny byla vedle jeho fotografie i zmínka o jeho zázračném léčitelství. Byl tím široko daleko proslulý a jezdila za ním spousta nemocných. Doktor Loubal rezignovaně podotkl: „Tak vidíte, babičko, jiné pan farář zázračně léčil, ale se svou nemocí si rady nevěděl a chodil ke mně do ordinace.“ Babička na to chápavě: „Ja, ja, tak proto von homřél.

Doktoři a protekce

Doktor Loubal onemocněl vzácnou chorobou močového měchýře. Byl úspěšně odoperován a ozařován. Vrátil se po kontrolním vyšetření a hlásil radostně svým spolupacientům na urologii: „Mám negativní nález.

Jeden z nich to komentoval: „Vy doktoři máte holt protekci.

Bohužel to nevydrželo moc dlouho.

Primář neurologie, kunsthistorik a přední exlibrista MUDr. Ladislav Loubal, zemřel ve věku 72 let po těžké nemoci dne 2. února 1997 doma v Moravské Třebové.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.


Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 9

2012 Číslo 9

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Diabetická neuropatie a její léčba
nový kurz
Autoři: MUDr. Michal Dubský, Ph.D.

Mnohočetný myelom: Úvodní léčba netransplantovatelných pacientů
Autoři:

Proč v prevenci zubního kazu kartáček nestačí?
Autoři: doc. MUDr. Romana Koberová – Ivančaková, CSc.

Hypersenzitivita dentinu jako příznak poškození tvrdých zubních tkání
Autoři: MUDr. Erika Lenčová, Ph.D.

Cesta pacienta s CHOPN
Autoři: doc. MUDr. Vladimír Koblížek, Ph.D.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se