Jan Jessenius, lékař umírajícího času


Autoři: D. Kachlík 1;  D. Kachlíková 1;  V. Musil 2;  J. Stingl 1
Působiště autorů: Univerzita Karlova v Praze, 3. lékařská fakulta ;  Ústav anatomie, Přednosta: prof. MUDr. Josef Stingl, CSc. 1;  Středisko vědeckých informací, Vedoucí: PhDr. Martina Hábová 2
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2012; 92(1): 53-59
Kategorie: Historie/fejeton

Úvod

„Když se řekne Jan Jessenius, vybaví se nám zkreslený a neúplný obraz bezbožného anatoma, který podle mladoboleslavského kronikáře Kezeila čtvrtil lidi a nakonec byl sám rozčtvrcen”.

Tato věta, nalezená v textu o Janu Jesseniovi na jedné internetové stránce obsahující materiály pro přípravu na maturitu, nás vedla k myšlence, že je třeba takový obraz prozkoumat podrobněji.

Kdo byl doopravdy Jan Jessenius?

V encyklopediích pod tímto heslem najdeme krátké sdělení, že se jednalo o lékaře, chirurga, anatoma, učence, filozofa a představitele humanistické renezance, ovládajícího několik jazyků (obr. 1). Středoevropské národy, jako jsou Maďaři, Slováci, Češi a Němci si jej bez skrupulí přivlastňují. Pojďme si přiblížit tuto možná lehce kontroverzní osobnost bez romantických obalů i averzí.

Portrét Johanna Jessenia od Lucase Kiliána (1618)
Obr. 1. Portrét Johanna Jessenia od Lucase Kiliána (1618)

Jan byl synem Baltazara Jesenského (Balczer Jeschinczky; asi 1540 – asi 1600), slovenského luteránského zemana, později vratislavského, který pocházel z Nágy Jeszen (slovensky Horné Jaseno, latinsky Magno-Jessen, nyní Turčianské Jaseno), ležícího 8 kilometrů východně od Turócszentmárton (Turčianského Svätého Martina, nyní jen Martina) v Turiecké župě v Horních Uhrách (nyní Žilinský kraj, Slovensko). Potomci této zemanské rodiny žijí dosud v Turčianském Jasenu a z tohoto rodu pocházel také slavný slovenský básník Janko Jesenský (1874–1945). Původ rodu je neznámý, víme však, že 15. 5. 1562 v Innsbrucku potvrdil císař Ferdinand I. jeho zemanská práva a udělil Štěpánu Jesenskému znak (černý medvěd s jasanovou ratolestí na stříbrném poli (obr. 2). V této době Baltazar Jessenius (Štěpánův pátý syn a úspěšný diplomat) pobýval někde v Horních Uhrách . Pravděpodobně brzy poté byl pověřen hornouherskými stavy, aby získal peněžitou podporu z Vratislavi, bohatého města v tehdy českém Slezsku pro boj proti Turkům. Baltazar se zde usadil a vzal si Marthu Schillerovou (Schüllerin), dceru německého vratislavského měšťana. Jejich prvorozený syn Jan (napůl slovenského a napůl německého původu) přišel na svět 27. 12. 1566. Jeho narození oslavil rodinný přítel, vratislavský básník a polyhistor Andrej Calagius (1549–1609) v básni Natale, vydané ve Frankfurtu až v roce 1609.

Znak Johanna Jessenia
Obr. 2. Znak Johanna Jessenia

Jessenius vyrostl v měšťanském prostředí. Jako mladíka jej ovlivnily principy německého protestantského humanismu a později, během jeho studia v Padově, humanistická kultura renezanční Itálie. Celý jeho život byl úzce spjat s kulturním životem, zejména v Praze, v níž udržoval styk s humanistickými učenci na dvoře císaře Rudolfa II. – dánským hvězdářem Tychonem Brahem (1546–1601); rakouským císařským matematikem Johannem Kepplerem (1571–1630); českým matematikem, botanikem, alchymistou, hvězdářem, zeměpiscem a lékařem Tadeášem Hájkem z Hájku (1525–1600); vlámským dvorním dějepiscem Jacobem Typotiem (1540–1601); českým hvězdářem a matematikem Martinem Bacháčkem z Nouměřic (1539–1612) či českým lékařem, lékárníkem a botanikem Adamem Zalužanským ze Zalužan (1555–11613), jenž jako bývalý profesor Pražské Univerzity byl tou osobou, která vnukla Jesseniovi myšlenku provést veřejnou pitvu. Zalužanský viděl v této vzácné události příležitost k podpoře svého úsilí směřujícího k obnovení lékařské fakulty na Univerzitě.

Vzdělání

Jan navštěvoval ve Vratislavi školu Elisabethanum, ovlivněnou myšlenkami Martina Luthera, která sloužila jako přípravka pro německé protestantské univerzity. Odtud odešel studovat filozofii a medicínu na proslulé německé univerzity – nejprve do Vitenberku (Wittenberg; imatrikulován 16. 11. 1583 jako Johannes Jessenski Vratislaviensis), a poté kvůli náboženským neshodám odešel do Lipska (imatrikulován v zimě 1585 jako Slezan v polském národě). Zde studoval filozofii a medicínu vyučován slavným anatomem Georgem Waltherem, u něhož bydlel a s nímž prováděl experimentální vivisekce např. kočičího srdce.

V roce 1587 obhájil dizertační práci De animae humanae immortalitate (O nesmrtelnosti lidské duše, 1587) – kterou vydal až o 31 roků později jako rektor Pražské Univerzity – a získal tak titul „bakalář filozofie“. Jeho vysoké ambice ho vedly k opuštění Lipska v roce 1588. Tento rok Jessenius pravděpodobně strávil v Římě na místní univerzitě. Na cestě ze Saska do Itálie poprvé navštívil Prahu na podzim roku 1588.

Jeho studia dále pokračovala v Padově (imatrikulován 7. 12. 1588 jako člen německého národa). Zde poprvé použil svůj predikát „de Magna Jessen“. Lékařská fakulta univerzity v Padově patřila mezi nejpřednější učení své doby na světě, především díky tradici zakladatele moderní anatomie, vlámského Andrease Vesalia (1514–1564). Jessenius navštěvoval hodiny anatomie a pitvy s velkým zájmem. Vyučoval ho osobně další slavný profesor anatomie Hieronymus Fabricius ab Aquapendente (1537–1617), který nechal postavit místní Theatrum anatomicum (1594), jež zde můžeme navštívit i dnes. Mnohem později, ovlivněný Vesaliovým učením, Jessenius vydal Vesaliovu kritiku díla jiného italského anatoma, Gabriela Falloppia (1523–1562) a doplnil jej dlouhým a obšírným úvodem.

Jeho rané filozofické práce byly založeny na aristotelských principech, později na novoplatonských. Byl aktivním propagátorem humanistických ideálů a šířil je pomocí reedicí různých humanistických děl. Ve svých filozofických myšlenkách propojoval renezanční filozofii a životní filozofii luteránské reformace silně ovlivněné znalostmi praktické medicíny a přírodních věd.

K těmto dílům patří například De animae humanae immortalitate (O nesmrtelnosti lidské duše, 1587). V roce 1590 vydal svoji první tištěnou práci Elegia o odjezdu Zdeňka Vojtěcha Popela Lobkovice z Padovy. Elegie oslavuje jak rod Lobkoviců, tak české a slezské země včetně císaře Rudolfa II. O rok později vydal další filozofický spis De divina humanaque philosophia, progymnasma peripatheticum (O božské a lidské filozofii, 1591), rovněž věnovaný „Božskému“ císaři Rudolfu II.

V jeden den, 8. 8. 1591, obhajoval ve Františkánském kostele v Padově dvě práce. První byla lékařská teze, týkající se nemoci žluče: De Putrescentis Bilis in Febre Tertiana Exquisita Intermittente Loco (O onemocnění žluči při třídenní zimnici). Vyjadřuje v ní stanovisko, že ačkoli za příčinu horečky bývá široce přijímané hnisání žluče, skutečné místo je však neznámé. Jessenius cituje všechny významné autory, přednáší svoje mínění o rozpuštění žluče v žílách a doporučuje pouštění žílou jako jedinou správnou léčbu.

Poté na témže místě obhajoval tézi o právu lidí vzepřít se tyranské nadvládě, nazvané Pro vindiciis contra tyrannos (Na obranu proti tyranům), která vyšla tiskem teprve v roce 1614 v Norimberku. Odmítl v ní Macchiavelliho doktrínu o vládcově moci a obhajoval právo na odpor proti tyranovi.

Tolerantní Padova, jež byla součástí politicky a ekonomicky nezávislé Benátské republiky, představovala svobodnější prostředí pro politické diskuse než ostatní evropské oblasti. Přesto nebylo protestantům dovoleno získat titul na padovské katolické univerzitě vzhledem k bule, vydané papežem Piem IV. Díky vřelým doporučením profesorů, kteří mu vystavili glejt, mohl požádat o udělení titulu na své cestě z Itálie, a to na Pražské univerzitě. Zde nezískal jen diplom podobný těm, které se vydávaly často nedůvěryhodným „doctores bullati“, ale skutečný titul doktora medicíny a doktora filozofie, jenž mu ze svého palatinského úřadu udělil apoštolský protonotář katolické církve Jakub Chimarrha Ruremundus, vše se souhlasem císaře Rudolfa II. Tato slavná událost se konala 9. 12. 1591 při příležitosti druhé Jesseniovy návštěvy v Praze, pod dozorem císařových a dvorních lékařů.

Vitenberské období

Jakmile dokončil svá studia, oženil se s Marií Felsovou, dcerou císařského registrátora slezské komory ve Vratislavi, Adama Felse staršího. Poté co získal doktorát, pracoval krátce v rodné Vratislavi jako lékař a poté díky přízni vévody Bedřicha Viléma Sasko-Výmarského (Friedrich Wilhelm von Sachsen-Weimar), regenta tří dětí saského kurfiřta Kristiána I., se mu otevřela cesta na drážďanský dvůr a v roce 1593 se stal dvorním lékařem saské dynastie. Tuto přízeň si získal chytrým věnováním své filozofické kompilace Zoroaster, Nova, brevis veraque de universo Philosophia (Zoroaster, nová, krátká a pravdivá filozofie vesmíru).

Již v roce 1594, přestože někteří členové vitenberské univerzity váhali s jeho přijetím, se zde 10 let od začátku svých studií stal profesorem chirurgie v nově otevřeném ústavu chirurgie a brzy na to i profesorem anatomie a botaniky.

Dalším bodem jeho strmé kariéry bylo zvolení děkanem lékařské fakulty (1597) a hned poté rektorem celé univerzity. Ve své inaugurační řeči vyzýval studenty k dobrým mravům a k vyvarování se hlučné zábavy a večírků.

Léta strávená ve Vitenberku patří k nejplodnějším v jeho vědecké, pedagogické i lékařské kariéře. Byl oblíbeným učitelem díky svým kvalitním a poutavým přednáškám, v nichž zdůrazňoval úlohu botaniky v lékařství, dále prováděl mnoho pitev se svými studenty (pitvy zde byly zavedeny v roce 1526). Vedl 20 významných dizertačních prací, například práci svého následovníka na lékařské fakultě, Daniela Sennerta (1572–1637). Také provedl několik veřejných pitev, jednalo se o těla popravených zločinců, tuláků a žebráků.

Jeho první lékařská práce, kterou vydal, byly přednášky profesora Emilia Campolongy (1550–1604), oblíbené u jeho studentů, věnované správné diagnostice chorob. Jessenius je doplnil úvodem a zdůraznil význam správné diagnózy v léčbě chorob.

Každoročním zvykem v univerzitních městech bylo provedení veřejné pitvy. Jedna z nich osudové zasáhla do Jessseniova života, neboť se jí zúčastnil Tycho Brahe (dánský astronom a císařský historiograf), jenž strávil se svými syny několik měsíců v Jesseniově rodině. Brahe byl jeho prací nadšen a pozval jej k návštěvě Prahy. Jessenius sem přijel v červnu 1600. Důvodem jeho cesty bylo jednak apelovat u české komory v případě vleklého soudního sporu o rodinné vlastnictví ve Vratislavi, jednak návštěva přítele Braheho. Pravým důvodem jeho cesty však nebylo jen posílit staré přátelství, ale zejména uskutečnit ambice úspěšného učitele a vědce zlákaného leskem a slávou císařského dvora, který byl jedinečným střediskem vědy a umění.

Jessenius musel předvést své schopnosti a rozhodl se proto provést skutečnou podívanou, kterou by přivábil pozornost obou vědeckých center – výjimečného vědeckého okruhu kolem císařského dvora Rudolfa II. a Pražské univerzity, která právě zažívala své obrození.

Slavná Pražská pitva

Co se týká pitev v českém království, existují záznamy o anatomicko patologické pitvě těla krále Jiřího z Poděbrad, provedené v roce 1471. Pravděpodobně první podrobně popsaná anatomická pitva se konala v roce 1555 a provedl ji Jakub Kamenický (Camenius), pražský lékař, který ji popsal v dopise Petru Ondřejovi Jiřímu Matthiolimu (1501–1571), slavnému italskému botanikovi a osobnímu lékaři arcivévody Ferdinanda Tyrolského, který žil v Praze v letech 1554 až 1564.

V dopise Kamenický píše:

„V těchto dnech jsem pitval já a několik mých přátel mrtvolu člověka, který byl dlouho nemocen a zemřel vodnatelností“.

V roce 1577 úředník městské rady pořídil záznam, že několik bohatých měšťanek v Litoměřicích si vyžádalo pitvu zemřelé těhotné podruhyně z důvodů otevření jejího břicha. V zápisu je uvedeno, že důvod pitvy byla vyhřezlá ručička mrtvého plodu z pochvy zemřelé. Městská rada žádost kladně vyřídila a tři báby pupkořezné (porodní báby) uskutečnily pitvu se slibem, že se budou chovat slušně a zbožně během celé činnosti.

První pitvu v Brně provedl 28. 11. 1594 městský lékař Šimon Grynaeus, který pitval tělo zemřelé služky (příčina její smrti je nejistá, buď sebevražda, nebo veřejná poprava) v tehdy opuštěném a polorozpadlém kostele sv. Štěpána blízko městského špitálu v Trnité ulici. Vše poctivě zaznamenal městský kronikář Georg Ludwig von Liebeneck, jenž se náruživě zajímal o medicínu a při pitvě asistoval.

V českých zemích vyšlo v roce 1631 zemské nařízení, které ukládalo novoměstskému purkmistrovi, aby dal jednoho muže nebo ženu ze zločinců uškrtit katem a odevzdat lékařům „ad studium anatomicum“.

Jesseniova veřejná pitva, navržená Tychonem Brahem a Adamem Zalužanským ze Zalužan, se konala od 8. do 12. června 1600 v Rečkově koleji (bývalý dům bohatého měšťana a sládka Jana Rečky z Ledče, jenž založil univerzitní kolej pro 12 českých studentů svobodných umění v bývalé Poštovské ulici – dnes ulice Karoliny Světlé), přilákala mnoho odborného i laického publika. Jessenius se svým asistentem uskutečnili anatomickou pitvu před zraky členů všech tří stavů na těle odsouzeného oběšence a doprovodili ji výkladem prováděných zásahů a popisem rozpitvaných orgánů. Ačkoliv se nejednalo o první pitvu ani v Praze, ani v Českých zemích, byla to úplně první pitva otevřená veřejnosti. Navíc byla mistrně provedena jak po stránce odborné, tak po stránce propagační a dokázala Jesseniovi otevřít cestu do učených kruhů pražského prostředí.

Prvním výsledkem pražské pitvy bylo vydání jejího latinského popisu tiskem po Jesseniově návratu do Vitenberku v roce 1601. Dílo se nazývá Anatomiae, Pragae, anno M.D.C. abs se solenniter administratae historia (Pražská pitva, průběh pitvy jím slavnostně provedené v Praze L. P. 1600) (obr. 3). Její první český překlad ve zkrácené verzi vyšel teprve v roce 1934 a v plném znění v roce 2004 jako faksimile latinského originálu doplněného českým překladem. Tato dvojkniha je uvedena textem přednášky „Vzpomínka na Jessenia“, kterou přednesl při příležitosti výročí Jesseniova narození v roce 1956 na půdě Univerzity Karlovy slavný český anatom Ladislav Borovanský (1897–1971).

Titulní strana Jesseniovy knihy „Anatomiae, Pragae, anno M.D.C. abs se solenniter administratae historia” (1601)
Obr. 3. Titulní strana Jesseniovy knihy „Anatomiae, Pragae, anno M.D.C. abs se solenniter administratae historia” (1601)

První vydání Anatomiae Pragae je doplněno 70-ti stránkovým dílem De ossibus tractatus (Traktát o kostech), který je uveden chvalozpěvem na Petra Voka z Rožmberka (1539–1611) a obsahuje popis všech kostí lidského těla, jejich počet a stavbu (obr. 4). Popis kostry je tak dobře systematicky zpracován, že Jesseniovy čistě deskriptivní morfologické poznámky jsou jen s nepatrnými úpravami platné dodnes. Funkční a vývojové poznámky však odpovídají době vzniku, tedy znalostem pozdní renezanční anatomie.

Titulní strana Jesseniovy knihy „Tractatus De Ossibus” (1601)
Obr. 4. Titulní strana Jesseniovy knihy „Tractatus De Ossibus” (1601)

Traktát o kostech byl znovu vytištěn v latině v roce 1914 a později vydán se slovenským překladem v roce 1981 a doplněn o krátký souhrn Jesseniova života a díla.

Pražská pitva obsahuje obvyklé nabubřelé věnování císaři Rudolfu II. a českým stavům. Dále je dílo obohaceno o oslavnou báseň Jakuba Typotia a o báseň Jesseniova žáka Basilia Plina z Rigy, jenž vychvaluje svého učitele a jeho práci. Kniha nalezla odezvu jak v lékařských, tak v laických kruzích. Jessenius ukazuje stavbu lidského těla, umístění jednotlivých orgánů a jejich úlohu v činnosti celého těla.

Při zevrubném rozboru lze však odhalit, že jde o výběr z díla zakladatele moderní medicíny, Andrea Vesalia (1514 až 1564), jenž vydal nejkvalitnější anatomický atlas celé renezanční epochy pod názvem De humani corporis fabrica libri septem (Sedm knih o stavbě lidského těla, 1543). Přesto obsahuje Jesseniův popis pitvy několik nových poznatků, které překonávají dosavadní znalosti ostatních učenců, např. nové informace o popisu sluchového a hlasového ústrojí včetně jejich funkce nebo téze rozebírající způsob lidského vidění, která posloužila Johannu Keplerovi (1571–1630) při tvorbě nové teorie o způsobu vidění člověka, publikované v jeho Nova Astronomia (Nová astronomie).

Základy chirurgie

K vrcholům Jesseniovy vydavatelské práce patří Institutiones chirurgicae quibus universa manu medendi ratio ostenditur (Základy chirurgie, v nichž je ukázáno veškeré léčení pomocí rukou), vydané v roce 1601 ve Vitenberku. Jedním z pilířů tohoto díla je názor, že chirurgie je skutečná věda a uznávané zaměstnání pro lékaře, a nikoli pouhé řemeslo pro ranhojiče a lazebníky. Obhajoval jak chirurgii, tak farmacii jako významné součásti léčebných metod. Uváděl, že chirurgové nejen ošetřují povrchové rány, zlomeniny a poranění, nýbrž rovněž léčí pomocí chirurgických procedur a sestavují protézy, umělé končetiny, balzamují zemřelé a provádějí další postupy a techniky. Avšak rozdělení lékařských operací je provedeno podle Galenova učení na ty, jež léčí a odstraňují nemoci tam, kde je toho přebytek, a nemoci, kde se něčeho nedostává.

Jessenius získal svoje chirurgické znalosti zejména z děl vynikajícího francouzského královského lékaře Ambroise Parého (1510–1590) a čerpal rovněž ze získaných zkušeností během studia v Padově. Popisuje všechny tehdy obvyklé chirurgické procedury a zdůrazňuje jejich léčebný přínos (venesekce, odstranění vředu, odstranění vrozených vad, císařský řez, vyjmutí žlučových a ledvinových kamenů, léčbu zlomenin a vykloubení), zvláštní kapitoly věnuje protézám oční koule, zubů a končetin, chirurgickým nástrojům a jejich použití a v neposlední řadě, i balzamování těl zemřelých. Závěr je doplněn o Jesseniovy vlastní kritické komentáře a chirurgické zkušenosti, a celé dílo je opět věnováno císaři Rudolfu II.

Kvalita díla je zobrazena ve verši Jana Cogelera Vurcensia, složeného k oslavě Jesseniova génia a vloženého do úvodu slavné Chirurgie, vydané v pěti edicích v letech 1601–1638, jejímž autorem byl Jean Riolan mladší (1577–1657).

Třetím Jesseniovým dílem vydaném v roce 1601 bylo Sēmēiotikē; seu Nova cognoscendi morbos methodus, ad analyseos Capivaccianae normam (Semeiotika; aneb nová diagnostika chorob). Jedná se o reedici díla italského lékaře Aemilia Campolunga (Emilio Campolongo), které Jessenius doplnil vlastním komentářem zdůrazňujícím význam a potřebu určení přesné a správné diagnózy v lékařské praxi.

Jeho čtvrtá návštěva Prahy však byla velmi smutná. Dorazil sem v roce 1601 právě po smrti svého přítele Tychona Braheho, jehož osud zvěčnil v díle De vita et morte Illustris et generosi Viri, domini Tychonis Brahe Equit (O životě a smrti zářného a vznešeného Tychona Braheho). Tato smuteční řeč byla přednesena na pohřbu 14. 11. 1601 v kostele Panny Marie před Týnem . Během Jesseniova pobytu v Praze zemřel ještě jeho přítel a švagr Daniel Fels (snoubenec Braheho dcery Žofie) na tyfus 4. 2. 1602. Tato nemoc se tehdy nazývala morbus hungaricus vzhledem k rozsáhlé epidemii v německém vojsku při bojích proti Turkům na území Uher. Jessenius pitval tělo svého švagra a přispěl se svými poznatky do díla Martina Rulanda mladšího (1569–1611), německého lékaře a alchymisty na císařském dvoře Rudolfa II., jenž pak vydal knihu De morbo hungarico recte cognoscendo et feliciter curando (O správné diagnostice a léčbě uherské nemoci).

Během pobytu v Praze Jessenius upevnil vztahy s rektorem Pražské univerzity, Janem Adamem Bystřickým z Bochova (kolem 1555–1602) a rozhodl se trvale se přestěhovat do císařské metropole.

Pražské období

V květnu 1602, císař Rudolf II. oficiálně požádal saského vévodu, aby propustil Jessenia ze svých služeb na drážďanském dvoře. Jessenius přijel do Prahy popáté a usadil se tu nadobro. Díky štědrosti Petra Voka z Rožmberka se zde ubytoval v Loudově koleji. Bohužel, jako ženatý člověk nesměl působit jako Mistr na Pražské univerzitě, jež trvala na celibátu (celibát mistrů byl na Pražské Univerzitě zrušen až v roce 1609). Nicméně díky mnoha osobním a profesním vztahům se členy Pražské univerzity zůstal v Praze, pracoval zde jako praktický lékař a provedl i několik dalších pitev (např. v roce 1605 opět v Rečkově koleji pitval těla zemřelé ženy a dítěte). Udržoval těsné styky s dvorem rakouského císaře a českého krále Rudolfa II., ačkoli se mu nikdy nepodařilo stát se ani jeho osobním ani dvorním lékařem.

Avšak v roce 1606, když byla Praha zasažena vlnou moru, okamžitě přispěchal s preventivním instruktážním dílkem De cavenda tollendaque peste consilium (Rada o vystříhání se a snášení moru). Jessenius nevěřil v „negativní vliv podnebí” nebo “Boží trest”, ale místo toho nabízel možnost nakažlivého pozadí této choroby. Odhalil zásadní důkazy, že přísné následování hygienických pravidel a omezený styk s postiženými nemocí může předejít vzniku a šíření zhoubné nákazy. Rovněž doporučoval použití posilňujících nápojů, kořeněné a četné stravy a vysokou spotřebu syrové zeleniny a ovoce. Ačkoli popsal všechny příznaky nemoci, nepřišel s žádnou novou ani účinnou léčbou.

K tématu moru se vrátil ještě jednou, a to v díle Adversus pestem consilium (Rada proti moru), v němž zkoumal léčebné prostředky „Mithridatium” a „Theriak”. Věnoval tuto knihu svému ochránci a mecenáši Bohuslavu z Michalovic (1565 -1621) a vydal ji v německém Giessenu v roce 1614.

Po vydání filozofické práce De anima et corpore universi (O duši a lidském těle, 1605), v níž se jeho názory navracející k oficiálnímu aristotelskému pojetí světa a znamenají odklon a krok zpět ve srovnání s předchozím dílem Zoroaster, se Jessenius vrátil k některým již dříve zpracovaným tématům a problémům, souvisejícím se současnými politickými otázkami – občanská válka v Uhrách, spor uvnitř habsburského rodu, stavovská opozice v Čechách, v nichž našel svůj nový domov. Obnovené přemítání nad rovnováhou královské a stavovské moci urychlilo jeho rozhodnutí opustit postupně slábnoucí moc rudolfínské strany a připojit se místo toho k jeho bratru Matyáši, který získával navrch a projevoval ochotu k usmíření.

Změna v orientaci, naznačená Jesseniovou návštěvou Matyášovy korunovace uherským králem v Prešpurku v roce 1608, vedla k jeho odchodu z Prahy do Vídně s nadějí, že získá bezpečnou pozici u dvora svého nového pána. Ale ani tato změna kabátu nemůže být považována za jednoznačné vítězství, ačkoli se Jessenius stal královským lékařem.

Dílo De sanguine, vena secta dimisso, iudicium (O krvi a pouštění žílou, 1608), jež věnoval palatinovi Jiřímu Thurzovi z Bethlenfalvy (1567–1616), hlavě protestantské koalice uherských stavů, stojících v opozici proti císaři Rudolfu II., je považováno za nejskvělejší Jesseniovu práci tohoto období, třebaže vyvolalo nezanedbatelné vření mezi vědci. Přestože je stvořeno jako kompozice starších děl, bylo ještě dvakrát reeditováno jako součást větších celků: Jakub Pankrác Bruno, německý lékař (1629–1709) ji znovu vydal a doplnil rozsáhlým komentářem v roce 1668, a Josef Tadeáš Klinkosch (1734 -1778), slavný pražský anatom, ji zařadil do sbírky děl nazvané Dissertationes medicae selectiores Pragenses (Vybrané pražské lékařské dizertace).

Jessenius v tomto díle vytvořil obraz zdravého stavu člověka a vyvodil závěry nemocí na základě určitých známek, jež mohou být nalezeny v krvi každého pacienta (její barva, vzhled, hustota, sedimentace, schopnost se srážet). Dokonce znal a pozoroval krevní sérum. Předložil zajímavý souhrn znalostí makroskopického vyšetření krve puštěné žílou a rozhodně proti ní brojil s argumentem, že tato procedura vede k oslabení a vyčerpání pacienta. V roce 2007 vyšla latinsko-slovenská verze díla O krvi, doplněná Jesseniovým životopisem. Jessenius připravoval ještě podobnou práci o moči a jejím vyšetření, ale tato zůstala nevydána, a bohužel se ztratila.

Nepokojná doba cestování

V roce 1609 působil Jessenius ve Vídni ve funkci “tělesného lékaře” nebo “královského lékaře” nového císaře Matyáše. Poté Jessenius přijal nabídku svého mecenáše, protestanta Bohuslava z Michalovic, aby doprovodil jeho syna Jana Smila z Michalovic jako preceptor na cestě po proslavených německých univerzitách během roku 1609.

Na konci roku 1609 se Jessenius vrátil do Vídně. Začal se více zajímat o uherskou historii, neboť působil rovněž jako dvorní dějepisec. V chvalozpěvu Regis Ungariae, Mathiae II. Coronatio (Korunovace Matyáše II. králem uherským), Jesseniově první historické práci, věnované Matyáši II., popsal jeho korunovaci uherským králem, konanou v roce 1608, podal ji jako přehled uherských králů od nejstarších dob a zdůraznil nebezpečí tureckého vpádu.

V roce 1611 se krátce vrátil do Prahy, aby mohl být svědkem Matyášovy korunovace českým králem a tuto zvěčnil v díle Ad Matthiam II. Ungariae et Boemiae Regem Oratio inauguralis (Inaugurační řeč při příležitosti korunovace Matyáše II. uherským i českým králem).

V roce 1612 zemřela Jesseniova žena Marie v Ödenburgu (nyní Šoproň v Maďarsku). Ihned po této tragické události odjel Jessenius do Frankfurtu nad Mohanem, aby se zúčastnil Matyášovy korunovace římským císařem v červnu 1612, kterou zvěčnil v díle Ad divum Matthiam Caesarem (Božskému císaři Matyáši).

Zklamán chladným a odtažitým prostředím vídeňského dvora požádal o propuštění z císařské služby. Strávil několik let cestováním po Evropě, vydával a reeditoval svá starší díla (1613 Drážďany; 1614 Bazilej a Tubinky; 1617 Sienna).

Druhý pražský pobyt

Z pohledu Jesseniova neuspokojení a zklamaných nadějí se přitažlivost pražského prostředí opět dostala do popředí jeho zájmu. Po několika krátkých návštěvách se s konečnou platností přestěhoval na jaře 1616 zpět do Prahy se svou novou adoptivní dcerou Julií (o její matce neexistují žádná psaná svědectví). Díky své prestiži, jisté politické zkušenosti a doporučení mecenáše Bohuslava z Michalovic, který zastával úřad defenzora, byl Jessenius zvolen rektorem Pražské univerzity dne 16. 10. 1617.

Pražská univerzita tonula v hlubokém zmatku a Jesseniova volba byla hlavně politicky motivována. Jeho úlohou bylo jednak udržet protestanty na univerzitě aktivní, a jednak pozdvihnout nízkou úroveň vzdělávání. V roce 1618 byl Jessenius jmenován profesorem, ale jeho přednášky byly spíše obecného rázu a týkaly se více dějepravy než lékařství (zejména vzhledem ke skutečné neexistenci jakékoli lékařské výuky na tehdejší univerzitě). Vydal též dílo svého zesnulého přítele Jakuba Typotia De hierographia atque Symbola libri duo (Dvě knihy o hierografii a symbolech), doplněné básněmi dalších mistrů Pražské univerzity (např. Petra Fradelia) a věnované Karlu staršímu ze Žerotína (1564–1636), moravskému protestantskému šlechtici a polyhistorovi.

Jessenius se vrátil do velmi neklidné a nepokojné doby bojů za práva a svobody mezi českými stavy a nově korunovaným českým králem (29. 6. 1617) Ferdinandem II. (1578–1637). Připojil se k české (protestantské) straně a byl pověřen diplomatickým úkolem, s nímž se účastnil zasedání stavů v Karlových Varech na jaře roku 1618. Po druhé pražské defenestraci (23. 5. 1618) mu byl svěřen další politický úkol. Odejel do Prešpurku, aby zabránil úspěšné volbě Ferdinanda II. uherským králem. Před svým odjezdem však musel vyřešit potíže na univerzitě vzniklé proběhlou defenestrací: dopad vojenské činnosti na univerzitní majetek či otázky přijetí studentů zrušeného jezuitského učení v Klementinu.

Vzhledem k těmto potížím dorazil do Prešpurku příliš pozdě, až po úspěšné volbě a rozpuštění sněmu a padl přímo do rukou císaři. Byl uvězněn, převezen do Vídně a vyslýchán kvůli své účasti na stavovském povstání v Praze. Jeho poslání bylo zmařeno a uvrhlo jej na několik měsíců do žaláře. Během této doby se blíže seznámil se turieckým županem Péterem Révayem ze Szklabiny a Blathnicze (1568–1622), což zesílilo jeho vztahy ke kraji, z nějž pocházel jeho rod.

Díky mlhavým a nejasným plánům obou znepřátelených stran bylo možné v období vánoc 1618 vyměnit Jessenia za dva habsburské zajatce. Podle pověsti vyryl před svým propuštěním na zeď vídeňského vězení kryptogram IMMMM, který poté rozluštil císař Ferdinand II. jako “Imperator Mathias Mense Martio Morietur” (císař Matyáš zemře v měsíci březnu). Ferdinand II. připojil k tomuto nápisu své vlastní proroctví, řka „Iesseni, Mentiris, Mala Morte Morieris” (Jessenie, lžeš a zemřeš zlou smrtí). Jessenius sám komentoval tento příběh takto: “

„Jakož jsem já neselhal (neboť umřel Matyáš téhož měsíce), tak bez pochyby Ferdinand o to se postará, aby se jeho proroctví splnilo.”

Obě proroctví se skutečně naplnila: císař Matyáš zemřel 20. 3. 1619 a vězeň o dva roky později.

Po této události byl Jessenius stále ještě dalek názoru býti opravdovým protivníkem Habsburků. Avšak již během roku 1619 vydal práce, v nichž se příkře a natrvalo rozešel s habsburskou politikou. Znovu oživil svůj zájem o Pražskou univerzitu, vypracoval memorandum k jejímu pozvednutí a poslal je na sněm českých a moravských stavů – Ad regni Boemiae...De restauranda Antiquissima Pragensi Academia (Králi českému – O povznesení starodávného pražského učení). Zdůrazňoval v něm potřebu vzdělávání a vylíčil dějiny Pražské univerzity od jejího založení do doby krále Ferdinanda I. (1503–1564), jenž uvedl do Prahy jezuity v roce 1556 a povolil jim otevřít si svoji vlastní univerzitu zvanou Klementinum. Toto memorandum vydal tiskem Friedel Pick v roce 1920, jako Pragensia oder Denkschrift des Rektors Johannes Jessenius von Gross-Jessen an den Generallandtag von 1619 über Erneuerung der Prager Universität (Pragensia, čili Poděkování rektora Johannese Jessenia z Velkého Jasena generálnímu sněmu stavů v roce 1619 za obnovení Pražské univerzity) v němčině, latině a češtině. Rovněž vyjádřil své mínění o katolické habsburské straně v Legationis In Regiis Ungarorum comitiis...renunciatio (Odmítnutí delegátů vyslaných do uherského království) – zprávě o své cestě na sněm uherských stavů. Jeho názory bohužel měly brzy dostat za pravdu, a to za velmi smutných okolností. Zároveň oslovil nově zvoleného českého protestantského krále Friedricha Falckého (1596–1632), jehož korunovace se osobně zúčastnil. Požadoval po něm získání jezuitského učení v Klementinu pro potřeby Pražské univerzity.

V červenci 1620 se stal členem českého poselstva (pod vedením Smila z Hodějova) na uherský sněm, konaný v Banské Bystrici, který projednával například zbavení trůnu císaře Ferdinanda II., volbu transylvánského knížete Gabriela Betlena uherským králem (1580–1629) a vojenskou pomoc českým protestantům proti císařské armádě generála Karla Bonaventury Buquoye a bavorského vévody Maxmiliána. Jessenius byl vybrán na základě své pověsti jakožto rektor Pražské univerzity a rovněž díky své skvělé latině.

Betlen (v srpnu zvolený uherským králem) požadoval 400 000 florénů za svoji pomoc a Jessenius se (s dvěma dalšími vyslanci) vrátil do Prahy, aby získal požadovaný obnos. Zpravil univerzitu o své cestě na uherský sněm a opět odjel do Banské Bystrice, aby předal Betlenovi 100 000 florénů jako zálohu. Obě cesty a vyjednávání jej velmi vyčerpaly, jak můžeme číst v knize Andreje Segnera (pozdějšího studenta lékařství v Jeně).

Po svém posledním návratu do Prahy se pokusil znovu vyřešit otázku připsání jezuitského Klementina Pražské univerzitě, avšak po neúspěšných jednáních se v říjnu 1620 vzdal pozice rektora univerzity. Poněvadž se však nepodařila volba nového rektora, univerzita jej i nadále považovala za svého představeného až do jeho smrti.

Poslední Jesseniův rok

Veškeré snahy o renezanci Pražské univerzity, jakož i o úspěšné dovršení českého stavovského povstání proti Habsburkům byly náhle ukončeny bitvou, která z hlediska válečnictví byla jen bezvýznamnou půtkou, ale z hlediska politického znamenala velký obrat nejen v dějinách českých zemí. Ukončila tzv. českou válku, která rozpoutala mnohem větší konflikt, třicetiletou válku, jež posléze zbídačila rozsáhlá území Německa, Čech i Moravy.

Bitva na Bílé hoře (8. 11. 1620) znamenala velký zlom i v životě Jesseniově. Byl zatčen mezi prvními odpůrci Habsburků a rychlost jeho uvěznění předznamenala následný krutý trest. Byl vyslýchán kvůli svým předchozím vyjednavačským úkolům, a budiž mu ke cti, že zcela odmítl spolupracovat. Nedochoval se bohužel ani řádek jeho obvinění, ale dle ústních i písemných dokladů očitých svědků byl viněn z urážky majestátu (crimen laesae majestatis). Návrh trestu byl odeslán do Vídně a zahrnoval odplatu za Jesseniovu urážku císaře jazykem. Předsedajícím vyšetřovací komise byl Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic (1568–1628), nejvyšší kancléř Českého království a bývalý Jesseniův přítel z dob studií v Padově.

Císařská kancelář ve Vídni potvrdila rozsudky vynesené na Pražském hradě. Podle ortelu mu měl být „jazyk zaživa uřezán“ a on sám „ čtvrcen a na rozcestí rozvěšen, hlava pak s jazykem v jisté místo dána býti má, ale z milosti císařské nejprve se mu jazyk zaživa uřeže, potom sťat a čtvrcen a na rozcestí u stínadel rozvěšen bude, hlava pak s jazykem dá se na most.“

Poslední dějství Jesseniova života se odehrálo o dva dny později, 21. 6. 1621 na Staroměstském náměstí v Praze podle scénáře zmíněného výše. Jeho hlava byla vystavena s hlavami dalších 11 nešťastníků odpoledne po popravě na Staroměstské mostecké věži a jazyk byl umístěn na její vrchol. Části jeho rozčtvrceného těla byly vpleteny do kol a vystaveny na různých místech města. Dohromady bylo odsouzeno ke smrti 28 mužů a z nich 27 popraveno (3 pánové, 7 rytířů a 2 měšťané byli popraveni, 15 měšťanů oběšeno a 1 spáchal sebevraždu).

První zmínka o „pražské exekuci“ je uvedena již v roce 1621 v “Zibrtischen Bibliographie” (Pragensia V.) a doplněna několika vyobrazeními samotné popravy. Tabule V a VI jsou věnovány výhradně Jesseniovi a zobrazují vytržení jazyka a čtvrcení jeho těla (obr. 5). Ale ani zřeknutí se Jessenia, ani žádný jiný skutek – jako svalování viny z činorodé účasti Pražské univerzity na povstání na Jessenia – nezachránily Karolinum před vlastní záhubou. Katovy kleště, které vyrvaly Jesseniův jazyk z úst, rovněž utlumily tradici Pražské univerzity na dlouhé roky. Již v roce 1622 byla předána jezuitům a meč jeho přítele kata, magistra medicíny, Jana Mydláře (1572/1582–1664), který ukončil život velkého muže a rozsekal jeho tělo, předešel armády třicetileté války jen o chvíli.

Detail Jesseniova mučení z popravy na Staroměstském náměstí dne 21. 6. 1621
Obr. 5. Detail Jesseniova mučení z popravy na Staroměstském náměstí dne 21. 6. 1621

Veškerá Jesseniova literární činnost byla po jeho popravě systematicky pálena po celém Království českém; naštěstí se zachovala díla uložená v knihovnách německých protestantských univerzit a částečně rovněž v knihovnách Horních Uher.

Příležitostně psal Jessenius dokonce i verše, vydané buď jednotlivě, nebo v dílech jiných autorů; sám vydal dílko zvané De rustico Boemo (O českém sedlákovi). Jesseniova osobní knihovna, již si přivezl roku 1616 do Prahy, byla po jeho rozebrána a nyní je známo uložení pouhých 15 svazků ve třech různých knihovnách města Prahy.

Jen dva měsíce po krutém konci Jesseniova života vydal jeden z jeho žáků, Pavel Ješín z Bezdězce (Gessinius; před 1590 – po 1632), český humanistický básník a preceptor, v dalekém Nizozemí brožuru k oslavě a připomínce popravených a oběšených účastníků protihabsburského povstání, pod názvem Zachaei Pulegi de Zybisin Parentatio heroibus bohemis, a Ferdinando II. Pragae indigna passis (Oběť ve jménu cti českých hrdinů zemřelých zvůlí Ferdinanda II.).

Jesseniova lékařská díla vyšla v roce 1668 – De Sanguine (díky Pankráci Brunovi z Altdorfu s kritickými poznámkami k několika Jesseniovým omylům a chybám) – a v roce 1674 – Anweisung zur Wund-Arznei (Návod k hojení ran) – v Norimberku a byla široce používána. Jeho osobnost je součástí biografického díla Štěpána Weszprémiho o uherských lékařích Succincta medicorum Hungariae et Transsylvaniae biographica (Výtah z životopisů uherských a sedmihradských lékařů) z roku 1778 a díla Josefa Hyrtla Geschichte der Anatomie und ihrer Anstalt an der Carl-Ferdinands-Universität in Prag (Dějiny anatomie a její stolice na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze) z roku 1841. Úzká oblast zubního lékařství byla z Jesseniova díla využita v dizertaci Arno Hösera pojmenované Zahnheilkunde bei Johann Jessenius von Jessen (auch Jessinsky, 1566–1621) (Zubařství v díle Johannese Jessenia), vydané v roce 1924.

Jesseniova socha v Turčianském Jasenu
Obr. 6. Jesseniova socha v Turčianském Jasenu

Jessenius v literatuře, rozhlase a filmu

Jesseniův zajímavý život byl rovněž bohatou studnicí a silným podnětem pro uměleckou činnost. Slovenský spisovatel Ľudo Zúbek (1907–1969) napsal životopisnou novelu Doktor Jesenius v roce 1956 a český spisovatel Vladimír Körner (narozen 1939), stvořil v roce 1984 knihu Lékař umírajícího času. Podle této literární předlohy natočil v roce 1983 režisér Miloslav Luther (narozen 1945) stejnojmenný 5-ti dílný televizní seriál ve slovenštině a v roce 1990 se objevila sestříhaná verze ve formě filmu nazvaná Svědek umírajícího času. A konečně v roce 2008 se stala osobnost Jana Jessenia součástí cyklu České televize „Dvaasedmdesát jmen české historie“, (díl 32) věnovaného významným českým lidem, jejichž jména jsou zlatě vyryta nad okny Národního muzea v Praze.

Závěr

Ačkoli jeho vědecký přínos nikdy nepřekonal ten politický, největší poctou Jesseniovi je bezesporu pojmenování lékařské fakulty ve slovenském Martině (původním hornouherském Turčianském Svätém Martinu) – „Jesseniova lekárska fakulta Univerzity Komenského v Martine“. Kromě toho, nový asteroid s absolutní magnitudou 13, 6, objevený ve skupině hlavního pásu asteroidů českým astronomem Antonínem Mrkosem (1918–1996) dne 2. 5. 1984 na kleťské observatoři, byl označen jako „11830 Jessenius (1984 JE)“.

Jako člověk byl Jessenius synem uherského (slovenského) zemana žijícího v Slezsku, tehdejší části Království českého, a německé měšťanky. Nemluvil ani česky, ani slovensky a neměl žádné polské kořeny. Studoval ve Vitenberku, Lipsku a Padově, pracoval ve Vratislavi, Drážďanech, Vitenberku, Praze a Vídni. Byl skutečnou středoevropskou osobností lékařského, filozofického a politického života.

Literatura dostupná u autora

Doc. MUDr. David Kachlík, Ph.D.

3. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze

Ústav anatomie

Ruská 87

100 00 Praha 10

Email: david.kachlik@lf3.cuni.cz


Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 1

2012 Číslo 1

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se

VIRTUÁLNÍ ČEKÁRNA ČR Jste praktický lékař nebo pediatr? Zapojte se! Jste praktik nebo pediatr? Zapojte se!

×