Molekulární prediktory u nádorů hlavy a krku


Molecular Predictors in Head and Neck Tumours

This review summarizes bio­logical markers of head and neck cancer, which have emerged from recent developments in molecular changes during carcinogenesis. These markers could be evaluated in every step that is believed to be necessary for the development of a cancer: acquisition of autonomous proliferative signalling (EGFR), proliferative activity of tumour cells (DNA content, Ki‑ 67, mitotic index), inhibition of growth inhibitory signals (Bcl‑ 2), apoptosis (p53), immortalization (telomerase), angiogenesis (CD34, VEGF) and metastasis (MMP‑ 9, E‑ cadherin, I‑ CAM aj.). Most of these bio­logical markers are at the preclinical research stage. Significant progress has been achieved in the application of targeted therapy in head and neck cancer.

Key words:
head and neck cancer – biological markers – prognosis – targeted therapy


Autoři: P. Smilek
Působiště autorů: Klinika otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku, FN u sv. Anny v Brně a LF MU, Brno
Vyšlo v časopise: Klin Onkol 2010; 23(4): 218-223
Kategorie: Přehledy

Souhrn

Článek přináší přehled o bio­logických nádorových markerech identifikovaných u zhoubných novotvarů v oblasti hlavy a krku, který vychází z moderních poznatků o molekulárních událostech karcinogeneze. Jde o markery monitorující získávání autonomních proliferačních signálů (např. EGFR), proliferační aktivitu (obsah DNA, Ki‑ 67, mitotický index), inhibici růstových inhibičních signálů (p53), vyhnutí se programované buněčné smrti (bcl‑ 2), imortalizaci (telomeráza), angiogenezi (CD34, VEGF) a metastazování (MMP‑ 9, E‑ cadherin, I‑ CAM aj.). Vzhledem ke komplexnosti karcinogeneze je vhodné stanovit celý panel bio­markerů. Většina bio­markerů u nádorů hlavy a krku je ve stadiu preklinického výzkumu. Významného pokroku bylo dosaženo při aplikaci cílené léčby u HNSCC.

Klíčová slova:
zhoubné nádory hlavy a krku – biologické markery – prognóza – cílená léčba

Úvod

Nalezení a uplatnění vhodných molekulárních prediktorů u karcinomů hlavy a krku (head and neck squamous cell carcinoma – HNSCC) má klíčový význam pro zlepšení nepříliš dobrých léčebných výsledků karcinomů této oblasti. Molekulární prediktory mají především význam při rozhodování o zařazení nemocných s pokročilým operabilním HNSCC do primárně chirurgické léčby anebo do radio chemoterapeutického režimu. Většina zkoumaných prediktorů u HNSCC se prozatím nachází ve fázi preklinického testování. Hanahan et al [1] popsali šest důležitých kroků, které jsou na buněčné úrovni považovány za nezbytné při rozvoji zhoubného nádoru: 1) získání autonomních proliferačních signálů, 2) inhibice růstových inhibičních signálů, 3) vyhnutí se programované buněčné smrti (apoptóze), 4) imortalizace, 5) získání cévního zásobení k výživě nádoru (angiogeneze), 6) tkáňová invaze a metastazování. Vzhledem ke komplexnosti karcinogeneze má izolované stanovení jednoho bio­logického nádorového markeru jen malý význam a většinou je vhodné stanovit celý panel bio­markerů.

Získání autonomních proliferačních signálů

V patogenezi HNSCC hraje významnou roli receptor pro epidermální růstový faktor (epidermal growth factor receptor – EGFR) a jeho ligandy (obr. 1). HNSCC se řadí k nádorům s vysokou expresí EGFR, jeho pozitivita je udávána ve 38–47%. Exprese ostatních růstových receptorů je zjišťována v případě c erbB2 ve 3–29%, c erbB3 ve 21% a c erbB 4 ve 26% [2]. Hladina EGFR se zvyšuje ve fázi přechodu z dysplazie do karcinomu, v pokročilejších stadiích nádorů a u nádorů špatně diferencovaných. Předpokládá se, že zevní vlivy, jako je kouření a nadužívání alkoholu, vedou ke zvýšené produkci EGF a zvýšené expresi EGFR a mohou hrát roli při vývoji nádoru. V našem klinickém souboru [3] byla nalezena exprese EGFR u 45,4% pacientů (exprese c erbB2 jen u 1,0%) a bylo prokázáno vyšší riziko vzniku časné události v případě EGFR pozitivity pro všechny hodnocené léčebné režimy (p = 0,003).

Schematické znázornění mechanizmu účinku inhibitorů receptoru pro epidermální růstový faktor (převzato z [42]).
Obr. 1. Schematické znázornění mechanizmu účinku inhibitorů receptoru pro epidermální růstový faktor (převzato z [42]).

Signální cesta EGFR bývá sice poškozena ve velkém procentu HNSCC, ale pohled na prediktivní hodnotu EGFR je v literatuře rozporný. Například Schartinger et al [4] našli v souboru 129 pacientů s HNSCC zvýšenou expresi EGFR u 42,6% pacientů a zvýšenou expresi HER2 u 3,1% pacientů. Statistická analýza neprokázala vliv zvýšené exprese EGFR na přežití. Naopak Ang et al [5] vyšetřovali imunohistochemicky EGFR u 155 nemocných s HNSCC. U nemocných s vyšší expresí EGFR bylo výrazně horší celkové přežití i doba bez příznaků onemocnění. Autor považuje EGFR za nezávislý prediktor lokoregionálního relapsu a navrhuje, aby nemocní s vyšší hodnotou EGFR byli léčeni intenzivnější kombinovanou léčbou.

Obecně lze říci, že s prognózou HNSCC lépe koreluje amplifikace genu pro EGFR než pouhá exprese vyšetřená imunohistochemicky. HNSCC, u nichž se vyskytuje amplifikace genu pro EGFR, mají horší prognózu [6]. Kvantifikace hladiny proteinů EGFR a TGF a může být užitečná k identifikaci podskupiny pacientů s vyšším rizikem recidivy a mohla by se stát vodítkem pro rozhodování o léčbě [7]. Několik klinických studií u HNSCC prokázalo, že nádory s nízkou expresí EGFR mají po léčbě zářením méně lokálních recidiv [8]. Bentzen et al [9] vyšetřovali imunohistochemicky přítomnost EGFR u 304 nemocných s HNSCC. Statisticky významně lepší lokoregionální kon­troly nad nádorem bylo dosaženo u nemocných s prokázanou přítomností EGFR léčených hyperfrakcionovanou radioterapií. Uvedený autor navrhuje, aby výsledky imunohistochemického vyšetření EGFR byly použity k rozhodnutí o volbě frakcionačního režimu – konvenční frakcionace vs hyperfrakcionace. Nemocní s pozitivitou EGFR léčení hyperfrakcionovanou radioterapií mohou mít z tohoto postupu významný benefit. EGFR je považován za atraktivní cíl pro prevenci metastazování u HNSCC [10]. Hitt et al [11] vyšetřili imunohistochemicky vzorky nádorové tkáně u 46 nemocných s pokročilým HNSCC na přítomnost p53 a EGFR. Autoři nenašli při univariační analýze korelaci mezi vyšší expresí EGFR a odpovědí na indukční chemoterapii v režimu cisplatina + 5-FU + paclitaxel. Při vícerozměrné analýze bylo prokázáno, že kombinace pozitivní exprese p53 a středně vysoké až vysoké exprese EGFR byla sdružena se zkrácením doby do recidivy a pravděpodobně tato kombinace markerů vyjadřuje agresivnější nádorový fenotyp. Pacienti s amplifikací EGFR jsou považováni za vhodné kandidáty pro léčbu monoklonálními protilátkami proti EGFR. Pro predikci účinnosti léčby cetuximabem je ovšem třeba vyšetřovat více prediktorů. K pozitivním prediktorům patří vedle amplifikace genu pro EGFR také mutace tyrozinkinázové domény. K negativním prediktorům patří mutace EGFRvIII (chybí extracelulární doména receptoru EGFR), stat3 a K ras (kontinuální aktivace signální cesty nezávisle na zevní aktivaci či inhibici proliferace). Rutinní vyšetření těchto prediktorů u HNSCC prozatím není zavedeno vzhledem k tomu, že léčba monoklonálními protilátkami je teprve v počátcích a frekvence mutací, např. K ras, se u HNSCC obecně udává pod 5% (oproti např. karcinomům kolorekta, kde je frekvence udávána ve 32–57%).

Inhibice růstových inhibičních signálů

Dalším důležitým krokem nezbytným pro rozvoj nádoru je ztráta normálních protirůstových signálů. Jedním z nejvíce studovaných genů majících podíl na onkogenezi je tumor supresorický gen nazývaný TP53 lokalizovaný na krátkém raménku 17. chromozomu [12–14]. K poškození genu TP53 může dojít mutacemi, HPV infekcí a jinými mechanizmy. Např. genová mutace (G a T transverze) může být způsobena interakcí DNA s benzpyreny, které jsou součástí cigaretového kouře (častá koincidence u HNSCC). Také ně­kte­ré proteiny HPV se mohou vázat na TP53 a inaktivovat jej. Výzkumníci Anderson Cancer Center v USA prokázali nárůst pozitivity exprese proteinu p53 při progresi karcinomů hlavy a krku – 19% pozitivita byla u normálního epitelu, 29% pozitivita u hyperplastických lézí, 45% pozitivita u dysplastických lézí a 58% pozitivita u invazivního karcinomu. Potvrdili rovněž významnou korelaci mezi zvýšenou expresí p53 a genetickou nestabilitou [15]. Uvedené výsledky již vedly k uplatnění genové terapie: byly provedeny klinické studie fáze I a II u nemocných s pokročilou rakovinou hlavy a krku refrakterní na léčbu. K obnově funkčního genu TP53 byl použit adenovirový vektor [16].

Vielba et al [14] vyšetřovali p53 u 62 pacientů s karcinomem laryngu, náhodně vybraných a léčených v letech 1989–1995. Kaplan Meierova analýza přežití ukázala kratší přežití u nemocných, jejichž bio­ptický vzorek byl p53 pozitivní, ve srovnání s těmi, jejichž vzorek byl negativní (p = 0,04). Lavertu et al [12] vyšetřovali p53 a Ki 67 z archivních histologických vzorků 105 pacientů s HNSCC léčených chemoradioterapií. Kombinace negativity obou markerů byla sdružena s nižší incidencí recidivy tumoru (p = 0,02), s nižší incidencí lokoregionálních metastáz (p = 0,01), s nižším výskytem duplexních nádorů (p = 0,04) a s lepší šancí na záchranu orgánů. Autoři uzavírají, že další sledování p53 a Ki 67 u nemocných by mohlo potvrdit význam obou uvedených markerů při predikci časného relapsu.

K proteinům regulujícím buněčný cyklus patří také cykliny. Asi u 64% HNSCC byla zjištěna nadprodukce cyklinu D1. Tento cyklin by mohl být nezávislým prognostickým ukazatelem recidivy [14].

Rodina proteinů p21 patří k cyklin dependentním kinázám regulujícím buněčný cyklus. Ně­kte­ré studie u HNSCC potvrzují skutečnost, že zvýšená exprese tohoto proteinu koreluje se zvýšeným procentem recidiv a zkráceným přežitím [8]. V poslední době přibývá důkazů o prognostickém významu antionkogenu p16 zvláště ve spojení s lidským papiloma virem (HPV typ 16) u orofaryngeálního karcinomu (Gillison). Protein p16 je inhibitor cyklin dependentní kinázy a podílí se na regulaci buněčné proliferace. Orofaryngeální karcinomy HPV pozitivní a zároveň p16 pozitivní mají výrazně lepší prognózu a to umožňuje zmenšit intenzitu protinádorové léčby. Zároveň jsou testovány profylaktické a terapeutické vakcíny proti HPV 16.

Vyhnutí se programované buněčné smrti

U člověka byla popsána bcl 2 rodina apoptózu regulujících proteinů, která je tvořena nejméně 17 homology proteinu CED 9. Ně­kte­ré proteiny z rodiny bcl 2 proteinů, např. samotný bcl 2, potlačují proces apoptózy stejným mechanizmem jako CED 9. Byly nalezeny také pro apoptotické proteiny patřící do bcl 2 rodiny (např. Bax), které mají podstatný vliv na indukci apoptózy [17]. Nerovnováha v poměru anti  a pro apoptotických proteinů rodiny bcl 2, která vychyluje rovnováhu směrem k přežívání, může učinit nádorové buňky více rezistentními k řadě stimulů vyvolávajících buněčnou smrt (všechna chemoterapeutika, záření, hypoxie, odstranění růstových faktorů a glukózy, antionkogen p53) [18]. Tato duální funkce je navíc zřejmě tkáňově specifická. Např. zvýšená exprese bcl 2 u karcinomu prostaty ukazuje na horší prognózu, zatímco u karcinomu kolorekta a prsu na lepší prognózu. U HNSCC jsou výsledky rozporné, i když se většina autorů kloní spíše k pozitivnímu prediktivnímu významu. Např. Jäckel et al [19] považují koincidenci pozitivity p53 a zvýšené hodnoty bcl 2 za výraz zhoršené prognózy, podobně Costa et al [18]. Naopak Lehnerdt et al [20] v souboru 133 pacientů s orofaryngeálním karcinomem uvádí signifikantní spojitost exprese bcl 2 s lepší lokoregionální kontrolou a delším přežitím.

Nejistá úloha bcl 2 může být způsobena chyběním standardizace procedur při přípravě a zpracování imunohistochemických vzorků: různý typ použité protilátky, metodiky používané při imunohistochemickém vyšetření a především nestandardizovanou preanalytickou fází vyšetření – použití různých fixačních roztoků (obyčejný formol, pufrovaný formol, starý formol), různé fixační doby.

Imortalizace

Pojem imortalizace je označením pro skutečnost, že nádorové buňky získávají schopnost neomezeně se replikovat. Bylo prokázáno, že telomeráza je exprimována až v 90% lidských nádorů, zatímco v normálních somatických buňkách je nedetekovatelná [1,21]. Práce hodnotící prognostický význam telomerázy nejsou dosud uzavřeny, ale je pravděpodobné, že její vyšší aktivita koreluje s horší prognózou [22].

Dostupná data ukazují na její důležitost v patogenezi HNSCC a na její prognostickou hodnotu. Aktivita telomerázy je detekovatelná již v pozdních stadiích karcinogeneze (progredientní prekancerózy) a v časných stadiích HNSCC [23]. U ně­kte­rých karcinomů hlavy a krku ovšem v průběhu mnohastupňového procesu karcinogeneze ke změnám ve smyslu imortalizace nedochází.

Aktivita telomerázy je rovněž korelována se stupněm diferenciace tumoru a léčebnou odpovědí. Vyšší stadia nádorů mají významně vyšší aktivitu telomerázy než časná stadia karcinomu [24]. Výhodou kvantitativní analýzy aktivity telomerázy je možnost použití minimálního vzorku tkáně.

Získání cévního zásobení k výživě nádoru

Nedostatečné cévní zásobení nádoru má nejen vliv na jeho růst, ale také na léčbu. Solidní nádory často obsahují oblasti s intermitentním nebo perzistujícím deficitem perfuze. V nedostatečně prokrvených nádorech se nacházejí hypoxické buňky, které jsou radiorezistentní [25]. Většina nádorů je schopna stimulovat proliferaci endoteliálních buněk a tvorbu nových cév. Tento proces angiogeneze je složitě regulován stimulačními a inhibičními faktory. Jednou z možností hodnocení angiogeneze je měření „mikrovaskulární denzity“. Jako marker angiogeneze je používán CD34, antigen endoteliálních buněk. Protilátka proti CD34 se používá k označení kapilárních průsvitů, které jsou počítány v jednom zorném poli při 200násobném zvětšení.

Měření mikrovaskulární denzity pomocí CD34 je považováno za nezávislý prognostický faktor u karcinomu prsu, vaječníků, prostaty a žaludku. Výsledky studií u HNSCC jsou nejednoznačné. Ně­kte­ré studie zjistily souvislost mezi vyšší mikrovaskulární denzitou a metastazováním [26], v jiné studii [27] byla naopak vyšší denzita sdružena s lepší prognózou, další studie nenašly korelaci mezi mikrovaskulární denzitou a klinickým výsledkem vůbec [28]. Lopez Graniel et al [29] v souboru 33 pacientů s karcinomem dutiny ústní nalezli průměrnou hodnotu mikrovaskulární denzity 32,5. Nezjistili korelaci s přežitím, ale předpokládají, že toto vyšetření by mohlo být nezávislým prognostickým faktorem lokální recidivy. Japonští autoři [25] vyšetřovali kromě běžných klinicko patologických faktorů i p53, bax, bcl 2, Ki 67, AI, EGFR a CD34 u 31 nemocných s karcinomem hrtanu T1–T2, kteří byli léčeni kurativní radioterapií. U 11 nemocných došlo k recidivě onemocnění. Vyšší radiosenzitivita byla v univariační analýze spojena s vyšší mikrovaskulární denzitou a slabě i s vyšší expresí Ki 67. Při multivariační analýze byl prokázán pouze vliv mikrovaskulární denzity na radiosenzitivitu. Autoři uzavírají, že u malých laryngeálních karcinomů má na radiosenzitivitu vliv především mikrovaskulární denzita (oxygenace), nikoliv proliferační a apoptotické markery.

Vaskulární endotelový růstový faktor (vascular endothelial growth factor – VEGF) má vliv na mitózu endoteliálních buněk, jejich motilitu, organizaci a rovněž na permeabilitu endotelu. VEGF je v ně­kte­rých studiích korelován s metastazováním do krčních uzlin, angiogenezí a přežitím. Ve studiích zabývajících se VEGF u HNSCC jsou výsledky rozpačité, jeho vyšší exprese je spíše považována za prognostický faktor horší prognózy [30]. V naší klinické studii [3] byla zjištěna hodnota mediánu CD34 57,5 kapilárních průsvitů/3,14 mm² a statisticky bylo prokázáno (p = 0,002), že vyšší hodnota CD34 – zvláště vyšší než 85 – přispívala ke vzniku vyššího rizika zkrácení doby do recidivy či progrese ve všech léčebných režimech.

Tkáňová invaze a metastazování

Důležitou součástí progrese nádoru je invaze nádorových buněk a metastazování. V této fázi nádorového růstu se uplatňuje řada proteinů. Pro invazi nádorových epiteliálních buněk jsou nutné tři kroky: přichycení buňky k bazální membráně, proteolýza extracelulární matrix a migrace nádorových buněk. Na přichycení nádorových buněk k bazální membráně se podílejí ně­kte­ré integriny, E cadherin a skupina cytoplazmatických proteinů (cateniny). Cadheriny jsou transmembránové proteiny zajišťující spojení mezi buňkami ve tkáni. Ke své funkci potřebují ionty Ca2+, z toho je odvozen jejich název. Snížené hladiny E cadherinu byly sdruženy s metastatickým genotypem u HNSCC [31].

Kritickou fází invaze nádorových bu­něk je proteolýza extracelulární matrix. Na tomto kroku se podílí skupina proteináz, které ke své aktivitě vyžadují přítomnost kovových iontů, a proto jsou označovány jako matrix metaloproteinázy (MMP). Zvláštní pozornost zasluhuje MMP 2 a MMP 9, známá též jako kolagenáza typ IV o molekulové hmotnosti 92 kDa. Obě proteinázy byly prokázány u invazivních forem HNSCC [32].

Přítomnost zvýšené aktivity MMP 9 byla sdružena s vyšší invazivitou karcinomu dutiny ústní [8]. Bylo také zjištěno, že barvení na MMP 9 korelovalo se zvýšenou mikrovaskulární denzitou a VEGF, což ukazuje na možnou spolupráci obou faktorů při nádorové angiogenezi.

Invaze nádorových buněk do okolních tkání je závislá na přítomnosti povrchových markerů (adhezních molekul) a schopnosti nádorových buněk vázat mimobuněčné proteiny. V ně­kte­rých studiích s prognózou rakoviny hlavy a krku korelovala přítomnost markerů buněčného povrchu: CD 44, E cadherin, I CAM [30]. Při vícerozměrné analýze byl v naší studii [3] prokázán vliv pozitivity MMP 9 (p = 0,01) na zvýšení rizika vzniku časné události choroby (recidiva, progrese, úmrtí), nikoliv na celkové přežití.

Růst buněčné nádorové populace

Růst buněčné populace v nádoru je ovlivněn především rovnováhou mezi buněčnou proliferací a zánikem nádorových buněk. Mitotický a apoptotický index je počítán z rutinních řezů (barvených hematoxylin eozinem). Mitotický index se stanoví jako procento nádorových buněk v mitóze na 1 000 nádorových jader, apoptotický index jako procento nádorových buněk v apoptóze na 1 000 nádorových jader.

Stupeň proliferace nádorové populace lze stanovit i imunohistochemicky. U HNSCC mají význam zvláště dva proliferační markery: Ki 67 (stanovený pomocí protilátky MIB 1) a PCNA. Ki 67 je protein s molekulovou hmotností 345 kDa, je vyjádřen ve všech fázích buněčného cyklu proliferující buňky (G1, S, G2, M) a nedá se detekovat u buněk ve stavu proliferačního klidu (G0). Protein má podstatný význam pro buněčnou proliferaci [12]. Ki 67 pozitivní frakce buněk je proto označovaná jako růstová frakce. Stanovení proteinu Ki 67 je poměrně jednoduché, a proto se stalo široce užívaným ukazatelem proliferační aktivity buněk. Procento imunohistochemicky značených buněk z hodnocených 1 000 buněk se označuje jako skóre Ki 67. Podle ně­kte­rých studií nemocní s HNSCC se skóre Ki 67 menším než 30% měli pravděpodobnost přežití 25 měsíců od stanovení diagnózy v 90%, zatímco nemocní s procentem pozitivity Ki 67 vyšším než 50% měli pravděpodobnost tohoto přežití jen v 10% [33].

PCNA je nukleární protein s molekulovou váhou 36 kDa. Je identický s DNA polymerázou delta auxiliárním proteinem, který je nezbytný pro DNA syntézu, resp. pro reparaci během DNA syntézy. Proto se PCNA užívá jako proliferační marker [33]. PCNA je považován za užitečný marker buněčné proliferace korelující se stupněm malignity tumorů slinných žláz [8]. V ně­kte­rých studiích vysoká incidence PCNA signifikantně korelovala s kratším DFI a OS [34]. PCNA bývá označován jako „tanečník s mnoha partnery“, poněvadž koordinuje úlohu řady proteinů regulujících DNA. PCNA má delší poločas života než Ki 67 a na rozdíl od Ki 67, který je exprimován pouze u proliferujících buněk, může být vyjádřen i u neproliferujících buněk. PCNA proto může vyjadřovat nejen stupeň proliferace, ale i závažnost alterace DNA nádorových buněk. Nádory s vysokou expresí PCNA a zároveň nízkou hodnotou Ki 67 a SPF mohou být pomalu rostoucími nádory, které jsou bohaté na genetické aberace způsobující zvýšenou agresivitu nádoru [35].

Analýzu růstu buněčné populace lze též provádět pomocí flow cytometrie. Obsah DNA se jeví jako významný nezávislý prognostický faktor [36]. Mnoho nádorových buněk má abnormální množství DNA v jádře (tzv. aneuploidie). Většinou jde o zmnožení DNA, multiklonalitu. U HNSCC bývá vysoký stupeň aneuploidie v 5–70% případů. Aneuploidie je spojena se špatnou prognózou [33] a je výsledkem selhání kontroly mitózy [37]. Analýza buněčného cyklu nádorových buněk, zvláště stanovení S fáze buněčného cyklu (synthesis phase fraction – SPF), je důležitým ukazatelem proliferační aktivity nádoru. Das et al [38] nalezli významnou korelaci mezi aneuploidií a vyšší SPF u metastatických uzlin a časnou recidivou karcinomu dutiny ústní, zatímco obsah DNA primárního nádoru s DFI korelován nebyl.

Vztah mezi zvýšenou proliferací a nízkou apoptózou považují za důležitý prediktivní marker i Raybaud Diogène et al [39]. Autoři zjišťovali faktory radiorezistence u souboru 101 pacientů s HNSCC. Z imunohistochemicky zjištěných prediktorů – Ki 67, p53, T stadia, heat shock protein 27 a glutathione S transferáza – prokázala multivariační analýza pouze vliv p53, Ki 67 a T stadia. Silnou pravděpodobnost dobré odpovědi na radioterapii vykazovala kombinace snížené exprese p53 a vyšší proliferace (Ki 67 > 20%). Při poškozené apoptóze dochází k akcelerované repopulaci nádorových buněk po radioterapii, zvláště při konvenčním dávkování. Je li použita akcelerovaná radioterapie, k této repopulaci nedochází a prediktivní hodnota p53 je potom nevýznamná. Nádory s vysokou proliferační aktivitou (Ki 67 > 20%) odpovídaly na ozáření lépe (p = 0,0028). Tento závěr je konzistentní s klinickou zkušeností, že rychle rostoucí nádory odpovídají zpravidla na léčbu zářením lépe než nádory rostoucí pomalu. Nedostatečné krevní zásobení tumoru zapříčiňující hypoxii nádorových buněk rovněž vysvětluje souvislost mezi radiorezistencí a nízkou proliferační aktivitou. Couture et al [40] studovali homogenní soubor 304 nemocných s HNSCC, kteří byli léčeni pouze radioterapií. Imunohistochemicky byly stanoveny hodnoty p53 a Ki 67 a bylo zjištěno, že akumulace proteinu p53 je výrazně sdružena s lokálním selháním u nemocných, kteří byli primárně léčeni radioterapií. Zvýšená exprese p53 by mohla být markerem radiorezistence.

Nemocní s nízkou proliferací (Ki 67 << 20%) odpovídají na radioterapii hůře než nemocní s vyšší proliferační aktivitou. Kombinace pozitivity p53 a nižší exprese Ki 67 (< 20%) předpovídá horší odpověď na radioterapii, zvláště u nemocných s nižšími T stadii. Vliv markeru Ki 67 vysvětlují uvedení autoři skutečností, že v hypoxickém prostředí, které je samo o sobě faktorem radiorezistence, se nacházejí nádorové buňky především ve fázi G0. Nízká exprese Ki 67 proto odráží též hypoxii a predikuje radiorezistenci. Uvedení autoři doporučují imunohistochemické vyšetření Ki 67 a p53 i proto, že je dostupné, jednoduché a poměrně laciné.

V naší studii [3] se prostřednictvím vícerozměrné analýzy podařilo prokázat významný vliv realizované proliferace jak na celkové přežití, tak na riziko vzniku časné události. Míra realizované proliferace je vyjádřena jako zvýšený podíl nádorových buněk ve fázi G2M buněčného cyklu, kombinace G2M +MI anebo MI/AI. Kontrastní index G2M +MI/AI je v podstatě univerzálním prediktorem, a to ve všech léčebných režimech, u léčby poškozující genom o to více. Pacienti s nádory s vyšší mírou realizované proliferace mají horší prognózu a jsou ohroženi rizikem přímé progrese.

Galektin 3

Sacharidy nesou informace pro řadu důležitých buněčných dějů. Během procesu maligní transformace je rovněž ovlivněna struktura sacharidů i jejich receptorových molekul. Nižší hladina exprese galektinu 3 byla nalezena u epidermálních karcinomů ve srovnání se zdravou epidermis. Exprese vazebných míst pro galektin 3 může u pokročilých karcinomů hlavy a krku významně korelovat s výsledky léčby [41].

Závěr

Poslední dekády přinesly explozi informací o karcinogenezi HNSCC. Otázka možnosti predikce léčebných výsledků HNSCC a možnosti využití prediktivních bio­logických markerů k plánování léčby jsou předmětem řady publikovaných prací, ale prediktivní hodnotu většiny zkoumaných markerů se nepodařilo určit jednoznačně. Většina bio­markerů se nachází ve fázi preklinického hodnocení, v dostupné literatuře autoři uvádějí „možnost“ či „doporučení“ ohledně bio­markerů určujících volbu léčby. Pro uplatnění těchto bio­markerů v diagnostice a léčbě bude nutný větší počet studií korelujících klinické výsledky s molekulárními změnami HNSCC. Významného pokroku bylo dosaženo při aplikaci cílené léčby u HNSCC.

Autor deklaruje, že v souvislosti s předmětem studie nemá žádné komerční zájmy.
The author declare he has no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study.

Redakční rada potvrzuje, že rukopis práce splnil ICMJE kritéria pro publikace zasílané do biomedicínských časopisů.
The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers.

doc. MUDr. Pavel Smilek, Ph.D.
Klinika otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku
FN u sv. Anny v Brně a LF MU
Pekařská 53
656 91 Brno
e-mail: smilek@med.muni.cz


Zdroje

1. Hanahan D, Weinberg RA. The Hallmarks of Cancer. Cell 2000; 100(1): 57– 70.

2. Überall I, Kolář Z. Receptory pro epidermální růstové faktory a jejich význam pro maligní transformaci solidních nádorů. Klin Farmakol Farm 2006; 20; 190– 196.

3. Smilek P. Prognostické a prediktivní parametry dlaždicobuněčných karcinomů vybraných lokalizací hlavy a krku. Habilitační práce. Brno: LF MU 2009.

4. Schartinger VH, Kacani L, Andrle J et al. Pharmacodiagnostic Value of the HER Family in Head and Neck Squamous Cell Carcinoma. ORL J Otorhinolaryngol Relat Spec 2004; 66(1): 21– 26.

5. Ang KK, Berkey BA, Tu X et al. Impact of epidermal growth factor receptor expression on survival and pattern of relapse in patients with advanced head and neck carcinoma. Cancer Res 2002; 62(24): 7350– 7356.

6. Temam S, Kawaguchi H, El‑ Naggar AK et al. Epidermal growth factor receptor copy number alterations correlate with poor clinical outcome in patients with head and neck squamous cancer. J Clin Oncol 2007; 25(16): 2152– 2155.

7. Grandis JR, Melhelm MF, Holding WE et al. Levels of TGF‑alpha and EGF‑ R protein in head and neck squamous cell carcinoma and patient survival. J Natl Cancer Inst 1998; 90: 824– 832.

8. Myers EN, Suen JY, Myers JN et al. Cancer of the head and neck. 4th ed. Elseviere Science 2003.

9. Bentzen SM, Atasoy BM, Daley FM et al. Epidermal growth factor receptor expression in pretreatment bio­psies from head and neck squamous cell carcinoma as a predictive factor for a benefit from accelerated radiation therapy in a randomized controlled trial. J Clin Oncol 2005; 23(24): 5437– 5439.

10. Wells A. Cell Motility in Cancer Invasion and Metastasis. Netherlands: Springer 2006.

11. Hitt R, Ciruelos E, Amador ML et al. Prognostic value of the epidermal growth factor receptor (EGRF) and p53 in advanced head and neck squamous cell carcinoma patients treated with induction chemotherapy. Eur J Cancer 2005; 41(3): 453– 456.

12. Lavertu P, Adelstein DJ, Myles J et al. P53 and Ki‑ 67 as Outcome Predictors for Advanced Squamous Cell Cancers of the Head and Neck Treated with chemoradiotherapy. Laryngoscope 2001; 111: 1878– 1892.

13. Shin DM, Charuruks N, Lippman SM et al. P53 protein accumulation and genomic instability in head and neck multistep tumorigenesis. Cancer Epidemiol Biomarkers Prev 2001; 10(6): 603– 609.

14. Vielba R, Bilbao J, Ispizua A et al. P53 and Cyclin D1 as Prognostic Factors in Squamous Cell Carcinoma of the Larynx. Laryngoscope 2003; 113: 167– 172.

15. Shin DM, Charuruks N, Lippman SM et al. P53 protein accumulation and genomic instability in head and neck multistep tumorigenesis. Cancer Epidemiol Biomarkers Prev 2001; 10: 603– 609.

16. Clayman GL, El‑ Naggar AK, Roth JA et al. In vivo molecular therapy with p53 adenovirus for microscopic residual head and neck squamous carcinoma. Cancer Res 1995; 55(1): 1– 6.

17. Rejthar A, Vojtěšek B. Obecná patologie nádorového růstu. 1. vyd. Praha: Grada 2002.

18. Costa A, Licitra L, Veneroni S et al. Biological markers as indicators of pathological response to primary chemotherapy in oral‑ cavity cancers. Int J Cancer (Pred Oncol) 1998; 79(6): 619– 623.

19. Jäckel MC, Sellmann L, Dorudian MA et al. Prognostic significance of p53/ bcl‑ 2 co‑ expression in patients with laryngeal squamous cell carcinoma. Laryngoscope 2000; 110 (8): 1339– 1345.

20. Lehnerdt GF, Franz P, Bankfalvi A et al. The regulatory BCL2 promoter polymorphism (‑  938 C > A) is associated with relapse and survival of patiens with oropharyngeal squamous cell carcinoma. Ann Oncol 2009; 20(6): 1094– 1099.

21. Mao L, El‑ Naggar AK, Fan YH et al. Telomerase activity in head and neck squamous cell carcinoma and adjacent tissues. Cancer Res 1996; 56(24): 5600– 5604.

22. El Samny T, El Halaby H, El Fiky L et al. Prognostic value of telomerase and DNA ploidy in laryngeal carcinoma. Eur Arch Otorhinolaryngol 2005; 262(10): 799– 803.

23. Mutirangura A, Supiyaphun P, Trirekepan S et al. Telomerase Activity in Oral Leukoplakia and Nead and Neck Squamous Cell Carcinoma. Cancer Res 1996; 56(15): 3530– 3533.

24. Wright WE, Pereira‑ Smith OM, Shay JW. Reversible cellular senescence: implications for immortalization of normal human diploid fibroblasts. Mol Cell Biol 1989; 9(7): 3088– 3092.

25. Kamijo T, Yokose T, Hasebe T et al. Potential role of microvessel density in predicting radiosensitivity of T1 and T2 stage laryngeal squamous cell carcinoma treated with radiotherapy. Clin Cancer Res 2000; 6(8): 3159– 3165.

26. Shpitzer T, Chaimaoff M, Gal R et al. Tumor angiogenesis as a prognostic factor in early oral tongue cancer. Arch Otolaryngol Head Neck Surg 1996; 122(8): 865– 868.

27. Zätterström UK, Brun E, Willén R et al. Tumor angiogenesis and prognosis in squamous cell carcinoma of the head and neck. Head Neck 1995; 17(4): 312– 318.

28. Dray TG, Hardin NJ, Sofferman RA. Angiogenesis as a prognostic marker in early head and neck cancer. Ann Otol Rhinol Laryngol 1995; 104(9 Pt 1): 724– 729.

29. Lopéz‑ Graniel CM, Tamez de León D et al. Tumor angiogenesis as a prognostic factor in oral cavity carcinomas. J Exp Clin Cancer Res 2001; 20(4): 463– 468.

30. Smith BD, Haffty BG, Sasaki CT. Molecular markers in head and neck squamous cell carcinoma: their bio­logical function and prognostic significance. Ann Otol Rhinol Laryngol 2001; 110(3): 221– 228.

31. Georgolios A, Batistatou A, Manolopoulos L. Role and Expression Patterns of E‑ Cadherin in Head and Neck Squamous Cell Carcinoma (HNSCC). J Exp Clin Cancer Res 2006; 25(1): 5– 14.

32. Do NY, Lim SC, Im TS. Expression of c‑ erbB receptors, MMPs and VEGF in squamous cell carcinoma of the head and neck. Oncol Rep 2004; 12(2): 229– 237.

33. Welkoborski HJ, Hinni M, Dienes HP et al. Predicting recurrence and survival in patients with laryngeal cancer by means of DNA cytometry, tumor front grading, and proliferation markers. Ann Otol Rhinol Laryngol 1995; 104(7): 503– 510.

34. Maga G, Hubscher U. Proliferating cell nuclear antigen (PCNA): a dancer with many partners. J Cell Sci 2003; 116(Pt 16): 3051– 3060.

35. Liu M, Lawson G, Delos M et al. Prognostic value of cell proliferation markers, tumour suppressor proteins and cell adhesion molecules in primary squamous cell carcinoma of the larynx and hypopharynx. Eur Arch Otorhinolaryngol 2003; 260(1): 28– 34.

36. Yip TT, Lau WH, Chan JKC et al. Prognostic Significance of DNA Flow Cytometric Analysis in Patients with nasopharyngeal Carcinoma. Cancer 1998; 83(11): 2284– 2292.

37. Takes RP, Baatenburg de Jong RJ, van Blommestein R et al. DNA ploidy status as a prognostic marker and predictor of lymph node metastasis in laryngeal carcinoma. Ann Otol Rhinol Laryngol 2002; 111(11): 1015– 1020.

38. Das SN, Khare P, Patil A et al. Association of DNA pattern of metastatic lymph node with disease free survival in patients with intraoral squamous cell carcinoma. Indian J Med Res 2005; 122(3): 216– 223.

39. Raybaud‑ Diogène H, Fortin A, Morency R et al. Markers of radioresistance in Squamous Cell Carcinomas of the Head and Neck: A Clinicopathologic and Immunohistochemical Study. J Clin Oncol 1997; 15(3): 1030– 1038.

40. Couture C, Raybaud‑ Diogène H, Tètu B et al. p53 and Ki‑ 67 as markers of radioresistance in head and neck carcinoma. Cancer 2002; 94(3): 713– 722.

41. Plzák J, Betka J, Smetana K jr et al. Galectin‑3 –  an emerging prognostic indicator in advanced head and neck carcinoma. Eur J Cancer 2004; 40(15): 2324– 2330.

42. Neuwirthová J, Mechl Z, Smilek P et al. Integrace nových bio­logických přípravků do léčby spinocelulárních karcinomů hlavy a krku. Remedia 2007; 17(2): 181– 187.

43. Gillison ML. HPV and prognosis for patiens with oropharynx cancer. Eur J Cancer 2009; 45(Suppl 1): 383–385.

Štítky
Dětská onkologie Chirurgie všeobecná Onkologie

Článek vyšel v časopise

Klinická onkologie

Číslo 4

2010 Číslo 4

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
nový kurz
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Jistoty a nástrahy antikoagulační léčby aneb kardiolog - neurolog - farmakolog - nefrolog - právník diskutují
Autoři: doc. MUDr. Štěpán Havránek, Ph.D., prof. MUDr. Roman Herzig, Ph.D., doc. MUDr. Karel Urbánek, Ph.D., prim. MUDr. Jan Vachek, MUDr. et Mgr. Jolana Těšínová, Ph.D.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se