Dopis vnoučeti jako začátek dialogu


Autoři: Mgr. Judita Matyášová
Působiště autorů: CELLO, fakulta humanitních studií UK, Praha
Vyšlo v časopise: Geriatrie a Gerontologie 2019, 8, č. 3: 134-137
Kategorie: Zprávy, recenze, informace

Úvod

Mezinárodní projekt Dopis vnoučeti založil tým psycholožek varšavské univerzity pod vedením Elzbiety Dryll. Jeho hlavním cílem je zjistit, co by vzkázala nejstarší generace seniorů svým reálným či imaginárním vnoučatům. První fáze projektu začala v roce 2016, kdy autorky oslovily seniory po celém Polsku. Zapojit se mohl každý, komu je 60 a více let a chce se podělit o své životní zkušenosti. Polský tým přizval ke spolupráci Sonju Ehret z Gerontologického institutu, který je součástí heidelbergské univerzity. Na podzim 2018 jsem dostala pozvání zapojit se do tohoto mezinárodního projektu díky Ivě Holmerové, která vede moji doktorandskou práci na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. V listopadu 2018 se ve Varšavě konalo první setkání našeho týmu, kdy jsme se domluvily na konkrétní formě spolupráce. Naším cílem je získat co nejvíce dopisů v jednotlivých zemích (Polsko, Německo, Česko), analyzovat jednotlivé texty a poté je navzájem porovnat. Autorky projektu předpokládají, že v dopisech seniorů z vybraných zemí budou shodné problémy, shodné životní zkušenosti a podobné rady do života.

Metodika práce

Polský tým zpracoval analýzu a nyní chystá publikování výsledků v časopise Narative Inquiry (červen 2019), německý tým nyní pracuje na analýze. Česká část projektu začala v lednu 2019, kdy jsem ve spolupráci s neziskovou organizací SenSen dala výzvu, aby se senioři zapojili do tohoto projektu. SenSen je celorepubliková síť 120 seniorských klubů, které sdružují aktivní seniory v daném regionu. Zadání dopisu jsme zaslali písemnou formou, vedoucí klubů jsme kontaktovali telefonicky. Takto znělo zadání pro seniory: „Tým psychologů z Varšavské univerzity a Vysoké školy pedagogické v Krakově provádí výzkum týkající se předávání zkušeností starší generace mladým lidem. Chtěli bychom vás poprosit, abyste se tohoto výzkumu zúčastnili. Vaším úkolem bude napsat dopis svému vnoučeti: skutečnému nebo smyšlenému. Člověk, který již prožil několik desítek let, může říci, že ,život už jej naučil hodně´– ocitl se v řadě různých situací a shromažďoval zkušenosti, vyvozoval závěry, nabýval moudrost. A je to taková moudrost, která se v žádné škole naučit nedá – moudrost vlastní, osobní. Chtěli bychom vás poprosit, abyste se pokusili tuto moudrost předat v dopise svým nejbližším (vnoučatům) tak, aby mladí lidé mohli využít zkušeností starší generace. S ohledem na vědecký ráz celého výzkumu vám zajistíme anonymitu. Chtěli bychom vás poprosit pouze o uvedení několika formálních údajů.“

Senioři dostali nejen toto zadání, ale také dotazník o kvalitě života seniora a měli napsat základní biografické údaje (věk, pohlaví, místo bydliště, počet dětí, počet vnoučat, pravnoučat). Od ledna do dubna 2019 jsme projekt propagovali nejen v rámci SenSen klubů, ale také v regionálních i celostátních médiích. Koncem dubna 2019 jsme obdrželi 31 dopisů, z toho 27 autorů psalo reálným vnoučatům a 4 imaginárním vnoučatům. 26 dopisů napsaly ženy ve věku 60–70 let, nejmladší je 60 let a nejstarší 94 let. Při prezentaci projektu seniorům jsem vždy zdůrazňovala, že nejde o to, aby napsali svůj životní příběh, ale aby se snažili poradit mladé generaci, co by se jí v životě mohlo hodit. Naprostá většina seniorů zadání pochopila správně a zaměřili se na příběhy ze své osobní nebo rodinné historie a vyvodili z nich závěr nejen pro sebe, ale také pro vnouče.

Rodinná historie

Příběhy předků jsou v dopisech seniorů nejčastějším motivem, který má přivést vnouče k zamyšlení nad rodinnou historií a má ho povzbudit a inspirovat k tomu, aby se vyvaroval podobných chyb. Senioři v dopisech rozebírají buď přímo rodinnou historii z první nebo druhé světové války či doby komunismu, nebo poukazují na výchovný model, který se v dané rodině osvědčil a měl by pokračovat i v dalších generacích. Typickým příkladem je dopis č. 4, kde autorka vzpomíná: „Pečovali jsme o vás. Naštěstí jsme rozhodující část vašeho dětství prožili ve vzájemné blízkosti. Nešlo o ,hlídání dětí´. My jsme si s vámi užívali pohled na svět očima dítěte.“ Podobným způsobem bilancuje také autorka dopisu č. 20, která se z minulosti obrací do současnosti a konstatuje: „Dříve jsem pečovala o vás, dnes pečujete vy o mne. Snad opravdu platí, že co člověk zaseje, to sklidí.“

Dalším tématem, které se vyskytuje v rodinné historii, je snaha poprat se s nepřízní osudu a nezavírat oči před problémy. Tak jako o tom píše autorka tohoto dopisu: „Pokud vím, vzdávat se bez boje nebylo u nás zvykem. Jedna moje babička zachránila život dědovi. Bojoval na východní frontě první světové války. Babička si vydupala jeho převoz z frontového lazaretu domů a udělala vše pro to, aby nepřišel o nohu a vyléčil se.“ Nebo pisatelka dopisu: „Zažila jsem několik etap režimu, moje rodina působila v Sokole, komunistický režim vše zničil a zatrhl a díky tomu jsem už jako dítě věděla, že svět je rozdělený na dobro a zlo. Zemřel mi syn. Mám Parkinsonovu chorobu. Tímto vám chci vzkázat – buďte na sebe hodní, buďte tolerantní a hlavně prosazujte své názory.“ Od konkrétních příkladů se pisatelé dostávají také k obecnějším doporučením, například typu „všechny problémy řešíme společně, jste vychováváni k tomu říci vše hned, nelhat a každou situaci řešit“.

V kolekci dopisů jsou dva atypické texty, které odkazují k poselství někoho dalšího. Pisatelka dopisu číslo 7 totiž jako hlavní směr, který jí v životě pomohl, popisuje duchovního učitele, jehož učení se pro ni stalo příkladem a inspirací a doporučuje ho také svým vnoučatům. Další text, který se vymyká, je od autorky dopisu číslo 8, která jednoho dne dostala dopis od neznámého: „Požádal mě o odpověď na tři otázky: odkud jsme přišli, proč jsme tady, kam směřujeme.“ Autorka celý život pracovala v nemocnici a tvrdí, že se celý život snažila najít odpovědi na otázky, které jí položil neznámý pisatel. Závěr dopisu je tento: „Vedla jsem esperantský seminář pro lidi 3. věku. Několik z nás se zamýšlelo nad těmi třemi otázkami a shodli jsme se: Přišli jsme od svých rodičů a předků. Jsme zde, abychom udrželi lidský rod. Kam dojdeme, se dozvědí naši potomci. Dopis jsem odeslala. Odpověď mi nedorazila. Alespoň vy se zamyslete, proč jsme tady na Zemi.“

Česká historie

V celé kolekci dopisů se neobjevil ani jeden text, který by pozitivně hodnotil dobu komunismu. Sporadicky se objevovaly zmínky o jiném životném stylu ve smyslu: lidé na sebe měli víc času, nemohli jsme sice cestovat do zahraničí, ale zato jsme procestovali celou republiku. Nikde se neobjevila touha vrátit se zpět do doby komunismu, tak jak pravidelně zaznívá v průzkumech veřejného mínění, kdy „za komunistů bylo líp“. Typický je dopis autorky číslo 2, která líčí poválečné dětství a říká: „Moji rodiče i prarodiče se snažili žít tak, aby si pokud možno s komunistickým režimem nezadali. Nebyli nikdy členy komunistické strany a u nás se vždy s úctou vzpomínalo na prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, i když se o něm na veřejnosti nesmělo hovořit.“ Kromě popisů toho, co se v naší zemi v uplynulých dekádách, autoři textů také hodnotí, jak se změnil charakter našeho národa. Například takto v dopise číslo 5: „Rok 1989 přinesl konec vlády jedné strany. A demokracii. Křehkou, zranitelnou, ale přinesl. Víš, Nino, těch čtyřicet let budování socialismu je v lidech. Zvykli si brát, řvát, udávat, ohánět se legitimací, mít výhody.“

Rady do života

Samostatnou kapitolou jsou konkrétní rady, které autoři dopisů adresují svým vnoučatům. Některé rady jsou ryze praktické: co v životě dělat či nedělat, jiné mají formu přání a očekávání, kdy senior doufá, že se jeho vnouče zachová určitým způsobem. Typické je například přání autora dopisu číslo 1, který píše: „Pokud dočteš, moje vnučko (můj vnoučku) mé psaní až do konce a otevřeš si naši rodinnou kroniku, po jejím dočtení bych si moc přál, abych se stal i já tvou hezkou vzpomínkou. A pokud se ujmeš i pokračování ve vedení možná už jejího 4. dílu, rád ti seshora poděkuji.“ Praktickou radu svému vnukovi dává autorka dopisu číslo 3, která píše: „Nikdy nevěř, když uslyšíš, že kouření dělá chlapa. Opak je pravdou. Nedělá chlapy, ale slabochy, lidi nesvobodné, závislé na cigaretě. Brzy se jistě najde někdo, kdo si tě bude vážit a stane se tvým dobrým kamarádem. A možná že tvoji, v uvozovkách kamarádi, kteří se ti dnes smějí, že jsi baba, protože se nechováš jako oni, se zítra k tobě připojí a budou si přát být jako ty. A ty jim tak vlastně pomůžeš. Staneš se jejich vzorem.“

Často se v dopisech opakují témata nevzdávat se, když se něco nezdaří, jít za tím, co mě baví, mít zdravé sebevědomí, poučit se z vlastních chyb, respektovat názory druhých a pečovat o vztah s nejbližšími. S poslední zmiňovanou radou souvisí i situace, kterou popisuje autorka dopisu číslo 18. Její čtrnáctiletá vnučka se u ní zastavila a společně strávily celý den. Pisatelka s lehkou ironií glosuje, že je ráda, že vnučka měla vůbec čas ve svém nabitém programu. Dopoledne jí dívka vyprávěla, co je nového, a později vyzvala babičku, aby jí řekla o svém dospívání. „V jednu chvíli jsi řekla: ,Babi, já jsem ti povídala celé dopoledne, teď zase povídej ty! Jaké to bylo, když jsi byla malá?´ Vyprávěla jsem ti o dětství a ty jsi pak řekla: ,Babi, pokračování příště. Měli jste smůlu, že nebyly počítače a mobily, ale asi jste se taky nenudili.´ Co kdybych ti dnešní den zapsala, abys viděla, že byl pro mě výjimečný, abys věděla, že čas, který jsi mi věnovala, byl pro mě tím nejlepším. Chtěla bych říct tobě i dalším vnoučatům, že čas strávený s vámi je pro nás seniory vždy dárkem. Najděte si vždycky čas pro rodiče a prarodiče. Hodinka času, kterou jim věnujete, vydá za spoustu mailů a sms a má mnohem větší cenu.“

Pochopení pro mladou generaci

Pokud porovnáme míru kritiky „nemáte na nás čas“, „nezajímají vás naše problémy“ a míru pochopení pro mladé, pak jednoznačně převažuje pochopení ze strany seniorů. Většina pisatelů totiž nedává jasnou rovnici mezi: jste mladí, a tudíž se máte o nás zajímat. Jsou schopni vzpomenout si na svoje dospívání a reflektovat současné dospívání. Dobře to vystihuje pisatelka dopisu číslo 4, když říká: „Ve vašem mladém věku toto moje vyznání třeba ani nedočtete do konce. Já jsem zamlada také byla toho názoru, že svět mých předků je překonaný a jejich zkušenosti mi nemohou být užitečné. Doufám ale, že dopis nevyhodíte.“ A podobně situaci hodnotí: „Možná si myslíš, že je to předčasné. Ale já nevím, zda, až přijde ta chvíle (a někdy se budeš vdávat), u toho budu moct být.“ Nebo dokonce sebekriticky, kdy autorka předjímá, že snad bude vnučku její vyprávění nudit: „Milá moje, snad jsem tě příliš neunavila, již jsem se chystala delší dobu seznámit tě s tím, jak žili tvoji předci.“

Od pozitivních stránek je třeba nahlédnout i k tomu, co dnešním seniorům na vnoučatech vadí, nebo snad lépe řečeno, co je mrzí. Někdy jsou to špatné známky ve škole, ale mnohem častěji jejich chování. „Možná vám schází pobyt venku, raději vysedáváte u počítače, tím se připravujete o ten venek a kamarády. Poslouchej rodiče, kteří to s tebou myslí dobře.“ Nebo: „Když ti, moje nejstarší, milovaná Verunko, ukazuji staré fotografie, často se nad nimi usmíváte.“

Osobní sebereflexe

Osm dopisů obsahuje velmi zajímavou sebereflexi, kdy se autor více než na své okolí zaměřuje na sebe, svůj vlastní osobní vývoj a sebekriticky nahlíží na důležitá životní rozhodnutí. Autorka dopisu číslo 4 začíná text takto: „Dožije-li se člověk svého stáří, má dost času na přemýšlení. Já to štěstí mám, a tak občas přemítám, jak jsem vlastně svůj život žila. Byla jsem přiměřeně pracovitá, cílevědomá, vytrvalá a zvídavá? Nebo jsem mnohé nechala jen tak protéct mezi prsty? Nadělala jsem hodně chyb? Pokud ano, uměla jsem se z nich poučit?“ Od úvodního zamyšlení přechází ke konkrétním příkladům, kdy líčí, že vždy věřila, že na všem lze nalézt něco dobrého a svoje mnohaleté dilema uzavírá slovy: „Trvalo mi příliš dlouho, než jsem si naplno přiznala, že to není správné. Nic se nemá přehánět. Je nezbytné rozeznat špatnost dřív, než přeroste do úplného zla. Jedině pak se dá a má něco dělat. Nemohu se zbavit pocitu, že v tomhle směru jsem ve svém životě neobstála tak, jak jsem měla a mohla. Chytala jsem se světlých stránek a temná místa jsem měla tendenci zahnat do ještě větší tmy. Prosím, vyvarujte se toho. Jakmile vám váš rozum a vaše svědomí velí nekývat na souhlas, tak nekývejte.“

Autorka dopisu číslo 15 se nebojí konkrétně pojmenovat problémy, kterými si v osobním životě prošla. Naprosto otevřeně vnoučatům líčí dramatické okamžiky manželství s alkoholikem a na závěr své osobní zpovědi jim navzdory snad i logickému vyústění dává naději: „Píšu proto, abych se s vámi podělila o některé skutečnosti z mého života. Neberte to ode mne jako striktní radu, stejně se rozhodnete sami, jak budete chtít žít. Váš děda byl fajn člověk. Měl rád pivo, ostatně jako každý chlap. Na tom by nebylo nic zlého, kdyby jej občas neproložil vodkou. A ani nevím, kdy nastal ten zlom, kdy si tělo už řeklo dost, on zkolaboval a já mu volala záchranku. ... Skončil na jednotce intenzivní péče, neboť měl delirium tremens. Pravidelně jsem za ním jezdila. Platila jsem půjčky, o kterých jsem zprvu neměla zdání. Chtěla jsem mu být oporou. Po třech měsících byl konečně doma a byl to zase bezva chlap. Našel si jinou práci. Nedal si říci a chodil do práce opilý. Byl propuštěn, pak jsem se dozvěděla, že dlužíme 250 tisíc korun. Jiné řešení nebylo, než rozvod. ... Skončil tak, že ho našli u zastávky mrtvého. Není to sice veselé vyprávění, ale do života poučení určitě. Byl to nápor na mé nervy. Odnesla jsem to depresemi. Viktorko a Sašo, občas vás někdo podrazí, zklame vás láska nebo se dostanete na dno z jiného důvodu. Nikdy to nevzdávejte. Vždy existuje nějaké řešení, jak z toho ven. Vím, o čem mluvím. Dnes si plním své sny. Lítám ve vrtulníku, setkávám se se zajímavými lidmi a studuji akademii třetího věku.“

Problémy spojené se závislostí na cigaretách popisuje autorka dopisu číslo 3, když píše: „Každý rok jsem prokouřila svoji dovolenou. Když jsem totiž spočítala peníze, které padly na kouření, měla bych za ně skvělou dovolenou někde v Alpách nebo u moře. V pracovním kolektivu se kouřilo a já nechtěla vybočovat, být jiná. Navíc jsem si s cigaretou připadala jako dáma. Dnes je mi to k smíchu, ale mládí je už takové. Je to 15 let, co nekouřím. Zdravotní problémy ustoupily. Jen mě mrzí, o co mě kouření připravilo. Oč lepší by býval můj život bez něho.“ Závěr jejího dopisu končí radou třináctiletému vnukovi, aby se vyvaroval stejné chyby, aby přestal kouřit a šel naopak svým kamarádům příkladem.

Dary od vnoučat

Řada seniorů ve svých textech opakuje, že mají svá vnoučata rádi, ale také dávají naprosto konkrétní podobu tomu, co přesně pro ně čas s nejmladšími členy rodiny znamená. Manželský pár, který napsal dopis číslo 17, ho adresoval dvacetiletému vnukovi a jeho přítelkyni. Mladí lidé pojedou – každý do jiného kouta Evropy – na studia a seniorský pár jim dává několik rad na cesty. Přirovnává dobu odloučení k době, kdy i oni byli před lety stovky kilometru od sebe (manžel autorky dopisu narukoval a byl odvelen na východní Slovensko). Zajímavou paralelu v textu tvoří také tato pasáž, která opět porovnává vzájemné vztahy: „Vždy omládneme a opustí nás na chvíli zdravotní problémy. My starší vám předáváme zkušenosti, vy naopak máte stále komplexnější přehled o novinkách současného světa. Vaše rozšířené možnosti mne utvrzují ve víře, že svět bude lepší a pokrok se nedá zadržet.“ Opakovaně se v dopisech vyskytuje poděkování vnoučatům za obohacení života seniora, například v dopise 20: „Můj život jste neskutečně obohatili. Prožila jsem s vámi nejhezčí roky života,“ nebo v dopise 29: „Vnesli jste báječný a neopakovatelný pocit radosti do našeho života.“

Imaginární vnoučata

Čtyři autoři dopisů adresovali svůj text imaginárním vnoučatům a stojí za samostatný rozbor, protože se vymykají nejen jiným zacílením, ale také obsahem. Pisatelem prvního dopisu je jedenasedmdesátiletý muž, který má pro své budoucí vnouče či vnučku zcela jasný plán. Rád by ho vyzval, aby pokračovalo v psaní rodinné kroniky, která má téměř tisíc stran. V úvodní části pětistránkového dopisu vzpomíná na své rodiče a jejich chování. Odmalička mu předávali morální hodnoty a snažili se řídit Desaterem. Ve druhé části dopisu autor popisuje svůj náhled na současný stav společnosti takto: „Žijete v zemi, kde nic není hanba!´ – zhodnotil student medicíny z Asie svůj pobyt v České republice. Z české kotliny se vytratil stud. Žák školou povinný se nestydí zesměšnit svého učitele, muž se nestydí opustit ženu a děti kvůli milence, potomek se nestydí zvednout ruku na své rodiče, není hanbou žít jako parazit, veřejně propagovat zlo a násilí, jeden politik v parlamentu se nestydí urážet druhého politika, na Hradě je běžné, když prezident nazývá novináře idiotem jen proto, že se názorově s ním zrovna neztotožňuje. Normy chování nám prezentují svým nenormálním chováním duchaprázdné celebrity všeho druhu. Obyčejní smrtelníci v naší zemi trpí oprávněnými pocity nespravedlnosti křivdy, ale parní válec politiky a byznysu si již dlouho vesele jede dál. Sliby, fráze a široké úsměvy těch (všeho)schopných z předvolebních plakátů tak snadno a rychle shoří pod jeho kotlem. A nikdo z nich se za nic nestydí.“ Na závěr autor vyjadřuje přání, aby se vnuk nebo vnučka podíleli na psaní rodinné kroniky a dodává přání, aby se i on stal její hezkou vzpomínkou.

Autorka dopisu číslo 11 pojímá dopis zcela jiným způsobem. Jiný je už samotný začátek, kdy čtyřiasedmdesátiletá pisatelka zdraví svoji „imaginární vnučku“, o případném vnukovi v tomto případě není ani slovo. V úvodní části polemizuje nad svým vlastním osudem a říká: „Copak bych ti asi moudrého poradila? Jsem sice vzdělaná a chytrá, ale moudrá? To si netroufám říct.“ Zamýšlí se nad tím, kde hledat životní moudrost a dochází k závěru, že nejlépe se jí v životě osvědčilo řídit se moudrostí, která je skrytá v příslovích. Konkrétně uvádí: „Líná huba, holé neštěstí. Když nevím, tak se zeptám. Za zeptání nic nedáš.“ Po této pasáži následuje ostrý předěl v úvahách autorky dopisu a popisuje, co právě dělá. Pracovala na zahrádce, práce ji těší. Posledních pár vět dopisu se autorka natolik vžila do role babičky, že píše zcela konkrétní plán, co by s vnučkou ráda podnikla: „O kočičku a kytičky se starám ráda a těším se, že až přijedeš, budeme se starat o ten náš kousek přírody spolu. Tak se měj hezky a brzy přijeď do Litoměřic. Moc se na tebe těším!“

Třetí dopis imaginární nejmladší generaci začíná oslovením „Milá vnoučata!“. Autorem je jedenaosmdesátiletý muž a z jeho stručného dopisu (necelá půlstrana) je zřejmé, že si zakládá na úspěchu a dobrém postavení a to stejné doporučuje i svým imaginárním vnoučatům. Na rozdíl od dvou předchozích autorek dopisů, tento pisatel dává mnohem větší prostor pro interpretaci. Nehovoří o konkrétní škole, zaměstnání nebo rodinné historii. Říká: „Ve škole a v práci je třeba se dobře uvést. Mně to pomohlo. Dokázal jsem z toho těžit a tuto situaci vlastně roli využít. Važte si toho, když se dostanete, kam toužíte. Sám jsem se vždy dostal, kam jsem chtěl, jenže díky systému to pohořelo.“ Můžeme tedy jen domýšlet, co přesně autor myslí tím „dobře uvést“? V čem tato forma sebeprezentace spočívá? Co vše musel podstoupit? Nebo jak musel potlačit své pocity, aby navenek působil přesvědčivě?

Autorem čtvrtého dopisu je jedenašedesátiletý muž, který začíná oslovením „Milá Veroniko!“ a dále rozvíjí příběh smyšlené vnučky, které je nyní sedm let. Pisatel rozdělil svůj text do tří částí, každá je zaměřená na jedno důležité poznání, ke kterému během svého života dospěl. První je znalost rodné země. Autor procestoval Československo během soukromých i služebních cest a říká: „Nešlo však jenom o rozšíření zeměpisných znalostí. Tím, jak jsem objevoval své kořeny, se moje láska k vlasti stala ještě silnější.“ Podobné vyústění má i následující odstavec, kdy autor říká, že je hrdý na své předky. Píše, že má pochopení pro jejich konání a zmiňuje také bitvu na Bílé hoře. Odstavec končí slovy „o této osudové bitvě se budeš jistě učit“. Poslední odstavec se opět vztahuje k naší minulosti, ale má přesah i do současnosti. Pisatel říká, že je hrdý na svůj národ a tvrdí: „Jsem přesvědčen, že jsme vesměs národ, který sestává ze slušných, pracovitých a chytrých lidí. … A co víc, na rozdíl od jiných, větších národů, jsme ve své historii neobsazovali cizí území, nedělali jsme otroky z lidí jiné rasy...“ Závěr tohoto dopisu v jedné větě shrnuje pochopení pro mladou generaci: „Moje milá vnučko Veroniko, vím, že dnes ještě neporozumíš všemu, co jsem ti napsal, ale později, až budeš starší, postupně pochopíš, o čem jsem ti dnes psal.“ Pod textem je také post scriptum, kde autor doufá, že se mu vnučka ozve: „Kdybys mi chtěla napsat také dopis, přikládám svoji celou adresu.“

Závěr: výzva k dialogu

Kolekce 31 dopisů obsahuje řadu dramatických osudů, ale také mnoho konkrétních doporučení pro nejmladší generaci. Opakují se rady do života, které senioři předávají svým reálným či imaginárním vnoučatům. Jednoticí linkou všech zkoumaných textů je přání, v několika případech výslovně prosba, o vzájemný dialog s mladou generací. Seniorům však nejde – jak by se možná dalo očekávat – pouze o to, aby mladí lidé naslouchali příběhům z rodinné historie, ale zajímá je také, co vnoučata trápí a co je těší. Z dopisů je zřejmé, že často zůstane jen u jednostranné komunikace, kdy vnouče prarodičům pošle jednou za čas email nebo občas zavolá. Taková forma dialogu ale seniorům nestačí, mnohem více oceňují osobní setkání. Dává jim pocit, že jsou stále rovnocennými partnery pro diskusi, a nikoliv pozapomenutým členem rodiny, u kterého se pouze průběžně ověřuje, zda nepotřebuje nakoupit či vzít k lékaři. Projekt Dopis vnoučeti by měl napomoci vzájemnému dialogu. Česká sekce projektu, kterou koordinuji, tedy zahrnuje nejen analýzu dopisů, ale také veřejné diskuse. V průběhu podzimu a zimy 2019 chci zorganizovat sérii veřejných diskusí v SenSen klubech po celé republice. Na tyto akce pozveme nejen autory dopisů, ale také zástupce mladé generace. Věřím, že „doručení“ vzkazů bude začátek vzájemného dialogu, který nezůstane jen na papíře.

Mgr. Judita Matyášová

CELLO, fakulta humanitních studií UK, Praha


Štítky
Geriatrie a gerontologie Praktické lékařství pro dospělé Protetika

Článek vyšel v časopise

Geriatrie a Gerontologie

Číslo 3

2019 Číslo 3

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Co je dobré vědět o IPF
nový kurz
Autoři:

Nová éra v léčbě migrény
Autoři: MUDr. Eva Medová, MUDr. Tomáš Nežádal, Ph.D.

Imunitní trombocytopenie (ITP) u dospělých pacientů
Autoři: prof. MUDr. Tomáš Kozák, Ph.D., MBA

Význam nutraceutik u kardiovaskulárních onemocnění

Pěnová skleroterapie
Autoři: MUDr. Marek Šlais

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se

VIRTUÁLNÍ ČEKÁRNA ČR Jste praktický lékař nebo pediatr? Zapojte se! Jste praktik nebo pediatr? Zapojte se!

×