Recenze knihy:
Ošetřovatelství v geriatrii – hodnoticí nástroje

Autor: Andrea Pokorná a kolektiv

Vydavatel: Grada Publishing, 2013

Nakladatelství Grada vydalo již v roce 2013 publikaci s tematikou funkčního geriatrického hodnocení doc. PhDr. Andrey Pokorné, Ph.D., a kolektivu. Přestože v hlavním názvu publikace stojí „ošetřovatelství v geriatrii“ domnívám se, že publikace svým obsahem ošetřovatelství nejen zahrnuje, ale i dalece přesahuje. Funkční geriatrické hodnocení je problematikou interprofesionální, kdy na indikování, provedení a evaluaci jednotlivých testů a metod se podílí celý tým pracovníků, a to různou měrou podle individuálních potřeb pacientů a dané situace, zvyklostí nejen pracoviště, ale i jednotlivých interprofesionálních týmů. Není ovšem pochyb, že ošetřovatelství v této činnosti hraje klíčovou roli, a není tedy překvapením, že knížka z prostředí ošetřovatelství vychází.

Úvod publikace stručně představuje problémovou a „syndromologickou“ orientaci geriatrického přístupu. Jsou tu stručně charakterizovány nejvýznamnější geriatrické syndromy, autoři poukazují na heterogenitu seniorské populace, charakteristiku jednotlivých funkčních skupin. Vysvětlují tak potřebnost a účelnost funkčníhogeriatrického hodnocení pro poskytování péče lidem vyššího věku.

První specializovaná kapitola se zabývá problematikou kognitivních poruch. To je z pohledu závažnosti a prevalence jistě téma hodné primární pozornosti, nejen z důvodu narůstající prevalence demence související se stárnutím populace, ale i v souvislosti se syndromem deliria, který se vyskytuje velmi často zejména u starších, hospitalizovaných pacientů. Zatímco demenci se v současné době již věnuje určitá pozornost, o deliriu to zdaleka neplatí. Není mu věnována dostatečná pozornost, není včas diagnostikováno, a to se všemi velmi závažnými důsledky. Proto považuji za užitečné, že je právě syndrom deliria v této kapitole zdůrazněn, je mu věnována dostatečná pozornost a stejně jako v části o demenci jsou zde představeny adekvátní nástroje pro jeho vyhodnocení. Domnívám se, že zejména tato část by měla být „povinnou četbou“ pro studenty ošetřovatelství i lékařství a stručným, výstižným abstraktem pro všechny lékaře i sestry v praxi akutní i postakutní péče. Ti se totiž s problematikou každodenně setkávají, a ne vždy jí věnují adekvátní pozornost.

Další, obdobně obsáhlá kapitola je věnována výživě. Po stručném úvodu do problematiky představují autorky jednotlivé nástroje hodnocení nutričního stavu a diskutují jejich použitelnost v praxi. Za cenné považuji, že autorky nabízejí i ošetřovatelské rady týkající se podávání stravy. Ty sice nejsou rozsáhlé, ale zato výstižné, vycházející ze zkušeností a vhodné pro praxi.

Kapitola věnovaná posouzení soběstačnosti a mobility prezentuje základní nástroje, které se v této oblasti užívají. Podobně postupují autorky v kapitole o bolesti –⁠ což je téma pro péči klíčové, ale opět mu v praxi není věnována potřebná pozornost. Kapitola poskytuje přehled nástrojů a škál hodnocení bolesti, včetně škály pro hodnocení bolesti u pacientů s demencí. Závěrečná kapitola shrnuje význam funkčního hodnocení v péči o geriatrické pacienty.

Publikaci považuji za nesmírně cennou pro každodenní praxi. Domnívám se, že by neměla chybět v žádné knihovničce geriatra ani sestry věnující se péči o staré pacienty. Současně doporučuji, aby z ní čerpali i sociální pracovníci zodpovědní za posuzování soběstačnosti v rámci řízení o přiznání příspěvku na péči. Z praxe víme, že je zapotřebí mít alespoň základní povědomí o funkčním hodnocení respektujícím jednotlivé domény soběstačnosti s ohledem na jejich zdravotní determinanty.

V mnoha publikacích se zejména v poslední době setkávám s tím, že jsou citovány relativně nepodstatné zahraniční publikace, zatímco i klíčové tuzemské publikace jsou opomíjeny. V tomto ohledu považuji publikaci doc. Pokorné a autorského kolektivu za naprosto příkladnou: kromě klíčových zahraničních publikací autoři citují prakticky veškeré české prameny, které jsou k této problematice k dispozici, a to i publikace z tzv. šedé oblasti, které se nedostávají do vědeckých databází. Vnímám to jako výzvu autorů ke kolegiální spolupráci v péči o geriatrické pacienty. Jsem přesvědčena, že se jedná o navázání na nejlepší tradice naší geriatrie, která po mnoho desetiletí zdůrazňuje, že vstřícná a kolegiální interprofesionální spolupráce je nejen základem kvalitní péče na jednotlivých pracovištích, ale obecně podmínkou úspěšného rozvoje péče (nejen) o geriatrické pacienty.

Doc. MUDr. Iva Holmerová, Ph.D.

Gerontologické centrum Praha