Veškerá mizérie je v tom, že hlupákům je všechno jasné, zatímco moudří jsou samá pochybnost (Bertrand Russell)

MUDr. Jan Betlach vystudoval Lékařskou fakultu UK v Hradci Králové a po promoci nastoupil do tamního ústavu patologie, kde setrval 7 roků. V roce 1979 odešel na primariát do Havlíčkova Brodu, kde pracoval v pozici primáře dlouhých 28 let. Vedoucí funkci předal svému nástupci v roce 2007.

Co tě přivedlo k našemu oboru ? A jaká byla tvá profesní cesta?

Během studia jsem nebyl vyhraněný stran budoucího zaměření. Nepomýšlel jsem na operační obory, uvažoval jsem o interně, rok jsem fiškusoval také na psychiatrii. Na začátku 6. ročníku přišla ovšem nabídka nastoupit do Ústavu patologie, která mě nasměrovala. Patologii nám přednášeli věhlasní profesoři Fingerland a Vortel, skuteční velikáni oboru, kteří v ústavu nadále pracovali. A právě oni nám říkávali -⁠ vidíte, tamhleten vynikající internista (kardiolog, chirurg, atd.) začínal u nás na patologii. Takže takováto průprava se mně jevila všestranně prospěšná, včetně případné změny oboru v budoucnosti. Práce se mně zalíbila a také vzhledem k určité konzervativnosti a nechuti k nějakým změnám jsem v ústavu setrval 7 roků. Asistentské místo jsem nepřijal, nicméně na výuce mediků jsem se také podílel. Časem jsem viděl, že značný podíl práce, jak ostatně tehdy bylo běžné, je věnován pitvám a biopsie byly jakýmsi nutným přívažkem, který se vyřizoval ve volných chvílích někdy odpoledne. Velký důraz kladený na pitvy vedl k prakticky 100% propitvanosti, a když se stalo, že 1 -⁠ 2 dny nebylo ve FN žádné úmrtí, obtelefonovávali se okolní špitály, aby dodali nějaké nebožtíky. Stalo se také, že jeden kolega zapomněl při pitvě odebrat cosi na histologii a byl nucen s příslušným náčiním vyrazit do jakési venkovské márnice, aby chybu napravil -⁠ což se mimochodem nakonec stejně nepodařilo. Staří kolegové také vzpomínali, jak kdysi tu a tam se zřízencem vyjížděli pitvat někam do márnice. Nás mladé to ovšem k žádnému obdivu ani následování nepřivedlo, doba a naše očekávání byly už jiné. Takováto, jistě dobře míněná, ale již přežívající jednostrannost mě svého času inspirovala k parafrázování známých rčení -⁠ „V pitvě (hudbě) život Čechů“ nebo „Co Čech -⁠ to sekant (muzikant)“. Měl jsem pocit, že dobré vyšetření a interpretace biopsií poněkud zaostávají za potřebami kliniků (a především pacientů) a patologové si své poněkud nevalné postavení mezi ostatními obory medicíny moc nevylepšovali, i když pochopitelně světlé výjimky byly. V očích veřejnosti, pohříchu ale také mnohých lékařů, byli patologové považováni za poněkud anomální osobnosti, kterým dělá dobře pobývat mezi mrtvými a na obor jako takový bylo nahlíženo jako na zvláštní druh pohřební služby, kterému k práci stačí vysazené dveře na dvou dřevěných kozách coby pitevní stůl a k tomu vyřazené kudly z chirurgie (což ostatně občas přetrvává dodnes). Někdy po první atestaci se mně dostala do ruky skvělá Surgical Pathology (L. Ackerman, J. Rosai), která mne utvrdila v mých pocitech a orientaci (od té doby jsem pořizoval všechna další vydání tohoto jedinečného manuálu). V tu dobu ovšem musel z ústavu odejít prof. Vortel a ukázalo se, že některé biopsie v ústavu vlastně nikdo nedovede dobře zhodnotit. Suplovalo se to jakýmsi kolektivním posuzováním, ale nebylo to ono. Měl jsem pocit, že ústav mně už toho moc nedá a že bych mohl zkusit pracovat samostatně. Chtěl jsem se ženit, mít slušné bydlení a v Havlíčkově Brodě dlouhodobě inzerovali primariát -⁠ tak jsem tam v r. 1979 nastoupil. Pracovala tam tehdy už několik roků MUDr. Prášilová, sama po smrti prim. Prášila. Byla dcerou věhlasného profesora lékařské chemie Antonína Hamsíka, její bratr Mojmír byl hlavním restaurátorem v Národní galerii v Praze. Prášilovi nastoupili v Havlíčkově Brodě v r. 1953, když byli z „kádrových důvodů“ vystrčeni z 2. pražské patologie od prof. Jedličky. Tuto křivdu prim. Prášil trpce nesl po celý život. Budova oddělení byla na krásném místě na kraji lesíka, ale značně zchátralá a laboratorní i personální vybavení ubohé. Výhodou byl pouze vlastní kotel, ve kterém se v dobách před mým příchodem spalovaly také amputované končetiny. Není bez zajímavosti, že jedinými členy KSČ na oddělení byli 2 sanitáři. Zdárně proběhla generální rekonstrukce od sklepa až po střechu a ještě se přistavělo, časem se podařilo zmodernizovat i přístrojové vybavení a posílit personál. V současnosti jsme ovšem už několik roků v dost stísněných prostorách v hlavní budově nemocnice. A tak se občas utěšuji zmínkou prof. Povýšila, který před časem ve Vídni navštívil tehdy v Evropě nejmodernější ústav patologie, a říkal, že ta hypermoderní budova nemá ani jedno okno. A já alespoň to jedno teď mám!

Jaké jsou výhody a nevýhody práce patologů v menší nemocnici?

Dobré je, že na malém pracovišti má člověk prakticky o všem přehled a vše je takříkajíc po ruce. Jsme slušně vybaveni technikou i literaturou, kterou se v rámci možností snažíme trvale doplňovat. Velmi užitečný a prospěšný je kontakt na klinické lékaře, kteří jsou blízko nás, není problém zajít, je-li to potřeba, k operaci apod. Za ty roky, co pracuji, se toho ovšem v oboru hodně změnilo. Pomyslné kyvadlo propitvanosti se vychýlilo na opačnou stranu -⁠ v této situaci si nepochybně mnou spokojeně ruce zdravotní pojišťovny. Paletu protilátek máme pochopitelně jen základní a jinak se v tomto ohledu i s konzultacemi obracíme na ochotné kolegy hlavně Fingerlandova ústavu a brněnského Masarykova onkologického ústavu. Sám zůstávám HE klasikem a imuno přenechávám mladým. Není důležité a pochopitelně dnes ani možné všechno sám dobře oddiagnostikovat, ale především je nutné vědět, kde moje možnosti a schopnosti končí a je potřeba se obrátit na zkušenější a vybavenější specialisty. Prof. Bednář říkával, že v biopsii není nic horšího (a řekl bych i nebezpečnějšího) než osamocenost a postupující samolibost.

Jak vnímáš vývoj našeho oboru a jak vidíš budoucnost?

Myslím, že to velmi trefně vyjádřil nedávno v rozhovoru na tomto místě Pavel Fabian z Brna, nemám k tomu víc co dodat. Jakékoliv prognózy obecně jsou velmi ošemetné; ponecháme-li stranou naše poměry, stačí připomenout, že v USA mají asi 60 nobelistů za ekonomii a ani jeden z nich nepředpověděl velkou krizi před pár lety. Před časem mne zaujala teorie chaosu (mimochodem, rád bych někdy dal dohromady článek „Fraktály, chaos a patologie“), která se uplatňuje v nejrůznějších oblastech (burzovní výkyvy, dopravní kolapsy, funkce orgánů, vývoj počasí atp.), jejímiž hlavními znaky jsou: 1. malá příčina a velký následek, 2. nepredikovatelnost. Zjednodušeně řečeno -⁠ kdykoliv se může stát cokoliv. Kdybychom toto měli na mysli ve svých životech, byli bychom kromě jiného pokornější. Jinak mám radost, že v našem oboru pracuje mnoho mladých, velice šikovných kolegyň a kolegů.

Měli jsme oba možnost coby recenzenti vidět s předstihem publikaci editovanou prof. Šteinerem „Historie české patologie“. Jak se ti líbila?

Vážím si toho, že jsem se v této věci ocitl mezi dvěma univerzitními profesory -⁠ Ivo Šteinerem a tebou. Se zaujetím, potěšením a zájmem jsem text pročítal a jsem rád, že jsem svým malým podílem snad napomohl vzniku této knihy. Díky náleží především prof. Šteinerovi, ale i autorům všech příspěvků. Myslím, že výsledkem by mohla být pěkná třísetstránková kniha, kterou se v tomto směru zřejmě nemůže pochlubit žádný medicínský obor u nás.

A co děláš, když neděláš ?

Od všeho trochu (a nic z toho pořádně). Moje zájmy jsou polymorfně (ne)diferencované. Chalupaření se vším všudy, restaurování starých věcí, hudba (hlavně pasivně -⁠ např. dech beroucí Händelovy opery a oratoria, houslista Jascha Heifetz, pianistka Héléne Grimaud, kontraaltistka Mariana Mijanovic, ale třeba také Modern Jazz Quartet či Oscar Peterson nebo Jimmy Smith), rád čtu… a především se těším z vnoučat. Nu, a někdy jsem přinucen říci třeba také něco o sobě -⁠ jako právě tady teď s tebou.