Aktuální etické aspekty léčby absolutního uterinního faktoru neplodnosti pomocí transplantace dělohy


Current ethical aspects of absolute uterine factor infertility treatment using uterus transplantation

Objective: An analysis of ethical studies related to uterus transplantation in the treatment of absolute uterine factor infertility.

Methods: Literary research using the Web of Science, Google Scholar and Pubmed databases with the following keywords: absolute uterine factor infertility, ethics, deceased donor, living donor, and uterus transplantation. An analysis of articles published in impact and reviewed journals between 2000–2021.

Results: Uterus transplantation is a promising treatment method for women with absolute uterine factor infertility. In the experimental studies, an ultimate goal of this complex treatment was repeatedly achieved: childbirth through a caesarean section. An important milestone towards the application of uterus transplantation in human was the Montreal criteria of its ethical feasibility, published in 2012–2013. In 2012, the first uterus transplant study from a living donor started in Sweden and, in 2016, further studies were initiated worldwide. The first childbirth from the transplanted uterus in 2014 increased the interest of ethicists in various aspects of this experimental treatment, and this trend continues. Current ethical analyzes are focused particularly on the comparison of advantages and disadvantages related to the utilization of living and deceased donors of uterus; comparing ethical aspects of gestational surrogacy and uterus transplantation; uterus transplantation as an extremely radical form of assisted reproduction; its impact on adoptions; uterus transplantation in trans-gender women; the importance of establishing an international registry for uterus transplants; and other important ethical issues associated with this complex form of assisted reproduction.

Conclusion: Uterus transplantation is still in an experimental stage. The ethical analysis of the individual steps of this comprehensive method in the treatment of female infertility should be carried out continuously, in connection with the gradually presented outcomes of ongoing scientific research studies.

Keywords:

absolute uterine factor infertility – ethics – uterus transplantation – deceased donor – living donor


Autoři: Chmel R. 1;  Nováčková M. 1;  Čekal M. 1;  Chmel R. jr. 1,2;  Pastor Z. 1
Působiště autorů: Gynekologicko-porodnická klinika 2. LF UK a FN Motol, Praha 1;  LF UK v Plzni 2
Vyšlo v časopise: Ceska Gynekol 2021; 86(1): 40-45
Kategorie: Přehledový článek
doi: 10.48095/cccg202140

Souhrn

Cíl studie: Analýza etických studií souvisejících s vývojem experimentální metody transplantace dělohy v léčbě absolutního děložního faktoru neplodnosti.

Metodika: Literární rešerše s využitím databází Web of Science, Google Scholar a PubMed podle klíčových slov: absolute uterine factor infertility, ethics, deceased donor, living donor, uterus transplantation. Analýza článků publikovaných v impaktovaných a recenzovaných časopisech v letech 2000–2021.

Výsledky: Transplantace dělohy představuje nadějnou léčebnou metodu pro ženy s absolutním uterinním faktorem infertility. V experimentálních studiích bylo opakovaně dosaženo konečného cíle celé léčby: porodu zdravého dítěte císařským řezem. Významným mezníkem souvisejícím s humánním využitím transplantace dělohy byla Montrealská kritéria etických předpokladů proveditelnosti této složité léčby publikovaná v letech 2012–2013. V roce 2012 začala první studie transplantace dělohy od žijící dárkyně ve Švédsku a po roce 2016 byly ve světě započaty další studie. První porod dítěte z transplantované dělohy v roce 2014 zvýšil zájem etiků o různé aspekty této experimentální léčby a tento trend nadále pokračuje. Současné etické analýzy se zabývají zejména komparací výhod a nevýhod v souvislosti s využitím žijících a zemřelých dárkyň dělohy, srovnáním etických aspektů náhradního těhotenství a transplantace dělohy, transplantací dělohy jako velmi radikální formy asistované reprodukce, jejím vlivem na adopce, možností transplantace dělohy transgender ženám, významem vzniku mezinárodního registru transplantací dělohy a dalšími důležitými etickými otázkami této složité formy asistované reprodukce.

Závěr: Transplantace dělohy se stále nachází ve stadiu experimentu. Etická analýza jednotlivých kroků této komplexní metody léčby ženské sterility by měla probíhat kontinuálně, a to v návaznosti na publikované výsledky probíhajících vědeckovýzkumných studií.

Klíčová slova:

absolutní uterinní faktor infertility – etika – transplantace dělohy – zemřelá dárkyně – žijící dárkyně

Úvod

Ženská neplodnost způsobená chybějící či nefunkční dělohou (AUFI – absolutní uterinní faktor infertility) zůstává v rámci stávajících standardů léčby sterility stále de facto kauzálně neřešitelná. Neplodnost představuje pro polovinu žen fertilního věku bez dělohy významnou příčinu psychického stresu, přičemž dokonce i ženy léčené pro malignitu považují ztrátu fertility následkem onkologické léčby za neméně závažný stresový moment jako samotnou léčbu zhoubného nádorového onemocnění [1,2]. Transplantace dělohy (UTx) poskytuje ženám s AUFI určitou naději na naplnění jejich reprodukčních tužeb, ale stále se nachází ve stadiu experimentu, přestože již bylo opakovaně dosaženo cíle této složité terapie: porodu zdravého dítěte císařským řezem [3–7].

Ve srovnání s život zachraňujícími transplantacemi solidních orgánů je UTx „pouze“ léčebnou metodou zvyšující kvalitu života. Dárcovství „zbytné“ dělohy v rámci konceptu tzv. žijící dárkyně (jejíž děloha již splnila reprodukční funkci a dárkyně neplánuje další těhotenství) představuje nižší etické dilema než např. dárcovství ledviny nebo části jater, které může mít pro žijícího dárce těchto životně důležitých orgánů závažné zdravotní následky [8]. Významné etické pozitivum UTx představuje akceptování rizik spojených s otěhotněním, těhotenstvím i porodem samotnou příjemkyní transplantované dělohy, což je v úplném protikladu k surogátní (náhradní) gestaci, která zůstává spojena s eticky diskutabilním přenosem rizik z objednavatelů těhotenství na náhradní těhotnou, navíc v případě komerční surogace za předem dohodnutou úplatu [9].

První analýza etických aspektů UTx byla v českém písemnictví publikována v roce 2017 na základě relativně malé zkušenosti s pouze 20 humánními UTx a 5 porody z transplantovaných děloh [10]. Výzkum této metody léčby AUFI však od té doby významně pokročil. Dosud bylo provedeno cca 70 UTx a narodilo se 20 dětí [11], přičemž většina z nich byla donošena v dělohách od žijících dárkyň. Jedním z hlavních etických dilemat souvisejících s UTx zůstává otázka preference žijícího, či zemřelého dárcovství, resp. ekvivalence obou. Zastánci žijícího dárcovství dělohy z řad kliniků nezřídka poukazují na nedostatek vhodných dárkyň se smrtí mozku, obdobně jako v případě dárcovství ledvin či části jater. Otázka vhodných dárkyň získala na aktuálnosti po několika recentních porodech zdravých novorozenců z děloh od zemřelých dárkyň [5,6,12].

Etické analýzy se za 20 let od první saúdskoarabské transplantace dělohy vyvíjely zpočátku velmi pozvolna. Většina laické i odborné veřejnosti tuto transplantaci v době jejího provedení vůbec nezaregistrovala. Na stránkách České gynekologie však na ni již v roce 2002 reagoval její tehdejší vedoucí redaktor docent Zdeněk Holub [13]. Po prvním porodu dítěte z transplantované dělohy v roce 2014 ve Švédsku se zájem zejména amerických a britských vědců o různé etické aspekty této složité léčby významně zvýšil, ovšem maxima dosáhl až porodem prvního dítěte po transplantaci dělohy v USA v roce 2017. Jistou paralelu k vývoji zájmu o UTx by mohl představovat např. odborný, laický i etický zájem o transplantaci obličeje, která byla sice provedena poprvé ve Francii [14], ale celosvětové medializaci této metody pomohlo až její provedení českým specialistou na území USA o několik let později [15].

Malý zájem o etické aspekty v období po první humánní transplantaci dělohy

První UTx byla provedena v roce 2000 v Saúdské Arábii pod vedením gynekoložky Dr. Fageeh. Děloha od žijící dárkyně byla technicky správně transplantována do ortotopické pozice a na zavedené kombinaci imunosupresiv se také neodhojila. Cévní zásobení dělohy bylo adjustováno štěpy z vena saphena magna, které prodloužily krátké uterinní arterie vypreparované spolu s dělohou 46leté dárkyně [16]. Přívodné a odvodné cévy transplantátu byly v organizmu příjemkyně našity na ilické cévy. Po více než 3 měsících od transplantace však byla dia­gnostikována nekróza děložního štěpu a následně byla provedena hysterektomie. Samotní autoři spatřovali příčinu nekrózy v prolapsu dělohy do pochvy po nečekané pozdní dehiscenci uterovaginální anastomózy s devitalizací transplantátu, který vznikl následkem neprůchodnosti děložních cév po dislokaci dělohy distálně do pochvy. Tento případ vzbudil reakci zejména ze strany kritiků a na stránkách Lancetu byl hned v roce 2000 publikován nelichotivý, ale odborně nepodložený komentář [17]. Analýza případu ze strany saúdskoarabských úřadů však neprokázala pochybení, a proto byla časopisem v roce 2001 otištěna reakce  Dr. Fageeh s omluvou [18].

Pomineme-li etické aspekty této UTx, která poněkud předběhla dobu, je ze současného pohledu poučná zejména příčina, která vedla k devitalizaci dělohy, tedy k jejímu prolapsu do pochvy v delším časovém odstupu od samotné transplantace. Obdobný případ se od té doby neopakoval, a to nejen díky zvýšené pozornosti, která se fixaci dělohy v pánvi při transplantaci na základě saúdskoarabského poučení věnuje, ale velmi pravděpodobně i z důvodu, že absolutní většina z dosavadních celkem 70 UTx byla provedena u žen s vrozenou agenezí dělohy a pochvy, se syndromem Mayer-Rokitansky-Küster-Hauser (MRKH). Tyto příjemkyně dělohy měly neovaginu vytvořenou dilatačními nebo chirurgickými technikami [19]. Takto vytvořená neovagina je obvykle o něco kratší než u příjemkyň dělohy s vlastní pochvou, přičemž její proximální část je zpravidla také užší a samotná poševní stěna je ve fundu jizevnatá a tužší [20]. Saúdskoarabská příjemkyně dělohy byla naproti tomu po hysterektomii kvůli peripartálnímu život ohrožujícímu krvácení, a měla tedy normální, slepě zakončenou vlastní pochvu s prostornou proximální částí a elastickou poševní klenbou.

Ve srovnání s tímto případem a na základě dosavadních zkušeností s UTx nehrozí u příjemkyň s MRKH syndromem a neovaginou prolaps dělohy, ale naopak stenóza uterovaginální anastomózy, protože poševní klenba je po předchozí dilataci neovaginy či vaginoplastice dle  Vecchiettiho obvykle úzká a tuhá. Provedení anastomózy i normálně širokého děložního hrdla darované dělohy na poševní fundus příjemkyně s neovaginou může být chirurgicky obtížné a může představovat jednu ze sui generis příčin nadměrného zúžení v místě uterovaginální anastomózy [21,22]. Jedním z hlavních preventivních opatření před vznikem této stenózy by měl být výběr přiměřeně velké dělohy, jejíž děložní hrdlo by rozměrově odpovídalo šíři poševního fundu příjemkyně s neovaginou. Stenóza anastomózy vyššího stupně představuje závažnou překážku jak atraumatickému zavedení katétru do děložního hrdla při embryotransferu, tak i odtoku krve z dělohy při menstruaci a v neposlední řadě i odchodu lochií po porodu u žen, kterým je transplantovaná děloha ponechána k dalšímu otěhotnění [7].

První UTx u člověka sice vyvolala přechodný zájem médií i odborných kruhů, ale v následujících několika letech neiniciovala de facto žádné kritiky či etické analýzy. První se k této otázce na mezinárodním poli odborně vyjádřil Albert Altchek, který již v roce 2003 publikoval vyvážený komentář, v němž deklaroval, že na zvířecích modelech a jedné transplantaci dělohy u člověka bylo prokázáno, že techniky odběru dělohy i její transplantace příjemkyni lze považovat za chirurgicky proveditelné, přičemž vybraná udržovací imunosupresivní terapie používaná u těhotných žen po transplantacích solidních orgánů byla již dříve ověřena jako bezpečná [23]. Altchek byl dětský gynekolog a jeho pozitivní přístup mohl být částečně předpojatý, protože léčil pacientky s MRKH syndromem a měl pro tuto perspektivní léčbu větší pochopení. Dosud ovšem stále platí, že schopnost technicky provést jakýkoli experimentální léčebný postup, v tomto případě odběr dělohy od žijící dárkyně a její transplantaci příjemkyni, neznamená automatické ospravedlnění jeho provádění bez komplexního výzkumu v rámci vědecky založených studií, a to včetně provedení podrobné etické analýzy jednotlivých aspektů takové terapie.

Krátké období zvýšeného etického zájmu mezi první studií a prvním porodem dítěte z transplantované dělohy

Až na výjimky se do roku 2012 k etickým otázkám UTx vyjadřovali pouze gynekologové, a to zejména švédský tým, který po 12 letech animálního výzkumu inicioval v roce 2012 první vědecky založenou humánní studii transplantace dělohy [24,25]. Této studii však ještě v roce 2011 předcházela první UTx od zemřelé dárkyně, na které participovali gynekologové a plastičtí chirurgové v turecké Antalyi [26]. Příjemkyni s MRKH syndromem byla transplantována děloha od mladé dárkyně se smrtí mozku. Samotná operace byla sice úspěšná, ale následné embryotransfery nebyly završeny reprodukčním úspěchem. Pacientka prodělala několik zamlklých těhotenství v prvním trimestru a lze jen spekulovat, zda jednou z příčin mohla být její neovagina vytvořená ze stěny tlustého střeva, jež je spojena s vyšším rizikem vzniku poševní infekce [27].

V prosinci 2011 se v americkém městě Indianapolis sešli zástupci výzkumných týmů (zejména z USA, Velké Británie a Švédska), kteří měli zkušenosti s výzkumem na zvířecích modelech a v různé míře se v té době přibližovali použití UTx v humánním experimentu. Prezentací konsenzuálních závěrů v renomovaném časopise Human Reproduction [28] si aktéři tohoto setkání vytvořili podmínky k provedení transplantace dělohy u člověka, k němuž došlo na přelomu let 2012 a 2013 ve švédském Göteborgu. Jednalo se o studii celkem devíti žijících dárkyních a příjemkyň dělohy, přičemž u sedmi příjemkyň bylo dosaženo chirurgické i funkční úspěšnosti [29].

Zásadním zlomem v přístupu k humánní aplikaci UTx byla publikace tzv. Montrealských kritérií etické proveditelnosti UTx u lidského jedince v letech 2012 a 2013 pod patronací FIGO (International Federation of Gynecology and Obstetrics) [30,31]. V těchto publikacích byla vymezena kritéria pro provedení humánní studie UTx, přičemž bylo deklarováno zejména to, kdo může studie UTx v léčbě AUFI provádět (specializovaná vědeckovýzkumná a zdravotnická centra), kdo může být dárkyní dělohy (žijící i zemřelá dárkyně) a komu lze dělohu transplantovat (pouze osobám ženského pohlaví s genetickou výbavou 46, XX). Etické analýzy týkající se příjemkyň dělohy se v posledních letech posunuly a diskutuje se již i o chirurgických možnostech provedení UTx transsexuálním ženám s neovaginou a karyotypem 46, XY [32]. Někteří jdou ještě dále a tvrdí, že pokud existuje lidské právo na reprodukci a existuje-li léčebná metoda, která by umožnila odnosit dítě i transgender ženám s 46, XY, nemělo by být toto právo menší než u cisgender žen [33,34]. V kontextu s UTx se objevují i názory týkající se možností darování dělohy odebrané při operaci pro změnu pohlaví (female to male), ale na hlubší etickou analýzu tohoto problému dosud ještě nedozrál čas [35]. UTx byla již v době před porodem prvního dítěte z transplantované dělohy navržena i jako metoda znovuobjevení vlastní ženskosti cestou obnovení reprodukční schopnosti u žen bez dělohy toužících po vlastním dítěti [2].

Období zvýšeného zájmu o etické aspekty transplantace dělohy po prvním porodu z transplantované dělohy

První porod dítěte po UTx ve švédském Göteborgu proběhl na podzim roku 2014 ve 32. týdnu gravidity pro známky preeklampsie a patologický kardiotokografický záznam. Předčasně narozený eutrofický novorozenec mužského pohlaví o porodní hmotnosti necelých 1 800 g byl propuštěn z nemocnice domů již 16. den po porodu [4]. Další švédské porody proběhly v krátkém odstupu [36], což probudilo zájem o etické analýzy této složité formy asistované reprodukce. Začaly se diskutovat zejména otázky týkající se žijící dárkyně dělohy, dárcovství cestou multiorgánového  zemřelého dárce, komparace různých kontroverzí náhradního těhotenství a UTx, ale i rizik spojených s imunosupresivní terapií po transplantaci a v následném těhotenství [34,37–40].

Výhody konceptu žijícího dárcovství dělohy spočívají zejména v možnosti podrobného vyšetření dárkyně v době před odběrem dělohy, v dokonalém naplánování odběru a transplantace, v koordinaci všech zainteresovaných specialistů na dobu odběru i transplantace dělohy, v uvolnění operačních sálů, v krátké době studené ischemie dělohy mezi odběrem a navazující transplantací, ale i ve vyšším stupni histokompatibility v případě příbuzenského dárcovství dělohy. Ani koncept zemřelé dárkyně dělohy však nepostrádá určité výhody: dárkyně mohou být mladší, s lepší kvalitou uterinních cév, odběr štěpu je technicky jednodušší a rychlejší, přičemž je možné odebrat delší přívodné a odvodné cévy spolu s celými parametrii. To je však vyváženo ně­kte­rými negativy, zejména permanentní dostupností vzájemně zastupitelného týmu specialistů a nezřídka i dlouhým čekáním na dárkyni s vhodnou dělohou. Reprodukční efektivita konceptů žijícího a zemřelého dárcovství dělohy je předmětem probíhajících studií. Pokud se efektivita obou konceptů ukáže v budoucnu srovnatelná, opodstatnění žijícího dárcovství dělohy by se mělo přehodnotit. Pokud by byl v budoucnu k dispozici dostatečný počet zemřelých dárkyň korespondující s počtem potenciálních příjemkyň, pak by žijící dárcovství nemuselo být kvůli riziku poškození dárkyně dále eticky akceptovatelné [41]. Až u 11 % ze souboru 45 žijících dárkyň dělohy z několika center byly zaznamenány komplikace stupně IIIb podle Clavien-Dindo klasifikace [42].

Český transplantační zákon zvolil v souladu s většinou evropských legislativ opt-out systém posmrtného dárcovství orgánů, který předpokládá souhlas všech občanů s výjimkou těch, kteří v průběhu života vyjádřili svůj nesouhlas. V USA probíhají nyní studie UTx od žijících [43] i zemřelých dárkyň [6,44], přičemž zde je naopak nastolen systém opt-in, v rámci něhož mohou občané během života vyjádřit svůj souhlas s posmrtným darováním jednotlivě vyjmenovaných orgánů svého těla, přičemž důležitou roli hrají i příbuzní zemřelého, kteří se mohou také rozhodnout darovat orgány svého blízkého po stanovení jeho klinické smrti [38]. Vzhledem k dosavadnímu experimentálnímu charakteru UTx však děloha nebývá mezi těmi orgány, které by americká žena explicitně vyjmenovala pro účely posmrtného darování [40].

Dárci se smrtí mozku nemohou v současnosti zajistit dostatečný počet orgánů pro příjemce podstupující život zachraňující transplantace solidních orgánů (např. ledviny a játra), ale dnes není budoucí reálná poptávka po dělohách k transplantaci vůbec odhadnutelná. UTx bude pravděpodobně i v budoucnu transplantací „maloobjemovou“, za posledních 8 let jich totiž bylo v celém světě provedeno do 10 ročně. Právě v kontextu s malým počtem provedených odběrů a transplantací dělohy, přičemž pouze čtvrtina děloh pocházela od zemřelých dárkyň, se opakovaně diskutují etické aspekty odběru dělohy od žijící dárkyně, která se darováním orgánu dostává do role pacienta se všemi důsledky souvisejícími s předoperačním vyšetřovacím procesem a samotnou operací. Zejména anesteziologické, urologické, neurologické či sexuologické komplikace mohou neúměrně zvyšovat morbiditu dárkyň, jejichž motivací je zvýšení kvality života příjemkyně dělohy [21,29,43]. Fyzické trauma však nepředstavuje pro dárkyně dělohy jediné potenciální negativum. V případě příbuzenského dárcovství existuje i riziko vynuceného, ale i nepřímého nátlaku ze strany potenciální příjemkyně. Riziko nátlaku naopak odpadá v případě tzv. altruistického nepříbuzenského dárcovství dělohy, které bylo dosud využito jen v USA [8]. Známá, tedy blízká nebo příbuzná potenciální dárkyně se zpravidla nachází ve vulnerabilní situaci, protože její odmítnutí dárcovství může být vnímáno potenciální příjemkyní bez dělohy negativně a může narušit dosavadní harmonické interpersonální vztahy [45]. V souvislosti s darováním dělohy však dárkyni hrozí i riziko nadměrného očekávání. Dárkyně má být proto k odběru dělohy vždy připravována nezávislými členy multidisciplinárního týmu, kteří se nepodílí na přípravě příjemkyně [41].

Transplantace dělohy patří do skupiny vaskulárně-kompozitních alotransplantací (VCA), které jsou prováděny v zájmu zvýšení kvality života a sociální integrace jedinců do společnosti. Do této skupiny patří zejména transplantace obličeje a ruky závislé pouze na zemřelých dárcích. Mezi UTx a ostatními VCA však existují ně­kte­ré rozdíly. UTx je jediná primárně plánovaná dočasná transplantace a spočívá na jedné velké břišní operaci bez nutnosti celoživotního užívání imunosupresiv. Ostatní VCA jsou sice spojeny s nižším chirurgickým rizikem, ale i se všemi nežádoucími účinky trvale užívané imunosuprese (např. diabetogenní efekt tacrolimu a vyšší incidence ně­kte­rých kožních a hematologických malignit v případě dlouholetého užívání imunosupresiv) [37]. Někteří považují UTx za velmi radikální formu asistované reprodukce, která je spojena s kontroverzemi a riziky pro dárkyně, příjemkyně i budoucí děti, a v kontextu s tím poukazují na nezbytnost radikální reformy a transformace systému adopce dětí, které by chtěly žít v bezpečí rodiny [46].

Riziko zneužití této metody asistované reprodukce hrozí zejména v zemích s nízkým ekonomickým standardem a majoritou obyvatel žijících v rurálním prostředí bez dostatečné možnosti ověření poskytnutých informací. Pokud nejsou naplněna Montrealská kritéria etické proveditelnosti UTx [30,31] a Moorova etická kritéria pro uvádění inovativních léčebných metod do praxe [47], mezi jinými i kritérium stability výzkumné instituce, což se týká právě málo ekonomicky rozvinutých zemí, měli by být preferovanou skupinou dárců orgánů pro transplantace v těchto zemích dárci se smrtí mozku. V regionech, jejichž obyvatelstvo žije pod hranicí chudoby, by občané měli být zákonně chráněni před rizikem manipulativního jednání a neúměrným nátlakem k darování orgánů. Týká se to např. Indie, země s velmi liberalizovaným průmyslem asistované reprodukce, která patří mezi lídry v poskytování služeb náhradního těhotenství [48].

Na základě dosavadního výzkumu lze předpokládat, že se UTx může stát v ně­kte­rých zemích světa v krátké době standardem léčby AUFI. Výzkum této metody dnes probíhá zejména v USA, a proto právě tamější výzkumné týmy vyzývají k dialogu mezi gynekology a porodníky, transplantačními chirurgy, bio­etiky a ostatními zainteresovanými stranami nad dalším směřováním této nadějné léčby [49]. Recentní etické analýzy schvalují vytvoření mezinárodního registru UTx obsahujícího data o odběrech, transplantacích, těhotenstvích, porodech a všech souvisejících komplikacích [50]. Ně­kte­rá data týkající se studií UTx nejsou dosud publikována v kompletní podobě. Jejich sdílení jednotlivými vědeckovýzkumnými týmy by mohlo přispět ke snížení počtu omylů a slepých cest, což by mělo vývoj této složité metody asistované reprodukce významně urychlit [51].

Závěr

Dosavadní studie transplantace dělohy v léčbě absolutního děložního faktoru neplodnosti zatím neposkytují ucelené informace pro objektivní posouzení poměru rizik a výhod této léčebné metody na dostatečně reprezentativním souboru. Aktuální studie sice ukazují, že jednotlivé kroky této složité metody jsou proveditelné, avšak metoda sama je stále obestřena řadou kontroverzí, které se týkají zejména etických, zdravotních, právních, finančních a v ně­kte­rých zemích i náboženských otázek. Experimentální studie by měly pokračovat, aby dosáhly většího kumulativního počtu dárkyň, příjemkyň i narozených dětí. Na základě většího počtu dat budou moci být vědecky posouzeny plusy a minusy této metody v dlouhodobém follow-up. UTx by pak mohla být zařazena do portfolia standardních léčebných postupů u žen s AUFI. Etické analýzy jednotlivých kroků této složité léčebné metody by měly probíhat kontinuálně, a to v návaznosti na publikované výsledky probíhajících studií.

Obdrženo/Submitted: 8. 1. 2021

Přijato/Accepted: 10. 1. 2021

doc. MUDr. Roman Chmel, Ph.D

Gynekologicko-porodnická klinika

2. LF UK a FN Motol

V Úvalu 84

150 06 Praha 5

roman.chmel@fnmotol.cz


Zdroje

1. Nieman CL, Kinahan KE, Yount SE et al. Fertility preservation and adolescent patients: les­sons from adult survivors of childhood cancer and their parents. Cancer Treat Res 2007; 138: 201–217. doi: 10.1007/978-0-387-72293-1_15.

2. Orentlicher D. Toward acceptance of uterus transplants. Hastings Cent Rep 2012; 42 (6): 12–13. doi: 10.1002/hast.90.

3. Brännström M, Dahm-Kähler P, Kvarnström N et al. Live birth after robotic-assisted live donor uterus transplantation. Acta Obstet Gynecol Scand 2020; 99 (9): 1222–1229. doi: 10.1111/aogs.13853.

4. Brännström M, Johannesson L, Bokström H et al. Livebirth after uterus transplantation. Lancet 2015; 385 (9968): 607–616. doi: 10.1016/ S0140-6736 (14) 61728-1.

5. Ejzenberg D, Andraus W, Baratelli Carelli Mendes LR et al. Livebirth after uterus transplantation from a deceased donor in a recipient with uterine infertility. Lancet 2019; 392 (10165): 2697–2704. doi: 10.1016/S0140-6736 (18) 31766-5.

6. Flyckt R, Falcone T, Quintini C et al. First birth from a deceased donor uterus in the United States: from severe graft rejection to suc­cessful cesarean delivery. Am J Obstet Gynecol 2020; 223 (2): 143–151. doi: 10.1016/ j.ajog.2020.03.001.

7. Chmel R, Novackova M, Pastor Z. Lessons learned from the Czech uterus transplant trial related to surgical technique that may affect reproductive success. Aust N Z J Obstet Gynaecol 2020; 60 (4): 625–627. doi: 10.1111/ajo.13184.

8. Testa G, Johannesson L. The ethical chal­lenges of uterus transplantation. Curr Opin Organ Transplant 2017; 22 (6): 593–597. doi: 10.1097/MOT.0000000000000467.

9. O’Donovan L. Pushing the boudaries: uterine transplantation and the limits of reproductive autonomy. Bioethics 2018; 32 (8): 489–498. doi: 10.1111/bio­e.12531.

10. Chmel R, Nováčková M, Pastor Z et al. Etické aspekty transplantace dělohy. Čas Lék Česk 2017; 156 (1): 36–42.

11. Matěcha J, Chmel R jr, Nováčková M et al. Simplifikace odběru dělohy k transplantaci: robotický přístup a odtok krve ovariálními žílami. Ceska Gynekol 2020; 85 (5): 339–343.

12. Chmel R, Cekal M, Pastor Z et al. Assisted reproductive techniques and pregnancy results in women with Mayer-Rokitansky-Küster-Hauser syndrome undergoing uterus transplantation: the Czech experience. J Pediatr Adolesc Gynecol 2020; 33 (4): 410–414. doi: 10.1016/j.jpag.2020.03.006.

13. Holub Z. Transplantace lidské dělohy – nová éra? Ceska Gynekol 2002; 67 (4): 230–231.

14. Devauchelle B, Badet L, Lengelé B et al. First human face allograft: early report. Lancet 2006; 368 (9531): 203–209. doi: 10.1016/S01 40-6736 (06) 68935-6.

15. Pomahac B, Pribaz J, Eriksson E et al. Three patients with full fascial transplantation. N Engl J Med 2012; 366 (8): 715–722. doi: 10.1056/NEJMoa1111432.

16. Fageeh W, Raffa H, Jabbad H et al. Transplantation of the human uterus. Int J Obstet Gynecol 2002; 76 (3): 245–251. doi: 10.1016/ s0020-7292 (01) 00597-5.

17. Kandela P. Uterus transplantation failure causes Saudi Arabian government clampdown. Lancet 2000; 356 (9232): 838.

18. Fageeh W. Apology to Dr Wafa Mohammed Khalil Fageeh, obstetrician and gynecologist and assistant professor at King Abdilaziz University, and her medical team. Lancet 2001; 358 (9287): 1076. doi: 10.1016/S0140-6736 (01) 06249-3.

19. Chmel R jr, Pastor Z, Mužík M et al. Syndrom Mayer-Rokitansky-Küster-Hauser – ageneze dělohy a pochvy: aktuální znalosti a terapeutické možnosti. Ceska Gynekol 2019; 84 (5): 386–392.

20. Pastor Z, Fronek J, Novackova M et al. Sexual life of women with Mayer-Rokitansky-Küster-Hauser syndrome after laparoscopic Vecchietti vaginoplasty. Sex Med 2017; 5 (2): e106–e113. doi: 10.1016/j.esxm.2016.12.003.

21. Chmel R, Novackova M, Janousek L et al. Revaluation and lessons learned from a first 9 cases of a Czech uterus transplantation trial: four deceased donor and 5 living donor uterus transplantations. Am J Transplant 2019; 19 (3): 855–864. doi: 10.1111/ajt.15096.

22. Tummers P, Göker M, Dahm-Kahler P et al. Meeting report: first state-of-the-art meet­ing on uterus transplantation. Transplantation 2019; 103 (3): 455–458. doi: 10.1097/TP.0000 000000002561.

23. Altchek A. Uterus transplantation. Mt Sinai J Med 2003; 70 (3): 154–162.

24. Brännström M, Wranning CA. Uterus transplantation: how far away from human trials? Acta Obstet Gynecol Scand 2008; 87 (11): 1097–1100. doi: 10.1080/00016340802495509.

25. Brännström M, Wranning CA, Altchek A. Experimental uterus transplantation. Hum Reprod Update 2010; 16 (3): 329–345. doi: 10.1093/humupd/dmp049.

26. Ozkan O, Akar ME, Ozkan O et al. Preliminary results of the first human uterus transplantation from a multiorgan donor. Fertil Steril 2013; 99 (2): 470–476. doi: 10.1016/j.fertnstert.2012.09.035.

27. Ozkan O, Dogan NU, Ozkan O et al. Uterus transplantation: from animal models through the first heart beating pregnancy to the human live birth. Womens Health 2016; 12 (4): 442–449. doi: 10.1177/1745505716653849.

28. Del Priore G, Saso S, Meslin EM et al. Uterine transplantation – a real possibility? The Indianapolis consensus. Hum Reprod 2013; 28 (2): 288–291. doi: 10.1093/humrep/des406.

29. Brännström M, Johannesson L, Dahm-Kähler P et al. First clinical uterus transplantation trial: a six-month report. Fertil Steril 2014; 101 (5): 1228–1236. doi: 10.1016/j.fertnstert.2014.02.024.

30. Lefkowitz A, Edwards M, Balayla J. The Mon­treal criteria for the ethical feasibility of uterine transplantation. Transpl Int 2012; 25 (4): 439–447. doi: 10.1111/j.1432-2277.2012.01438.x.

31. Lefkowitz A, Edwards M, Balayla J. Ethical considerations in the era of the uterine transplant: an update of the Montreal criteria for the ethical feasibility of uterine transplantation. Fertil Steril 2013; 100 (4): 924–926. doi: 10.1016/j.fertnstert.2013.05.026.

32. Taneja A, Das S, Hussain SA et al. Uterine transplant: a risk to life or a chance for life? Sci Eng Ethics 2019; 25 (2): 635–642. doi: 10.1007/s11948-018-0018-4.

33. Jones BP, Williams NJ, Saso S et al. Uterine transplantation in transgender women. BJOG 2019; 126 (2): 152–156. doi: 10.1111/1471-0528.

34. Shapiro ME, Ward FR. Uterus transplantation: a step too far. Am J Bioeth 2018; 18 (7): 36–37. doi: 10.1080/15265161.2018.1478027.

35. Kisu I, Banno K, Matoba Y et al. Current status of uterus transplantation and approaches for future clinical application in Japan. Transplant Proc 2018; 50 (9): 2783–2788. doi: 10.1016/j.transproceed.2018.02.198.

36. Mölne J, Broecker V, Ekberg J et al. Monitoring of human uterus transplantation with cervical bio­psies: a provisional scoring system for rejection. Am J Transplant 2017; 17 (6): 1628–1636. doi: 10.1111/ajt.14135.

37. Arora KS, Blake V. Uterus transplantation: ethical and regulatory challenges. J Med Ethics 2014; 40 (6): 396–400. doi: 10.1136/med ethics-2013-101400.

38. Bruno B, Arora KS. Uterus transplantation: the ethics of using deceased versus living donors. Am J Bioeth 2018; 18 (7): 6–15. doi: 10.1080/15265161.2018.1478018.

39. Williams N. Should deceased donation be morally preferred in uterine transplantation trials? Bioethics 2016; 30 (6): 415–424. doi: 10.1111/bio­e.12247.

40. Williams NJ. Deceased donation in uterus transplantation trials: novelty, consent, and sur­rogate decision making. Am J Bioeth 2018; 18 (7): 18–20. doi: 10.1080/15265161.2018.1478 043.

41. Bruno B, Arora KS. Ethical implications of donor type for uterus transplantation: why we should remain wary of using living donors. Yale J Biol Med 2020; 93 (4): 587–592.

42. Jones BP, Saso S, Bracewell-Milnes T et al. Human uterine transplantation: a review of outcomes from the first 45 cases. BJOG 2019; 126 (11): 1310–1319. doi: 10.1111/1471-0528.15863.

43. Johannesson L, Koon EC, Bayer J et al. Dal­las UtErus Transplant Study: Early outcomes and complications of robot-assisted hysterectomy for living uterus donors. Transplantation 2021; 105 (1): 225–230. doi: 10.1097/TP.0000 000000003211.

44. Flyckt RL, Farrell RM, Perni UC et al. Deceased donor uterus transplantation: innovation and adaptation. Obstet Gynecol 2016; 28 (4): 837–842. doi: 10.1097/AOG.00000000000 1617.

45. Ross LF, Thistlethwaite JR. Prisoners as living donors: a vulnerabilities analysis. Camb Q Health Ethics 2018; 27 (12): 93–108. doi: 10.1017/S0963180117000433.

46. Lotz M. Uterus transplantation as radical reproduction: taking the adoption alternative more seriously. Bioethics 2018; 32 (8): 499–508. doi: 10.1111/bio­e.12490.

47. Moore FD. Ethical problems special to surgery: surgical teaching, surgical innovation, and the surgeon in the managed care. Arch Surg 2000; 135 (1): 14–16. doi: 10.1001/archsurg.135. 1.14.

48. Barn G. Uterus transplants and the potential for harm: lessons from commercial surrogacy. Dev World Bioeth 2020; 6. doi: 10.1111/dewb.12274.

49. Farrell RM, Johannesson L, Flyckt R et al. Evolving ethical issues with advances in uterus transplantation. Am J Obstet Gynecol 2020; 222 (6): 584.e1–584.e5. doi: 10.1016/j.ajog.2020. 01.032.

50. Hammond-Browning N, Williams NJ. Developing an international registry for uterus transplantation (IRUTx): promises and challenges. Hum Reprod 2020; 35 (12): 2643–2649. doi: 10.1093/humrep/deaa207.

51. Chmel R, Pastor Z, Matěcha J et al. Uterine transplantaion in the era of successful child­births from living and deceased donor uteri: current challenges. Biomed Pap Med Fac Univ Palacky Olomouc Czech Repub 2020; 164 (1): 115–120. doi: 10.5507/bp.2019.020.

Štítky
Dětská gynekologie Gynekologie a porodnictví Reprodukční medicína

Článek vyšel v časopise

Česká gynekologie

Číslo 1

2021 Číslo 1

Nejčtenější v tomto čísle
Kurzy Podcasty Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se