Editorial

Stáří je nedílnou etapou vývoje života člověka. Střední délka života obyvatel České republiky se stále prodlužuje, což vede k absolutnímu i relativnímu nárůstu populace ve věku nad 65 let. Ještě před 5 lety tvořily osoby starší 65 let necelých 15 % obyvatelstva ČR, podle projekce demografického vývoje dle dat ČSÚ by však jejich podíl měl v roce 2030 stoupnout už na 23 %.

Stárnutí populace s sebou nese řadu problémů v oblasti nejen sociální, ale i zdravotní. Jedním z nich je výrazný nárůst potřeby chirurgické péče, který je dán zvýšením počtu výkonů u seniorů, ale také rozšiřováním spektra operačních výkonů, jež senioři podstupují. V současnosti obyvatelé starší 75 let představují jen 8 % celkové populace, ale indikovaní jsou k téměř čtvrtině všech chirurgických výkonů. To je dáno jak nárůstem počtu případů degenerativních a onkologických onemocnění s věkem, tak i častější akutní péčí pro náhlé příhody břišní a úrazy.

Riziko nepříznivého výsledku chirurgické péče u seniorů je proti běžné populaci vysoké. Pooperační mortalita významně stoupá zejména u starých pacientů podstupujících akutní chirurgické výkony. Za nepříznivý výsledek však nelze považovat pouze vyšší morbiditu a mortalitu, ale také nutnost následné hospitalizace v zařízeních dlouhodobé intenzivní či ošetřovatelské péče.

Jak internista, tak i chirurg denně rozhodují o indikaci k operaci a musejí zvažovat její únosnost. Z těchto důvodů je důležité, aby byli klinici lépe informováni o změnách organismu při procesu stárnutí, geriatrických syndromech a možnostech jejich ovlivnění.

Geriatrická populace představuje specifickou skupinu nemocných a samotný kalendářní věk není pro riziko chirurgického výkonu rozhodující. Nejdůležitějšími faktory ovlivňujícími operační výsledky geriatrických pacientů jsou míra křehkosti operovaného, malnutrice, sarkopenie, kognitivní poruchy a funkční stav jeho organismu. Proto správné rozhodnutí o indikaci k chirurgické intervenci u seniorů nemůže vycházet pouze z kalendářního věku, ale vyžaduje zhodnocení a případné ovlivnění nejen komorbidit, ale také duševního a fyzického stavu. Pouze v tomto případě lze operaci provést s přijatelnou mírou rizika morbidity a mortality i u velmi starých nemocných.

V české odborné literatuře se chirurgickou léčbou ve stáří zabývali zejména Miroslav Mann („Vybrané kapitoly z břišní chirurgie“, 1978) a nověji Jan Šváb v monografii „Chirurgie vyššího věku“ vydané v roce 2008. Nyní čtenářům Časopisu lékařů českých předkládáme soubor příspěvků, jimiž na tyto monografie částečně navazujeme.

prof. MUDr. Robert Gürlich, CSc.

přednosta Chirurgické kliniky 3. LF UK a FN Královské Vinohrady