K aktuální judikatuře soudů ohledně povinné mlčenlivosti


The recent court decision on compulsory secret

The higher Czech courts in the three decisions recently examined the compulsory secret related to the health care providing. This article deals with the description of this decisions that relate to the provider debts enforcement and the requests of the police public bodies in which these bodies applies for the information that health care provider keeps.

Keywords:

compulsory secret – Health Care Providing Act – police department – debts


Autoři: Pavel Uherek
Působiště autorů: Krajská nemocnice T. Bati, Zlín
Vyšlo v časopise: Čas. Lék. čes. 2020; 159: 40-42
Kategorie: Právo

Souhrn

Vyšší soudy se v několika aktuálních rozhodnutích vyjádřily k problematice povinné mlčenlivosti uložené v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Předmětem tohoto článku je stručný komentář ke třem soudním rozhodnutím a k jejich dopadu na praxi poskytovatelů zdravotních služeb. Tato rozhodnutí se týkají jednak problematiky mlčenlivosti ve vztahu k vymáhání pohledávek poskytovatelů a dále žádostí Policie ČR o údaje, které poskytovatel získal v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb.

Klíčová slova:

povinná mlčenlivost – zákon o zdravotních službách – Policie ČR – pohledávky

ÚVOD

Tři aktuální rozhodnutí českých soudů (v jednom případě Městského soudu v Praze, ve dvou případech Ústavního soudu ČR) se týkají povinné mlčenlivosti v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb, a to ve vztahu k vymáhání pohledávek poskytovatele a dále povinné mlčenlivosti vůči Policii ČR. Poukazujeme na některé jejich problematické body a závěrem podáváme i doporučení poskytovatelům zdravotních služeb v dané oblasti.

POVINNÁ MLČENLIVOST A VYMÁHÁNÍ POHLEDÁVEK POSKYTOVATELE

K této otázce se vyjádřil Městský soud v Praze v rozsudku ze 6. 6. 2017[1], když potvrdil, že také v případě vymáhání pohledávky poskytovatele za pacientem (např. za neuhrazenou zdravotní péči, když daný pacient nebyl účasten systému veřejného zdravotního pojištění a neměl ani pojištění soukromé) musí být brán zřetel na povinnou mlčenlivost. V rozhodnutí však soud rozebral i jiná hlediska včetně rozsahu výjimky z povinné mlčenlivosti stanovené v § 51 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen „ZZS“).

§ 51 odst. 3 ZZS stanoví, že „za porušení povinné mlčenlivosti se dále nepovažuje sdělování údajů nebo jiných skutečností poskytovatelem v nezbytném rozsahu pro ochranu vlastních práv v trestním řízení, občanskoprávním řízení, rozhodčím řízení a ve správním řízení nebo sdělování skutečností soudu nebo jinému orgánu, je-li předmětem řízení před soudem nebo jiným orgánem spor mezi poskytovatelem, popřípadě jeho zaměstnancem, a pacientem nebo jinou osobou uplatňující práva na náhradu škody nebo ochranu osobnosti v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb; v této souvislosti je poskytovatel oprávněn předat soudnímu znalci, znaleckému ústavu, komoře nebo odborníkovi, kterého si zvolí, též kopii zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi za účelem vypracování znaleckého nebo odborného posudku vyžádaného obhajobou, nebo účastníkem v občanském soudním řízení. To platí obdobně pro sdělování údajů nebo jiných skutečností pro osobu uvedenou v § 64 odst. 1.“

Je tedy zřejmé, že na základě daného ustanovení lze bez souhlasu pacienta sdělovat údaje zejména pro účely obhajoby poskytovatele nebo zdravotnického pracovníka v trestním či občanskoprávním řízení, ve kterém jde o újmu způsobenou při poskytování zdravotních služeb.

Bude se typicky jednat především o trestní řízení spojené s trestným činem neúmyslného ublížení na zdraví nebo civilní řízení, ve kterém se pacient či pozůstalí domáhají na poskytovateli náhrady újmy způsobené při poskytování zdravotní péče (např. bolestného, ztráty na výdělku, újmy způsobené usmrcením). Půjde tak zpravidla o soudní řízení, na jejichž počátku stál (domnělý) medicínský postup, který nebyl na náležité odborné úrovni.

Důležitý je však v citovaném ustanovení § 51 odst. 3 ZZS právě dovětek „je-li předmětem řízení … spor mezi poskytovatelem a osobou uplatňující práva na náhradu škody nebo ochranu osobnosti v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb“.

Je přitom otázkou, zda pod definici různých řízení vymezených v § 51 odst. 3 ZZS lze podřadit i vymáhání pohledávky poskytovatele vůči pacientovi. Ze zmiňovaného rozsudku městského soudu vyplývá, že toto možné je, neboť pod pojem „ochrana vlastních práv v občanskoprávním řízení“ soud podřadil také tzv. předžalobní výzvu zasílanou dlužníkovi před zahájením civilního řízení o uhrazení nezaplacených nákladů péče. Dle názoru soudu, dle kterého i odeslání takovéto předžalobní výzvy spadá pod výjimku dle § 51 odst. 3 ZZS, tedy poskytovatel může v jejím rámci sdělovat údaje o pacientovi třetím osobám (např. těm, prostřednictvím nichž předžalobní výzvu doručuje), a to i bez souhlasu pacienta.

Městský soud však zároveň zdůraznil obecnou zásadu přiměřeného nakládání s údaji o zdravotním stavu. Z jeho rozhodnutí vyplývá, že ani v předžalobní výzvě nemají být uváděny údaje, které jsou v ní nadbytečné, např. podrobný výčet poskytnutých zdravotních výkonů nebo podrobný popis poskytnuté péče.

POVINNÁ MLČENLIVOST A ŽÁDOSTI POLICIE ČR

Policie ČR se na poskytovatele zdravotních služeb poměrně často obrací se žádostmi o vyhotovení zprávy o zdravotním stavu nebo doložení kopií zdravotnické dokumentace, případně s obecnějšími otázkami na dobu hospitalizace pacienta nebo její okolnosti (např. kdo pacienta navštěvoval, komu byly vydány věci po zesnulém, zda je pacient schopen účasti u soudního jednání). Informace, které získává poskytovatel v souvislosti se zdravotními službami, jsou totiž pro Policii ČR důležité jak pro účely samotného pátrání po pachateli trestné činnosti, tak třeba pro stanovení konkrétní trestněprávní kvalifikace či závažnosti trestného činu. Informace rovněž mohou být důležité pro samotný proces trestního řízení, např. zda se jej poškozený či pachatel mohou s ohledem na svůj zdravotní stav účastnit.

Není-li dána zákonná výjimka, kdy je poskytovatel povinen zákonem definované údaje policistům sdělovat bez souhlasu pacienta [2], pak lze jakékoliv informace předávat Policii ČR pouze se souhlasem samotného pacienta, popř. jeho zákonného zástupce, či se souhlasem osoby blízké, jde-li o pacienta zesnulého. Není-li dostupný souhlas těchto osob, je nutné ze strany Policie ČR zároveň se žádostí doložit souhlas soudu s poskytnutím údajů.

Tento postup vyplývá z 51 odst. 2 písm. d) zákona č. 372/2011 sb., o zdravotních službách, který stanoví, že „za porušení povinné mlčenlivosti se nepovažuje sdělování údajů nebo jiných skutečností pro potřeby trestního řízení způsobem stanoveným právními předpisy upravujícími trestní řízení. A protože „předpisy upravující trestní řízení“, konkrétně § 8 odst. 5 trestního řádu, stanoví, že k poskytnutí údajů krytých mlčenlivostí je nutný souhlas soudce, platí právě výše nastíněný postup.

Povinnost policistů předložit lékařům při všech žádostech buď souhlas pacienta (případně zákonného zástupce atd.), nebo souhlas soudce potvrdil rovněž Ústavní soud ČR v rozhodnutí z roku 2015 [3], když v něm mimo jiné uvedl, že se „v případě informací zjištěných při poskytování zdravotních služeb jedná o natolik invazivní zásah do soukromí jednotlivce, že je nezbytné, aby byl posouzen nezávislým a nestranným orgánem, kterým může být pouze soud. Při podávání žádosti o souhlas soudce ke sdělení vyžadovaných informací a při jeho vydávání je třeba v každém konkrétním případě rovněž pečlivě zvažovat, v jakém rozsahu má být tento souhlas požadován a následně udělován. Je proto namístě např. hodnotit, o jaký trestný čin se jedná, co je obsahem požadované dokumentace, v jakém postavení se nachází osoba, jíž se zdravotní údaje týkají (pachatel trestného činu či poškozený).“

Pro souhlas soudce se nevyžaduje žádná zvláštní forma, z hlediska průkaznosti a právní jistoty poskytovatele je však nutné, aby jej policisté předložili písemně, popř. předložili svoji vlastní písemnou žádost, v níž bude ze strany Policie ČR výslovně konstatováno, že soudce trestního soudu udělil ke sdělení údajů souhlas. Trestní řád ani neuvádí, který soud má daný souhlas udělit. Je tedy podstatné, že jej udělí soudce v trestním řízení, nezáleží však na tom, zda se jedná o soud místně příslušný (např. dle sídla poskytovatele zdravotních služeb).[4]

Potvrzení, respektive mírnou modifikaci takto nastavené praxe přineslo další rozhodnutí Ústavního soudu ČR z počátku roku 2018. [5] Z něj vyplývá, že nadále je souhlas soudce (absentuje-li souhlas pacienta) nutný a je pouze na tomto soudci, jak žádost Policie ČR nebo státního zástupce o udělení souhlasu s poskytnutím údajů pro účely trestního řízení posoudí a zda ke sdělení těchto údajů svolí. Ústavní soud zároveň konstatoval, že uložením povinnosti Policii ČR vyžádat si předchozí souhlas soudce ke sdělení údajů krytých mlčenlivostí dává zákonodárce najevo, že poskytování takovýchto informací je nutné ze strany soudů přezkoumávat. Samotnou soudní kontrolu přitom zákonodárce považuje za dostatečnou, tzn. pokud soudce dojde k závěru, že údaje lze sdělit, nemůže poskytovatel tomuto rozhodnutí oponovat a je povinen údaje poskytnout. Proti rozhodnutí soudu o souhlasu/nesouhlasu s poskytnutím údajů policii nelze podat žádný opravný prostředek ani stížnost.

Tento závěr vyplývá z příslušné části rozhodnutí ÚS ČR, kde je stanoveno, že „zákonodárce pamatoval na ochranu informací, které požívají charakter důvěrnosti či vyššího zájmu, a proto vtělil do trestního řádu ustanovení tak, aby eliminoval bezbřehé získávání informací v průběhu trestního řízení, zejména pak za situace, kdy vyžadované informace nemusejí mít pro šetřenou věc přiměřenou hodnotu. Existují-li tedy informace podléhající utajení, již policejní orgán či státní zástupce s ohledem na citované ustanovení zváží, zda je jejich opatření skutečně nezbytné. A na soudu pak je, aby tvrzenou nezbytnost přezkoumal, a zjistí-li význam vyžadovaného pro trestní řízení, vysloví souhlas; v opačném případě, nejde-li o relevantní informaci, souhlas nevydá. Zákonodárce ochránil povinnou mlčenlivost pouze v tomto rozsahu, nestanovil pro souhlas žádnou konkrétní formu ani možnost přezkumu (stížnost), protože považuje soudní kontrolu za dostačující. V projednávané věci byl soudce požádán státní zástupkyní o vyslovení souhlasu podle trestního řádu, na což reagoval. Z jeho rozhodnutí je pak zřejmé, že požadované informace jsou pro příslušné trestní řízení relevantní a současně jsou natolik obecné, že nepodléhají povinné mlčenlivosti podle zákona o zdravotních službách.“

Ve stejném rozhodnutí je však zároveň uveden poněkud sporný závěr jak samotného trestního soudu, tak Ústavního soudu ČR, a to ohledně toho, že údaje o samotné hospitalizaci nespadají pod povinnou mlčenlivost. V konkrétní věci přitom šlo o žádost Policie ČR o seznam hospitalizovaných osob na příslušném oddělení v době, kdy byl spáchán předmětný trestný čin. Zároveň policie požadovala po nemocnici sdělit data narození těchto hospitalizovaných pacientů. Ústavní soud uvedl, že podobný seznam hospitalizovaných je natolik obecný, že jej povinná mlčenlivost nekryje.

Osobně zastávám názor, že fakt samotné hospitalizace, zejména akutní, na „běžných“ odděleních typu interna či traumatologie mlčenlivostí kryt skutečně není. Neplatí to však o plánované ani akutní hospitalizaci na odděleních typu psychiatrie, onkologie nebo dermatologie. U hospitalizací na gynekologii pak velmi záleží na důvodu přijetí (např. zda jde o přijetí z důvodu umělého přerušení těhotenství, porodu, nebo pro jiný gynekologický operační zákrok).

V „citlivých“ případech tedy i údaj o samotné hospitalizaci pod povinnou mlčenlivost dle mého názoru spadá, u ostatních „běžných“ oddělení nikoliv. Avšak velká část odborné literatury [6] je v posuzování této otázky daleko přísnější a zastává stanovisko, že samotný fakt jakékoliv hospitalizace bez ohledu na typ oddělení je povinnou mlčenlivostí kryt.

Nelze se tedy úplně bez výhrad a bez diskuse ztotožnit se závěrem Ústavního soudu ČR v rozebíraném nálezu z roku 2018, kde je uvedeno, že „ne všechny skutečnosti související s hospitalizací mají zdravotní charakter chráněný mlčenlivostí, resp. že informace o pouhé totožnosti hospitalizovaných osob na oddělení, nepodléhají povinné mlčenlivosti.“

Ust. § 51 odst. 1 ZZS totiž uvádí, že „poskytovatel zdravotních služeb je povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb.“ Oněmi „všemi skutečnostmi“ se rozumí i samotný fakt hospitalizace, neboť poskytovatel se o něm z logiky věci dozvídá v souvislosti se svojí hlavní činností, tedy poskytováním zdravotní péče.

Domnívám se tedy, že při jakékoliv žádosti Policie ČR o poskytnutí údajů krytých mlčenlivostí, a to jak o samotném zdravotním stavu, tak obecnějšího rázu (např. délka hospitalizace, kdo pacienta navštěvoval, fakta o samotné hospitalizaci), musí poskytovatel zachovávat opatrnost a tyto údaje Policii ČR sdělovat jen se souhlasem oprávněných osob (tj. buď pacienta/zákonného zástupce aj., nebo soudce).

ZÁVĚR

Povinná mlčenlivost v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb je stanovena velmi široce a vztahuje se nejen na samotné údaje o zdravotním stavu, ale také na všechny ostatní, byť i nahodilé či „nemedicínské“ skutečnosti, jež se poskytovatel zdravotních služeb dozví v souvislosti s poskytováním zdravotní péče a které nejsou obecně známé. Sdělovat tyto údaje třetím osobám lze pouze se souhlasem pacienta nebo tehdy, pokud sdělování údajů výslovně umožňuje (či v některých případech také nařizuje) zákon.

Avšak i v případě, kdy je sdělování údajů jinak krytých mlčenlivostí zákonem umožněno, je nutné ze strany poskytovatele sdělovat jen údaje nezbytné a přiměřené pro konkrétní účely (např. v případě vymáhání pohledávek jen údaje o době poskytnuté péče a velmi obecně o rozsahu této péče; nelze tedy předávat kompletní výčet výkonů, či dokonce celou zdravotnickou dokumentaci).

Žádá-li o údaje kryté mlčenlivostí Policie ČR a pacient k tomuto nedal souhlas, je sdělení možné pouze se souhlasem soudce, což platí i pro obecné údaje spojené s poskytováním zdravotní péče. Také v tomto případě je nutné předávat pouze údaje nezbytné a nutné pro konkrétní účely trestního řízení.


[1] Rozsudek sp. zn. 6 Ad 23/2015.

[2] Např. § 68 odst. 3 zákona o Policii ČR stanovící povinnost poskytovatele sdělit údaj o době a místě poskytování zdravotních služeb pro účely pátrání po pohřešované osobě, dále § 23 zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně před škodlivými účinky návykových látek, dle něhož je stanovena povinnost poskytovatele sdělovat údaje o výsledku zkoušky krve na přítomnost alkoholu, popř. §§ 367 a 368 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, které stanoví povinnost každé osoby, tj. také zdravotnických pracovníků, oznamovat zákonem vymezené trestné činy.

[3] Nález sp. zn. II ÚS 2050/14 ze dne 10. 3. 2015.

[4] Mach J. Některé aspekty novelizace trestního řádu ve vztahu k výkonu lékařského povolání. Zdravotnictví a právo 2002; 6: 15.

[5] Nález sp. zn. IV. ÚS 2741/17 ze dne 6. 2. 2018.

[6] Např. Brůha D, Prošková E. Zdravotnická povolání. Wolters Kluwer ČR, Praha, 2011: 52, kde autoři hovoří o „téměř absolutní“ povinnosti mlčenlivosti, nebo Knap K (ed.). Ochrana osobnosti podle občanského práva. Linde, Praha, 2004: 223, aktuálněji pak Šustek P, Holčapek T a kol. Zdravotnické právo. Wolters Kluwer ČR, Praha, 2016: 139, popř. Smrž I. ÚOOÚ zveřejnil často kladené otázky týkající se GDPR v oblasti zdravotnictví, dostupné na: https://zdravotnickepravo.info/uoou-zverejnil-casto-kladene-otazky-tykajici-se-gdpr-v-oblasti-zdravotnictvi, kde je uvedeno, že i „důvod, proč a kde, je fyzická osoba léčena“, je kryt povinnou mlčenlivostí.

Adresa pro korespondenci:

JUDr. Mgr. Pavel Uherek

Krajská nemocnice T. Bati, a. s.

Havlíčkovo nábřeží 600, 762 75  Zlín

Tel.: 577 552 300

e-mail: uherek@bnzlin.cz


Zdroje
  1. Brůha D, Prošková E. Zdravotnická povolání. Wolters Kluwer ČR, Praha, 2011.
  2. Knap K (ed.). Ochrana osobnosti podle občanského práva. Linde, Praha, 2004.
  3. Mach J. Některé aspekty novelizace trestního řádu ve vztahu k výkonu lékařského povolání. Zdravotnictví a právo 2002; 6: 15.
  4. Šustek P, Holčapek T a kol. Zdravotnické právo. Wolters Kluwer ČR, Praha, 2016.
Štítky
Adiktologie Alergologie a imunologie Angiologie Audiologie a foniatrie Biochemie Dermatologie Dětská gastroenterologie Dětská chirurgie Dětská kardiologie Dětská neurologie Dětská otorinolaryngologie Dětská psychiatrie Dětská revmatologie Diabetologie Farmacie Chirurgie cévní Algeziologie Dentální hygienistka

Článek vyšel v časopise

Časopis lékařů českých


Nejčtenější v tomto čísle
Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Antikoagulační terapie v sekundární prevenci ischemické CMP aneb co všechno se může stát…
nový kurz
Autoři:

Vzácné poruchy zraku a jejich genetické testování
Autoři: prof. MUDr. Petra Lišková, M.D., Ph.D

Praktické aspekty mezioborové spolupráce při diagnostice a léčbě srdečního selhání
Autoři: MUDr. Sylvie Štrégl Hrušková, prof. MUDr. Michal Vrablík, Ph.D., prof. MUDr. Vojtěch Melenovský, CSc., MUDr. Marie Lazárová

Praktický lékař – spojka mezi pacientem a specialistou
Autoři:

Průvodce pomocnými prostředky při léčbě nemocí parodontu
Autoři: MUDr. Ladislav Korábek, CSc., MBA

Všechny kurzy
Kurzy Podcasty Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se