Future Human Evolution

Glad, J.

Future Human Evolution

http://whatwemaybe.org

Papírový komentář ke knize on-line

První, co mě překvapilo, byla internetová dostupnost knížky nevyžadující žádné objednávání, žádné platby, a jediné náklady s ní spojené se týkaly opotřebení tiskárny, spotřeby inkoustu a papíru na vytištění cca 80 stran. Po odborné stránce pak odvaha autora, s jakou opět otevřel téma eugeniky, které je stále tématem ožehavým a nesnadným. Někdy až zavrhovaným, protože nezbytně přesahuje do oblastí filozofie, ideologie a politiky, kde často platí více názory než fakta.

Svou provokativností se podobá tématu kolektivní viny nebo rasismu. Ve všech jmenovaných případech jde v případě averze o nedorozumění, někdy účelové, někdy o vědomé překroucení skutečnosti. Právě tak, jako není uznávána kolektivní vina, ačkoliv jde o projev přirozené generalizace, jíž je schopna většina živočichů, nebo jsou popírány odlišnosti mezi snadno charakterizovatelnými skupinami osob, zvláště pokud se dopustíme kvalitativního hodnocení, stejně i princip eugeniky jako snaha o biologické zlepšení lidského rodu je negativně poznamenán nacistickou ideologií, a je vždy vnímán jako program podezřelý z nespravedlivého zvýhodnění jedněch a usurpace práv druhých. A tak jsme stále v zajetí nepřípustných otázek, tabuizovaných odpovědí, neověřitelných dogmat, která mohla mít svá opodstatnění před tisíci lety, ale dnes spíše znamenají vítězství nepoznatelného nad poznatelným.

Hned v úvodu autor polemizuje s překonanou představou, dominující ideologiím některých režimů o biologické stejnosti všech současných lidí, kdy jediné, co není stejné a co nás formuje, jsou vnější podmínky. Naštěstí byly za těmito názory již zavřeny dveře a kyvadlo odborného, ale i veřejného mínění se přesunulo na stranu uznání genetické determinace našich vlastností.

John Glad se pokusil shrnout zastánce určitých názorů souvisejících s eugenickým tématem do skupin, které jsou ovšem namíchány jak podle tradičního dělení (Neo-Malthusiánci. Anti-Malthusiánci), tak podle jejich zájmů a postojů k některým představám o struktuře a možnostech zasahování do vývoje lidské společnosti. Každé takové dělení je ovšem vždy jen pokusem o zjednodušení situace, neboť ve skutečnosti jde o prolínání představ a názorů. Podobným přístupem můžeme v eugenice scholasticky oddělit od sebe dva směry: negativní a pozitivní. Negativní směr, který dnes již z části a v některých státech dospěl (včetně našeho) do stadia „klinického použití“, je vlastně umělou selekcí do jisté míry nahrazující selekci přirozenou (sem by například patřily interrupce z důvodů vážných dědičných chorob plodu). Přirozená selekce brání propagaci do dalších generací těm genům (alelám), jejichž vlivem dochází ke snížení životaschopnosti jejich nositele. Jejich podíl v genofondu dalších generací se zmenšuje, je-li jejich odpad větší než novotvorba. Sem například patří všichni ti, jichž zárodečný genom jim nedovolí dožít se reprodukčního věku, z genetického pohledu jde o nositele „letálních“ genotypů. Ve státech s vyspělým zdravotnictvím a dostatkem prostředků, aby byly jeho vymoženosti realizovány, je přirozená selekce velice potlačena, a za těchto podmínek i nositelé některých letálních genotypů se mohou dožít reprodukčního věku –⁠ příkladem nám může být cystická fibróza.

Hodnotit důsledky omezení přirozené selekce z hlediska vývoje obsahu našeho genofondu je obtížné. Odpůrci eugeniky se opírají o výpočty populačních genetiků, kteří došli k závěru, že i úplné potlačení přirozené selekce nepovede k nápadnému zmnožení počtu „letálních genů“ v našem genofondu, ale nárůst bude velice pomalý. To ovšem platilo v případě genů s jednoduchou dědičností, ale nelze to aplikovat na tzv. multifaktoriální dědičnost charakteristickou pro tzv. komplexní choroby. Ty naznačují, že pro ně může platit pravidlo o přeměně kvantity v kvalitu. Postupný nárůst určitých alel v mnoha různých genech, které samy o sobě mají na lidský fenotyp nepatrný vliv, může vést v důsledku změny vnějších faktorů k fenotypovému zvratu. Překročením určitého prahu se z fenotypu „zdravého“ stane fenotyp „nemocný“ a z populačního hlediska se ze vzácné může stát běžná choroba.

Komplexní choroby nám sice nabízejí i druhou neeugenickou možnost, jak s nimi naložit. Vzhledem k jejich vztahu k vnějším vlivům mohli bychom se soustředit na jejich úpravu tak, aby se pro ně staly nepříznivé. Výskyt obezity, vysokého krevního tlaku, cukrovky a dalších „civilizačních“ chorob by se možná dal omezit hladověním, a jako černý vtip můžeme dodat, že onemocnění projevující se převážně ve vyšším věku, lze redukovat snížením věkové hranice dožití.

Přenosu „špatných“ genů do dalších generací může také bránit pokles fertility jejích nositelů. John Glad soudí, že tento způsob redukce počtu „špatných“ genů je zatím funkční, ale i tady medicínský pokrok omezuje účinek genů snižujících fertilitu.

Dojem, že fertilita v „bohatých“ zemích klesá v důsledku nahromadění nepříznivých faktorů, vnitřních i vnějších, je možná opodstatněný, avšak potřebné statistické údaje, které by takový názor podpořily, nejsou k dispozici. Problém je podobný globálnímu oteplování. Tam však vítězí víra v lidské zavinění při nárůstu faktorů, které nepříznivě ovlivňují podnebí.

Zastánci eugeniky jsou přesvědčeni, že přibývání „špatných“ alel v lidském genofondu by se nemělo nečinně přihlížet, a pokud budou k dispozici všeobecně přijaté důkazy, měli bychom se snažit takový trend zvrátit nebo alespoň zbrzdit. Tento přístup, který se snaží omezit přenos patogenních alel do dalších generací (dnes již částečně akceptovaný), je základem již zmíněné negativní eugeniky.

Mnohem méně snesitelné je pro většinu lidí pomyšlení na aktivní zasahování do lidského genofondu –⁠ což je cílem pozitivní eugeniky. Cest, kterými by se pozitivní eugenika mohla ubírat, je dnes mnoho a stále přibývají. Nejsou to pouze metody „genové terapie“, které zákonně omezujeme na takové úpravy genomu, které nejsou přenášeny do dalších generací. Ačkoliv jsme již většinou překonali obavy z potravin připravených z geneticky upravených rostlin a zvířat a chystáme se k zásahům do lidského genomu, nechceme příliš riskovat. S nepovedenými pokusy na rostlinách a zvířatech jsme smířeni, jde o přirozenou a nezbytnou součást výzkumu. Máme sice již geneticky modifikované organizmy (GMO), které můžeme považovat za úspěšné výsledky výzkumu, avšak zatím se ještě příliš málo vyznáme ve funkcích genů, v jejich vzájemných vztazích, a zvláště pak nechápeme význam všeho ostatního, čeho je v genomu většina, ale za geny to nepovažujeme. Zmínit se o pokusech na lidech, s cílem získat geneticky modifikované osoby, které by takto získané vlastnosti mohly přenášet na své potomky, může leckdo považovat za kacířství, nicméně neměli bychom být pokrytečtí a popírat existenci něčeho, co již dnes, a nejen v medicínských vědách, běžně existuje. Každý nový lék musí nakonec projít klinickými zkouškami, což není nic jiného než pokusy na člověku. Ovšem léky na rozdíl třeba od různých zákonů nebo nařízení, musely již před klinickým zkoušením projít celou řadou náročných zkoušek, které měly ověřit jejich neškodnost.

Mezi pozitivní eugenické metody zařazuje John Glad i klonování, dosud zásadně odmítané. Nejspíš proto, že jsme si vědomi špatných vlastností současného člověka a jeho neobyčejné schopnosti vše zneužít.

Důvodem, proč je pomyšlení na tuto stránku eugeniky tak nepříjemné, je asi ve zkušenosti. Nejen příroda, ale i lidské snažení se posunuje vpřed procesem, který označujeme jako pokus a omyl, i když se může zdát nehospodárný. Pokud se někdy rozhodneme eugenické přístupy použít, budeme se bohužel asi muset i s tímto faktem smířit. Čím méně toho víme, tím více omylů bychom se asi dopustili. Jde o to najít únosnou a přijatelnou míru. Historie medicíny nás však učí, že některé její velké pokroky, byly na svém počátku také spíše pokusy na člověku, občas i neúspěšnými.

V závěru své publikace se John Glad věnuje proveditelnosti eugenických zásahů do života lidské společnosti a možnosti oživení eugenického hnutí v podobě sociální síly. Jediná užitečná otázka, kterou si můžeme z tohoto hlediska položit je, zda jsme již pro uznání a realizaci eugeniky dost vyspělí. S omezováním individuální svobody v zájmu „většiny“ máme smutné zkušenosti, i když chápeme, že z medicínského hlediska bylo a je někdy nezbytné.

Každý pokrok je vždy spojen s určitými ztrátami, ne všechny cesty vedou přímo k zářným zítřkům, řada z nich je slepých. Smutnou zkušeností také je, že veřejné mínění je snadno ovladatelné a jednou z nejúčinnějších sil, které na ně působí, je strach, zvláště strach z neznámého. Právě proto si můžeme položit otázku: „Budeme patřit mezi GMO?“

Radim Brdička

U Nemocnice 1, 128 08 Praha 2