Milestones of Cardiovascular Therapy. V. Diuretics
After their introduction in 1959, thiazide diuretics have become the cornerstone in the managment of heart failure and hypertension. They prevent sodium reabsorption in the upper segment of the distal tubule, increase the diuresis and, by diminishing the intravascular volume, they reduce the preload. With vigorous diuresis, cardiac output may drop under the critical level, and hypovolaemia, hypotension, syncopes and dehydratation with severe water-mineral disturbance may occur. A similar disorder takes place after aggressive administration of loop diuretics which act by the same mechanism at the ascending limb of the loop of Henle. Moreover, any chronic treatment with saluretics triggers the contraregulatory activation of RAAS. Thus, the dosing should be cautiously titrated, and with diminishing efficacy the diuretic is to be replaced by another one, or a second drug is to be added. With any potent diuretic agent, electrolyte depletion may occur; therefore, minimal active doses should be applied, potassium-sparing diuretics added or a pause should be inserted after/before furosemide with spirolactone. Hyponatraemia and hypokalaemia are common, and in combined treatment with ACE-inhibitors and spirolactone, hyperkalaemia is frequent. With long-term treatment, a rebound period of sodium reabsorption follows, and the diuretic effect is reduced or lost. To overcome this „diuretic resistance“, the dietary sodium is to be restricted, physical effort avoided and salt retaining drugs (NSAIDs and similar) eliminated. In the article, a short review of basic physiology concerning the water-electrolyte balance and the distribution of body-water is summarized.
Key words: diuretics, acetazolamide, spironolactone, triamterene, intermittent diuretic treatment, body-water.
Autoři: P. Jerie Vyšlo v časopise: Čas. Lék. čes. 2007; 146: 858-861 Kategorie: Přehledový článek
Thiazidová diuretika byla uvedena do praxe v roce 1959 a zaujala první místo v léčbě srdeční insuficience a hypertenze. Základní mechanizmus účinku thiazidových diuretik spočívá v blokádě reabsorpce natria v horním segmentu distálního tubulu. Dochází ke zvýšení diurézy redukcí intravaskulárního objemu, a tím ke snížení předtížení. Při vystupňované, silné diuréze může dojít ke kritickému poklesu minutového objemu, k hypovolémii, hypotenzi a k synkopám. Dehydratace může být provázena těžkou poruchou vodně - minerální rovnováhy. Při podávání velkých dávek kličkových diuretik, která mají stejný mechanizmus účinku lokalizovaný ve vzestupném raménku Henleovy kličky, dochází ke stejnému stavu. Navíc podávání saluretik aktivuje RAAS – proto je správné podávat diuretika v nejmenších účinných dávkách. Při neúčinnosti dosavadní terapie je třeba diuretikum vyměnit, nebo kombinovat s jiným preparátem; u saluretik přidání diuretik šetřících kalium nebo zařazení přestávky a podání preparátu, který vyrovná metabolickou poruchu – např. při neúčinnosti furosemidu se spironolaktonem podání acetazolamidu. Při dlouhodobém podávání saluretik je častá hypokalémie a hyponatrémie, při jejich kombinaci sACE-inhibitory a spirolaktonem dochází častěji než dříve k hyperkalémii. Při dlouhodobé léčbě dochází k reaktivní reabsorpci natria a diuretický efekt se ztrácí. Aby se předešlo této „rezistenci na diuretika“, je nutná restrikce soli, snížení tělesné námahy a je třeba zcela vyloučit užívání NSAID, zejména pyrazolonových derivátů, které silně retinují natrium a přispívají k retenci vody. Vedle přehledu současně užívaných diuretik je v článku též podán přehled distribuce tělesné vody a poměru intra - a extracelulární tekutiny ve vztahu ke změnám vodně-minerálního metabolizmu.
Klíčová slova: diuretika, acetazolamid, spironolakton, triamteren, intermitentní diuretická léčba, tělesné tekutiny.
Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova
Nemáte účet? Registrujte se
Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.
