Endourologické řešení striktury ureterální a ureteroenterické anastomózy


Endourologic management of ureteral and ureteroenteric anastomotic stricture disease

With improvement in technology, endoscopic management of urologic disease has growing success. Ureteral strictures are a disease process with good outcomes associated with endoscopic treatment. An early challenge is determining the best approach to the stricture, via a retrograde, antegrade, or combined approach. Once the stricture is encountered, balloon dilation or endoureterotomy can be performed. The location, the length, and the nature of the ureteral stricture, with a variety of success rates dependent upon these factors, best determine the decision on approach and treatment. Careful follow up is paramount to treatment success and patient satisfaction.

Key words:
ureteral stricture, ureteroenteric stricture, ureteral obstruction


Autoři: R. Syan ;  O. Shah
Vyšlo v časopise: Urol List 2015; 13(1): 13-18

Souhrn

Díky neustálému zdokonalování technologií slaví endoskopické řešení urologických onemocnění značné úspěchy. Při léčbě ureterálních striktur dosahuje endoskopická léčba dobrých výsledků. Zásadní otázkou zůstává volba vhodného přístupu: retrográdního, antegrádního nebo kombinovaného přístupu. Po identifikaci striktury lze provádět dilataci balonkem nebo endoureterotomii. Úspěch intervence závisí na lokalizaci, délce a povaze ureterální striktury. Tyto faktory rovněž rozhodují o volbě nejvhodnějšího přístupu. Pečlivé monitorování je nezbytnou podmínkou pro úspěch operace a celkovou spokojenost pacienta.

Klíčová slova:
zúženina močovodu, striktura ureteroenterické anastomózy, obstrukce močovodu

Úvod

Endoskopický přístup byl poprvé použit v roce 1891 při léčbě ureterální striktury související s tuberkulózou pomocí bougie dilatace [1]. Až donedávna představovala primární metodu léčby striktury močovodu otevřená rekonstrukční operace nebo dokonce nefrektomie [2]. Díky rozvoji ureteroskopie v 70. letech minulého století se začínaly objevovat první případy úspěšného řešení distálních striktur močovodu s využitím pediatrických cystoskopů [3–5]. Nejnovější pokroky v oblasti endoskopických technologií vytvořily ­ideální podmínky pro minimálně invazivní léčbu ureterálních a ureteroenterických striktur, což vedlo ke zkrácení délky operace i hospitalizace, redukci krevní ztráty a morbidity a celkovému zkrácení rekonvalescence. Další obrovská výhoda endoskopického přístupu spočívá v tom, že případné selhání léčby nevylučuje další indikaci otevřené nebo laparoskopické//roboticky asistované operace, a ve většině případů se tak endoskopická léčba logicky nabízí jako vhodná modalita ­první volby [6,7].

Příčina vzniku ureterální striktury

Ureterální striktura je definována jako jakýkoli proces, který způsobuje zúžení lumen močovodu a může vést k funkční obstrukci. Ureterální striktura se dále dělí na vnější nebo vnitřní, iatrogenní a benigní nebo maligní.

Noniatrogenní striktura močovodu může mít primární příčinu (tj. vrozenou) nebo může vzniknout sekundárně v důsledku infekce nebo traumatu při průchodu močového kamene. Iatrogenní striktury mohou vznikat následkem léčby ozářením nebo během operačních intervencí jako např. ureteroskopie, derivace moči (obvykle v souvislosti se zúžením ureteroenterické anastomózy), transplantace ledviny nebo nedopatřením během otevřené nebo laparoskopické operace v jiné oblasti než močopohlavním systému. Ve 4,8 % případů dochází k urologickým poraněním během gynekologických operací. Tyto představují 34 % všech iatrogenních poranění močovodu [8–10]. Ureterální striktura může vzniknout po ureteroskopii, první zprávy hovoří až o 19 % [11–15]. Díky zmenšování velikosti instrumentů a užívání flexibilní ureteroskopie při výkonech v proximálním močovodu a ledvině se ureterální striktura po ureteroskopii v současné době vyskytuje u pouhého procenta pacientů [12,13]. Mezi rizikové faktory patří perforace močovodu během operace, velikost ureteroskopu, zaklínění konkrementu, délka trvání výkonu, lokalizace v proximálním močovodu a intrakorporální ­litotrypse [12–14].

Příčinou vzniku vnitřní maligní ureterální striktury je uroteliální karcinom, zatímco vnější striktura může být způsobena celou řadou nádorových onemocnění, nejčastěji se jedná o lymfomy, karcinom vaječníků, varlete, prostaty, prsu nebo kolorektální karcinom. Endoskopická resekce nebo ablace se užívá při léčbě uroteliálního karcinomu nízkého grade, neboť umožňuje současně s nádorovým onemocněním léčit i obstrukci [16]. Zevní ureterální striktura způsobená kompresí v důsledku metastazujícího nebo lokálně invazivního onemocnění má všeobecně horší prognózu [17]. Volba vhodné intervence závisí na očekávané délce života pacienta. Dekomprese spočívá v zavedení ureterálního stentu nebo perkutánní nefrostomie. S ohledem na užití ureterálního stentu některé studie uvádějí vyšší míru úspěšnosti při zavádění dvou stentů [18,19]. Lepší výsledky byly zaznamenány rovněž při užití tužších stentů, jako jsou např. kovové stenty Cook ResonanceTM (Cook Medical, Bloomington, IN, USA), stenty Applied SilhouhetteTM (Applied Medical, Laguna Hills, CA, USA) a novější ureterální stenty ProSurgInc (ProSurg, San Jose, CA, USA) [20]. Spolu s progresí onemocnění však má léčba pomocí ureterálního stentu tendenci selhávat, v tomto případě pacienti vyžadují perkutánní drenáž [21,22].

Jednu z nejčastějších komplikací souvisejících s derivací moči představuje vznik striktury ureteroenterické anastomózy. Před zahájením léčby je nutné pomocí zobrazovacího vyšetření, cytologie a endoskopie (s biopsií/bez biopsie) vyloučit příčinu striktury v podobě primárního nebo recidivujícího maligního ­onemocnění. Benigní příčiny striktury ureteroenterické anastomózy mohou souviset s operační intervencí, při níž dojde k vícečetnému zahnutí (kinking) močovodu nebo ischemii, nebo vytvořením ureterální nonrefluxní anastomózy, jež s sebou nesou vyšší riziko striktury [6]. Radioterapie indikovaná po operační léčbě může vyvolat zánět a zjizvení s následným vznikem striktury. Zajímavým faktem je, že obezita predisponuje k častějšímu vzniku striktur – při mobilizaci kratšího močovodu z hloubky pánve může pravděpodobně vyšší intraabdominální tlak působit na anastomózu a zvyšovat hladinu zánětlivých cytokinů z okolních tukových tkání, což komplikuje proces ho­jení [23]. Levý močovod je více ohrožen vznikem striktury vzhledem k rozsáhlé preparaci, která je nezbytná pro adekvátní mobilizaci močovodu, narušující průtok krve a zvyšující riziko fibrózy [24].

Transplantace ledviny s sebou rovněž nese vyšší riziko ureterální striktury, tato problematika však je nad rámec tohoto článku.

Retrográdní endoskopický přístup

Retrográdní technika je obvykle zahájena cystoskopickým vyšetřením a kanylací postiženého močovodu drátěným vodičem nebo katetrem s otevřeným koncem. Retrográdní pyelogram může poskytnout užitečné informace o lokalizaci, délce striktury a stupni obstrukce. V závislosti na lokalizaci striktury je zvolen rigidní nebo flexibilní ureteroskop. Ureteroskop se obvykle zavede přes drátěný vodič, což umožní přímou vizualizaci striktury po zavedení bezpečnostního vodiče do ledviny skrze strikturu. V případě neúplné obstrukce lze vodič zavádět do úrovně ledviny.

U pacientů, u nichž došlo ke vzniku striktury ureteroenterické anastomózy v důsledku derivace moči, může pozměněná anatomie komplikovat retrográdní přístup. Jedním z nejnáročnějších úkolů může být v tomto klinickém scénáři identifikace ústí močovodu. Několik menších pracovních skupin však uvádí příznivé výsledky při užití retrográdního přístupu ­[24–27]. Hyams et al [27] léčili pomocí retrográdního přístupu celkem 21 ledvinných jednotek, z nichž se v devíti případech jednalo o ureteroenterickou strikturu. U pacientů s ureteroenterickou refluxní anastomózou, u nichž byla identifikace ústí močovodu obtížná, autoři provedli cystografii nebo nástřik použité střevní kličky (loopogram). Vzhledem k obtížnému přístupu doporučují autoři v tomto případě vždy užívat bezpečnostní vodič. Hyams et al uvádějí při užívání retrográdního přístupu 75% míru úspěšnosti. Nejvyšší míry úspěšnosti dosahovali autoři při léčbě pacientů s ortotopickou neovezikou (90 %), horších výsledků u pacientů s ileálním konduitem (73 %) a nejobtížnější je retrográdní přístup u pacientů s Indiana pouchem (33 %) [27].

Antegrádní endoskopický přístup

Antegrádní přístup je upřednostňován v celé řadě případů, jako je např. striktura lokalizovaná v proximálním močovodu, neúspěšný pokus o vytvoření retrográdního přístupu a současně se vyskytující patologie v ledvině (např. nefrolitiáza) vyžadující léčbu. Obvykle se užívá přístup skrze horní nebo střední kalich, protože oba přístupy umožňují přímý vstup do močo­vodu. Stejně jako při retrográdním přístupu se pro kanylaci močovodu užívá drátěný vodič. V případě úplné obstrukce močovodu je tento zaveden až po úroveň striktury, což umožní strikturu přímo vizualizovat pomocí flexibilního ureteroskopu.

Antegrádní přístup se často užívá při endoskopické léčbě striktur ureteroenterické anastomózy, kdy léčbu komplikuje pozměněná anatomie. Eisenberg et al publikovali malou kazuistiku zahrnující pacienty s ureterosigmoidostomií, kdy při antegrádní incizi elektrokauterem a dilataci striktury zaznamenali příznivý výsledek [28]. Při léčbě anastomotické striktury u pacientů s ureterosigmoidostomií (ačkoli jsou naše zkušenosti omezené) jsme dosáhli podobných výsledků.

Antegrádní přístup je vzhledem k blízkosti okolních orgánů a střeva spojen s vyšším rizikem poranění okolních struktur. Publikace uvádějí rovněž vyšší riziko krvácení a infekce, při užití tohoto přístupu může být nezbytné provést výkon v několika dobách [29,30].

Kombinovaný retrográdní/antegrádní endoskopický přístup

U vybraných pacientů s komplikovanou anatomií, obtížnou ureterální strikturou nebo úplnou obstrukcí se může hodit kombinace obou přístupů (retrográdního a antegrádního) [31–37].

K této kombinované technice lze přistupovat několika způsoby. Jednou z možností je retrográdní zavedení ureteroskopu až do místa striktury. Hong et al aplikovali indigokarmín nebo kontrastní látku do perkutánní nefrostomie a pod skiaskopickou kontrolou perforovali strikturu pomocí holmium YAG laseru směrem k proximálnímu močovodu, dokud se nezobrazila kontrastní látka nebo indigokarmín. Po 23–67měsíčním sledování autoři uvádějí 75% míru úspěšnosti [33].

Pomocí techniky „cut to the light“ se ureteroskop rovněž zavádí retrográdně až po úroveň striktury. Druhý ureteroskop je zaveden antegrádně a pomocí laseru (může být zaveden v retrográdním i antegrádním ureteroskopu) je vedena incize směrem za světlem druhého ureteroskopu, přičemž je nutné dbát na to, abychom laserem nepoškodili endoskop na druhém konci incize [34]. Tato technika je nejužitečnější u pacientů s úplnou obstrukcí a velmi krátkou strikturou. Další varianta této techniky užívá namísto laseru drátěný vodič, který je nasměrován za světlem druhého ureteroskopu. Dilatace nebo incize se provádí pod přímou zrakovou kontrolou, přístup skrze strikturu je udržován prostřednictvím drátěného ­vodiče [35–37].

Lovaco et al pomocí antegrádního perkutánního přístupu zavedli nafouknutý balonek až k místu striktury. Vytvořením intraluminální invaginace striktury lze strikturu vizualizovat a léčit přímo pomocí Collinova nože nebo elektrokauteru pod přímou zrakovou kontrolou, což umožní vyhnout se okolním krevním cévám a střevu [38]. Autoři uvádějí při léčbě 25 pacientů pomocí této techniky 80% míru úspěšnosti.

Balonková dilatace a technika endoureterotomie

Při užití balonkové dilatace lze strikturu účinně léčit i bez provedení incize. Zúžený segment je dilatován pod skiaskopickou kontrolou. S ohledem na optimální délku intervalu nutného pro roztažení segmentu balonkem, velikost dilatátoru ani počet opakování roztažení balonku nebylo dosaženo konsenzu, a nelze tedy stanovit žádné doporučení. Obecně se doporučuje dilataci provádět tak dlouho, dokud nezmizí zářez („waist“).

Endoureterotomie je běžně užívanou technikou incize striktury. Při této technice je nutné se pečlivě vyhýbat okolnímu cévnímu zásobení, při identifikaci těchto struktur se osvědčil endoluminální ultrazvuk [39]. Incizi lze provádět pomocí studeného skalpelu, holmium laseru nebo elektrokauteru. Výhoda holmium laseru spočívá v malém průměru vlákna a možnosti současně provádět koagulaci i incizi. Hloubka penetrace laserového paprsku navíc činí pouze < 0,5 mm, což pomáhá snižovat riziko poranění okolních struktur [40]. Užitečné jsou rovněž instrumenty jako Greenwald Electrodes nebo endoskopické papilotomy o malém průměru, které umožňují současné provádění elektrokauterizace, současně však mohou způsobovat zjizvení přispívající k recidivě striktury [40].

Incize by měla zasahovat do hloubky periureterální tukové tkáně. Obvykle je incize vedena přibližně 5 mm proximálně a 5 mm distálně od striktury. Kombinace balonkové dilatace s následnou incizí pod přímou zrakovou kontrolou umožňuje lépe ozřejmit strikturu [25].

Faktory podmiňující úspěch intervence

Úspěch endoskopické léčby ovlivňuje celá řada faktorů. K selhání léčby predisponuje špatná funkce ipsilaterální ledviny s malým výdejem moči, a tedy malým průtokem [41,42]. Wolf et al publikovali výsledky 47 pacientů s funkcí ipsilaterální ledviny > 25 % (hodnoceno pomocí radioizotopové renografie). Autoři uvádějí 80% míru úspěšnosti při léčbě striktury močovodu pomocí endoureterotomie ve srovnání s 0 % u pacientů s funkcí < 25 % [31].

Na základě délky striktury se onemocnění klasifikuje do tří skupin: kratší než 1 cm, 1–2 cm a delší než 2 cm. Endourologická léčba dosahuje lepších výsledků při léčbě kratších striktur. Wolf et al uvádějí, že při léčbě striktur delších než 2 cm selhala léčba pomocí nejrůznějších endoskopických technik u všech pacientů, zatímco při léčbě striktur o délce ≤ 2 cm zaznamenali 89% míru úspěšnosti [31].

Nejvyšší míra selhání léčby (na základě lokalizace onemocnění) byla zaznamenána u striktur lokalizovaných ve střední části močovodu [43,44], což může souviset s menším cévním zásobením v této oblasti močovodu. Jak již bylo uvedeno, levostranné striktury ureteroenterické anastomózy vyžadují rozsáhlejší mobilizaci i preparaci, v důsledku čehož může docházet k narušení krevního zásobení. Bylo prokázáno, že léčba levostranné striktury ureteroenterické anastomózy souvisí s vyšší mírou selhání než léčba pravostranné striktury, což může být pravděpodobně podmíněno horším krevním zásobením [6,31,45].

Úspěch léčby je rovněž podmíněn příčinou vzniku striktury. Ischemické příčiny striktury (např. iatrogenní poranění, radioterapie, poranění elektrokauterem) mohou vést ke vzniku zjizvení a fibrózy, která může být rezistentní na léčbu anebo recidivovat. Gnessin et al uvádějí 64,7% míru úspěšnosti při léčbě ischemických striktur pomocí laserové endoureterotomie ve srovnání se 100% mírou u pacientů s jinou příčinou než ischemickou [46]. I další studie uvádějí podobné výsledky [42,43,47].

Bylo zjištěno, že vyšší míru selhání léčby má na svědomí rovněž delší interval mezi vznikem striktury a léčbou, pravděpodobně jako důsledek vzniku velmi tuhé jizvy rezistentní na jakoukoli léčbu [42,48].

Někteří autoři se pokoušejí výsledek léčby podpořit podáváním steroidních injekcí během intervence. Wolf et al podávali 22 pacientům se strikturou močovodu injekčně triamcinolon. Ve srovnání se 46 pacienty, kterým nebyla podána tato injekce, autoři zaznamenali lepší výsledek při aplikaci steroidů [31]. Meretyk et al uvádějí 80% míru úspěšnosti při léčbě šesti pacientů, kterým byly aplikovány steroidy, vs 50% míru u pacientů, kterým nebyly podávány steroidy [43].

Výsledky založené na důkazech

V sedmi hodnocených studiích se míra úspěšnosti samotné balonkové dilatace pohybovala v rozmezí 60–87,8 % ­[47–53]. Anastasescu et al v největší studii zahrnující 87 pacientů uvádějí 75% míru ­úspěšnosti [50].

Míra úspěšnosti léčby striktur močovodu pomocí laserové endoureterotomie se pohybuje v rozmezí 52,6–78,7 % [41,46,54–57]. Hibi et al uveřejnili velmi zajímavý výsledek – až 76% míru úspěšnosti při léčbě 17 pacientů se strikturami o průměrné délce 2,07 cm [56].

Užívání studeného skalpelu se v současné době objevuje v literatuře méně často. Nejvyšší míru úspěšnosti uvádějí starší studie, např. Singal et al zaznamenali 85% míru úspěšnosti při léčbě 20 pacientů s průměrnou délkou striktury 1,9 cm [57]. Novější studie popisují horší výsledky – míra úspěšnosti se pohybuje v rozmezí 54–75 % [42,47].

Technice s použitím elektrokauteru se v literatuře věnuje pouze minimum publikací. Dvě studie uvádějí průměrnou míru úspěšnosti 50 % (průměrná délka striktury 3,75 cm) a 62 % (průměrná délka striktury 3 cm) [36,43].

Při léčbě krátkých ureterálních striktur (< 1 cm) dosahují balonková dilatace i endoureterotomie přibližně srovnatelných výsledků. Volba přístupu závisí na preferenci a zkušenostech operatéra a současně na pacientově anamnéze a rizikových faktorech.

Při léčbě striktur ureteroenterické anastomózy pomocí balonkové dilatace najdeme v literatuře nejrůznější výsledky. Shapiro et al v roce 1988 a Kwak et al v roce 1995 publikovali 16% a 28% míru úspěšnosti [58,59]. Novější publikace z let 1998–2011 uvádějí při užití této techniky příznivější výsledky: 50–77% míru úspěšnosti [60–62]. Při léčbě striktur ureteroenterické anastomózy pomocí laserové incize najdeme v literatuře výsledky v obrovském rozmezí 16–87,5 % [6,45,57,63]. Endoureterotomie prováděná studeným skalpelem i elektrokauterem dosahuje srovnatelné míry úspěšnosti: 52,3–80 % [25,38,60,64,65]. Při léčbě striktur ureteroenterické anastomózy dosahuje technika s provedením incize celkově lepších výsledků než samotná balonková dilatace.

Sledování

Po operační léčbě striktury je zaveden ureterální stent, který udrží ústí močovodu průchodné během hojení, slouží jako pomůcka při hojení a odvádění moči. Ideální rozměr stentu nebyl zatím stanoven. Dvě skupiny (Moon et al a Soria et al) testovaly tento aspekt na prasečím modelu a neprokázaly mezi dvěma různými rozměry stentu (7 Fr a 14 Fr) žádný rozdíl ve výskytu recidivy striktury [66,67]. Soria et al zaznamenali vyšší riziko infekce v močových cestách při užívání stentu o větším průměru. Vzhledem k souvislosti mezi infekcí a vznikem striktury autoři doporučují užívání menšího stentu [67].

Yu et al zaznamenali lepší výsledky při zavádění dvou ureterálních stentů po balon­kové dilataci: 87,8% míru úspěšnosti ve srovnání s 62,7% mírou při zavádění pouze jednoho stentu [49]. Razdan et al doporučují zavedení dvou ureterálních stentů u pacientů s vysokým rizikem recidivy striktury, které hrozí zejména pa­cientům s delší strikturou nebo anamnézou radioterapie [68].

V otázce, jak dlouho ponechat stent na místě, nebylo zatím dosaženo ­konsenzu. Ve čtyřicátých letech minulého století bylo na zvířecích modelech prokázáno, že z 90 % dojde k obnově svalové vrstvy po ureterotomii během prvních šesti týdnů [69]. Na základě těchto zjištění se ureterální stent obvykle zavádí na šest týdnů. Některé studie však poukazují na souvislost mezi rizikem infekce močových cest a déle zavedeným stentem [67]. Studie zkoumající na prasečím modelu hojení močovodu neprokázala žádné rozdíly v hojení při zavedení stentu pod dobu jednoho týdne, tří týdnů ani šesti týdnů [70]. Lékař tedy může ponechat stent zavedený po dobu jednoho až šesti týdnů v závislosti na délce a závažnosti striktury [1].

Pro minimalizaci rizika vzniku infekce močových cest (související se zavedeným stentem) se v těchto komplikovaných případech doporučuje při odstraňování stentu profylaktická aplikace antibiotik [71,72]. Navzdory absenci konkrétních doporučení pro sledování pacientů po léčbě striktury někteří autoři doporučují provádět po dobu dvou let v intervalu tří měsíců zobrazovací vyšetření jako např. intravenózní urogram, scan/ultrazvukové vyšetření ledviny nebo CT scan [45,64]. Ve většině případů léčba selže v průběhu prvního roku, sledování v tomto období má tedy nesmírný význam pro zachování funkce ledviny [31,46].

Komplikace

Endoskopická léčba ureterálních striktur může být spojena s celou řadou komplikací v podobě infekce, ruptury močovodu, migrace stentu, extravazace moči, hemat­urie, krvácení, vzniku ureteroenterické píštěle či arteriovenózní píštěle, celkové riziko těchto komplikací je však nízké [36,50,73]. Při technikách využívajících incizi, zejména v kombinaci s použitím tepelné energie, může ojediněle docházet ke specifickým komplikacím, jako je např. poranění okolních cév (iliacké céva) [33,34].

V případě selhání léčby se nabízí různé možnosti řešení v závislosti na typu striktury a celkovém stavu pacienta. Zvážit lze trvalé zavedení stentu nebo nefrostomie, případně operační řešení v podobě opakovaného endoskopického výkonu, rekonstrukční operace nebo nefrektomie. Rekonstrukční techniky (otevřené/laparoskopické/robotické) zahrnují následující možnosti: ureteroureterostomii, trans­ureteroureterostomii, ureterokalikostomii, plastiku s použitím závěsu k m. psoas, plastiku podle Boariho, transpozici ilea, plastiku s užitím štěpu ze sliznice dutiny ústní nebo autotransplantaci [74–78].

Závěr

Díky obrovským pokrokům v oblasti endoskopických technologií se ureteroskopická léčba ureterálních striktur stala bezpečnou a vhodnou modalitou. Komplikované striktury lze řešit pomocí adekvátního přístupu a operační techniky. Pro zajištění spokojenosti pacienta a optimálního výsledku léčby je pacienta nutné před výkonem pečlivě poučit.

Ojas Shah, MD

Associate Professor of Urology

Director, Endourology and Stone Disease

NYU School of Medicine

NYU Langone Medical Center

Chief of Urology, Bellevue Hospital

150 E. 32nd Street, 2nd Floor

New York, NY 10016

ojas.shah@nyumc.org


Zdroje

1. Shah O, Marien T. Ureteral and ureteroenteric strictures. In: Monga M (ed.). Ureteroscopy: Indications, Instrumentation & Technique. New York: Springer Science + Business Media 2013.

2. Bush IM, Goldberg E, Javadpour N et al. Ureteroscopy and renoscopy: a preliminary report. Chic Med Sch Q 1970; 30(1): 46–49.

3. Goodman TM. Ureteroscopy with pediatric cystoscope in adults. Urology 1977; 9(4): 394.

4. Lyon ES, Kyker JS, Schoenberg HW. Transurethral ureteroscopy in women: a ready addition to the urological armamentarium. J Urol 1978; 119(1): 35–36.

5. Lyon ES, Banno JJ, Schoenberg HW. Transurethral ureteroscopy in men using juvenile cystoscopy equip­ment. J Urol 1979; 122(2): 152–153.

6. Laven BA, O‘Connor RC, Gerber GS et al. Long-term results of endoureterotomy and open surgical revision for the management of ureteroenteric strictures after urinary diversion. J Urol 2003; 170(4 Pt 1): 1226–1230.

7. DiMarco DS, LeRoy AJ, Thieling S et al. Long-term results of treatment for ureteroenteric strictures. Urology 2001; 58(6): 909–913.

8. Vakili B, Chesson RR, Kyle BL et al. The incidence of urinary tract injury during hysterectomy: a prospective analysis based on universal cystoscopy. Am J Obstet Gynecol 2005; 192(5): 1599–1604.

9. St Lezin MA, Stoller ML. Surgical ureteral injuries. Urology 1991; 38(6): 497–506.

10. Selzman AA, Spirnak JP. Iatrogenic ureteral injuries: a 20-year experience in treating 165 injuries. J Urol 1996; 155(3): 878–881.

11. Johnson DB, Pearle MS. Complications of ureteroscopy. Urol Clin North Am 2004; 31(1): 157–171.

12. Harmon WJ, Sershon PD, Blute ML et al. Ureteroscopy: current practice and long-term complications. J Urol 1997; 157(1): 28–32.

13. Jeromin L, Sosnowski M. Ureteroscopy in the treat­ment of ureteral stones: over 10 years‘ expe­rience. Eur Urol 1998; 34(4): 344–349.

14. Carter SS, Cox R, Wickham JE. Complications associated with ureteroscopy. Br J Urol 1986; 58(6): 625–628.

15. O‘Brien WM, Maxted WC, Pahira JJ. Ureteral stricture: experience with 31 cases. J Urol 1988; 140(4): 737–740.

16. Cutress ML, Stewart GD, Zakikhani P et al. Ureteroscopic and percutaneous management of upper tract urothelial carcinoma (UTUC): systematic review. BJU Int 2012; 110(5): 614–628. doi: 10.1111/j.1464-410X.2012.11068.x.

17. Wong LM, Cleeve LK, Milner AD et al. Malignant ureteral obstruction: outcomes after intervention. Have things changed? J Urol 2007; 178(1): 178–183.

18. Liu JS, Hrebinko RL. The use of 2 ipsilateral ureteral stents for relief of ureteral obstruction from extrinsic compression. J Urol 1998; 159(1): 179–181.

19. Hamm M, Rathert P. Therapy of extrinsic ureteral obstruction by 2 parallel double-J ureteral stents. Urologe A 1999; 38(2): 150–155.

20. Hendlin K, Korman E, Monga M. New metallic ureteral stents: improved tensile strength and resistance to extrinsic compression. J Endourol 2012; 26(3): 271–274. doi: 10.1089/end.2011.0332.

21. Docimo SG, Dewolf WC. High failure rate of indwell­ing ureteral stents in patients with extrinsic obstruction: experience at 2 institutions. J Urol 1989; 142(2 Pt 1): 277–279.

22. Chung SY, Stein RJ, Landsittel D et al. 15-year experience with the management of extrinsic ureteral obstruction with indwelling ureteral stents. J Urol 2004; 172(2): 592–595.

23. Pantuck AJ, Han KR, Perrotti M et al. Ureteroenteric anastomosis in continent urinary diversion: long-term results and complications of direct versus nonrefluxing techniques. J Urol 2000; 163(2): 450–455.

24. Kouba E, Sands M, Lentz A et al. A comparison of the Bricker versus Wallace ureteroileal anastomosis in patients undergoing urinary diversion for bladder cancer. J Urol 2007; 178(3 Pt 1): 945–948.

25. Meretyk S, Clayman RV, Kavoussi LR et al. Endourological treatment of ureteroenteric anastomotic strictures: long-term follow-up. J Urol 1991; 145(4): 723–727.

26. Gerber GS, Kuznetzov D, Leef JA et al. Holmium: YAG laser endoureterotomy in the treatment of ureteroenteric strictures following orthotopic urinary diversion. Tech Urol 1999; 5(1): 45–48.

27. Hyams ES, Winer AG, Shah O. Retrograde ureteral and renal access in patients with urinary diversion. Urology 2009; 74(1): 47–50. doi: 10.1016/j.urology.2009.02.050.

28. Eisenberg ML, Lee KL, Stoller ML. Endoscopic management of obstructive complications in ureterosigmoidostomy. Urology 2007; 70(6): 1048–1052.

29. Michel MS, Trojan L, Rassweiler JJ. Complications in percutaneous nephrolithotomy. Eur Urol 2007; 51(4): 899–906.

30. Mousavi-Bahar SH, Mehrabi S, Moslemi MK. Percutaneous nephrolithotomy complications in 671 consecutive patients: a single-center experience. Urol J 2011; 8(4): 271–276.

31. Wolf JS Jr, Elashry OM, Clayman RV. Long-term results of endoureterotomy for benign ureteral and ureteroenteric strictures. J Urol 1997; 158(3 Pt 1): 759–764.

32. Netto Junior NR, Ferreira U, Lemos GC et al. Endourological management of ureteral strictures. J Urol 1990; 144(3): 631–634.

33. Hong JH, Jeon SS, Lee KS. Result of endoscopic ureteroureterostomy with holmium: YAG laser for complete ureteral obstruction. J Endourol 2005; 19(8): 979–983.

34. Lopatkin NA, Martov AG, Gushchin BL. An endourologic approach to complete ureteropelvic junction and ureteral strictures. J Endourol 2000; 14(9): ­721–726.

35. Egilmez T, Guvel S, Kilinc F et al. Management of complete ureteral obstructions with a transluminal puncture technique. Int Braz J Urol 2005; 31(3): 264–268.

36. Conlin MJ, Gomella LG, Bagley DH. Endoscopic ureteroureterostomy for obliterated ureteral segments. J Urol 1996; 156(4): 1394–1399.

37. Knowles DR, Staiman VR, Gupta M. Long-term results of the treatment of complete distal ureteral stenosis using a cutting balloon catheter device. J Urol 2001; 166(6): 2087–2090.

38. Lovaco F, Serrano A, Fernández I et al. Endoureterotomy by intraluminal invagination for nonmalignant ureterointestinal anastomotic strictures: description of a new surgical technique and long-term followup. J Urol 2005; 174(5): 1851–1856.

39. Bagley DH, Conlin MJ, Liu JB. Device for intraluminal incision guided by endoluminal ultrasonography. J Endourol 1996; 10(5): 421–423.

40. El-Nahas AR, Shokeir AA. Endourological treat­ment of nonmalignant upper urinary tract complications after urinary diversion. Urology 2010; 76(6): 1302–1308. doi: 10.1016/j.urology.2010.03.014.

41. Lane BR, Desai MM, Hegarty NJ et al. Long--term efficacy of holmium laser endoureterotomy for benign ureteral strictures. Urology 2006; 67(5): 894–897.

42. Erdogru T, Kutlu O, Koksal T et al. Endoscopic treatment of ureteric strictures: acucise, cold-knife endoureterotomy and wall stents as a salvage approach. Urol Int 2005; 74(2): 140–146.

43. Meretyk S, Albala DM, Clayman RV et al. Endoureterotomy for treatment of ureteral strictures. J Urol 1992; 147(6): 1502–1506.

44. Smith AD. Management of iatrogenic ureteral strictures after urological procedures. J Urol 1988; 140(6): 1372–1374.

45. Milhoua PM, Miller NL, Cookson MS et al. Primary endoscopic management versus open revision of ureteroenteric anastomotic strictures after urinary diversion – single institution contemporary series. J Endourol 2009; 23(3): 551–555. doi: 10.1089/end.2008.0230.

46. Gnessin E, Yossepowitch O, Holland R et al. Holmium laser endoureterotomy for benign ureteral stricture: a single center experience. J Urol 2009; 182(6): 2775–2779. doi: 10.1016/j.juro.2009.08.051.

47. Lojanapiwat B, Soonthonpun S, Wudhikarn S. Endoscopic treatment of benign ureteral strictures. Asian J Surg 2002; 25(2): 130–133.

48. Hoe JW. Benign ureteric strictures – management by percutaneous interventional uro-radiological techniques. Ann Acad Med Singapore 1993; 22(5): 670–674.

49. Yu HL, Ye LY, Lin MH et al. Treatment of benign ureteral stricture by double J stents using high-pres­sure balloon angioplasty. Chin Med J (Engl) 2011; 124(6): 943–946.

50. Anastasescu R, Merrot T, Chaumoitre K et al. Antegrade percutaneous balloon dilation of ureteral strictures after failed pelviureteric or ureterovesical reimplantation in children. Urology 2011; 77(6): 1444–1449. doi: 10.1016/j.urology.2010.10.052.

51. Myren CJ, Nielsen KD, Madsen M et al. Balloon dilatation of ureteral strictures. Scand J Urol Nephrol 1993; 27(2): 251–253.

52. Beckmann CF, Roth RA, Bihrle W 3rd. Dilation of benign ureteral strictures. Radiology 1989; 172(2): 437–441.

53. Johnson CD, Oke EJ, Dunnick NR et al. Percutaneous balloon dilatation of ureteral strictures. Am J Roentgenol 1987; 148(1): 181–184.

54. Lin CM, Tsai TH, Lin TC et al. Holmium: yttrium-aluminum-garnet laser endoureterotomy for benign ureteral strictures: a single-centre experience. Acta Chir Belg 2009; 109(6): 746–750.

55. Bach T, Geavlete B, Herrmann TW et al. Retrograde blind endoureterotomy for subtotal ureteral strictures: a new technique. J Endourol 2008; 22(11): 2565–2570. doi: 10.1089/end.2008.0173.

56. Hibi H, Ohori T, Taki T et al. Long-term results of endoureterotomy using a holmium laser. Int J Urol 2007; 14(9): 872–874.

57. Singal RK, Denstedt JD, Razvi HA et al. Holmium: YAG laser endoureterotomy for treatment of ureteral stricture. Urology 1997; 50(6): 875–880.

58. Shapiro MJ, Banner MP, Amendola MA et al. Balloon catheter dilation of ureteroenteric strictures: long-term results. Radiology 1988; 168(2): 385–387.

59. Kwak S, Leef JA, Rosenblum JD. Percutaneous balloon catheter dilatation of benign ureteral strictures: effect of multiple dilatation procedures on long-term patency. Am J Roentgenol 1995; 165(1): 97–100.

60. Nassar OA, Alsafa ME. Experience with ureteroenteric strictures after radical cystectomy and diversion: open surgical revision. Urology 2011; 78(2): ­459–465. doi: 10.1016/j.urology.2011.01.040.

61. Yagi S, Goto T, Kawamoto K et al. Long-term results of percutaneous balloon dilation for ureterointestinal anastomotic strictures. Int J Urol 2002; 9(5): 241–246.

62. Ravery V, de la Taille A, Hoffmann P et al. Balloon catheter dilatation in the treatment of ureteral and ureteroenteric stricture. J Endourol 1998; 12(4): 335–340.

63. Watterson JD, Sofer M, Wollin TA et al. Holmium: YAG laser endoureterotomy for ureterointestinal strictures. J Urol 2002; 167(4): 1692–1695.

64. Poulakis V, Witzsch U, De Vries R et al. Cold-knife endoureterotomy for nonmalignant ureterointestinal anastomotic strictures. Urology 2003; 61(3): 512–517.

65. Poulakis V, Witzsch U, de Vries R et al. Antegrade percutaneous endoluminal treatment of non-malignant ureterointestinal anastomotic strictures following urinary diversion. Eur Urol 2001; 39(3): ­308–315.

66. Moon YT, Kerbl K, Pearle MS et al. Evaluation of optimal stent size after endourologic incision of ureteral strictures. J Endourol 1995; 9(1): 15–22.

67. Soria F, Sánchez FM, Sun F et al. Comparative study of ureteral stents following endoureterotomy in the porcine model: 3 vs 6 weeks and 7F vs 14F. Cardiovasc Intervent Radiol 2005; 28(6): 773–778.

68. Razdan S, Silberstein IK, Bagley DH. Ureterosco­pic endoureterotomy. BJU Int 2005; 95 (Suppl 2): 94–101.

69. Davis DM, Strong GH, Drake WM. Intubated ureterotomy; experimental work and clinical results. J Urol 1948; 59(5): 851–862.

70. Kerbl K, Chandhoke PS, Figenshau RS et al. Effect of stent duration on ureteral healing following endoureterotomy in an animal model. J Urol 1993; 150(4): 1302–1305.

71. Ramaswamy K, Shah O. Antibiotic prophylaxis after uncomplicated ureteroscopic stone treatment: is there a difference? J Endourol 2012; 26(2): 122–125. doi: 10.1089/end.2011.0360.

72. Wolf JS Jr, Bennett CJ, Dmochowski RR et al. Best practice policy statement on urologic surgery antimicrobial prophylaxis. J Urol 2008; 179(4): ­1379–1390. doi: 10.1016/j.juro.2008.01.068.

73. Byun SS, Kim JH, Oh SJ et al. Simple retrograde balloon dilation for treatment of ureteral strictures: etiology-based analysis. Yonsei Med J 2003; 44(2): 273–278.

74. Matlaga BR, Shah OD, Singh D et al. Uretero­calicostomy: a contemporary experience. Urology 2005; 65(1): 42–44.

75. Matlaga BR, Shah OD, Hart LJ et al. Ileal ureter substitution: a contemporary series. Urology 2003; 62(6): 998–1001.

76. Simmons MN, Gill IS, Fergany AF et al. Laparoscopic ureteral reconstruction for benign stricture disease. Urology 2007; 69(2): 280–284.

77. Boxer RJ, Fritzsche P, Skinner DG et al. Replacement of the ureter by small intestine: clinical application and results of the ileal ureter in 89 patients. J Urol 1979; 121(6): 728–731.

78. Eisenberg ML, Lee KL, Zumrutbas AE et al. Long--term outcomes and late complications of laparoscopic nephrectomy with renal autotransplantation. J Urol 2008; 179(1): 240–243.

79. Mitchell SA, Stifelman, MD, Zhao LC. Robotic buccal mucosa graft ureteroplasty. J Urol 2014; 191 (4 Suppl): 358.

Štítky
Dětská urologie Urologie

Článek vyšel v časopise

Urologické listy

Číslo 1

2015 Číslo 1

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Jistoty a nástrahy antikoagulační léčby aneb kardiolog - neurolog - farmakolog - nefrolog - právník diskutují
nový kurz
Autoři: doc. MUDr. Štěpán Havránek, Ph.D., prof. MUDr. Roman Herzig, Ph.D., doc. MUDr. Karel Urbánek, Ph.D., prim. MUDr. Jan Vachek, MUDr. et Mgr. Jolana Těšínová, Ph.D.

Léčba akutní pooperační bolesti
Autoři: doc. MUDr. Jiří Málek, CSc.

Nové antipsychotikum kariprazin v léčbě schizofrenie
Autoři: Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych.

Familiární transthyretinová periferní polyneuropatie
Autoři: MUDr. Radim Mazanec, Ph.D.

Diabetes mellitus a kardiovaskulární riziko, možnosti jeho ovlivnění
Autoři:

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se