Vzpomínka na profesora MUDr. Jiřího Bartoše, DrSc.

Vždy, když v poště najdu smutné oznámení o smrti, vytanou mi na mysli slova motta ze známé Hemingwayovy knihy:

„...smrtí každého člověka je mě méně, neboť jsem součástí lidstva, proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“

A vzpomenu si na jiný výrok jiného literáta: „ Člověče, pozastav se...“

Když jsem našel parte ohlašující konec pozemských dní profesora Bartoše, přímo bytostně jsem pocítil pravdivost tohoto hemingwayovského motta. Měl jsem intenzivní pocit ztráty kusu sebe sama a zároveň ve mně rostla potřeba zamyslet se nad lidským životem -⁠ osudem, který v mládí a aktivním věku nedokážeme a nemáme čas vnímat, a poznáváme ho intenzivně až jako něco nezvratného v době pozasta-vení, když uplynulo něco, co už nelze změnit.

Nejspíš by bylo nejjednodušší zopakovat, co bylo napsáno a řečeno při všech „kulatých“ jubileích profesora Bartoše. To, jak začínal svou vpravdě požehnanou profesi, či lépe řečeno poslání chirurga, jak se do jeho osobnosti vepsali učitelé, jak ji formovali spolu s činorodostí, nadáním, svědomitostí i tvořivou erudicí jejího nositele, jak ho dobová politická nepřízeň šikanovala, jak této šikaně neustupoval, a jak to všechno bylo svízelné, složité a mimořádně vyčerpávající.

Jenže to všechno již bylo řečeno a napsáno. Sečteny byly vědecké publikace, pojmenovány byly priority jeho práce a výzkumné činnosti, popsán byl kariérní Bartošův postup a všechny jeho zásluhy, jimiž navždy pro další generace obohatil obor cévní chirurgie.

Co tedy zbývá? Vzpomenout na to, co se skrývalo za vnější tváří člověka, jenž nejen dával naději mnoha desítkám a stovkám nemocných, nejen dokázal ne-zištně tuto naději předávat i vnucovat svým spolupracovníkům, ale zároveň se sám často potkával jako lékař s fatální beznadějí v okamžicích, kdy veškerá snaha lékaře zůstávala marná, kdy člověk prohrával boj s nemocí, s osudem, se smrtí. I profesor Bartoš si s ní sám pohlédl do očí a tento pohled ustál...

Když jsem osobně poznal profesora Bartoše, bylo mi po několika setkáních jasné, že týž osud, který se k němu zachoval tak macešsky tím, že jej prostřednictvím kliky mocných vypudili z jeho mateřského pražského pracoviště, ke mně se zachoval v ostrav-ském regionu velkoryse. Profesor Bartoš mě přijal se samozřejmostí moudrého otce. Za dobu šesti let trvající spolupráce s tímto charismatickým člověkem jsem poznal, že neodmyslitelnou součástí jeho osobnosti je jeho nezvyklá erudice, bytostně humanitní myšlení, gentlemanská zdvořilost a chování, stejně jako ochota sdílet vlastní zkušenosti a předávat poznatky mladším kolegům. Přirozeně a zcela samozřej-mě respektoval etiku lékařského povolání, a to bez onoho později tak do oboru pronikajícího individualismu, žárlivě si střežícího profesní know –⁠ how.

Ano, osud byl pro mne a spolupracovníky v Ostravě vlídný. Profesor Bartoš nám byl po šest let trvalým zdrojem inspirací a zkušeností, z nichž jsme mohli, pokud jsme chtěli, neomezeně čerpat. Byl také vždy pozorným posluchačem a ohnivým diskutérem o všem, co doba nebo obor přinášely.

Nic z toho, co nám nestor cévní chirurgie předal, se jeho odchodem neztratilo. V těch, kdo ho znali tak hluboce jako já, kteří měli to štěstí s ním pracovat a kteří mu uměli naslouchat, lidská dimenze jeho silné osobnosti přežívá.

Ano, můžeme říct, že profesor Bartoš se dožil úctyhodného věku. Jenže tato útěcha je lichá ve srovnání s tím, co česká chirurgie ztratila.

Profesor Bartoš zemřel náhle dne 14. července 2007 ve věku 87 let.

Prof. MUDr. Jaroslav Mayzlík, CSc.

Engelmüllerova 6

702 00 Ostrava