Odcházení v chirurgii

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

na základě oslovení ze strany redakční rady Rozhledů v chirurgii jsem pro editorial aktuálního čísla časopisu zvolil téma podle mého soudu velmi důležité, nicméně citlivé až intimní, možná i částečně tabuizované. A tím je odcházení v chirurgii.

Asi každý z nás si vzpomene na nedávnou, široce medializovanou soudní kauzu chirurga ve vysokém penzijním věku (80 let), kde poranění velké cévy při operaci kýly vedlo k masivnímu pooperačnímu krvácení. Komplikace nebyla peroperačně ani v časném pooperačním průběhu rozpoznána a vedla k úmrtí nemocného. Fakt, že k fatální komplikaci může dojít i po „banální“ operaci, samozřejmě zkušený chirurg ví. Bližší medicínské detaily případu neznám a samozřejmě mi ani nepřísluší je jakkoliv hodnotit. Předmětem zkoumání soudu i otázek na znalce se však v tomto případě stal věk operatéra. Český právní řád nestanovuje žádnou věkovou hranici, kdy by měl chirurg přestat operovat. Přesto se v těchto (naštěstí zcela ojedinělých) případech soudy zabývají otázkou, zda s věkem přirozeně ubývající schopnosti, smyslové vnímání (zejména zrak), fyzická a duševní kondice, pozornost a schopnost koncentrace nemohou být v příčinné souvislosti se vznikem nebo nerozpoznáním vážné komplikace. A samozřejmě soud zkoumá, zda proběhla ze zákona povinná pravidelná (nebo při změně zdravotního stavu mimořádná) pracovně lékařská prohlídka. Jejím cílem je posouzení aktuálních schopností jedince ve vztahu k náročnosti konkrétní profese. Pokud se podíváme do odborné lékařské literatury, nalezneme práce, které postupný a zcela přirozený pokles výkonnosti, smyslového vnímání, koncentrace i schopnosti rozhodování se stoupajícím věkem dokládají. Dokonce byly vyvinuty i individuální testovací systémy s měřitelným výkonnostním skóre. U lékařů v USA se používá například tzv. „MicroCog“ score [1].

Je zřejmé, že ukončení kariéry není pro lékaře, stejně jako pro mnoho jiných profesí, vůbec jednoduchou životní situací. Podle průzkumů navíc patří lékaři k těm profesím, které do penze nijak nespěchají. Pro velkou část chirurgů se jejich fyzicky a duševně náročná práce stala jejich celoživotním posláním. Pro mnoho z nich pak i hlavním a jediným koníčkem. I to je jeden z důvodů, proč většinou nechtějí s aktivní kariérou na operačním sále sami končit. Poznat pravou chvíli pro bezpečný odchod a ukončení kariéry je nesmírně obtížné. Budeme-li hledat profese s obdobně vysokými nároky i riziky, připadá mi nejvhodnější srovnání chirurgů s piloty dopravních letadel. Obě profese mají mnoho společného: vysoká odpovědnost, dlouhá a náročná příprava, nutnost celoživotního vzdělávání a kvalifikačních zkoušek, potřeba schopnosti činit rychlá a správná rozhodnutí, a to často pod značným tlakem, nutnost skvělé kondice duševní i fyzické a samozřejmě i značné následky případné chyby. Jak to tedy vypadá s odcházením v této profesi? Piloti dopravních letadel mohou v České republice, stejně jako ve většině zemí EU a v USA, létat jako kapitáni do 65 let. Po dosažení 65 let musejí skončit, výjimky neexistují. Navíc, od 62 let mají přísnější podmínky než mladší piloti (vyšší frekvence i rozsah zdravotních prohlídek, počet členů posádky, …).

Jak vypadá situace u lékařů? Ve Velké Británii musí chirurg opustit práci ve státním zdravotním systému (NHS) v 65 letech, do 70 let nicméně ještě může provozovat soukromou praxi. Po 70. roce pak musí odbornou kariéru ukončit. Obdobně je systém nastaven i v Německu. Zajímavý je fakt, že v době zavádění těchto pravidel probíhaly ve Velké Británii dlouhé diskuze, odpůrci hovořili o věkové diskriminaci a dalších negativech. Přesto byl systém zaveden, rychle se vžil a naprostou většinou chirurgů je dnes přijímán pozitivně [1]. K horní věkové hranici 65 let pro výkon vedoucí funkce se dnes začínají klonit některá univerzitní pracoviště v České republice.

I s vědomím velkých individuálních rozdílů mezi jednotlivci, které se týkají jejich fyzické i psychické kondice, jsem přesvědčen, že by u chirurgů měla existovat věková hranice pro některé odborné aktivity. Domnívám se, že někde v období mezi 65. a 70. rokem by chirurg měl opustit vedoucí funkci a přestat operovat. O tom, že by již dávno neměl sloužit, ani nemluvě! Naopak, pokračování jeho další odborné činnosti v plném nebo částečném úvazku a předávání zkušeností mladším lékařům může být pro pracoviště velkou výhodou. Své mnohaleté zkušenosti může chirurg využít při dohledu nad mladšími kolegy na ambulanci, poradním hlasem u složitých případů v mezioborových komisích, přednáškovou a publikační činností. Také při velkých vizitách může zkušený chirurg s mnohaletou praxí rozpoznat stav, se kterým se mladší kolegové zatím nesetkali. A takto by šlo určitě dlouho pokračovat.

S tématem odcházení chirurgů souvisí však i jiný problém, a tím je zajištění provozu chirurgických pracovišť. Chirurgů je v České republice málo a stárnou. Jejich průměrný věk se v posledních deseti letech stále zvyšuje. Podle statistik České chirurgické společnosti ČLS JEP je 51 % jejích členů starších 50 let. Mladí lékaři volí méně náročné obory nebo mnohem lépe placenou práci na chirurgii v zahraničí. Zde je samozřejmě (zcela logicky) jedna z příčin nedostatku lékařů na chirurgiích ve většině nemocnic v České republice. Problém je již dnes široce medializován. Věřme proto, že bude rychle a adekvátně řešen, a zastaví se tak prohlubující se personální devastace nemocnic. O nutnosti začít rychle s navyšováním platů lékařů a sester dnes již asi nikdo znalý věcí nepochybuje. Vrátíme-li se ale zpět k tématu odcházení, je nutné uvést, že bez pomoci kolegyň a kolegů v penzijním věku (a opět se to týká jak lékařů, tak i sester) by nebylo možné udržet provoz v řadě nemocnic. Za jejich veškerou pomoc jim proto patří upřímné poděkování.

Zajímavé je také sledovat vývoj názorů u našich západních sousedů, které popsal v roce 2011 Medical Tribune. V Německu byl v roce 1993 schválen zákon, stanovující lékařům povinný odchod do důchodu v 68 letech. Vláda chtěla, kromě jiného, dát větší profesní prostor mladším lékařům. „Penzisté“ směli léčit jen soukromé pacienty, tedy ty, jejichž péče nebyla hrazena z veřejného zdravotního pojištění. V roce 2009 byli Němci nuceni zákon z důvodu nedostatku lékařského personálu zrušit. Lékaři jim chyběli (a stále chybějí) zejména na malých městech a na venkově. Odhaduje se, že až třetina německých lékařů odešla mimo zdravotnictví, velká část pak také za (lépe placenou) prací do zahraničí, zejména do Švýcarska a do USA.

Co tedy říci závěrem? Že tento text samozřejmě není míněn nikterak osobně. Nesmí být ani chápán jako neúcta vůči starším kolegům. Jeho cílem je vyvolat širokou diskuzi odborné chirurgické veřejnosti o důležitém tématu bezpečného ukončení kariéry, které je ochranou chirurga i jeho nemocných. Ruku na srdce, kdo z nás je schopen objektivně zhodnotit své aktuální schopnosti, odstoupit z vedoucí funkce a v pravý čas se vzdát operování, tedy činnosti, která mu po mnoho let poskytovala nejvyšší profesní naplnění? Úspěšné odcházení z vedoucí pozice závisí v neposlední řadě také na tom, kdo odchází a kdo nastupuje. Korektní interpersonální vztahy na pracovišti mohou ke klidné výměně funkcí velmi napomoci.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, budu vděčný za Vaše názory a připomínky k tématu odcházení v chirurgii, které můžete zasílat na e-mail: jaromir.simsa@ftn.cz. V případě Vašeho souhlasu bych si dovolil názory dále tlumočit členům výboru České chirurgické společnosti ČLS JEP. Pokud by případná diskuze vyústila v určité doporučení či nastavení (byť třeba jen zvyklostních) pravidel, budu upřímně rád.

Doc. MUDr. Jaromír Šimša, Ph.D.

Přednosta -⁠ Chirurgická klinika 1. LF UK a TN

Vídeňská 800

140 59 Praha 4 -⁠ Krč

e-mail: jaromir.simsa@ftn.cz