Jednejme uvážlivě a rozumně


Vyšlo v časopise: Rozhl. Chir., 2009, roč. 88, č. 10, s. 547-548.
Kategorie: Monotematický speciál - Původní práce

Lidský život není tak dlouhý, abychom směli hazardovat s časem, který nám je na tomto světě vyměřen. Dovolte mi, vážení čtenáři, vylíčit Vám tři krátké příhody z chirurgické činnosti, které jsem sám zažil a které Vám dnes vypovím.

Příhoda první

Před necelým rokem se v jedné velké nemocnici objevil oběžník, vyzývající k účasti na resuscitačním školení. Byl doprovázen poznámkou, že kdo se nezúčastní, bude …

Jistě dobrý úmysl s racionálním jádrem, ale sdělovaný nevhodným způsobem. V té nemocnici pracují lékaři tří generací, z nichž ta první resuscitaci vymýšlela a přivedla k dokonalosti, ta druhá ji v praxi opakovaně viděla a možná, že i sama použila a ta třetí o ní nejeví přílišný zájem, neboť vše, co se týká školení, prostě ignoruje a „hází hned za hlavu“.

Autor oběžníku zapomněl na několik skutečností: předně, že má co dělat s různými věkovými kategoriemi svých lékařů, za druhé, že má tytéž alespoň formálně rozdělovat na již poučené a na nevědoucí, a za třetí, že je třeba všem vysvětlit jen novinky v resuscitačním postupu, neboť základy se u každého lékaře předpokládají. Řekli bychom tedy – chyba v organizaci a hned ji zlepšíme. Ale chyba lávky! Na první výzvu se dostavila jen asi desetina všech, kterým bylo toto školení určeno a tak do týdne následovala pod silnější pohrůžkou výzva druhá. Ta již byla nekompromisní. Kdo nepřijde, ztratí finanční ohodnocení a bude mít pracovní absenci. Na druhou výzvu nepřišla ještě plná polovina všech lékařů. Byl jsem pozván, jako bývalý učitel chirurgie a také resuscitace, abych se přišel na to „úspěšné doškolování“ podívat. A co jsem viděl? Zatímco se prvních dvou akcí účastnili lékaři starší a středního věku, kterým šlo jistě trochu i o existenci, byli ve třetí skupině povětšinou lékaři mladí, kteří měli z dobře míněných demonstrací spíše psinu a hýřili vtipy. Mezi mladými byli ale i zkušení primáři, kteří svou účast dříve nestihli zrealizovat. Přednášejícím byl mladý lektor těsně po atestaci z oboru anesteziologie, který bral všechno velmi vážně a mluvil věcně správně. Nemaje ale ještě učitelskou zkušenost neodlišil fakta, která lze předpokládat u všech posluchačů, od těch, která oni kdysi znali a která jim časem z paměti unikla a která by se patřilo decentním způsobem u kolegů obnovit. Co je na této příhodě zarážející? Fakt, že se jistě velmi potřebné školení dělalo bez vysvětlení pod nátlakem, dále fakt, že je prováděl lektor, který sice znal resuscitační postupy, ale neuměl je správně sdělovat a dávkovat pro lékaře všech kategorií, které chtěl poučit, a konečně skutečnost nad jiné významná, že na tomto školení chyběli ti lékaři, kteří to ve vedení nemocnice vymysleli a nařídili. Tito – také lékaři – náměstkové ředitelů, vedoucí léčebně-preventivních oddělení a jiní funkcionáři, nikdy sami ještě nikoho nevzkřísili a přitom nešli svým, dočasně dnes podřízeným lékařům, příkladem. Kdo ví, jak dlouho budou ještě místodržícími a kdy na ně padne doba, že se budou muset zase živit medicínou, neboť svět se rychle mění a zdravotnictví s ním.

Příhoda druhá

Před necelými dvěma lety vzbudilo údiv chirurgů prohlášení jejich kolegů-anesteziologů, že k tomu, aby část chirurgů věnujících se intenzivní péči o své nemocné mohla i nadále kvalifikovaně sloužit vážně nemocným pacientům, budou k tomu potřebovat atestaci z intenzivní péče, kterou nelze získat jinak nežli zkouškou u současných intenzivistů. Nikdo nebral v úvahu, že jsou ve službě na lůžkových odděleních státních, městských i soukromých nemocnic desítky zkušených lékařů-internistů, chirurgů, neurochirurgů, pediatrů, neurologů a jiných specialistů, kterým by tímto rozhodnutím byla de facto snížena jejich kvalifikace a nemajíce intenzivistickou atestaci, zařadili by se jako méně kvalifikovaní lékaři do léčebného procesu, který by mohli řídit jedině atestovaní anesteziologové-intenzivisté jako kvalifikovaní odborníci. Vedle nich by chirurgové, neurochirurgové, traumatologové, neurologové, pediatři a jiní odborníci s dlouholetou praxí sloužili na jednotkách intenzivní péče jako nekvalifikovaní. Vzniklý chaos završilo ještě zřízení samostatné lékařské společnosti pro intenzivní medicínu, kterou hbitě ovládli anesteziologové. Chirurgové, kterým trvalo trochu déle, než si uvědomili všechny konsekvence, které z nových ustanovení vyplynou, se zpočátku soustředili jen na ustavení vlastní sekce pro intenzivní péči při celostátním výboru své odborné společnosti a po krátkém čase vzpamatování vyzvali své členy, aby se též přihlásili za členy intenzivistické společnosti, v níž měli po volbách jen velmi omezený vliv. Pak ale přišlo oznámení z EU, že by přece jen bylo lépe praktikovat intenzivní péči oborově podle specializací, jichž se týká, a vše se zase měnilo. Nebylo to ovšem proto, že by někdo dostal v ČR rozum a ustoupil jasným argumentům, ale asi proto, že byl nějaký státní úředník pověřen dohodou o unifikaci s EU. Je to tak těžké medicínsky přemýšlet a racionálně jednat? Anebo bojovat o pofidérní posty a být druhým pro legraci?

Příhoda třetí

V medicíně se občas stává, že v nemocnicích vedle sebe pracují tři generace lékařů, z nichž ta nejstarší – dnes již důchodová generace – nepožívá vždy zaslouženého respektu a důstojnosti. Má sice velké osobní zkušenosti s medicínskou praxí a často ještě dobrou paměť. O ty zkušenosti nebývá ale většinou společenský zájem a ta paměť může být někdy přímo na závadu, alespoň před tou druhou generací. Řada lidí si myslí, že si ti starší pamatují věci, na něž by měli raději zapomenout.

Té nejmladší generaci jsou zase staří lékaři trochu směšní tím, že o všem moc dlouho přemýšlejí, nebrousí po internetu, nehrají si v pracovní době počítačové hry a stále jen všechny poučují o věcech, které přece jsou teď úplně nové a před lety zde jistojistě ještě nebyly. Druhá generace v pořadí se zase tváří, že jedině ona buduje a rozhoduje, protože nikdo jiný nemá věk ani styky k obsazení přednostenských funkcí a tím je dáno její velení a často i prosazování její vůle. A tak se setkáváme v nemocnicích s faktem, že kupříkladu mladý urolog poučuje bývalého primáře chirurgie o škodlivosti opětovného cévkování, mladý gynekolog vysvětluje šedesátiletému chirurgovi, že k mimoděložnímu těhotenství je třeba při urgentní laparotomii přivolat porodníka, který tu spoušť v břiše umí nejlépe ošetřit, a sekundářka s dvouletou anesteziologickou praxí vysvětluje na ranním hlášení přednostovi traumatologie, že největším nebezpečím pro těžce zraněné je hypoxie. Cožpak si ti nejmladší neuvědomují, že se medicína velmi rychle vyvíjí a že předtím, než oni nastoupili na svá oddělení nebo kliniky, byla tam již generace jejich otců, která se rovněž snažila zachraňovat životy a často byla i úspěšná, cožpak ti středně staří nevidí úspěchy odcházející generace, která jim předala vládu nejen nad životy pacientů, ale i nad celým zdravotnictvím, které je teď obrazem již jejich působení a nikoliv těch nejstarších a všichni společně zapomněli na to, že co oni dnes objevují a popisují jako své nové poznatky, bylo již popsáno mnoho let před nimi, jenže třeba v jiné souvislosti anebo v časopisech, které se dnes již nečtou pro boom počítačové techniky.

Ti kolegové, kteří si neuvědomují svoji epigonskou činnost, prezentují mnohé ze svých poznatků jako prioritní a originální a tím samozřejmě oslňují své okolí. Dovolím si jen upozornit své současníky, že než-li budeme napříště hodnotit a kritizovat kohokoliv v našich nemocnicích či na poliklinikách, měli bychom uvážit, za jakých dob a okolností naši předchůdci jednali, jaké k tomu měli možnosti, jakou podporu veřejnosti a co vše dokázali téměř s holýma rukama, bez moderní techniky a často i bez finanční pomoci.

Stárnoucí chirurgové měli všichni zkušenosti z anesteziologie i traumatologie, mnozí operovali urologicky, zvládli cévní steh, dovedli ošetřit gynekologické komplikace chirurgických onemocnění a často prováděli i jednoduché plastiky. Dřívější chirurgie nerozlišovala superspecializace v tom rozsahu, jak to činí chirurgie dnešní, a dobře erudovaní chirurgové se uměli uplatnit nejen na klinikách, kde byla již tehdy dělba práce, ale i v periferních nemocnicích, kde je těžce nemocní nejvíce potřebovali. Na to nesmí dnešní mladší kolegové zapomínat. Žijeme v malém státě a nemůžeme vychovávat zvlášť chirurgy pro léčení levých a zvlášť pro operace pravých tříselných kýl. Buďme proto uvážliví a přejme pokroku, ale nemysleme si, že jsme středem nového světa a nezatracujme dávné dobré zkušenosti.

M. Hájek


Štítky
Chirurgie všeobecná Ortopedie Urgentní medicína

Článek vyšel v časopise

Rozhledy v chirurgii

Číslo 10

2009 Číslo 10

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Nová éra v léčbě migrény
nový kurz
Autoři: MUDr. Eva Medová, MUDr. Tomáš Nežádal, Ph.D.

Imunitní trombocytopenie (ITP) u dospělých pacientů
Autoři: prof. MUDr. Tomáš Kozák, Ph.D., MBA

Pěnová skleroterapie
Autoři: MUDr. Marek Šlais

White paper - jak vidíme optimální péči o zubní náhrady
Autoři: MUDr. Jindřich Charvát, CSc.

Hemofilie - série kurzů

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se

VIRTUÁLNÍ ČEKÁRNA ČR Jste praktický lékař nebo pediatr? Zapojte se! Jste praktik nebo pediatr? Zapojte se!

×