Od Masarykových domovů k Thomayerově nemocnici


Autoři: L. Kotík
Působiště autorů: I. Interní klinika FTNsP/IPVZ ;  Přednosta: doc. MUDr. Štefan Alušík, CSc. ;  Primář: MUDr. Luboš Kotík, CSc.
Vyšlo v časopise: Prakt. Lék. 2008; 88(10): 563-565
Kategorie: Editorial

Vznik Masarykových domovů

Nedostatek ústavů „chorobineckých a starobineckých“ v Praze vedl pražské radní ke schválení plánu a nákladů, které se činily 124 milionů Kčs, na vybudování „Masarykových domovů – Sociálních ústavů hl. m. Prahy v Krči“. Jako stavební pozemek bylo vybráno kouzelné zákoutí uprostřed polí, obklopené zalesněnými stráněmi Kunratického lesa s kvetoucími loukami, kterými protékal, tenkrát ještě čistý, Kunratický potok. Vlastní město bylo svými hranicemi v nedohlednu, a tato oblast byla cílem městských výletníků. Místo bylo tedy vybráno s ohledem na budoucí účel skvěle.

Architektonický návrh zpracoval architekt Bohumír Kozák, a to s takovým citem, že nyní jsou původní objekty památkově chráněny jako historicky cenné architektonické řešení. Projekt byl zadán ke zpracování v únoru 1925, výstavba byla zahájena v r. 1926 a v r. 1928 se zahajoval provoz. To vše bez těžké stavební techniky, jen s pomocí krumpáčů, lopat, rukou a koňských povozů.

Komplex obsahoval 6 starobinců po 200 lůžkách, l ústav pro 100 starších manželských dvojic a 4 „chorobince“, celkem s 800 lůžky. K tomu patřily i ordinace a operační sály. Dále zde byly vybudovány 3 dětské ústavy s celkovou kapacitou pro 500 dětí. Jednak se jednalo o ozdravovny, kde, cituji:

Bude zachraňováno a upevňováno zdraví kojencům a batolatům a dětem do 6ti let. Budou sem přijímány ohrožené a slabé velkoměstské děti ke kratšímu pobytu, jejich zdraví bude posilováno 5x denně podávanou stravou, pobytem na čerstvém vzduchu, koupelemi, plaváním v bazénu, soustavně volenými prostocviky a hrami“.

Byl zde i dětský chorobinec, kde byly umisťovány děti s nevyléčitelnými chorobami a děti stižené epilepsií, která tenkrát nemohla být ještě účinně léčena.

Kromě léčebných pavilonů byl areál vybaven automatizovanou výtopnou, moderně vybavenou kuchyní, kde pro přípravu stravy stačilo jen 12 kuchařů. Rozvoz potravy byl zajišťován nehlučnými elektrickými vozíky firmy Křižík. Areál se zčásti sám zásoboval zeleninou z vlastních skleníků, ovocem ze sadu a mimo prostor areálu se pro kuchyni krmila i prasata.

V ideovém záměru se nezapomnělo ani na duchovní stránky pobytu a sport. K dispozici byl divadelní sál, kinosál, kaple, knihovna, lesní divadlo, sportovní a tenisová hřiště, přírodní bazén s teplou vodou, rehabilitační bazény i brouzdaliště se sprchami pro děti. K udržení pořádku hlídkovalo v areálu ve směnách 5 policistů, kteří měli za úkol navštívit každé 2 hodiny i nejvzdálenější kouty a pro kontrolu označit svoji přítomnost na zvláštních píchacích hodinách.

Areál se stal unikátem sociálně orientované péče o děti a staré občany. Byl také často prezentován významným zahraničním návštěvníkům.

Po plné dostavbě areálu ve II. etapě, kdy přibyly ještě další budovy, měly ústavy dohromady 3 256 lůžek. Za pozornost stojí, že chod tohoto velkého komplexu řídilo jen 10 úředníků „administrativních a účetních“ a k nim se řadilo 8 dalších pomocných úředních sil. Osmnáct osob tedy, kromě řízení provozu, zpracovávalo objednávky materiálu a potravin, účetnictví a mzdovou agendu, vše tehdy bez počítačů, jen s jednoduchými mechanickými kalkulátory a tužkou v ruce.

Ústavy ovšem měly nejen funkci zaopatřovací, ale také léčebnou. Mezi Magistrátem a Ministerstvem školství existovala už od poloviny 20. let úmluva, na základě které svěřila pražská obec Lékařské fakultě Univerzity Karlovy lékařské ošetřování chovanců ve svých největších sociálních zařízeních: v chudobinci u sv. Bartoloměje a v chorobinci na Karlově.

Úmluvou získala fakulta prostory a skvělou možnost výzkumné práce pro dvě své kliniky – Haškovcovu kliniku pro nemoci nervové a Eiseltův ústav pro choroby stáří. Dohoda byla po postavení Masarykových domovů přenesena na ně – na ústavy po technické stránce pro lékařské potřeby výborně zajištěné, budované na vysoké úrovni tehdejší moderní vědy, od počátku vybavované laboratořemi, RTG i operačními sály, protože se počítalo s využitím stavby pro nemocniční účely, „až někdy v budoucnosti, po vyřešení sociální otázky, nebude zapotřebí chudobinců“. Děkanát fakulty navrhl zřídit v Masarykových domovech pro obě uvedené kliniky výzkumné oddělení, a navíc i pro Pešinovu kliniku pro nemoci dětské.

Díky této dohodě mohl prosperovat mj. také jeden světový unikát – Eiseltův Ústav pro choroby stáří (přejmenovaný na kliniku v r. 1929), který se do Masarykových domovů přestěhoval celý. Kliniky si mezi sebou rozdělily kompetence: ve vedení centrální ambulance a v žurnální službě se střídaly, za laboratorní inventář byla zodpovědná klinika Eiseltova, prosekturu a histologickou laboratoř obstarávala klinika Haškovcova.

Počátek konce původního účelu Masarykových domovů

Po okupaci Československa německou armádou se idylický život obyvatel areálu chýlil ke konci. Na příkaz německých orgánů byly k 1. 4. 1941 nuceně uvolněny první tři pavilony pro zřízení vojenského německého lazaretu. Uvolňování pro vznik německé vojenské nemocnice pak rychle pokračovalo a na 11 pavilonech tak vzniklo 2 978 lůžek pro raněné německé vojáky. S postupem války a přibližující se frontou Němci lůžka přidávali, takže konečný počet byl kolem 4 000. Čeští chovanci byli rozmístěni po celých Čechách v malých skupinách, většinou po 50ti lidech.

Po květnovém osvobození byla situace v ústavech značně nepřehledná. Původní struktura byla narušena zřízením vojenského lazaretu. V červnu 1945 opustili areál poslední němečtí pacienti a areál se stal dočasně nemocnicí Rudé armády, později zde byli ošetřování i nemocní z koncentračních táborů, a to nejen Češi, ale i Belgičané, Francouzi, Italové, Poláci a Řekové. Vojenská nemocnice Rudé armády skončila svoji činnost ve zdejších ústavech 8. 5. 1946. Postupně se začali navracet původní chovanci. Nicméně vedle sebe již existovala zařízení nemocniční i sociální, a situaci komplikovaly politické licitace, co s tímto areálem do budoucna podniknout. Nakonec bylo politickým rozhodnutím stanoveno, že pro nedostatek nemocničních lůžek v Praze bude areál plně reprofilizován na nemocniční provoz. V r. 1949 byly zde navíc zřízeny první tři výzkumné ústavy Ministerstva zdravotnictví.

V této době se nosily úderné zkratky, a tak dostaly roztomilé názvy, VÚCHOK – Výzkumný ústav oběhu krevního, na pavilonu B5 s prof. Klementem Weberem v čele, VÚKECH – Výzkumný ústav klinické a experimenární chirurgie s přednostou prof. Bohumilem Špačkem a VÚVL – Výzkumný ústav výživy lidu, s přednostou doc. Josefem Maškem.

Tak nová socialistická republika znovu vysídlila původní chovance, kteří to nesli velmi těžce a příslušné doklady eufemisticky praví, že se jim to muselo citlivě vysvětlovat.

Vznik Thomayerovy nemocnice

V roce l954 se Ústřední národní výbor hl. m. Prahy rozhodl pojmenovat nově vzniklou nemocnici na „Thomayerovu“. Bylo to v souvislosti se 100. výročím narození prof. Thomayera, zakladatele české internistické školy. Za přejmenováním stál nepochybně některý z lékařů nemocnice. V této souvislosti z toho podezřívám právě prvního ředitele Dr. Leona Bílu, který také sepsal první její historii, ze které čerpám v této publikační zkratce (1).

Sám název Thomayerova nemocnice, který jí byl roce 1954 udělen, a to za přítomnosti členů univerzitního sboru, například tehdejšího děkana fakulty Františka Blažka, revmatologa Eduarda Cmunta, Bohumila Prusíka a především Thomayerova žáka Josefa Pelnáře a samozřejmě dnes bezejmenných zástupců KSČ, však neznamenal, že vznikla plnohodnotná nemocnice III. typu. Scházely zde zprvu především paraklinické obory, biochemické laboratoře, které zvolna budovali s velikým úsilím primář Trojan, dr. Welesch a dr. Bultasová. V mikrobiologické laboratoři díky dr. Červinkovi zahájila svoji činnost pozdější dlouholetá primářka dr. Milada Závadová.

Thomayerova nemocnice se i nadále potýkala s tím, že vznikla k jinému původnímu účelu a nikoliv jako nemocnice v promyšleném prvotním plánu. Bylo nutno neustále přestavovat a adaptovat. Stále chyběla také některá důležitá oddělení, dokonce zpočátku jako chirurgie sloužil jen Výzkumný ústav klinické a experimentální chirurgie vedený prof. Špačkem. Teprve dalšími adaptacemi vzniklo v r. 1959 vlastní chirurgické oddělení na pavilonu B4, prvním primářem se stal MUDr. Zdeněk Vítkovský.

Zřízením chirurgie byla konečně nemocnice kompletována ve čtyřech základních oborech (interna, chirurgie, gynekologie, pediatrie). Díky zvětšující se operativě experimentální chirurgie bylo nutno založit a později rozšířit transfuzní stanici, kterou budoval doc. Pešek v přízemí pavilonu B2 a kterou vedla mnoho let úspěšně primářka Hronková. Podařilo se centralizovat RTG oddělení, které bylo do té doby roztříštěno. Prvým primářem samostatného RTG oddělení byl primář Brožek.

Díky úspěchům v prevenci tuberkulózy se začalo uvolňovat i 280 lůžek z pavilonů G1, G2, K, B4. Prostorových rezerv nemocnice pak začal využívat, či spíše zneužívat odbor zdravotnictví NVP, který při rekonstrukcích jiných nemocnic sem umísťoval na různě dlouhou dobu různá oddělení z nemocnic Na Františku, Na Bulovce či z Vinohrad.

V té době stěží měla nemocnice charakter okresního špitálu. Scházela zde oddělení, z nichž některé mimochodem schází dosud, jako je ortopedie, dermatologie, psychiatrie. Zvolna se rozšiřovala ambulantní péče, která ale s růstem Prahy 4, také přestávala vyhovovat. To si v 80. letech vyžádalo další stavební úpravy jednotlivých pavilonů.

Neurologické oddělení založil v r. 1951 doc. MUDr. Jiří Šimek, CSc., blízký spolupracovník akademika Hennera. Později vzniklo iktové oddělení pod vedením doc. Budínové. Obě tato pracoviště byla sloučena, když do Thomayerovy nemocnice přešla Neurologická katedra I. LF s povinností postgraduální výchovy. Prvním přednostou kliniky se stal 1. 5. 1976 prof. MUDr. František Hanzal, DrSc., a jeho zástupcem byla prim. Věra Prágerová. Časem se oddělilo pracoviště dětské neurologie jako subkatedra, kterou vedl doc. Vladimír Vlach, CSc., a po něm MUDr. Jiří Dolanský. Neurologická klinika dosáhla velkého rozvoje v 80 letech, kdy při velké lůžkové kapacitě zde pracovalo a vyučovalo 20 zaměstnanců katedry a 14 sekundářů Thomayerovy nemocnice.

Prof. Hanzal vedl kliniku až do roku 1988. Po něm nastoupil tehdy doc. Pavel Kalvach, CSc., a od roku 1993 do 1996 prof. MUDr. Pavel Jedlička, DrSc. Od r. 1996 stojí v čele kliniky doc. MUDr. Otakar Keller, CSc. Neurologická klinika zajišťuje péči v celém rozsahu oboru neurologie, zvláště významné oblasti jsou cerebrovaskulární onemocnění, epileptologie, nervosvalová a neurodegenerativní onemocnění.

Ani rok 1984, kdy se nemocnici dostalo statutu fakulty a byla přejmenovaná na Fakultní Thomayerovu nemocnici, se mnoho nezměnilo. Stále chybějící obory suplovaly nepříliš úspěšně ambulance a k jejich doplnění chyběla vůle i investice.

Nejmladším oddělením Thomayerovy nemocnice je onkologie. Tu vybudovala její současná primářka prof. MUDr. Jitka Abrahámová doslova z ničeho. Založila Nadační fond onkologie pro 21. století, z jehož prostředků byly vybavení i stavební úpravy nového oddělení převážně hrazeny. V r. 1992 se na pavilonu A3, odkud byla odstěhována dětská infekce (spály), zřídilo prvních 11 lůžek, následovalo otevření ambulancí, denního stacionáře a Jednotky včasného záchytu chorob prsu, která zahájila provoz v r. 1993. V r. 1995 byl vybudován radiační trakt, vybavený kobaltovým a cesiovým ozařovačem a až o deset let později doplněný lineárním akcelerátorem. V r. 1996 byla otevřena jednotka intenzívní péče. Onkologie se díky úsilí prof. Abrahámové během několika let stala jedním z hlavních programů Fakultní Thomayerovy nemocnice.

Dvojkolejnost vývoje v areálu, vzniklá implementací i dalších výzkumných ústavů Ministerstva zdravotnictví, pokračovala i nadále. V r. 1971 se integrací šesti, do té doby samostatných výzkumných ústavů – Ústavu klinické a experimentální chirurgie, Ústavu pro choroby oběhu krevního, Ústavu pro výzkum výživy lidu, Výzkumného ústavu experimentální terapie, Výzkumného ústavu pro využití radioizotopů v lékařství a Výzkumného ústavu pro elektroniku a modelování v lékařství – vytvořil Institut klinické a experimentální medicíny (IKEM), který se stal určitou preferovanou výkladní skříní Československého zdravotnictví.

Zatímco většina investic na adaptace a diagnostickou techniku směřovala do pavilónů IKEM, obory preferenčně rozvíjené v IKEM, v Thomayerově nemocnici pochopitelně strádaly. Nicméně spolupráce byla mezi oběma institucemi byla dobrá a nemocní ani nevnímali, že při svém diagnostickém nebo léčebném pobytu procházejí dvěma různými ústavy, byla to pro ně „ Krčská nemocnice“ nebo také „Tomajerka“.

Posledními obyvateli, připomínající časy Masarykových domovů v areálu, byli mentálně retardovaní dospělí, kteří se ochotně podíleli na různých úklidových pracech v zahradě. Pamatuji si jejich stále dobrou náladu, uměli se také radovat z maličkostí. Vzpomínám si, jak mne potkali a již z dálky radostně volali, „pojedeme na výlet“ a když mě míjeli chlubili se: „autobusem!!“ Tu radost jsem jim záviděl.

Thomayerova nemocnice po r. 1989

V prvních letech po sametové revoluci se objevily snahy navrátit Masarykovy domovy původnímu účelu. I když tato myšlenka nebyla realistická (lůžkovou kapacitu Thomayerovy nemocnice nebylo žádné jiné zdravotnické zařízení schopno nahradit), našla poměrně hodně příznivců v nemocnici i na Ministerstvu zdravotnictví. Její důsledky byly přímo zhoubné – nemocnice po mnoho let nerozvíjela svou činnost a do budov, ani do zdravotnické techniky se téměř neinvestovalo.

Teprve od roku 2000 dochází k postupným rekonstrukcím pavilonů, a to jak dílčím, tak celkovým. Namátkou můžeme zmínit kompletní rekonstrukci pavilónů B2 a B3, provedenou v roce 2001 za celkovou částku 280 mil. Kč, dále rekonstrukci prostor pro simulátor umístěný na pavilonu A3 se zakoupením nového lineárního urychlovače za 110 mil. a částečnou rekonstrukci pavilónu H (laboratorní komplex) s přístavbou nemocniční lékárny za 85 mil. Kč. Nemůžeme pominout ani částečnou rekonstrukci chirurgie dospělých v pavilónu G3 za 170 mil. a v roce 2006 dokončenou rekonstrukci pavilonu K, kde je nyní umístěno moderní oddělení určené pro léčbu TBC za 56 mil. V posledních letech byly provedeny drobnější rekonstrukce, zkvalitňující především ambulantní provozy (gynekologie, oční oddělení, dětská chirurgie). V posledních dvou letech investovány stomilionové částky také do přístrojové techniky.

Kromě této investiční činnosti se významně rozvíjela i činnost léčebná a pedagogická. Ve spolupráci s 3. LF UK byla zřízena Klinika dětské chirurgie a traumatologie s dětským traumacentrem. Ve spolupráci s 1. LF UK byla vybudována Klinika anesteziologie a resuscitace, Klinika chirurgie dospělých, Pediatrická klinika a Klinika tuberkulózy a respiračních chorob. Tato pracoviště spolu s dalšími, již dříve vzniklými klinikami a odděleními poskytují velmi kvalitní péči v nadregionálním rozsahu a slouží jak pregraduální, tak postgraduální výuce.

Závěrem je potřebné konstatovat, že od doby T.G. Masaryka již nikdy u nás nevznikl tak velkolepý projekt, který by byl věnován handicapovaným dětem a starým občanům. Je paradoxem, že v plném rozsahu sloužily Masarykovy domovy původnímu účelu jen od r. 1928 do r. 1939, tedy pouhých 11 let.

Thomayerova nemocnice se však za léta svojí existence stala nepostradatelným zařízením pro léčbu obyvatel největšího pražského obvodu, Prahy 4 a přilehlých příměstských aglomerací, které jí postupně obklopily. Její poloha je stále jedinečná v sousedství velkého lesního celku – Kunratického lesa. Má dobrou dostupnost, jak z okolních městských částí, tak i přes dálnici D1. Výhledově by před jejími branami měla stát i stanice metra. V kooperaci s IKEM je schopna zajistit veškerou péči, od nejjednodušších výkonů až po transplantaci srdce. Její areál poskytuje prostor pro další rozvoj.

MUDr. Luboš Kotík, CSc.

I. interní klinika

Fakultní Thomayerova nemocnice

Vídeňská 800

140 59 Praha 4 – Krč

E-mail: lubos.kotik@ftn.cz


Zdroje

1. Bíla, L. Historie Fakultní Thomayerovy nemocnice. Praha: Fakultní Thomayerova nemocnice, 1990.

2. Mášová, H. Thomayerova nemocnice v Praze - někdejší Masarykovy domovy. SANQUIS 2002, č. 20, s. 40.

Štítky
Praktické lékařství pro děti a dorost Praktické lékařství pro dospělé

Článek vyšel v časopise

Praktický lékař

Číslo 10

2008 Číslo 10

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
nový kurz
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Jistoty a nástrahy antikoagulační léčby aneb kardiolog - neurolog - farmakolog - nefrolog - právník diskutují
Autoři: doc. MUDr. Štěpán Havránek, Ph.D., prof. MUDr. Roman Herzig, Ph.D., doc. MUDr. Karel Urbánek, Ph.D., prim. MUDr. Jan Vachek, MUDr. et Mgr. Jolana Těšínová, Ph.D.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se