Zemřel prim. MUDr. Ivan Průcha
(30. 11. 1931 – 24. 8. 2009)


Vyšlo v časopise: Otorinolaryng. a Foniat. /Prague/, 59, 2010, No. 1, pp. 44-46.
Kategorie: Osobní zpráva

Pan primář MUDr. Ivan Průcha zemřel náhle v srpnu minulého roku, během své návštěvy dcery v USA. Pro všechny, kteří ho znali, je to nepopsatelná ztráta. Ztratili jsme nejen vynikajícího učitele, ale především přítele, který nám byl svým nadhledem, laskavostí a lehce ironickým humorem vždy vzorem.


Pan primář začal svoji profesní kariéru v padesátých letech minulého století na ORL klinice 1. LF UK v Praze pod vedením akademika Přecechtěla. V šedesátých letech pracoval na ORL klinice v německém Marburgu, kterou vedl slovutný profesor Berendes. Jeho vynikající organizační schopnosti a odborné i lidské kvality nepřestal prim. Průcha nikdy obdivovat. S pokračujícím úpadkem naší společnosti, a to, bohužel, i po roce 1989, si někdy posteskl a snad i zalitoval, že nepřijal nabídku prof. Berendese zůstat v Marburgu natrvalo. Po návratu do Prahy dále pracoval na ORL klinice 1. LF UK v Praze. Věnoval se především onkologické problematice, anestezii a intenzivní pooperační péči. Stál u zrodu první jednotky intenzivní péče na ORL klinice. Na toto téma zpracoval i dizertační práci, obhájit ji mu však nebylo umožněno. V roce 1975 odjel do Alžíru, kde vedl několik let ORL kliniku v Constantine. Zde se setkal s chorobami a komplikacemi, které si v Evropě pracující lékař neumí ani představit. Obrovské operační zkušenosti, které získal, propojil se zkušenostmi s organizací práce získané v Marburgu a po svém návratu do vlasti vybudoval ze zkomírajícího oddělení v Mladé Boleslavi pracoviště klinické úrovně. V roce 1990 zvítězil v konkurzu a byl jmenován přednostou ORL kliniky ILF na Bulovce. Odtud však záhy po křivém nařčení ze spolupráce s STB odešel na ORL ambulanci do terénu. Přesto, že byl soudně záhy rehabilitován, do klinické praxe se už vrátit nechtěl. Nakonec se však nechal přemluvit a nastoupil na ORL kliniku 3. LF UK, kde pracoval až do smrti. Protože měl postupně jen částečný úvazek, neváhal svého volného času využít a pomáhal radou i prací všude tam, kde o to byl požádán. Jezdil pracovat do ambulance v Říčanech, vypomáhal na ORL oddělení v nemocnici na Homolce a v Kolíně. Možná právě vysoké pracovní nasazení, byť přes zdravotní obtíže, pro které se musel podrobit i operaci srdce, bylo příčinou náhlého úmrtí.

Dovolte, abychom pana primáře připomněli poněkud netradičně tak, jak vzpomíná dr. Zahradil.

Všestrannost primáře Průchy se projevovala při nejrůznějších příležitostech, například když zkoušel studenty. Pokud vypadal výsledek zkoušky „nerozhodně“, dával primář Průcha studentům náhradní (doplňkové) otázky ze všeobecného přehledu.

Například:

Kdy proběhla operace Anthropoid? Jmenujte alespoň pět československých parašutistů, kteří realizovali operaci Anthropoid. Kdy bylo vypáleno Kartágo?

Takových otázek měl primář Průcha velikou zásobu. Kromě toho se vždy ptal studenta odkud pochází, co se v tom kraji pěstuje, co se tam vyrábí, jaké významné stavby jsou ve městě, zda bylo město (či vesnice) ve středověku postiženo morovou ranou a podobně.

Často jsem primáři Průchovi u zkoušek přisedal a musel jsem proto doplňovat své znalosti z dějepisu, neboť pan primář mě vyzýval, abych i já dával náhradní otázky. Přitom jsme vlastně nezkoušeli jenom studenta, ale také sami sebe. Zpočátku jsem třeba ani já neznal odpověď, nebo naopak, Průcha nevěděl, na co se zeptám já. Nakonec jsme však vytvořili sehraný tým a vzájemně jsme se doplňovali, když se, abych tak řekl, naše otázky stabilizovaly.

Jednou jsme zkoušeli studentku, která dle mého názoru, do smrti na zkoušku nezapomene. Nejdříve odpověděla docela dobře na otázky odborné a primář Průcha řekl, že je to mezi jedničkou a dvojkou. Zeptal se pak studentky, co dělala o prázdninách. Kdyby odpověděla, že byla v Istambulu, ptal by se Průcha jistě na sultána Mehmeda II., dobyvatele. Studentka se však pochlubila, že byla v Rusku.

Viděla jste Stalingrad?“, zeptal se prim. Průcha.

Viděla.“

Víte, že tam byla svedena za 2. světové války bitva?“

Vím.“

Věděla byste v kterém roce?“

Někdy v roce 1942 – 1943.“

Výborně, kolegyně, to umíte. Věděla byste, kdo tenkrát velel Němcům?“

Studentka se chvíli tvářila překvapeně, ale pak zkusila tázavě odpovědět: „Hitler?“

Ale kdepak, kolegyně, Hitler nebyl přímo na místě. Vzpomeňte si, kolegyně, byl to velitel šesté tankové armády.“

Studentka mlčela.

Nemůžete si vzpomenout? Zatím jste to tak pěkně uměla, byla by škoda si to pokazit. Pane asistente,“ - obrátil se primář Průcha na mne - „zkuste napovědět kolegyni.“

Řekl jsem: „Ten německý generál se jmenoval úplně stejně, jako římský konzul, velitel legií, které na hlavu porazil Hannibal v bitvě u Kann. To se stalo v roce 216 před Kristem.“

Víte, kdo to byl Hannibal?“, zeptal se primář Průcha.

To vím - vojevůdce z Kartága.“

No tak vidíte, kolegyně, že něco znáte. Zkuste si vzpomenout ještě na toho německého generála, pan asistent vás postrčil a já vám ještě napovím - Hitler ho tam u Stalingradu jmenoval polním maršálkem a prohlásil, že ještě nikdy se žádný německý polní maršálek nevzdal nepříteli. Už víte, jak se jmenoval?“

Nevím, opravdu nevím.“

To je škoda. Tak pěkně jste to doposud uměla. Paulus se jmenoval. Polní maršálek Paulus. Stejně jako ten římský konzul. Ale já vám ještě dám jednu náhradní otázku, kolegyně.“

Už radši ne, pane primáři, mě stačí dvojka.“ Zanaříkala studentka.

To by bylo škoda, kolegyně. Jste nervozní? Nebuďte a poslechněte si otázku, s tím nemůžete nic ztratit. Řekněte mi, komu Němci na východní frontě, a zejména u Stalingradu, říkali malí partyzáni?“

Kdo byli coo?“ Ptala se zoufale studentka.

No, kdo byli malí partyzáni.“ Ptal se přátelsky a měkce primář Průcha.

Já opravdu nevím.“

Ale to je škoda, kolegyně. Pane asistente – pomozte kolegyni.“

Já jsem otázku neslyšel poprvé a byl jsem na ní připraven, takže řekl jsem přehledně:

Mohli to být:

za a) - drobní partyzáni mongolského původu ve službách Rudé armády,

za b) - dospělí trpaslíci, bojující ve zvláštních elitních jednotkách Rudé armády, kteří měli tu výhodu, že nacházeli snadno úkryt v rozvalinách Stalingradu a dali se proto špatně zastřelit.

nebo za c) - byly to vši.“

Cože?“ Ptala se studentka a já zopakoval nabídku.

Snad by to mohli být … ti mongolští trpaslíci!“ Řekla nakonec popletená studentka.

Úplně špatně, cé je správně, byly to vši, kolegyně. Tak co myslíte, pane asistente, dáme jí ještě jednu otázku? Zeptejte se zase vy.“

Proboha už ne! Stačí mi dvojka.“ Vykřikla studentka.

Nebojte se, dám vám nějakou lehčí otázku.“ Uklidnil jsem studentku a zeptal jsem se: „Tak mi třeba řekněte, kdo z těchto pánů nezemřel pod gilotinou. Budu jmenovat – Robespierre, Danton, Marat. Všichni to byli revolucionáři a jen jeden z nich nezemřel pod gilotinou. Robespierre, Danton, Marat.“

No vidíte,“ řekl Průcha, „to je pěkná lehká otázka.“

Já ty chlapy neznám, pane primáři.“ Šeptala evidentně nešťastná medička. „Já znám jenom Robespierra, ten byl popraven, takže snad Danton nezemřel pod gilotinou.“

Zase chyba, kolegyně, Dantona také setnuli. Jedině Marat nezemřel pod gilotinou, ten byl probodnut a vykrvácel z arteria karotis. Myslíte, že je to těžké zastavit krvácení z arteria karotis?“

Je to těžké.“ Odpověděla studentka.

Máte pravdu, většinou se to ani nepodaří a ten člověk zemře. To i Přecechtěl říkával, že ke krvácení z arteria karotis je někdy zbytečné pospíchat. Tak vidíte, že něco umíte. U Marata byl velice rychle jeden zubař, ale krvácení nezastavil. Vražedkyně bodla Marata velkým kuchyňským nožem, a pak zůstala na místě a dívala se na to krvácení. To nebyla taková legrace, jako tady u zkoušky. Dovedete si to představit, kolegyně?“

Nedovedu.“

Věděla byste, jak se ta vražedkyně jmenovala?“

Já opravdu nevím, pane primáři.“

Já vám napovím - jmenovala se Charlotte… Nevíte? … Jmenovala se Charlotte Cordayová, kolegyně.“

Potom se primář Průcha lišácky obrátil na mě a nepatrně se usmíval.

Co navrhujete, pane asistente?“

Dáme jí jedničku, pane primáři, toho Marata málem trefila a teď už si to určitě bude pamatovat.“

No tak dobře, pane asistente, dáme jí jedničku.“

Pan primář Průcha zapisoval jedničku do indexu a přitom říkal: „O tom Stalingradu jste moc nevěděla, kolegyně, a to je chyba, když už jste bojiště osobně navštívila. Tak si to pamatujte a mějte se hezky.“

Na druhý den přišel do práce jeden mladý lékař, který bydlel v té době na studentské koleji mediků a smál se, že po celé koleji se vypráví, jak primář Průcha zkoušel a na co se ptal. Vyzkoušená studentka prý několikrát opakovala, na jaké otázky musela odpovídat, což dokazuje, že si obsah zkoušky pamatovala. A to je dobře, neboť zkouška je součástí výuky a každá informace se někdy může hodit.

Tímto přístupem ke zkoušení dbal primář Průcha také o úroveň všeobecné vzdělanosti svých žáků.

Pan primář měl mnoho koníčků, byl také nadšeným čtenářem. Zejména ho zaujaly osudy Dobrého vojáka Švejka. Dr. Zahradil vzpomíná: Několikrát nám primář Průcha vyprávěl historku, jak jeho tatínek kupoval Švejka přímo u spisovatele Jaroslava Haška. Osudy dobrého vojáka Švejka tenkrát vycházely v sešitovém vydání - na pokračování - a tatínek Ivana Průchy si všechny sešity předplatil, ale nepřišel mu ani jeden.

To přimělo mého tatínka,“ vyprávěl primář Průcha, „že rozčílený navštívil Haška v jeho bytě. Hašek bydlel tenkrát snad na Žižkově se svojí ruskou kněžnou. Tatínka přijal velice klidně, pozval ho dál k obědu a vyslechl stížnost. Dal mému otci ve všem za pravdu a vyprávěl mu, že jsou ještě obtíže s distribucí sešitů, ale že všechno se zlepší. Nakonec Hašek slíbil, že osobně dohlédne na to, aby pan Průcha sešity dostal. Že ale, bohužel, musí zaplatit sešity ještě jednou. Na mého otce udělal Hašek takový příznivý dojem, že skutečně sešity ještě jednou zaplatil. Pak si ale pochvaloval, že to dobře udělal, protože sešity od té doby chodily pravidelně. “

Podobných příhod měl pan primář Průcha nepřeberně. Snad nám odborná veřejnost odpustí, že při vzpomínce na pana primáře nevzpomínáme na jeho odborné kvality a medicínské zásluhy. To by si ale pan primář jistě nepřál, stejně tak, jako by nechtěl, abychom byli z jeho odchodu smutní.

Tak na shledanou, pane primáři …

MUDr. Jaromír Zahradil
MUDr. Dr. med. Aleš Čoček

ORL klinika 3. LF UK a FNKV, Praha


Štítky
Audiologie a foniatrie Dětská otorinolaryngologie Otorinolaryngologie

Článek vyšel v časopise

Otorinolaryngologie a foniatrie

Číslo 1

2010 Číslo 1

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Příběh jedlé sody
nový kurz
Autoři: MUDr. Ladislav Korábek, CSc., MBA

Krvácení v důsledku portální hypertenze při jaterní cirhóze – od pohledu záchranné služby až po závěrečný hepato-gastroenterologický pohled
Autoři: PhDr. Petr Jaššo, MBA, MUDr. Hynek Fiala, Ph.D., prof. MUDr. Radan Brůha, CSc., MUDr. Tomáš Fejfar, Ph.D., MUDr. David Astapenko, Ph.D., prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Rozšíření možností lokální terapie atopické dermatitidy v ordinaci praktického lékaře či alergologa
Autoři: MUDr. Nina Benáková, Ph.D.

Léčba bolesti v ordinaci praktického lékaře
Autoři: MUDr. PhDr. Zdeňka Nováková, Ph.D.

Revmatoidní artritida: včas a k cíli
Autoři: MUDr. Heřman Mann

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se