Dominantní (Kjerova) atrofie optiku asociovaná s mutacemi v OPA1 genu


Dominant (Kjer’s) optic atrophy as­sociated with mutations in OPA1 gene

Dominant optic atrophy (DOA) is an autosomal dominant disorder manifest­­ing by slowly progres­sive painless bilateral visual acuity loss with variable degree of severity. DOA is caused by mutations in nuclear DNA encod­­ing proteins as­sociated with the in­ner mitochondrial membrane. Most individuals with DOA harbour a dis­ease-caus­­ing mutation in the OPA1 gene; however, other genes and loci as­sociated with DOA have also been identified. First symp­toms usual­ly manifest in the first two decades of life. The dis­ease mechanism lies in neurodegenerative damage of retinal ganglion cel­ls lead­­ing to optic nerve atrophy. Decrease of visual acuity is as­sociated with colour vision alterations and central or paracentral visual field defects. On fundoscopic examination, optic head nerve pal­lor can be noticed, occasional­ly with excavation. Extraocular symp­toms are present in some patients, caus­­ing so-cal­led DOA plus syndrome. Bilateral sensorineural hear­­ing los­s, is the most common one; chronic progres­sive external ophthalmoplegia, myopathy, peripheral neuropathy, multiple sclerosis-like disorder, and spastic paraplegia of lower limbs are rare. Cur­rently, there is no ef­fective treatment available that would prevent the development of visual impairment. Genetic dia­gnostics and fol­low-up of patients with DOA are held in the Centre for Patients with Mitochondrial Optic Neuropathies, General University Hospital in Prague. The aim of this review is to increase awareness of the most com­mon genetical­ly determined optic neuropathy.

Keywords:

dominant optic atrophy – Leber‘s hereditary optic neuropathy – optic neuropathy/atrophy – mitochondrial diseases


Autoři: S. Kelifová 1;  T. Honzík 1;  M. Tesařová 1;  B. Kousal 2;  P. Lišková 1,2;  P. Havránková 3;  H. Kolářová 1
Působiště autorů: Klinika dětského a dorostového lékařství 1. LF UK a VFN v Praze 1;  Oční klinika 1. LF UK a VFN v Praze 2;  Neurologická klinika 1. LF UK a VFN v Praze 3
Vyšlo v časopise: Cesk Slov Neurol N 2020; 83(1): 33-42
Kategorie: Přehledný referát
doi: 10.14735/amcsnn202033

Souhrn

Dominantní atrofie optiku (dominant optic atrophy; DOA) je autozomálně dominantně děděné onemocnění manifestující se pomalou a nebolestivou bilaterální ztrátou zrakové ostrosti s různým stupněm závažnosti. DOA je podmíněna mutacemi v genech jaderné DNA kódující proteiny asociované s vnitřní membránou mitochondrií. Ve většině popsaných případů DOA se jedná o mutaci v OPA1 genu, jsou ale známy i další geny a lokusy podmiňující DOA. K manifestaci onemocnění obvykle dochází v prvních dvou dekádách života. Onemocnění se rozvíjí na podkladě neurodegenerativního postižení gangliových buněk sítnice vedoucího k atrofii zrakového nervu. Snížení zrakové ostrosti je doprovázeno poruchou barvocitu a centrálními nebo paracentrálními defekty v zorném poli. Při vyšetření očního pozadí lze pozorovat bledý terč zrakového nervu, případně i jeho exkavaci. U části pa­cientů jsou popisovány extraokulární příznaky, tzv. DOA plus syndrom. Nejčastěji se jedná o bilaterální senzorineurální poruchu sluchu; vzácněji je přítomna i chronická progresivní zevní oftalmoplegie, myopatie, periferní neuropatie, onemocnění podobné RS nebo spastická paraplegie dolních končetin. V současnosti není známa účin­ná terapie, která by zabránila rozvoji zrakového postižení. V Centru pro pa­cienty s mitochondriálními neuropatiemi optiku při VFN v Praze probíhá genetická dia­gnostika a dispenzarizace jedinců s DOA. Cílem přehledného článku je zvýšit povědomí o této nejčastější geneticky podmíněné neuropatii optiku.

Klíčová slova:

dominantní optická atrofie – Leberova hereditární neuropatie optiku – neuropatie/atrofie optiku – mitochondriální onemocnění

Úvod

Dominantní atrofie optiku (dominant optic atrophy; DOA; OMIM #165500) je autozomálně dominantně děděné neurodegenerativní onemocnění vedoucí k pomalu progredující ztrátě zrakové ostrosti s charakteristickým začátkem v první dekádě života [1]. Klinické příznaky tohoto onemocnění byly poprvé popsány již na konci 19. století [2,3]. Až v roce 1959, kdy dánský oftalmolog Poul Kjer publikoval fenotyp 19 rodin s DOA a odlišil toto onemocnění od Leberovy hereditární neuropatie optiku (Leber´s Hereditary Optic Neuropathy; LHON), bylo onemocnění uznáno jako samostatná klinická jednotka a alternativně je dodnes označováno jako Kjerova atrofie optiku [4]. V roce 1972 Damien P. Smith formuloval hlavní klinické znaky onemocnění: autozomálně dominantní dědičnost, nástup příznaků mezi 4. a 8. rokem života, mírný až střední pokles zrakové ostrosti (0,4– 0,1). Mezi další příznaky zařadil i temporální nablednutí papil zrakového nervu, centrální či centrocekální skotomy a poruchu barvocitu –  konkrétně tritanopii [5]. Postupně, díky objasnění molekulárně genetické příčiny onemocnění a novým kohortovým studiím, se pohled na klinické projevy tohoto onemocnění změnil. Nové poznatky odlišující se od Smithovy původní definice budou uvedeny dále.

Kromě poruchy zraku je DOA v části případů sdružována se senzorineurální poruchou sluchu a dalšími neurologickými symp­tomy (ataxie, polyneuropatie, myopatie, chronická progresivní zevní oftalmoplegie [chronic progressive external ophthalmoplegia; CPEO]). Pro tuto komplikovanou formu je používán termín „DOA plus“ syndrom [6].

Dominantní atrofie optiku je geneticky heterogen­ní onemocnění způsobené mutacemi v genech jaderné DNA kódující proteiny asociované s vnitřní membránou mitochondrií. Nejčastěji se jedná o mutace v OPA1 genu (OMIM 605290) nacházející se na chromozomu 3 [7– 9]. Protein OPA1 je mitochondriální dynaminu podobná GTPáza, jež se podílí na bio­genezi a na udržování membránové integrity mitochondrií. Jsou ale známy i další geny a lokusy, jež podmiňují nejen DOA, ale i klinickým průběhem velmi podobné autozomálně recesivně či gonozomálně děděné jednotky, které byly historicky pod tento termín zahrnuty. Podrobný výčet těchto vzácněji se vyskytujících onemocnění není předmětem této publikace a bude krátce shrnut v závěru.

Dominantní atrofie optiku představuje nejčastější formu hereditární neuropatie zrakového nervu. Obecně je její prevalence udávána 1 : 12 000 až 1 : 25 000; údaje se liší dle studované populace [10,11]. V roce 2013 byla publikována data epidemiologické studie ze severní Anglie, v níž byla prevalence DOA stanovena na 1 : 25 000 a prevalence nosičství OPA1 mutace na 1 : 34 000 [11]. Pro srovnání –  nejnižší stanovená prevalence manifestní LHON, druhé nejčastěji se vyskytující hereditární neuropatie optiku, je dle studie ze stejné oblasti 1 : 31 000 [12]. Vyšší prevalence DOA na podkladě efektu zakladatele je popisována v Dánsku (1 : 12 000) [10,13].

Přesné epidemiologické údaje o DOA v ČR nejsou známy. Vzhledem k výše uvedeným poznatkům z jiných evropských zemí se však jistě jedná o onemocnění poddia­gnostikované. Při předpokládané prevalenci 1 : 25 000 by se v ČR jednalo o minimálně 400 pa­cientů, v našem sledování je však nyní jen několik desítek jedinců s dia­gnostikovaným či předpokládaným onemocněním.

Cílem práce je přehledně shrnout známé poznatky o DOA, jejím klinickém průběhu a doprovodných symp­tomech, které mohou být nápomocny v diferenciálně dia­gnostickém postupu u pa­cientů s atrofií optiku. Závěrem se zmiňujeme o nových terapeutických i experimentálních možnostech.

Klinický obraz

Pro onemocnění je charakteristická postupná, pomalu progredující bilaterální ztráta zrakové ostrosti, ke které dochází na podkladě degenerace retinálních gangliových buněk (retinal ganglion cel­ls; RGC) [1]. Penetrance onemocnění se liší dle dostupných prací. V menší studii publikované v roce 2001 byla u dvou dia­gnostikovaných rodin penetrance rozvoje atrofie optiku stanovena na 43 a 62 % [14]. Ve větší australské studii zahrnující 11 rodin s DOA byla potvrzena mutace u 157 jedinců a známky onemocnění byly přítomny u 82,5 % z nich [15].

Tíže onemocnění je velmi variabilní; zraková ostrost se může pohybovat od normální (≥ 0,8 v decimálních hodnotách) u jedinců dia­gnostikovaných pouze na podkladě pozitivní rodin­né anamnézy až k praktické slepotě v plně rozvinutých případech. Průměrná zraková ostrost symp­tomatických pa­cientů s OPA1 mutací byla v souboru 45 pa­cientů 0,097 [16]. Rozdíly zrakové ostrosti jsou patrné jak inter-, tak intrafamiliárně [17– 19]. Tyto fenotypové rozdíly lze demonstrovat na výsledcích Alminda et al z roku 2012, kteří publikovali široké rozmezí výsledné zrakové ostrosti u dvou mutací –  c.983A>G (NM 130837.2) přítomné u 35 jedinců (10 rodin) s klinickou manifestací ve věku od 3 do 62 let s rozsahem zrakové ostrosti 0,03– 1,0 a c.2708_2711del identifikované u 21 členů (11 rodin), kde se vznik obtíží pohyboval v rozmezí od 3 do 48 let (průměr 13 let, medián 8 let) a zraková ostrost rovněž mezi 0,03– 1,0 [20].

Vzhledem k velmi pozvolnému zhoršování zraku si ne všichni pa­cienti zpětně uvědomují vznik prvních příznaků. Dříve byla DOA považována za onemocnění, jež postihuje jedince výlučně již v časném dětském věku (4– 8 let), a tato skutečnost byla zahrnuta i do dia­gnostických kritérií [5]. Z novějších studií nicméně vyplývá, že se onemocnění může manifestovat jak v dřívějším, tak i v pozdějším věku [21]. Většina souhrn­ných prací se shoduje, že první příznaky vznikají obvykle před 20. rokem života. Studie ze severní Anglie uvádí u 40 pa­cientů průměrný věk vzniku obtíží 7 let s věkovým rozpětím 1– 16 let. V této práci bylo 80 % jedinců symp­tomatických před dosažením 10. roku života, horší prognózu měli pa­cienti s mis­sense mutacemi [16]. Jsou ale publikovány i výsledky dalších studií, ve kterých byla pouze necelá polovina jedinců dia­gnostikována před 20. rokem života. V italské kohortě nositelů OPA1 mutací byl průměrný věk v době vzniku obtíží 12,5 roku. Dle závěru byla téměř polovina z 52 pa­cientů dia­gnostikována před 20. rokem života [22], obdobně tak ve finském souboru 14 rodin se 31 jedinci s manifestním onemocněním byla dia­gnóza stanovena u poloviny pa­cientů před 20. rokem [23].

Dlouhodobá prognóza onemocnění je variabilní, progrese je popisována u 50– 67 % pa­cientů [16,19,23], průměrný pokles zrakové ostrosti byl v anglické studii o 1,6 písmene na ETDRS (Early Treatment Diabetic Retinopathy Study) optotypech [16], zraková ostrost horší než 0,05– 0,1 byla přítomna u 13– 36 % jedinců [15,19,23].

Při vyšetření fundu je patrný bilaterálně symetrický přesně konturovaný bledý terč, event. i mělce miskovitě vyhloubený (tzv. atrofická exkavace) (obr. 1A, B). Predominatně dochází k postižení v temporálním kvadrantu, u části pa­cientů lze ale pozorovat atrofii ve všech kvadrantech [22,24]. Při vyšetření optickou koherenční tomografií (OCT) Barboni et al popisují jako první patologické změny u pa­cientů s DOA sníženou vrstvu gangliových buněk v makule jevící se jako perifoveální snížení tlouštky komplexu vrstvy gangliových buněk a vnitřní plexiformní vrstvy, což následně vede i k zeslabení tloušťky vrstvy retinálních nervových vláken (retinal nerve fibre layer; RNFL) s predominantním poškozením papilomakulárního svazku (obr. 1C– F). U mírných případů dochází pouze k významné ztrátě makulárních RGC a RNFL se může pohybovat v pásmu normálních hodnot [25,26]. Postižení zrakového nervu se klinicky a při vyšetření zrakového pole projevuje typicky caekocentrálními, méně často centrálními a paracentrálními skotomy při zachovaném periferním vidění (obr. 1G, H).

Oční nálezy u pacienta s dominantní atrofií optiku asociovanou s mutací v OPA1 genu.<br>
Barevná fotografi e papily zrakového nervu pravého (A) a levého (B) oka s bledým temporálním kvadrantem u 29letého muže s manifestací
onemocnění v 18 letech. Měření tloušťky vrstvy nervových vláken peripapilárně dokládá redukci tloušťky vrstvy nervových vláken v temporální
polovině (žluté a červené pásmo) pravého (C) a levého (D) oka. Vymizení vrstvy gangliových buněk sítnice (označeno hvězdičkou) v perifoveální
oblasti pravého (E) a levého (F) oka na horizontálním skenu z optické koherenční tomografi e se spektrální doménou. Zorné pole s caekocentrálním
skotomem pravého (G) a levého (H) oka. Pravé oko zdravého kontrolního jedince pro srovnání (I–L).<br>
Fig. 1. Ocular fi ndings in a patient with dominant optic atrophy caused by mutation in the OPA1 gene.<br>
Colour fundus photographs showing the right (A) and (B) left optic disc of a 29-year-old male with disease onset at the age of 18 years; note
the pale appearance in the temporal quadrant. Retinal nerve fi bre layer measurements showing reduction in thickness (yellow and red band)
in the right (C) and left (D) eye and retinal ganglion cell layer loss (marked with an asterisk) in the perifoveal area of the right (E) and left (F) eye
on a horizontal scan obtained by spectral domain optical coherence tomography. Corresponding centrocaekal scotomas in the right (G) and
left (H) eye. Right eye of a healthy control individual for comparison (I–L).
Obr. 1. Oční nálezy u pacienta s dominantní atrofií optiku asociovanou s mutací v OPA1 genu.
Barevná fotografi e papily zrakového nervu pravého (A) a levého (B) oka s bledým temporálním kvadrantem u 29letého muže s manifestací onemocnění v 18 letech. Měření tloušťky vrstvy nervových vláken peripapilárně dokládá redukci tloušťky vrstvy nervových vláken v temporální polovině (žluté a červené pásmo) pravého (C) a levého (D) oka. Vymizení vrstvy gangliových buněk sítnice (označeno hvězdičkou) v perifoveální oblasti pravého (E) a levého (F) oka na horizontálním skenu z optické koherenční tomografi e se spektrální doménou. Zorné pole s caekocentrálním skotomem pravého (G) a levého (H) oka. Pravé oko zdravého kontrolního jedince pro srovnání (I–L).
Fig. 1. Ocular fi ndings in a patient with dominant optic atrophy caused by mutation in the OPA1 gene.
Colour fundus photographs showing the right (A) and (B) left optic disc of a 29-year-old male with disease onset at the age of 18 years; note the pale appearance in the temporal quadrant. Retinal nerve fi bre layer measurements showing reduction in thickness (yellow and red band) in the right (C) and left (D) eye and retinal ganglion cell layer loss (marked with an asterisk) in the perifoveal area of the right (E) and left (F) eye on a horizontal scan obtained by spectral domain optical coherence tomography. Corresponding centrocaekal scotomas in the right (G) and left (H) eye. Right eye of a healthy control individual for comparison (I–L).

Přibližně polovina pa­cientů s manifestní DOA má klinicky vyjádřeno poruchu barvocitu [22,23]. Tritanopie (spektrum modrá/ žlutá), která byla dříve považována za typický projev DOA [5], se dle recentních studií vyskytuje v souborech méně často v porovnání se smíšenou poruchou barvocitu (spektrum červená/ zelená/ modrá), vyskytující se u 55– 72 % pa­cientů, zatímco tritanopie je přítomna pouze u 16– 28 % [23,24].

Zornicové reakce nejsou narušeny ani u nejtěžších případů DOA. Je to podmíněno zachováním melanopsin-exprimujících RGC tvořících asi 1 % všech RGC. Tyto buňky nejen reprezentují první neuron dráhy pupilárního reflexu, ale nejspíše komunikují i s hlavním cirkadián­ním pacemakerem v suprachiazmatickém jádru hypotalamu, jež prostřednictvím sekrece melatoninu ovlivňuje sekundární regulační centra, která jsou cirkadián­ními rytmy ovlivněna [27]. Vyšetření 4 pa­cientů s DOA potvrdilo zachované uvolňování melatoninu v závislosti na změně osvětlení [28,29].

Zrakové evokované potenciály (visual evoked potentials; VEP) jsou dle tíže postižení prodloužené či nevýbavné. Elektroretinografie na strukturované podněty (pattern ERG; PERG) vykazuje abnormální poměr vln N95:P50 se sníženou amplitudou vlny N95, jež naznačuje narušení vrstvy RGC. Tyto nálezy jsou nespecifické, ale mohou být pomocným ukazatelem při nejednoznačných výsledcích ostatních dia­gnostických metod [30].

Magnetická rezonance mozku obvykle bývá normální. Při pokročilejším onemocnění mohou být patrny známky bilaterální atrofie optiku. Její provedení je důležité zejména k vyloučení komplikací či jiné etiologie klinických obtíží (viz níže). Příklady typického nálezu ve srovnání s normou jsou uvedeny na obr 1. Jedná se o oční nálezy pa­cienta s potvrzenou již publikovanou c. 869G>A mutací p.(Agr290Gln) (NM 15560) [8,31].

Extraokulární projevy DOA

U části pa­cientů s DOA se kromě neuropatie optického nervu vyskytují i další přidružené příznaky, jež podmiňují tzv. DOA plus syndrom. Ve velké multicentrické studii zahrnující 104 pa­cienty ze 45 rodin s DOA na podkladě OPA1 mutace byla extraokulární neurologická manifestace popsána až ve 20 %. Obdobně jako u zrakové ostrosti i tyto příznaky podléhaly významné intrafamiliární variabilitě [32]. Ve třetině studovaných rodin byli jak jedinci mající pouze oční postižení, tak jedinci s extraokulárními příznaky, i přes nosičství stejné mutace v genu pro OPA1 a předpokládaného sdíleného prostředí, a tím i možných okolních vlivů.

Nejčastěji se vyskytujícím extraokulárním projevem je senzorineurální porucha sluchu, jež postihuje přes 60 % pa­cientů s DOA plus syndromem [32]. Vzhledem k tomu, že při vyšetření dochází k narušení pouze kmenových sluchových evokovaných potenciálů (brain stem auditory evoked potentials; BAEP), ale otoakustické emise bývají zachovány, předpokládá se, že sluchový nerv je buď poškozen pouze ve své terminální nemyelinizované části, nebo je alterováno spirální ganglion. V souladu s touto teorií dochází k významnému zlepšení sluchových funkcí při použití kochleárních implantátů [33,34]. K manifestaci poruchy sluchu nejčastěji dochází ve 2.– 3. dekádě života (medián 14 let) [35]. Sluchové postižení je obvykle oboustran­né s variabilní tíží ztráty sluchu od mírné až střední nedoslýchavosti (ztráta 60 dB) u 67 % pa­cientů (14/ 21) až po velmi těžkou ztrátu sluchu (> 90 dB) u 19 % jedinců (4/ 21) [35]. Oční postižení obvykle předchází poruchu sluchu, nicméně byly zaznamenány i izolované případy s dia­gnózou sluchového postižení stanovenou ve stejnou dobu jako porucha zraku, případně před ní. Nejčastěji je postižení sluchu spjato s OPA1 c.1334G>A (p.Arg445His; NM 15560) mutací, jež se vyskytuje u třetiny až poloviny případů [32,35].

Dalšími extraokulárními příznaky, které se mohou rozvinout u DOA, jsou CPEO, která byla přítomna ve studovaném souboru Yu-Wai-Mana et al u 46 % pa­cientů, myopatie (36 %), ataxie (30 %), či periferní neuropatie (30 %). Tyto příznaky se zpravidla přidávají od 3. dekády věku, CPEO se manifestuje obvykle později, ve 4. dekádě věku (obr. 2) [32]. Mezi méně časté neurologické projevy patří spastická paraplegie dolních končetin [32,36].

Vývoj hlavních symptomů dominantní atrofi e optiku plus syndromu [32].<br>
Fig. 2. Evolution of the main symptoms of dominant optic atrophy plus syndrome [32].
Obr. 2. Vývoj hlavních symptomů dominantní atrofi e optiku plus syndromu [32].
Fig. 2. Evolution of the main symptoms of dominant optic atrophy plus syndrome [32].

V souboru 40 pa­cientů s DOA plus syndromem byl u 12 (30 %) popsán abnormální nález na MR mozku, u dvou z nich byly přítomny léze prakticky neodlišitelné od obrazu RS s pozitivitou oligoklonálních pásů v mozkomíšním moku [32,37]. V roce 2015 byla publikována jiná studie zabývající se zobrazením mozku pa­cientů s OPA1 mutacemi, kdy u 12 z 22 (55 %) byl přítomen abnormální nález na MR, 23 % pa­cientů mělo cerebelární atrofii především postihující vermis, dále byly přítomny i nespecifické léze v bílé hmotě a kortikální atrofie. Změny na MR mozku byly častější u starších pa­cientů, s horším a progredujícím zrakovým postižením a u pa­cientů s postižením sluchu [38].

Pa­cienti s manifestujícími se extraokulárními příznaky měli v souboru statisticky horší prognózu stran míry postižení zraku (zraková ostrost 0,086) v porovnání s pa­cienty pouze s izolovaným postižením zraku (zraková ostrost 0,14). Naopak velmi vzácně se u jedinců s DOA plus symp­tomy porucha zraku nevyskytuje (dle metaanalýzy Yu-Wai-Mana et al byla prevalence očního postižení 95,6 % [87/ 91 pa­cientů]) [32].

Dia­gnostika

V rámci diferencicální dia­gnostiky DOA mohou být obzvláště významné ně­kte­ré anamnestické údaje. Nejdůležitějšími jsou počátek v dětství, pomalá progrese a vícegenerační postižení svědčící pro dominantní dědičnost.

Oční vyšetření by mělo zahrnovat stanovení zrakové ostrosti a kontrastní citlivosti, vyšetření barvocitu a zorného pole, bio­mikroskopii fundu a OCT se spektrální doménou. Vhodné je doplnění VEP. Při podezření na DOA plus syndrom je nutné provést i BAEP, audiometrii, neurologické vyšetření a MR mozku.

Dále je indikováno genetické vyšetření, a to sekvenace OPA1 genu, ev. OPA3 genu. V případě nejednoznačného klinického nálezu při negativní rodin­né anamnéze se v rámci diferenciální dia­gnostiky doplňuje vyšetření tří nejčastějších mutací asociovaných s LHON, ev. dostupná molekulárně genetická vyšetření možných jiných syndromů v rámci panelů genů, jejichž mutace způsobují dědičné poruchy zraku. Při dia­gnostických rozpacích přistupujeme v rámci výzkumných účelů k celoexomovému či celogenomovému sekvenování.

Studiem svalové tkáně získané jak od DOA plus pa­cientů, tak od jedinců pouze se zrakovým postižením byla u obou skupin histochemicky prokázána COX-deficitní svalová vlákna, u DOA plus syndromu byl ale nález významnější. U většiny pa­cientů z obou klinických skupin byla ve svalové tkáni prokázána delece mitochondriální DNA (mtDNA) [32]. U pa­cientů se suspektním DOA plus syndromem je možné doplnit svalovou bio­psii.

Diferenciální dia­gnostika

Diferenciální dia­gnostika neuropatií optiku je široká. Patří sem geneticky podmíněné i získané příčiny vedoucí k poškození zrakového nervu.

Byly identifikovány další geny, o nichž je známo, že vzácněji podmiňují jak autozomálně dominantní, tak autozomálně recesivní a X-vázanou dědičnost atrofie optiku a mohou být doprovázeny extraokulární symp­tomatikou. Příčinou DOA může být např. mutace v genu pro OPA3, kde bývají klinicky kromě neuropatie optiku přítomny také presenilně vzniklá katarakta nebo extraokulární příznaky, jako např. senzorineurální porucha sluchu a neurologické příznaky [39,40].

Časnou manifestací atrofie optiku asociovanou se spinocerebelární degenerací vedoucí k cerebelární ataxii, pyramidovým jevům, periferní neuropatii, spasticitě a opožděnému psychomotorickému vývoji je charakterizován Behrův syndrom [41]. Jedná se o geneticky heterogen­ní soubor příznaků, u kterého je popsána jak autozomálně recesivní, tak dominantní dědičnost [42,43]. Původně byl tento syndrom spojován především s autozomálně recesivní mutací v genu pro OPA3 podmiňující 3-metylglutakonovou acidurii typ 3 (Costef­fův syndrom) [44,45]. Nově však byly u tohoto syndromu potvrzeny i mutace v genu pro OPA1, dominantně i recesivně děděné [46– 48]. U Behrova syndromu byl u dvou nepříbuzných dětí v roce 2017 poprvé popsán i tzv. Leigh-like syndrom, na MR mozku byly nalezeny progresivní cerebelární atrofie, hyperintenzity v bazálních gangliích a patologické akumulace laktátu, geneticky byl přítomen nález složené heterozygotní a homozygotní mutace v genu pro OPA1 [43].

Významnou jednotkou v rámci diferenciální dia­gnostiky je pro svou incidenci a klinický obraz především LHON, podmíněná mutacemi v mtDNA, pro kterou je charakteristická bilaterální nebolestivá rychlá ztráta zraku typicky postihující častěji muže ve 2. a 3. dekádě života. DOA společně s LHON představují nejčastější mitochondriální onemocnění vedoucí k atrofii optického nervu.

Vzácněji může být atrofie optiku symp­tomem i v rámci jiných mitochondriálních onemocnění s komplexním fenotypem, které tímto lze zařadit i do diferenciální dia­gnostiky DOA plus syndromu. Jedná se např. o Wolframův syndrom, autozomálně recesivní onemocnění manifestující se diabetem insipidem, diabetem mel­litem, atrofií optiku a hluchotou [49]. Další klinickou jednotkou, která může být v diferenciální dia­gnostice zvažována, je autozomálně dominantní Wolframův syndrom, mezi jehož symp­tomy patří kongenitální progredující porucha sluchu, atrofie optiku a porucha glukózové tolerance [50,51], dále hereditární motoricko-senzorická neuropatie typu 6 způsobená mutacemi v mitofusinu 2 (MFN2), jež vede k periferní neuropatii a atrofii optiku [52]. Pomalu progredující ztráta zrakové ostrosti je přítomna společně s poruchou sluchu a pomalu progredující dystonií a demencí u syndromu Mohr-Tranebjaergové, X-vázaného onemocnění patřícího svým klinickým obrazem také do diferenciálně dia­gnostické rozvahy [53,54]. Neuropatie optiku je někdy popisována i u geneticky heterogen­ního Leighova syndromu [55], syndromu myoklonické epilepsie s červenými vlákny (myoclonic epilepsy with ragged red fibres; MERRF) [56] či Friedreichovy ataxie [57]. V tab. 1 jsou uvedena mitochondriální onemocnění, u nichž je neuropatie optiku jedním z dominantních klinických příznaků, a která proto představují hlavní diferenciálně dia­gnostické jednotky DOA.

Tab. 1. Mitochondriální onemocnění s neuropatií optiku jako dominantním projevem onemocnění.
Mitochondriální onemocnění s neuropatií optiku jako dominantním projevem onemocnění.
AD – autozomálně dominantní dědičnost; AR – autozomálně recesivní dědičnost; DCMA – dilatační kardiomyopatie a ataxie; DIDMOAD – diabetes insipidus, diabetes mellitus, atrofi e optiku, hluchota; DOA – dominantní atrofi e optiku; HMSN – hereditární motoricko-senzorická neuropatie; OA – atrofi e optiku; NO – neuropatie optiku; XL – X-vázaná dědičnost

Mezi získané příčiny patří neuropatie optiku vznikající např. na podkladě zánětlivé etiologie (neuritida optiku u roztroušené sklerózy, neuromyelitida optického nervu, neurosarkoidóza), vaskulárního onemocnění, komprese zrakového nervu či toxické a nutriční příčiny [58,59].

Patofyziologie DOA

Nejčastější příčinou DOA jsou mutace v OPA1 genu [8,9], jež dle literatury podmiňují okolo 65 % případů [15,16,60]. OPA1 je nukleární gen, kánonický transkript 1 kodující izoformu 1 (NM 015560.2) je složen z 29 exonů (dle databáze Lovd). OPA1 protein, který je tímto genem kódován, je dynaminu podobná GTPáza, jež se nachází v mitochondriálním intermembranózním prostoru, kde je ukotvena k vnitřní mitochondriální membráně (VMM) [61]. Ve tkáních se vyskytuje ubikvitně, ale největší zastoupení má v retině, mozku, testes, srdci a kosterním svalstvu [8].

OPA1 proteinu byla zprvu připisována pouze schopnost fúze (splynutí) VMM [62]. V dnešní době je však známo, že jeho funkce jsou komplexnějšího rázu (tab. 2). Úzce spolupracuje s dalšími dynaminu podobnými GTPázami umožňujícími jak fúzi vnější membrány mitochondrií (mitofuziny MFN1, MFN2) [63], tak její štěpení (DRP1 a DNM2) [64]. Dynamická rovnováha mitochondriální sítě je zásadní z hlediska adaptace buňky na aktuální energetickou potřebu. Další funkcí OPA1 proteinu je udržování struktury mitochondriálních krist [65] a stability mtDNA, pravděpodobně prostřednictvím jejího kotvení k VMM [66]. Tím umožňuje kompartmentalizaci cytochromu ca dalších proapoptotických faktorů a podílí se tak na řízení apoptózy [65]. Mezi další popsané funkce proteinu OPA1 v mitochondriích patří sestavování superkomplexů respiračního řetězce, udržování Ca2+ a redoxní homeostázy a je i důležitou součástí kontrolního systému mitochondriální kvality [67].

Tab. 2. Fyziologická funkce OPA1 proteinu.
Fyziologická funkce
OPA1 proteinu.

OPA1 se vyskytuje v osmi izoformách značených čísly 1– 8, které vznikají alternativním štěpením exonů 4, 4b a 5 (obr. 3). Vzniklé proteiny jsou tvořeny z 924– 1014 aminokyselin. Sestávají se z N-terminální oblasti, kde je lokalizována sekvence, jež cílí protein do mitochondrie (mitochondria-target­­ing sequence; MTS), dále následuje transmembránová doména kotvící protein k VMM, a coiled-coil domény. Následující část je tvořena dynaminovou oblastí –  GTPázová doména, prostřední doménou a C-terminální oblastí obsahující GTPázovou efektorovovou doménu (GED) (obr. 4) [68].

Schématické znázornění 8 možných OPA1 transkriptů vznikajících alternativním
sestřihem [9].<br>
Fig. 3. Schematic representation of 8 possible transcripts arising from alternative
OPA1 gene splicing [9].
Obr. 3. Schématické znázornění 8 možných OPA1 transkriptů vznikajících alternativním sestřihem [9].
Fig. 3. Schematic representation of 8 possible transcripts arising from alternative OPA1 gene splicing [9].

Struktura OPA1 genu. Exony očíslované [9].<br>
GED – GTPázová efektorová doména; MTS – sekvence, jež cílí protein do mitochondrie<br>
Fig. 4. Structure of the OPA1 gene. Exons are numbered [9].<br>
GED – GTPase eff ector domain; MTS – mitochondria-targeting sequence
Obr. 4. Struktura OPA1 genu. Exony očíslované [9].
GED – GTPázová efektorová doména; MTS – sekvence, jež cílí protein do mitochondrie
Fig. 4. Structure of the OPA1 gene. Exons are numbered [9].
GED – GTPase eff ector domain; MTS – mitochondria-targeting sequence

Exprese jednotlivých izoforem je velmi variabilní v různých tkáních. Předpokládá se, že fyziologicky dochází v jednotlivých buňkách k expresi osmi izoforem v různém poměru, které určují specifickou funkci konkrétní buňky [61]. Studie buněčných modelů, v nichž byly variabilně exprimovány jednotlivé izoformy, ukazují, že všechny mají schopnost zachovat integritu mtDNA i strukturu mitochondriálních krist [69]. Navíc se ně­kte­ré izoformy specificky uplatňují ve fúzi mitochondrií a udržení membránového potenciálu [61].

Zatím bylo popsáno více než 400 pa­togen­ních mutací v OPA1 genu (dle databáze Lovd). Přibližně polovina má za následek tzv. haploinsuficienci, tzn. snížené množství proteinu v buňce, které je způsobeno stavem, kdy přepsaný alternativní transkript je v průběhu kontrolních procesů v buňce rozpoznán jako nefunkční a je následně v buňce degradován prostřednictvím tzv. nonsense zprostředkované degradace [16,22,31]. U mis­sense mutací se předpokládá dominantně negativní mechanizmus vedoucí k těžšímu fenotypovému projevu a extraokulárním příznakům u DOA plus syndromů [32,70].

Dle studie Yu-Wai-Mana et al je 2– 3× vyšší riziko rozvoje DOA plus u jedinců s mis­sense mutací a mutací lokalizovaných v GTPázové oblasti a 4× nižší riziko u OPA1 mutací ve střední dynaminové doméně [32].

Mutace v genu vedou k narušení fyziologických funkcí OPA1 proteinu. Dochází k fragmentaci mitochondriální sítě, která má za následek nestabilitu dýchacího řetězce a nadprodukci reaktivních forem kyslíku (reactive oxygen species; ROS). Oba tyto procesy vedou ke snížené tvorbě adenozintrifosfátu (ATP) a neregulovanému uvolňovaní proapoptototického cytochromu c do cytosolu buňky [62]. Ve fibroblastech nesoucích OPA1 mutaci byla popsána dysfunkce komplexu I a IV mající za následek narušenou tvorbu ATP [71,72]. Dále dochází k nestabilitě mtDNA a nahromadění mtDNA delecí [73], vzácněji k depleci mtDNA [74].

Není jasné, proč preferenčně dochází k porušení RGC, když je OPA1 gen exprimován ve všech lidských buňkách. Jedná se nejspíše o kombinaci anatomických, fyziologických a genetických faktorů, jež zvyšují jejich vulnerabilitu. Přesto v tuto chvíli nejsou známy konkrétní rizikové či naopak protektivní faktory prostředí, jež by měly vliv na penetranci onemocnění [75].

Post mortem histologické vyšetření jedinců s manifestní DOA prokázalo degeneraci RGC a následující atrofii vláken optického nervu [76]. Obdobně jako u LHON jsou u DOA preferenčně postiženy parvocelulární RGC malého kalibru v papilomakulárním svazku, u kterých se předpokládá, že mohou mít menší rezervy mitochondriální energie v porovnání s magnocelulárními RGC, jež se nachází v jiných oblastech retiny [77,78]. Dále se předpokládá, že v menších RGC dochází v poměru k větší produkci ROS než k jejich detoxifikaci v porovnání s většími RGC [79]. Axony retinálních buněk ve svém průběhu procházejí lamina cribrosa, distálněji jsou axonální vlákna myelinizovaná, proximálně jsou však nemyelinizovaná s vysokým obsahem mitochondrií a sodíkových kanálů. Na patogenezi se může podílet i fototoxicita světla dopadajícího na sítnici [80].

Jiné geny, jejichž mutace jsou vzácněji spjaty s neuropatií optiku, vedou také k narušení správné mitochondriální funkce v buňce. OPA3 gen podmiňuje OPA3 protein, jehož funkce není stále příliš jasná. Zdá se, že hraje roli ve stabilitě mitochondriální sítě [81,82]. Byla popsána mis­sense mutace v genu pro MFN2, která vedla k DOA plus syndromu, přičemž ve fibroblastech pa­cientů byly zjištěny snížená exprese MFN2, deficit dýchacího řetězce, fragmentace mitochondriální sítě a opožděná reparace mtDNA po oxidativním stresu. Tito pa­cienti také měli ve svalové bio­psii přítomny mtDNA delece [83].

Terapie

Terapeutické možnosti DOA jsou v současné době velmi omezené, ale vzhledem k pomalé progresi zrakového postižení vedoucího ke ztrátě zraku jen u části pa­cientů, má onemocnění lepší prognózu než např. LHON. Péče o pa­cienty se zrakovým postižením zůstává stále symp­tomatická. Dlouhodobá multidisciplinární péče je však nezbytná především z důvodu eventuální terapie poruchy sluchu pomocí kochleárních implantátů nebo operačního řešení u pa­cientů s doprovodnou ptózou víček. Časná dia­gnostika extraokulárních symp­tomů zabrání zbytečnému dalšímu pátrání po etiologii příznaků.

Vzhledem k narušené aktivitě komplexu I a zvýšené tvorbě ROS se stejně jako u LHON zkoušejí látky, které umožňují přesun elektronů dýchacího řetězce, čímž se obchází nefunkční komplex I. V současnosti se nabízí využití nové generace analogů koenzymu Q10, resp. ubiquinonu –  idebenon a EPI-743. Malé studie s idebenonem a EPI-743 u pa­cientů s LHON přinesly první výsledky a zdůraznily nutnost časné dia­gnostiky [84,85]. Podávání idebenonu sedmi pa­cientům s OPA1 mutací vedlo v pilotní klinické studii pouze k mírnému zlepšení zrakových funkcí u pěti z nich; studie navíc nebyla zaslepená podáváním placeba [86]. Obdobně i kontrolovaná studie na DOA myších z roku 2016 prokázala pouze minimální pozitivní efekt idebenonu. Zajímavostí je jeho škodlivý efekt na RGC kontrolní skupiny divokého typu (wild-type) [87]. Komplexní úloha OPA1 proteinu v mitochondriálních funkcích může vysvětlovat, proč podávání idebenonu pa­cientům s DOA má variabilní výsledky na rozdíl od LHON [88]. K odpovídajícímu vyhodnocení efektivity idebenonu u DOA je nutné provedení dlouhodobé a zaslepené studie na velké skupině pa­cientů.

Protože je DOA monogen­ní onemocnění, je vhodným kandidátem pro genovou terapii, která by cíleně vedla k expresi wild-type alely [67,89]. Povzbudivé jsou výsledky probíhajících klinických studií u pa­cientů s LHON, kterým je intravitreálně jednorázově aplikována injekce adeno-asociovaného viru 2 (AAV2) nesoucího gen pro MT-ND4 podjednotku komplexu 1 [90,91]. Vzhledem k nukleární lokalizaci genu navíc odpadá nutnost složité úpravy genu k jeho nasměrování do místa působení v mitochondrii. Výše uvedená existence několika různých izoforem však může naopak představovat komplikaci této terapie. Proto je podstatné zaměřit se v dalších studiích na stanovení profilu exprimovaných izoforem ve wild-type a mutantních lidských RGC tak, aby se našla optimální izoforma, která by zajistila správnou hladinu OPA1 proteinu s perspektivou individualizované terapie [67]. Jako slibná možnost genové terapie se u DOA zdá být především izoforma 1. Mírná nadprodukce této izoformy chránila a vedla u myšího modelu k úpravě dynamiky mitochondriální sítě, ultrastruktury krist a organizaci komplexů a superkomplexů mitochondriálního respiračního řetězce [92]. Autoři Sarzi et al v roce 2018 publikovali výsledky první studie genové terapie na myším modelu s c.2708_2711del (NM 015560) Opa1 mutací. Intravitreální aplikace AAV2 vektoru nesoucího komplementární DNA kódující izoformu 1 zabránila degeneraci RGC. Skotopická prahová odpověď byla stejná jako u zdravých kontrol, nicméně byl přítomen patologický nález na VEP, což by mohlo naznačovat, že terapie nemusí být dostatečná k udržení převodu signálu dále po zrakové dráze [93].

Nedílnou součástí péče je genetická konzultace ostatních rodin­ných příslušníků. Prenatální a preimplantační dia­gnostika v rodině je možná [94].

Česká kohorta pa­cientů

Vzhledem k nutnosti centralizované péče vzniklo při VFN v Praze a 1. LF UK v Praze Centrum pro pa­cienty s mitochondriálními neuropatiemi optiku. Jedná se o specializované pracoviště při klinice dětského a dorostového lékařství, jež díky spolupráci s Oční klinikou umožňuje dia­gnostiku, komplexní péči a dispenzarizaci nejen pa­cientů, ale i zdravých rodin­ných příslušníků a přenašečů onemocnění. V centru jsou vedeni kromě pa­cientů s LHON právě i jedinci s DOA.

V době vydání této práce byla dia­gnóza DOA molekulárně geneticky potvrzena u 35 jedinců z 19 rodin, bez preference pohlaví. Klinické údaje byly dostupné u 25 pa­cientů z 14 rodin. Počátek příznaků byl u 18 z 25 pa­cientů (72 %) před 20. rokem, přičemž před 6. rokem to bylo u 7/ 25 (28 %). Zraková ostrost horší než 0,1 na lepším oku byla přítomna u 7 pa­cientů z 25 (28 %). Průměrná zraková ostrost všech očí v souboru byla 0,22 (rozsah 1,0– 0,02). U 7 pa­cientů ze 4 rodin se onemocnění manifestuje i plus symp­tomatologií (porucha sluchu, ptóza víček, CPEO, periferní neuropatie a myopatie). V roce 2013 naše skupina popsala a publikovala novou mis­sense mutaci v OPA1 genu, jež se projevovala závažným DOA plus syndromem s neuropatií optiku, ztrátou sluchu, ptózou víček, CPEO, polyneuropatií a ataxií [95].

Závěr

Dominantní atrofie optiku je geneticky podmíněné onemocnění, na které by se mělo pomýšlet v rámci diferenciální dia­gnostiky u jedinců s neuropatií optiku, variabilně s přidruženými dalšími symptomy, jako jsou porucha sluchu, ptóza víček, CPEO, ataxie či periferní neuropatie. Zvláštní pozornost pak budí anamnesticky plíživý nástup obtíží, obvykle od dětství, a pozitivní rodin­ná anamnéza. Dia­gnostický proces a další sledování pa­cientů by mělo být multidisciplinární, zahrnující nejenom podrobné zhodnocení očního nálezu a stanovení molekulárně genetické příčiny, ale nutné je i vyšetření neurologické a foniatrické. Nedílnou součástí by také mělo být aktivní vyhledávání přenašečů v rodině a jejich důsledná dispenzarizace, neboť v posledních letech probíhají studie zabývající se možnostmi terapeutického ovlivnění, které se zdá být nejefektivnější v časných fázích onemocnění před rozvojem ir­everzibilní atrofie optického nervu.

Grantová podpora

Práce byla podpořena grantem AZV 16-32341A.

Konflikt zájmů

Autoři deklarují, že v souvislosti s předmětem studie nemají žádný konflikt zájmů.

Redakční rada potvrzuje, že rukopis práce splnil ICMJE kritéria pro publikace zasílané do biomedicínských časopisů.

The Editorial Board declares that the manu­script met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers.

Přijato k recenzi: 4. 11. 2019

Přijato do tisku: 26. 11. 2019

MUDr. Hana Kolářová, Ph.D.

Klinika dětského a dorostového lékařství

1. LF UK a VFN v Praze

Ke Karlovu 2

128 08 Praha

e-mail: hana.kolarova@vfn.cz


Zdroje

1. Lenaers G, Hamel C, Delettre C et al. Dominant optic atrophy. Orphanet J Rare Dis 2012; 7: 46. doi: 10.1186/ 1750-1172-7-46.

2. Batten B. A family suf­fer­­ing from hereditary optic atrophy. Trans Ophthalmol Soc UK 1896; 16: 125.

3. Snell S. Dis­eases of the optic nerve. I. Hereditary or congenital optic atrophy and al­lied cases. Trans Ophthal Soc UK 1897; 17: 66– 81.

4. Kjer P. Infantile optic atrophy with dominant mode of inheritance: a clinical and genetic study of 19 Danish families. Acta Ophthalmol Suppl 1959; 164 (Suppl 54): 1– 147.

5. Smith DP. Dia­gnostic criteria in dominantly inherited juvenile optic atrophy. A a report of three new families. Am J Optom Arch Am Acad Optom 1972; 49(3): 183– 200. doi: 10.1097/ 00006324-197203000-00001.

6. Amati-Bon­neau P, Valentino ML, Reynier P et al. OPA1 mutations induce mitochondrial DNA instability and optic atrophy ‘plus’ phenotypes. Brain 2008; 131(Pt 2): 338– 351. doi: 10.1093/ brain/ awm298.

7. Eiberg H, Kjer B, Kjer P et al. Dominant optic atrophy (OPA1) mapped to chromosome 3q region. I. Linkage analysis. Hum Mol Genet 1994; 3(6): 977– 980. doi: 10.1093/ hmg/ 3.6.977.

8. Alexander C, Votruba M, Pesch UE et al. OPA1, encod­­ing a dynamin-related GTPase, is mutated in autosomal dominant optic atrophy linked to chromosome 3q28. Nat Genet 2000; 26(2): 211– 215. doi: 10.1038/ 79944.

9. Delettre C, Grif­foin JM, Kaplan J et al. Mutation spectrum and splic­­ing variants in the OPA1 gene. Hum Genet 2001; 109(6): 584– 591. doi: 10.1007/ s00439-001-0633-y.

10. Kjer B, Eiberg H, Kjer P et al. Dominant optic atrophy mapped to chromosome 3q region. II. Clinical and epidemiological aspects. Acta Ophthalmol Scand 1996; 74(1): 3– 7. doi: 10.1111/ j.1600-0420.1996.tb00672.x.

11. Yu-Wai-Man P, Chin­nery PF. Dominant optic atrophy: novel OPA1 mutations and revised prevalence estimates. Ophthalmology 2013; 120(8): 1712. doi: 10.1016/ j.ophtha.2013.04.022.

12. Yu-Wai-Man P, Grif­fiths PG, Brown DT et al. The epidemiology of Leber hereditary optic neuropathy in the North East of England. Am J Hum Genet 2003; 72(2): 333– 339. doi: 10.1086/ 346066.

13. Thiselton DL, Alexander C, Mor­ris A et al. A frameshift mutation in exon 28 of the OPA1 gene explains the high prevalence of dominant optic atrophy in the Danish population: evidence for a founder ef­fect. Hum Genet 2001; 109(5): 498– 502. doi: 10.1007/ s004390100600.

14. Toomes C, Marchbank NJ, Mackey DA et al. Spectrum, frequency and penetrance of OPA1 mutations in dominant optic atrophy. Hum Mol Genet 2001; 10(13): 1369– 1378. doi: 10.1093/ hmg/ 10.13.1369.

15. Cohn AC, Toomes C, Potter C et al. Autosomal dominant optic atrophy: penetrance and expres­sivity in patients with OPA1 mutations. Am J Ophthalmol 2007; 143(4): 656– 662. doi: 10.1016/ j.ajo.2006.12.038.

16. Yu-Wai-Man P, Grif­fiths PG, Burke A et al. The prevalence and natural history of dominant optic atrophy due to OPA1 mutations. Ophthalmology 2010; 117(8): 1538– 1546. doi: 10.1016/ j.ophtha.2009.12.038.

17. Hoyt CS. Autosomal dominant optic atrophy. A spectrum of disability. Ophthalmology 1980; 87(3): 245– 251. doi: 10.1016/ s0161-6420(80)35247-0.

18. Votruba M, Fitzke FW, Holder GE et al. Clinical features in af­fected individuals from 21 pedigrees with dominant optic atrophy. Arch Ophthalmol 1998; 116(3): 351– 358. doi: 10.1001/ archopht.116.3.351.

19. Johnston RL, Sel­ler MJ, Behnam JT et al. Dominant optic atrophy. Refin­­ing the clinical dia­gnostic criteria in light of genetic linkage studies. Ophthalmology 1999; 106(1): 123– 128. doi: 10.1016/ S0161-6420(99)90013-1.

20. Almind GJ, Ek J, Rosenberg T et al. Dominant optic atrophy in Denmark –  report of 15 novel mutations in OPA1, us­­ing a strategy with a detection rate of 90%. BMC Med Genet 2012; 13: 65. doi: 10.1186/ 1471-2350-13-65.

21. Nochez Y, Arsene S, Gueguen N et al. Acute and late-onset optic atrophy due to a novel OPA1 mutation lead­­ing to a mitochondrial coupl­­ing defect. Mol Vis 2009; 15: 598– 608.

22. Pretegiani E, Rosini F, Rufa A et al. Genotype-phenotype and OCT cor­relations in autosomal dominant optic atrophy related to OPA1 gene mutations: report of 13 Italian families. J Neurol Sci 2017; 382: 29– 35. doi: 10.1016/ j.jns.2017.09.018.

23. Puomila A, Huoponen K, Mantyjarvi M et al. Dominant optic atrophy: cor­relation between clinical and molecular genetic studies. Acta Ophthalmol Scand 2005; 83(3): 337– 346. doi: 10.1111/ j.1600-0420.2005.00448.x.

24. Votruba M, Thiselton D, Bhattacharya SS. Optic disc morphology of patients with OPA1 autosomal dominant optic atrophy. Br J Ophthalmol 2003; 87(1): 48– 53. doi: 10.1136/ bjo.87.1.48.

25. Barboni P, Savini G, Cascavil­la ML et al. Early macular retinal ganglion cell loss in dominant optic atrophy: genotype-phenotype cor­relation. Am J Ophthalmol 2014; 158(3): 628. doi: 10.1016/ j.ajo.2014.05.034.

26. Park SW, Hwang JM. Optical coherence tomography shows early loss of the inferior temporal quadrant retinal nerve fiber layer in autosomal dominant optic atrophy. Graefes Arch Clin Exp Ophthalmol 2015; 253(1): 135– 141. doi: 10.1007/ s00417-014-2852-7.

27. Paul KN, Saafir TB, Tosini G. The role of retinal photoreceptors in the regulation of circadian rhythms. Rev Endocr Metab Disord. 2009; 10(4): 271– 278. doi: 10.1007/ s11154-009-9120-x.

28. Gonzalez-Menendez I, Reinhard K, Tolivia J et al. Influence of opa1 mutation on survival and function of retinal ganglion cel­ls. Invest Ophthalmol Vis Sci 2015; 56(8): 4835– 4845. doi: 10.1167/ iovs.15-16743.

29. La Morgia C, Ros­s-Cisneros FN, Sadun AA et al. Melanopsin retinal ganglion cel­ls are resistant to neurodegeneration in mitochondrial optic neuropathies. Brain 2010; 133(8): 2426– 2438. doi: 10.1093/ brain/ awq155.

30. Holder GE, Votruba M, Carter AC et al. Electrophysiological findings in dominant optic atrophy (DOA) link­­ing to the OPA1 locus on chromosome 3q 28-qter. Doc Ophthalmol 1998; 95(3– 4): 217– 228.

31. Liskova P, Tesarova M, Dudakova L et al. OPA1 analysis in an international series of probands with bilateral optic atrophy. Acta Ophthalmol 2017; 95(4): 363– 369. doi: 10.1111/ aos.13285.

32. Yu-Wai-Man P, Grif­fiths PG, Gorman GS et al. Multi-system neurological dis­ease is com­mon in patients with OPA1 mutations. Brain 2010; 133(3): 771– 786. doi: 10.1093/ brain/ awq007.

33. Amati-Bon­neau P, Guichet A, Olichon A et al. OPA1 R445H mutation in optic atrophy as­sociated with sensorineural deafnes­s. Ann Neurol 2005; 58(6): 958– 963. doi: 10.1002/ ana.20681.

34. Huang T, Santarel­li R, Starr A. Mutation of OPA1 gene causes deafness by af­fect­­ing function of auditory nerve terminals. Brain Res 2009; 1300: 97– 104. doi: 10.1016/ j.brainres.2009.08.083.

35. Leruez S, Milea D, Defoort-Dhel­lem­mes S et al. Sensorineural hear­­ing loss in OPA1-linked disorders. Brain 2013; 136(7): 236. doi: 10.1093/ brain/ aws340.

36. Pretegiani E, Rufa A, Gal­lus GN et al. Spastic para­plegia in “dominant optic atrophy plus” phenotype due to OPA1 mutation. Brain 2011; 134(11): 195. doi: 10.1093/ brain/ awr101.

37. Verny C, Loiseau D, Scherer C et al. Multiple sclerosis--like disorder in OPA1-related autosomal dominant optic atrophy. Neurology 2008; 70(13 Pt 2): 1152– 1153. doi: 10.1212/ 01.wnl.0000289194.89359.a1.

38. Roubertie A, Leboucq N, Picot MC et al. Neuroradiological findings expand the phenotype of OPA1-related mitochondrial dysfunction. J Neurol Sci 2015; 349(1– 2): 154– 160. doi: 10.1016/ j.jns.2015.01.008.

39. Sergouniotis PI, Perveen R, Thiselton DL et al.Clinical and molecular genetic findings in autosomal dominant OPA3-related optic neuropathy. Neurogenetics 2015; 16(1): 69– 75. doi: 10.1007/ s10048-014-0416-y.

40. Reynier P, Amati-Bon­neau P, Verny C et al. OPA3 gene mutations responsible for autosomal dominant optic atrophy and cataract. J Med Genet 2004; 41(9): 110. doi: 10.1136/ jmg.2003.016576.

41. Behr C. Die komplizierte, hereditar-familiare Optikusatrophie des Kindesalters– ein bisher nicht beschriebener Symp­tomkomplex. Klin Mbl Augenheilkd 1909; 47: 138– 160.

42. Klef­fner I, Wes­sl­­ing C, Gess B et al. Behr syndrome with homozygous C19ORF12 mutation. J Neurol Sci 2015; 357(1– 2): 115– 158. doi: 10.1016/ j.jns.2015.07.009.

43. Rubegni A, Pisano T, Bacci G et al. Leigh-like neuroimag­­ing features as­sociated with new bial­lelic mutations in OPA1. Eur J Paediatr Neurol 2017; 21(4): 671– 677. doi: 10.1016/ j.ejpn.2017.04.004.

44. Anikster Y, Kleta R, Shaag A et al. Type III 3-methylglutaconic aciduria (optic atrophy plus syndrome, or Costeff optic atrophy syndrome): identification of the OPA3 gene and its founder mutation in Iraqi Jews. Am J Hum Genet 2001; 69(6): 1218– 1224. doi: 10.1086/ 324651.

45. Yu-Wai-Man P, Chin­nery PF. Reply: Early-onset Behr syndrome due to compound heterozygous mutations in OPA1. Brain 2014; 137(10): 302. doi: 10.1093/ brain/ awu187.

46. Lee J, Jung SC, Hong YB et al. Reces­sive optic atrophy, sensorimotor neuropathy and cataract as­sociated with novel compound heterozygous mutations in OPA1. Mol Med Rep 2016; 14(1): 33– 40. doi: 10.3892/ m­mr.2016.5209.

47. Bon­neau D, Colin E, Oca F et al. Early-onset Behr syndrome due to compound heterozygous mutations in OPA1. Brain 2014; 137(10): 301. doi: 10.1093/ brain/ awu184.

48. Pyle A, Ramesh V, Bartsakoulia M et al. Behr’s syndrome is typical­ly as­sociated with disturbed mitochondrial translation and mutations in the C12orf65 gene. J Neuromuscul Dis 2014; 1(1): 55– 63. doi: 10.3233/ JND-140003.

49. Bar­rett TG, Bundey SE, Fielder AR et al. Optic atrophy in Wolfram (DIDMOAD) syndrome. Eye (Lond) 1997; 11(6): 882– 888. doi: 10.1038/ eye.1997.226.

50. Eiberg H, Hansen L, Kjer B et al. Autosomal dominant optic atrophy as­sociated with hear­­ing impairment and impaired glucose regulation caused by a mis­sense mutation in the WFS1 gene. J Med Genet 2006; 43(5): 435– 440. doi: 10.1136/ jmg.2005.034892.

51. Soares A, Mota A, Fonseca S et al. Ophthalmologic manifestations of Wolfram syndrome: report of 14 cases. Ophthalmologica 2019; 241(2): 116– 119. doi: 10.1159/ 000490535.

52. Voo I, Al­lf BE, Udar N et al. Hereditary motor and sensory neuropathy type VI with optic atrophy. Am J Ophthalmol 2003; 136(4): 670– 677. doi: 10.1016/ s0002-9394(03)00390-8.

53. Tranebjaerg L, Schwartz C, Eriksen H et al. A new X linked reces­sive deafness syndrome with blindnes­s, dystonia, fractures, and mental deficiency is linked to Xq22. J Med Genet 1995; 32(4): 257– 263. doi: 10.1136/ jmg.32.4.257.

54. Mohr J, Mageroy K. Sex-linked deafness of a pos­sibly new type. Acta Genet Stat Med 1960; 10: 54– 62. doi: 10.1159/ 000151118.

55. Leigh D. Subacute necrotiz­­ing encephalomyelopathy in an infant. J Neurol Neurosurg Psychiatry 1951; 14(3): 216– 221. doi: 10.1136/ jn­np.14.3.216.

56. DiMauro S, Hirano M. MERRF. In: Adam MP, Ardinger HH, Pagon RA et al (eds.). GeneReviews®. Seattle (WA): University of Washington 1993– 2017. [online]. Available from URL: https: / / www.ncbi.nlm.nih.gov/ books/ NBK1119.

57. Fortuna F, Barboni P, Liguori R et al. Visual system involvement in patients with Friedreich’s ataxia. Brain 2009; 132(1): 116– 123. doi: 10.1093/ brain/ awn269.

58. Finsterer J, Mancuso M, Pareyson D et al. Mitochondrial disorders of the retinal ganglion cel­ls and the optic nerve. Mitochondrion 2018; 42: 1– 10. doi: 10.1016/ j.mito.2017.10.003.

59. Otradovec J. Toxické a nutriční neuropatie optiku. In: Otradovec J (ed). Klinická neurooftalmologie 1. Praha: Grada 2003: 191– 192.

60. Fer­re M, Caignard A, Milea D et al. Improved locus--specific database for OPA1 mutations al­lows inclusion of advanced clinical data. Hum Mutat 2015; 36(1): 20– 25. doi: 10.1002/ humu.22703.

61. Del Dotto V, Fogazza M, Carel­li V et al. Eight human OPA1 isoforms, long and short: What are they for? Biochim Biophys Acta Bioenerg 2018; 1859(4): 263– 269. doi: 10.1016/ j.bbabio­.2018.01.005.

62. Olichon A, Baricault L, Gas N et al. Loss of OPA1 perturbates the mitochondrial in­ner membrane structure and integrity, lead­­ing to cytochrome c release and apo­ptosis. J Biol Chem 2003; 278(10): 7743– 7746. doi: 10.1074/ jbc.C200677200.

63. Guil­lery O, Malka F, Landes T et al. Metal­loprotease-mediated OPA1 proces­s­­ing is modulated by the mitochondrial membrane potential. Biol Cell 2008; 100(5): 315– 325. doi: 10.1042/ bc20070110.

64. Lee JE, Westrate LM, Wu H et al. Multiple dynamin family members col­laborate to drive mitochondrial division. Nature 2016; 540(7631): 139– 143. doi: 10.1038/ nature20555.

65. Frezza C, Cipolat S, Martins de Brito O et al. OPA1 controls apoptotic cristae remodel­­ing independently from mitochondrial fusion. Cell 2006; 126(1): 177– 189. doi: 10.1016/ j.cel­l.2006.06.025.

66. Elachouri G, Vidoni S, Zan­na C et al. OPA1 links human mitochondrial genome maintenance to mtDNA replication and distribution. Genome Res 2011; 21(1): 12– 20. doi: 10.1101/ gr.108696.110.

67. Del Dotto V, Fogazza M, Lenaers G et al. OPA1: How much do we know to approach ther­apy? Pharmacol Res 2018; 131: 199– 210. doi: 10.1016/ j.phrs.2018.02.018.

68. Belenguer P, Pel­legrini L. The dynamin GTPase OPA1: more than mitochondria? Biochim Biophys Acta 2013; 1833(1): 176– 183. doi: 10.1016/ j.bbamcr.2012.08.004.

69. Del Dotto V, Mishra P, Vidoni S et al. OPA1 Isoforms in the hierarchical organization of mitochondrial functions. Cell Rep 2017; 19(12): 2557– 2571. doi: 10.1016/ j.celrep.2017.05.073.

70. Olichon A, Landes T, Arnaune-Pel­loquin L et al. Ef­fects of OPA1 mutations on mitochondrial morphology and apoptosis: relevance to ADOA pathogenesis. J Cell Physiol 2007; 211(2): 423– 430. doi: 10.1002/ jcp.20950.

71. Zan­na C, Ghel­li A, Porcel­li AM et al. OPA1 mutations as­sociated with dominant optic atrophy impair oxidative phosphorylation and mitochondrial fusion. Brain 2008; 131(2): 352– 367. doi: 10.1093/ brain/ awm335.

72. Agier V, Oliviero P, Laine J et al. Defective mitochondrial fusion, altered respiratory function, and distorted cristae structure in skin fibroblasts with heterozygous OPA1 mutations. Biochim Biophys Acta 2012; 1822(10): 1570– 1580. doi: 10.1016/ j.bbadis.2012.07.002.

73. Hudson G, Amati-Bon­neau P, Blakely EL et al. Mutation of OPA1 causes dominant optic atrophy with external ophthalmoplegia, ataxia, deafness and multiple mitochondrial DNA deletions: a novel disorder of mtDNA maintenance. Brain 2008; 131(2): 329– 337. doi: 10.1093/ brain/ awm272.

74. Spiegel R, Saada A, Flan­nery PJ et al. Fatal infantile mitochondrial encephalomyopathy, hypertrophic cardiomyopathy and optic atrophy as­sociated with a homozygous OPA1 mutation. J Med Genet 2016; 53(2): 127– 131. doi: 10.1136/ jmedgenet-2015-103361.

75. Caporali L, Maresca A, Capristo M et al. Incomplete penetrance in mitochondrial optic neuropathies. Mitochondrion 2017; 36: 130– 137. doi: 10.1016/ j.mito.2017.07.004.

76. Kjer P, Jensen OA, Klinken L. Histopathology of eye, optic nerve and brain in a case of dominant optic atrophy. Acta Ophthalmol (Copenh) 1983; 61(2): 300– 312. doi: 10.1111/ j.1755-3768.1983.tb01424.x.

77. Sadun AA, Win PH, Ros­s-Cisneros FN et al. Leber’s hereditary optic neuropathy dif­ferential­ly af­fects smal­ler axons in the optic nerve. Trans Am Ophthalmol Soc 2000; 98: 223– 232, discus­sion 32– 35.

78. Pan BX, Ros­s-Cisneros FN, Carel­li V et al. Mathematical­ly model­­ing the involvement of axons in Leber’s hereditary optic neuropathy. Invest Ophthalmol Vis Sci 2012; 53(12): 7608– 7617. doi: 10.1167/ iovs.12-10452.

79. Levin LA. Superoxide generation explains com­mon features of optic neuropathies as­sociated with cecocentral scotomas. J Neuroophthalmol 2015; 35(2): 152– 160. doi: 10.1097/ WNO.0000000000000250.

80. Yu-Wai-Man P. Therapeutic approaches to inherited optic neuropathies. Semin Neurol 2015; 35(5): 578– 586. doi: 10.1055/ s-0035-1563574.

81. Grau T, Burbul­la LF, Engl G et al. A novel heterozygous OPA3 mutation located in the mitochondrial target sequence results in altered steady-state levels and fragmented mitochondrial network. J Med Genet 2013; 50(12): 848– 858. doi: 10.1136/ jmedgenet-2013-101774.

82. Ryu SW, Jeong HJ, Choi M et al. Optic atrophy 3 as a protein of the mitochondrial outer membrane induces mitochondrial fragmentation. Cell Mol Life Sci 2010; 67(16): 2839– 2850. doi: 10.1007/ s00018-010-0365-z.

83. Rouzier C, Ban­nwarth S, Chaus­senot A et al. The MFN2 gene is responsible for mitochondrial DNA instability and optic atrophy “plus” phenotype. Brain 2012; 135(1): 23– 34. doi: 10.1093/ brain/ awr323.

84. Sadun AA, Chicani CF, Ros­s-Cisneros FN et al. Ef­fect of EPI-743 on the clinical course of the mitochondrial dis­ease Leber hereditary optic neuropathy. Arch Neurol 2012; 69(3): 331– 338. doi: 10.1001/ archneurol.2011.2972.

85. Carel­li V, La Morgia C, Valentino ML et al. Idebenone treatment in Leber’s hereditary optic neuropathy. Brain 2011; 134(9): 188. doi: 10.1093/ brain/ awr180.

86. Barboni P, Valentino ML, La Morgia C et al. Idebenone treatment in patients with OPA1-mutant dominant optic atrophy. Brain 2013; 136(2): 231. doi: 10.1093/ brain/ aws280.

87. Smith TG, Seto S, Gan­ne P et al. A randomized, placebo-control­led trial of the benzoquinone idebenone in a mouse model of OPA1-related dominant optic atrophy reveals a limited therapeutic ef­fect on retinal ganglion cell dendropathy and visual function. Neuroscience 2016; 319: 92– 106. doi: 10.1016/ j.neuroscience.2016.01.042.

88. Quiros PM, Ramsay AJ, Sala D et al. Loss of mitochondrial protease OMA1 alters proces­s­­ing of the GTPase OPA1 and causes obesity and defective thermogenesis in mice. EMBO J 2012; 31(9): 2117– 2133. doi: 10.1038/ emboj.2012.70.

89. Naso MF, Tomkowicz B, Per­ry WL et al. Adeno-as­sociated virus (AAV) as a vector for gene ther­apy. Bio-Drugs 2017; 31(4): 317– 334. doi: 10.1007/ s40259-017-0234-5.

90. Wan X, Pei H, Zhao MJ et al. Ef­ficacy and safety of rAAV2-ND4 treatment for leber’s hereditary optic neuropathy. Sci Rep 2016; 6: 21587. doi: 10.1038/ srep21587.

91. Guy J, Feuer WJ, Davis JL et al. Gene ther­apy for leber hereditary optic neuropathy: low- and medium-dose visual results. Ophthalmology 2017; 124(11): 1621– 1634. doi: 10.1016/ j.ophtha.2017.05.016.

92. Civiletto G, Varanita T, Cerutti R et al. Opa1 overexpres­sion ameliorates the phenotype of two mitochondrial dis­ease mouse models. Cell Metab 2015; 21(6): 845– 854. doi: 10.1016/ j.cmet.2015.04.016.

93. Sarzi E, Seveno M, Piro-Megy C et al. OPA1 gene ther­apy prevents retinal ganglion cell loss in a dominant optic atrophy mouse model. Sci Rep 2018; 8(1): 2468. doi: 10.1038/ s41598-018-20838-8.

94. Hlavatá L, Ďuďáková Ľ, Trková M et al. Preimplantační genetická dia­gnostika a dědičná onemocnění oka. Cesk Slov Oftalmol 2016; 72(5): 167– 171.

95. Liskova P, Ulmanova O, Tesina P et al. Novel OPA1 mis­sense mutation in a family with optic atrophy and severe widespread neurological disorder. Acta Ophthalmol 2013; 91(3): 225– 231. doi: 10.1111/ aos.12038.

96. Davey KM, Parboosingh JS, McLeod DR et al. Mutation of DNAJC19, a human homologue of yeast in­ner mitochondrial membrane co-chaperones, causes DCMA syndrome, a novel autosomal reces­sive Barth syndrome-like condition. J Med Genet 2006; 43(5): 385– 393. doi: 10.1136/ jmg.2005.036657.

97. El-Shanti H, Lidral AC, Jar­rah N et al. Homozygosity mapp­­ing identifies an additional locus for Wolfram syndrome on chromosome 4q. Am J Hum Genet 2000; 66(4): 1229– 1236. doi: 10.1086/ 302858.

98. Abrams AJ, Hufnagel RB, Rebelo A et al. Mutations in SLC25A46, encod­­ing a UGO1-like protein, cause an optic atrophy spectrum disorder. Nat Genet 2015; 47(8): 926– 932. doi: 10.1038/ ng.3354.

99. Angebault C, Guichet PO, Talmat-Amar Y et al. Reces­sive mutations in RTN4IP1 cause isolated and syndromic optic neuropathies. Am J Hum Genet 2015; 97(5): 754– 760. doi: 10.1016/ j.ajhg.2015.09.012.

100. Hard­­ing AE. Friedreich’s ataxia: a clinical and genetic study of 90 families with an analysis of early dia­gnostic criteria and intrafamilial cluster­­ing of clinical features. Brain 1981; 104(3): 589– 620. doi: 10.1093/ brain/ 104.3.589.

101. Hanein S, Per­rault I, Roche O et al. TMEM126A, encod­­ing a mitochondrial protein, is mutated in autosomal-reces­sive nonsyndromic optic atrophy. Am J Hum Genet 2009; 84(4): 493– 498. doi: 10.1016/ j.ajhg.2009.03.003.

102. Shimazaki H, Takiyama Y, Ishiura H et al. A homozygous mutation of C12orf65 causes spastic paraplegia with optic atrophy and neuropathy (SPG55). J Med Genet 2012; 49(12): 777– 784. doi: 10.1136/ jmedgenet-2012-101212.

103. De Michele G, De Fusco M, Cavalcanti F et al. A new locus for autosomal reces­sive hereditary spastic paraplegia maps to chromosome 16q24.3. Am J Hum Genet 1998; 63(1): 135– 139. doi: 10.1086/ 301930.

104. Spiegel R, Pines O, Ta-Shma A et al. Infantile cerebel­lar-retinal degeneration as­sociated with a mutation in mitochondrial aconitase, ACO2. Am J Hum Genet 2012; 90(3): 518– 523. doi: 10.1016/ j.ajhg.2012.01.009.

Štítky
Dětská neurologie Neurochirurgie Neurologie
Článek Editorial

Článek vyšel v časopise

Česká a slovenská neurologie a neurochirurgie

Číslo 1

2020 Číslo 1

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Co je dobré vědět o IPF
nový kurz
Autoři:

Nová éra v léčbě migrény
Autoři: MUDr. Eva Medová, MUDr. Tomáš Nežádal, Ph.D.

Imunitní trombocytopenie (ITP) u dospělých pacientů
Autoři: prof. MUDr. Tomáš Kozák, Ph.D., MBA

Význam nutraceutik u kardiovaskulárních onemocnění

Pěnová skleroterapie
Autoři: MUDr. Marek Šlais

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se

VIRTUÁLNÍ ČEKÁRNA ČR Jste praktický lékař nebo pediatr? Zapojte se! Jste praktik nebo pediatr? Zapojte se!

×