Pitvy před Vesaliem a Jeseniem


Autoři: Pavel Moš
Působiště autorů: Archeologické centrum Olomouc
Vyšlo v časopise: Čas. Lék. čes. 2021; 160: 102-105
Kategorie: Dějiny lékařství

ÚVOD

Při řešení interního vědeckovýzkumného úkolu Archeologického centra Olomouc „Možnosti a limity archeologického poznání historie medicíny“ vyvstala otázka, od které doby lze na kosterním materiálu v našich zemích a v Evropě nacházet stopy pitev, případně zda je lze rozlišit od stop po balzamování mrtvého těla. Proto byla vypracována historická rešerše s cílem zachytit nejstarší zmínky o pitvě, ať už forenzní, lékařské či anatomické, jejímž výstupem je tento text.

Zaměřujeme se pouze na zprávy obsahující jak explicitní zmínku o otevření těla, tak o provedeném lékařském pozorování. Z českého prostředí jsou zpracovány zmínky o pitvách před rokem 1600, tedy první veřejnou pitvou Jeseniovou, ty z kulturního prostředí okolní Evropy pak pouze do doby činnosti Andrea Vesalia, tedy zhruba do poloviny 16. století.

NEJSTARŠÍ CIVILIZACE

Určitou představu o podobě a rozložení vnitřních orgánů mohli získat nejstarší léčitelé při kuchání zvířat a srovnáním viděného s pozorováním masivních devastačních poranění vznikajících při bojích nebo lovu zvěře.

První písemné záznamy o provádění chirurgických zákroků máme ze starověké Mezopotámie. Řezalo se zřejmě však jen na živých; otevírání mrtvých těl, ať už za účelem pitvy či z jiných důvodů, se neprovádělo. Přesto však měli tamní lékaři určitou představu o vnitřní anatomii získanou nejspíše na zvířatech, ať už v kuchyni či při přípravě četných obětí (1).

Občas bývá v populární i odborné literatuře zmiňována anatomická zdatnost starých Egypťanů, kterou měli nabýt při balzamování mrtvých. Egyptští lékaři však na tom nebyli zřejmě o nic lépe než jejich současníci odjinud ze Středomoří. Při balzamování se totiž mrtvému nařízl jen poměrně malý otvor v podžebří, do kterého balzamovač vstrčil ruku, prsty vytrhával jednotlivé orgány, vytahoval je ven a ukládal do kanop. Povolání balzamovače navíc bylo považováno za nečisté a tito lidé žili na okraji společnosti. Lékaři byli naopak postaveni dosti vysoko a zdá se, že společenská propast byla těžko překročitelná (2).

ANTIKA

Prvním, kdo otevřel lidské tělo za účelem lékařského zkoumání, byl tedy nejspíš až Hérofilos z Chalkédónu (335–280 př. n. l.). Tento řecký učenec byl jedním ze zakladatelů takzvané alexandrijské lékařské školy. Připisuje se mu řada objevů, například rozlišení funkce šlach a nervů, spojení nervů s mozkem a objev jejich řídicí funkce, objev mozkových blan a řada dalších. Jeho jméno nese dodnes soutok žilních splavů dutiny lebeční (torcular Herophili). Prováděl i vivisekce na zločincích odsouzených k smrti. Celkem otevřel prý na šest set těl (3).

Erasistratos z Keu (304–250 př. n. l.) byl Hérofilovým současníkem i souputníkem v alexandrijské škole, mezi jejíž zakladatele se též počítá. Stejně jako Hérofilos i on prováděl lidské pitvy i vivisekce, rozlišil nervy čivné a motorické, popsal rozdíl mezi cévami a žilami či činnost srdce. Hérofila i Erasistrata zmiňuje i raný církevní spisovatel Tertullianus (160–220 n. l.). Nepodrobuje sice jejich pitvy či vivisekce přímé kritice, ale soudě podle formulace textu a toho, že nazývá Hérofila řezníkem, se mu rozřezávání těl, zejména živých, asi příliš nelíbilo.

Římský lékař Aulus Cornelius Celsus (25 př. n. l. – 50 n. l.) prý pitvy dokonce výslovně odmítal s tím, že stačí dobře pozorovat zranění vojáků a gladiátorů. Zdá se tedy, že kulturní klima vrcholné a pozdní antiky zkrátka nebylo pitvám či vivisekcím příznivé. Lidské pitvy a vivisekce na alexandrijské škole každopádně skončily s jejími dvěma zakladateli a nikdo z jejich žáků už v nich nepokračoval.

Přibližně z doby Hérofilovy pochází zajímavý předmět uložený ve sbírkách Deutsches Medizinhistorisches Museum v Ingolstadtu pod inventárním číslem AB/0720. Jde o 65 cm vysoké torzo modelu lidské postavy z pálené hlíny. Má otevřenou břišní dutinu a v ní pozoruhodně podrobně modelované vnitřní orgány, z nichž zvláště dobře patrná jsou střeva a játra. Artefakt byl podle muzejního inventáře nalezen jižně od Říma a je datován do 4. či 3. století před naším letopočtem. Tento model takřka v životní velikosti mohl být učební pomůckou při přípravě budoucích lékařů.

Otázkou zůstává, zda skutečně zobrazuje otevřené lidské tělo. Patrná jsou totiž játra zřetelně dělená do pěti laloků. Přesně tak, jak je později popisoval Galén na základě pitev prasat.

Obecně se v literatuře uvádí, že římští lékaři anatomické pitvy neprováděli. Zkoumání mrtvých těl však nebylo zřejmě úplně nepřípustné. Z hodin dějepisu si můžeme pamatovat, že o březnových idách roku 44 před Kristem klesl zavražděn spiklenci pod sochou Pompeiovou Gaius Julius Caesar. K jeho mrtvole byl povolán řecký lékař Antisthenés, který zjistil, že imperátor utrpěl celkem 23 ran, z nichž pouze jedna byla smrtelná – totiž ta, která porušila aortu. Ostatní buď byly mělké, takže pronikly pouze do svalu, nebo byly sice hlubší, ale minuly životně důležité orgány. Z dostupných líčení Caesarova finále však jednoznačně nevyplývá, zda šlo o pitvu, nebo jen o podrobnou prohlídku ran například chirurgickým pátradlem a pozorování množství krve na jejich povrchu (4).

Ani již zmiňovaný Galén (125–216 př. n. l.), osobní lékař císaře Marka Aurelia, se k pitvě člověka neodhodlal. Za okna do lidského těla považoval zranění, jichž měl možnost mnoho pozorovat v době, kdy byl lékařem gladiátorů. Zato pilně pitval nejen prasata či opice, tedy tvory považované po anatomické stránce za nejbližší, ale i další hospodářská a divoká zvířata. Galénova zvířecí anatomie aplikovaná na člověka však přinesla mnoho omylů, jichž se medicína kvůli jeho obrovské autoritě nezbavila příštích 13 století.

Mondino de Luzzi vyučuje anatomii
Obr. 1. Mondino de Luzzi vyučuje anatomii

VIKINGSKÝ KRÁL A ŘECKÉ VÍNO

Pravděpodobně první záznam, kde se výslovně hovoří o otevření lidského těla za účelem zkoumání vnitřních orgánů, pochází z počátku 12. století. Případ, při kterém svou úlohu sehrála forenzní pitva, popsal ve své kronice Vilém z Malsbury, mnich benediktinského kláštera ve Wiltshire.

Roku 1110 či 1111 se vracel norský král Sigurd I. Jorsalfar z křížové výpravy domů přes Byzantion na Bosporském průlivu. Zde zemřelo mnoho jeho vojáků, jinak silných a zdravých mužů. Král usoudil, že příčinou jejich smrti bylo silné víno, které zde pili. Nechal tedy přinést vepřová játra a ponořil je do vína. Když spatřil, jak jsou poškozená, nechal otevřít jednoho ze zemřelých mužů a nalezl na játrech z jeho těla stejné změny (5). Jakkoliv se nám může zdát srovnávání jater máčených ve víně a vytažených z mrtvého člověka podivné, postupoval král Sigurd přesně podle Galénovy nauky o fyziologii. Podle soudobých anatomických vyobrazení játra objímají žaludek. Přes žaludeční stěnu se do nich filtruje potrava a z ní se pak v játrech tvoří krev, která je rozváděna do celého těla. Játra jsou tedy v „první linii“, a měla by tedy od vína pouze přecezeného žaludkem být stejně poškozena jako ta, která se do vína ponoří.

STŘEDOVĚKÁ ITÁLIE

Roku 1230 byl v sicilském království císařem Fridrichem II. zřízen úřad archiatra – protomedika, prvního lékaře v zemi. Jako první byl do této funkce jmenován Martianus, který roku 1238 nařídil, že každých 5 let se musí konat v lékařské škole v Salernu pitva lidského těla za přítomnosti všech chirurgů i ranhojičů (6). Nelze však spolehlivě doložit, jak a zda vůbec bylo toto nařízení naplněno (7).

Za doklad první zdravotní pitvy bývá uváděn případ z roku 1286, který ve své kronice popsal minorita Salimbene z Parmy: „V Cremoně, Piacenze, Parmě, Reggiu a mnoha jiných italských městech a diecézích umíralo mnoho lidí i slepic. V Cremoně jedné ženě v krátkém čase zemřelo 48 slepic. Jistý medik jich několik otevřel a nalezl abscesy na srdcích těch slepic. V místě, kde je srdce, byl u každé z nich váček. Podobně otevřel mrtvého člověka a také u něj našel na srdci totéž.“1)

ANATOMICKÝ PREPARÁT

O tom, že se mrtvá lidská těla již kolem poloviny 13. století skutečně pitvala, a to zřejmě nejen v Salernu, svědčí nejstarší dochovaný anatomický preparát. Je jím hlava s odstraněnou lebeční klenbou a řezem přes nosní dutiny. V roce 2003 ji prodal pařížský obchodník se starožitnostmi do soukromé sbírky v Kanadě. Díky této transakci se naštěstí dostala do rukou týmu odborníků k podrobnému prozkoumání. Ti původně předpokládali, že vypreparovaná lidská hlava pochází z 15. či 16. století. Radiokarbonové datování však prokázalo, že preparát je nutno datovat do let 1200–1280 našeho letopočtu. Přesto, že je poněkud poškozen hmyzem a hlodavci, ukazuje na velmi pokročilou preparační techniku. A to nejen provedením řezu přes měkké tkáně a kosti. Například arterie jsou totiž vyplněny „kovovým voskem“ červené barvy, podle analýzy obsahujícím vápník, rtuť a malé množství olova (8).

Philippe Charlier, lékař a forenzní badatel z univerzitní nemocnice Hôpital Raymond-Poincaré, který výzkum mumifikované „busty“ prováděl, je přesvědčen, že ve své době nešlo o žádný unikát. Dávný anatom podle něj musel vytvořit nejméně několik podobných preparátů, aby dosáhl takového výsledku (9).

Na samém konci 13. století vydal papež Bonifác VIII. bulu „De Sepulturis“, jeden z hojně citovaných pramenů, jenž podle některých autorů zakazoval pitvy mrtvých těl (10). „Evisceratio et decoctio cadaverum“ čili vyřezávání a vaření mrtvol mělo být napříště postihováno exkomunikací z církve. Text tohoto dokumentu se však věnuje výhradně praxi vaření těl vojáků padlých v cizích zemích k usnadnění přepravy jejich kostí do vlasti, případně rozšířenému zvyku vyřezávání některých orgánů za účelem pohřbení v jiném místě.

ODHALOVÁNÍ ZLOČINU

To, že bula nebyla chápána jako absolutní zákaz porušení lidského těla, dosvědčuje prudký nárůst dokladů pitev, a to i veřejných, od samého počátku 14. století. V únoru roku 1302, ještě za Bonifácova života, pitvá městský lékař v Boloni Bartolomeo da Varignana společně s dalšími dvěma lékaři a dvěma chirurgy tělo šlechtice Azzolina. Jeho mrtvola totiž několik hodin po smrti dostala olivové zbarvení a pak zcela zčernala, takže vzniklo podezření na otravu. Tento případ je považován za první doloženou pitvu vyvolanou právním zájmem, takže je Varignana považován za zakladatele forenzní antropologie.

Forenzní pitvy pokračovaly i v dalších letech. V roce 1307 byla pitvána žena jménem Ghisetta. Prosektor zjistil, že zemřela na vnitřní krvácení z rány, která se na povrchu jevila jako uzdravená. Další zhruba současný příklad můžeme najít v díle Pietra d’Abano (1257–1315) o jedech. Zde zmiňuje pitvu padovského lékárníka, který náhodou spolkl smrtící množství rtuti (11). Právě Pietro d´Abano začal v Padově s lidskými pitvami, připisuje se mu i první disekce v Paříži.

HLEDÁNÍ SVATOSTI

Kromě sjednání spravedlnosti mohlo být důvodem k otevření těla také prokázání svatosti zemřelého. V četných životopisech je popsán případ Kláry z Montefalco, uváděné též jako Klára od Kříže. Tato abatyše kláštera augustiniánek trpěla v závěru života nesmírnými bolestmi, které však snášela s tím, že ji její utrpení přibližuje ke Kristu. Před svou smrtí 17. srpna 1308 měla říci jedné ze sester: „Jestliže hledáš Kristův kříž, podívej se na moje srdce. Tam najdeš trpícího Spasitele.“ Tuto její větu vzaly zbožné sestry doslova.

Když Klářino tělo ani po 5 dnech v horkém letním počasí nejevilo nejmenší známky rozkladu, odhodlaly se k jeho otevření (11). V jejím srdci skutečně našly malý krucifix i obrazy dalších nástrojů Kristova utrpení. Že se tato zbožná pitva neomezila jen na srdce, ukazuje i další nález, totiž tří kamenů ve žlučníku, které byly vykládány jako symbol jejího spojení se Svatou Trojicí. V tom, co v Klářině těle jeptišky skutečně našly a zda se nejednalo o podvrh, se různé verze jejího životopisu sice dost podstatně liší, avšak sám fakt zkoumání jejího těla je nepochybný. Ostatně ono zmiňované srdce je dodnes k vidění v kapli Svatého Kříže v kostele svaté Kláry v Montefalcu. O několik let později se sestry neúspěšně snažily o kanonizaci své abatyše. Během procesu byla současníky opakovaně zpochybňována důvěryhodnost sester, které se pitvy účastnily, nikdy však jejich zbožnost či správnost samotného aktu otevření těla.

Této pitvě je blízký i případ Margarity z Cita di Castello (†1320), dominikánské terciářky, jejíž srdce bylo vyjmuto při balzamování. Tato manipulace s mrtvým tělem probíhala přímo v kostele před hlavním oltářem a podle anonymního kronikáře se jí účastnilo „množství bratří“. Ti spatřili v Markétině srdci tři kameny s vyrytými obrazy Svaté rodiny (11).

UNIVERZITNÍ ANATOMIE

Nejpozději od roku 1306 prováděl pravidelně na univerzitě v Boloni anatomické pitvy Mondino de Luzzi (cca 1270–1326) (obr. 1). Jejich výsledkem pak byla „Anatomia Mondini“, která se stala hlavní učebnicí anatomie na evropských univerzitách na příštích více než dvě stě let. Bylo to první anatomické dílo založené na pitvách lidských těl od dob alexandrijské školy. Mondino tak bývá nazýván „znovuobjevitelem anatomie“ (12). Sice se ještě zcela nevzepřel Galénově autoritě, k tomu zatím doba nenazrála, přesto se však v jeho díle objevují i výsledky jeho vlastních pozorování. Bývá tak označován za tvůrce první moderní anatomie a přímého předchůdce Andrease Vesalia.

V Mondinově práci pokračoval jeho žák Guido da Vigevano (obr. 2). Ve své práci z roku 1345 „Anathomia Philipi Septimi“ detailně popisuje postup pitvy na základě Mondinových prací. Jím vytyčený postup pitvy – břicho, hrudník, hlava – se používá dodnes.

Pozoruhodnou kauzou je kriminální případ z roku 1319, za kterým se vrátíme opět do Boloni. 20. listopadu byli soudem v Boloni stíháni čtyři studenti, tři z Milána a jeden z Piacenzy, za to, že měli v noci ze hřbitova u kostela svatého Barnabáše ukrást mrtvolu jistého Paxia (13). Soud řešil tento čin jako svatokrádež. Je však příznačné, že soudce nezajímala sama pitva, ale pouze krádež těla ze hřbitova, tedy pozemku patřícího pod jurisdikci církve (11).

K tomuto případu se váže též zajímavá historická perlička. Studenti se totiž hájili tím, že toužili po tom, aby jim mistr Albert ukázal vše, co je možné na mrtvém těle vidět, a bylo pro ně obtížné získat tělo jiným způsobem. Tento mladý mistr Albert je zřejmě týmž Albertem z Boloně, jenž jako starý muž na stránkách Boccacciova „Dekameronu“ vtipně ukázal svou intelektuální převahu znuděným boloňským paničkám, které si z něj tropily posměšky.

Podle dochovaných zmínek se zdá, že z Boloně se anatomické pitvy začaly šířit dále po Itálii a pak i do okolních zemí. Pitvalo se tedy v Padově a Perugii roku 1348, v Montpellieru roku 1376 a ve Florencii v roce 1388.

PITVY ZA ALPAMI

Za Alpy pronikly pitvy asi se stoletým zpožděním. 12. února roku 1404 uspořádala vídeňská univerzita veřejnou anatomickou pitvu „ke slávě Boží, pro dobro celého lidského pokolení, pro čest vídeňského vysokého učení a pro dobro scholárů i studentů medicíny“. Sekci vedl Galeazzo di Santa Sofia z univerzity v Padově, který toho času ve Vídni přednášel medicínu. Pitva se odbývala v lázni vídeňského špitálu svatého Ducha. Pozvání slibovalo, že každý, kdo se zúčastní této události, uvidí všechny vnitřní i vnější části těla, uslyší jejich jména a dostane se mu vysvětlení (14). Návštěvníci si platili vstupné, v jehož ceně dostali kromě vědeckých informací i bohaté občerstvení. Za stržené peníze si pak lékařská fakulta pořídila nové pečetidlo. Do roku 1498 se ve Vídni konalo celkem 14 pitev.

Praxe otevírání těl se často setkávala s odporem jak příbuzných zemřelého, tak obecného lidu. Důvodem snad byla prastará, zřejmě už předkřesťanská tradice posmrtného čtvrcení těla jako zostření hrdelního trestu. Pozdní odraz této tradice známe z našich zemí například z doby pobělohorské, kdy ostatky popravených po staroměstské exekuci v roce 1621 byly rozsekány, nabodnuty na kůly a vystaveny na pražských branách. Dalším pramenem mohl být také nepoučený, dogmatický a v principu mylný výklad některých papežských bul a ediktů zakazujících různé bizarní pohřební praktiky. Staří anatomové se proto rádi opírali o církev jako nejvyšší morální autoritu své doby. Dedikovali své anatomické spisy významným církevním činitelům, případně si od nich vyžadovali předem dobrozdání ke své práci.

V této souvislosti je velmi zajímavý dokument z roku 1482 vztahující se k univerzitě v Tübingenu. Toho roku na jaře byl hrabě Eberhard im Bart (1445–1496) na jednání v Římě i se svou početnou družinou. Z něj odvážel povolení pro univerzitu udělené 2. dubna kardinálem Giulianem della Rovere (1443–1513, pozdější papež Julius II.) k pitvání těl popravených zločinců. Je to jediné známé povolení tohoto druhu pro univerzitu na území Svaté říše římské. V nejstarších dochovaných statutech univerzity z roku 1497 je pak záznam, že anatomická pitva se má konat alespoň každé 3 nebo 4 roky (15).

Guido da Vigevano provádí pitevní řez
k otevření břišní dutiny
Obr. 2. Guido da Vigevano provádí pitevní řez k otevření břišní dutiny

PITVY PO ČESKU

Jak tomu bylo s pitvami na Karlově univerzitě po jejím založení, nevíme. Vyloučeny jistě nejsou, protože přímo v zakládací listině jsou jmenovány jako vzory univerzita v Paříži a v Boloni. Právě v Boloni se v době založení pražské univerzity pitvalo pravděpodobně již zcela běžně.

První referencí o otevření lidského těla za účasti lékařů je tedy až zpráva o úmrtí Jiřího z Poděbrad 22. března roku 1471. V české historiografii se nejčastěji objevuje informace přímo či nepřímo převzatá z „Kalendáře hystorického“ Daniela Adama z Veleslavína. V originále zní takto: „Když obyčegem, kterýž se při Králjch a welikých Pánjch zachowáwá, od Lékařůw otewřín a wykuchán byl/ nalezena w měchýři žluč spečená a twrdá yako kámen/ kteráž žádným spůsobem rozpusstěna býti nemohla: Spatříno také, že w něm téměř polovice yater zkažených a shnilých bylo. Cureus. Ale Cromerus Polský Kronykář napsal/ žeby umříti měl na otok noh, když ten nahoru do wsseho těla geho dal/ yakož y Cureus prawj, že na Wodnatelnost umřel.“ (16).

Případ Jiřího z Poděbrad opět stojí právě na pomyslné hranici mezi pitvou a balzamací. Jak už zmínil kronikář, balzamování nebylo mezi českými králi zřejmě ničím neobvyklým. Podélně rozříznuté sternum jako doklad řezu pro otevření mrtvoly lze pozorovat na ostatcích Václava I., Karla IV. i dalších členů přemyslovské či lucemburské dynastie (16). Nezachovaly se nám však žádné zprávy o případném lékařském pozorování, do výčtu pitev je tedy zařadit nemůžeme.

K roku 1522 referuje o otevření mrtvého těla a exaktním pozorování učiněným v této souvislosti Mikuláš Dačický ve svých „Pamětech“: „Novembris, umřela jakási tlustá žena, velmi vodnatedlná byla; řezali ji umrlou a vyteklo z ní vody s hradecký sud pivní.“ (17). K události sice došlo před Dačického narozením, je však téměř s určitostí přepsána z letopisu některého z jeho předků, zřejmě současníka nebo snad přímého svědka.

Pokud v předchozích dvou případech mohly být pochybnosti o důvodu či způsobu otevření mrtvého těla, pak další dochovaná zmínka už nepřipouští jakékoliv nejasnosti. V Mattioliho sbírce odborné korespondence „Epistolarum medicinalium libri quinque“, vydané tiskem roku 1561, je uveden dopis Jakuba Kamenického týkající se lékařské pitvy (Mattioli, 1561, 183nn.). Uvádí v něm, že s několika přáteli pitval mrtvolu člověka, který zemřel na vodnatelnost. Kamenický nalezl žlučovod ucpaný kamenem a žádá Mattioliho o jeho vědecký názor k tomuto nálezu. Kamenickému se totiž nález žlučových kaménků zdál podivným, poněvadž, jak uvádí, Galén zmiňuje pouze kameny v ledvinách a měchýři. V tomto dopise je znovu zmíněn i „pitevní nález“ Jiřího z Poděbrad.

Během 16. století zřejmě pitva i v českých zemích pronikala dokonce mimo kruhy univerzitně vzdělaných lékařů. Svědčí o tom i zápis v litoměřické městské knize z 24. května roku 1577:

„Rada držána v pátek po neděli Exaudi léta Páně 1577

Anna Bartáková vstoupivší do rady oznámila, že paní měštky jsou toho žádostivy, aby té podruhyni, kteráž jest u ní Anny Bartákové, s velikým životem umřela, život otevřen byl a rozřezána byla. A báby aby mohly potomně věděti pro jiné příhody jak jest se to přihodilo, poněvadž jest toho děťátka mrtvého ručička vně a kterak se potom k rodičkám takovým chovati. I jsou obeslány tyto osoby, kterým se poručiti mělo, aby tak učinily a život nebožky otevřely: Sekaninová, ševcová, Uršula v Kristiánovic domě, stará Markyta Kulhavá u p. Augustina Widera a Rezi bába.

Poručeno Sekaninové Śevcové, Uršule v Kristiánovic domě, Markétě Kulhavé, aby té ženě, která s těžkým životem u Anny Bartákové umřela, život otevřely a pilně pohleděly, poněvadž ručička ven jest vystrčena, kterak to děťátko jest složeno, aby potom, kdyby se cos podobného trefilo, mohly jiným rodičkám raditi a pomáhati a stalo se napomenutí, aby se v tom uctivě chovaly.“ (19)

Další zprávu o pitvě ze 16. století máme z Brna. Do kroniky zde zapsal městský radní Georg Ludwig von Liebeneck krátký záznam o pitvě, jíž se zřejmě sám zúčastnil: „Léta 1594, 28. listopadu nechal Benjamín Heller setnout svou služebnou, jež byla křehkou osobou. Od doktora Šimona Grynaeuse pak byla v kostelíku sv. Štěpána u špitálu rozřezána.“2) Doktor Šimon Grynaeus působil tehdy v Brně jako městský lékař, po několika letech však přesídlil do Olomouce, kde se stal druhým zemským lékařem.

A konečně až k roku 1600 již zmiňovaný Mikuláš Dačický přináší i zprávu o slavné pitvě Jana Jesenia: „V Praze, nějaký doktor, medicus přespolní, chtěje dokonale zvěděti o přirození a oudech člověka, vyžádal na právní vrchnosti jednoho zločince k smrti ortelovaného, a jedem jej usmrtivše, všecky oudy jeho ořezal a odevřel, a jakco v těle leželo, zvláště žíly spatřil. Kteréžto umění medikové anatomací jmenují.“ (17).

ZÁVĚR

Provedená rešerše prokázala, že na kosterním materiálu lze očekávat stopy po pitvě již dlouho před pitvami Vesaliovými či Jeseniovým pražským představením. Před počátkem středověku se lidské pitvy prováděly jen krátkou dobu na přelomu 4. a 3. století v úzkém okruhu učenců kolem alexandrijské knihovny na území dnešního Egypta. Předtím i potom se stavěl antický svět k pitvám lidského těla zdrženlivě až zamítavě.

První evropskou pitvu máme doloženu k roku 1111 v Konstantinopoli, evropské části dnešního Istanbulu. Během 13. století se stává pitva pravidelnou součástí výuky lékařství v Itálii, kde také na počátku 14. století vznikají první anatomická pojednání. Za Alpy proniká pitevní praxe nejspíše až ve století 15., dobře doloženu máme pitvu ve Vídni roku 1404. Z českých zemí pochází první záznam o lékařském pozorování učiněném při otevření lidského těla z roku 1471 v souvislosti s pohřbem krále Jiřího z Poděbrad. V 16. století zde zřejmě pitva zdomácňuje a proniká i mimo okruh univerzitně vzdělaných lékařů.

Adresa pro korespondenci:

Mgr. Pavel Moš

Archeologické centrum Olomouc

U Hradiska 42/6, 779 00  Olomouc

Tel.: 778 466 417

e-mail: mos@ac-olomouc.cz

Pozn. pod čarou

1) „Nam In Cremona et in Placencia et in Parma et in Regio et in multis aliis Italie civitatibus et dyocesibus fuit mortalitas maxima tam hominum quam gallinarum. Et in civitate Cremone ani soli mulieri brevi temporis intervallo mortue sunt XLVIII galline. Et quidam medicus phisicus fecit aliquas aperiri et invenit apostema super cor gallinarum. Erat enim in puncta cordis cuiuslibet galline vescicula qudamn. Fecit similiter aperiri mortuum hominem quendam et super cor hominis idem invenit.“ (5)

2) „Anno 1594 den 28. Novemb. hat der Beniamin Heller sein dienstmagdt ein feines Mensch, kepffen lassen, ist von dem D. Simon Grineg in S. Steffans kirchll bey dem Spitall aufgeschniten worden. (4)


Zdroje
  1. Sobotková V. Lékařství ve starověké Mezopotámii. FF ZU, Plzeň, 2014.
  2. Strouhal E, Vachala B, Vymazalová H. Lékařství starých Egypťanů I. Academia, Praha, 2010.
  3. von Standen H. Herophilus: The Art of Medicine in Early Alexandria. Cambridge University Press, 1989.
  4. Hirt M, Kováč P. History of Forensic Medicine, First part: General Sources of Forensic Medicine in Europe from the Ancient Times. Soudní lékařství 2005; 2: 23–25.
  5. O'Neill Y V. Innocent III and the evolution of anatomy. Medical History 1976; 20(4): 429–433.
  6. Niklíček L, Štein K. Dějiny medicíny v datech a faktech. Avicenum, Praha, 1985.
  7. Meyer-Steineg T, Südhof K. Geschichte der Medizin im Überblick mit Abbildungen. Verlag von Gustav Fischer, Jena, 1921.
  8. Charlier P, Huynh-Charlier I, Poupon J et al. A glimpse into the early origins of medieval anatomy through the oldest conserved human dissection (Western Europe, 13th c. A.D.). Arch Med Sci 2014; 10(2): 366–373.
  9. Pappas S. Grotesque mummy head reveals advanced medieval science. Live Science, 2013. Dostupné na: www.livescience.com/27624-mummy-head-middle-ages-anatomy.html
  10. Vojtová M. Obecné dějiny lékařství. SPN, Praha, 1970.
  11. Park K. The criminal and the saintly body: autopsy and dissection in renaissance Italy. Renaissance Quarterly 1994; 47(1): 1–33.
  12. Prioreschi P. A History of Medicine. Volume V: Medieval Medicine. Horatio Press, Omaha, 2003.
  13. Carlino A. Books of the Body: Anatomical Ritual and Renaissance Learning. University of Chicago Press, 1999.
  14. Erste Leichenöffnung. Zentrum für Gerichtsmedizin, Medizinische Universität Wien. Dostupné na: www.meduniwien.ac.at/hp/gerichtsmedizin/allgemeine-informationen/geschichte-alt-neu/erste-leichenoeffnung
  15. Wischnath JM. Päpstliches Privileg für die medizinische Fakultät zur Vornahme von Sektionen. Universität Tübingen, 2006. Dostupné na: www.unimuseum.uni-tuebingen.de/fileadmin/content/01_Ausstellungen/ausstellung_38_dinge/dinge11.html?fbclid=IwAR0ESSZycB5jBJ0SdeOai2IoESCE2gTkeOkA35DGR6tI04ptClpWe8Q8srk
  16. Daniel Adam z Veleslavína. Kalendař hystorycký. Digitální knihovna ÚK FF MU, 2010. Dostupné na: http://knihomol.phil.muni.cz/dl/oldbooks/kalendar-hystorycky-adam-z-veleslavina-d-1590-49535
  17. Vlček E. Jak zemřeli. Academia, Praha, 1993.
  18. Dačický z Heslova M. Paměti. Akropolis, Praha, 1996.
  19. Matthioli PA. Epistolarum medicinalium libri quinque. In Officina Georgii Melantrichii ab Auentino, Pragae, 1561.
  20. Wondrák E. O jedné pathologicko-anatomické pitvě – snad první v Čechách. Časopis lékařů českých 1954; 42: 1257–1258.
Štítky
Adiktologie Alergologie a imunologie Angiologie Audiologie a foniatrie Biochemie Dermatologie Dětská gastroenterologie Dětská chirurgie Dětská kardiologie Dětská neurologie Dětská otorinolaryngologie Dětská psychiatrie Dětská revmatologie Diabetologie Farmacie Chirurgie cévní Algeziologie Dentální hygienistka

Článek vyšel v časopise

Časopis lékařů českých


Nejčtenější v tomto čísle
Kurzy Podcasty Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se