K počátkům evropské gynekologie: archeologické a literární prameny k vývoji gynekologie v Řecku před rokem 500 př. Kr.


On the origins of European gynaecology: the archaeological and literary sources to the development of gynaecology in Greece before 500 BC

The aim of this study is to prove that at the beginning of the 1st millennium BC at the latest an independent gynaecological tradition was formed within the Greek art of healing, from which the later Classical Graeco-Roman medicine drew inspiration. In this paper, the archaeological (especially the terracotta figurines and models and scenes painted on vases) and literary (the economic records and poetry excerpts) sources for the development of gynaecology from the advanced phases of the 2nd millennium until 500 BC are presented.

The preserved sources clearly indicate that the Greek medicine reached some positive achievements already before 500 BC. Already in that period it put emphasis on the gynaecological issues. The described sources well illustrate also the development of the religious and mythological ideas related to the gynaecological, or the gynaecological-obstetrical aspect of healing, represented by Eileithyia, the goddess of childbirth, which was worshiped in the Greek world already since the Bronze Age.

The Ancient Greek medicine has got the important place in the history of the European and world medical science. In the frame of medicine of the period in question, it is possible to trace back to the beginning of the 1st millennium BC the specific healing-gynaecological tradition, with an emphasis on the obstetrics. In this tradition, a combination of rational, empirical and religious aspects was used. The terracotta models from the 9th–8th centuries BC point on the widely used practice of midwifery, too. Unfortunately, it is not possible to clearly discern if the midwifes existed already before 500 BC as a specific and independent medical occupation.

Keywords:

gynaecology – obstetrics – history – Archaeology – Greece – Antiquity


Autoři: Tomáš Alušík
Působiště autorů: Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK v Praze
Vyšlo v časopise: Čas. Lék. čes. 2021; 160: 97-101
Kategorie: Dějiny lékařství

Souhrn

Cílem studie je dokázat, že nejpozději na počátku 1. tisíciletí př. Kr. se v rámci řeckého léčitelství zformovala také samostatná gynekologická tradice, z níž čerpala pozdější klasická řecko-římská medicína. V článku jsou prezentovány archeologické (především terakotové sošky a modely a malby na vázách) i literární prameny (hospodářské záznamy a úryvky poezie) k vývoji gynekologie od pokročilého 2. tisíciletí do roku 500 př. Kr.

Dochované prameny dobře ukazují, že určitých úspěchů dosáhla řecká medicína už před rokem 500 př. Kr. a že již tehdy kladla tehdy důraz i na gynekologickou problematiku. Popsané prameny ilustrují také vývoj náboženských a mytologických představ spojených s gynekologickým, resp. gynekologicko-porodnickým aspektem léčení, reprezentovaný bohyní porodu jménem Eileithyia, která byla v řeckém světě uctívána již od doby bronzové.

Řecká starověká medicína má významné místo v dějinách evropské i světové medicíny. V rámci medicíny sledovaného období lze proto od počátku 1. tisíciletí př. Kr. vysledovat určitou léčitelsko-gynekologickou tradici s výrazným důrazem na porodnictví. V ní se uplatňovala kombinace racionálního, empirického přístupu a náboženského aspektu. Terakotové modely z 9.–8. století př. Kr. také ukazují na rozšířenou praxi porodní asistence. Bohužel však není možné z dostupných pramenů s jistotou určit, zda porodní asistentka existovala již před rokem 500 př. Kr. jako samostatná profese.

Klíčová slova:

gynekologie – porodnictví – historie – archeologie – Řecko – starověk

ÚVOD

Řecká starověká medicína má významné místo v dějinách evropské i světové medicíny. Její patrně nejznámější představitel, Hippokratés z Kóu (asi 460–370 př. Kr.) je totiž označován za „otce západní medicíny“. Dochované prameny však ukazují, že určitých úspěchů dosáhla medicína již před rokem 500 př. Kr., především při léčení úrazů (1). Nejvíce pramenů pro dějiny řeckého lékařství sledovaného období je získáváno archeologicky. Jde především o kosterní materiál, který nás informuje o zdravotním stavu a převládající výživě dotčené populace. Mezi další archeologické prameny patří např. lékařské nástroje, nádoby s dochovanými zbytky léčivých prostředků a také umělecká zobrazení, na nichž jsou zachyceny lékařské výkony nebo božstva mající vztah k medicíně (nejčastěji jde o malby na keramice a volnou plastiku). Naproti tomu literárních pramenů se dochovalo jen malé množství.

Chronologicky nejvíce nálezů/pramenů pochází z doby bronzové, zejména z jejích pokročilých fází, od 2. tisíciletí př. Kr. (2), i následujícího raně historického období, které zahrnuje dobu protogeometrickou (1050–900 př. Kr.), geometrickou (900–700 př. Kr), orientalizující (7. století př. Kr.) a archaickou (6. století př. Kr.). Všechny tyto prameny ukazují, že řecká medicína kladla již tehdy důraz na gynekologickou problematiku. S největší pravděpodobností nejpozději na počátku 1. tisíciletí př. Kr. se zformovala také samostatná gynekologická tradice, z níž čerpala pozdější klasická řecko-římská medicína.

ARCHEOLOGICKÉ NÁLEZY (PRAMENY)

Prehistorické období (3.–2. tisíciletí př. Kr.)

Mezi nejstarší zobrazení v Řecku související s gynekologickou problematikou patří početný soubor několika stovek terakotových figurek žen i jejich částí, tzv. votivních (modelů) končetin (angl. votive limbs) z doby bronzové, které byly uloženy a jsou nalézány na Krétě, v naprosté většině případů v lokalitách označovaných jako tzv. horské či vrcholové svatyně (angl. peak sanctuaries). Ty se nacházejí na vrcholu (ne však nutně nejvyšším) hory nebo kopce nepříliš daleko od sídliště (sídlišť), se kterým(i) mají přímý vizuální kontakt. Po celé Krétě jich je známo několik desítek. V těch větších a významnějších jsou doloženy zbytky kamenné architektury. Doba jejich největšího rozkvětu se datuje do období starých a nových paláců (zhruba od přelomu 3. a 2. tisíciletí až do poloviny 2. tisíciletí př. Kr.). Jejich nejcharakterističtějším a nejdůležitějším znakem jsou depozity oblázků, votivních terakotových figurek lidí (mužů i žen), zvířat, případně i jiných rituálních předmětů, někdy dokonce z dražších materiálů (vzácnější druhy kamene či kovy) (3–10). Mezi nejvýznamnější takové svatyně patří Juktas – Psili Korfi (střední Kréta), Atsipades (západní Kréta) a Petsofas (východní Kréta) (8, 11–13).

Terakotové figurky dosahují velikosti většinou do 20 cm. Ženy nosí dlouhou sukni a specifický krátký živůtek a jejich povrch může být malován bílou barvou. Kromě votivních modelů končetin jsou doloženy také modely větších částí těla. Dalšími poněkud zvláštními artefakty jsou také stojící či sedící torza těl celých postav většinou bez hlavy, jen s naznačenými pahýly rukou a nohou (12, 13). Některá z těch větších mají naznačeny ženské genitálie (13, 14). Malé terakotové objekty tvaru písmena S by pak mohly znázorňovat stylizovaná embrya nebo schematické a stylizované ženské postavy při porodu (11, 15). V některých lokalitách bylo objeveno i několik celých figurek znázorňujících těhotné ženy (13). Ze závěru doby bronzové (zhruba z 12. století př. Kr.) pak pochází rhyton (nádoba užívaná k úlitbám při rituálech) ve tvaru sedící ženské těhotné postavy nalezené v lokalitě Gournia (obr. 1).

Rhyton ve tvaru sedící těhotné ženy z lokality Gournia (Kréta), 12. století př. Kr.
Obr. 1. Rhyton ve tvaru sedící těhotné ženy z lokality Gournia (Kréta), 12. století př. Kr.

Významným pramenem pro poznání vývoje gynekologie v prehistorickém období jsou také nástěnné malby (fresky) z Akrotiri na ostrově Théra z pokročilého 17. století př. Kr. Z budovy označované jako Xeste 3 pochází rozsáhlý cyklus maleb rozprostírající se ve dvou podlažích a zachycující celkem 7 ženských postav, bohyni, gryfa, opici a stavbu ozdobenou motivem býčích rohů (16, 17). Ústředním tématem maleb je sklizeň šafránu ženami. Byly publikovány různé interpretace těchto fresek, zdůrazňující především jejich rituální aspekt (18–22). Podle poměrně nedávno prezentované hypotézy jsou ale jejich nejdůležitějším motivem šafránové blizny (botanický druh Crocus cartwrightianus) (23), vzhledem k jejich všestrannému lékařskému využití, včetně právě pozitivních účinků šafránu při gynekologických obtížích (24).  

Raně historické období (1. polovina 1. tisíciletí př. Kr.)

Z artefaktů raně historického období je nejpočetnější skupina votivních terakotových sošek a modelů z posvátné jeskyně bohyně porodu Eileithyie (25) v lokalitě Inatos na střední Krétě. Mezi více jak tisíci zde uloženými obětinami datovanými od počátku doby bronzové (od počátku 3. tisíciletí př. Kr.) po pozdní dobu římskou (26, 27) bylo objeveno přes 10 terakotových sošek a modelů znázorňujících ženy těhotné, rodící a držící v náručí dítě (27) (obr. 2–4). Pocházejí z poloviny 9. až konce 8. století př. Kr. Jde o drobné terakotové sošky (vysoké 7–11,7 cm) vymodelované velmi hrubým a zjednodušeným stylem. Postavy jsou schematické, tělo je celkově zploštělé (samozřejmě kromě charakteristického břicha), na trupu jsou vyznačeny prsy a připojeny horní končetiny. Dolní končetiny někdy nejsou rozlišeny, v takovém případě je spodní část těla mírně rozšířena v bázi, na které figurka stojí.

Tyto figurky je možné rozdělit do tří skupin. První jsou samostatně stojící figurky těhotných žen, jejich pravá ruka (je-li dochována) většinou směřuje k hlavě a levá ruka je ohnuta v bok. Druhou skupinou jsou samostatně stojící ženské postavy, které v náručí drží malé dítě (obr. 4). Zachycují ženy již po porodu. Třetí, nejdůležitější a nejpočetnější skupinou jsou dvojice ženských postav, někdy umístěné na dno nevysoké nádoby, takže tvoří komplexní model (obr. 2–3). Přední těhotná postava nejčastěji sedí a mírně se zaklání. Jedna její ruka (pokud jsou zachovány) spočívá na břichu, druhá je vztažena nahoru a mírně za sebe směrem k druhé postavě, která těhotnou ženu zezadu podpírá. Výjev zachycuje buď samotný porod, nebo přípravu na něj (26). Zadní postavu je možno interpretovat jako porodní asistentku.

Terakotové figurky a modely rodících žen z posvátné jeskyně bohyně porodu Eileithyie, Inatos (Kréta), 9.–8. století př. Kr.
Obr. 2. Terakotové figurky a modely rodících žen z posvátné jeskyně bohyně porodu Eileithyie, Inatos (Kréta), 9.–8. století př. Kr.

Terakotový model rodící ženy a porodní asistentky z posvátné jeskyně bohyně porodu Eileithyie, Inatos (Kréta), 9.–8. století př. Kr.
Obr. 3. Terakotový model rodící ženy a porodní asistentky z posvátné jeskyně bohyně porodu Eileithyie, Inatos (Kréta), 9.–8. století př. Kr.

Ze 7. a 6. století př. Kr. pocházejí zobrazení na keramice zachycující bohyni porodu Eileithyii (25). Vzhledem k tomu, že jde o mytologické scény, jde pouze o sekundární prameny k dějinám lékařství a vývoje gynekologie, dokládající pouze formování náboženských a mytologických představ v oblasti léčení a porodnictví. Příkladem může být výjev zrození bohyně Athény za Eileithyiny přítomnosti na reliéfním pithu (velká keramická zásobnice – sud) ze 7. století př. Kr. z lokality Xoburgo na ostrově Tenos (28). Eileithyia stojí za trůnem nejvyššího boha Dia, z jehož hlavy vystoupila Athéna v plné zbroji. Bohyně porodu je zde okřídlená a v pravé ruce svírá zahnutý porodnický nůž. Reliéfní pithos z Théb, také ze 7. století př. Kr., zase ukazuje výjev zrození boha Apollóna (28). Eileithyia se zde dotýká břicha bohyně Létó, matky Apollóna a Artemidy. Zrození Athény z Diovy hlavy za účasti Eileithyie i dalších bohů je v archaické době poměrně častým námětem také vázového malířství. Příkladem může být např. exaleiptron (cylindrická nádobka na tekutiny) se třemi nohami z let 580–560 př. Kr., na němž jsou zobrazeny dokonce hned dvě Eileithyie, každá z jedné strany Diova trůnu (28, 29). Jednu ruku vztahují na Diovu hlavu a druhou k z ní vystupující Athéně. Na attickém černofigurovém dinu (míse) z doby okolo roku 580 př. Kr. je vyobrazena svatba Pélea a Thetidy (rodičů hrdiny Achillea), které se zúčastnilo velké množství bohů (28, 29). Eileithyia je zde zobrazena téměř na konci dlouhého procesí bohů, jak přichází spolu s mořskou bohyní Tethys, se kterou je dokonce zabalena do stejného červeného pláště. Postavy, tedy i Eileithyia, jsou označeny nápisem.

LITERÁRNÍ PRAMENY

Z prehistorického až archaického období řeckých dějin se před rokem 500 př. Kr. také dochovaly určité literární prameny k dějinám lékařství včetně vývoje gynekologie, v naprosté většině případů však jde o záznamy hospodářského charakteru a umělecká díla (epická a lyrická poezie). Nejde tedy bohužel o texty, které by byly primárními historickými prameny a mohly být bez problémů využity pro zkoumání dějin lékařství.

Již na konci doby bronzové je na hliněné tabulce Kn Gg 705 (30, 31) z krétského Knóssu popsané tzv. lineárním písmem B (zachycuje nejstarší známou formu řeckého jazyka) uvedena bohyně porodu Eileithyia (25) (tabulka zaznamenává oběti ve formě nádob plných medu této bohyni v lokalitě Amníssos).

Ta vystupuje i v literárních dílech raně historického období. Objevuje se také v homérských eposech Ílias a Odysseia. V Íliadě je Eileithyia, resp. Eileithyie – její jméno (znamenající „Přicházející“) je totiž uvedeno v plurálu – zmíněna na dvou místech (zpěv XI, verše 269–271; zpěv XIX, verš 119) (32). Podle tohoto eposu šlo o dcery bohyně Héry, sestry a manželky nejvyššího boha Dia. Na jednom místě je uvedena v souvislosti s porodními bolestmi (zpěv XI, verše 269–271: „Jako se rodička svíjí, jsouc raněna bolesti šípem, ostrým, jejž Eileithýie jí seslaly, budíce bolest, bohyně Héry to dcery, jež trpké bolesti nosí...“), na tom druhém je připomenuta její moc uspíšit či oddálit porod (zpěv XIX, verš 119: „Alkménin zdržela porod a vzdálila Eileithýie...“). V Odyssei je zmínka o její posvátné jeskyni u krétského Amníssu (zpěv XIX, verš 188: „Unikl sotva bouři a kotvil v nejisté zátoce při ústí Amníssu u sluje Eileithyiny.“) (33).

Eileithyia vystupuje i v jednom z tzv. homérských hymnů – v hymnu č. II, Na Apollóna (v souvislosti s jeho narozením) (34). Jde o 33 hexametrických skladeb různého obsahu, zapsané pravděpodobně až mezi 5. a 3. stoletím př. Kr. U některých z nich se ale někdy předpokládá starší původ (snad ze 7.–5. století př. Kr.) a také určité tradice a rukopisy je připisují i jiným autorům, např. Orfeovi, Kallimachovi nebo Proklovi (35).

DISKUSE

Z uvedených archeologických pramenů jsou pro vývoj gynekologie nejdůležitější terakotové figurky a torza z tzv. vrcholových svatyní na Krétě, fresky z Akrotiri a terakotové modely z jeskyně v krétské lokalitě Inatos. Figurky měly dle převažujících interpretací souvislost s léčivým kultem prováděným v oněch vrcholových svatyních (7, 14, 15). Spíše než děkovné votivní dary za úspěšné vyléčení však ale šlo o doklad či jakousi „platbu“ za prosbu o uzdravení. Zobrazení ženských genitálií na některých figurkách či torzech (takové expresivní zobrazení nahoty pohlavních znaků se totiž jinde v krétském prehistorickém umění nevyskytuje) v této souvislosti poukazuje na gynekologický aspekt takového léčebného kultu a nasvědčuje prosbám o vyléčení gynekologických chorob nebo poruch plodnosti atp.

Fresky z Akrotiri pak naznačují možné léčivo na tyto problémy – přípravek z šafránových blizen. V takovém případě by šlo i velmi racionální prvek tehdejší medicíny a gynekologie, spočívající na empirických základech. Terakotové modely z posvátné jeskyně bohyně Eileithyie v krétské lokalitě Inatos tam byly uloženy pravděpodobně jako prosba o bezproblémový porod a zdraví dítěte i poděkování za něj. Vzhledem k existenci skupiny modelů zobrazujících porod, při kterém je vždy za rodící ženou přítomna asistentka, byla její přítomnost pravděpodobně standardní součástí porodu (obr. 2–4). V této souvislosti je dokonce možné uvažovat o fungování porodní asistentky jako samostatné lékařské/léčitelské profese té doby.

Terakotové figurky a modely těhotných a rodících žen a žen držících v náručí dítě z posvátné jeskyně bohyně porodu Eileithyie, Inatos (Kréta), 9.–8. století př. Kr.
Obr. 4. Terakotové figurky a modely těhotných a rodících žen a žen držících v náručí dítě z posvátné jeskyně bohyně porodu Eileithyie, Inatos (Kréta), 9.–8. století př. Kr.

Od 7. století př. Kr. jsou známa zobrazení bohyně porodu Eileithyie, i když její uctívání je doloženo již v průběhu doby bronzové. Její identifikace v ikonografii je ale dosti obtížná, pokud není označena nápisem, protože tato bohyně nemá ve sledovaném období žádný typický a opakující se atribut. Pouze v jednom případě (na reliéfním pithu z ostrova Tenos) má v ruce zahnutý nůž, tzv. harpe, častý nástroj tehdejších porodních asistentek. Několik Eileithyiných nejstarších zobrazení se datuje již do 7. století a celá řada dalších pak do 6. století př. Kr., hlavně do doby okolo jeho poloviny (28, 29). Je však důležité zde zopakovat, že zobrazení Eileithyie mají minimální výpovědní hodnotu pro dějiny lékařství a vývoj gynekologie ve sledovaném období. Eileithyia totiž na nich nedělá žádný validní lékařský zákrok, jen drží v ruce nůž a ve většině případů pouze vztahuje ruce a/nebo se dotýká těla nejvyššího boha Dia.

ZÁVĚR

Popsané archeologické i literární prameny dobře ilustrují důraz kladený na gynekologickou problematiku, a to již v době bronzové. Dobře také ukazují vývoj náboženských a mytologických představ spojených s gynekologickým, resp. gynekologicko-porodnickým aspektem léčení. Vzhledem ke specifické skupině uměleckých zobrazení a existenci bohyně porodu Eileithyie lze v rámci medicíny sledovaného období již od počátku 1. tisíciletí př. Kr. vysledovat určitou léčitelsko-gynekologickou tradici s výrazným důrazem na porodnictví. V ní se uplatňovala kombinace racionálního, empirického přístupu a náboženského aspektu. Terakotové modely z 9.–8. století př. Kr. (obr. 2–4) také ukazují na rozšířenou praxi porodní asistence (kterou ve scénách zrození Athény a Apollóna vlastně vykonává i Eileithyia). Bohužel však není možné z dostupných pramenů s jistotou určit, zda porodní asistentka existovala již před rokem 500 př. Kr. jako samostatná profese.

Adresa pro korespondenci:

doc. PhDr. Tomáš Alušík, Ph.D.

Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK

U Nemocnice 4, 121 08  Praha 2

Tel.: 606 431 493

e-mail: alusikt@gmail.com


Zdroje
  1. Alušík T. Dějiny lékařství a zdravotní stav populace v Řecku před rokem 500 př. Kr. 1. lékařská fakulta UK, Praha, 2018. Dostupné na: http://hdl.handle.net/20.500.11956/111673
  2. Cline EH (ed.). The Oxford Handbook of the Bronze Age Aegean (ca. 3000–1000 BC). Oxford University Press, 2010.
  3. Marinatos N. Minoan religion. Ritual, image, and symbol. University of South Carolina Press, Columbia, 1993.
  4. Nowicki K. Some remarks on new peak sanctuaries in Crete: the topography of ritual areas and their relationship with settlements. JdI 2007; 122: 1–31.
  5. Peatfield AAD. The topography of Minoan peak sanctuaries. BSA 1983; 78: 273–279.
  6. Peatfield AAD. Palace and peak: The political and religious relationship between palaces and peak sanctuaries. In: Hägg R, Marinatos N (eds.). The function of the Minoan palaces. Proceedings of the fourth international symposium at the Swedish Institute in Athens, 10–16th June 1984. Swedish Institute in Athens, Stockholm, 1987: 89–93.
  7. Peatfield AAD. Minoan peak sanctuaries: history and society. OpAth 1990; 8: 117–131.
  8. Peatfield AAD. Rural ritual in Bronze Age Crete: the peak sanctuary at Atsipadhes. CAJ 1992; 2: 59–87.
  9. Rutkowski B. Cult places in the Aegean world. Polish Academy of Sciences, Institute of the History of Material Culture, Wroclaw, 1972.
  10. Rutkowski B. Minoan peak sanctuaries: The topography and architecture. In: Laffineur, R (ed.). Aegaeum 2. Annales d’archéologie égéenne de l’Université de Liége et University of Texas at Austin. Université de Liège, 1988: 71–100.
  11. Karetsou A. The peak sanctuary of Mt. Juktas. In: Hägg R, Marinatos N (eds.). Sanctuaries and cults in the Aegean Bronze Age. Proceedings of the first international symposium at the Swedish Institute in Athens, 12–13th May 1980. Svenska Institutet i Athen, Stockholm, 1981: 137–153.
  12. Myres JL. Excavations at Palaikastro II. The sanctuary site of Petsofas. BSA 1902–1903; 9: 356–387.
  13. Rutkowski B. Petsophas. A Cretan peak sanctuary. Polish Academy of Sciences, Warsaw, 1991.
  14. Morris Ch, Peatfield A. Health and healing on Cretan Bronze Age peak sanctuaries. In: Michaelides D (ed.). Medicine and healing in the Ancient Mediterranean world. Oxbow Books, Oxford, Philadelphia, 2014: 54–63.
  15. Arnott R. Healing cult in Minoan Crete. In: Betancourt PP, Karageorghis V, Laffineur R, Niemeier WD (eds.). Meletemata: Studies in Aegean archaeology presented to Malcolm H. Wiener as he enters his 65th year, vol. I. Université de Liège: Histoire de l’art et archéologie de la Grèce antique, University of Texas at Austin: Programs in Aegean scripts and prehistory, Liège, Austin, 1999: 1–6.
  16. Doumas C. The wall-paintings of Thera. The Thera foundation – Petros M. Nomikos, Athens, 1992.
  17. Immerwahr SA. Aegean painting in the Bronze Age. The Pennsylvania State University Press, Philadelphia, 1990.
  18. Davis E. Youth and age in the Thera frescoes. Am J Archaeology 1986; 90: 399–406.
  19. Gesell G. Blood on the horns of consecration? In: Sherratt S (ed.). The wall paintings of Thera. Proceeding of the first international symposium, vol. 2. Thera Foundation, Athens, 2000: 947–956.
  20. Koehl R. The ‘sacred marriage’ in Minoan religion and ritual. In: Laffineur R, Hägg R (eds.). Potnia: Deities and religion in the Aegean Bronze Age. Proceedings of the 8th international Aegean conference. Université de Liège: Histoire de l’art et archéologie de la Grèce antique, University of Texas at Austin: Programs in Aegean scripts and prehistory, Liège, Austin, 2001: 237–243.
  21. Marinatos N, Hägg R. On the ceremonial function of the Minoan polythyra. OpAth 1986; 16: 57–73.
  22. Marinatos S. Excavations at Thera VII. Archaiologike Hetaireia, Athens, 1976.
  23. Porter R. The flora of the Theran wall paintings: Living plants and motifs – sea lily, crocus, iris, and ivy. In: Sherratt S (ed.): The wall paintings of Thera. Proceeding of the first international symposium, vol. 2. Thera Foundation, Athens, 2000: 585–618.
  24. Ferrence SC, Bendersky G. Therapy with saffron and the goddess at Thera. Perspectives in biology and medicine 2004; 47: 199–226.
  25. Pingiatoglou S. Eileithyia. Königshausen und Neumann, Würzburg, 1981.
  26. Betancourt PP. A New Study of the shrine of Eileithyia, Minoan goddess of childbirth and motherhood. Kentro 2016; 19: 15–16.
  27. Kanta A, Davaras K (eds.). ΕΛΟΥΘΙΑ ΧΑΡΙΣΤΗΙΟΝ. Το ιερό σπήλαιο της Ειλειθυίας στον Τσούτσουρο. Herakleion, 2011.
  28. Olmos R. Eileithyia. In: Fondation pour le Lexicon iconographicum mythologiae classicae (ed.). Lexicon iconographicum mythologiae classicae, Band III. Artemis Verlag, Zürich, München, 1986: 685–699.
  29. Schefold K. Götter- und Heldensagen der Griechen in der Früh- und Hocharchaischen Kunst. Hirmer Verlag GmbH, München, 1993.
  30. Aurora F, Nesøen A, Nedić D et al. DAMOS – Database of Mycenaean at Oslo. University of Oslo, 2013. Dostupné na: https://damos.hf.uio.no/1
  31. Ventris M Chadwick J. Documents in Mycenaean Greek (2nd ed.). Cambridge University Press, 1973.
  32. Homéros. Ílias (přeložil Otmar Vaňorný). Petr Rezek, Praha, 2007.
  33. Homéros. Odysseia (přeložil Vladimír Šrámek). Evropský literární klub, Praha, 1940.
  34. Homérské hymny. Válka žab a myší (přeložil Otakar Smrčka). Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha, 1959.
  35. Canfora L. Dějiny řecké literatury. Koniasch Latin Press, Praha, 2001.
Štítky
Adiktologie Alergologie a imunologie Angiologie Audiologie a foniatrie Biochemie Dermatologie Dětská gastroenterologie Dětská chirurgie Dětská kardiologie Dětská neurologie Dětská otorinolaryngologie Dětská psychiatrie Dětská revmatologie Diabetologie Farmacie Chirurgie cévní Algeziologie Dentální hygienistka

Článek vyšel v časopise

Časopis lékařů českých


Nejčtenější v tomto čísle
Kurzy Podcasty Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se