Zásluhy prof. Josefa Hally o rozvoj pražské lékařské fakulty


Hall’s merit on the development of Prague Medical Faculty

Hall was a remarkable personality among professors in Prague Medical Faculty. He was an extremely capable organizer and founder of the successful institutions that made Prague Medical Faculty famous. In 1844 he founded the University Journal, in 1845 he initiated the establishment of a laboratory for chemical and clinical examination in the general hospital, in 1847 he opened the University outpatient clinic, the first in the Austrian monarchy. He was an excellent teacher; however, his publications activity was small. Professor Hall belongs to the principal representatives of the so-called Prague Medical School.

Keywords:
University Journal – medical library – faculty outpatient clinic – teacher – scientist


Autoři: Ludmila Hlaváčková
Působiště autorů: Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK, Praha
Vyšlo v časopise: Čas. Lék. čes. 2015; 154: 142-145
Kategorie: Dějiny lékařství

Souhrn

Halla byl mimořádnou osobností profesorského sboru pražské lékařské fakulty. Byl neobyčejně schopným organizátorem a úspěšným zakladatelem institucí, které proslavily pražskou lékařskou fakultu. V roce 1844 založil fakultní časopis, v roce 1845 inicioval zřízení laboratoře pro chemicko-klinická vyšetřování ve všeobecné nemocnici, v roce 1847 otevřel fakultní polikliniku, první v rakouské monarchii. Byl výborným učitelem, jeho publikační činnost byla nevelká. Patří k nejvýznamnějším představitelům tzv. pražské lékařské školy.

Klíčová slova:
fakultní časopis – lékařská knihovna – fakultní poliklinika – učitel – vědec

ŽIVOTOPIS NEÚNAVNÉHO ZAKLADATELE A REFORMÁTORA

Josef Halla se narodil 2. června 1814 v Praze v rodině obchodníka. V roce 1832 zahájil studia na pražské lékařské fakultě. Promoval 7. srpna 1837. V témže roce – 21. října 1837 – získal i titul doktora chirurgie.

Po promoci nastoupil jako sekundář do ústavu choromyslných a v letech 1839–1843 byl sekundářem na interním oddělení ve všeobecné nemocnici. V té době zastával zároveň 6 měsíců místo primáře v ústavu choromyslných. Ve čtyřicátých letech 20. století podnikl několik zahraničních studijních cest, mj. navštívil Paříž a Londýn. V letech 1843–1845 působil také jako zástupce okresního policejního lékaře v Praze na Novém Městě. V roce 1845 vedl klinicko-chemickou laboratoř, jejíž založení inicioval a v roce 1847 stanul v čele fakultní polikliniky, kterou rovněž založil (viz níže). V roce 1848 zde začal jako soukromý docent přednášet. Mimořádnou profesuru „praktického lékařství“ získal 7. července 1850, 3. listopadu 1854 byl jmenován řádným profesorem speciální patologie a terapie a přednostou II. interní kliniky.

ZALOŽENÍ FAKULTNÍHO ČASOPISU

J. Halla patřil k předním představitelům tzv. pražské lékařské školy, jejíž převážně mladí představitelé byli vědecky velmi progresivně orientováni. Uvědomovali si mimo jiné, že je zapotřebí, aby lékařská fakulta poskytla svým pracovníkům dobrou možnost publikovat výsledky své vědecké činnosti i seznamovat se soustavně se světovými novinkami v různých lékařských oborech.

Do poloviny třicátých let 19. století nevycházel v Čechách žádný lékařský časopis. Až v roce 1836 vydal významný pražský lékař, autor mnoha publikací, W. R. Weitenweber (1804–1870), první tenký svazeček malého formátu nazvaný Beiträge zur gesamten Natur und Heilwissenschaft. Proto lékařská fakulta sama usilovala o povolení vydávat vlastní časopis. Je dochována její žádost ze 7. července 1838. Poté se rozvinula jednání mezi příslušnými úřady pražskými i vídeňskými, jen zčásti dochovaná v archivních fondech. Již v září bylo povoleno vydávání časopisu, zatím se však nepodařilo zcela objasnit, proč začal vycházet až v roce 1844. O časopis se v jeho počátcích zasloužil také pozdější profesor dětského lékařství J. Löschner (1808–1889) a profesor očního lékařství J. Ryba (1795–1856). Ovšem největší zásluhy o jeho úspěšné vydávání má právě J. Halla, tehdy teprve 30letý, ještě nehabilitovaný zástupce novoměstského policejního lékaře, který byl nejdůležitějším členem redakční rady tohoto časopisu, vycházejícího čtyřikrát ročně až do konce roku 1879. Časopis přinášel původní studie pracovníků fakulty i zahraničních autorů, referáty o jednotlivých nových publikacích, v oddíle analekt souborné referáty o novinkách v jednotlivých lékařských oborech a také stručné zprávy personální, informace o právních normách apod. (2).

V revolučních letech 1848/1849 využila fakulta v čele s J. Hallou velmi pohotově zrušení cenzury v březnu roku 1848 a již v dubnu začala vydávat – opět pod jeho redakcí – samostatnou přílohu Forum für Medizinalangelegenheiten (im Interesse des Gemeinwohls und des ärztlichen Standes) (Forum pro medicínské záležitosti v zájmu obecného blaha a lékařského stavu). Do konce roku 1849, kdy bylo vydávání přílohy zakázáno, vyšlo celkem 26 čísel. Již ve druhém – květnovém – čísle Fora uveřejnil Halla čtyřstránkový nástin plánu reformy veškerého zdravotnictví i výuky zdravotníků. Reforma organizace zdravotnictví v rakouském soustátí byla uskutečněna až v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století, ale výuka ranlékařů byla z lékařských fakult monarchie přenesena v srpnu roku 1848 na tzv. lékařsko-chirurgická učiliště či lycea. V českých zemích byl takový ústav v Olomouci. Jejich činnost byla ukončena po roce 1872, kdy byl novým rigorózním řádem zaveden jednotný titul MUDr.

V roce 1841 byla založena na fakultě odborná knihovna nazvaná Prager medizinisches Lesemuseum (pražské čtenářské muzeum). Halla se angažoval i v založení této instituce (3). V knihovně Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků je dochována zajímavá rukopisná kniha desdiderat této knihovny vedená od 4. prosince 1847. Z ní je zřejmé, že Halla byl jejím velmi aktivním členem. Na její půdě se konaly pravidelně schůze s odbornými přednáškami. Zvláště zajímavé jsou zápisy z doby politického uvolnění v roce 1848, kdy se diskutovalo o založení vědecko-politického spolku s právníky a ostatními intelektuály a Halla zde např. navrhoval vydání lékařského schematismu, k čemuž bohužel nedošlo.

ZALOŽENÍ LABORATOŘE PRO CHEMICKO-KLINICKÁ VYŠETŘOVÁNÍ VE VŠEOBECNÉ NEMOCNICI

Okolnosti založení této laboratoře se dosud nepodařilo zcela objasnit. Jisto však je, že J. Halla sehrál i v tomto případě důležitou roli. Ve svém přípisu profesorskému kolegiu z 14. května 1884 uvedl, že vznik této laboratoře inicioval. Díky porozumění tehdejšího vědecky velmi progresivně orientovaného přednosty interní kliniky J. Oppolzera (1808 až 1871) bylo v roce 1845 zřízeno ve všeobecné nemocnici tzv. laboratorium pro chemicko-klinická vyšetřování a patologickou chemii. Bylo umístěno patrně v přízemí průčelního křídla nemocnice postaveného v roce 1839. Halla stál rok v čele tohoto pracoviště, poté se jeho vedení ujal farmaceut a chemik J. Lerch (1816–1892). Založení této laboratoře dokumentuje Hallovu schopnost zachytit progresivní trendy v medicíně a je stejně významné pro dějiny všeobecné nemocnice a lékařské fakulty jako pro dějiny naší chemie (4).

ZALOŽENÍ FAKULTNÍ POLIKLINIKY

Historie péče o ambulantní pacienty spočívala po celá staletí především v tom, že byli navštěvováni lékaři v jejich obydlích. Univerzitní profesoři brali k těmto návštěvám také své posluchače, aby je připravili na samostatnou lékařskou praxi. Ve druhé polovině 18. století, kdy se v evropských zemích klinická výuka budoucích lékařů konala především v zakládaných státních nemocnicích, ustupuje tento způsob ambulantní klinické výuky do pozadí. Nicméně záhy se přišlo na to, že je třeba připravovat lékaře i v tomto směru a na sklonku 18. století se setkáváme s prvními poliklinikami. Traduje se, že první byla založena v roce 1796 v Jeně (5).

O založení první fakultní polikliniky v rakouském soustátí se zasloužil zásadním a rozhodujícím způsobem J. Halla. Znovu připomeňme jeho mládí a nepříliš významné postavení v rámci fakultní hierarchie. Prosazení nového pracoviště vyžadovalo v oné době nemalé úsilí žadatele, i když třeba zdůraznit, že tehdejší nejvyšší zemský zdravotní úřad protomedika zastával I. Nádherný (1789–1867), který měl mimořádné pochopení pro mladé kolegy, kteří se úspěšně snažili povznést vědeckou úroveň pražské fakulty. Konečné rozhodnutí ovšem bylo na vídeňské studijní dvorské komisi. Halla požádal o svolení konat mimořádnou poliklinickou výuku a povolení klinických demonstrací v ordinačních hodinách i v bytech nemocných v roce 1846. V žádosti uvedl, že je třeba, aby se medici seznamovali s chorobami v počátečních stadiích, které se nevyskytovaly na klinikách, a poznali často otřesné prostředí, ve kterém chudí pacienti žili. O chudé nemocné pečovalo v oné době v Praze osm špatně placených okresních policejních lékařů. Hallově žádosti bylo vyhověno a v následujícím roce byla poliklinika otevřena – ovšem bez dotace. Halla hradil její provoz z vlastních zdrojů a patrně jí poskytl prostory ve vlastním bytě v Celetné ulici, které vybavil na svůj účet i nutným nábytkem. V seznamech přednášek lékařské fakulty je uvedeno, že poliklinickou výuku konal denně 2 hodiny v ordinaci a 2 hodiny denně v bytech nemocných. V roce 1850 pronajal Hall větší prostory pro polikliniku v tzv. Buquojském domě na Ovocném trhu č.p. 562 a získal příspěvek 200 zl. ročně, ale zhruba polovin provozu dotoval nadále ze svého. Halla stál v čele polikliniky až do roku 1854, kdy byl jmenován řádným profesorem a přednostou II. lékařské (tj. interní kliniky) (6). Založení polikliniky nepřineslo jen zkvalitnění výuky budoucích lékařů, ale i zlepšení lékařské péče o nikoliv zanedbatelnou část chudých pražských občanů.

UČITEL

Svoji dráhu vysokoškolského učitele zahájil Halla jako docent v roce 1848. Kategorie docentů se začala objevovat na německých fakultách na počátku čtyřicátých let 19. století. Byly to osoby, s určitými vědeckými ambicemi, které potřebovaly udržovat kontakt s fakultami, protože jen na nich se mohlo v oné době vědecky pracovat ať již v teoretických či klinických oborech. Zpočátku stačilo získat povolení konat nepovinné přednášky na určité téma. Od roku 1844 vyšlo císařské nařízení, že žadatel o svolení ohlašovat přednášky musí absolvovat na fakultě zkušební přednášku. Docenti na pražské fakultě, podobně jako na ostatních evropských fakultách, byli většinou vědecky velmi progresivně orientovaní jedinci, kteří mj. zakládali specializované obory a byli průkopníky pokroku v teoretických i klinických disciplínách. V Praze byli hlavními představiteli tzv. pražské lékařské školy, která se těšila uznání v celé Evropě. Doklad o zkušební přednášce Hally se zatím nepodařilo nalézt, ale Halla uvedl, že akademický senát mu 31. března 1848 dal dekret o tom, že může přednášet o všeobecné patologii a farmakologii a konat k tomu demonstrace na své poliklinice (7). Jeho pedagogickou činnost lze sledovat na stránkách seznamů přednášek, které vydávala univerzita pro všechny fakulty. Od roku 1848 do zimního semestru školního roku 1854/1855 roku ohlašoval Halla přednášky o praktické medicíně na své poliklinice. Jejich názvy se poněkud obměňují: lékařská poliklinika, všeobecná patologie a farmakologie, propedeutická klinika, lékařská poliklinika s patologickým a farmakologickým repetitoriem, v roce 1854/1855 se objevuje zajímavý název – rozhovory z oblasti všeobecné patologie a farmakologie stále v souvislosti s poliklinickými případy. Název naznačuje, že Halla posluchače do svých přednášek aktivně zapojoval. Tato výuka se konala jednu hodinu pětkrát v týdnu.

Dne 3. listopadu 1854 byl Halla jmenován řádným profesorem speciální lékařské patologie a terapie a přednostou II. lékařské kliniky ve všeobecné nemocnici. Každá klinika zde měla i tzv. oddělení, na kterém byl profesor primářem. Z oddělení si vybíral profesor pacienty vhodné k výuce na klinická lůžka. Klinika byla umístěna v prvním patře zmíněného průčelního křídla nemocnice vybudovaného v roce 1839. Jako většina klinik ve všeobecné nemocnici neměla posluchárnu, výuka se konala na klinických pokojích přímo u lůžek nemocných.

Od letního semestru školního roku 1855 až do odchodu na odpočinek v roce 1884 zde konal Halla pětkrát týdně 2 hodiny základní přednášku o speciální patologii a terapii vnitřních chorob – tedy to co dnes nazýváme internou či vnitřním lékařstvím. Někdy jsou v názvu této přednášky uvedeny zajímavé bližší podrobnosti o jejím obsahu – např. v zimním semestru školního roku 1855/1856 to je lékařská klinická propedeutika jako úvod ke zkoumání chorob, fyzikálně-chemická zkoumání u lůžka nemocných, praktická symptomatologie a elementární diagnostika. Vedle toho vypisoval občas sobotní hodinové přednášky nazývané „publicum“ přístupné širší veřejnosti. Většinou je nazýval kazuistikami.

O tom, jaký byl Halla učitel, vydal ve svých vzpomínkách svědectví jeden z jeho nejlepších žáků Bohumil Eiselt (1831–1908), právem považovaný za zakladatele česky pěstované vědecké interní medicíny. Uvedl, že Halla v prvním roce přednášel s obtížemi, protože koktal. Během doby jako Demosthenes tuto vadu zcela překonal. Eiselt Hallu charakterizoval jako muže „zlatého srdce, nevšedních vědomostí a sečtělosti“. Velmi ocenil, že usiloval o to, aby se lékaři jeho oddělení soustavně vzdělávali, využívali knihovnu Lesemusea a pověřoval je vypracováváním souhrnných referátů o novinkách v odborné literatuře pro fakultní časopis. „Tím jsme byli nuceni mnoho číst a excerpovat, naučili jsme se hlavní od vedlejších věcí rozlišovat a brachiologii“ (8).

O své žáky se staral Halla opravdu otcovsky, řada z nich dosáhla po zásluze profesury. Všem pomáhal nalézt umístění odpovídající jejich schopnostem. Při oslavách svého profesorského jubilea založil zmíněnou nadaci pro chudé mediky.

Hallovo působení v čele II. interní kliniky spadá do období zápasů o českou univerzitu ukončené v roce 1882 vydáním zákona o rozdělení univerzity na českou a německou. Jeho průběh můžeme sledovat mj. na stránkách Časopisu lékařů českých, který vycházel od počátku roku 1862. Halla se v něm neangažoval. Byl rakouským Němcem, na nějaké úrovni nepochybně ovládal i češtinu. Její znalost se vyžadovala – ovšem nepříliš důrazně – u všech lékařů ve všeobecné nemocnici, kde stále více převládali čeští pacienti. Halla s nimi přicházel do styku již na své poliklinice. Na lékařské fakultě byla řada učitelů, kteří vystupovali velmi rozhodně proti zřízení české fakulty, Hallovo jméno jsme mezi nimi nenašli. U příležitosti oslav Hallova 25letého profesorského působení o něm vyšel v Prager medizinische Wochenschrift oslavný článek, v němž byl, myslím správně, nazván svobodomyslným německým mužem, reprezentantem německé vědy, kterému nikdo nemůže předhazovat, nespravedlivost vůči „ Neněmcům“ (Nicht-Deutsche). Nejlepším důkazem toho jest jeho vztah k B. Eiseltovi, svému oblíbenému žáku, který patřil k nejhorlivějším zastáncům české lékařské vědy a fakulty. Eiselt např. předal Hallovi při zmíněných oslavách jeho profesorského působení vedle vřelých díků fotoalbum oddaných žáků. O těchto oslavách přinesl informaci i Časopis lékařů českých, ale zprávu o Hallově úmrtí v něm hledáme marně (9).

Josef Halla
Obr. 1. Josef Halla

Halla opakovaně zastával různé akademické funkce. V letech 1850/1851 a 1851/1852 byl děkanem doktorského kolegia (to sdružovalo absolventy pražské lékařské fakulty), v letech 1859/1860 a 1860/1861 děkanem profesorského sboru fakulty. Ve školním roce 1866/67 zastával funkci rektora pražské univerzity. V Archivu UK se bohužel nedochovaly spisy z této doby, které by nám umožnily zhodnotit, jak si v těchto funkcích vedl.

Od roku 1850 byl řádným členem stálé lékařské komise při místodržitelství, od roku 1873 i řádný člen a poté prezident zemské zdravotní rady. Patřil k zakladatelům německého spolku lékařů v Praze (1861), jehož se stal v roce 1872 předsedou. Později předsedal i centrálnímu spolku německých lékařů v Čechách, který byl založen v roce 1875. Byl také aktivním členem našeho přírodovědného spolku Lotos a Společnosti vlasteneckého muzea.

VĚDEC

Halla je v dobovém tisku oceňován jako výborný diagnostik, jeden z nejváženějších lékařů nejen v Praze, ale i v celé zemi, nejčastěji žádaný konsiliář. I v těchto článcích je konstatováno, že málo publikoval, ale o to více se staral, aby publikovali jeho kolegové.

Hallova bibliografie uvádí pouhých čtrnáct citací článků.

První uveřejnil ve fakultním časopise v roce 1847. Téma bylo velmi aktuální – o éterové narkóze.

Brzy poté, co bostonský zubní lékař W. T. G. Morton (1819 až 1868) na návrh geologa a chemika Ch. T. Jacksona (1805–1880) vytrhl prvnímu pacientovi bezbolestně zub v éterové narkóze 30. září 1846, začal se tento způsob anestezie rychle šířit po celém světě. V monarchii byla poprvé éterová narkóza použita na chirurgické klinice ve Vídni – 27. ledna 1847. Následovalo Brno – 4. února, Praha – 6. února a Olomouc 8. února 1847. V Praze ji vykonal v nemocnici milosrdných bratří bratr Celestýn Opitz, magistr chirurgie (1810–1866). Halla koncipoval svou třicetistránkovou rozpravu Über Aethereinathmungen. Eine übersichtliche Zusammenstellung des bisher darüber Bekanntgewordenen – als Einleitung zu dem nächstfolgenden Aufsatze (O vdechování éteru. Přehledný souhrn dosavadních znalostí jako úvod k následujícímu článku) jako přehled rychlého šíření éterové narkózy po celém světě. Po Hallově článku následoval studie tehdejšího profesora chirurgie na pražské fakultěF. Piťhy (1810–1875) o zkušenostech s éterovou narkózou na jeho klinice (11).

Velmi zajímavá je zpráva Hally o obětech krvavých velikonočních bouří v Praze v roce 1848 uveřejněná rovněž ve fakultním časopisu. Podal v ní velmi podrobný popis průběhu střetů mezi vojskem a obyvateli, péče o raněné ve všeobecné nemocnici a ostatních pražských nemocnicích i o zraněných ošetřovaných praktickými lékaři. Hallova mimořádná lékařská angažovanost a statečnost v těchto bouřlivých dnech mu vynesla jmenování čestným občanem Prahy (12).

Titulní strana – 1844
Obr. 2. Titulní strana – 1844

Většina ostatních Hallových původních publikací jsou kasuistické popisy jednotlivých onemocnění.

Velice cenné jsou jeho souhrnné referáty o všeobecné fyziologii a patologii uveřejňované ve fakultním časopisu v letech 1848–1855.

Ač sám nebyl typem vědce-experimentátora, byl nadán neobyčejnou schopností postihnout a propagovat progresivní trendy v teoretických i klinických oborech medicíny a podporovat v rámci svých možností jejich rozvoj. Připomeňme, že se mj. zasazoval o to, aby se náš největší biolog a lékař, J. E. Purkyně, dostal v roce 1850 z Vratislavi na pražskou lékařskou fakultu.

Uvědomoval si nutnost pěstovat styky se zahraničím; byl členem lékařských společností ve Vídni, Erlangen, ve Francii a v Anglii. Rád se aktivně zúčastňoval lékařských a přírodovědeckých kongresů po celé Evropě.

Pro toto vše je Halla právem pokládán za jednoho z hlavních představitelů zmíněné pražské lékařské školy, která dosáhla v polovině 19. století zaslouženého uznání v celé Evropě.

Konflikt zájmů: žádný.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

doc. PhDr. Ludmila Hlaváčková, CSc.

Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK

U Nemocnice 4, 128 00 Praha 2

e-mail: ludmila.hlavackova@lf1.cuni.cz


Zdroje

1. Zdroje biografických údajů o J. Hallovi viz Hlaváčková L, Svobodný P. Biografický slovník pražské lékařské fakulty 1348–1939 I. A-K: Praha Univerzita Karlova 1988; 104–105. Archiv UK (dále AUK), katalogy posluchačů mediciny a chirurgie sig. C 165. Tamtéž, osobní spis J. Hally kart. 3. Prager medizinische Wochenschrift 1879; 4: 466–467. Kolář J, Hlaváčková L. Nedoceněný význam osobnosti Josefa Hally pro rozvoj české medicíny. Čas. Lék. čes. 1995; 134: 492–493.

2. Národní archiv (dále NA), PG 1836–1840, Fasc. 16/41. Hlaváčková L. Časopisy vydávané v minulosti pražskou lékařskou fakultou. Sborník lékařský 1973; 75: 120–134.

3. Hlaváčková L. Odborné knihovny na pražské lékařské knihovně a založení veřejné lékařské čítárny Prager medizinisches Lesemuseum v roc 1841. Dějiny věd a techniky 1992; 25: 178–190.

4. AUK Osobní spis J. Hally kart. 3. Večerek B, Taizich J. Výuka chemie na lékařské fakultě pražské univerzity. Chemické listy 1976; 70: 980–1014. Hlaváčková L, Svobodný P. Bříza J. Dějiny Všeobecné fakultní nemocnice v Praze 1790–2010. Praha: Maxdorf 2011: 64.

5. Rittershain G. Der poliklinische Unterricht im allgemein und die medicinische Poliklinik zu Prag. Prag bei Alexander Storch 1857.

6. NA ČG 1841–1855, 24/5/22; Verzeichnis der ordentlichen und ausserordentlichen Vorlesungen, welche an der Universität zu Prag gehalten werden 1848 a násl. Die Deutsche Karl-Ferdinands-Universität in Prag. Prag: 1899 Verlag Josef Koch: 369. Rozsívalová E. Začátky polikliniky na pražské lékařské fakultě. Čas. Lék. čes. 1964; 103: 132–133.

7. Hlaváčková L, Svobodný P. Dějiny pražských lékařských fakult 1348–1990. Praha: Karolinum 1993: 48. AUK, osobní spis J. Hally kart. 3., dopis Hally profesorskému kolegiu z 14. 5. 1884.

8. Eiselt B. O vzniku a začátcích české lékařské kliniky. Praha: Knihtiskárna dr. Ed. Grégr a syn 1908; 13.

9. Prager medizinische Wochenschrift 1879; 4: 466–467. Čas. Lék. čes. 1879; 18: 375, 400.

10. Schieber A. Die Personalbibliographien der Professoren und Dozenten der Chirurgie und Inneren Medizin an der Medizinischen Fakultät der Karl-Ferdinands-Universität in Prag im ungefähren Zeitraum von 1880–1900. Erlangen – Nürnberg, Inaugural-Dissertation 1968: 33–36.

11. Hlaváčková L. Po stopách éterové narkózy u nás. Farmakoterapeutické zprávy. 1973; 19: 35–39. Vierteljahrschrift für die praktische Heilkunde 1848; 15, B.3: 145–170.

12. Halla J. Die Opfer der Prager Pfingsten. Vierteljahrschrift für die praktische Heilkunde 1844; 15,B.4: 141–154.

Štítky
Adiktologie Alergologie a imunologie Angiologie Audiologie a foniatrie Biochemie Dermatologie Dětská gastroenterologie Dětská chirurgie Dětská kardiologie Dětská neurologie Dětská otorinolaryngologie Dětská psychiatrie Dětská revmatologie Diabetologie Farmacie Chirurgie cévní Algeziologie Dentální hygienistka

Článek vyšel v časopise

Časopis lékařů českých


Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Diabetická neuropatie a její léčba
nový kurz
Autoři: MUDr. Michal Dubský, Ph.D.

Mnohočetný myelom: Úvodní léčba netransplantovatelných pacientů
Autoři:

Proč v prevenci zubního kazu kartáček nestačí?
Autoři: doc. MUDr. Romana Koberová – Ivančaková, CSc.

Hypersenzitivita dentinu jako příznak poškození tvrdých zubních tkání
Autoři: MUDr. Erika Lenčová, Ph.D.

Cesta pacienta s CHOPN
Autoři: doc. MUDr. Vladimír Koblížek, Ph.D.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se