Konrad Zacharias Lorenz


Vyšlo v časopise: Čas. Lék. čes. 2012; 151: 379-380
Kategorie: Laureáti Nobelovy ceny

V roce 1973 získali Nobelovu cenu za fyziologii nebo medicínu tři badatelé v oboru etologie – Rakušané Karl von Frisch a Konrad Zacharias Lorenz a Nizozemec Nikolaas Tinbergen.

KONRAD ZACHARIAS LORENZ

(1903–1989)

V roce 1884 se na vídeňské univerzitě habilitoval rodák z městečka Vidnava na Jesenicku v tehdejším Rakouském Slezsku, asistent z I. chirurgické kliniky profesora Alberta a průkopník ortopedie Adolf Lorenz (1854–1946). Téhož roku se za něho provdala jeho asistentka Emma Lecherová (1862–1936), dcera vydavatele a šéfredaktora vídeňského deníku Die Freie Presse Zachariase Lechera. Po roce se jim narodil syn Albert Lorenz (1885–1970), budoucí soukromý docent ortopedie. Otec Adolf Lorenz byl později jmenován mimořádným profesorem chirurgie (1889), založil Německou společnost pro ortopedii a traumatologii (1901) a v akademickém roce 1902/03 podnikl turné po Spojených státech s demonstračními operacemi. Po návratu do Vídně byl u jeho ženy Emmy ve věku 42 let nalezen „rostoucí benigní tumor dělohy“, posléze 7. listopadu 1903 diagnostikovaný jako Konrad Zacharias Lorenz, o 18 let mladší bratr prvorozeného Alberta.

Profesor Adolf Lorenz se specializoval na operativní léčbu vrozeného vykloubení kyčle, nebezpečí sepse u operovaných ho však vedlo k vývoji nekrvavých léčebných metod ještě dříve, než jeho chirurgickou kariéru ukončila alergie na karbolovou kyselinu. Úspěchy alternativních metod mu přinesly světovou proslulost a bohatství, díky němuž si ve vsi Altenberg mezi městy Tulln a Klosterneuburg postavil vilu s anglickým parkem. Právě tady prožil dětství jeho mladší syn Konrad Zacharias. Od svých 4 let budoval kolem vily klece, výběhy a rybníčky a v nich choval a pozoroval nejrůznější živočichy, často ve společnosti dcerky majitele sousedního zahradnictví Margarethe („Gretl“) Gebhardtové. V 5 letech dostal od souseda čerstvě vylíhlé kachně a všiml si, že za ním chodí jako za matkou – tak objevil vtištění. Jako desetiletý přečetl knihu Wilhelma Bölsche o vykopávkách archeopteryxe a odtud dospěl k Darwinově evoluční teorii, která ho nadchla. Za úspěšných studií na proslulém vídeňském Schottengymnasiu choval zpěvné ptactvo.

Pomýšlel pak na zoologii a paleontologii, na otcovo přání však vystudoval medicínu – první dva semestry na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, kde měl zapomenout na kamarádku z dětství a později rovněž studentku medicíny Gretl Gebhardtovou, zbytek na Vídeňské univerzitě. Tehdy choval a zkoumal kavku obecnou jménem Čok (Beobachtungen an Dohlen. J Ornithol 1927; 75: 511–519), vynikal však i jako motocyklový závodník. Dne 24. června 1927 se s Gretl oženil. Během studií anatomie poznal srovnávací přístup, nad knihou Oskara Heinrotha o středoevropských ptácích se pak rozhodl pro jeho užití i při výzkumu vzorců chování. V roce 1928 dokončil studium lékařství, nastoupil jako asistent srovnávací anatomie na II. anatomickém ústavu Vídeňské univerzity u profesora Ferdinanda Hochstettera a stal se otcem (po synu Thomasovi následovaly později dcery Agnes a Dagmar).

Při motocyklové nehodě v roce 1930 utrpěl zlomeninu dolní čelisti a od té doby kryl jeho bradu příznačný vous. Z dlouhodobého pozorování kavek vytěžil práci, v níž zmiňuje i svůj koncept vtištění (Beiträge zur Ethologie sozialer Corviden. J Ornithol 1931; 79: 67–127). První setkání s Heinrothem vedlo k jejich desetileté korespondenci o chování ptáků. Při pozorování v zajetí chovaného špačka se Lorenz zabýval možností spontánnosti chování a vytvořil psychohydraulický model motivace (Betrachtungen über das Erkennen der arteigenen Triebhandlungen der Vögel. J Ornithol 1932; 80: 50–98). Gretl Lorenzová dosáhla v roce 1932 doktorátu lékařství, Konrad v roce 1933 doktorátu filozofie za práci o letu ptáků. Sám byl součástí pokusů, v nichž prokázal, že kachňata a housata lze naučit následovat matčina náhradníka, dále prokázal, že vtištění nastává jen během krátké „senzitivní periody“, určené geneticky, a také prokázal, že proces vtištění je nezvratný. V závěru formuloval etologickou teorii instinktu (Der Kumpan in der Umwelt des Vogels. Der Artgenosse als auslösendes Moment sozialer Verhaltungsweisen. J Ornithol 1935; 83: 137–215, 289–413).

Chovatelská práce s divokou husou jménem Martina založila Lorenzovo celoživotní badatelské i citové pouto s těmito ptáky. Na sympoziu v Leidenu v roce 1936 se setkal s nizozemským zoologem Nikolaasem Tinbergenem a v jeho experimentálním přístupu našel užitečný doplněk ke své metodě pozorování za přirozených podmínek. Také Lorenzovo setkání s fyziologem Erichem von Holstem na sympoziu v Berlíně v roce 1937 vyústilo v jejich trvalou spolupráci, když oba pochopili, že každý z nich nezávisle na druhém objevil spontaneitu chování. Lorenz byl jedním z iniciátorů vydávání prvního vědeckého zoopsychologického časopisu Zeitschrift für Tierpsychologie (dnešní Ethology) od roku 1937 v Berlíně a spolu s Otto Koehlerem se stal jeho redaktorem. Pracemi o instinktu přispěl k počátkům srovnávacího výzkumu chování (Über den Begriff der Instinkthandlung. Fol Biotheor 1937; B2: 17–50). Podrobil kritice Spencerovu a Morganovu teorii, že instinkt – stále silněji ovlivňovaný učením a inteligencí – přechází v ni ontogeneticky i fylogeneticky (Über die Bildung des Instinktbegriffs. Druckfassung des Vortrags Zur Kritik der Begriffsbildung des Instinktes vom 17. Februar 1936. Naturwiss 1937; 25: 289–300, 307–318, 325–331). V roce 1937 se habilitoval jako soukromý docent srovnávací anatomie a srovnávací psychologie zvířat na Vídeňské univerzitě. S Tinbergenem studoval chování husy k záchraně vejce vytlačeného z hnízda, popsal to jako ustálený vzorec chování a prokázal, že orientační odpovědi (taxe) jsou ve skutečnosti podobné reflexům, kdežto vrozené motorické vzorce jsou fyziologicky dost odlišné (Taxis und Instinkthandlung in der Eirollbewegung der Graugans. Z Tierpsychol 1938; 2: 1–29; s Tinbergenem).

Německý „anšlus“ Rakouska v roce 1938 Lorenz spolu s mnoha spoluobčany vítal, s nacistickým režimem sympatizoval a téhož roku vstoupil do NSDAP. V dalších podrobnostech jsou literární zdroje nestejně štědré – některé tuto kapitolu téměř přeskakují, jiné naopak nešetří citáty ukazujícími ho jako přesvědčeného nacistu. Při nedostatku pracovních míst zůstával soukromým neplaceným docentem, zatímco rodinu živila manželka Gretl jako gynekoložka na vídeňské klinice. V září 1940 byl Konrad Lorenz jmenován řádným profesorem srovnávací psychologie na univerzitě ve východopruském Královci (Königsbergu), jedné z nejnacifikovanějších. Do Královce se přistěhoval v červnu 1941. Při studiu distribuce vzorců chování u kachen a hus vyvinul koncept vrozeného spouštěcího mechanismu geneticky programovaného chování. Prokázal, že vzorec chování v živočichovi spí, dokud rozhodující událost („spouštěč“) nespustí jeho aktivaci (Vergleichende Bewegungsstudien an Anatiden. J Ornithol 1941; 89: 194–293).

Dne 10. října 1941 byl Lorenz povolán k wehrmachtu, aby sloužil na oddělení neurologie a psychiatrie vojenské nemocnice v Poznani. V roce 1944 byl poslán na frontu k běloruskému Vitebsku, po dvou měsících padl do zajetí, a zatímco ve „Třetí říši“ ho úředně prohlásili za mrtvého, pracoval jako lékař v zajateckých táborech v Chalturině, v Arménii a u Moskvy. Pečoval o nemocné zajatce a ve zbylém čase na papíru z cementových pytlů sepisoval obecnou etologii a základy etologie člověka. Když byl počátkem roku 1948 propuštěn na svobodu a s arménským špačkem a skřivanem ušatým ve vlastnoručně upletených klíckách a se svým „ruským rukopisem“ v batohu přišel 18. února 1948 do Altenbergu, jeho otec už dva roky nežil. Nepublikovaný „ruský rukopis“ byl od šedesátých let nezvěstný.

Pro řádného profesora z Královce nebylo tehdy v Rakousku vhodné místo, a tak Rakouská akademie věd z daru od anglického spisovatele J. B. Priestleye financovala výzkumnou stanici v Altenbergu. Rodina přesvědčila Lorenze, aby užil svého nadání k pořádnému výdělku, a on napsal hned dvě dodnes velmi úspěšné knihy – jednu autobiografickou (Er redete mit dem Vieh, den Vögeln und den Fischen. Wien: Borotha-Schoeler 1949), druhou o psech (So kam der Mensch auf den Hund. Wien: Borotha-Schoeler 1950). Zatím William Thorpe z Cambridge a Tinbergen z Oxfordu připravovali pro něho profesuru v Bristolu a Peter Scott místo výzkumníka ve Slimbridge v hrabství Gloucestershire.

Nakonec zvítězila Německá společnost Maxe Plancka, když ve vodním zámku barona Romberga ve vsi Buldern u vestfálského Münsteru zřídila stanici pro srovnávací výzkum chování a Lorenz byl povolán jako řádný profesor na Münsterskou univerzitu. Baron Romberg však do roka zemřel a jeho dědici se zajímali spíše o lov než o etologii. Společnost proto od roku 1955 budovala nový Ústav Maxe Plancka pro fyziologii chování u jezírka Eßsee u Pöckingu nedaleko Mnichova, toto místo nazvala Seewiesen a v roce 1958 ústav otevřela. Konrad Lorenz, od roku 1961 ředitel ústavu, pokračoval tu ve studiu divokých kachen a hus, ale i ryb. Chováním člověka se až dosud nezabýval. V roce 1963 však publikoval knihu o „takzvaném zlu“, založenou na předpokladu, že vnitrodruhová agrese plní důležité funkce regulace sociálního chování, a do své teorie agresivity zahrnul v této práci i chování člověka, čímž překročil hranice biologie a psychologie do společenských věd, filozofie i politiky (Das sogenannte Böse. Zur Naturgeschichte der Aggression. Wien: Borotha-Schoeler 1963).

Ze seewiesenského ústavu, kde vychoval mnoho vynikajících žáků, mezi nimi i ředitele pražské zoologické zahrady profesora Zdeňka Veselovského, odešel Konrad Lorenz v roce 1973 na odpočinek do rodného Rakouska. Téhož roku vydal alarmující práci s výčtem osmi smrtelných hříchů, jimiž lidstvo ohrožuje možnosti svého přežití (Die acht Todsünden der zivilisierten Menschheit. München: Piper 1973), i filozofickou práci o původu a vývoji lidského poznání a jeho nejvyšších vrcholů, pojmového myšlení a lidské kultury (Die Rückseite des Spiegels. Versuch einer Naturgeschichte des menschlichen Erkennens. München – Zürich: Piper 1973).

V roce 1973 byla Nobelova cena za fyziologii nebo lékařství rozdělena mezi Rakušana Karla von Frische, jeho krajana Konrada Lorenze a Nizozemce Nikolaase Tinbergena „za jejich objevy týkající se organizace a vyvolávání individuálních a společenských vzorců chování“. Dne 10. prosince 1973 představil laureáty ve Stockholmu profesor Börje Cronholm z Královského Karolinského institutu. Podal přehled historie studia chování živočichů, jehož pokroku v minulosti bránil názor, že chování je výsledkem „instinktu“, a nemůže tedy být předmětem experimentování. Frisch na včelách medonosných, Tinbergen na rybách a Lorenz na ptácích však prokázali, že k chování živočichů lze přistupovat vědecky a k jeho pochopení směřovat pomocí hypotéz, experimentů a pozorování. Cronholm podal přehled Lorenzova díla o genetickém programování u ptáků a o vtištění. Dne 12. prosince 1973 měl laureát ve Stockholmu nobelovskou přednášku (Analogy as a Source of Knowledge. Nobel Lecture, December 12, 1973. In: Lindsten J. (ed.) Nobel Lectures in Physiology or Medicine 1971–1980. Singapore: World Scientific 1992; 97–107).

Čerstvý laureát Nobelovy ceny se vzdal řízení seewiesenského Planckova ústavu, vrátil se do Rakouska a stal se ředitelem oddělení živočišné sociologie Ústavu srovnávací etologie Rakouské akademie věd. V Altenbergu vybudoval nádržku a trávil tam zimy pozorováním ryb. Ve své výzkumné stanici v Almtalu u hornorakouského městečka Grünau usadil stočlenné hejno divokých hus a studoval je tam v letních obdobích. V roce 1981 byl zřízen Ústav Konrada Lorenze Rakouské akademie věd s pobočkami v Altenbergu a Grünau. V roce 1983 vydal profesor knihu, v níž hovoří o možnosti zániku lidstva nejen účinkem jaderných zbraní či udušením po vyhynutí mořských řas a tropických deštných lesů, ale i ztrátou lidskosti, morálních hodnot, rozpadem lidské kultury (Der Abbau des Menschlichen. München – Zürich: Piper 1983). Když 16. ledna 1986 zemřela dr. Margarethe Lorenzová, ztratil v ní její muž celoživotního přítele, manažera, hlavního partnera pro korektury i kritickou diskuzi nad rukopisy, také však i živitelku rodiny v dobách jeho nehonorované docentury.

V roce 1988 vyšla monografie o chování husy divoké (Hier bin ich – wo bist Du? Ethologie der Graugans. München – Zürich: Piper 1988). Monografii o chování okounovitých ryb už Konrad Lorenz nedopsal, neboť 27. února 1989 zemřel v altenberské vile na selhání ledvin. Po jeho smrti byl v podkroví nalezen a péčí dcery Agnes v roce 1992 vydán domněle ztracený „ruský rukopis“ (Die Naturwissenschaft vom Menschen. Eine Einführung in die vergleichende Verhaltensforschung. Das russische Manuskript 1944–1948. (Aus dem Nachlaß herausgegeben von Agnes von Cranach. München 1992).

MUDr. Pavel Čech

Kabinet dějin lékařství 3. LF UK

Ruská 87, 100 00 Praha 10

e-mail: pavel.cech@lf3.cuni.cz 


Zdroje

1. Bičík V, Kamarýt J. Doslov. In: Lorenz K. Základy etologie: srovnávací výzkum chování. Překlad Rýdl M. Praha: Academia 1993; 241–247.

2. Krebs JR, Sjölander S. Konrad Zacharias Lorenz. 7 November 1903 – 27 February 1989. Biogr Mems Fell R Soc 1992; 38: 210–228.

3. Lorenz K. Eigentlich wollte ich Wildgans werden. Aus meinem Leben. (Mit zusätzlichen Essays von I. Eibl-Eibesfeld und W. Schleidt). München: Piper 2003.

4. Magill FN. (ed.) The Nobel Prize Winners. Pasadena – Englewood Cliffs: Salem Press 1991; 3: 1145–1153.

5. Nisbett A. Konrad Lorenz. New York: Hartcourt Brace Jovanovich 1976.

6. Sodomka L, Sodomková Magd., Sodomková Mark. Kronika Nobelových cen. Praha: Euromedia Group k. s. – Knižní klub 2004; 343–344.

7. Taschwer K, Föger B. Konrad Lorenz. Biographie. Wien: Zsolnay 2003.

8. Veselovský Z. Kdo byl Konrad Lorenz. Vesmír 2004; 83(2): 76–77.

9. Veselovský Z. Konrád Lorenz a vývoj etologie. Živa 1989; (4): 189–191.

10. Wuketits FM. Konrad Lorenz: Leben und Werk eines großen Naturforschers. München: Piper 1990.

Štítky
Adiktologie Alergologie a imunologie Angiologie Audiologie a foniatrie Biochemie Dermatologie Dětská gastroenterologie Dětská chirurgie Dětská kardiologie Dětská neurologie Dětská otorinolaryngologie Dětská psychiatrie Dětská revmatologie Diabetologie Farmacie Chirurgie cévní Algeziologie Dentální hygienistka

Článek vyšel v časopise

Časopis lékařů českých


Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se

VIRTUÁLNÍ ČEKÁRNA ČR Jste praktický lékař nebo pediatr? Zapojte se! Jste praktik nebo pediatr? Zapojte se!

×