Diskuse k chirurgickým kongresům

V uplynulých dnech jsem byl vyzván šéfredaktorem Rozhledů v chirurgii prof. MUDr. Milošem Hájkem DrSc., abych provedl recenzi článku o chirurgických kongresech. Autorem tohoto sdělení předloženého k všeobecné diskusi je prof. MUDr. Karel Novák, DrSc. Článek jsem si přečetl velmi pozorně a domnívám se, že by měl být zveřejněn v celém rozsahu, jak je napsán. Nebudu jej recenzovat, ale napíši svoje představy k tomuto tématu.

V textu se budu vyjadřovat pouze k některým uvedeným souvislostem a jenom některé připomínky povedu směrem k uvedenému článku. Pokusím se o celkový pohled, nepochybně značně subjektivní, ale vyplývající z rozsáhlých diskusí a událostí, ovlivňujících moje uvažování v posledních létech.

Chirurgické kongresy celostátního významu jsou klíčové nejen po stránce odborné, ale jsou významné i společensky. V dobách svého mládí jsem je vnímal jako téměř posvátná shromáždění a k jejich aktérům jsem měl neskonalý obdiv. Vystupovaly na nich mimořádné osobnosti z uplynulých desetiletí mého chirurgického vnímání. Velmi živě si vybavuji pravidelně se opakující významný bratislavský chirurgický kongres Kostlivého den, ale i ostatní podobná shromáždění. Patřily k výjimečně slavnostním událostem. Mezinárodní kontakty byly dříve velmi omezené, proto jsem vždy s velkým nadšením vítal možnosti účastnit se trilaterálních hrudně chirurgických sympozií pořádaných pravidelně hrudními chirurgy z Československa, NDR a Maďarska. K velkým událostem jsem vždy řadil i tradiční krajské semináře a měl jsem štěstí, že na nich často vystupovali naši přední, renomovaní a všeobecně vzdělaní chirurgové. Atmosféra těchto shromáždění byla vždy velice přátelská.

V posledních asi 15 letech jsem tyto události sledoval již jako jeden z aktivních účastníků, nebo přímo jeden z hlavních organizátorů. Svoje dojmy z těchto událostí nevnímám však proti původním až příliš příznivým pocitům, s žádným velkým nadšením. Nemyslím si, že by odborná úroveň byla zásadně jiná, změnil se však přístup všech zúčastněných. Kongresy se nestaly výjimečnou, ale naopak zcela všední událostí s téměř nesledovatelnou frekvencí jejich počtu. Původně krajská shromáždění se změnila na regionální a nadregionální, velmi často s celostátní působností. Často jsou provázeny víc komerčním zájmem, konvenčním koloritem a omezeným, byť silně prezentovaným významem. Bohužel ne vždy s odpovídající odbornou úrovní. Úroveň těchto shromáždění je posuzována hlavně z hlediska doprovázejících programů a méně důležitých událostí. Mohlo by se říci, že jsou z hlediska odborného, komerčního a společenského výrazně dysproporcionální. Kongresů, konferencí a seminářů je tolik, že je nelze obsáhnout ani zaznamenat. S jejich množstvím se významně mění i jejich kvalita. Sdělení se opakují a velmi často nic nového nepřinášejí. Není to jenom náš český problém. Sám jsem vyslechl několik úplně stejných přednášek od velmi renomovaných zahraničních autorů a to na několika místech v zahraničí, naposledy i v České republice. Na našich shromážděních je pravidlem nedodržování určeného času, vymezeného pro každé sdělení. Časový rozvrh se zhroutí během prvních přednášek, stále se pospíchá, neprobíhá téměř žádná diskuse. Z časových důvodů se na správnou míru neuvádějí ani přednášky a vystoupení, s jejichž obsahem nelze vyslovit ani elementární souhlas. Stává se, že přednášející odjede dříve, než se program sjezdu přiblíží k diskusi. Kromě vlastního vystoupení je pro některé účastníky vše ostatní nepodstatné. Poslední nejvýznamnější chirurgické kongresy, včetně kongresů národních, končily s počtem několika posluchačů a velmi často bylo problémem sehnat někoho, kdo by se obětoval a kongres při závěru zhodnotil. Pohled na ojedinělé účastníky v auditoriu byl ve vztahu k jejich trpělivosti sice obdivuhodný, ale z celkové situace téměř žalostný.

Nedomnívám se, že kongresy, zvláště ty nejvýznamnější z posledních roků je možné srovnávat. Každý z nich měl jinou atmosféru, a domnívám se dobrou odbornou i společenskou úroveň. Nevím, který byl nejlepší a který přinesl nejvíce peněz do chirurgické pokladny. Nemyslím si, že to je nejdůležitější. Národní kongresy by měly mít přijatelné náklady a nízké sjezdové poplatky, aby umožnily alespoň pasivní účast každému zájemci z chirurgické obce. Není potřeba na nich vydělávat. Dokonce je zapotřebí je v této rovině velmi podporovat. Do budoucnosti bychom neměli národní kongresy opouštět. Měli bychom pokračovat ve vzácné a velmi dobré spolupráci se slovenskými chirurgy a vztahů s nimi si mimořádně vážit. Národní česko-slovenské kongresy se v poslední době střídají s pravidelností dvou roků. Jsou jednou v České republice, podruhé na Slovensku. Od posledního 4. českého kongresu v roce 2004, byl Slovenský kongres v Nitře v roce 2006, další 5. český chirurgický kongres může být v roce 2008. Nic se tím nepopírá. Příprava kongresů nemusí trvat déle než jeden rok. Doba může být i kratší. Důvody nejsou ani tak v přípravě odborného programu, ale v zajištění sponzorských příspěvků a v účasti firem. Kongresy jsou stále nákladnější a bez peněz to nikdy nešlo a ani nepůjde. Nemusí se jim však podřizovat všechno. Organizace a zajištění musí být již opravdu na profesionální úrovni. Komerční hledisko by však nemělo být nikdy rozhodující.

Do budoucnosti se musíme určitě orientovat na velké a významné kongresy mezinárodní, ať již pořádané v naší republice nebo v okolních státech. Mělo by být samozřejmé, že je navštěvují ve velkém počtu zahraniční účastníci, ale ještě více čeští chirurgové. Spolupráce se zahraničními chirurgy a jejich účast na našich kongresech vyplývá ještě ze stále omezených a obecně nedostatečných osobních kontaktů. Kromě pravidelných velkých kongresů, pořádaných s velkou podporou firem, které odpovídají zájmu jejich prezentace, je účast spíše nahodilá a spontánní. Na mezinárodní úrovni jsme se až na nepočetné a malé výjimky dosud nedokázali prosadit a je to stále velmi obtížné. Budeme-li spolupracovat nejprve na úrovni středoevropské a potom postupně získávat prostor v uznání států celé evropské unie není nyní zásadní. Musíme se o to stále, a značně usilovně snažit. Můžeme i doufat, že připravované a předložené aktivity budou znamenat určitý pokrok.

K. Havlíček