Předpoklady vzniku nových sociálních zákonů, zejména o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří po vzniku ČSR


Prerequisites for the origin of new social laws, especially insurance of employees for the case of disease, invalidity and old age after the establishment of Czechoslovakia

The communication recalls the 90-year anniversary of the preparation and beginning of negotiating the law about insurance of employees for the case of disease, invalidity and old age. There will be 90 years since it was introduced. The paper describes objective preconditions of this and other social laws, which were affected by the postwar situation and the origin of Czechoslovakia in 1918. The explosive internal and international political-economic situation was the main accelerating agent in preparation of the law. Its quality earned an international recognition of social policy of Czechoslovakia in the interwar situation together with other social laws. It was made possible by subjective preconditions: education and long-term interest in social problems with a series professionals and politicians, who managed to came to agreement for a solution irrespective of their different political parties, a conclusion which was found optimal and acceptable. Fates of the main partakers Dr. J. Gruber, Dr. Lev Winter, Dr. C. Horáček, Dr. E. Schoenbaum,Dr. J. Gallas and Dr. B. Odstrčil. At the present time many physicians is engaged in politics. It was not so before. This reminder wants to point out the necessary under-standing of broader associations of political decisions with economic-political connections as well as the professional readiness of the actors. History is the teacher of life, said Cicero.

Keywords:
development of industry – origin a evolution of the workers movement – differences among Austrian-Hungarian Empire – social insurance and its evolution – situation after World War I – establishment of ČSR – objective and subjective preconditions – social laws of Czechoslovakia – Law of employee insurance for the case of disease – invalidity and old age – 90 years since its preparation and beginning of negotiation – J. Gruber – C. Horáček – L. Winter – E. Schoenbaum – J. Gallas – B. Odstrčil – physicians in politics


Autoři: Gebhart Jaroslav
Vyšlo v časopise: Reviz. posud. Lék., 16, 2013, č. 2, s. 68-76
Kategorie: Z historie oboru

Souhrn

Sdělení připomíná 90. výročí od přípravy a začátku projednávání zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. Od jeho přijetí uplyne v příštím roce 90 let. Popisuje objektivní předpoklady vzniku tohoto a dalších sociálních zákonů, které jsou poznamenány poválečnou situací a vznikem první ČSR v roce 1918. Výbušná vnitřní i mezinárodní politicko-ekonomická situace byla hlavním akcelerátorem příprav zákona. Jeho kvalita si vysloužila v meziválečném období mezinárodní uznání sociální politiky ČSR spolu s dalšími sociálními zákony. Bylo to umožněno subjektivními předpoklady: vzděláním a dlouhodobým zájmem o sociální problematiku řady odborníků a politiků, kteří se dokázali bez ohledu na stranickou příslušnost dohodnout na řešení, které se tehdy jevilo jako optimální a přijatelné. Jsou nastíněny osudy hlavních aktérů dr. J. Grubera, dr. Lva Wintera, dr. C. Horáčka, dr. E. Schoenbauma, dr. J. Gallase a dr. B. Odstrčila. V současnosti se mnoho lékařů angažuje v politice. Dříve tomu tak nebylo. Toto připomenutí chce zdůraznit nezbytnost chápání širších souvislostí politických rozhodnutí jak co do ekonomicko-politických podmíněností, tak do odborné připravenosti aktérů. Historie je učitelkou života, řekl již Cicero.

Klíčová slova:
rozvoj průmyslu – rozdíly mezi Rakousko-Uherskem a Německem – sociální pojištění a jeho vývoj – vývoj dělnického hnutí – situace po 1. světové válce – vznik 1. ČSR – sociální zákonodárství 1. ČSR – objektivní a subjektivní předpoklady – zákon o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří – 90 let od jeho přípravy a začátku projednávání – J. Gruber – C. Horáček – L, Winter – E. Schoenbaum – J. Gallas – B. Odstrčil – lékaři v politice

ÚVOD

Pojednáním o předpokladech vzniku nových sociálních zákonů v ČSR chceme připomenout okolnosti, které jejich vznik urychlily a předpoklady, které umožnily jejich vytvoření v takové kvalitě, že byly ve své době hodnoceny i mezinárodně jako jedny z nejlepších. Jedná se zejména o zákon O pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří z roku 1924. Dokladem jeho kvality je i to, že základní legislativní pojetí i formulace přetrvaly téměř 30 let a jejich novelizovanou platnost ukončil až vznik „sjednoceného zdravotnictví“ v roce 1951.

Před devadesáti léty, roku 1923, byly návrhy projednávány v  Poslanecké sněmovně N. S. R. Č.Složitá jednání si vyžádala řadu kompromisů, mezistranických dohod a „obchodů“, aby se konečné znění, hlavně co do rozsahu povinných osob a rozsahů plnění, co nejvíce přiblížilo optimu požadovanému danou společenskou potřebou.

Mnozí se mohou ptát, proč se zabývat tak vzdálenou minulostí v lékařském časopise v době, která je již zcela jiná. Doba je nejen jiná, ale jiní jsou i lékaři. V dnešní době mnoho lékařů působí v politice. Tak tomu dříve nebylo, proto si myslíme, že i lékaři by se měli zajímat o širší souvislosti tvorby norem, které ovlivnily život jak generací pojištěnců, tak i život generací lékařů. Prof. Vondráček při příležitosti svých 75. narozenin v roce 1970 řekl: „Přítomnost toť minulost neboť vnímáme zpožděně, přítomnost se pohybuje, budoucnost stojí. Přítomnost ji souká do sebe a defekuje minulost. Historie jsou faeces budoucnosti. Jubileum je zpětný pohled na tyto faeces.“ Chtěl tím jistě mírně zlehčit oslavné proslovy, ale sám si byl významu poučení se z minulosti dobře vědom. Vždyť mimo řady skvělých odborných textů s řadou historických vsuvek napsal své velmi zajímavé paměti. Využijeme-li toto přirovnání k analogii mezi medicínou a současnou politikou, zejména legislativní tvorbou, tak faeces jsou důležitým materiálem pro upřesnění diagnostického procesu nebo k stanovení samotné diagnózy. Problémy, které máme stále v našem zdravotnictví a zdravotním pojištění, by byly řešeny lépe, pokud by příprava reforem a s nimi spojených zákonů probíhala stejně odborně pečlivě a koncepčně, jak to můžeme sledovat na příkladu zákona O pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří.

OBJEKTIVNÍ PŘEDPOKLADY

Období Rakouska-Uherska [1]

Sociální zákonodárství se rozvíjelo v Rakousku-Uhersku od druhé poloviny XIX. století, i když pokusy o jistou ochranu zaměstnanců, tovaryšů a dělníků se objevovaly již dříve. Ve středověku ji zajišťovaly cechy a bratrstva, která v různých podobách přetrvávala až do XIX. století. Šlo zvláště o péči nemocenskou. Teprve rozvoj průmyslu a dopravy, zejména železniční, si vynutil zvýšenou pozornost státu o zajištění dělnictva v případě nemoci:

  • a) V roce 1837 vydala dvorská kancelář dekret, kterým ukládá továrníkům, živnostníkům a obchodníkům, aby platili za dělnictvo a pomocnictvo stravné v nemocnici po dobu 4 týdnů.
  • b) Horní zákon v roce 1854 ukládá majitelům dolů zřizování bratrských pokladen.
  • c) V roce 1859 ukládá živnostenský řád podobnou povinnost majitelům dílen zaměstnávajících více než 20 dělníků, aby byla zajištěna podpora onemocnělých.

Uvedená nařízení přinesla ochranu velmi nedokonalou, nezáleželo pouze na solventnosti podnikatelově, ale též na jeho dobré vůli. Povinnost nebyla absolutní a stát si ještě nestanovil možnost zřizovat je též z moci úřední. Kromě toho nebyl stanoven obsah i rozsah dávek a výše příspěvků. Vliv zaměstnanců na hospodaření pokladen nebyl žádný a často jen živořily. Teprve novela živnostenského zákona z roku 1885 učinila nemocenskou ochranu personálu závaznou, včetně povinnosti zřídit závodní pokladnu, nebo své dělnictvo přihlásit k jiné s vyhovujícími stanovami. To však vedlo jen k malému zlepšení neutěšené situace.

Též tzv. chudinská péče byla nedostatečná a mnohé zůstávalo zcela neřešeno.

V německé říši probíhal průmyslový vývoj a s ním spojené změny ve společnosti rychleji a na Bismarckův popud jsou od roku 1881 připravovány zákony o nemocenském pojištění (přijat 1883), o úrazovém pojištění a dále o pojištění invalidním a starobním, které byly přijaty následně. V roce 1889 bylo v říši zavedeno všeobecné starobní a invalidní pojištění dělnictva, které bylo v roce 1911 novelizováno úpravou úrazového a nemocenského pojištění spolu se zavedením pojištění pozůstalých. Nemocenské pojištění zajišťovalo v přiměřeném rozsahu zdravotní péči a dávky v nemoci.

Vznik a vývoj sociálního zákonodárství vyvolalo přesvědčení rozhodujících kruhů ve společnosti, že se dělnické hnutí nedá potlačit jen odstrašujícími zákony a následnou perzekucí, ale že přestane být panujícímu společenskému řádu nebezpečným, uznají-li se kardinální potřeby dělnictva a pomůže-li je uspokojovat přímo stát.

V Rakousku-Uhersku byl na principu obligatornosti založený obdobný zákon o nemocenském a úrazovém pojištění vydán později, roku 1888. Ten byl v roce 1892 novelizován a rozšířen o úrazové a nemocenské pojištění zemědělských podniků.

Pojištění invalidní a starobní bylo řešeno odděleně pro různé skupiny zaměstnanců. Jako nejstarší můžeme uvést právní normy invalidního pojištění a penzijního zaopatření státních zaměstnanců a osob vojenských z r.1781, dále stanovy penzijních fondů soukromých drah z padesátých let XIX. století. V Rakousku se nepodařilo do konce jeho existence zavést starobní a invalidní pojištění dělnictva, i když opakované pokusy byly, ale nenašla se dostatečná politická vůle.

Roku 1907 byl přijat zákon o penzijním pojištění zaměstnanců v soukromých službách a některých zaměstnanců ve službách veřejných (tzv. penzijní pojištěni soukromých úředníků).

V tomto stavu přebírá základní sociální zákony nově vzniklá ČSR.

Období ČSR [2]

Po převratu roku 1918 a po vzniku ČSR převládala radost z ukončené války a vzniku republiky. Ne však ve všech vrstvách a národnostních skupinách stejně, zejména německá a maďarská menšina, zčásti i polská, nesly vzniklé změny nelibě.

Všech se však dotýkaly neutěšené hospodářské a finanční poměry. Stoupající ceny všeho zboží, inflace a nebezpečně viditelné rozdíly mezi těmi, kteří válkou a po válce zbohatli a těmi, kteří byli ochuzeni až ožebračeni, vyvolávaly velké so-ciální pnutí. Finanční politika ministra financídr. Rašína sice vedla k postupné stabilizacičs. měny, avšak nezabránila jejímu poklesu na zahraničních trzích. Dovoz byl nesmírně zdražen a tím zejména základní potraviny (obilí, mouka), kterých bylo nutně zapotřebí, dokud se nezotaví domácí produkce postižená válečným hospodářstvím. S tím vším spojené vázané hospodaření hlavními produkty zanášelo do společnosti další napětí spojené s černým trhem.

Ústavodárné shromáždění přijalo řadu právních norem mimořádné důležitosti i v oblasti sociální, ačkoliv socialisté neměli ve sněmovně většinu. Měli však rozhodující vliv v okolních poražených státech, a proto byla všeobecná vůle naléhavé problémy řešit. Byl přijat požadavek na osmihodinovou pracovní dobu pro všechny bez rozdílu zaměstnání, právo na rovné a poměrné volební právo do obecních zastupitelstev. Dále zákon o podpoře v nezaměstnanosti, úprava zákona o nemocenském pojištění, které bylo rozšířeno i na dělnictvo domácí a zemědělské včetně úpravy dávek podle reálných příjmů a zejména skupina zákonů o pozemkové reformě.

Tato opatření však nevedla k rychlému podstatnému zlepšení hospodářské situace, která byla ovlivňována nejen situací vnitropolitickou, ale i zahraničněpolitickou. Německo bylo zmítáno vnitřními bouřemi a teprve v květnu 1921 přistoupilo na podmínky versaillského míru. Na Sibiři se nacházelo české vojsko – legie, které se sice snažily zachovávat v bolševickém revolučním Rusku neutralitu, avšak v případech bezprostředního ohrožení se musely účinně bránit. Vracely se až v průběhu roku 1920 a ačkoliv se většina neztotožnila s bolševismem, tak přinášely bezprostřední zprávy z Ruska, které mohly radikalizovat a i radikalizovaly část dělnictva na území Československa. Vztah s velkou německou menšinou (cca 3,2 mil., to je 23,5 % obyvatel) byl po válce složitý a území s většinou německého obyvatelstva se přihlásila k tzv. Státu Německo-rakouskému (který nikdy fakticky nevznikl) a teprve v polovině prosince 1918 byla vojensky obsazena hlavní střediska odporu Liberec a Opava. Maďaři rovněž vzdorovali a slovenská hlavní města Košice a Bratislava byla obsazena až na přelomu let 1918/1919, a až posléze za pomoci Rumunské armády Podkarpatská Rus. Kromě toho došlo k roztržce s Polskem ohledně Těšínska, která byla řešena vojenským střetem (sedmidenní válka) v lednu 1919. Situaci dále zkomplikoval vznik Maďarské republiky rad a její expanze na Slovensko. Mladá ČSR musela vojensky zakročit a bojovalo se od května do poloviny července 1919 v součinnosti s Rumuny. Mezinárodně bylo Československo zatím pokládáno za nestabilní uměle vytvořený státní útvar.

Po prvních sněmovních volbách v dubnu 1920 vznikla vládní koalice českých stran, jejímž jádrem byly sociální demokracie a agrárníci (republikánská strana čsl. venkova), která však vydržela do září 1920, kdy byl k vládě povolán úřednický kabinet. Ten v prosinci potlačil „pokus o komunistické pozdvižení“. Důvodem byl začínající rozkol v sociální demokracii vznikem komunistické frakce, která se v květnu 1921 stala Komunistickou stranou Československa.

V roce 1921 postupně docházelo k obnově podnikání a rostla v lidech naděje, že republika v dohledné době ze svých finančních nesnází vybředne. Klesaly pozvolna ceny a zlepšovalo se zásobování potravinami i dalším zbožím. Napětí ve společnosti však zůstávalo, protože velká část obyvatel zchudla jak během války, tak po ní a stále se pro ně nerýsovalo zřetelnější zlepšení.

V letech 1922 a 1923 docházelo k poklesu průmyslové výroby oproti roku 1921 a stoupal počet nezaměstnaných. V roce 1921 jich bylo jen 71 500, v roce 1922 to bylo 127 200 a v roce 1923 již 207 300. Teprve následující léta přinesla oživení výroby a pokles počtu nezaměstnaných [3].

Úřednická vláda dr. J. Černého (od září 1920 do září 1921) iniciovala aktivitou ministra sociální péče prof. dr. Josefa Grubera činnost zvláštní odborné komise (poslanec dr. Lev Winter, ředitel Úrazové pojišťovny dělnické v Praze dr. Bedřich Odstrčil,ředitelé Všeobecného pensijního ústavu PhDr. Emil Schoenbaum a dr. Emil Hendrich, tajemník Všeobecného pensijního ústavu dr. Jan Gallas a min. rada dr. Jan Brablec), která měla shromáždit návrhy poslanců většiny politických stran a vypracovat osnovu zákona novelizujícího dělnické nemocenské pojištění a zavádějící dělnické pojištění invalidní a starobní, kterou by vláda předložila jako svůj návrh. Návrh byl předán v květnu 1923 do připomínkového řízení a poté předložen v červnu 1923 poslanecké sněmovně. Tam probíhalo další projednávání včetně úprav a v říjnu 1924 byl schválen.

Po vydání tohoto zákona začaly práce na zákoně o pojištění osob samostatně výdělečně činných pro případ invalidity a stáří. Ten byl schválen a vydán v červnu 1925. Následně bylo projednáno a schváleno speciální nemocenské pojištění veřejných zaměstnanců v říjnu 1925. I na těchto zákonech se významně tvůrčím způsobem podíleli poslanecdr. Lev Winter a pojistně statickými podkladyprof. dr. Emil Schoenbaum.

V důvodové zprávě k zákonu o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří se výslovně odkazuje na hospodářskou a politickou situaci jako příčinu zákona, proto dále na ni odkazujeme [4]: „Sociálním pojištěním rozumíme soubor veřejnoprávních hospodářských zařízení spočívajících na principu ekvivalence mezi příjmy a vydáními, a majících za účel zabezpečiti vrstvám hospodářsky slabým, případně všem občanům vůbec, zpravidla za přispění státu pro případ nemožnosti výdělku neb smrti živitele rodiny jisté, hlavně peněžité dávky, jimiž má býti zabráněno hrozící jinak hospodářské katastrofě pojištěnců a jejich rodin.

Sociální pojištění je produktem sociální politiky moderních států, jež vznikla v druhé polovici XIX. století jakožto reakce proti přehnanému liberalismu éry předcházející.

Liberalista uskutečnil, zlomiv pouta feudalismu, zásadu rovnosti na poli práva, před zákonem, a domníval se, že to stačí, aby byl zabezpečen blahobyt všech. Vývoj hospodářských poměrů po revoluci francouzské ukázal však, jak mylná byla tato domněnka. Rychlým rozvojem průmyslu, k němuž byly položeny základy zrušením prohibičních cel a rozbitím cechů, byly čím dále tím větší kruhy drobných podnikatelů (řemeslníků, rolníků) připravovány o svou samostatnou existenci a donuceny ucházeti se o námezdnou práci u cizích osob, majetkově silnějších. Tyto vrstvy byly sice při uzavírání námezdné smlouvy formálně postaveny zaměstnavateli na roveň, ve skutečnosti však mu vydány na milost a nemilost. Musily nalézti zaměstnání, jež se stalo jediným pramenem jejich příjmů. Zaměstnavatel naopak nemusil se spokojiti s pracovními silami právě se nabízejícími; proces proletarisace vrstev dříve samostatných pokračoval příliš rychle, než aby zejména průmyslový podnikatel neměl téměř vždy nabídek přespočet. A tak musil, kdo se o práci ucházel, ji přijati zpravidla za podmínek, jež mu zaměstnavatel diktoval. Tím se stalo, že poměry pracujících vrstev, zejména dělníků, byly přes dosaženou svobodu a rovnost právní horší, než kdykoliv dříve“.

„Uvědomování tohoto stavu na jedné a rozpomínání se na princip rovnosti, revolucí francouzskou hlásaný na druhé straně, způsobilo spolu se stálým zvětšováním počtu dělnictva, jeho soustřeďováním zejména ve městech a jeho rostoucí inteligencí neobyčejné přiostření poměru dělníků k zaměstnavatelům. Dělnictvo počalo se organisovati odborově i politicky a zahájilo boj nejen za lepší bytí a proti vykořisťování se strany zaměstnavatelů, nýbrž i proti celému hospodářskému a společenskému řádu, který přivodil a trpěl bídné poměry, v nichž žilo. Boj tento nabyl rázu revolučního“. Poznalo se, že pouhými správními akty, záležejícími od libovůle úřadů, se věci nepomůže a že je nutno nahradit činnost správní činností zákonodárnou a vytvořit k ochraně nemajetných tříd a zvláště dělnictva zákony, jež by úřady bezpodmínečně zavazovaly a poskytovaly tudíž dělnictvu možnost, si plnění jejich vynutiti. Poznalo se dále, že není možno se spokojovati s pouhým mírněním následků hospodářských poměrů, vykazujících tak ostré protivy mezi jednotlivými společenskými třídami, nýbrž že je nutno jim předcházeti. Tak vznikla sociální politika, jíž rozumíme veškerou činnost směřující k tomu, aby třídní protivy v dnešní společnosti existující byly zmírněny neb vůbec odstraněny. Výsledkem sociální politiky pak je sociálně politické zákonodárství.

Zákonodárství sociálně politické omezovalo se s počátku na úpravu sociálních poměrů dělnických, a zv1, kdy následkem neschopnosti k práci, nastalé z jakéhokoliv důvodu, neb nemožnosti najíti práci pracovního svého výdělku pozbývá. Tato nemožnost opatřiti si výdělek může býti přechodná neb trvalá a dále částečná či úplná. Přechodná nemožnost pracovati může býti způsobena: nemocí (těhotenstvím), úrazem neb poměry na trhu pracovním (nezaměstnaností na vůli dělníka nezávislou), trvalá pak invaliditou a stářím. Podle toho rozeznáváme sociální pojištění: nemocenské, úrazové, proti nezaměstnanosti, invalidní a starobní; k nim druží se pojištění pozůstalých (vdov, sirotků a jiných příbuzných).

Podstatnou známkou sociálního pojištění je jeho závaznost pro vrstvy, pro něž je určeno. Nezávazná sociální pojištění existovala sice ojediněle a existují dosud, neosvědčila se však proto, že výhod jejich nepoužily vrstvy právě hospodářsky nejslabší a sociálně nejméně uvědomělé, jež pomoci jejich potřebovaly nejvíce. Proto přikročily k zavedení povinného pojištění po počátečním váhání též klasické země liberalismu jako Anglie a Francie.

Nejdříve byla potřeba sociálního pojištění uznána při úraze v továrně. Tu nejdříve vzniklo poznání, že dělník, který se v továrně zmrzačí, musí býti pro další svůj život nějak zabezpečen. Tak došlo k povinnému ručení zaměstnavatele za úrazy zaviněné, ze kterého se pak vyvinulo úrazové pojištění, které pojišťuje i úrazy podnikatelem neb osobami, za které on odpovídá, nezaviněné.

Po úrazovém pojištění cítila se nejvíce potřeba pojištění pro případ nemoci, kdy dělník zůstal beze mzdy, ačkoliv potřeboval vedle běžných nákladů na výživu hraditi též náklady na lékaře a léky.

Po uskutečnění nemocenského pojištění nebylo pak možno vyhýbati se pojištění invalidnímu, ježto, když bylo o dělníka nemocenským pojištěním postaráno pro případ přechodné nezpůsobilosti k výdělku, nebylo lze odpírati jeho zabezpečení pro případ nezpůsobilosti pravděpodobně trvalé, invalidity, a nebylo možno dále se vyhýbati ani pojištění starobnímu, kde platí důvody obdobné. Současně bylo uznáno, že dlužno se také postarati o pozůstalé dělníkovy, hlavně jeho vdovu a děti, jež jeho smrtí byli zbaveni hlavního pramene výživy; tak došlo k pojištění vdov a sirotků, jež obyčejně bývá součástí pojištění úrazového a invalidního a starobního.

Na konec proniklo pak poznání, že nutno dělníka hospodářsky zajistiti také i v době, kdy je sice k práci způsobilý a také ochotný, kdy však v důsledcích hospodářských neb jinakých poměrů na něm nezávislých pracovati a tudíž vydělávati nemůže. Tak došlo k pojištění proti nezaměstnanosti.“

Tyto objektivní podmínky by samy o sobě nestačily, kdyby nebyla již připravena řada odborníků, kteří se sociální problematikou vědecky zabývali desítky let a byli k dispozici. Mnozí z nich působili i politicky, byli i poslanci říšského sněmu a posléze N. S. R. Č. (Národního shromáždění Republiky Československé). Ti všichni se chopili příležitosti, při které se politická vůle setkávala s potřebou všech skupin zaměstnanců.

SUBJEKTIVNÍ PŘEDPOKLADY

Tyto předpoklady rozvoje sociálního zákonodárství v ČSR byly dány odbornou připraveností hlavních aktérů na jedné straně a na druhé straně jejich ochotou vstupovat do politických klání za jejich prosazení a umem shromáždit kolem sebe další spolupracující odborníky. Jmenovaní členové zvláštní odborné skupiny byli naši tehdy přední odborníci na sociální politiku, Dr. Lev Winter (poslanec), Dr. Jan Gallas a Dr. Emil Hendrich (Všeobecná penzijní pojišťovna), dr. Bedřich Odstrčil (Úrazová pojišťovna) a Jan Brablec (Ministerstvo sociální péče) a dr. E. Schoenbaum.

Přijetí tohoto zákona a následně dalších se stalo jedním z pilířů umožňujících v ČSR zachovat liberálně demokratický politický systém.

Soustředíme nyní pozornost na těchto několik hybatelů, bez nichž by tyto zákony byly určitě jiné. Již v důvodové zprávě i z ní citované části obecného zdůvodnění potřeby nového zákona najdeme vymezení pojmů a jejich širších souvislostí, které jsou z děl dále uváděných autorů. Byli ve své době nejznámější nejen pro svoji veřejnou angažovanost, ale i pro rozsáhlou odbornou a popularizační publikační činnost.

Většina z nich pocházela z chudších vrstev. Vlastním talentem, pílí, vytrvalostí a odhodlaností dosáhnout naplnění svých předsevzatí dokázali to, co se jinde nepodařilo v té kvalitě a rozsahu.

Jako prvního si blíže všimneme ministra sociální péče v létech 1920–1921, který rozjezd prací inicioval. Byl jím prof. JUDr. Josef Gruber.

Prof. JUDr. Josef Gruber [5, 6]

Narodil se 3. listopadu 1865 v Luži a zemřel 2. května 1925 v Praze.

Třicetpět let na přelomu 19. a 20. století patřil Josef Gruber ke špičkovým a velice plodným českým ekonomům. Spolu s Cyrilem Horáčkem razil cestu ucelenému ekonomickému myšlení v oblasti ekonomické politiky.

Absolvoval gymnázium v Litomyšli a Právnickou fakultu v Praze. Po promoci v roce 1890 pracoval čtrnáct let jako úředník pražské Obchodní a živnostenské komory. Postupně zastával různé, stále významnější funkce a zabýval se prakticky všemi obory národohospodářské a sociální politiky.

Habilitoval se r. 1901 na právnické fakultě Univerzity Karlovy pro obor národní hospodářství. V letech 1920–1921 byl ministrem sociální péče a poté prvním předsedou Sociálního ústavu v Praze. Založil časopis Sociální revue, který byl v době první republiky hlavní teoretickou platformou pro sociální politiku. Propagoval sociální politiku i v zahraničí, např. v knize „Survey of Economic and Social Conditions“ (1924).

Od roku 1896 až do konce života byl téměř třicet let v čele významného časopisu Obzor národohospodářský, do něhož sám napsal velice mnoho příspěvků. Jeho bystré glosy k časovým událostem jsou vlastně třicetiletou kronikou českého národohospodářského života a vývoje. V letech 1900–1918 byl předsedou České společnosti národohospodářské a generálním jednatelem Národohospodářského ústavu České akademie věd. Od roku 1901 vyučoval na Právnické fakultě, později také i na české technice v Praze. Velice mnoho vykonal pro ekonomickou osvětu české společnosti jak veřejnými přednáškami, tak i neobyčejně rozsáhlou publicistickou činností.

Přestože hájil zásady hospodářského liberalismu, byl stoupencem výrazné státní sociální politiky, což měl možnost prokázat jako ministr sociální péče v úřednické vládě Jana Černého (od září 1920 do září 1921) a ve funkci prvního předsedy Sociálního ústavu.

Z jeho děl ve vztahu k našemu tématu uvádíme:

  • Sociální politika, Všehrd, Praha 1916
  • Idea soběstačnosti v dějinném vývoji národohospodářském. Praha, 1904
  • Národohospodářské theorie I. Praha, 1922
  • Průmyslová politika. Praha, 1922

Pro doložení bohatého intelektuálního zázemí pro sociální politiku bychom se měli zmínit i o příteli a spolupracovníkovi dr. J. Gruberadr. Cyrilu Horáčkovi.

Prof. Dr. Cyril Horáček [7, 8]

Prof. Horáček (7. listopadu 1862 Horní Počernice – 9. květen 1943 Praha) byl český a československý národohospodář, politik, poslanec, senátor a ministr financí za Republikánskou stranu československého venkova (agrární strana).

Vystudoval akademické gymnázium v Klementinu na Starém Městě v Praze. Poté vystudoval práva na právnické fakultě české univerzity v Praze, kde se stal v roce 1886 doktorem veškerých práv. Mezi lety 1890–1902 pracoval jak tajemník v Městské spořitelně Pražské. V r. 1898 získal titul docenta. V prosinci roku 1901 byl jmenován řádným profesorem politické ekonomie. V roce 1914 se stal členem České akademie věd a umění.

Původně byl aktivní ve staročeské straně. Koncem 19. století se angažoval v realistickém hnutí a byl spojencem Tomáše Masaryka. Hnutí později přerostlo v politickou stranu, když roku 1900 po hilsneriádě byla založena Česká strana lidová (neboli Realistická strana). Horáček se podílel na vypracování jejího hospodářského a sociálního programu. Počátkem 20. století se podílel na programu rodícího se agrárního politického tábora a působil v deníku Venkov.

Po vzniku samostatného Československa byl v letech 1918–1920 členem revolučního národního shromáždění. Od 8. července do 9. října 1919 byl ministrem financí v první vládě Vladimíra Tusara. Funkce byl ale na vlastní žádost zproštěn. Ve volbách v roce 1920 byl zvolen senátorem Národního shromáždění ČSR, jímž byl v letech 1920–1925. V roce 1920 byl krátkou dobu i jeho prvním předsedou.

Cyril Horáček psal a publikoval knihy, učebnice, články, spisy, monografie, spolu s Josefem Gruberem se podílel na vydávání spisů Albína Bráfa.

Z jeho děl ve vztahu k našemu tématu uvádíme:

  • Malthusova nauka a některé novodobé jevy populační
  • Počátky českého hnutí dělnického
  • Učebnice národohospodářské politiky I. a II.

Tyto dva muže můžeme nazvat kvalifikovanou politickou záštitou těch, kteří dále pracovali na sociálně politické legislativě jako odborníci, organizátoři a někteří i jako praktičtí politici.

Dále se budeme zabývat těmi, kteří se bezprostředně zasloužili o vznik zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří.

Dr. Lev Winter [9–12]

Narodil se 26. ledna 1876 v Hrobech u Tábora, zemřel 26. srpna 1935 v Praze. Byl českým a poté československým sociálnědemokratickým politikem, právníkem, publicistou a teoretikem so-ciálního pojištění.

Narodil se jako nejstarší ze šesti dětí v chudé rodině. Na studiích gymnázia v Táboře se živil sám, převážně kondicemi. Vystudoval práva na Karlově univerzitě v Praze, po studiích (1899) pracoval jako advokátní koncipient a od roku 1907 až do své smrti byl advokátem v Praze. V letech 1. světové války působil jako obhájce vojáků před rakouskými vojenskými soudy.

Jeho mladší bratr PhDr. Gustav Winter byl novinářem (narozen v Radeníně 20. června 1889). Působil jako zahraniční zpravodaj v Paříži a patřil mezi znalce a komentátory francouzské a španělské politické i kulturní scény. Též překládal, například do francouzštiny díla Karla Čapka. Od roku 1939 byl činný v odboji ve Francii a Anglii, kde také v září 1943 v Londýně zemřel.

Od 90. let 19. století byl Lev Winter činný v českoslovanské sociální demokracii a pravidelně přispíval do jejího tisku. Od roku 1907 byl členem předsednictva strany a poslancem ve vídeňské říšské radě. Právem byl považován za předního znalce sociální politiky a sociálního zákonodárství. Už roku 1904 vydal spolu s dr. A. Meissnerem více než čtyřsetstránkové pojednání Úrazové pojištění dělnické podle práva rakouského. Ještě v době rakousko-uherské monarchie navrhoval řadu sociálních zákonů a vystupoval proti přílišné organizační roztříštěnosti nemocenského pojišťování u mnoha malých nemocenských pokladen a dokazoval jejich nákladnost. Za 1. světové války proslul jako obhájce lidí souzených vojenskými soudy.

Roku 1918 byl členem revolučního Národního výboru, po vzniku republiky poslancem Národního shromáždění. Roku 1919 založil Sociální ústav Republiky československé, jehož ředitelem byl až do své smrti.

V letech 1918–1920 a 1925–1926 byl ministrem sociální péče. Už ve svém prvním působení v ministerské funkci byl hlavním iniciátorem zákona o osmihodinové pracovní době (1918) a v letech 1919–1920 prosadil významné novely zákona o povinném nemocenském pojištění zaměstnanců průmyslu, živností a obchodu z roku 1888. Tyto „Winterovy novely“, jak byly ve své době obecně označovány, rozšířily okruh nemocensky pojištěných na všechny námezdně pracující (hlavně na zemědělské a domácké dělníky), zvýšily podíl zaměstnavatelů na placení pojistného, prodloužily povinnost poskytovat pojištěncům léčebnou péči a nemocenské dávky při neschopnosti k práci z půl roku na celý rok a určily, že povinné nemocenské pojištění se vztahovalo také na rodinné příslušníky pojištěnců.

Jako mezinárodně uznávaný odborník byl roku 1927 zakladatelem a současně prvním předsedou předsednictva Mezinárodní ústředny svazu pojišťoven a byl delegátem Československa v Mezinárodním úřadu práce. Podílel se na vzniku Mezinárodní asociace sociálního zabezpečení (MASZ) v roce 1927, která působí dodnes.

To vše bylo nejen uznáním Winterových osobních a odborných kvalit, ale i sociální politiky prvního československého státu, která ve své době patřila k nejprogresivnějším na světě.

O sociální politice a nemocenském pojištění Winter publikoval celou řadu odborných monografií a statí v českém i zahraničním tisku, z nich vyjímáme:

  • Rukověť živnostenského soudce. Praha:b.n.,1901. Spolu s A. Meissnerem.
  • Úrazové pojištění dělnické dle práva rakouského (přihlížejíce k úrazovému zákonodárství německému, francouzskému a anglickému). Praha: Tiskové družstvo československé sociálně demokratické strany dělnické, 1904. Spolu s A. Meissnerem.
  • Čtvrtstoletí pojišťovacího zákonodárství dělnického. Praha, 1913.
  • Zákon o pojištění dělníků pro případ úrazu ze dne 28. prosince 1887, č.1 ř. z. na rok 1888: upravený dle zákona ze dne 21. srpna 1917, č.363. ř. z. – Výklad. Praha: Svépomoc, 1917.
  • O osnově zákona o sociálním pojištění v Československé republice: Zpráva  přednesená v povšech. debatě sociál. politic. výboru poslan. sněmovny 14.1.1924. Praha: Sociální ústav ČSR: Technické knihkup. a nakladat., 1924.
  • Úroky na sociální pojištění. Praha: Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství(A. Svěcený), 1927.
  • Zákon o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří ze dne 9.10. 1924, č. 221 Sb. z. a n. ve znění zákona ze dne 8.10.1928 č.184 Sb. z. a n – Výklad. Praha: Svépomoc, 1928.

Prof. Dr. Emil Schoenbaum [13–15]

Narodil se 10. července 1882 v Benešově u Prahy a zemřel 16. listopadu 1967 v Mexico City.

Emil Schoenbaum studoval na filozofické fakultě v Praze, kde se pod vlivem profesora K. Petra věnoval zejména teorii čísel. V roce 1906 odchází do Göttingenu studovat pojistnou matematiku, které se prakticky věnoval od roku 1909. V roce 1919 se Schoenbaum habilitoval na Karlově univerzitě pro pojistnou matematiku a matematickou statistiku. V roce 1923 byl jmenován řádným profesorem pojistné matematiky. Působil na Univerzitě Karlově a Českém vysokém učení technickém v Praze.

Po převratu roku 1918 se začal zabývat na žádost T. G. Masaryka sociálním pojištěním a postupně vypracoval pojistně matematické podklady a finanční plány téměř ke všem sociálním prvorepublikovým zákonům, zejména k zákonu o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří z roku 1924. Podílel se na novelizacích k nemocenskému, invalidnímu, starobnímu i úrazovému pojištění všech skupin obyvatelstva. Zasloužil se o podstatné zlepšení novely k sociálnímu pojištění z roku 1928. Jeho práce ukázaly nové cesty ve vývoji sociálního pojištění u nás i v cizině řešeními dosud nikde nepoužitými. Ovlivnil i jiné otázky sociální politiky, zejména mzdové a populační. V roce 1930 založil a potom vedl časopis Aktuárské vědy.

Byl jmenován úřadujícím členem přípravného sboru Ústřední sociální pojišťovny, kde posléze pracoval jako člen prezidia a představenstva. Byl členem státní rady statistické. Též působil jako pojistně matematický a sociálně pojišťovací expert Mezinárodního úřadu práce.

V roce 1939 odešel do ciziny. Za 2. světové války a pak od roku 1948 působil v Latinské Americe jako odborný poradce pro penzijní a sociální pojištění. Byl též autorem návrhu rekonstrukce československého sociálního pojištění pro exilovou československou vládu v Londýně a podílel se na reformě sociálního pojištění ve Spojených státech a v Kanadě.

O využití pojistné matematiky v sociálním pojištění publikoval celou řadu odborných monografií a statí v českém i zahraničním tisku. Z nich vyjímáme:

  • Tři přednášky ze životního pojištění, 1912.
  • Finanční a organizační zásady sociálního pojištění, 1927.
  • Sociální pojištění novinářů, 1929.

Dr. Jan Gallas [16–20]

Narodil se 23. 9. 1885 v Hranicích na Moravě a zemřel 21. 10. 1968 v Praze.

Po maturitě na německém gymnáziu v Hranicích vystudoval  v letch 1905–1910 práva na české univerzitě v Praze. Od 1919 sekretář, později řadu let ředitel Všeobecného penzijního ústavu v Praze, od 1920 tajemník Svazu penzijních ústavů v ČSR.

Jako jeden z předních členů Schoenbaumovy pracovní skupiny se podílel na formování zákona a sociálním pojištění. Později se specializoval na penzijní pojištění zaměstnanců ve vyšších službách a stal se vrchním ředitelem Všeobecného pensijního ústavu.

Významně se podílel na přípravě všech zákonů o penzijním pojištění v ČSR a vydával o nich informativní příručky (Výklad k zákonu o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, 1926). Redigoval časopis Pensijní pojištění(1925–1937). Podílel se i na tvorbě národního pojištění.

Byl znalcem evropských systémů sociálního pojištění a účastnil se odborných prací i v rámci Mezinárodní organizace práce.

Politicky se uplatňoval nejprve v realistické straně, posléze  v Realistickém klubu (1920–1921), v KSČ (1921–1929), poté v československé sociální demokracii. V letech 1910–1914 zejména jako redaktor revue Přehled; ve 20. letech aktivista Socialistické společnosti, v roce 1924 spoluzakladatel a do roku 1938 funkcionář Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem.

Byl uznávaným sociálně politickým expertem a publicistou aktivně působícím až do let šedesátých dvacátého století.

O problematice sociálního pojištění publikoval celou řadu odborných monografií a statí v českém i zahraničním tisku. Z nich vyjímáme:

Reformy sociálního pojištění v Česko-Slovenské republice, In Obzor národohospodářský XXV. (1920). V textu se zaměřil na rakouské sociální pojištění, a z něj vycházející pojištění československé. Vypočítává různé sazby různých typů pojištění, vedle nemocenského např. úrazové, starobní a podobně. Porovnává československé pojištění i se zahraničními, převážně ze zemí západní Evropy. Oceňuje přínos reforem, které již v této oblasti v Československu proběhly, nicméně upozorňuje, že značný kus práce politické představitele země stále čeká.

Pozoruhodný úvod ke knize Františka Jánošíka a Adolfa Riedla „Výklad k zákonu o penzijním pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří“ (1926, 1929,1934).

  • Výklad k zákonu o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci invalidity a stáří (2. vydání 1925).
  • Nové předpisy o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách (1942) spolu s prof. Neubauerem.
  • Zákon o národním pojištění – výklad k zákonu (první vydání 1948, druhé 1950) spolu se Stanislavem Mimrou a Jaromírem Maříkem.

Dr. Bedřich Odstrčil [21]

Narodil se 1. 5. 1878 v Moravském Krumlově a zemřel 29. 4. 1925.

Od roku 1904 pracoval v Úrazové pojišťovně dělnické pro Čechy se sídlem v Praze, jejímž se stal ředitelem v roce 1919.

V roce 1911 se habilitoval na České technice prací z oblasti sociálního pojištění. Byl členem výkonného výboru České pokrokové strany.

Publikoval v populárním i odborném tisku stati o sociálním pojištění, zejména úrazovém.

Hlavní spis: Úrazové pojištění dělnické v Rakousku a v Německu se zvláštním zřetelem k chystané reformě v Rakousku. 1910

Tyto osobnosti hledaly a našly společně přijatelné řešení problémů, které nedokázalo vyřešit Rakousko-Uhersko. Dařilo se jim to díky tomu, že upřednostnily společný zájem před úzkými stranickými zájmy. Dokázaly spolu komunikovat a vstřícně hledat kompromisy. To posléze umožnilo přijetí zákona, respektive všech sociálních zákonů. Důkazem tohoto tvrzení je i v důvodové zprávě k zákonu o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří diskutovaná možnost národního pojištění. Do návrhu nebylo přijato hlavně proto, že toto pojetí neodpovídalo tehdejšímu středoevropskému pojetí ani odpovídající politické vůli a mohlo by zhatit přijetí zákona. Byly příslušníky různých politických stran a hnutí i těch, které nelze nazvat levicovými. V obecné rovině našly společnou řeč téměř bez problému. V jednotlivých případech našly vždy potřebný kompromis, i když často ne snadno.

Tito muži byli muži na svém místě. Díky jejich vlastnostem, životní zkušenosti a hlavně vzdělanosti i připravenosti dosáhli přijetí potřebných sociálních zákonů a následně jejich uvedení do života v plném rozsahu.

V průběhu dalších let docházelo k změnám, nebo k pokusům o změny těchto zákonů v rozsahu, či výši povinných dávek. To však již byla více záležitost politicko-ekonomická než odborná. Tvůrci návrhu zákona vycházeli ze středoevropské tradice, přijali ji a dále rozvinuli.

Při čtení pramenů a doufám, že i při čtení tohoto článku se čtenář, stejně jako autor neubrání otázkám o příčinách a problémech současné legislativy a praktické organizace sociálního zabezpečení, včetně nemocenského a zdravotního pojištění. Cicero jako první zformuloval tézi: Historie je učitelkou života. Pokud jsme na to pozapomněli, tak bychom se neměli bránit připomínání tohoto faktu.

Toto sdělení je přiblížením se k vznikání československých sociálních zákonů, hlavně nejdůležitějšího, z nich zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. V dalším se pokusíme popsat a pochopit roli lékařů v průběhu působnosti tohoto a dalších sociálních zákonů od 1. ČSR až k dnešku a též podrobněji popsat hlavní zásady uvedeného zákona, jehož výročí přijetí za nedlouho bude.

Do redakce došlo dne 25. 3. 2013.

Adresa pro korespondenci:

Doc. MUDr. Jaroslav Gebhart, CSc.

Společnost revizního lékařství ČLS JEP

e-mail: gebhartj@tiscali.cz


Zdroje

1. Pospíšil, J. Výklad k zákonu o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. Praha, 1925, s. III–XI.

2. Pekař, J. První tři roky Republiky československé. In: Dějin československé. Nakladatelstvím Akropolis, Agentura TIP Š: Praha, 1991, s. 231–247.

3. Rupnik, J. Dějiny komunistické strany Československa. Academia: Praha, 2002, s. 99–101.

4. Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1923. K č. 4186. Důvodová zpráva, část všeobecná. Praha, 1923. Dostupné na www:http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t4186_06.htm.

5. Seidl, V., Gruber, J. Zlatý fond českého ekonomického myšlení. [online]. Praha: CIKS VSE, 2003 [cit. 2013-03-20]. Dostupné na www: http://www.econlib.cz/zlatyfond/html/aut_gruber.htm

6. Gruber, J. VÚPSV. Výzkumný ústav MPSV [online]. 1. vyd. [cit. 2013-03-20]. Dostupné na www:

http://praha.vupsv.cz/webisnt/custom/zlatyfond/uvod/3.htm

7. Horáček, C. Vzdělání, politika, odkazy. [online]. [cit. 2013-03--20]. Dostupné na www: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyril_Hor%C3%A1%C4%8Dek.

8. Horáček, C. Život a dílo. [online]. [cit. 2013-03-20]. Dostupné na www:

http://praha.vupsv.cz/webisnt/custom/zlatyfond/uvod/2.htm

9. Winter, L. Masarykův slovník naučný. díl VII. Tiskařské a Vydav. Akc. spol.: Praha, 1933.

10. Winter, L. Český, poté československý sociálnědemokratický politik, právník, publicista a teoretik sociálního pojištění.1. vyd. Nakladatelství Libri. [online]. [cit. 2013-03-20]. Dostupné na www:

http://libri.cz/databaze/kdo20/search.php?zp=1&name=Winter+Lev

11. Lev Winter [online]. [cit. 2013-03-20]. Dostupné na www: http://cs.wikipedia.org/wiki/Lev_Winter.

12. Bibliotheca oeconomica, Lev Winter [online]. 1. vyd. Praha: CIKS VŠE, 2000 [cit. 2013-03-20]. Dostupné na www: http://www.bibliothecaeconomica.cz/library/author/detail/Winter,+Lev

13. Schoenbaum, Emil, PhDr., Masarykův slovník naučný, díl VI. Tiskařské a vydav. Akc. Spol., Praha, 1932.

14. Folta, J., Šišma, P. Emil Schoenbaum. Bibliografie českých matematiků: Významní matematici v českých zemích [online]. 1. vyd., 2. 1. 2003. [cit. 2013-03-20]. Dostupné na www: http://inserv.math.muni.cz/biografie/emil_schoenbaum.html

15. Schoenbaum Emil [online]. [cit. 2013-03-20]. Dostupné na www: http://leccos.com/index.php/clanky/schoenbaum-emil

16. Gallas Jan, JUDr., Masarykův slovník naučný, díl II. Tiskařské a vydav. Akc. Spol., Praha, 1926.

17. Ondroušek, M., Malinský, J. Gallas Jan. Encyklopedie ČSSD [online]. [cit. 2013-03-20]. Dostupné na www:

http://www.historiecssd.cz/g/gallas-jan/.

18. Jan Gallas. MPSV. [online]. [cit. 2013-03-20]. Dostupné na www: http://praha.vupsv.cz/webisnt/custom/zlatyfond/uvod/8.htm.

19. Jan Gallas. VŠE. Bibliotheca oeconomica. [online].[cit. 2013-03-20]. Dostupné na www: http://www.bibliothecaeconomica.cz/library/author/detail/Gallas,%20Jan.

20. Zákon o národním pojištění, Gallas, Jan, Mimra, Stanislav, Mařík, Jaromír. [online]. [cit. 2013-03-20]. Dostupné na www: http://books.google.cz/books/about/Z%C3%A1kon_o_n%C3%A1rodn%C3%ADm_pji%C5%A1t%C4%9Bn%C3%AD.html?id=3w2quQAACAAJ&redir_esc=y.

21. Odstrčil, Bedřich, Masarykův slovník naučný, díl V. Tiskařské a vydav. Akc. Spol. Praha, 1931.

Štítky
Posudkové lékařství Pracovní lékařství

Článek vyšel v časopise

Revizní a posudkové lékařství

Číslo 2

2013 Číslo 2

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Pacient na antikoagulační léčbě v akutní situaci
nový kurz
Autoři: MUDr. Jana Michalcová

Kopřivka a její terapie
Autoři: MUDr. Petra Brodská

Uroinfekce v primární péči
Autoři: MUDr. Marek Štefan

Roztroušená skleróza a plánování těhotenství
Autoři: MUDr. Radek Ampapa

Alergenová imunoterapie v léčbě inhalačních alergií
Autoři:

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se