BODY IMAGE A VZTAH K FYZIOTERAPII


Body Image and Relation to Physiotherapy

The contribution presents a discussion on the question of body image or body self-image, which is presently appreciated in therapy in general because there can be a great deal of influence. The author draws attention to most frequent aspects of the problem and suggests that medical personnel should become acquainted with it.

Key words:
body image, body self-image


Autoři: H. Dušková
Působiště autorů: Katedra fyzioterapie FTVS UK, Praha vedoucí katedry doc. PaedDr. D. Pavlů, CSc.
Vyšlo v časopise: Rehabil. fyz. Lék., 17, 2010, No. 3, pp. 118-122.
Kategorie: Původní práce

Souhrn

V příspěvku je diskutována otázka body image, resp. tělesného sebepojetí, které v současné době nachází význam i v terapii obecně, tak, že tuto může velkým dílem ovlivňovat. Je poukázáno na nejčastější aspekty nadepsané problematiky, se kterou by i zdravotnický personál měl být obeznámen.

Klíčová slova:
body image, tělesný obraz, tělesné sebepojetí

ÚVOD

Jednou z dílčích nebo doprovodných snah fyzioterapie je také dosažení nebo udržování anatomické dokonalosti lidského těla a jeho pohybů, jakož i patřičného sebevnímání. Tím se ovšem dostáváme částečně na pole estetiky a psychologie, ale domníváme se, že i pro vlastní fyzioterapii a rovněž příbuzné obory je tato problematika velmi důležitá, protože vnímání vlastního těla může rozhodujícím způsobem ovlivnit i efektivnost terapie. Proto následně uvádíme stručný přehled zjištěných faktů k tomuto tématu.

Touha líbit se patří mezi vlastnosti, kterými se lidský rod odlišuje od svých zvířecích předků (21). Společnost 20. století považuje za téměř nejdůležitější životní hodnoty fyzický a mladistvý vzhled mužů a žen, spolu s penězi a materiálními statky. Ale při hnaní se za štíhlostí a věčným mládím přichází člověk o fyzické, psychické i emocionální zdraví, bez něhož se nelze cítit dobře a šťastně.

Všem lidem je médii již od mládí vštěpováno, že „tloušťka je špatná a nezdravá a štíhlost prospěšná a zdravá“ (20). Mediální produkce ruší hranici mezi iluzí a skutečností, mezi normou a extrémem. Modelky a herečky jsme nuceni skrze média vnímat jako představitelky normy, i když jsou pouze určitou populační krajností, ale už málokdo si uvědomí, že tento vzor je velice blízký vzezření, které má dívka ještě před vstupem do puberty (6).

Paradoxní je, že zatímco průměrné dívky jsou čím dál větší a víc váží, ideál krásy je čím dál štíhlejší. Proto je dnešní mediálně prezentovaný vzor krásy pro většinu dívek nedostupný, přesto o něj dívky i ženy usilují, mnohdy i podvědomě. Navíc vztah k vlastnímu tělu jako součásti identity se vytváří v období puberty, kdy jsme velmi náchylní k tomu být ovlivněni médii (6).

U žen a dívek je za ideální považována štíhlost, u mužů jde spíše o touhu po svalnaté postavě. Zabývání se vlastním tělem je spojováno s nástupem puberty, kdy se tělo dívek začíná zaoblovat a objevují se charakteristické „ženské tvary“. Okolí na tuto patrnou změnu reaguje, ať už negativně či pozitivně, a to u dívek vyvolává zmatek, strach a pocity bezmoci. Snaží se tedy situaci dostat opět pod kontrolu a jediné řešení vidí v dietě a trénování těla (3).  

BODY IMAGE (TĚLESNÉ SEBEPOJETÍ)

Přibližně 50 % žen ve vyspělých zemích drží soustavně nějakou dietu (2). Je to vlivem současné společnosti a jejím důrazem na ideál štíhlosti (úzké boky, dlouhé nohy, štíhlá těla, …), kterému se snažíme alespoň trochu přiblížit (3). Přestože nás okolí vnímá pozitivně, nedokážeme své tělo posoudit realisticky a hodnotíme ho značně kriticky (3). Tato skutečnost je dle Fialové (3) typická především pro ženy.

Sebepojetí člověka se vytváří již v době, kdy si dítě začne uvědomovat své tělové a sociální já. Každý den se dostáváme do interakce s ostatními lidmi a různými událostmi, výsledky těchto interakcí pak každý zpracovává na informace o sobě samém, které pak porovnává s určitými hodnotami dané společnosti nebo kritérii vlastními, což se stává podkladem pro sebehodnocení (3). 

Mnoho výzkumů zaměřených na tělesné sebepojetí hodnotí spokojenost dívek s aktuální velikostí vlastního těla a jejich ideálem štíhlosti. Rozpor mezi subjektivním vnímáním těla a ideálem je hodnocen jako nespokojenost s vlastním tělem. Tato nespokojenost se dokonce objevuje už u pětiletých dívek (20). Podle průzkumu Paxtona a spol. (17) je patrné že adolescentní dívky se domnívají, že pokud budou štíhlejší, budou také šťastnější (57 %), zdravější (44 %), budou lépe vypadat (43 %) a kolem     25 % si myslí, že bude o ně větší zájem.

U žen a dívek je za ideál považována jednoznačně štíhlost, oproti tomu u mužů jde spíše o touhu po výkonnosti, svalnaté postavě a všeobecné zdatnosti (3, 20). Touha po štíhlém těle se převážně připisuje západnímu světu, nicméně některé studie prokázaly výskyt tohoto fenoménu i v jiných kulturních skupinách, např. v Chorvatsku (12), Iránu ( 14) a Číně (7).

„Poruchy tělesného sebepojetí jsou způsobeny chybným vnímáním, narušenou orientací ve vlastním těle, které je emocionálně posuzováno nerealisticky, klesá spokojenost s vlastním tělem a jeho jednotlivými částmi“ (3). Mezi tyto poruchy patří i poruchy příjmu potravy, které jsou jedním z nejčastějších a také jedním z nejzávažnějších onemocnění dospívajících dívek a žen (9). Bohužel incidence těchto onemocnění stále vzrůstá a určitou zásluhu na tom mají bezesporu reklamy na tělesnou krásu a ideál štíhlé linie, díky kterým dívky sahají k zásahům, které pro ně mohou znamenat i poškození vlastního zdraví (3, 19). 

Field a spol. (5) uvádějí, že ve skupině devíti set devítiletých dívek, se 20 % už nějakým způsobem snažilo hubnout, ať už to bylo pomocí diet, zvracení, zneužívání laxativ a dalšího. Od držení diet je už jen malý krůček k poruchám příjmu potravy, především k mentální anorexii a mentální bulimii. Dnes se o těchto poruchách mluví jako o módním tématu současné psychiatrie. Tyto poruchy vypovídají o stavu společnosti, jejich hodnotách a životním stylu (8).

Některé rizikové faktory mohou být společné pro všechny formy poruch příjmu potravy, jako např. sociokulturně podmíněné faktory zaměřené na tělo, štíhlost a diety. Jiné rizikové faktory mohou být specificky vázané na odlišné formy poruch příjmu potravy (např. rozdílné osobnostní a rodinné vzorce u anorektických nebo bulimických klientek. Rizikovým faktorem jsou traumatické zážitky spojené s tělem, jídlem a sexualitou. Tyto zážitky mohou působit v souvislosti s vývojovým obdobím, kdy např. nevhodný sexuální zážitek může být v mladším věku potlačený a v nastupující adolescenci se začne připomínat s obnoveným traumatizujícím dopadem na prožívání těla a jeho sexuálních projevů (19). 

BODY IMAGE A ZDOBENÍ LIDSKÉHO TĚLA

Důvodem, proč se lidé krášlí, je samozřejmě touha po hezkém, zajímavém, krásném či esteticky dokonalém zjevu. Estetično je pak možno definovat jako „to, co je vnímáním, resp. zkušeností, spojeno s potěšením“ (21).

Zdobení lidského těla se provádí od nepaměti a slouží nejen účelům estetickým, ale i účelům magickým (18, 21). Nejde o módní výstřelek pouze poslední doby, protože tento proces je znám již od pradávna (21). Ve starých kulturách šlo především o zdůraznění příslušnosti k náboženské nebo rodové skupině. I v dobách dávno minulých však bylo v podtextu přilákání pozornosti opačného pohlaví nebo snaha odlišit se od ostatních (18). Za znak krásy u ženy je například v Číně považována malá noha, proto jsou malým dívkám běžně obouvány menší boty. Podobně se můžeme dívat i na různé moderní trendy v naší kultuře, jako např. piercing, tetování, plastické operace, život ohrožující hubnutí, nebo nárůst svalů podpořený různými i zdraví poškozujícími prostředky (4).

Například v minulých stoletích v zemích západního i východního světa byla považována bílá barva pleti za krásnější a byla charakteristická pro společensky výše postavené lidi (3).

Přestože lékaři ve 21. století varují před závažným nebezpečím UV záření pro kůži, čím dál tím více se prosazuje „ideál opálené pleti“ po celý rok, kterého se docílí nejen pobytem u moře, ale i opalováním se v soláriích nebo používáním samoopalovacích krémů (3). Jak uvádí Smolak (20), každá druhá australská dívka není spokojená se svou barvou kůže.

Dlouhokrké ženy v Africe

Každá kultura vnímá a hodnotí jako krásné něco jiného, což vychází z určitých tradic a postavení příslušníků společnosti (4). Například u žen z kmene Padaung, které žijí na hranicích Barmy a Thajska, obdivují délku jejich krků a dívkám postupně během dospívání navlékají na krk masivní mosazné spirály (1, 4). S prodlužováním krků se začíná již v raném dětství ve věku čtyř až pěti let a každý rok musí na svůj krk přidat další dva kroužky. Když v šestnácti letech náročná procedura skončí, dlouhý krk dívek zdobí kolem dvaceti mosazných kroužků. Celková váha této ozdoby dosahuje až několika kilogramů (1).

Nejen že dlouhokrké ženy nejsou schopné běhat, ale nemohou se ani normálně napít – veškeré tekutiny srkají bambusovým brčkem. Také při spaní si musejí podkládat krk speciálním polštářem (1). Tradované legendy říkají, že se obruče nesmí sundat, protože krční svalstvo je velmi oslabené, neuneslo by hlavu a žena by si zlomila vaz (1, 4). Dle Budínského (1) si je ale ženy občas sundávají, aby je vyleštily a natřely si krk, který je plný otlačenin. Ale dělají to tajně doma, aby je nikdo při tom neviděl (1).

Před časem holandský publicista Johan van Roekeghem pomocí rentgenu prokázal, že prodloužení krku je jen optický klam. Těžká spirála totiž neprodlužuje krk, ale stlačuje hrudní koš dolů. Klíční kosti, které jsou běžně skoro vodorovné, se u Padaungů posunou do tvaru písmene A a s nimi poklesnou i horní řady žeber. Ramena se tak začnou jevit jako součást krku, který se tím zdánlivě prodlouží až na dvojnásobek (1).

Štíhlý pas v Evropě

Přestože se v minulosti kritéria ženské krásy měnila, štíhlý pas na jejím pomyslném žebříčku vždy vlastnil nejvyšší příčku. I když lidé v jedné společnosti považují za přitažlivé spíše plnější postavy a v jiné zemi mají rádi nezvykle štíhlé tvary, neovlivní to rozdíly v oblasti poměru pasu a boků (3).

Od šedesátých let 20. století začíná prosazovat přehnaný ideál štíhlosti anglická modelka Twiggy, která se poprvé objevila se svými 41 kg a 170 cm na titulní straně módního časopisu Vogue (11). Byla důkazem toho, že „pokud si člověk věří a dokáže správně prodat svůj vzhled, může být nejen přijat celým okolím, ale dokonce se stát idolem, který chtějí všichni napodobovat“ (3). Následně psychiatři varují před hrozivým nárůstem výskytu poruch příjmu potravy (11).

Novinky.cz (16) zveřejnily výzkum provedený odborníky z Texaské a Harvardské univerzity. Tito odborníci zkoumali popis ženské krásy u literárních postav v dílech umělců ze všech koutů světa, od starověku až po současnost. Zatímco náhled na krásu tělesných křivek, výraz tváře či tvar rtů se měnil nejen v průběhu staletí, ale i kontinent od kontinentu, jedno zůstalo po celou lidskou historii napříč kulturami neměnné (13). Krásná žena je ta, která má útlý pas.

Podle odborníků z USA je úzký pas znakem silného zdraví a plodnosti (16). Subtilní ženský pas je po staletí symbolem vyzrálého panenství – symbolem ženy, která je na sex připravena,   ale ještě ho neměla. Proto muži instinktivně oceňují ženy se štíhlým pasem pro jejich potenciální schopnost plodit děti a šířit dobré geny. S tímto cílem se pas po staletí stahoval do silných pásů, upnutých šněrovaček nebo krajkových korzetů (13).

Obezita v břišních partiích souvisí s nižší produkcí ženských pohlavních hormonů estrogenů, s poruchami štítné žlázy, nižší plodností a vyšším rizikem závažných onemocnění.

V dnešní době, kdy se stupňuje strach z nezdarů, je štíhlá postava spojena s úspěchem a vyšším platem (4). Podle Novinky.cz (15) britské studie uvádějí, že bohatí lidé více dbají o svůj vzhled a mnohem méně často jsou obézní.

Piercing, tetování a další techniky sebepoškozování

Člověk se toužil odedávna vymanit ze své přirozenosti a překonat přírodu. Zdobení mu tak dávalo pocit odlišnosti a osvobození, pocit vítězství člověka nad přírodou, kdy pomocí rituálního zdobení bojoval nebo oslavoval bohy, duchy, přírodu i život (21).

Za zdobením lidského těla však nestojí pouhá touha po líbivosti, ale i nespokojenost s vlastním tělem a depresivní postoje (4, 21).

Fialová (4) popisuje piercing, tetování, scarifikaci apod. jako autoagresivní chování, projevující se poškozováním vlastního těla zvláštními technikami „zdobení“. V dnešní době je tento způsob trvalého zkrášlování čím dál tím více populární. Z tetování, piercingu a dalších se stal nezbytný kosmetický, ale i módní doplněk.

Různé zdobení těla je praktikováno téměř ve všech známých kulturách a společnostech, jedná se vlastně o lidskou originalitu. Etnologie však nehledá jen originalitu, ale snaží se objasnit i kulturní specifika těchto jevů (21).

Tento způsob zdobení je ale poměrně drahou záležitostí, proto lidé často vyhledávají levnější způsoby aplikace, často i prováděné neodborně a nekvalifikovaně. Je důležité si uvědomit, že tyto techniky zdobení, pokud jsou prováděny neodborně, bez dodržování platných hygienických předpisů, s sebou přinášejí i obrovské riziko šíření závažných infekčních chorob (HIV, hepatitida A, B, C atd.).

Všechna etnika světa o své tělo pečují – myjí se vodou (v poušti pískem, v arktických oblastech využívají parní lázně, jinde sauny…), pokožku natírají různými oleji, bylinkami, bahnem, tuky atd. (21).

Již pravěcí lidé zvýrazňovali své rysy používáním barev a líčidel (21). V současné době se používají techniky malování na tělo, např. bodypainting, facepainting, UV-paint, tetování hennou, třpytivé tetování, airbrush atd. Při těchto šetrnějších metodách nedochází k poškození a porušení kůže a podkoží, jsou snadno odstranitelné a jejich majitele alespoň uspokojí jeho dočasná originalita.

Německý etnolog Julius Lips o zdobení přírodních národů napsal: „Ve všech věcech týkajících se dobrého vkusu mají totiž divoši docela přesnou představu o tom, co považují za krásné a přitažlivé a nevynechají jedinou příležitost, aby své pojetí, jak náleží, nezdůraznili. Muži i ženy se snaží dát svému tělu, oděvu a celkovému zjevu nádech elegance. Zatímco civilizovaný muž již dávno zaujímá v péči o krásu docela bezvýznamné místo, jeho primitivní předkové se předhánějí s něžným pohlavím a všemožně se snaží nádherou svého těla ženy oslnit“ (21). 

ZÁVĚR

Ideál krásy je nerozlučně spjat s vyzařováním osobnosti. Krásné Egypťanky měly jasný pohled, ladnou chůzi, jejich prsty se podobaly květu lotosu. Žena měla být štíhlá, měla mít pevné údy, výrazné, ale nikoliv široké kyčle, kulatá a spíše drobná ňadra. Přesto tu nebyl žádný diktát (10).

Navzdory tomu se lidské společnosti v různých dobách a na různých místech snaží vylepšit přirozenost lidského těla a ženské tělo mnohými způsoby upravovat a přikrášlovat. Některá z těchto kulturních vylepšení jsou příjemná, jiná bolestivá, ale všechna se snaží učinit lidské tělo mnohem krásnější, než je. Místní pojetí krásy se dramaticky mění a každá lidská společnost si vytváří své vlastní názory na to, co je půvabné (13).

Těmito různými způsoby „zdokonalování tělesného vzhledu“ bojuje řada národů proti přirozenosti a funkčnosti těla a nemluvě o tom, že ho tímto počínáním ve většině případů i poškozuje. Například některé kmeny v Africe obdivují velikost rtů, proto do nich vkládají různě veliké dřevěné destičky. Toto počínání ale ztěžuje příjem potravy a jiné aktivity (4).

Nejdůležitější je naučit se mít rád sám sebe, svůj zevnějšek a pečovat o něj. Protože budeme-li spokojeni s vlastním vzhledem, budeme se líbit druhým a budeme také úspěšní (3, 4).

Příspěvek vznikl s podporou VZ MŠMT ČR MSM 0021620864 a SV. 

Mgr. Hana Dušková

Katedra fyzioterapie FTVS UK

J. Martího 31

162 52  Praha 6


Zdroje

1. BUDÍNSKÝ, L. Vítejte v „lidské zoo“: za tajemstvím dlouhokrkých žen. [online]. 2008 [cit. 10. 5. 2010]. Dostupné na WWW: <http://cestovani.idnes.cz/vitejte-v-lidske-zoo-za-tajemstvim-dlouhokrkych-zen-f9l-/igsvet.asp?c=A081014_143120_igsvet_tom>

2. COOPER, P. J.: Mentální bulimie a záchvatovité přejídání – jak se uzdravit. [z angličtiny přeložila Jana Krchová] Olomouc, Votobia, 1995, 208 s.

3. FIALOVÁ, L.: Body image jako součást sebepojetí člověka. 1. vydání, Praha, Karolinum, 2001. 269 s.

4. FIALOVÁ, L.: Moderní body image. Jak se vyrovnat s kultem štíhlého těla. 1. vydání, Praha, Grada, 2006, 92 s.

5. FIELD, A. E., CAMARGO, C. A., Jr., TAYLOR, C. B., BERKEY, C. S., FRAZIER, A. L., GILLMAN, M. W. et al.: Overweight, weight concerns and bulimic behaviours aminy girls and boys. Journal of American Academy of Child and Adolescent Psychiatry, 38, s. 754-760.

6. FILASOVÁ, K.: Vztah k vlastnímu tělu. [online]. 2003 [cit. 10. 5. 2010]. Dostupné na WWW:

http://www.sexualne.cz/vztah-k-vlastnimu-telu

7. HUON, G. F., MINGYI, Q., OLIVER, K., XIAO, G.: A large-scale survey of eating disorder symptomatology among female adolescents in the people’s Republic of China. International Journal of Eating Disorders, 32, 2002, s. 192-205.

8. KOCOURKOVÁ, J.: Mentální anorexie a mentální bulimie v dětství a dospívání. 1. vydání, Praha, Galén, 1997, 155 s.

9. KRCH, F. D. a kol.: Poruchy příjmu potravy. 1. vydání, Praha, Grada, 1999. 240 s.

10. KRUTILOVÁ, L.: Vztah k tělu ve starověkém Egyptě. [online]. 2001 [cit. 10. 5. 2010]. Dostupné na WWW: http://www.bodybuilding.cz/krutilova/vztah_k_telu_ve_starovekem_Egypte.htm

11. LEIBOLD, G.: Mentální anorexie. 1. vydání, Praha, Svoboda, 1995, 140 s.

12. MARKOVIC, J., VOTAVA-RAIC, A., NIKOLIC, S.: Study of eating attitudes and body image perception in the preadolescent age. 1998. In Smolak et al.: Body image, eating disorders, and obesity in youth. Assessment, prevention, and treatment. 2. vydání, Washington DC : American Psychological Association, 2009, 389 s.

13. MORRIS, D.: Nahá žena. 1. vydání, Brno, Alman, 2007, 264 s.

14. NOBAKHT, M., DEZHKAM, M.: An epidemiological study of eating disorders in Iran. International Journal of Eating Disorders, 28, 2000, s. 265-271.

15. Novinky.cz: Úspěšné ženy bývají štíhlejší než jejich podřízené. [online]. 2007 [cit. 15. 5. 2010]. Dostupné na WWW: http://www.novinky.cz/zena/zdravi/106142-uspesne-zeny-byvaji-stihlejsi-nez-jejich-podrizene.html

16. Novinky.cz: Štíhlý pas je po staletí měřítkem atraktivity žen. [online]. 2007 [cit. 15. 5. 2010]. Dostupné na WWW: http://www.novinky.cz/zena/styl/106274-stihly-pas-je-po-staleti-meritkem-atraktivity-zen.html

17. PAXTON, S. J., WERTHEIM, E. H., GIBBONS, K., SZMUKLER, G., HILLIER, L., PETROVICH, J. L.: Body image satisfaction, dieting beliefs and weight loss behaviors in adolescent girls and boys. Journal of Youth and Adolescence, 20, s. 361-379.

18. SEKÁČOVÁ, D.: Vzrušující bodypainting. [online]. 2008 [cit. 6. 5. 2010]. Dostupné na WWW: http://www.prozeny.cz/magazin/krasa-a-moda/moje-telo/743-vzrusujici-bodypainting

19. SLADKÁ-ŠEVČÍKOVÁ, J.: Z deníku bulimičky. 1. vydán, Praha, Portál, 2003, 128 s.

20. SMOLAK, L.; THOMPSON, J. K.: Body image, eating disorders, and obesity in youth. Assessment, prevention, and treatment. 2. vydání, Washington DC, American Psychological Association, 2009, 389 s.

21. STIBŮREK, R.: Obecné zákonitosti zdobení lidského těla. [online]. 2008 [cit. 6. 5. 2010]. Dostupné na WWW: http://www.tattoo-dragoon.cz/d91-tetovani-tattoo-obecne-zakonitosti-zdobeni-lidskeho-tela.html

Štítky
Fyzioterapie Rehabilitace Tělovýchovné lékařství

Článek vyšel v časopise

Rehabilitace a fyzikální lékařství

Číslo 3

2010 Číslo 3

Nejčtenější v tomto čísle

Tomuto tématu se dále věnují…


Kurzy

Zvyšte si kvalifikaci online z pohodlí domova

Cesta pacienta s CHOPN
nový kurz
Autoři: doc. MUDr. Vladimír Koblížek, Ph.D.

Arteriální hypertenze ve světle nových evropských guidelines
Autoři: MUDr. Libor Jelínek

Precizní medicína v onkologii
Autoři:

Kožní toxicita cílené terapie inhibitory EGFR a VEGF
Autoři: MUDr. Karolína Svobodová

Jak na psoriázu v každodenní ambulantní praxi?
Autoři: MUDr. Jan Šternberský, Ph. D.

Všechny kurzy
Kurzy Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se