Připravovaná změna poskytování náhrad osobám trpícím profesionálním poškozením zdraví


Vyšlo v časopise: Pracov. Lék., 61, 2009, No. 3, s. 99-101.
Kategorie: Úvodník

Uskutečnění právního aktu uznání nemoci z povolání přináší celou řadu důsledků. Jedním z nich, pro mnohé pacienty zřejmě tím nejdůležitějším, je přiznání a vyplacení finančních náhrad za škody, které jim nemoc z povolání způsobila a způsobuje. Doklad, jímž se uznává nemoc z povolání, srovnávají někteří právníci s jakýmsi šekem na peníze, který příslušné zdravotnické zařízení vydává svému pacientovi. Představitelé pojišťoven, které mají nároky jedinců s uznanou nemocí z povolání plnit, začínají hovořit o tom, že neoprávněně nebo sporně uznané nemoci z povolání budou interpretovat jako pojistné podvody a podávat žaloby na lékaře, kteří nesprávné nebo sporné posudky vydali. Došlo-li k nepřesnosti či chybě při rozhodování o existenci nemoci z povolání v souvislosti s jednáním posuzovaného pacienta, bude možné i jejich trestní stíhání. Náhrady, kterých se pacienti na základě lékařského posudku, jímž se uznává nemoc z povolání, mohou domáhat, jsou totiž v naprosté většině případů tak vysoké, že jejich neoprávněné přiznání, respektive získání je závažným trestným činem.

O jaké konkrétní náhrady za škody způsobené nemocí z povolání se v případě jejího uznání jedná, nebo může jednat, vymezuje zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění. Jsou totožné jako náhrady za škody způsobené nemocí z povolání, které stanovoval i dříve platný zákoník práce, tedy zákon č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších úprav. Je zřejmé, že charakter náhrad za škodu způsobenou zaměstnanci nemocí z povolání v podstatě odpovídá společenské a politické situaci, která u nás existovala v roce 1965. Od 1. 1. 2010 by měl – pokud jde o problematiku odškodňování zaměstnanců trpících nemocemi z povolání – nabýt účinnosti zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, v platném znění, který charakter některých z poskytovaných náhrad velmi výrazně mění. Objevují se úvahy o tom, že účinnost tohoto zákona bude muset být z řady důvodů prozatím ještě odložena a podle převažujících názorů tomu tak skutečně bude. Důsledkem takového odkladu by bylo kromě jiného i to, že principy odškodňování nemocí z povolání vzniklé za jiných podmínek, než které u nás v současnosti existují, by se uplatňovaly ještě po dlouhou dobu. Zamysleme se nad jedním z těchto principů, na tom, podle kterého je osobám trpícím nemocí z povolání vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, i nad změnou, kterou by v této oblasti měl přinést zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, v platném znění.

Podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších úprav, měl pacient se zjištěnou (uznanou) nemocí z povolání nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, kterou mu nemoc z povolání způsobovala, a to v plné výši. Tento princip je uplatňován dosud. V praxi to znamená (při určitém zjednodušení celé věci), že osoba, která kvůli nemoci z povolání musí opustit své původní zaměstnání a v novém zaměstnání dosahuje nižšího výdělku, bude dostávat náhradu za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi jejím původním výdělkem a novým výdělkem. (Abstrahuji na tomto místě od situací, kdy se osoba trpící nemocí z povolání stane plně nebo částečně invalidní, kdy bude nezaměstnaná, kdy její pracovní potenciál bude významně snížen jinou – obecnou – chorobou, kdy bude pracovat jenom v částečném pracovním úvazku apod.) Na první pohled správná, logická a spravedlivá zákonem upravená zásada, že výdělek zaměstnance snížený jeho profesionálním postižením zdraví musí být organizací, která nese odpovědnost za nemoc z povolání, vyrovnáván do původní výše, má ale svá úskalí. V minulém režimu bylo uplatňování této zásady velmi výhodné zvláště pro zaměstnance vykonávající některé dělnické profese. Výdělky pracovníků byly tehdy stanovovány uměle, bez respektování ekonomických či jiných racionálních principů, a to převážně s ohledem na celou řadu politických hledisek. Mnozí relativně málo kvalifikovaní manuální pracovníci měli proto relativně velmi vysoké mzdy. V sociálním prostředí, kde kopáč vydělával víc než právník a kde horník měl mnohonásobně vyšší výdělek než špičkový lékař, byla polemika o uplatňování principu spravedlnosti při vyrovnávání ztráty na výdělku velmi problematická. Situace byla navíc komplikována okolností, že na některé poměrně málo kvalifikované, avšak dobře placené dělnické profese byly kladeny velmi vysoké zdravotní nároky, takže i drobné profesionální odchylky od normálního zdravotního stavu byly důvodem pro vyřazování určitých pracovníků z jejich práce, pro přiznávání invalidity a pro stanovování vysokých náhrad za ztráty na výdělku. Běžně se stávalo, že horník se zjištěnou epikondylitidou pažní kosti nebo jiným, z lékařského hlediska velmi málo závažným onemocněním (které bylo navíc jen přechodného rázu a zpravidla se samo brzo vyhojilo) byl pro tuto nemoc z povolání vyřazen ze své dosavadní práce, byl uznán plně invalidním a pobíral (nebo ještě pobírá) do 65 let věku náhradu za ztrátu na výdělku v takové výši, že jeho příjem je stejný, jako kdyby pracoval. (Přesněji řečeno, jeho příjem je většinou výrazně vyšší, než kdyby pracoval, neboť náhrady za ztrátu na výdělku byly valorizovány významně větší měrou, než jakou v průběhu let stoupaly výdělky v hornictví. Platí tedy, že horník, který byl před lety vyřazen ze své práce pro – byť banální a přechodnou – nemoc z povolání, má nyní zpravidla vyšší příjem než horník, který stále pracuje.) Naproti tomu řada vysoce kvalifikovaných zaměstnanců nemusela být ani kvůli poměrně závažným profesionálním onemocněním vyřazována ze své původní práce, a i když u nich k takovému vyřazení došlo, vzhledem k jejich poměrně nízkým výchozím platům z toho nevyplýval nárok na příliš vysokou náhradu za ztrátu na výdělku. Je zřejmé, že výše náhrad za ztrátu na výdělku (která byla v řadě případů tou nejvýznamnější náhradou, která byla osobám s uznanou nemocí z povolání poskytována) nekorelovala nijak s biologickou, respektive medicínskou závažností profesionálního postižení, nýbrž jenom s uměle vytvořenými pravidly pro odměňování pracovníků a do určité míry také se zdravotními nároky, které byly na výkon některých profesí kladeny (mnohdy rovněž s problematickým racionálním jádrem). Princip poskytovat některým jedincům velmi vysoké sociální dávky za relativně drobné odchylky od normálního zdravotního stavu s sebou přinášel řadu negativních dopadů. Pracovníci s uznanou nemocí z povolání a pobírající příslušnou náhradu za ztrátu na výdělku neměli zpravidla zájem o rekvalifikaci ani o uplatnění se v zaměstnání, v němž by mohli optimálně využívat svůj zbylý pracovní potenciál. Mnozí jedinci se dokonce domáhali uznání nemoci z povolání neoprávněně, motivováni vidinou sociálního zajištění, které jim realizace takového právního aktu přinese.

Principy poskytování náhrad osobám trpícím profesionálním poškozením zdraví uplatňované v demokratických zemích s rozvinutou tržní ekonomikou se od našeho dosavadního principu zásadně liší. Úprava, kterou v této věci přináší zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, v platném znění, směřuje k tomu, aby se i u nás postupovalo při odškodňování pracovníků trpících nemocemi z povolání nebo zdravotními důsledky pracovních úrazů podobně jako v rozvinutém zahraničí.

Namísto náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti by zaměstnanci měli pobírat určité finanční dávky označované jako náhrady. Jedná se o úrazový příplatek, o úrazové vyrovnání a o úrazovou rentu. Úrazový příplatek by se vyplácel po dobu trvání pracovní neschopnosti existující pro profesionální postižení zdraví, a to v takové výši, aby se příjem postiženého zaměstnance v této době nezměnil. Je zřejmé, že úrazový příplatek v podstatě odpovídá náhradě za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti, která je zaměstnancům trpícím profesionálním postižením zdraví poskytována v současnosti. V této oblasti tedy nový zákon změnu nepřinese.

Zcela by se však měl změnit princip odškodňování zaměstnanců po skončení jejich pracovní neschopnosti pro nemoc z povolání nebo pro pracovní úraz. Úrazové vyrovnání by bylo jednorázovou finanční dávkou, která by se poskytla těm zaměstnancům, u nichž profesionální odchylka od normálního zdravotního stavu povede k míře poškození zdraví od 10 % do 32 %. Byla by poskytována ve výši násobku míry poškození zdraví a čtyřiadvacetinásobku tzv. měsíčního výpočtového základu. (Při určitém zjednodušení si to lze představit tak, že pracovník, u kterého bude uznána nemoc z povolání vedoucí k 25% míře poškození zdraví, dostane jednorázově odškodnění ve výši 25 % ze svého dvouročního výdělku.) Úrazová renta, tedy dlouhodobá pravidelná měsíční náhrada, by se poskytovala jenom těm zaměstnancům, u nichž by míra poškození zdraví způsobená profesionálním onemocněním činila alespoň 33 %. Při míře poškození zdraví od 33 % do 65 % by se tato úrazová renta poskytovala měsíčně ve výši násobku míry poškození navýšené o 34 % a měsíčního výpočtového základu. (Při určitém zjednodušení si to lze představit tak, že pracovník s uznanou nemocí z povolání vedoucí u něj ke 40% míře poškození zdraví, bude pobírat měsíčně úrazovou rentu ve výši 74 % svého dřívějšího měsíčního výdělku.) Teprve dosáhne-li míra poškození zdraví způsobená profesionálním onemocněním 66 % nebo více, bude postižený zaměstnanec pobírat měsíčně úrazovou rentu ve výši měsíčního výpočtového základu.

Povšimněme si, že uvedený princip odškodňování pracovníků trpících profesionálními poruchami zdraví se od současného velmi zásadně odlišuje. Pracovník, u kterého bude zjištěno jenom lehké profesionální postižení zdraví, tedy takové, které povede k míře poškození zdraví nižší než 10%, nedostane ani jednorázové úrazové vyrovnání ani úrazovou rentu. Onemocnět biologicky nezávažnými nemocemi z povolání se tedy stane z finančního hlediska velmi nevýhodným. Zatímco v současnosti dostávají někteří pracovníci za zcela minimální, mnohdy již dokonce vyléčené zdravotní odchylky rentu, která jim doplňuje jejich měsíční příjem do výše jejich původního výdělku, v budoucnosti by takoví jedinci neměli dostat nic (samozřejmě kromě jednorázového bolestného a příspěvku za ztížení společenského uplatnění, náhrady nákladů spojených s léčením apod.). Jestliže poškození zdravotního stavu způsobené prací povede k míře poškození zdraví od 10 % do 32 %, získají takto postižení pracovníci jenom jednorázové odškodnění v podobě uváděného úrazového vyrovnání. Teprve ti zaměstnanci, jejichž profesionální porucha zdraví bude tak závažná, že povede nejméně ke 33% míře poškození zdraví, získají nárok na měsíční úrazovou rentu, ta však (s výjimkou těch případů, kdy profesionální onemocnění povede nejméně k 66% míře poškození zdraví) nebude dosahovat výše jejich původního výdělku.

V současné době jsou za nemoci z povolání převážně uznávány jen poměrně lehké odchylky od normálního zdravotního stavu. Jedinci, u nichž se taková zdravotní postižení v budoucnosti zjistí, dostanou jen velmi malé finanční odškodnění (bez ohledu na to, zda budou ze své původní práce kvůli nemoci z povolání vyřazeni a bez ohledu na to, jaký pokles na výdělku jim tím případně vznikne). Naproti tomu v současnosti dostávají někteří zaměstnanci, u nichž byly zjištěny pouze minimální a mnohdy dokonce jenom přechodné profesionální odchylky od normálního stavu, vysoké měsíční renty. Vstoupí-li nová pravidla odškodňování v platnost, pro zaměstnance se stane z finančního hlediska nevýhodným onemocnět profesionálním postižením zdraví. Zaměstnanci budou sami aktivně usilovat o realizaci opatření, která mají zamezit vzniku profesionálních zdravotních poruch, pacienti s drobnými zdravotními postiženími již nebudou pobírat vysoké finanční náhrady, osoby vyřazené pro nemoc z povolání budou mít zájem o rekvalifikaci a o návrat do práce, při níž by mohli maximální možnou měrou využít svůj zbylý pracovní potenciál, náklady společnosti na finanční kompenzace poskytované zaměstnancům s nově vznikajícími profesionálními poruchami zdraví budou poměrně malé a zcela se změní přístup jednotlivých pracovníků i celé společnosti k problematice nemocí z povolání.

Vnímání otázek spojených se vznikem, prevencí, zjišťováním i odškodňováním nemocí z povolání, které bylo zakonzervováno několik desetiletí trvajícími principy jejich sociální kompenzace, by se mohlo se zavedením nové legislativy velmi rychle změnit. To by mohlo přinést i dalekosáhlé změny v procesu posuzování a uznávání nemocí z povolání, zásadní změny počtu (snížení) a spektra uznaných nemocí z povolání, jejich regionálního a rezortního rozložení apod. Tyto změny by pravděpodobně byly daleko významnější než analogické změny způsobené úpravou platného seznamu nemocí z povolání nebo posudkových kritérií pro uznávání některých z nich, které jsou důkladně diskutovány na všemožných úrovních. Tím by se jen potvrdila často zdůrazňovaná, ale mnohdy nedostatečně chápaná skutečnost, že termín nemoc z povolání není pojmem lékařským, ale sociálně právním, jemuž nelze správně rozumět bez náležitého chápání jeho role v existujícím sociálním systému. Výrazná změna principu sociální kompenzace poskytované osobám trpícím nemocemi z povolání znamená v podstatě i změnu významu pojmu nemoc z povolání.

Jsem toho názoru, že nabudou-li účinnosti nové předpisy upravující odškodňování pacientů trpících nemocemi z povolání, zcela se tím změní dosavadní přístupy zaměstnanců i společnosti k těmto onemocněním a povede to také k velmi výrazným posunům v procesu posuzování a uznávání nemocí z povolání (což zásadně ovlivní také činnost středisek nemocí z povolání). Na správnost a odůvodněnost zmiňovaných připravovaných legislativních změn existují různé názory. Domnívám se, že i když by nově prosazované principy odškodňování osob trpících profesionálním postižením zdraví mohly být v mnohém vylepšeny, jsou i v nynější podobě nesrovnatelně správnější a rozumnější než principy zavedené u nás před více než 40 lety, a jejich prosazování je krokem správným směrem, a to i přesto, že nelze zcela předvídat, jak jejich uplatňování ovlivní práci a postavení středisek nemocí z povolání, které v současnosti nemoci z povolání posuzují a uznávají.

V Praze dne 2. 6. 2009

Doc. MUDr. Ežen Hrnčíř, CSc., MBA

Poznámka: Účinnost příslušné části zákona č. 266/2006 Sb., v platném znění, byla po napsání tohoto článku odložena, zatím do 1. 1. 2013.


Štítky
Hygiena a epidemiologie Hyperbarická medicína Pracovní lékařství

Článek vyšel v časopise

Pracovní lékařství

Číslo 3

2009 Číslo 3

Nejčtenější v tomto čísle
Kurzy Podcasty Doporučená témata Časopisy
Přihlášení
Zapomenuté heslo

Nemáte účet?  Registrujte se

Zapomenuté heslo

Zadejte e-mailovou adresu, se kterou jste vytvářel(a) účet, budou Vám na ni zaslány informace k nastavení nového hesla.

Přihlášení

Nemáte účet?  Registrujte se