První rozhovor s novým šéfredaktorem našeho časopisu

Doc. MUDr. Ondřej Fabián, Ph.D. je absolventem 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, kde v roce 2012 úspěšně zakončil studium. Po promoci nastoupil jako sekundární lékař na Ústav patologie a molekulární medicíny 2. LF UK a FN Motol, kde působil až do roku 2020. V průběhu své odborné dráhy se postupně profiloval v oblasti gastrointestinální a kardiovaskulární patologie, se zvláštním zaměřením na pediatrická onemocnění. Krátce před atestací, kterou složil v roce 2018, zahájil postgraduální studium a svou vědeckovýzkumnou činnost zaměřil na problematiku zánětlivých střevních onemocnění (IBD) v dětském věku. Jeho výzkum se soustředil na identifikaci tkáňových biomarkerů predikujících progresi onemocnění a rozvoj závažných komplikací. V roce 2020 přijal místo na Pracovišti klinické a transplantační patologie v IKEM a současně i na Ústavu patologie a molekulární medicíny 3. LF UK a FTN, kde působí dosud. V roce 2021 úspěšně obhájil dizertační práci a v roce 2023 byl na základě úspěšné obhajoby habilitační práce„Tkáňové biomarkery v diagnostice a monitoringu zánětlivých střevních onemocnění dětského věku“ jmenován docentem v oboru patologie. Od roku 2018 působí jako odborný asistent na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, kde se aktivně podílí na pregraduální výuce studentů všeobecného lékařství.

Milý Ondřeji, předně našeho rozhovoru mi dovol, abych Ti pogratuloval k nové roli šéfredaktora našeho časopisu. Náš rozhovor bych nejprve směřoval k této funkci, můj první dotaz tedy zní – je vlastně k čemu gratulovat J?

Milý Tomáši, předně Ti děkuji za milé pozvání k rozhovoru, kterého si velmi vážím. Musím přiznat, že si zatím nejsem úplně jistý, jak na Tvoji otázku odpovědět. J Jak jsem již zmiňoval v editoriálu v předchozím čísle, vnímám tuto funkci především jako velký závazek. Stačí se podívat na jména, která předcházela mně v roli šéfredaktora, jako byli profesor Bednář, profesor Šteiner či právě profesor Zámečník. Zejména Pepa Zámečník velmi významně přispěl k vylepšení časopisu během svého čtrnáctiletého působení, kdy z něj vytvořil jedinečnou vzdělávací platformu. Velmi bych si přál, aby časopis i pod mým vedením mohl pokračovat v rozvoji, a udělám vše, co bude v mých silách, aby tomu tak bylo. Určitě bych rád zachoval vzdělávací charakter časopisu, ale zároveň chci pečlivě zvážit možnosti jeho dalšího rozšíření. Na druhou stranu si však uvědomuji, že naše odborná společnost není příliš velká a již teď dochází k velkému„ždímání“ naší patologické komunity každé tři měsíce s cílem naplnit číslo kvalitním obsahem. J V tuto chvíli tak spíše hovoříme o postupné evoluci než o zásadní revoluci, alespoň v nejbližší době. Pozici šéfredaktora tedy vnímám především jako velkou výzvu a zodpovědnost.

Seznámil bys nás trochu více se svou představou toho, o co konkrétně stávající obsah časopisu rozšířit?

Domnívám se, že jednou z cest, kterou bychom se v dohledné době mohli vydat, je rozšíření časopisu o další rubriky kratšího formátu. V posledních letech se obsah časopisu opíral především o doškolovací články a monitor, doplněné obvykle jedním zahraničním příspěvkem či kratší kazuistikou. Uvědomuji si však, že příspěvky delšího formátu, jako jsou právě doškolovací články, představují pro autory značnou časovou zátěž a ne každý odborník z naší patologické komunity má časovou kapacitu či motivaci se jim věnovat. Kratší formáty, například popisy zajímavých případů, mohou být autorsky přístupnější. Mohly by mít podobu dřívější rubriky „Jaká je vaše diagnóza“ nebo obrazové dokumentace s doprovodným komentářem. Tento typ příspěvků by nejen rozšířil obsahovou pestrost časopisu, ale zároveň by přinesl prakticky zaměřené informace, užitečné pro každodenní praxi patologů. Vedle kazuistik by se mohlo jednat i o sdílení laboratorních postupů, diagnostických úskalí v imunohistochemii, diferenciálně-diagnostických algoritmů a podobně.

Mohl bys nás seznámit s probíhajícími personálními změnami v časopisu?

Personální změny zasáhly všechny úrovně časopisu – od editorského týmu přes přispěvatele do Monitoru až po redakční radu. Mnozí kolegové se cítili znavení po letech intenzivní a plodné práce pro časopis a rozhodli ukončit své působení, což plně respektujeme a chápeme. Nejvýraznější obměnou prošel editorský tým, kde z původního složení (s výjimkou mé osoby, která se posunula do pozice šéfredaktora) zůstala pouze Dr. Daumová z Plzně, a pak Dr. Háček z FN Motol jako výkonný redaktor. S potěšením však kvitujeme, že se podařilo sestavit nový tým zkušených a motivovaných odborníků, kteří přijali roli editorů časopisu. Patří mezi ně MUDr. Daniela Kurfürstová, Ph.D., z Ústavu klinické a molekulární patologie Fakultní nemocnice Olomouc, MUDr. Václav Kubeš, Ph.D., z Ústavu patologie Fakultní nemocnice Brno (Bohunice) a doc. MUDr. Jan Hrudka, Ph.D., z Ústavu patologie Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Řada nových tváří přibyla i do týmu Monitoru a do širšího týmu redakční rady. V neposlední řadě si pak nesmírně vážíme, že pozici zástupce šéfredaktora přijal prof. MUDr. Jan Laco, Ph.D. z Fingerlandova ústavu patologie v Hradci Králové. Velmi nás těší, že se podařilo rychle zajistit kontinuitu a že v naší patologické komunitě stále nacházíme dostatek nadšených odborníků, ochotných věnovat čas a energii rozvoji časopisu.

V souvislosti s časopisem byla mnohokrát diskutována otázka možnosti získat pro něj impact factor; jaký je Tvůj postoj k této problematice?

Impakt faktor zůstává klíčovou otázkou do budoucna. Skutečnost, že časopis není impaktovaný, pochopitelně snižuje zájem autorů publikovat zde kvalitní původní práce. Získání impakt faktoru, za který bychom se nemuseli stydět, je však mimořádně náročný proces, vyžadující (kromě nutnosti nové indexace v Medline) především zásadní rozšíření autorské a čtenářské základny. Časopis s relevantním impakt faktorem nemůže stát pouze na české a slovenské patologické komunitě, vyžadoval by výrazný mezinárodní přesah, což je úkol na delší dobu systematického plánování. V tomto ohledu se plně ztotožňuji s názorem Pepy Zámečníka, že je lepší mít kvalitní, odborně solidní neimpaktované vzdělávací periodikum než impaktovaný časopis s marginálním vlivem, který publikuje především studie, jež nebyly přijaty jinde. Myšlenku usilovat o impakt faktor proto nezavrhuji, nicméně v současnosti není na pořadu dne. Jakákoli snaha tímto směrem by si vyžádala zásadní transformaci celého časopisu, zatímco aktuálně pro nás bylo klíčové především jeho stabilizování. Na přelomu roku došlo k významným personálním změnám v editorském týmu i redakční radě, což si vyžádalo rychlou reakci. A i já sám nyní potřebuji nejprve plně se zorientovat ve své nové roli, než začneme plánovat dlouhodobější strategické kroky. 

Proč jsi se rozhodl pro studiu medicíny a co Tě přivedlo vybrat si právě patologii jako svůj obor?

Rozhodnutí studovat medicínu pro mě bylo už od útlého dětství natolik jednoznačné, že šlo téměř o existenciální otázku. Upřímně řečeno, ani nevím, jakou jinou cestu bych si zvolil, kdybych se na medicínu nedostal; pravděpodobně by to byla některá z přírodovědných disciplín. Co se týče mého směřování k patologii, cesta k tomuto oboru už tak přímočará nebyla. Patologie mě vždy fascinovala a během studia jsem si její výuku nesmírně užíval. Velký vliv na mé nadšení měla i skutečnost, že jsem studoval na 2. lékařské fakultě, kde má výuka patologie vynikající úroveň. Motolská patologie je proslulá svým pedagogickým přístupem, a pro mě, stejně jako pro mnoho dalších studentů, byla jedním z nejzajímavějších a nejlépe vyučovaných předmětů v celém studiu medicíny, což jen prohloubilo můj vztah k tomuto oboru. Přesto však v závěru studia patologie nebyla mou první volbou. Obával jsem se, že bych se na dalších čtyřicet let upoutal k mikroskopu, měl jsem pochybnosti, zda mi nebude chybět kontakt s klinickou medicínou. Práce s pacienty mi nikdy nečinila potíže a klinické disciplíny mě bavily. Navíc je student ve vyšších ročnících výrazně ovlivněn obory, které právě studuje, a po několika letech prakticky výhradně klinické výuky je přirozeně vychýlený směrem ke klinickým specializacím. Proto jsem se rozhodl pro obor, který v sobě spojuje klinickou i patologickou složku – dětskou hematoonkologii. Od čtvrtého ročníku jsem pravidelně docházel na Kliniku dětské hematologie a onkologie v Motole, kde jsem plánoval pokračovat i po promoci. Během státnic jsem se však dozvěděl, že v danou chvíli není k dispozici volné místo. Rozhodl jsem se proto nastoupit na Pediatrickou kliniku v Motole s úmyslem absolvovat základní kmen a poté buď přejít na onkologii, nebo zůstat na pozici pediatra. Tehdejší přednosta profesor Lébl mi nabídl úvazek 0,1 spolu s Ph.D. studiem s tím, že v praxi budu pracovat v rozsahu 0,5 úvazku. Jako tehdy nezkušený a naivní absolvent jsem na nabídku kývnul, ale už po několika měsících jsem si uvědomil to, co jsem vlastně věděl od samého začátku, že klinická medicína pro mě není tou správnou cestou. Pacienti nebyli problém, ale více mě přitahovala diagnostická stránka práce a bavila mě morfologie. Prakticky ze dne na den jsem se proto rozhodl přejít na patologii a oslovil motolské patologické oddělení. Měl jsem štěstí, shodou okolností se právě v té době uvolnilo místo, a tak jsem mohl okamžitě nastoupit na plný úvazek. V té chvíli jsem se stal možná nejbizarnější postavou v Motole – pediatr, který se přes noc stal patologem. J Tohoto rozhodnutí jsem však nikdy ani na okamžik nelitoval. Patologie je fascinující obor, který mě zcela pohltil od prvního dne.

Jsem rád, že motolská patologie dokáže stále nadchnout a motivovat studenty pro studium našeho oboru a volbu patologie jako jejich budoucí specializace, zdá se, že od dob

mého studia na 2.LF.UK se nic nezměnilo, to je skvělá zpráva. Ovlivnil Tě někdo na Tvé dosavadní cestě naším oborem? Moje specializace si mě do jisté míry našla sama. Původně jsem zvažoval zaměření na dětskou onkopatologii, která v Motole představovala jednu z nosných oblastí. Jak už jsem podotknul, již dříve jsem uvažoval o kariéře v dětské hematoonkologii, a proto mi tento směr připadal jako logická volba a problematika mě velmi zajímala. Nicméně tehdy mi bylo poměrně jednoznačně naznačeno, že ubírat se tímto směrem nepřichází v úvahu, a přibližně ve stejném období jsme se spolu s doktorkou Hornofovou začali věnovat různým aspektům dětské nenádorové patologie, zejména gastrointestinální a kardiovaskulární problematice, a v menší míře také patologii jater a plic. V rámci této práce jsme postupně navázali velmi plodnou, přátelskou a po lidské stránce mimořádně kvalitní spolupráci s gastroenterologickým oddělením Pediatrické kliniky a Dětským kardiocentrem v Motole. Svým způsobem to představovalo plynulé pokračování mého krátkého působení na pediatrii, neboť jsem tehdy pracoval právě na gastroenterologickém oddělení. V podstatě jsem tak jen přesunul svou odbornost „na druhou stranu barikády“ — z klinické gastroenterologické praxe do oblasti tkáňové diagnostiky. S postupem času se tato spolupráce rozšířila i do vědecké sféry a stala se nesmírně přínosnou. Právě kolegům z gastroenterologie vděčím za maximum toho, co jsem se tehdy jako začínající patolog dozvěděl o vědě a výzkumu, neboť mi v začátcích mé vědecké dráhy poskytli neocenitelnou podporu, od formulace hypotéz a správného kladení výzkumných otázek až po interpretaci a analýzu dat. Nedlouho poté následovala obdobně intenzivní spolupráce i s Dětským kardiocentrem, která se vyznačovala stejnou mírou odborné i osobní synergie. Právě na tyto spolupráce vzpomínám zpětně asi s největší radostí. Přesto jsem se v průběhu let nevyhnul občasné skepsi. Nenádorová onemocnění dětského věku, zejména ta postihující trávicí trakt a srdce, jsou primárně klinickou problematikou, kde role patologa zůstává v porovnání s onkopatologickou diagnostikou podstatně omezenější. Občas mě tedy napadaly pochybnosti, zda jsem si zvolil správnou cestu. Stejný pocit jsem měl i ve výzkumu, neboť práce v této oblasti nelze omezit pouze na histopatologii a je nezbytné proniknout výrazně hlouběji, do oblasti transkriptomiky, proteomiky, metabolomiky a komplexní analýzy klinických dat. Patolog se zde pohybuje na pomezí disciplín, které mu nejsou primárně určeny, což výzkum činí mimořádně náročným. Nakonec se ale ukázalo, že i tyto výzvy měly svůj smysl a cesty osudu jsou nevyzpytatelné, protože po nástupu do IKEM, kde se klíčová pozornost soustředí právě na gastrointestinální, jaterní, kardiální a renální patologii, jsem své dosavadní znalosti (s výjimkou renální patologie) zúročil a rychle se v novém prostředí etabloval. V průběhu času jsem pak své odborné zaměření rozšířil i o dospělé a transplantační aspekty. Díky docentce Evě Sticové jsem se významně posunul v oblasti jaterní patologie a ve spolupráci s Centrem experimentální medicíny v IKEM jsme dále rozvíjeli výzkumné aktivity. V loňském roce jsem se navíc snažil prohloubit své znalosti i v oblasti plicní patologie, zejména v souvislosti s mým částečným úvazkem ve Fakultní Thomayerově nemocnici. Zde bych rád vyjádřil velké poděkování profesoru Matějovi, který mi umožnil absolvovat měsíční stáž na jednom z nejprestižnějších pracovišť v této oblasti — Mayo Clinic v Arizoně, USA.

A povinná závěrečná otázka: „co děláš když neděláš“?

Mám to štěstí, že je moje práce zároveň mým koníčkem, a proto jí bez obtíží věnuji značnou část svého volného času. Jsem živým důkazem známého rčení: „Když tě tvá práce baví a naplňuje, nikdy v životě nebudeš muset ani na minutu pracovat.“