Zemřel prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc., st. (27. ledna 1921 – 18. července 2021)

Náš táta a děda zemřel ve věku 100 let a 6 měsíců. Za celý život nebyl vážně nemocný, zemřel tiše a milosrdně stářím. Život prožil mezi dvěma epidemiemi –⁠ když se v lednu 1921 narodil, svět právě přestala sužovat španělská chřipka, konec byl ve znamení kovidu. Ten si i s manželkou Zdeňkou (98) prodělali zcela asymptomaticky.

Byl dlouho doyenem neurochirurgie u nás a jediným, kdo si pamatoval a prožil začátky oboru. Maturoval v roce 1939 a na studium medicíny čekal celou válku, hned po ní nastoupil do slavného „Lucernového ročníku“ a v roce 1949 odpromoval. Ihned po ukončení studia si ho vytáhl profesor Zdeněk Kunc do Střešovic –⁠ znali se z Plzně, kde Kunc za války pracoval. Uchránil tak rodiče od umístěnky do Vrútek. Když Kunc v roce 1956 velké chirurgické oddělení rozdělil a sám si nechal jen neurochirurgii, byl potom jediný, kdo s ním šel na toto pracoviště. Nikdo další nechtěl a pomoc na neurochirurgii byla pro ostatní chirurgy za trest. V roce 1959 –⁠ Kuncovou prozřetelností a tátovým zákulisním lobováním –⁠ se z oddělení stala klinika Fakulty všeobecného lékařství UK (dnes 1. LF UK). V té době se neurochirurgie etablovala jako samostatný obor.

Při absenci spolehlivé diagnostiky bylo překvapivé, co naši otcové-zakladatelé byli schopni operovat. A nebylo výjimkou, že udělali kraniotomii a nenašli nic. Teprve po válce se definovalo, co lze operovat. Jediným parametrem bylo přežití nemocného, morbidita se moc nehodnotila. Z dnešního pohledu byly výsledky strašné, ale na druhou stranu mnohdy dokázali skoro nemožné. Trvalým průvodcem neurochirurga té doby bylo překvapení. Jako dítě jsem ho často slyšel říkat mamince, která v ÚVN dělala v lékárně: „Je to vůbec možný?“ Tu bylo překvapení pozitivní, výjimkou však nebyla ani překvapení nemilá.

Klinika si velmi brzy vybudovala výtečné mezinárodní renomé a vyvrcholením bylo pořádání Evropského neurochirurgického sjezdu v roce 1971. Během tohoto sjezdu, jehož byl táta generálním sekretářem, byla v Praze založena Evropská asociace neurochirurgických společností (EANS). V roce 2014, za mého prezidentování Asociaci, se EANS do Prahy vrátila. Zorganizovali jsme setkání „otců“ neurochirurgie, táta se s nadšením, jako jeden z nejstarších, zúčastnil. Vcelku bez překvapení, stále měli dobrý náhled na obor a výtečné nápady a rady.

V roce 1971 byl již táta páriou kliniky, sjezd mu zůstal na krku jen proto, že celou problematiku nikdo jiný neznal a neuměl. V roce 1968 pracoval půl roku v Basileji a tam ho zastihla okupace. Ihned jsme tam s maminkou, diplomy a kožichy vyrazili za ním a zvažovali emigraci. Vrátili jsme se a tátu hned někdo udal. Když potom ještě odmítl podepsat souhlas s okupací, byl kariéře konec. Na klinice zůstal, ale jak jen to bylo možné, byl ve svých 57 letech penzionován.

Po „vyhazovu“ z ÚVN se ho naštěstí ujala motolská nemocnice a umožnila mu zde založit oddělení dětské neurochirurgie. To si rychle, zásluhou vysoké kvality, získalo klientelu i mezinárodní prestiž, a tak mohl táta na konci kariéry v roce 1992 zorganizovat druhou mezinárodní akci v Československu, Světový kongres dětské neurochirurgie. Oba sjezdy byly až do roku 2007, kdy jsem organizoval Evropský sjezd báze lební, jedinými významnými neurochirurgickými akcemi, jež se u nás konaly.

I po odchodu do důchodu byl velmi aktivní. Napsal několik knih z historie medicíny, ale také sci-fi román, často publikoval v běžném tisku. Obvykle když ho něco namíchlo. Přednesl na třicet „posledních“ přednášek, tu opravdu poslední v roce 2019 v Tvoršovicích, kde střešovické pracoviště pořádalo kongres k šedesátému výročí kliniky. Nikdy to nebyla jen vzpomínka či historická poznámka, vždy dodal něco nového, vizi, nápad, nadhled, závěr do budoucna.

První publikaci má v databázi PubMed z roku 1953 –⁠ s Kuncem popsali parézu n. radialis po zlomenině humeru. Ovšem jeho hlavním odborným zájmem bylo celý život poranění míchy. Napsal knihu, která se dočkala tří českých vydání a v roce 1968 vyšla u Baillière, Tindall and Cassell v Londýně. Až do roku 2017, kdy jsme s doc. Bradáčem vydali u Springer knihu „Arterivenózní malformace“, to byla jediná česká oborová monografie, která byla publikována v cizině. Dodnes je citována.

Druhou oblastí jeho zájmu bylo hypertonické nitromozkové krvácení. Problematiku shrnul v roce 1983. A spolu s Koukolíkem a Obrovskou publikovali v Journal of Neurosurgery model krvácení a popsali dva základní typy. Jde o jednu ze dvou nejcitovanějších prací českých autorů.

V dětské problematice se věnoval optochiasmatickým gliomům, transkalóznímu přístupu, středočárovým nádorům, publikoval v Child’s Nervous System. Obecným zájmem pro něho bylo vědomí a pak kvalita života –⁠ ta od konce 80. let. Byl autorem hodnoticí škály kvality života. To bylo v přímém rozporu se začátky kariéry, kdy jediným parametrem bylo přežití. Perfektně tak sám doložil základní změnu a vývoj oboru. Nejen, že nadšeně přijal všechny technické novinky jako třeba operační mikroskop, ale snadno i pochopil a uvítal filozofickou změnu oboru.

Zásadně se podílel na samostatnosti oboru a náplni jeho atestace. Byl prvním, demonstračním atestantem. S profesory Kuncem a Petrem si hezky popovídali, všichni tři věděli stejně a první atestace z neurochirurgie byla na světě. Rád učil, na obou fakultách i na IPVZ. Ze všech perzekucí pro něj bylo nejhorší, když mu komunisté učit zakázali.

Zažil první republiku, Mnichov a okupaci, roky 1945, 1948, 1968, 1989. A 30 let svobody. Vždy si kladl postupné cíle: dožít se konce komunismu, vidět vnuka promovat, později habilitovat. Nakonec se dožil toho, že syn 23 let vedl jeho první pracoviště, Neurochirurgickou kliniku 1. LF UK a ÚVN, a vnuk jeho druhé pracoviště, dnes Neurochirurgickou kliniku dětí a dospělých 2. LF UK a FN Motol. Nikdy to neřekl, ale musel být v duchu pyšný a spokojený.

Vyjma neurochirurgie byly zájmy literatura, divadlo, výstavy, historie. Avšak hlavním zájmem byl sport. Fotbal hrál do 80, lyžoval a volejbal hrál do 85, s tenisem skončil v 90. Pak se mu o sportu již jen zdálo, a to byl potom druhý den ráno mrzutý. Prožil dlouhý a výjimečný život, bude se nám všem stýskat. Svým příkladem nám však zanechal svoje základní motto, kterým se vždy řídil: Ve sportu, v medicíně a v životě vůbec je zásadní kvalitou poctivost.

Vladimír Beneš syn a Vladimír Beneš vnuk